Durhá strana ráje- 5. kapitola

1. prosince 2014 v 7:00 | Carin |  Druhá strana ráje
Tak, přicházím zde s další kapitolou Druhé strany ráje, opět obsahující trochu hodně sentimentální báseň. Ačkoli to tak asi nebude vypadat, zde konečně začíná první část hlavního děje, protože...no, počkejte si na pokračování. Ale než se to úplně rozběhne, ještě to chvíli potrvá.
Tak snad se vám to bude líbit a budu moc ráda za každý, nejlépe konstruktivně kritický názor.
A v poslední řadě, pokusila jsem se o svůj první...é...banner (?). Budu moc ráda, když mi na něj také napíšete názor. Ale berte prosím v potaz, že je to opravdu můj první (a možná i poslední) pokus. Samozřejmě, že vím, že to není nic mistrovského, a toto by dokázal každý blbec, komu byste trochu poradili, jak na to. Jde vlastně o několik obrázků z google, které jsou trochu upraveny ve Wordu a doladěny v Malování.

Kapitola 5.

Na tebe vzpomínám


Se smutným úsměvem si ke mně přisedla. Musela si všimnout mého trápení, které jsem nestačil skrýt. Za života jsem měl stále na tváři masku. Postavil jsem si kolem sebe bariéru, která nedovolila nikomu vejít do mého srdce. S výjimkou mé jediné lásky. Ale tady, ve světě plném prachu, zemřela i má vůle.

"Je to beznadějné," zašeptala. "Naše nejhorší obavy se potvrdily. Ušla jsem snad několik mil, ale vše pokrývá pouze ten prach. Přes kouř nelze nic spatřit, jen další potácející se duše. Zdá se mi, že toto místo je obrácené vzhůru nohama, čím dál tím více. Nemá začátek ani konec. Je to jen pustina, kde neexistuje nahoře ani dole." Zavrtěla hlavou. "Není zde nic na práci."

Vážně jsem přikývl. Mohu je těžko odhadnout, jak dlouho již, nicméně jsme se střídali v prozkoumávání nejbližší krajiny. Nikdo z nás zatím nenašel pranic zajímavého. Dohodli jsme se, že si z tohoto místa, i když se nějak nelišilo od všech ostatních, uděláme dočasnou základnu, protože nás právě tady vysadili. A ž si budeme stoprocentně jisti, že zde není nic zajímavého, přesuneme se do další části nekonečnosti. Víme, že nic nenalezneme, ale je to nejlepší způsob, jak si ještě v této říši plné beznaděje udržet trochu světla. Kromě toho, vždy jsem si myslel, že je nicnedělání příjemné, ale myslím, že bych takto nedokázal žít, i kdybych celý život nestrávil se zbraní v rukou.

"Nejspíš bych měl jít já," pravil jsem a chystal se vstát. Ona mi však položila ruku na rameno. Tělem mi projel nepříjemný mráz, sahajíc až do hloubi srdce. Nejspíš to bude tím, že je přízrak.

"Cítím z tebe, že nejsi v pořádku," vysvětlovala tichým, konejšivým hlasem.

Suše jsem se zasmál. "Samozřejmě, že ne! Vždyť jsem přece mrtvý, zde, a stále si myslím, že neprávem!"

Znovu zavrtěla hlavou. "Dokud nepřestaneš věřit té lži, neexistuje pro tebe naděje. Ale nejedná se jen o to. Jsi…smutný."

"Jak jsi to poznala?" zašeptal jsem nevěřícně. "Odráží se něco v mé auře?"

Pokrčila rameny. "O to nejde. Poznala jsem to spíše proto, že si tiskneš k srdci ten zápisník." Pohlédl jsem na něj. Ani jsem to neuvědomil. Prvně jsem jen nechtěl, aby viděla ona napsaná slova, nicméně jsem si uvědomil, že ten zatracený sešit mi jako jediný dodává sílu. Je v něm zapsána má láska. Trochu neochotně jsem ji ho podal. Přesně jsem znal ta slova.

Pokračoval jsem ve vzpomínání na to, co jsem ztratil, ale tentokrát u toho nebyla Aghatia, abych krotil své žalostné pocity. Psal jsem to jen a jen pro svou lásku. Došlo mi totiž, že jsem si za života neuvědomil, kolik mi toho dávala. Já jsem jen bral. Bylo mi to líto. Skutečně líto. Mnohem více než kterékoli špatné činy. Uvědomil jsem, nakolik mi chybí, až když jsem odešel.



Zavřu oči,

a v prachu si vzpomínám,

jak vlna kámen omývá,

jak stromy ševelí ve vánku,

jak mé tělo volá po spánku.



Měsíční svit dopadal na tvou tvář

hebkou jako samet,

jemnou jako růže květ,

láska se odrážela v podzimních očích

třpytivých jako sníh.



To je vše,

co o tobě ještě vím a znám,

tam, kde oddávám se krutým hrám,

kde marním věky,

na špatné straně řeky.



Ba ne,

ještě si vzpomínám,

že vždy povídám,

že jsi byla tou nejjasnější hvězdou,

záříc hrozivou tmou.



Nositelko nejkrásnějšího úsměvu

rozehřívajíc zmrzlá srdce,

když ruku v ruce

kráčeli jsme stíny,

ty jsi vždy byla svit jediný.



Na věčnost býval jsem ztracený

ve tvých polibcích,

stále zde zní tvůj smích,

temnotou bez pokoje,

náš osud je stále propojen.



Cítím tě,

i když zde nejsi,

já navěky přeji si

líbat tě a objímat,

žár tvého srdce vnímat.



Nikdy jsem neměl právo,

milovat tě, jak bych chtěl,

jak by sis zasloužila, a já bych měl,

jak mám však vědět,

jestli doopravdy lže mi tento svět?



I kdybys nebyla skutečná,

jediná mě držíš na nohou,

i kdybys byla iluzí pouhou,

pro tebe navždy vydržím,

dokud tě v kouři zřím.



Nepřestaneš být mou jedinou,

i když prší oheň z nebes,

lásko, věz,

že mou touhu nespálí,

mé vzpomínky zcela nezahalí.



Krajina může být temnější,

mohu se navždy ztratit,

muka se však budou krátit,

a já tě jednou najdu,

cestou do tvého srdce vejdu.



Oheň může mrazit

a led pálit naproti tomu,

ale všechny cesty vedou domů-

přímo k tobě,

následuji světlo v sobě.



Jak dlouho ještě vydržím,

zapsáno je v prachu,

v zemi strachu,

mou zář tvoříš ty jedině,

jestlipak také stále miluješ mne?



"Já si myslím, že ji na tobě skutečně stále záleží a navždy bude. Musela vědět, jak moc ji miluješ, i když jsi ji to možná neukazoval tak, jak by si zasloužila, jak popisuješ," pravila Aghatia roztřeseným hlasem a vrátila mi zápisník. Mé rozbouřené emoce se trochu uklidnily. Ten sešit byl jedinou věcí, o které jsem věděl, že je zde stále opravdová. Pokusila se pousmát. "Jinak by s tebou přece dávno nebyla. Nečekala na tebe po dlouhé dny a osamělé noci. Je to neskutečně emotivní báseň. Pouze nechápu, jak jsi to myslel s její tváří v prachu."

"Já jsem ji viděl. Opravdu," vysvětlil jsem a ponořil se do své první vzpomínky, která se udála v této říši.

Byla sepsána sotva první sloka této básně. Zadíval jsem se do dáli. Můj zrak upoutalo jasné světlo. Vstal jsem a kráčel až k samotnému břehu ztemnělé zlověstné Sinie, která divoce vřela a nabádala mě, ať rychle odejdu zpět mezi prach, a stanu se jedním z oněch marně bloudících přízraků. Já jsem však nemohl. Pod prašným nebem jsem zřel její tvář.

Byla přesně tak krásná, jak jsem si ji pamatoval. Viděl jsem její husté, po lopatky spadající ryšavé vlasy, jejichž dotek byl jako pohlazení květin. Vždy je nosívala rozpuštěné a nespoutané, jako byla ona sama. Temnotu narušovala její bledá, jemná tvář. V tmavých očích v barvách podzimní oblohy před deštěm, zářila radost, jakou jsem u ní vídával, když jsem se vrátil domů. Usmívala se tím nejkrásnějším úsměvem. Vycházel přímo z její duše. A její tělo, její tělo oděné v černých šatech vanoucích v teplém vánku, který léčil mé zraněné srdce, bylo tak pevné. Klesala až ke mně.

Natáhl jsem ruku. Na krátký, opravdu krátký okamžik se naše konečky prstů setkaly. Její úsměv se rozšířil a já jsem zatoužil ji obejmout a políbit. Říct ji, jak se cítím a nakolik mi schází. Poté se iluze začínala rozplývat. Klesl jsem na kolena. Znovu jsem ji ztrácel. Stále se tak příjemně usmívala. Ale odcházela, jako jsem ji opustil já. Opět jsem měl ten neodbytný pocit pláče, avšak slzy se nedostavily. Zůstal jsem tam sedět předlouhé chvíle.

Náhle začalo něco padat z oblohy. Pršel oheň. Pálil mě, ale bolest uvnitř byla větší. Věděl jsem, že znovu nemohu zemřít. Vhlédl jsem vzhůru. Masy dalších přízraků pokračovaly dále bez cíle, a zdálo se, že si sršících plamenů nevšimly. Snažil jsem se schovat, ale nebylo se kam ukrýt. Zmateně jsem běžel a vířil prach. A slova mé lásky k ní se přitom vrývala do zápisníku.

Pokusil jsem se Aghatie vše popsat. Se soucitným výrazem přikývla. Teprve nyní jsem přišel na to, že nenávidím smutek v jejích očích. Ale netušil jsem, jestli mi připomíná vlastní beznaděj, nebo…nebo mi na této dívce opravdu záleží.

Darovala mi přece minci na převoz. Byla jediná, která mi zde věnovala jediné slovo. Snaží se mi dodávat naději v těch nejtěžších chvílích, i když je sama ztracená, a možná se odsud nikdy nedostane. Říká, že láska není zbytečná.

Na druhou stranu, je to právě ona, kdo se mě stále snaží přesvědčit, že si za všechno mohu sám. Že je má víra hloupá a bohové neexistují. Že musím změnit své přesvědčení, abych odsud unikl. Přesto si myslím, že ji mám rád. I když bych neměl. Ale nedokážu ji nenávidět. Ne po tom, co pro mě udělala. Ne po tom, co jsme spolu prožili.

"Takže se ti zjevila i v iluzi. Víš, i když možná své vidiny budeš proklínat, je to s nimi stejně jako se vzpomínkami." Se smutným úšklebkem přikývl.

"Já vím. Od té doby, co jsem zjistil, že neznám její jméno, jsem to začínal chápat. Jsem si vědom, že ji možná už víckrát neuvidím ani v těch iluzích. Ale…bolí to." Poslední slova jsem zašeptal.

"Ano," přisvědčila. "Já jsem prošla úplně tou stejnou cestou utrpení. Ještě nějaký čas si udržíš vzpomínku na ní, zvláště když máš její portrét v tom zápisníku, ale jednou…jednou zmizí. Můžeš se natisíckrát dívat na její malovanou tvář, která vybledne a stane se jen další matnou a šedivou věcí v tomto světě, a stejně si nevzpomeneš. Až do doby, než se znovu setkáte."

Věnoval jsem ji hořký úsměv. "Proč si myslíš, že by naše cesty měly být ještě jednou svedeny dohromady? Přece jsem ti to vysvětloval. Já nemohu milovat."

"Ty tvrdíš, že láska neexistuje?" podivila se.

Sklonil jsem hlavu. Nemohl jsem ji již dále lhát. Nepochopí mě, tím jsem si byl jistý. Ale nebylo mi tak úplně lhostejné, co si o mně myslí. Přece jen, měli jsme spolu strávit věčnost.

"Ne. Láska může být něčím opravdovým, a může přinést i štěstí." Sledoval jsem její udivený výraz a okřikl své zbabělé srdce. Jako jsem to dělával před bitvami. "Ale ne pro mne. Bohové mi skrz našeho vůdce slíbili, že když se vzdám rozdávání radosti, a naučím se čerpat z bolesti, mohou mě učinit mnohem šťastnějším. Což tak také fungovalo. Když čerpáš z bolesti, nikdo ti ji nemůže přinést. Ale mě postupně zabíjela právě láska. Hledali jen správnou chvíli, aby mi mohli ukázat, kolik stojí."

"Proč jsi to, u všech svatých angorek, udělal?" zeptala se zděšeně. "Ty sis opravdu myslel, že se nezamiluješ?"

Suše jsem se zasmál. "Ale já jsem ji znal už předtím, víš? Jenže můj vůdce mi pověděl, že ji budu mít jen pro sebe, pokud budu ctít stejné bohy jako on. Ano, mít někoho pro sebe bohové akceptují. Pokud se do něj nezamiluješ. Ale na tom nesejde. Věděl jsem, že mě nepochopíš."

"Ale já se opravdu snažím," namítla a opět jí v hlase zazněl soucit. "Chtěl jsi ji…vlastnit?"

Pokrčil jsem rameny. "Byla to jediná cesta, jak ji milovat. Aghatio, on..." ztišil jsem hlas. "Dal mi na výběr. Mezi životem, nebo svobodou."

"Mohl jsi odejít d ráje. Počkat tam na ni."

"Myslíš, že mi to tehdy došlo? Mířil na mě puškou!" odvětil jsem rozhořčeně.

Smutně si povzdechla. "Takže chápeš, že všechno, všechno, co jsi dělal, bylo zbytečné a právě kvůli tomu zde jsi?"

"Ne," odporoval jsem ji a hleděl hluboko do mrtvých očí. "Kdybych nemiloval, nic z toho by se nestalo. Nebyl bych ani pod nadvládou oněch bohů. Nezemřel jsem jen proto, abych ji ve světě živých nenechal osamělou. Což několik let vycházelo."

Rozesmála se. "Myslela jsem si, že jsi opravdu uvěřil těm lžím, které ti napovídali! Že sis myslel, že jejich chladná srdce se opravdu starají o to, jak se cítíš!"

Nechápavě jsem se na ní zadíval. "Lži? Aghatio, ale oni mi nelhali! Nikdy! Snažil jsem se ti vysvětlit, že ze začátku jsem svého příchodu to tamější církve litoval, ale vím, že to bylo moudré rozhodnutí. Mohl jsem s ní být o něco déle. Stejně naše láska nikdy nebyla tak silná, aby pouto vydrželo i po další životy."

"To si nemyslím," odvětila. "Pokud jsi ty tak nemiloval ji, proč pro ni píšeš ty básně?"


Nad tím jsem se opravdu musel zamyslet. "Byla tou jedinou, na kom mi ve světě živých opravdu záleželo. Je mým pojítkem. Bez ní bych se dávno ztratil. Jen touha mi pomáhá udržet si zdravý rozum. Ale nemyslím si, že naše láska byla opravdu silná. Vzpomínal bych i na jiné, kdybych někoho měl."

"Právě si protiřečíš. Je jediná, koho máš, a přesto mezi sebou nemáte žádné zvláštní pouto?" podivila se. "Copak ty jsi pro ni také nebyl tím jediným? Kdyby ji totiž záleželo ještě na někom jiném, opustila by tě. Nečekala by na tebe."

Chtěl jsem ji odporovat. Otevřel jsem ústa, ale náhle netušil, co mám říci. Protože její slova byla pravdivá. Opravdu jsem své lásce tak ubližoval? Dlouho jsme tak jen tak seděli a přemýšleli. Přišel jsem na to, že jsem ji opravdu nedal ani část toho, co by si zasloužila. Starala se o mě. Milovala mě. Dala mi vše, i když nic neměla. Toužil jsem ji to oplatit, ale Peklo nebylo tím správným místem, kde to uskutečnit. Navíc, ona zde nebyla. Neseděla vedle mě. A já jsem si to plně uvědomil až nyní. Mé srdce se sevřelo a já jsem se skrz mlhu žalu nemohl nadechnout. Fyzicky jsem to sice nepotřeboval, ale připomínalo mi to život.

Pokusila se usmát. "Něco bych ti o tomto světě mohla prozradit. Nejspíš nevíš, co znamenal ten ohnivý déšť, viď?"

"Ne," zašeptal jsem a uvědomil si, jak zním zoufale. Nejhorší bylo, že mi na tom nezáleželo. "Ale pálil."

"Já vím," odvětila tiše. "Také jsem to zažívala. Zanedlouho ale přestaneš tento typ bolesti vnímat. Stává se to poměrně často. Zkoušela jsem i počítat intervaly, abych měřila ztracený čas, ale jsou příliš nepravidelné. Nebo zde zkrátka počítat nelze, netuším. Ale vím, o co jde. Možná. Trosky ztracených lidských snů. Ty, o kterých jsme mluvili. Vídávala jsem je i na druhé straně Styxu. Ale dopadali příliš daleko ode mě. Až na výjimky. Ale pokud chceš, můžeme se pokusit najít místo, kde se shromažďují. Třeba mezi nimi najdeme něco zajímavého!"

Nadšeně jsem přikývl. Šlo možná o jedinou činnost, jak si krátit věčnost, a možná mě to trochu odvede od zoufalých myšlenek na lásku. Vyrazili jsme vstříc novému dobrodružství.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 2. prosince 2014 v 14:51 | Reagovat

Promiň, že moc nekomentuju, mám toho teď opravdu hodně, ale i když mám takový dojem, že jsem propásla předchozí kapitolu, možná dokonce i dvě, tak jsem si tohle přečetla a opravdu mě to baví. Moc hezká báseň. Poetická, jak řekla Agathia. Celá kapitola je moc hezká. Sice poněkud delší, ale já bych pořád jen něco kritizovala, a pak si napíšu Sladké sny, jednu kapitolu na sedm stránek! XD

2 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 19:13 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nenapsala. Hrozně málo času a k tomu jsem se dobrala. Minulou kapitolu už mám přečtenou, ale nestihla jsem jí včera okomentovat. Krásný to vážně máš a provedeně je to víc než dokonale. Ale dávej si pozor, aby básně nepředstavovali větší část kapitol. Jinak to tak zpestřuje a těším se na další kapitolu!
-jestli jsem ti ještě neodepsala na e-mail. Moc mě to mrzí a zkusím se na to, co nejrychleji podívat.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 20:16 | Reagovat

[1]: To nic, opravdu. Jsem nesmírně ráda, že se ti to alespoň trochu líbí. No, a říkám předem, že to má jen něco okolo osmi stran, přičemž skoro tři zabírá ta báseň, takže to na mé poměry zase tak dlouhé není.

[2]: To je v pořádku. Ten e-mail ani nečti, je pěkně pitomý. Hrozně moc ti děkuji za pochvalu. Neboj, toto je jedna z těch nejdelších básní, navíc jsou většinou vloženy mezi dialogy.

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. června 2015 v 22:01 | Reagovat

Napsala jsi to v prosinci a já to komentuji v červnu...stydím se, moc se stydím.

Skvělé, stejně jako u minulé kapitoly brečím jako želva, tohle se mi teda ještě nestalo. Aby mě každá, každičká kapitola dohnala k slzám... můžeš si být jistá, že něco takové čtu opravdu poprvé.
Ale i když u toho brečím tak, že bych trumfla každou průměrnou fontánu, strašně se mi to líbí. Okouzlují mě myšlenky, dále ty básně a tvůj výběr slov. Opravdu s hlavním hrdinou svým způsobem sympatizuji a Aghatiu mám snad ještě radši. Mimochodem, už jsem ti říkala, jak je "Aghatia" nádherné jméno?

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. června 2015 v 7:14 | Reagovat

[4]:  Půl roku, sem, půl roku tam...
Tvé slzné kanálky očividně nemají kapacitu, protože jinak by už prostě musely být prázdné. Tuto větu napíšu poprvé v životě, ale jsem nesmírně ráda, že tě to rozplakalo.
Možná se ti to tak líbí, protože na to přes ty slzy nevidíš :-) Ale ne, teď vážně. Moc děkuji. A ano, to s tím jménem mi opakuješ stále dokola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama