Pouhá hra- 2/2

14. prosince 2014 v 15:41 | Carina |  Jednodílné příběhy
Zde je druhá část tohoto příběhu. Snad se vám bude líbit.

Pouhá hra

Zhluboka jsem se nadechl a jemně odtáhl kousek závoje, abych ti mohl lépe číst z očí. Hleděla jsi na mě skelným, snad i trochu vyděšeným pohledem. Když jsem si však sundal kápí, tvůj výraz se změnil v překvapený. Spatřil jsem v něm smutek, ale i radost.

"Co tady pohledáváš? Jak jsi zjistil, kde jsem?" zašeptala jsi.

"Nezjistil," zavrtěl jsem hlavou a sklopil oči. Doufal jsem, že mě pochopíš, ale příliš naděje jsem tomu nedával. Koneckonců, to, že vše stalo náhodou, bylo pravděpodobné jako pád meteoritu. Zase to jsem já, kdo ničí zbytky našeho vztahu. "Myslel jsem, že jsi odsud navždy odjela." Všiml jsem si, že hostinský nás stále sleduje. Ale v tuto chvíli mi to byla jedno.

"Odešla jsem od tebe, ale pamatuješ si ještě, co ti Kalimen řekl, když jsi mu pověděl, že jsem…že jsem tvá dívka?" Na konci poslední věty se ti zlomil hlas. Toužil jsem tě utěšit, ale mohl jsem pouze pevněji stisknout tvou dlaň.

Přikývl jsem. "Máš zatracené štěstí. Mít dívku jako ona, mé srdce by to štěstím nevydrželo. Tvář jako samotné žhnoucí slunce, srdce divoké jako rudé trnité růže, pohyby tanečnice…" Zarazil jsem se. "Počkej. Ty zde pracuješ na plný úvazek? Jako zdejší tanečnice? Neznamená to…"

Pokrčila jsi rameny, ale když jsi promluvila, tvůj hlas zněl o oktávu výše než předtím. "Někdo prodává, někdo peče chléb, někdo tančí a uspokojuje noční touhy zákazníků. Každý si musí nějak vydělávat. Kromě toho, když jsme se viděli naposledy, ty jsi pracoval jako voják."

Povzdechl jsem si. "Jako strážný u městské brány, lás- Xanthilio." V duchu jsem se proklínal, když tvé oči posmutněly. Opravdu jsem tě nechtěl nazývat svou láskou, když jsi mi dala jasně najevo, že je konec.

"Myslím, že když už jsi zde, chtěl by sis promluvit o tom, co se mezi námi stalo, viď?" zeptala ses.

"Ale pokud to stále příliš bolí, můžeme předstírat, že se nic nestalo a…"

"A?" pobídla jsi mě. "Budeme předstírat, že jsem cizinci? Ne. Opravdu ti chci podat nějaké vysvětlení. Bylo kruté od tebe tak hloupě utéct. Ale nejprve chci vědět, proč jsi sem vlastně přišel."

Přikývl jsem a do očí se mi draly zrádné slzy. "Vracím se na místa, kde jsme spolu strávili společný život. Všechno to prožít ještě jednou. Myslel jsem, že se nikdy nesetkáme, protože ty jsi vše raději vždy házela za hlavu. Netušil jsem si, že bys ještě jednou chtěla cítit tu bolest, která alespoň u mě ty krásné vzpomínky provází. Do tohoto hostince jsem se vydal, protože jsem chtěl alespoň na okamžik na všechno zapomenout. Opít se." Ukázal jsem na lahev stidalasu na svém stole.

"Ty ses dobrovolně vystavoval takovému trápení, jen abys cítil, že nejsem pryč z tvého srdce?" zeptala ses nevěřícně. Přikývl jsem. Udiveně zavrtěla hlavou.

"Ale já jsem tě nikdy doopravdy neopustila. Ne hluboko uvnitř." Smutně ses usmála. "Máš na dnešní noc objednaný pokoj, či nikoli?"

"Ano," zašeptal jsem a pustil tvou dlaň. Otočil jsem se směrem ke svému osamělému stolu. Tvou otázku jsem pochopil jako pobídku k tomu, že se mnou již nechceš mít nic společného. Proto mě opravdu udivilo, když ses zlehka dotkla mého ramene.

"Tak na co tady ještě čekáme? Snad nechceš, aby nás někdo viděl či slyšel u něčeho tak důvěrného." prohodila jsi a pokusila ses usmát. "Ale ten alkohol zde, doufám, necháš."

"Samozřejmě. Když jsi vedle mě, všechna bolest odeznívá," odvětil jsem popravdě. Vzala jsi mou dlaň do své. Na okamžik jsem uvěřil, že je vše v pořádku. Že se svět netočí vzhůru nohama. Že mohu důvěřovat svému srdci.

U Kalimena jsme si vyzvedli velký železný klíč, který bych čekal spíše u zámku do žaláře, a zamířili spolu po starých ztrouchnivělých dřevěných schodech. Sledoval jsem jednotlivá prkna. V jednom z nich totiž bylo něco vyryto. Nápis stále přetrval. Nebyli jsme jediní, kdo se zde takto podepsal, bylo to očividně jakousi tradicí, ale věděl jsem najisto, že ono X+A patřilo nám. Poznal jsem tvůj ozdobný, ale přesto svým způsobem ledabylý rukopis.

Po chvíli mě napadlo se podívat na štítek připevněný ke klíči. Bylo na něm napsáno jediné číslo: XXXVIII. Museli jsme vyšlapat ještě dvě schodiště, ale na tom nesešlo. Beze slova jsem ti nápis ukázal. Pohlédli jsme na sebe. Nešlo o náhodu. Hostinský nám záměrně přidělil stejný pokoj, jako když jsme zde byli posledně.

Zanedlouho jsme již vrzajícími dveřmi vešli do místnosti. Zamknul jsem za námi. Zlodějů zde byla spousta, a krádež byla to poslední, co jsme nyní potřebovali. Rozhlédl jsem se. Nic nepřibylo, nic neubylo. Vypadalo to zde přesně tak, jako když jsme odcházeli. U podélných zdí stála dva železná a nepohodlná, jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, lůžka, které oddělovala jedna malá skříň. V rohu jsem viděl hranatý stůl s dvěma židlemi, a to bylo, co se týkalo nábytku, vše. Kamenná podlaha zůstala ničím nepokrytá a mrazila jako pocit, že pro tebe již nic neznamenám. Stěny se někdo očividně kdysi dávno pokusil potáhnout nevýraznou tmavě hnědou tapetou, ale tu již jakýsi návštěvník napůl strhnul.

Posadila ses k onomu stolu. Napodobil jsem tě. Položila sis ruce na dřevěnou desku, což u tebe znamenalo, že jsi si něčím nejistá. Přesto jsi učinila první krok. "Nejprve bych ti chtěla říct, že se moc omlouvám. Víš, i kdybys sem přišel záměrně, kvůli mně, nezlobila bych se. Posilněna alkoholem jsem ti prostě bez vysvětlení utekla. Po celou tu dobu jsem si přála tě najít, abych ti řekla, co mě k tomu vedlo, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych překročila práh."

Zavrtěl jsem hlavou. "Nemáš ani ten nejmenší důvod se mi omlouvat. Jistě jsi pro to měla nějaký důvod, a ten jsem způsobil já."

Něžně ses usmála. Vzala jsi mé dlaně do svých. "Ne. Ty jsi nic neudělal špatně. Nebyla to tvá vina."

Zmateně jsem na tebe pohlédl. Vzpomněl jsem si na slova té stařenky, kterou jsem srazil. Jsi si opravdu jistý, že jsi za pád lásky mohl pouze ty? Víš, většinou je tomu tak, že na vině bývají oba… Ale ty jsi přece také v tomto nevinná! Zavrtěl jsem hlavou. "Jak- jak to myslíš?" vypravil jsem ze sebe nakonec.

Povzdechla sis a pustila ses do vysvětlování. "Byl jsi na mě vždy hrozně hodný. Nechal jsi mě rozhodovat o všem. Milovala jsem to. Milovala jsem, že všechno, co jsi po mě kdy chtěl, byla láska. Rozzářily se ti oči při každém mém úsměvu. Při každém pohledu. Když jsem se tě dotkla, dlouho poté ses choval jako v jistém druhu transu. Když jsem tě políbila, tvé srdce se rozbušilo a vždy se mi zdálo, že i když šlo o nespočetný polibek, že je to ten první. Že jsme teprve na začátku naší společné cesty."

"Chápu," přikývl jsem a zadíval se do tvých zářivých očí. "Když jsme tehdy spolu strávili tu noc v hostinci, ty jsi chtěla něco více. Ale proč jsi mi to neřekla?"

"Protože bys mi to dal," vysvětlovala naléhavým hlasem. "Vždy jsi mi dal vše, i když jsi nechtěl a nemohl dát nic. Ty jsi nebyl připravený, a já jsem nechtěla být ta, která řídí náš společný život. Té noci mi totiž něco došlo. Tobě bylo úplně jedno, kolik bolesti tě to bude stát. Vzhlížel si ke mně jako k bohyni. Když jsem se s tebou poprvé setkala u té městské brány, myslela jsem si, že jsi bezcitný. Poté jsem pochopila, jak se mýlím, ale stále jsem se bála, že jsi tvrdý a myslíš si, že žena je něco pod tvou úroveň. Tolik jsem se spletla, ale nikdy mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím druhým případem. Ale ten se stal skutečností. Tu noc v tomto pokoji jsem pochopila, jak je tvé srdce křehké, a jak snadno ho mohu roztříštit. Až mnohem později mi došlo, že takto jsem ti ublížila také. Ale nejspíš mnohem méně, než kdybychom zůstali spolu."

"Proč sis myslela, že mi ublížíš?" podivil jsem se.

Stiskla jsi mé ruce ještě pevněji. "Protože bys mi nikdy neřekl, kdybych tě ranila. Nikdy bys mi to nevyčítal. Utápěl by ses v bolestech, a chtěla jsem tomu zamezit. Věřila jsem, že to překonáš a najdeš si hodnější dívku, než jsem já. Někdo, kdo ti dokáže neublížit."

"Ale ty jsi mě nikdy neranila," namítl jsem. "Bolelo mě pouze, když jsi odešla."

"To není pravda. Ty si nepamatuješ, co jsem ti řekla tehdy u Jižního Zbloudilého proudu? Všechno je tvá vina. Někdy opravdu nechápu, proč jsme ještě spolu."

Pokusil jsem se usmát, ale opět jsem neměl daleko k pláči. "Byla jsi rozčílená a vystrašená. Kromě toho, tu loď jsem opravdu potopil já. Navedl jsem ji na skaliska. Sice omylem, ale…"

Přivřela jsi oči, jako bys ucítila bolest. "Vidíš? To je to, o čem mluvím. Já jsem, i když v rozrušení, řekla něco hodně ošklivého, za což by mě většina lidí dávno opustila. Ale ty, ty si myslíš, že je to tvá vina. I po tolika letech. Jen tvá. Proto spolu nemůžeme být."

"Děkuji, že jsi mi to vysvětlila," zašeptal jsem. Po tváři ti skanulo několik slz. Snažil jsem se být ten silný, ale zanedlouho jsem plakal také. Přistoupila jsi ke mně, a sevřela mě v náručí. Tvůj dotek bolel jako tisíce nožů, ale byl jsem rád, že opět mohu cítit tvé tělo. Společně jsme, těsně vedle sebe, ulehli na jediné lůžko. Netušil jsem, jak dlouho jsme jen tak spočívali vedle sebe a vnímali přítomnost toho druhého. Ale i když jsem mohl opět být vedle tebe, cítil jsem se příliš osamělý.

Zanedlouho ses však prudce posadila. S otázkou v očích jsem na tebe pohlédl. "Měla bych pro tebe návrh. Hodně jsem přemýšlela, jak vybrat, něco, co chceme oba. Já ti nechci ublížit, ale vím, že ty si myslíš, že za tím musí být něco jiného. Chtěla bych, abys na mě zapomněl. Prostě odsud odešel a našel si dívku, která tě neraní. Vím, že kdybych ti řekla, ať mě opustíš, udělal bys to, ale to nechci. Protože ty si přeješ pravý opak. I když bys mi to nikdy neřekl, myslíš si, že bych ti měla dát ještě jednu šanci."

"Máš mě přečteného jako knihu," pousmál jsem se. "Ale pokud opravdu chceš, já…"

Přiložila jsi mi prst na rty. "Já vím. Poslechneš mě. Ale navždy bych si to vyčítala. Zahrajeme si. Zahrajeme si o naši lásku."

"Zahrajeme?" opakoval jsem po tobě.

"Šachy," usmála ses a z jedné zásuvky skříňky vytáhla krabici této hry. Vyskočila jsi z postele a rozložila hru na stůl. Ačkoli jsem nic nechápal, přisedl jsem si. Automaticky jsem si vzal černé hrací figurky. S těmi jsem totiž hrál vždy, když jsme pořádali turnaj mezi sebou. Ano, hrála jsi mnohem lépe než já, ale na tom nesešlo. Stejně jsem nechtěl zvítězit. Začali jsme figurky rozestavovat na příslušná políčka na šachovnici.

"Ty se ani nezeptáš, jak chci vše rozhodnout hrou? Jak jsi vložit osud lásku do ní?"

"Očekával jsem, že mi to povíš," usmál jsem se.

Také ses pokusila o úsměv. "Dobře tedy. Zde ve městě existuje taková tradice v této hře. Prý je dovezena z jiné planety, a pouze trochu upravena, ale zrovna v tuto chvíli si příliš nevzpomenu na detaily. Na tom nicméně nesejde. Hlavní je, že výherce může poraženému uložit jeden úkol a nezáleží na tom, jestli ho dotyčný může splnit, či ne. Je to skvělý způsob, jak někoho legálně zabít, protože pokud odmítne, nebo to nedokáže, jeho život náleží výherci."

"To zní krutě," konstatoval jsem.

"Já vím," odvětila jsi. "Ale já po tobě nic takového nechci. Pouze nechci, abys byl v lásce nešťastný. Jednou pochopíš, že když odsud dnes odejdeš, bude ti opravdu lépe. Ale pokud vyhraješ ty…dám ti poslední šanci. Zkusíme to ještě jednou, i když vím, že ti zlomím srdce."

"Ty víš, že neprohraješ," zašeptal jsem. Neodpověděla jsi. Pouze učinila první tah. Tvůj pěšák vykročil vpřed, hrdě, se zdviženou hlavou, jako jsi vždy chodívala ty. V začátku hry jsem zahájil stínovou taktiku- kopíroval jsem tvé pohyby. Ale až pokročila, a já jsem byl nucen přejít na své vlastní tahy, došlo mi, že já opravdu vyhrát nechci. Nejprve jsem to neměl v plánu, ale učinil jsem po době několik opravdu hloupých tahů. Obětoval jsem svého posledního koně za střelce, nechal si obklíčit královnu…Nakonec jsem se přistihl, jak dělám chyby zcela schválně.

"Ty podvádíš," pravila jsi nakonec tichým, téměř výhružným hlasem. Poté jsi přidala na hlasitosti. "To je přesně to, o čem jsem mluvila, víš? Jsem si vědoma toho, že všechno děláš jen proto, že mě miluješ, ale ty pro mě opravdu nechceš bojovat? Ty se raději vzdáš, než abys mě získal? Opravdu?" Po posledním slově se ti opět v očích zatřpytily slzy. Natáhl jsem k tobě ruku, abych ti je setřel. Když jsem ji však chtěl odtáhnout, ty jsi mě zadržela. Pevně jsi mou dlaň sevřela. "Víš, celá ty léta, co jsme byli odloučeni, jsem se tě snažila začít nenávidět. Netuším, jestli jsem sama sobě vlastně věřila, či ne, ale nakonec mi došlo, že tě vlastně miluji až příliš. Bála jsem se, že čím více tě budu mít ráda, tím více ti budu ubližovat."

"Ale já jsem se s tebou nikdy necítil nešťastný," namítl jsem.

"Ale měl bys!" vykřikla jsi náhle a praštila rukou do dřevěné desky. Naneštěstí šlo o tu samou dlaň, ve které si svírala tu mou. Skousl jsem si spodní ret, abych nevykřikl. Mé tělo na to reagovalo zcela nevhodným způsobem. Nedokázal jsem zadržet smích ani pláč. Proto jsem činil obojí. Netrvalo dlouho, a přidala ses ke mně. Nakonec jsi mě objala. Tvá další slova se mým uším jevila jako ta nejkrásnější hudba.

"Ne. Já nechci, abys odešel. Již jsem zjistila, proč naše láska málem vyhasla. Mohla jsem za to já. Celou dobu. To já bych tě měla prosit o další šanci. Od samého začátku jsem na to šla špatně. Co kdybychom…kdybychom se zkusili tou cestou vydat znovu? Jako bychom byli úplnými cizinci. Vše změníme. A přísahám, že už nikdy s tvou rukou nepraštím do stolu. Udělám vše pro to, abych ti už nikdy nepřinesla bolest."

Rozesmál jsem se. Sice jsem věděl, že ona za to nemůže ani v nejmenším, ale mohl jsem začít znovu. Lépe. Můj život konečně znovu získal smysl.

"Tak to vypadá, že se zítra vrátíme domů. V tuto noční hodinu bych na vlak nenasedala. A neměj strach, vrátím se zpět k poctivé výrobě zbraní. Ano. Vyrobím ti krásný nový meč. Takový, jako jsi obdivoval tehdy v Lina Delle, pamatuješ? A v neposlední řadě ti také ukážu, co všechno jsem musela podstoupit, abych odjela alespoň o pár měst dále. Věděl jsi, že tyto vlaky mají úklidové komory, ve kterých se dá skvěle schovávat, pokud narazíš na nepozornou uklízečku? A že košťata překvapivě voní?" Nyní jsme se smáli oba. Tato noc nebyla divoká jako ta minulá, když jsi mě opustila. Dělali jsme přesně to, co jsme si slíbili. Začali od úplného začátku. Dokonce jsme se nejspíš stali prvními zákazníky tohoto hostince, kteří se moc dobře bavili i bez opíjení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 PinkyAlice271(Vladěnka) PinkyAlice271(Vladěnka) | Web | 14. prosince 2014 v 16:34 | Reagovat

Super!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 16:50 | Reagovat

[1]: Děkuji...

3 stuprum stuprum | Web | 14. prosince 2014 v 17:41 | Reagovat

Hrát šachy o lásku je mladická nerozvážnost! :) Ale líbí se mi, jak jim kanou slzičky. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 18:25 | Reagovat

[3]: Děkuji moc. To nejspíš je, ale ona...já nevím, jak to vysvětlit. Chce, aby on mohl jejich vztah nějak ovlivnit. Protože on by jinak udělal úplně všechno, co by mu řekla.

5 Elis Elis | Web | 14. prosince 2014 v 20:00 | Reagovat

Úžasné, obdivuji, jak je tvůj příběh napínavý a eskaluje do překvapivých situací, máš krásnou fantazii, čte se to samo...

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 20:42 | Reagovat

[5]: Děkuji moc, opravdu. Tvá pochvala mě nesmírně zahřála u srdce.
Jen v jedné věci se mýlíš- o fantazii tady vůbec nejde. V Předmluvě je to více rozepsáno, ale fantazie je to poslední, co  v tomto příběhu figuruje :-)

7 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 15. prosince 2014 v 6:32 | Reagovat

No, Karin, já nemyslím, že se Elis s tou Fantazií spletla :) Obdivuji tu romantičnost toho příběhu a jak krásně se dokážeš vcítit. řekla bych, že to je ta základní věc, která spoustě autorů chybí :)

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. prosince 2014 v 15:51 | Reagovat

[7]: Děkuji moc, opravdu. Ale kdyby se někdo z vás obtěžoval přečíst i první díl a předmluvu, došlo by vám, že o vcítění vážně nejde :-)
Nemyslím to nějak zle, je to vtip.

9 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 9:21 | Reagovat

Ach, zvládla jsem to! Dostala jsem se k tomu abych si to přečetla. No, příběh je romantický, to jo. Ale nejraději bych věděla, jak to s nimi skončí. Jsem hrozná, viď? Hlavní hrdina, uff, někdy mi vážně lezl na nervy, ale hrdinka nejspíš proto, že tam byla míň, tak mě vůbec nerozčílila. Myslím, ale že udělala hloupost a ona sama (ty) to tam píše. Jinak k spisovatelské stránce je to moc hezký napsaný a sama bych to lip nezvládla. To bude tim, že v mých příbězích není moc romantika. Smekám před tebou!

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 11:24 | Reagovat

[9]: Děkuji moc. Když jsem to sepisovala, štvali mě oba :-)
Opravdu si tvé pochvaly nesmírně vážím. A neboj, opravdu se chystám napsat i příběh, který romantický překvapivě nebude:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama