Leden 2015

Oblíbené zlozvyky učitelů

31. ledna 2015 v 7:00 | Karina |  Deník šílenkyně
Pomalu bych mohla na stížnosti na školu založit rubriku. Každopádně, sem zkusím vypsat zlozvyky učitelů či profesorů, které mě opravdu iritují. Není to mířeno proti těm lidem, vím, že to mnohdy tak nemyslí, ale prostě to dokáže naštvat. Tak, jdeme na to:

1. typ- Jasně, jasně, a pak se stane to a to, že?

Aneb typ, který za vás rád dopovídá věty, když vás už náhodou vyvolá. Nejčastěji se mi to stává v dějepise- vím o tom tolik, že by to vydalo na esej, ale stihnu říct dotva tak letopočet, a pan profesor za mě dopoví zbytek. A to se mi stává i při zkoušení, prosím. Vyvolal mě například na obecné dělení historie a pravěk. Řekla jsem mu jen to, že dělíme historii podle místa, kde vznikla. Zeptal se mě, kde nalezneme písemné prameny o historii, i když jsem chtěla mluvit ještě o jiných děleních. Dobře. Řeknu mu, že například v knihovnách, archívech, nebo muzeích.

Následuje několikaminutový proslov o nějakém muzeu. Pak se mě zeptal, jaká další muzea znám. Vyjmenovala jsem mu s bídou dva, a poslal mě sednout s tím, že to umím, a mám jedničku. Ale já bych jí dostala tak či tak, protože jsem to vážně uměla, pro jednou! Proč jsem mu nemohla říct více, a místo toho všechno z toho za mě dopověděl on? Vím, že bych měla být ráda, že jsem dostala dobrou známku, ale nejsem zase takový blbec!

2. typ- Učte se na každou hodinu!

Samozřejmě, slavná učitelská hláška, kterou zná asi nejeden žák. Ale když si to spočítáme, dojde vám, že to jaksi není v lidských silách, i kdyby se někdo dokázal učit mnoho hodin v kuse, hned po příchodu ze školy, a nepotřeboval žádný volný čas pro sebe.

Uvedu to na našem čtvrtku. Pokud to děláte poctivě, naše učení do Základů společensých věd zabere i tři hodiny. Ono nejde o to, že tu učebnici umím i pozpátku (ano, my jsme se museli docela nárazově naučit za pár týdnů, v mém případě spíše za jeden den, protože jsem se na to vykašlala to, co se má celý školní rok postupně probírat, tudíž nějakých těch třicet stran. Ono se to nezdá, ale komplikuje to samo sebe. Jasně, měla sjem tu učebnici už před prázdninami, ale koho by něco takového napadlo, že?), ale spíše o to, že když si to pro zopakování chcete přečíst znovu, ty tři hodiny vám to zabere. Ne, že by to bylo nějak dlouhé, ale opravdu nudné.

Následuje chemie. Dejme tomu, že probíráme něco jiného než momentální vzorečky hydridů a kdo ví čeho ještě, kde toho na učení ani moc není. Teoretické učivo obvykle trvá naučit se tak...dejme tomu hodinku.

Dále na nás toho dne bafá matematika (neberu to popořadě). Další předmět, který komplikuje sám sebe, a když si to navíc chcete opravdu procvičit, ze zkušenosti vím, že to může trvat dost hodin. Jednou, ale to bylo ještě na základce, jsem se dokonce do matematiky připravovala čtyři hodiny! ale snižme to, a dejme tomu, že se učíte "pouhé" dvě.

Angličtina. Já se sice obvykle do tohoto předmětu neučím, ale budiž. Jen si občas připravuji věty, které použiji, až budu o nějakém tématu minutu mluvit na známku. Ale myslím, že pokud to děláte opravdu poctivě, a ne tak, že se před vyučováním zeptáte na pár slovíček, která vám vypadla z hlavy, může to zabrat i hodinku. Nemluvě o učení slovíček (což nedělám, protože jsem zjistila, že téměř všechna z naší učebnice znám z písniček, nebo ze slovíček ze základky) a druhých a třetích tvarů sloves, že.

Čeština. Další předmět, na který trochu kašlu, ale budiž. Ale když nadejde téma, o kterém toho moc nevím, obvykle mi takové zapamatování trvá také dobrou hodinku. Ne, že by to bylo těžké, spíše je toho hodně.

A posledním předmětem je ruština. Vzhledem k tomu, že oblíbenými cvičeními naší učebnice jsou "Naučte se číst" a "Převyprávějte rusky text", a já jsem člověk, kterému se i po čtyřech letech učení plete ruské "i" a "n", je to docela problém. Obvykle se na přípravu opět vykašlu, ale když se snažím, umí to zabrat i dvě hodiny.

Dobře, a to ještě berte v potaz, že zde nejsou takové předměty jako biologie ( do které se mám učit mimo ruštiny dnes, ale nějak už to dopadne. Větší část umím, a můj mozek vypovídá službu) nebo zeměpis, jinak by se to ještě protáhlo. Takže, kolik je to hodin, když to spočítáme?

Deset.

A to jsem někdy ještě ubírala.

Takže...čtvrtek jsem si vybrala ještě z jednoho důvodu. Ve středu máme občas laboratorky, na které jsem vedla stížnosti v minulém článku, tudíž domu dorazím ve čtyři odpoledne. Dejme tomu, že hned vytáhnu sešity, učebnice, a v kuse se na všechno učím. Dobře. Skončím ve dvě ráno. V ideálním případě vstávám o půl sedmé. A čtyří a půl hodiny má teenagerce ve vývoji stačit? Když už pomineme toto, není neznámé, že žena v průběhu menstruace potřebuje více odpočinku. Ne, vážně nechci, aby se ze mě stala bloumající zombie. Kromě toho, pokud bych se tomu vystavovala delší dobu, mohlo by to přivést zdravotní potíže. Ne, děkuji, ale život si zničit nehodlám. A ne, drogy kvůli tomu také začít brát nehodlám, stejně jako se nechci utápět v kofeinu. Je to mé tělo, můj život, a škola není jeho jedinou náplní.

Navíc, já osobně ještě trpím tím problémem, že od sedm hodiny večerní, přibližně, se mé reakce zpomalují, a pomalu se připravuji ke spánku. Jsem ranní ptáče, i když poslední dobou to není poznat, protože o víkendech dospávám to, co jsem se nenaspala přes školu. A také velice špatně usínám, a mám lehké spaní. Stačí vám to?

3.typ- A víte, co se stalo v roce 2010? V roce 2011...jéje, to už máme hodin...ano, a v roce 2012... ach, to už je tolik? Rychle, dělejte, vytáhněte si sešity, a piště: Ve starověkém Řecku uctívali mnoho bohů...

Vážně, "miluji" učitele, kteří se o nečem rozpovídají, a poté prohlásí, že nestíháme, a učivo, které jsme měli probírat celou hodinu, zmiňujeme během deseti minut. "Nejlepší" je, když ještě mezi tím zkoušejí, nebo píšeme test.

Tak když tak strašně nestíháme, nebudu žákům povídat o povodni, která málem ovlivnila maturitu někdy před pěti lety, nebo svůj dojemný příběh o tom, jak jsem studovala vysokou školu, ne? A pak s nimi tedy rozhodně nemluvím, jako by za to oni mohli. A poté bleskyryhle nemluvím o tématu, tak zběsile a zmateně, že žákům nejenže unikají souvislosti, ale ani se nestihají dělat poznámky, že? Myslím, že vám o tom něco napoví, když prozradím, že jsme zmiňované Starověké Řecko probrali za necelé tři vyučovací hodiny...

4. typ- Teď si zopakujeme tady toto, co všichni chápeme, ano, abychom to chápali ještě více...

Nejmenovaní profesoři totiž mají zlozvyk nám stále dokola vysvětlovat a opakovat to, co většina chápe, ale to, co nikdo nepochytil, to nám vysvětlí jednou, a nejlépe z toho na druhý den píšeme test, či jsou žáci zkoušení. I když řekneme, že to nechpeme. Dokonc enám jedna nejmenovaná paní profesorka řekla, že se chováme jako mimina, přesně v téhle souvislosti. Na psaní básní a kreslení uprostřed hodiny ideální, pro vzdělávání už moc ne.

5. typ- Jé, a to je ale důležitá informace! Na Starověké Krétě vládl jakýsi král Mínos. Zapistě si to.

To je samozřejmě jen příklad, uvádím ho opět na dějepise, protože tam to jde nejlépe vidět. Hm, když pomineme to, že slovo "jakýsi" je na místě, protože to přesně pan profesor řekl, a navíc já osobně vím, kdo to byl, jen díky náruživému čtění Percyho Jacksona od Ricka Riordana, rozhodně ne z hodin dějepisu. Ale co kdybychm se neučili, kdo vládl, kdy vládl, ale spíše-proč? Jak se pak z historie máme poučit, když nám je říkáno jen kdy, kde, kdo, ale ne jak a proč?


Kdyby vás něco napadlo, neváhejte s tím, připsat to v komentářích. Také vás toto štve? Souhlasíte se mnou?

P.S.: Ale aby bylo jasno, neberte to příliš vážně. Já považuji většinu školy jako místo, kde hraje velice špatná podkresová hudba (metafora pro nesrozumitelné učební bláboly) pro povídky a básně, takže...

Druhá strana ráje- kapitola 18.

27. ledna 2015 v 14:23 | Carina |  Druhá strana ráje
Ahoj, takže jsem zde s další kapitolou Druhé strany ráje. Upřímně, je divná. Také dost krátká, ale to proto, že zde není ani jeden verš. Omlouvám se, ale bylo by obzvláště nelogické, aby v takových chvílích psal básně. Děj se dost posune, tím pádem do konce zbývá už jen nějakých těch pět kapitol, možná o trochu více. Tak snad se vám to bude líbit, a budu ráda za každý upřímný, klidně i kritický, názor!
P.S.: Také vám to z nějakého neznámeho důvodu místy trochu připomíná Bohy Olympu? Myslím tím spostu scén z dílu, který se jmenuje Hádův chrám. Nemůžu si pomoct!

Kapitola 18.

Dýmoví oři

Běžel jsem a vzduchem poletoval prach, který jsem vířil. Ona běžela za mnou, ale nehodlal jsem se kvůli tomu vzdát. Nemohl jsem se unavit. Někam mě to vedlo, a já jsem neměl nejmenší tušení, kam. Cítil jsem, že je to tak správně. Musel jsem to udělat. Věděl jsem, co si Aghatia myslí, ale ona neprožívala to stejné, jako já. Nikdy to nemohla pochopit.

"Počkej," zašeptala. Chtěl jsem běžet dále, ale něco v jejím hlase mě přinutilo se zastavit. Možná to bylo zoufalství. Srovnal jsem s ní krok. Překvapilo mě, že mluvila klidně, a nic mi nevyčítala. "Stojím si za tím, co jsem ti řekla před chvílí. Ale rozumím ti. Získal jsi pocit, že i když je to špatně, musíš jí vidět. To se stává. Ale nechceš to opravdu udělat, viď? Nechceš alespoň zkusit jinou alternativu?"

"Čekat?" odfrkl jsem si. "Ne, Aghatio. Už jsem čekal příliš. Toto mi nenašeptávají stíny. Poznám jejich temné hlasy. Toto je něco docela jiného."

"A nenapadlo tě někdy, že si jen hrají na to, že ti chtějí pomoct?" odvětila s naléhavostí v hlase.

"Ale i kdyby, je to naše jediná naděje."

Chvíli na mě jen hleděla. "Nedělej to. Zoufale tě o to prosím. Trvám na tom. Nechceš se s ní přece vidět na jediný den, a pak už nikdy více, ne? Kromě toho, je dost možné, že se potkáš jen s nějakou její reinkarnací. Co jí asi řekneš? Ahoj, jsem vrah, a kdysi jsi mě milovala?"

Ušklíbl jsem se. "Ne. Nezáleží mi na tom, v jakém je těle. Její duše je stále stejná. Vím, že si mě nebude pamatovat, ale budeme přece na sebe mít celý den. Všechno jí vysvětlím, a omluvím se jí za minulost."

"A to jí prostě přiznáš, že jsi mrtvý? Kromě toho, celé je to nějaké podivné. Jaká si myslíš, že je pravděpodobnost, že žije opět u onoho mlýna?"

Pokrčil jsem rameny. "Ty jsi nikdy neslyšela, že některé duše to podvědomě táhne k místům, kde byly kdysi šťastné, nebo nechaly něco nedořešeného?"

"Možná," připustila. "Takže ty mi chceš říct, že za ní jdeš jen pro klid svědomí? Ona bude někým jiným, copak to nechápeš? Bude jinak vypadat, mít trochu jinou povahu, pravděpodobně bude i jinak stará než ty…"

"Já vím. Ale to, co jsem na ní miloval, zůstane stejné. To její zvláštní světlo, celá její duše…"

"Neodpustí ti, když jí řekneš skutečnou pravdu."

"Jak to můžeš vědět?" podivil jsem se.

"Protože bych ti také neodpustila, kdybych tě neznala. A to jsi mi neublížil."

"Máš pravdu," povzdechl jsem si. "Ale stejně se jí chci alespoň omluvit, a říct, jak mi schází."

"Bude tě považovat za blázna. Bude toho výletu litovat."

"Ne. Protože tady nejde o povahu, ale o to, co je hluboko v duši. Ona mi sice neodpustí, ale pochopí to."

Protočila oči. "Jsi naivní. Hloupý. Všechny ty duše, které nyní křičí, na scestí svedly právě takovéto řeči."

Usmál jsem se. "Možná. Ale i kdyby to nevyšlo, ty zde přece jsi také na věčnost. Alespoň můžeme bloudit spolu, a zkusit se neztratit."

Nevypadala příliš přesvědčeně, ale také se zazubila. "Tomu se říká přátelství až za hrob."

"Tak pojď," pravil jsem, a zrychlil krok. Sotva jsem to však dořekl, svět se s námi zatočil. Prašný vír vše otočil vzhůru nohama. Všechny mé myšlenky se rozprchnuly do ztracena. Chvíli jsem vůbec nic necítil. Vnímal jsem jen pulsující energii okolo sebe. Když se rozptýlila, nemohl jsem se nadechnout.

Opět jsem nic neviděl, nic neslyšel. Napadlo mě, že se budu muset naučit všechno znovu. V závislosti na tom mi teprve došlo, že jsem právě prošel poslední, třetí bránou. Vůbec neměla tak hmotnou podobu, jako druhá. Stalo se to tak náhle.

K mému překvapení se však začalo všechno zostřovat. Vnímal jsem světlo a temnotu mnohem jasněji, než kdy dříve. Slyšel zoufalý křik tak silný, že se sotva dal ignorovat. Ale co mě udivilo nejvíce, bylo, že jsem si vzpomněl. Naprosto na všechno. Vybavoval jsem si každičkou chvíli se svou láskou. Pohlédl jsem na Aghatiu, která se mi jevila pouze jako temná silueta.

Splývala se stíny. Ale tam, kde lidé měli srdce, jsem stále viděl slabounký paprsek světla. Usmál jsem se na ní. Výraz mi oplatila, a já jsem se opět na krátký okamžik cítil šťastný.

"Jistě," zašeptala. "Co jsme zapomněli, jsme museli znovu nalézt. Myslela jsem si, že to v nitru vypadá…hůře." Přikývl jsem.


Ano, celou tuto část tohoto světa tvořilo jedno obrovské prašné náměstí. Všude se potloukaly ztracené duše, a také ty, které byly ještě temnější. Předpokládal jsem, že se jednalo o ty, které jsem hledal. Neexistovalo žádné nebe, pouze nekonečná tíseň. Ale napětí povolilo. Po dnech zapomenutí a ztracení mi toto připadalo jako Ráj.

"Toto není místo, kde by žily ty nejzoufalejší duše," poznamenal jsem. "Připadá mi to tu…krásné."

"Nejspíš to tak má být," vydechla. "Když sem dojdeš, už znáš všechny své chyby. Musíš si jen odpočinout, a uvědomit si, že byly skutečně špatné. Jenže ti to bohužel dá také naivní naději, že můžeš do světa živých hned, a pak se prodáš na trhu."

"To si nemyslím," zavrčel jsem a posmutněl. Musela to z mých barev vyčíst, ale nesešlo mi na tom. "Vím jen, že zoufalství, že odsud stále nemohu, i když můj trest by již měl skončit, mě uvrhne do šílenství tak jako tak. Stejně se ztratím. Jakožto duše musím učinit poslední věc, než se tak stane- vše jí vysvětlit."

"Ty to chceš stále udělat?" zeptala se Aghatia, a zněla skutečně udiveně.

"Samozřejmě," odvětil jsem, a věděl, že mi v hlase zaznívá zmatek. "Je to jediná cesta."

"Vždyť již nezbývá mnoho! Pomohla bych ti, neztratit se. Stačilo by počkat ještě chvíli, a mohl bys s ní být, možná navždy, pokud by se ti jí tedy povedlo najít, což je mimochodem asi jediná výhoda toho, když se zaprodáš. I kdyby ti jeden den pomohl se odsud dostat nějak dříve, s čímž nepočítám, stejně by sis to akorát ztížil, když odsud unikneš tak či tak."

"Ne," zašeptal jsem. "Já cítím, že je v tom něco více."

Smutně zavrtěla hlavou. "Myslíš si, že ani za toto nemohou stíny?"

"Ne. Je to tak hluboko v mém srdci, kam by se ony nikdy nedostaly."

"Nic o tom nevíš," zavrčela. "A co chceš vlastně prodat?"

Zazubil jsem se na ní. "Jméno. Protože já ho znám, víš? Nyní již ano. Vzpomněl jsem si i na její. Jmenoval jsem se…Tyrinnel. Ona byla Tarenia. Příjmení si nepamatuji, ale ona přece nejsou důležitá." Usmáli jsme se na sebe, a chvíli jen mlčeli. "Copak ty sis na jeho jméno nevzpomněla?"

"Ale ano," pokrčila rameny. "Jen nechápu, jaký má smysl, když své jméno prodáš, sotva jsi ho získal."

"Přece jsem ti říkal, že to musím udělat," povzdechl jsem si. "Kdybych prodal svou duši, ztratím celou svou existenci. Kdybych prodal své srdce, ztratím šanci milovat. Ale když prodám jen své jméno, ztratím pouze sám sebe, ne snad?"

"Víceméně," zamumlala. "Ale stejně trvám na tom, abys to nedělat. Je to neuvážená hloupost."

"Nemůžeš mi to zakázat," zavrčel jsem. Kolikrát mi ještě zopakuje, že je to špatně, když jsem cítil pravý opak?

Pevně zavřela oči. Věděl jsem, že se chystá říct či udělat něco, co pro ni bylo těžké. Když je opět otevřela, promluvila. "Promiň, Tyrinneli. Nesmíš se na mě zlobit, protože je to pro tvé dobro. Koledoval sis o to."

Znělo to zlověstně. Chvíli jsem čekal, co přijde. Byl jsem připravený na vše, kromě toho, co se doopravdy stalo. Nějaká síla se mnou smýkla na zem. Vykřikl jsem, ale nikdo si toho nevšiml. Všechny přízraky hleděly do prázdna. Kromě Aghatii. Dívala se přímo na mě. Překulil jsem se na bok a vyšvihl na nohy. Stál jsem přímo naproti ní.

"Ani krok," pravila tichým hlasem a natáhla paži na znamení, že mám zůstat tam, kde jsem. Věděl jsem, že by to klidně udělala znovu. Poslechl jsem ji. Neměl jsem na výběr.

"Jak se cítíš, když mě máš ve své moci?" zašeptal jsem.

"Překvapivě moc dobře ne," znejistěla. "Není to tak opojné, jak lidé říkají. Ale možná se tomu jen příliš bráním. Ale to neznamená, že tě takto nemohu držet v šachu až do doby, než si to rozmyslíš."

"Víš, že to je psychické vydírání?" podotkl jsem.

"Možná," připustila. "Ale já tě to nenechám udělat. Přece nechceš pro jediný den obětovat tolik?"

"Přece jsem ti říkal, že cítím, že je za tím něco většího."

"Je to jen iluze," zašeptala v odpověď. "Nesnaž se mě obelstít. Já z tvých barev poznám, kdy lžeš, a kdy říkáš pravdu." Věděl jsem, že se nemýlí. Já jsem také věděl, že se na mě doopravdy nezlobí. Že mi skutečně chce jen pomoct. Ale bohužel nevěděla, že jediný, kdo se zde mýlí, je ona.

"Aghatio…" Zlomil se mi hlas, a náhle jsem vlastně ani nevěděl, co říct. "Copak ty bys to neudělala, kdybys cítila, že je to tak správně?"

"Ale ono to správně není," odporovala. Zřetelně jsem cítil, že mě již nedrží ve svých spárech moci. Přesto jsem zůstal stát na místě.

"Jak to víš?"

"Toto je Peklo! Nikdy zde není nic správně. Zvláště ne, když se jedná o naději. Ta je vždy klamavá."

"To je tvůj jediný argument? Toto není vyloženě špatné místo. Bylo přece předurčeno k nápravě."

"To sice ano, jenže jako vše se to zvrhlo. Myslíš si, že zde ještě existuje něco…něco, co není zkáza?"

"Určitě. Nikde není jen dobro, nebo jen zlo."

"Ani na místech, která jsou plná lidí s temnotou místo srdce?"

"Ale co ty a já, Aghatio? My snad nevyzařujeme světlo?"

"Jsme jen kapka v moři." Ztišila hlas. "Ale to, co se chytáš udělat, je špatné skutečně. Nebylo to vytvořeno pro rovnováhu, ale pro pád."

"Copak ty jsi nikdy neudělala nic hloupého, co tě mělo zničit? A nevyšlo to?"

"Samozřejmě," pokrčila rameny. "Když jsem umírala. Ale já jsem na rozdíl od tebe věděla, že to k něčemu povede. Nechci ti to vyprávět, protože jestli půjdeš do světa živých, stejně to zjistíš, ale zachránila jsem tím celou svou vesnici. Tvou rodnou vesnici."

"Jak mám odejít, když mě nepustíš?" zasmál jsem se.

"Nemohu tě držet věčně." Sklonila hlavu. "Chtěla jsem jen zkusit, jestli tě nepřesvědčím. I když to byl jen marný a zoufalý pokus."

"Mám tě rád, Aghatio," přistoupil jsem k ní a objal nehmotné tělo. Bylo tak chladné, ale z jejího srdce ještě sálalo teplo.

"Neodcházej. Ne takto," prosila.

"Musím," odpověděl jsem a doufal, že zním, jako že si stojím pevně za svým. Vydal jsem se k jednomu z přízraků, který mi připadal nejtemnější.

"Ne!" vykřikla v momentě, kdy jsem byl skoro u něj. Znovu mě zasáhla ohromná slabost. Nedokázal jsem stát na roztřesených nohou. Pohlédl jsem na ní a vzedmula se ve mně vlna vzteku. Jak mi může zabraňovat splnit sen?!

Zrovna, když jsem si to pomyslel, klesla k zemi i ona. Zasténala. Pohlédl jsem na temného muže. Bylo by snadné ho obvinit, ale věděl jsem, že jsem to byl já. Muž se mi vzdaloval, ale Aghatia stále nevstávala. Snad jsem jí nějak neublížil?

Po krátkém rozhodnutí jsem nechal niterního ducha odejít. Je jich zde ještě spousta. Nemohl jsem odejít, dokud se nepřesvědčím, že je v pořádku.

"Aghatio," zašeptal jsem, když jsem byl u ní, a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. "Co…co se stalo?"

Překvapilo mě, že se usmála. "Máš ohromnou sílu. Vztek je nebezpečný, ale je to také cesta k moci." Poté její výraz zvážněl. "Omlouvám se. Nevím, co mě to popadlo. Neměla jsem tě zastavovat."

"Můžeš vstát?" optal jsem se a podal jí ruku. S pomocí se postavila. Nejistě se zakymácela, ale zůstala na nohou. "Ne, udělala jsi dobře. Vím, že mi chceš pomoct. Jen to nepotřebuji. Já se vrátím, Aghatio. Vlastně i ta myšlenka, že tu s tebou zůstanu navždy, mi připadá nějak pozitivní."

"Nevíš, co to znamená," odvětila, ale usmívala se. "Vím, že je to nepatřičné, ale…přeji ti šťastnou cestu." Zazubil jsem se na ní a ještě jednou jí objal. Přitiskla se ke mně, jako bychom se loučili navždy. Také, že mi to tak připadalo. Několik věků jsme se od sebe nehnuli ani na krok.

"Sbohem…" zašeptal jsem nakonec, a odvrátil. Čím déle to trvalo, tím bylo těžší opravdu odejít. Když jsem mířil k jednomu z temných přízraků, jen tam stála, a smutně na mě hleděla. Zakázal jsem si jí pohled více oplácet. Když jsem stál u muže, zhluboka jsem se nadechl. Ba ne, on nebyl muž. Teprve chlapec. Otřásl jsem se.

"Chtěl bych uzavřít obchod," pravil jsem. Chvíli se nic nedělo. Poté ke mně obrátil své temné oči.

"Jsi si tím jistý? Víš, co to obnáší?"

"Jistě," přikývl jsem. "Ale potřebuji vidět svou dívku. Cítím, že to tak má být."

Hodnou chvíli si mě pouze prohlížel. "Ty nemáš pochyby?"

Jeho otázka mě udivila. Přesto jsem se na ní rozhodl odpovědět upřímně. "Mám. Ale přesto jsem si tím jistý."

"Musíš jí milovat," povzdechl si. "Co vlastně za jediný den s ní chceš obětovat?" Zmátl mě. Myslel jsem, že se mě bude snažit přesvědčit ke špinavějším dohodám.

"Jméno." Vzápětí jsem se však zarazil. "Poslyšte- obsahuje ten den celých dvacet čtyři hodin?"

Uznale přikývl. "Většina se nezeptá. Kdybys to neuděl, ne. Ale neuzavíráme nečestné smlouvy, takže ti nemohu lhát." Přeběhl mi mráz po zádech. Doufal jsem, že neexistuje ještě nějaká věc, o které se mi nezmíní a mohla by ovlivnit můj pobyt.

"Jak přesně to všechno vlastně probíhá?"

"Je to jednoduché," pravil, a odněkud vytáhl kus kamene. Přísahal bych, že nepocházel z mně žádného známého místa. "Sem vyryješ své jméno. Prostě stačí zavřít oči, a ono se tam zjeví. Poté tam také napíšeš všechno, co víš o místě, kam se chceš dostat. Či v tvém případě spíše o osobě, ke které se chceš dostat. Síly, s kterými jsem spřáhnutý, tě tam odnesou. Za předpokladu, že se nebojíš koní."

"Vyrůstal jsem u farmy," zazubil jsem se. "To je opravdu tak jednoduché? Žádné léčky?"

Pokrčil rameny. "Jsi odvážný, když se takto ptáš. Někteří z nás to sice dělávají, ale já nemám potřebu libovat si v tvém utrpení. Tvé jméno dostanu tak či tak." Napadlo mě, že Aghatia je vykreslila mnohem horší, než doopravdy byli, ale raději jsem si to nechal pro sebe. Koneckonců, ona je neznala, a mohla snadno získat předsudky. Další jeho věta mě však přinutila o tom trochu pochybovat. "A- ano, málem bych zapomněl. Musíš mi také dát něco, co ti jí připomíná."

Podezřívavě jsem si ho změřil. "Proč?"

"Aby ses dostal k osobě, ke které opravdu chceš." Zaváhal jsem, ale již se nedalo couvnout. Vytáhl jsem ze zápisníku kresbu. Při pohledu na ní se ušklíbl, ale nějak to nekomentoval. Naštěstí. Ale vidět, jak jí bere do svých rukou, nesmírně bolelo. Na oplátku mi vtiskl kámen. V tom okamžiku jsem si však něco uvědomil. Vrátil jsem mu ho.

"Počkejte okamžik, prosím." Přistoupil jsem k dívce, která tam pořád stála. Podal jsem jí zbytek zápisníku.

"Chci, abys ty básně měla ty. Nechci, aby se nějak ztratily." Pouze přikývla a převzala si ho. Již jsme se nedokázali znovu loučit. Vrátil jsem se zpět k obchodníkovi, abych učinil poslední krok.

Opět jsem si převzal kámen. Zavřel jsem oči a nechal slova míhat se myslí. Když jsem skončil, všechna tak byla bezpečně vryta. Tyrinnel. Tarenia. Medový kopec. Kraví mlýn. Nic více jsem totiž neznal. Poté se svět se mnou znovu zatočil, a já jsem se ocitl ve stejné prašné krajině, ale přesto zde bylo něco jinak. Stál zde z černého dýmu tvořený kůň. Divoce zařehtal, když mě uviděl.

"No tak," usmál jsem se na něj. Napadla mě nesmírná hloupost, ale přesto jsem jí učinil. Vzal jsem do dlaní hrstku prachu a přisunul jí k jeho nozdrám. Zafrkal a sklopil uši. Poté udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Prostě to snědl. Stál klidně, takže jsem se opatrně dotkl jeho nozder. Hleděl na mě laskavým pohledem. Nespoutaným, ale věděl jsem, že mi neublíží. Pomalu jsem se přisunul k jeho boku a známým pohybem se vyšvihl na hřbet. Jakmile jsem se usadil, vystřelil ohromující rychlostí vstříc životu. Vstříc lásce.

We will rise again

26. ledna 2015 v 7:00 | Karina |  Hudební projekt
Ano, jsem zde opět s hudebním článkem, opět na skladbu od Scorpions, tentokrát s názvem We will rise again. Vím, že bych si s tím měla dát alespoň načas pokoj, ale názor na tuto píseň mi leží v hlavě už příliš dlouho. Takže, začnu:

Nejprve bych chtěla říct, že ten název je trochu zavádějící. Když jsem ho viděla poprvé, myslela jsem si, že je to kontroverzní kritika lidstva, něco na způsob Know your enemy od Green day, pokud to znáte. Původně jsem se nějak nehrnula do toho, abych si jí pustila. Velká chyba, protože je to vážně nádherná píseň. Navíc romantická, což mě překvapilo. Slyšela jsem jí až s celým zbytkem alba Humanity Hour I, a okouzlila mě hned na první poslech.

Nejprve textem, jako skoro vždy:

Holding on to you like broken glass
Every touch cuts deeper than the last
I know I should leave
But it feels so good to bleed

Poison kisses lock us in this cage
Our lives got twisted in this masquerade
I can't seem to shake this incurable need
This endless addiction I feed

Angels on fire
They fall from the sky
Heaven and hell will be burning tonight
Covered in ashes I cry out your name
And out of the flames
We will rise again

Run in to the shadows where we hide
Bodies tender as our worlds collide
Nothing is sacred and everything's wrong
But you and I keep holding on

Angels on fire
They fall from the sky
Heaven and hell will be burning tonight
Covered in ashes I cry out your name
And out of the flames
We will rise again

No temptation is my sin
Not my darkest deepest whim

Angels on fire
They fall from the sky
Heaven and hell will be burning tonight
Covered in ashes I cry out your name
And out of the flames
We will rise
Angels on fire
They fall from the sky
Heaven and hell will be burning tonight
Covered in ashes I cry out your name
And out of the flames
We will rise again
We will rise again
We will rise

Překlad (mnou formulovaný, takže stojí za houby):

Držet se tě je jako svírat rozbité sklo,
každý dotek řeže hloub než minulý,
vím, že bych měl odejít,
ale krvácet je tak dobrý pocit.

Jedovaté polibky nás drží v této kleci,
naše životy se točí v této maškarádě,
zdá se mi, že nemohu setřást tuto neodbytnou potřebu,
živím tuto nekonečnou závislost.

Andělé v plamenech
padají z nebes,
nebe i peklo dnes budou planout,
pokrytý popelem pláču tvé jméno,
a z plamenů
my znovu povstaneme.

Běž do stínů, kde se ukrýváme,
těla křehnou, když se naše světy střetávají,
nic není posvátné a vše je špatně,
ale ty a já držíme pohromadě.

Andělé v plamenech
padají z nebes,
nebe i peklo dnes budou planout,
pokrytý popelem pláču tvé jméno,
a z plamenů
my znovu povstaneme.

Žádné pokušení není mým hříchem,
ani můj nejtemnější a nejhlubší rozmar.

Andělé v plamenech
padají z nebes,
nebe i peklo dnes budou planout,
pokrytý popelem pláču tvé jméno,
a z plamenů
my znovu povstaneme.
Andělé v plamenech
padají z nebes,
nebe i peklo dnes budou planout,
pokrytý popelem pláču tvé jméno,
a z plamenů
my znovu povstaneme,
my znovu povstaneme,
my povstaneme.

Dobře, uznávám, že ten text možná někomu nemusí sednout, ale nesmíte se na to dívat povrchně, musíte se nad tím zamyslet do hloubky.

Komplexně je to vlastně o tom, že on ví, že vztah s jeho dívkou ho vlastně z nějakého důvodu ničí, něco není není v pořádku, ale přesto s ní chce zůstat. Prostřednictvím této písně jí to pravděpodobně vysvětluje. Přijde mi to krásně romantické.

A nyní přecházím k rozebírání jednotlivých textových částí:

1. sloka: Asi má neoblíbenější. Jednoduše vyjádření toho, co jsem už říkala. On může odejít, ale nechce jí opustit, i když ví, že je to špatně. Tomu se říká opravdová láska.

2. sloka: Tuto sloku mám také hodně ráda. Celá tato planeta je vlastně jedna velká maškaráda (myslím, že v této písni je to ale myšleno jako láska- v té se také nasazují masky, a potlačuje vlastní já). On ví, že tomu tak je, ale jak říká v dalších verších, je na tom závislý.

refrén: Hrozně mě dojímá ta věta: "pokrytý popelem pláču tvé jméno". Tímto podle mě popisuje, že je opravdu všechno špatně, ale myslí si, že opravdová láska to může překonat.

3. sloka: Tady je to přímo řečeno. Všechno je špatně, ale nejdůležitější pro něj je, že jsou spolu. Těmi stíny je asi myšleno všechno špatné, co je obklopuje.

4. "sloka" (pokud se tomu tak dá říkat): Tady se podle mě trochu obhajuje, možná sám sobě, možná jí. Říká vlastně, že láska nemůže být špatná. A v tomto případě s ním souhlasím, protože pak to není láska.

Jak vidíte, v této písni nenajdete žádná přeslazená slovíčka (ne, že by se mi někdy písně od Scorpions zdály přeslazené, ale pár interpretů, u kterých ano, znám), ale čistou, a přitom tak jemně a poeticky podanou pravdu.

Co se týče hlasu zpěváka, ano, v této skladbě se mi opravdu líbí. Sice mají i písně, kde mě více okouzluje, ale upřímně si neumím představit, že by to zpíval kdokoli jiný. Navíc, nevím, jestli se to tak nezdá jen mě, ale připadá mi, že v této skladbě zní hrozně smutně, až zoufale. Respektive, ve slokách. V refrénu mi naopak připadá takový odhodlaný.

Melodie se mi také opravdu zamlouvá. Přijde mi, že se k tomu textu dokonale hodí. Navíc je hrozně chytlavá. Také se mi líbí, jak i bez těch slov vyjadřuje celou myšlenku. Na začátku je taková vyšší, pomalejší, a ke konci se zrychluje, a graduje. Navíc jsou tam nejvíce slyšet kytary, což mi plně vyhovuje. A až na úpravu druhého hlasu na konci, která je navíc těžko postřehnutelná, tam nijak nefigurují počítače.

Ale nejlepší na té skladbě prostě je, že přímo vybízí ke tvoření pořádně temných zápletek. Já sama jsem na její motivy sepsala celou asi dvacetistránkovou povídku. Bohužel je do jedné soutěže, takže vám jí nemohu ukázat, ale sedí to na slovíčko.

A nezbývá mi, než se zeptat- jak se líbí vám?

Zaslíbená země

25. ledna 2015 v 7:00 | Karina |  Něco, co se rýmuje
Musím vás předem varovat, že jsem si sama touto básní uhnala "depresi", takže pokud si myslíte, že by vás do ní mohla uvrhnout, raději to ani nečtěte. Původně to sice mělo být úplně o něčem jiném, ale nakonec je to vlastně kritika...vlastně celého lidstva.
Každopádně, téměř každý verš na něco naráží, takže dybyste něčemu nerozuměli, klidně mi to napiště do komentářů, a vysvětlím vám to. Ale obvykle se to týká historie. Uvedu vám příklad:
"...že svět se tak odcizuje,
znovu si stavíme zdi?"
A jedná se o narážku na Berlínskou zeď. A takových věcí je tam více.
Snad se vám to bude líbit!
P.S.: Teď trochu mimo téma- nechce mi někdo opět zadat slova pro Rýmovačky na přání?
P.S.S.: A ještě jsem vás chtěla požádat o vyplnění tohoto dotazníku, tenotkrát zaměřeného na mé postavy. Nezdá se vám, že jsem si to tvoření nějak oblíbila?

Zaslíbená země

Napadlo tě někdy,
jak jsme vlastně mladí,
naše duše září jako hvězdy
vysoko na nebesích,
i když do našich srdcí strach sadí?

Pomyslel sis vůbec,
jak sníh se snáší lehce,
a že je to ta jediná věc,
která je doopravdy čistá,
když konáme, co někdo jiný chce?

Uvědomil sis s léty,
že pomalu umíráme,
stavíme se na pevně vytyčené mety,
předurčují nám život,
a berou vše, co máme?

Možná jsme pouhými dětmi,
ale patříme slunci,
i když se v našich duších brzy setmí,
nesmíme přestat věřit,
i když podávají nám munici.

Vzpomínáš si ještě,
jak život byl kdysi snadný,
než začaly se uzavírat kleště,
než i nás dostaly do svých spárů,
a každý den se zdá být marný?

Došlo ti jedné chvíle,
že pro toto jsme nebyli zrozeni,
že nepřežijeme již déle,
pokud máme plnit jejich sny,
když zde místa pro radost není?

Tušíš ty již,
že pranic neznamenáš,
zatímco beznadějně o dnech míru sníš,
tvá bolest je jen kapkou v moři,
když si myslíš, že pravdu znáš?

Možná nemůžeme nic změnit,
ale jsme přece také lidmi,
životy již možná nestojí za to, ctít,
avšak ještě nebyla vyplakána poslední slza,
i když štěstí brzy znehybní.

Slyšel jsi někdy moudro,
že brzy pokácíme poslední strom,
již nepotrvá dlouho,
a ulovíme i poslední rybu v řece,
nezbyde nám nic, peněz krom?

Řekl ti někdy někdo,
že platidla nedají se jíst,
dnes již ví to kdekdo,
ale nemůže zkáze zabránit,
když spouští se nenávisti píst?

Nalezl jsi někdy na noční obloze,
že prach přikryl všechny hvězdy,
že platíme za lži tak draze,
že svět se tak odcizuje,
znovu si stavíme zdi?

Možná vše ztrácíme,
ale nikdy není pozdě hledat,
uvědom si, že je to naše země,
patříc lásce a křídlům andělů,
stáčí více než-li vzít, dát.

Vídáváš často,
že v peklo změnil se zaslíbený ráj,
ale nikdo se o to nestará přesto,
že padáme níž a níž,
a v měsíc nenávisti změnil se máj?

Přichází ti na mysl,
že s mocí přichází i strach,
všechen cukr i med dávno zkysl,
zbyly nám jen biče a utrpení,
dávno jsme již překročili války práh?

Cítíš, jak není nic v pořádku,
že prosby zůstaly nevyslyšeny,
všechno zoufalství nelze zapsat do těchto řádků,
ale všichni vnímáme,
že nikdo nezůstane ušetřený?

Možná jsou našenáboženství pastmi,
ale motlidba na rtech zůstává,
oni hrají si se srdcem mým,
ale nikdy nesmíme ztratit naději,
jež z trosek povstává.

Víš již také,
že pravé hodnoty mince nekoupí,
zatímco ostří klidu je tak vratké,
a že většina lidí ztratila pravdu,
všichni se v krvi topí?

Znáš skutečnost,
že jsme jen samozvanými vládci,
již bylo bolesti dost,
stroje dnes určují život a smrt,
že jsme všech ztrát dárci?

Jsi si jistý,
že ženeme se k pokroku,
když smutek a závist prochází všemi místy,
kde kdysi vládl smích,
že k nápravě stačilo tolik věků?

Osamělý člověče,
zbyla nám jen víra,
když skláníme se před bohatými vkleče,
upíráme zoufalé pohledy k nebesům,
v našich srdcích však zůstala jen hluboká díra.

Prosíme o novou šanci,
lepší život v míru,
potácíme se ve vánici,
a vyvstává otázka,
proč jsme vlastně zničili náš svět?

Kdo náš ještě může zachránit,
proč jsme spadli,
a kdo utkal lží síť,
kde ncházejí se křídla naděje,
jsou mocní lidé určeni, aby nám vládli?

Druhá strana ráje- kapitola 17.

24. ledna 2015 v 13:42 | Karina |  Druhá strana ráje
Tato kapitola mě nesmírně bavila psát. Možná proto, že konečně výjde najevo, co znamenají ty hry, a děj se nachýlí ke konci. Vlastně, kdybych si psala osnovu, řekla bych, že už zbývá jen sedm bodů. Na některé se moc těším, na jiné už méně, ale to je vedlejší. Každopádně, snad se vám to bude líbit, i když mě asi zabijete za ten konec...



Kapitola 17.

Dílky vzpomínek

Společně jsme opět kráčeli pustou krajinou. Bez cíle, bez motivu, jen aby nás nezastihl výpadek. Nikdo z nás nemusel nic říkat. Věděli jsme, že brzy se stejně přihodí, a až se tak stane, dotyčný ztratí úplně všechno. Nicméně jsme doufali, že nám není souzeno zde strávit věčnost.

"Aghatio," pronesl jsem po chvíli. "A co přesně se vlastně stane, až dorazíme do nitra? Chci říct, co ještě musíme podstoupit?"

Zamyslela se. "Podle všeho nás čeká ještě jedna brána. S tím rozdílem, že tam nám již žádná duše nepomůže."

"Děláš si legraci, viď?"

"Kéž by," povzdechla si. "Víš, jak bych si přála, aby tento svět byl jedním velkým vtipem?"

"Dobře tedy," pokývl jsem. "Mám tomu rozumět tak, že se do nitra nejspíš ani nedostaneme?"

"Zníš, jako bys mě z toho obviňoval," ušklíbla se. "Zní to hloupě, že bychom měli skončit těsně před cílem, ale je to dost možné. Přesto si myslím, že máme jít dále. Já to cítím. Hluboko uvnitř."

Pomalu jsem přikývl. "Rozumím ti. Ale jak víš, že ti to jen nenašeptává temnota? Sama jsi říkala, že se zde všechno obrací proti tobě, tak proč ne i intuice a hlas srdce?"

"Nevím," pokrčila rameny. "Ale kdybych nad tím měla přemýšlet takto, ani bych nenastoupila na loď."

"Myslíš, že některé přízraky to tak udělaly?" napadlo mě. "Že nenastoupily, i když měly minci, protože se bály věčného ztracení?"

Dlouho se nad tím zamýšlela. "Ne. Dříve nebo později nastoupily. Předsvětí tě přivede k šílenství. Mohlo ovlivnit jejich mysli tak, že si mysleli, že tady jim bude lépe."

"Otázkou je, co se stalo, když se dozvěděli, že je to ještě horší," podotkl jsem.

"Buďto si to ani neuvědomili, protože prostě byli rádi, že se stala změna, i když k horšímu…nebo se stali jednou z těch kvílejících duší bez smyslu svého bytí."

"My jimi budeme jednou také, viď? Ať se stane cokoli."

Aghatia pomalu zavrtěla hlavou. "Čistě teoreticky, kdybychom si udrželi čistou mysl, než dojdeme do nitra, a tam se nenechali zlákat, a neprodali cokoliv toho, co člověk potřebuje, a nepostihl nás žádný výpadek, mohlo by se nám podařit tak neskončit. Respektive, tobě. Musíš jen doufat, že se odsud dostaneš dříve, než k tomu dojde. Ale není to pravděpodobné."

"Mám ještě jednu otázku," pravil jsem. "Ne, že bych toužil po tom, to udělat. Vím, co to obnáší, ale jednou jsi říkala, že pomocí prodání kousku sebe se můžeš dostat i do světa živých. Přece bys neměla tolik trpět, když uvidíš světlo, ne snad?"

"Žádné světlo není dost jasné, aby prozářilo temnotou, do které se prodáním čehokoli na tom trhu uvrhneš."

Vzhlédl jsem k ní. "A…nemohlo by být?"

"Ani na to nemysli," zavrčela na mě. "Myslíš si, že láska je všemocná, ale zde tomu tak není. Věř mi, že ta temnota je tak hluboká a tak mocná, že by jí nepřekonala ani bytost, která patří do Ráje."

Nastavil jsem ruce v obranném gestu. "Rozumím, rozumím. Nemyslel jsem sebe. Vím, že bych nebyl schopen to překonat, i kdyby to bylo možné. Chtěl jsem jen vědět více o tom, abych se tomu lépe vyhnul."

"Vyděsil jsi mě," přiznala. "Vím, jak umí láska být slepá. Kdyby to znamenalo, že budeš s ní, udělal bys cokoli, viď?"

Povzdechl jsem si. "Nemá smysl tvrdit, že se mýlíš. Máš mě přečteného jako knihu. Někdy dokonce přemýšlím, že pro jediný den s ní obětuji úplně všechno."

"Já vím," pravila k mému úžasu. "Zmiňoval si to v nějaké básni. Díky nim dávno znám všechny tvé myšlenkové pochody."

Zazubil jsem se. "Všechny ne. To by ti dávno došla trpělivost."

"Myslíš? Znám tě od dob, kdy ses sem dostal, nevzpomínáš si? Myslel sis, že utrpení je cestou ke štěstí."

"A ty se nemíníš nechat ujít příležitost, jak mi to připomenout," zavrčel jsem. "Ale nechceme se přece dohadovat."

"Ne, nechceme," souhlasila. "Ale začal sis." Chtěl jsem něco namítnout, ale nakonec jsem nad tím jen mávl rukou. V hlavě se mi totiž vylíhla docela jiná, důležitější otázka.

"Aghatio…" začal jsem. "Tak mě napadlo…stále říkáš, že bytosti v nitru mají schopnost za vysokou cenu dostat tě odsud, i kdyby jen na jediný den. Je známo, jak to dělají?"

"Kdyby to někdo z nás dokázal, dávno by u nich nikdo nic nekupoval. Ale nejspíš to souvisí s tím, že oni jsou již tady tak dlouho, že splynuli s temnotou."

"To je hloupost," podotkl jsem. "Nikdo přece není stvořením všeho zlého."

"To jsem neřekla. Temnota není ta špatná, a světlo není to dobré. Nesmíš to takto brát. Jenže temnota v tomto případě přináší stíny, a ty zlem jsou, alespoň v tomto případě. Oni možná za života byli jako ty nebo já, ale tento svět je zničil."

"To je ale trochu paradoxní. Nemá tě toto místo napravit?"

"Mělo by," připustila. "Ale když jsi zde příliš dlouho, nejspíš se stane pravý opak. Myslím, že oni měli na rozdíl od nás kdysi na výběr. Jenže si zvolili špatnou cestu."

"Dobře. Takže si myslíš, že mají prostě tak obrovskou moc, že tě dostanou do světa živých? Tak proč tam nezamíří sami?"

"Ne tak docela," odvětila. "Myslím, že oni sami tu sílu nemají. Že se zapletli s něčím mnohem mocnějších a horším. Kdyby se chtěli odsud dostat ven, asi by museli zaplatit úplně stejnou cenu jako my ostatní. Jsou jen prostředníky."

"Co myslíš tou obrovskou mocnou silou?" zeptal jsem se zmateným hlasem.

"Copak jsem ti to již nevysvětlovala?" povzdechla si. "My jsme jim říkali Padlí andělé, i když je to zavádějící. Vlastně i ty, když jsme žili na stejném místě. Původně byli stvořeni pro rovnováhu. Aby na rozdíl od hvězd přinášely právě tu temnotu, bez které by nebylo možno spatřit světlo. Ale nějak se jim nelíbilo žít spořádaně, takže prostě začali uzavírat vlastní pakty."

"Svým způsobem je vlastně chápu. Nedostali na výběr. Byli stvořeni vším špatným. Kromě toho, něco tak divokého nikdy nemůžeš zkrotit."

"Souhlasím," pravila k mému úžasu. Chvíli jsme mlčeli.

"No, vysvětlila jsi mi, proč to dělají. Ale zbývá otázka, jak vlastně."

"Ty jsi ale zvědavý," usmála se. "Ale to bohužel nikdo neví. Je známo jen to, že tě ven vyvedou pomocí střežení koní z kouře. Vládci budou tak zmatení náhlým nárůstem síly, že si budou myslet, že přichází něco mocného zvenčí, a otevřou tomu brány. Tak proklouzneš. Neptej se mě, co přesně to znamená, také to příliš nechápu."

"Zajímalo by mě, odkud to všechno víš," ušklíbl jsem se.

"Myslím, že když jsem měla zemřít, byla jsem si toho vědoma. Tušila jsem, že se dostanu sem. Podle všeho jsem se na to připravovala," odpovídala, ale já jsem jí sotva vnímal. Něco mi totiž začínalo docházet. Koně. S čím to jen souviselo? Již jsem cítil tu myšlenku, která by mi mohla zodpovědět celou otázku, ale jakmile jsem klopýtl o nějakou kvádrovitou věc, vytratila se.

"Sakra!" zaklel jsem, a pohlédl dolů, abych zjistil, o co jsem vlastně zakopl. Aghatia se také zastavila. Oba jsme hleděli na poničenou krabici. Poznal jsem, že na víku kdysi něco bylo nakresleno, ale špína a trhliny mi nedovolovaly to spatřit. Pohlédli jsme na sebe. Opatrně jsem vzal krabici do rukou, a víko odklopil.

"Puzzle," vydechl jsem. Vzal jsem do rukou jeden dílek, a nevěřícně ho obracel. Znovu jsme na sebe pohlédli. "Aghatio…" zašeptal jsem. "Zakopl jsem o to. Doslova. Myslíš…že by to mohlo mít nějaký smysl?"

Neodpověděla. Místo toho se zeptala na otázku, která se mi také drala na jazyk. "Zkusíme to složit?"

"Může to mít pět, ale také tisíc dílků," zazubil jsem se.

"Sázím spíše na to druhé, při našem štěstí. Nejspíš budou i nějaké chybět, ta krabice je dosti roztrhaná. Musely z ní vypadnout. Nemám nejmenší zájem je hledat. Ale jestli máš pravdu, to, co nám tento svět tímto chce říct, se ukáže."

"Souhlasím." Pokusil jsem se o další úsměv. "Navíc, Puzzle de facto ani nejsou hrou. Nemůže tě porazit soupeř, jen ty sama."

"To je pravda," připustila, a odněkud vzala kus plechu. Neušlo mi, že kdybychom chtěli, a Aghatia neměla pravdu v tom, že zde nelze nic postavit, bylo jich zde tolik, že by to vystačilo i na celé město. Položili jsme ho mezi sebe, a vysypali všechny dílky přítomné v krabici. Zatímco mé prsty téměř bezmyšlenkovitě hledaly dílky s rovnými okraji, protože těmi bylo nejlepší začít, má mysl tvořila další verše do zápisníku.


Bez světla v temnotě

potácím se po světě,

cítíc se tak osamělý,

tam, kde vládne prach,

kde je tak málo ke konání.



Přemýšlel jsem, co se mi honilo hlavou, ještě než jsme s Aghatiou začali probírat, jak to bude vypadat v nitru. Chtěl jsem nalezení těchto dílku zapsat do posledního detailu, protože jsem cítil, že je to opravdu důležité.



Život s tebou mi ukázal,

jak využívat každého momentu,

přivonět si ke každému květu,

ale jak mám něco činit,

když můj vesmír je bez tebe tak prázdný?



Pokračoval jsem až do chvíle, kdy jsem nalezl tyto dílky.



Jako tisíce chvílí předtím

probírám se troskami lidských snů,

v naději, že snad naleznu poklad

záříc jako tvé oči,

zatímco kola života stále se točí.



Skoro vždy něco nacházím,

dnes roztrhanou krabici zřím,

zdá se býti pouhým odpadem,

když však nahlédnu dovnitř,

spatřím kus tvého srdce.



Pohlédl jsem na Aghatiu. Došlo mi, že ona pro mě nejspíš znamená ještě více, než si připouštím, protože jinak by se tolik nezjevovala v mých básních. O ní byla také další sloka této.



V temnotě kráčí ke mně ta dívka

s bledou tváří,

a duší, která nic neváží,

s očima ledovýma jako pustina,

společně skládáme mou vzpomínku.



Musela to být vzpomínka. I ty trojky na hracích kostkách, piková dáma, i pohyby šachových figurek, všechno byly memoáry. Něco mi říkalo, že i skládání Puzzle s tím nějak souvisí. Když jsem nad tím tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že nemám tušení, kolik času uplynulo od doby, než jsme začali skládat. Připadalo mi to jako chvíle, ale zároveň také jako celé věky. Tak či tak, měli jsme větší část okrajů, a kousek nějakého šedého kusu zdiva. Verše vznikaly dále.



Dílek po dílku

skládanku rozbitou jako naše srdce,

obraz rýsuje se více a více,

a já na kolenou utápím se v žalu,

v oceánu svých ztrát.



Aghatia přiložila další padnoucí dílek. Lopatka. Chvíli jsem na to hleděl, než mi došlo, o co se jedná. Když jsem přesměroval pohled na pár dílků tvořících trávu pod tím, došlo mi to.

"To je ono," zašeptal jsem. "Místo, kde jsem jí poznal."

"To je můj domov," odvětila mi stejným způsobem. Znovu jsme se na sebe podívali. Do mého nitra udeřila vlna žalu.




Tolik mi scházíš,

když hledím na starý mlýn,

koupajíc se ve svitu západu,

v mé mysli vkládám dlaň do tvé,

věnuji pouze tobě srdce své.



Všechno jsem v mysli zažíval znovu. Všechnu tu radost, která mě nyní utápěla hlouběji a hlouběji do beznaděje.



Znovu, jako v ten slavný okamžik

slyším ticha křik,

byli jsme tak mladí, tak živí,

když zahořel plamen naší lásky,

a nyní zbyla jen bolest.



Naše ruce jako by vedla nějaká zvláštní síla, protože nám zanedlouho došly dílky. Skládanka nebyla celistvá, Aghatia se nemýlila, ale to, co jsem viděl, stačilo.



Mnoho ze skládačky chybí,

třeba kus dalekých nebes,

bujný třpytivý les,

část záře slunce,

ale vzpomínka zůstává.



"Připomíná ti to jí, viď?" Chvíli jsem na ní zmateně hleděl, ale poté mi došlo, že ona mé verše nevidí. Beze slova jsem jí podal zápisník, v němž začal vznikat další slova. Přesně jsem věděl, jaká, i když jsem na ně nehleděl.



Ptá se, zda myslím na tebe,

každou volnou chvíli,

těch je zde nazbyt,

když přízraky bloudí,

světlo z prachu marně loudí.



Znovu jsem se zadíval na větrný mlýn. Náhle se stalo něco zvláštního. Zdálo se mi, jako bych ucítil závan větru, který roztáčel jeho lopatky. Slunce na rozpálené kůži. Déšť padajíc z jasných nebes. Viděl její úsměv. Já jsem se však smát nemohl. Příliš to bolelo.



Zdá se mi dnes,

že z obrazu slyším šumět onen les,

předaleký, přeširoký háj,

cítím vítr ve tváři,

vidím zcela ztracené.



Nechtěl jsem to vidět, ale zároveň musel. V tom okamžiku mi bylo jasné, že bych pro ní udělal opravdu cokoli.



Ačkoli je to jen iluze,

a ty jsi světy ode mě,

nechci jen bloumat němě,

chtěl bych křičet a plakat,

abych získal zpět naší lásku.



Všimla jsem si, že Aghatia sebou trochu trhla. Nejspíš z těch veršů cítila stejné zoufalství jako já. Ale i když jsem se cítil tak beznadějně, nějak jsem věděl, že tomu tak nebude navždy. Jednou se muselo zjevit světlo. Jednou…



Jednou postavím lepší svět,

získám právo tě milovat,

musí nadejít den,

kdy rozzáří se všechny hvězdy,

až skončí všechny mé tresty.



Do té doby mi však zbyl jen ten obraz.



Do té doby mohu hledět na mlýn,

postavený z kamene a hlín,

ten blízko našeho domova,

v našem společném životě,

míle a míle odsud.



Ale nemohlo tomu být navždy.



Lásko, navěky ti přísahám,

že se nikdy neztratím,

za čas se k tobě vrátím,

až štěstěna podá mi ruku,

a já vznesu se do oblak.


Zrovna, když jsem dopisoval poslední sloku, něco mi došlo. Vlastně všechno. Tentokrát jsem to byl já, kdo uhodil do našeho provizorního stolu pěstí.

"Aghatio," začal jsem a nemohl skrýt své vzrušení. "Já…já už vím, co to všechno znamená!"

"Opravdu?" podivila se.

"Samozřejmě. Kostky. Číslo tři. Tři brány do nitra. Styx, první brána, a druhá, kterou ještě musíme projít. Piková dáma. Má láska. Šachový kůň- mluvila jsi o dýmových koních, kteří tě dostanou do světa živých, když se zaprodáš. Šachovnice- černá a bílá. Světlo a temnota. Rovnováha. Mlýn- místo, kam se musím dostat. Všechny dílky zapadly do sebe. Toto byla poslední hra, kterou jsme museli hrát."

Chvíli na mě jen hleděla. "A to všechno ti došlo prostě jen tak?"

Přikývl jsem a nedokázal se uklidnit. Postavil jsem se. "Ty necítíš, že se nemýlím? Aghatio…já musím za ní."

"K tomu tě nutí tento svět, necítíš to?" zavrčela, a také se postavila. Byla přibližně stejně vysoká, takže mi hleděla zpříma do očí. "Nikdy ti nedovolím, aby sis ublížil."

"Kdo jsi, abys mi zakazovala, rozhodnout, jak mám naložit s vlastním srdcem?" odsekl jsem. Ani se mě nedotkla. Její oči byly ledově chladné. Přesto jsem ucítil bolest. Brala mi světlo. Zcela záměrně. Měl bych se na ní naštvat, ale věděl jsem, co to znamená. Věděla, že mě bolí, kolik si toho vzala. Ale ona to chtěla. Abych si uvědomil, že ztratím mnohem více.

"Nech toho," zašeptal jsem, o dost klidněji. "Prosím. Aghatio, já si zcela uvědomuji, co ztratím." Podlomila se mi kolena, ale ještě jsem zůstal stát na nohou. "Ale musím to udělat. Teď už to vím. Je to jediná cesta ven."

"Ne," pravila, a nějak nepolevila. Hrozilo, že brzy ztratím sílu. "Nenechám toho, dokud si neuvědomíš, že prodat sám sebe ti nějak nepomůže. Možná se s ní uvidíš na jediný den, ale už nikdy více, rozumíš mi?"

"Ne," odporoval jsem. "Je v tom něco většího. Musím to udělat." Nejspíš jsem jí natolik šokoval, že přestala, i když tvrdila opak. Byl jsem slabý, takže jsem se nedokázal bránit. Vrazila mi pořádnou facku. Poté řekla jen několik slov, která se mi navždy zaryla hluboko do mysli.

"Nepoznávám tě. Myslela jsem, že ty dokážeš odolat pozlátku, které ti vezme vše. Včetně lásky." Měla pravdu. Nicméně jsem byl odhodlaný to učinit i přes to. Šlo o jedinou naději.

Pomoc, hadi a dinosauři v laboratoři!

23. ledna 2015 v 21:00 | Karin |  Deník šílenkyně
Ne, ne, ne, nedala jsem se na chemickou dráhu a nevytvořila syntězované dinosaury a hady, jak byste asi hádali z toho nadpisu. Kdo jsem? Arimer? Ne, vážně, půjde o docela nudnou stížnost na laboratorní práce ve škole, a na školský systém vůbec.

Dobře, a co v nadpisu dělají ti dinosauři? Hned to vysvětlím- když jsme totiž ve středu měli laboratorní práce z biologie, zjistila jsem, že mi někdo na mé pracovní místo postavil sádrové modely dinosaurů. Skvělé, sice byly krásné, ale myslím, že výmluva: Paní profesorko, promiňte, nemohla jsem vyplnit protokol, protože mi zavazeli dinosauři, zní alespoň tak pitomě, jako ty, z kterých jsem tvořila onu abecedu, jestli si na to ještě pamatujete, až na to, že tentokrát by to byla i pravda.

A co ti hadi? No, totiž, v té samé laboratoři máme i terárium s nějakým hadem, úžovkou, jestli se nepletu. Vždy na něj zírám, když čistě náhodou skončím práci dříve.

Dobře, a teď už k hlavnímu obsahu článku. Podívejte, já chápu, že s odpoledním vyučováním na gymnáziu se musím smířit, ale proč sakra zrovna laboratorky? Jednou za měsíc je máme z biologie, a vždy o týden dříve i z fyziky. Ale podle mě je zrovna toto absolutně postavené na hlavu, když vím, že ani z jednoho předmětu tedy nebudu maturovat. Ale dobře, i kdyby- v třeťáku si stejně vybíráme semináře, tak proč nás mučí všechny s laboratorními praxemi už teď. Nemyslím si, že by nám to k něčemu bylo, protože vám hned prozradím, jak to děláme, a co v tom vlastně děláme.

Tak tedy biologie: No, posledně jsme měli rozkrájet rajče, příčně i podélně, zakreslit ho, a popsat. A to vám ještě říkám zjednodušeně, doopravdy mi trvalo pět minut přijít na to, co to zadání vůbec znamená. Dále jsme měli to samé udělat s jablkem. A teď se podržte- z obojího vypreparovat jedno semínko, rozpůlit ho, a pozorovat pod mikroskopem. A v poslední řadě zakreslit semeno jasanu (to je takové to okřídlené), pak ho opět rozřezat, a pozorovat pod mikroskopem nějakou skulinu, či co vlastně. A takové jsou všechny ty hodiny! Navíc, chápu, proč se nakonec dávají takové ty teoretické otázky, které jsme měli z toho mikroskopování zjistit, ale ty laboratorky mají ještě jednu otázku, která zní nějak takto: "Co vás zaujalo?" Nic tam pochopitelně napsat nemůžu, to, co jsem se dozvěděla, byla přece v minulých otázkách, tudíž má oblíbená odpověď je: "Dozvěděla jsem se, jak lépe rozpoznat semeno... Práce byla zajímavá...." (lež jako věž)A to nějak vypoví o naší práci?

A nejen, že to je úplně k ničemu, ale já bych potřebovala ty dvě hodiny laboratoří, abych vůbec chytila zrcátkem mikroskopu světlo. A když už se mi to povede, někdo mi do toho strčí, nebo ještě lépe- dobře, strčím ten blbý preparát pod čočku...ale vidím jen tmavou hnědou či černou skrvnu v bílém poli! A když si to zvětším, tak se prostě zvětší i ta skvrna. Ale ne, občas je i zelená, abych tomu nekřivdila. Takže to většinou stejně od někoho obkreslím, nebo si tipnu, jak by to asi mělo vypadat.

Ještě štěstí, že pitvání živočichů už je dobrovolné, protože to by se mnou asi seklo.

A fyzika je ještě lepší. Tam sice děláme pokusy, to je pravda, ale jelikož si pamatuji jen dvě laboratorky asi tak z pěti, a u obou šlo o měření času (za chvíli vysvětlím, proč si je pamatuji), takže ty pokusy nejsou moc záživné. Navíc, já a Kate se u toho pravidelně hádáme (samozřejmě, že ne o fyzice). Ještě jsem nezažila laboratorky z fyziky, kde bychom se nepohádaly.

Dobře, a ty dvě laboratorky si pamatuji, ne proto, že by mě nějak bavily, ale proto, že u jedné jsem málem spadla ze stolu (musely jsme ze dvou a půl metru pustit korek, co jsem měla dělat?), a u té druhé jsem si celé dvě hodiny pořád dokola notovala Passion rules the game od Scorpions, nahlas (poštěli jsme ocelové kuličky a sledovali jejich traektorii, co chcete? Tudíž to byla jediná laboratorka, kde jsem málem neusnula, protože u zpívání se spí špatně).

Ale nejhorší na tom není provádět ty pokusy, náhodou, to je docela zábava. Zapisování výsledků bych také nějak přežila...ale počítání relativních a absolutních chyb? Víte, ono to v reálu znamená, že počítáte šílenými vzorečky, o kolik jste se spletli. A když vám výjdou více než 3% (mě jednou vyšlo 5,8%, jinak se do toho většinou vlezu, ale pan profesor mi to pro jednou odpustil), celá vaše práce výjde nazmar, a musíte to dělat úplně od znova (abyste nakonec zjistili, že jste udělali chybu v počítání jedné z těch chyb). a to prosím musíte počítat u každého výsledku, který vám vyšel. Točí se vám už hlava? To není všechno!

A také, když už si něco dejme tomu naměříte, musíte od toho vypočítat průměr, díky tomu zjistit, o kolik se každý výsledek liší od toho průměru, tu odlišnost umocnit na druhou, a pak s tím pracovat u propočítávání té chyby (teď nevím které, protože tu jednu vypočtete pomocí té druhé).

A je tu ještě něco- v laboratorkách z fyziky se narozdíl od biologie nedá ani opisovat. Protože to každému vychází trochu jinak, a pan profesor si to nejspíš hlídá.

Vlastně ani nevím, které mám méně ráda, ale asi ty z fyziky, protože se v nich musí počítat, a já a matematika si příliš netykáme, bez ohledu na to, že máme povoleny kalkulačky. Navíc, jak jsem již zmínila, jsou skvělou ukolébavkou.


Dobře, to všechno by se dalo nějak přežít....kdyby vás kvůli tomu ve škole nedrželi až do čtvrt na čtyři, mnohdy i déle, když to nestihnete (v případě biologie. V případě fyziky tu práci dostanete domů. Nevím, co je horší). A "nejlepší" na tom je...že mě nic z toho absolutně nezajímá. Šla jsem na gymnázium s tím, že tyto předměty prostě nějak přetrpím, protože z nich stejně nechci maturovat. Tak proč musím dělat ty zatracené laboratorky, jejíchž výsledek nám mimochodem stejně buď řekne rovnou zadání toho úkolu, nebo nějaký profesor, takže to není žádné překvapení?!

A nejhorší, nejhorší na tom je, že když nějaké laboratorky mají odpadnout, vždycky, vždycky odpadnou jen kvintě (my jsme prvák. Když my laboratorky mít nemáme, protože nejsou naše týdny, mají je oni, a naopak. Takže by se dalo říct, že kdybychom byli na základně, oni jsou taková 1.A, a my 1.B. Až na to, že u nás jsme 1. A, a oni 5. P, protože už tam jsou pátým rokem, jelikož chodí na osmiletý gymnazijní obor). Dobře, jednou odpadly nám- hm, druhé skupině. Naše třída se totiž podle přijímení ještě dělí na dvě poloviny, příčemž jedna má biologii, druhá fyziku, a další týden se to vymění, a samozřejmě, že odpadla jen jim, a ne nám, že? Znáte Murphyho zákony schválnosti? Tento by se k nim mohl směle připojit. Vždy, když odpadnou školní laboratorní práce, nikdy ne vám.


Co si o tom vy myslíte? Také máte laboratoře? Také vás tak štvou? Co v nich děláváte?

Where the river flows

22. ledna 2015 v 21:28 | Karina |  Hudební projekt
Ano, jsem zde opět s písní od Scorpions, tentokrát o dost pozitivnější, než bylo několik posledních. Nazývá se Where the river flows, a nachází se na albu Pure Instinct.

Než se začnu rozplývat, asi bych měla vysvětlit, o čem vlastně je, protože to bez okolností a dělšího poslouchání moc nejde pochopit. Vlastně je to ale docela jednoduché- Klaus Meine (a pravděpodobně i zbytek kapely, ale on tu skladbu složil) se vrátil do Hannoveru, německého města, kde prožil velkou část svého života, pravděpdoobně hlavně dětství. Vím, že ten námět není zase tak originální, ale v té písní je to pojato pro mě naprosto okouzlujícně.

Možná je mi ta píseň tak blízká, protože ten pocit dobře znám. Pět let jsem žila v Hlinsku pod Hostýnem, což je vesnička, kterou asi nikdo z vás nezná, ale nachází se pár desítek kilometrů od Zlína. A když se tam teď vrátím, prožívám úplně to samé, co je popsáno v té skladbě (až na to, že těžko můžu mluvit o průmyslovém městě, ale budiž). Ta řeka ( v té skladbě je podle všeho myšlena řeka Leine, jestli se nepletu), ty emoce...všechno.
Abych vám to přiblížila, opět sem dám text (a ukradnu si Katein překlad):

Under suburban skies
Where life is bleeding
Where concrete skies are grey
There´s plenty of room for dreaming

I still keep coming here
Follow those traces
I travel back in time
Remember all those places

Feels like I never left
The house´s still standing
Down by the river where
The dreams are never ending

You find me
You find me
You find me by the river
You find me
You find me
You find me where the river flows

Under the silent moon
This industrial city
Is heartland even though
Life´s been not that pretty

I still keep coming here
To that old river
To find my roots just where
The future lives forever

You find me
You find me
You find me by the river
You find me
You find me
You find me, you can find me

By the river where dreams will never die
By the river under suburban skies

You find me
You find me
You find me by the river
You find me
You find me
You find me where the river flows

By the river where dreams have never died
By the river I look through children´s eyes

You find me
You find me
You find me by the river
You find me
You find me
You find me where the river flows

You find me
You find me
You find me by the river
You find me
You find me
You find me where the river flows

Where the river flows
Where the river flows
Where the river flows...

Překlad:

Pod předměstskou oblohou
Kde život krvácí
Kde je betonové nebe šedé
Nachází se spousta místa pro snění

Stále se zde vracím
Sleduji ty stopy
Cestuji zpátky časem
Pamatuji si všechna tahle místa

Cítím, jako bych nikdy neodešel,
Dům stále stojí
Dole u řeky,
kde sny nikdy nekončí

Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne u řeky
Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne tam, kde teče řeka

Pod tichým měsícem
Tohle průmyslové město
je srdcem, i když
život není tak hezký.

Stále se sem vracím
k té staré řece
abych našel své kořeny tam,
kde budoucnost žije navždy.

Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne u řeky
Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne, můžeš mě najít

u řeky, kde sny nikdy neumírají
u řeky pod předměstskou oblohou

Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne u řeky
Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne tam, kde teče řeka

U řeky, kde sny nikdy neumírají
U řeky, kde se dívám dětskýma očima

Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne u řeky
Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne tam, kde teče řeka

Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne u řeky
Najdeš mne
Najdeš mne
Najdeš mne tam, kde teče řeka

Tam, kde teče řeka...
Tam, kde teče řeka...
Tam, kde teče řeka...


Myslím, že už jste si udělali docela jasnou představu. Nyní přejdu na rozebírání samostatných textových částí:

1. sloka: Je k tomu co dodávat? Jednoduchý, ale poetický popis předměstí Hannoveru.
2. sloka: Krásné vyjádření pocitů.
3. sloka: Vzpomíná, a zjišťuje, že se jeho domov nezměnil.
refrén: K tomu není snad třeba se vyjadřovat. Nejspíš si vzpomněl, že strávil velkou část mládí u řeky, a ona pro něj moc znamená. Rozumím mu, zvláště když se tam nachází docela velký přístav. Je pravděpodobné, že zbožňuje lodě, protože jsou zmíněny v mnoha dalších skladbách.
4. sloka: To město patří k jeho duši, i když je průmyslové.
5. sloka: Opět vzpomíná na své dětství.
zbytek textu: Vyjádření toho, že ta řeka je pro něj opravdu důležitá.

Po textové stránce si troufám říct, že je to opravdu geniální píseň. Ale ani melodie není k zahození. Příjde mi, že se dokonale hodí k textu, a podporuje celou myšlenku. Líbí se mi i ten...jak bych to nazvala...příjemný, takový přirozený nádech, který tvoří kytarové tóny. Přitom jde poznat, jak je to propracované.

K hlasu snad není co dodat. Hrozně mě uklidňuje, v této písní obzvláště. Mimochodem, všimli jste si, že je to vlastně hrozně, ale hrozně vysoko položeno, i na Scorpions?

V tomto případě bych se chtěla zmínit ještě o jedné věci- tato skladba je dostupná i v jednom podle mě naprosto úžasném živém vystoupení. Jestli vám příjde podivné, že kapela hraje v sedě, a je to vlastně vůbec hrozně klidný koncert, respektujte, že členům je přes šedesát let. Přesto toto vystoupení zbožňuji, protože mi příjde, že je to i bez ohledu na jejich věk opravdu úžasný výkon, a ta melodie je moc líbivá pro uči. Ano, nejde poznat, že se jedná o tu samou písničku jako ve studiové verzi, chybí tam dokonce některé textové části, ale všimli jste si krásné symfonie těch strunných nástrojů, bicích, a foukací harmoniky?
Zde to najdete. Mimochodem, také se vám zdá, že je to ještě výše položeno, než ona studiová verze?

A v poslední řadě, i když by se mohlo zdát, že něco tak jasného mě inspirovat nemůže, vymyslela jsem podle toho konec Hrany života, a z jisté části i Arimera, takže se dá říct, že tato skladba skvěle podporuje kreativitu. Ale nikdo mi snad nevyvrátí, že je nesmírně chytlavá. Výborně se notuje u rýsování troúhelníků a jejich vepsaných a opsaných kružnic, jak jsem zjistila u minulé písemky z matematiky. (Paní učitelko, promiňte, ale moc jsem si zpívala Where the river flows, a proto mi ten troúhelník vyšel o nějaké ty dva centimetry mimo, a proto jsem dostala dvojku, víte?)

Nezbývá mi, než se tedy zeptat, jak se líbí vám? Proč? Nebo naopak nikoli? Z jakého důvodu? Také někdy míváte ten pocit, který je zde podlě mě tak výborně vyjádřen?

SAP- kapitola II

20. ledna 2015 v 20:53 | Karin a Kate |  SAP
Jedna malá otázka- pamatuje si na SAP vůbec ještě někdo? Zde máte první kapitolu. Ano, my s Kate píšeme opravdu ohromujícím tempem, viďte? A ne, ani tentokrát jsme se u toho nezapomněly pořádně pohádat (ale my se poslední dobou hádáme snad kvůli všemu). Snad se vám to bude líbit!
P.S.: Malá anketa- připadají vám spolu roztomilejší Averin a Yeneria, nebo Aydlin a Deventer?




II.

"Pochopila jsem tedy správně, že se krmí obden? To je poměrně často, nemyslíte? Copak Deventer ještě nikdy nezapomněl? Nezlobte se na mě, ale mně by se to jistě stalo!" vyptávala se Aydlin s nepředstíraným zájmem.

"Deventer opravdu ještě nikdy nezapomněl, protože nemá nic jiného, co by odvádělo jeho myšlenky jinam. On je vědec a žije svou prací- jeho přátelé jsou to jediné, co na světě má. Chce Aydlin položit ještě další otázku?" odvětil mluvčí sedmi rostlin.

"Možná bych ještě jednu měla, pokud mohu. Jak je možné-" Její slova ale uťal zvuk těžkých kroků na chodbě. Stále se přibližoval. Dívka zděšeně pohlédla na ochránce sals vilnis a rychle se rozhlížela po nějakém úkrytu. Když se dveře začaly otvírat, v panice jí nezbylo nic jiného než skočit zpět za onu krabici se záhadným obsahem. Skrčila se, jak nejvíce to šlo.

"Pane, pane!" ozýval se mladý muž. "Proběhl jsem celou loď, jen abych zjistil, že jste právě zde. Omlouvám se, že přicházím tedy tak pozdě. Chtěl jsem vám pouze oznámit, že budete mít návštěvu!"

"Nechť jim tenhle člověk vyřídí, že nic neprodám, nic nepodepíšu, nic nekoupím, do války nepůjdu, nezaplatím jejich dluhy..." obrátil se na své přátele. "..dobře, ty dluhy bychom zaplatit mohli, nemyslíte? Nám ty peníze stejně k ničemu nejsou."

"Žádám vaše odpuštění, ale to jsem jim už říkal. Bohužel si nic nenechají vymluvit. Myslel jsem, že budete rád, když vám povím, že se blíží. Nyní se pravděpodobně již nacházejí jen o poschodí výše."

"Velice děkujeme. Tento zaměstnanec může jít. My už to vyřídíme." Mladý vědec se lehce uklonil, na znamení vděčnosti.

Dveře se opět zavřely, a Aydlin zděšeně vstala. "Deventere...co když si mě někdo všimne, až zde budou? Nevíš, kam bych se mohla ukrýt? Nechci tě ani tyto rostliny v žádném případě nějak ohrozit!" I kdyby její hlas nezněl vyděšeně, její oči mluvily za vše.

"Aydlin se nemusí bát, může běžet téměř kamkoli, pokud ji chytí v podpalubí, může říct, že se zatoulala, nebo že patří k zaměstnancům té nevděčné firmy, která měla tu čest starat se o sals vilnis, než dorazil Deventer. Pokud má strach, že ji někdo z nás zradí, je to jen její paranoia. Jade sice trochu protestovala, ale nakonec jsme se dohodli, že nic neprozradíme ani za cenu našich životů."

"Děkuji," pokusila se dívka usmát. "Je to od vás milé, a jednou vám to určitě oplatím." Poté však zvážněla. "To mě netrápí. Já totiž neumím lhát." S těmito slovy vyběhla na chodbu, a myslela u toho na svého bratra, kterého vždy obdivovala za to, jak suverénně se dokázal dostat ze všech problémů. Ona měla vždy pocit, že na ní jde vidět, že neříká pravdu.

Nervózní teroristka se rozhlédla. Zatím žádní velvyslanci na obzoru. To ji trochu uklidnilo a nejistě pokračovala dál. Náhle se ale zarazila. Uviděla směrem k ní kráčet bytost, která sice vypadala jako bohatá obchodnice, ale vůbec se tak netvářila...Aydlin se otočila a pohlédla na opačnou stranu, než kudy k ní mířila ona žena, ale vzápětí jí došlo, že stejně již byla spatřena. S rychle tlukoucím srdcem zůstala stát na místě.






"...a s vaším kapitálem jistě nebude problém změnit stávající ucházející systém vaší firmy na revoluční! Všechno bude...větší a lepší! Navíc, naše produkty nejsou vůbec závadné!" Prodejce již kapku bralo zoufalství. Nemohl nabízenou věc už propagovat okatěji, jenže jeho zákazník se na něj díval pořád stejně pohrdavě. Napadalo ho jen, že možná zboží nechválí dost...

"Jistě nebudete litovat!" převzal štafetu další obchodník postávající v místnosti plné napětí. "Růst se rapidně zrychlí, vaším produktům ani vám to přeci nějak neublíží. Kromě toho, při první koupi dostaneme slevu, tak neváhejte!" Oproti svému kolegovi stále ještě věřil, že přinutí svého zákazníka koupit jejich výrobek.

"Přijměte naše nejhlubší omluvy, pánové, ovšem my i celá naše společnost i přes vaši dojemnou snahu není s to přistoupit na nabídku. Víte, lituji, ale neholdujeme jedům."

"Ale jakýmpak jedům?" podivil se prodejce a doufal, že to zní upřímně. "Přece jsme vám již říkali, že naše produkty nejsou jako všechny ostatní! Jsou naprosto bezpečné. Povězte mi, který pěstitel takovýchto úžasných květin by neudělal všechno pro jejich dobro?"

"Jenomže Deventer právě že činí vše pro jejich dobro...on nepodepíše žádnou kupní smlouvu a myslíme si, že právě plýtváte našim časem...ne, on plýtvá tím vašim. Nenechte se urážet, pánové. My o vašem zboží víme naprosto všechno."

"Tak to poté víte především o jeho výhodách, viďte?" nevzdával se. "Prohrát s tím de facto nemůžete." Odmlčel se. "Kromě toho, jaké smlouvy? Přeci zaplatíte a dostanete náš jedinečný výrobek! Co se vám na té nabídce nezdá?"

"Je mi líto, omlouvá se Deventer, ale informace o ,výhodách´ naprosto minuly jeho nevyvinutý lidský sluch. Musela nastat chyba. Chtěli bychom říct, že naší vědecké společnosti záleží jen na jednom- na životech našich členů, tudíž sals vilnis. A to je ten důvod, proč bychom váš deratizační prostředek nezakoupili ani pro Deventera, natož pro jeho drahé přátele."

Obchodník otráveně mávl rukou. "Měl byste přece vědě, že lepší nabídku již nikdy nedostanete! Opakuji, že je to pro vás i vaše...přátelé zcela bezpečné. Podle mého názoru jste jen pouhý blázen, který si naše produkty ani nezaslouží!" Zhluboka se nadechl. "Ale víte co? Naše firma je velkorysá, a proto vám zde necháme jednu malou lahvičku našeho produktu."

"Ztichni, blbče! Ten šílenec by si mohl koupit i naši firmu a ještě by mu pár zlaťáků zbylo! Je sice očividně hluboce mentálně narušený- mluví s kytkama!- ale pořád je to bohatý zákazník a jeden z nejvlivnějších cestujících na palubě!" sykl směrem k němu jeho kolega.

Zmíněný vědec to moc dobře slyšel, ale rozhodl se to ignorovat. Takhle o něm mluví každý. Tedy, téměř každý. Aydlin už měla dost času pronést něco podobného, ale z nějakého důvodu to neudělala.

"Odejděte, prosíme. Diegovi začínají vadit vibrace vaší nesnášenlivé přítomnosti. Deventerovi zase vadí...no, asi mu vadíte vy."

Prodejce, který byl před chvílí svým kolegou nazván blbcem, raději spolkl všechny urážlivé poznámky. Neodpustil si jen jedninou: "Jste si vědomi toho, že nám zase vadí vaše zvyky? Jsou jasným znakem psychické poruchy!" Poté se však vrátil zpět do své role. "Dobře tedy. Pokud přece jen procitnete, a rozhodnete se pro to, že chcete náš levný, bezpečný a zcela revoluční produkt odebírat, není nic lehčího než nás kontaktovat!"

"Děkujeme za nabídku a přejeme šťastnou cestu pryč, pánové! Děkujeme i za tu láhev jedu zdarma, jistě pro ni najdeme využití! Zapíšeme si vás do paměťových databank a příště se vám vyhneme zdaleka, ale rádi jsme vás poznali!" Deventer se uklonil a pokynul rukou ke dveřím. Muži tedy zase pro jednou odešli s nepořízenou.






Dívčino srdce divoce bušilo, když se k ní neznámá blížila. V jednu chvíli se jí zdálo, že na ní hledí dokonce vyčítavě, a musela se ovládat, aby na sobě nedala znát jediné obranné gesto. Poté se však žena zeširoka usmála a učinila několik posledních kroků.

Aydlin by možná něco řekla, ovšem spolupasažérka ji předběhla: "Dobrý den! Já jsem majitelka velké finanční korporace a provádím výzkum o počasí a nebezpečných jevech na lodích! Co byste mi řekla o terorismu? A co myslíte, bude dneska pršet?"

Plavovláska o několik kroků ucouvla. "Také zdravím. Myslím...že déšť nás trápit nemusí. Ani žádné další nebezpečné jevy. Ale zeptejte se raději někoho pověřenějšího." I když její slova nebyla nějak obzvláště hysterická, třásl se jí hlas, a moc dobře to věděla.

To brala agentka jako signál ke tvrdšímu výslechu. "A kdo by mohl být pověřenější, než cestující, která se neozbrojená toulá v podpalubí, kde nemá co dělat? My bohatí snobi máme na podezřelé věci nos, takže nechcete se mi svěřit, slečno?"

"Vy mě považujete za podezřelou?" hlesla zmatená Aydlin. "Jsem přece obchodnice! Kdybych opravdu něco provedla, dávno byste přece věděla, kým jsem, pokud jste opravdu tou, kterou se zdáte být."

"To nemůžu vědět, protože jsem člověk z vysoké vrstvy, který nikdy nepracoval, jen dělá nevinný výzkum o teroristech...a počasí." bránila se Yeneria, ale i jí samotné to znělo nepřesvědčivě. Po zádech jí přejel mráz. Pokud její krytí spadne, pokud se prozradí...

"Rozumím," pravila dívka pomalu, ale pravda byla taková, že nechápala docela nic. Ta žena byla podle jejího názoru blázen, opravdový šílenec, ne jako Deventer, nebo jí šlo o něco mnohem většího, a jen jí zkoušela. Že by něco tušila o její misi. Ne, ne, ne. To se stát nemohlo. Averin by jí nikdy nezradil, a byli snad dostatečně nenápadní. Nebo...zakázala si nad jinými možnosti přemýšlet. Nevěděla o nich, a tečka. "Ale myslím, že od teroristů ani kvůli vlivům počasí nám nic nehrozí. Promiňte, ale pospíchám. Nevadilo by vám, kdybychom se rozloučily?" Pravda byla taková, že se jí jen chtěla zbavit.

"Samozřejmě! Víš, já nejsem žádný strašák, žádný blázen a rozhodně ne policistka v civilu, prostě cestující jako ty!" Rozhodla se vyslýchající přejít do přátelského módu. "Takže můžeš kdykoli přijít ke mně do kajuty, popovídáme si a probereme terorismus! Budou z nás skvělé kamarádky!"

Aydlin se pokusila na sobě nedat najevo strach a údiv. "Snad. Takže...ehm...jak se vlastně s tím výzkumem daří?"

"Dobře! Už jednoho podezřelého...tedy někoho, kdo mi hodně pomůže, mám!" odvětila agentka s tím nejusměvavějším výrazem, jaký jen zvládla.

"Vážně?" zeptala se Aydlin, a také se pokusila usmát. Bylo to však hodně nejisté. Raději sklopila hlavu, aby Yeneria z jejího pohledu nepoznala, jak je vystrašená, a že lhala. "Tak...to vám přeji. Snad vaše práce bude přínosem."

"To určitě bude. Totiž, tím učiním velký krok v boji proti utiskování nevinných l- mraků! Je to přece výzkum o počasí, ne?" Už bych to měla ukončit, jinak ona začne vyslýchat mě!

"Jistě..." pravila Aydlin a znovu se zazubila. "Už žádné nespravedlivé obviňování oblaků!" Uvědomovala si, jaké říkala nesmysly, a kdyby se tak nebála, nejspíše by vyprskla smíchy, ale bylo to nejbezpečnější řešení.

"Tak já bych už měla jít- musím zkontrolovat podezř- tedy mého asistenta, co právě dělá." pronesla "finanční úřednice" diplomaticky. Potom se stalo něco divného- mladá teroristka by přísahala, že slyšela Yeneriu temně syčet něco ve smyslu: "Já tu krysu usvědčím!", ale to se jí muselo zdát.

"Omlouvám se...ale...řekla jste slovo ,krysa´? Je jich tady spousta, že ano? Představte si to- jedna z nich ke mně neustále chodí do kajuty! Přitom jistě vím, že je to stále ona! Také vás pořád otravuje jedna krysa?" Aydlin věděla, že tím hodně riskuje, ale alespoň si ověří, jestli je tato žena opravdu taková, nebo to jen hraje.

O pár let starší pasažérka si ji přeměřila pohledem. "Jedna krysa..." zamyslela se. Co to má znamenat? Která odpověď je správná? "...to nemůžu říct, protože si jich nevšímám. Ale jednu obzvláště nápadnou jednoho dne určitě chytím."

Aydlin pomalu přikývla. Takže bylo jisté, o co její nyní již sokyni vlastně jde. Podezřívá buď jí, nebo jejího bratra, jen nemůže nalézt způsob, jak je usvědčit. Musela ale zjistit, o kom z nich přesně ví. "Také se vám ta krysa zdá obzvláště nebezpečná?"

Jak ji popsat? Ta "krysa", po které jdu, je protivná a má samolibý výraz, ale to říct nemůžu. "Nebezpečná? Ne. Spíše mi připadá velmi sebevědomá. Ale žádný strach," záludně se usmála. ",protože já nad ní zvítězím."

"Drzé krysy jsou ze všech nejhorších," špitla mladší dívka, ale neměla daleko k tomu, aby jí panický záchvat připravil o rozum. Její bratr je v nebezpečí! Měla by ho varovat! Ačkoli, Averinovi to jistě došlo také, pokud se s touto "úřednicí" setkal. Zbývala jediná otázka- proč jim prozradila, že po nich jde?

"Souhlasím. Ony si myslí, že mají nějakou výhodu, ale já se vůbec nebojím. Ukážu jim spravedlnost! Ohrožují- tedy, nahlodávají nevinným lidem věci, ale já jim zatnu tipec. Nenechám je, aby nikomu ublížily! Tu drzou krysu, na tu si počíhám, sledovat ji budu, líčit pasti a jednou, jednou se zhroutí na zem v provazech!"

"Do boje!" povzbudila jí Aydlin, aby nepřitáhla pozornost na sebe. "Moc ráda jsem vás poznala. A dejte mi vědět, až tu hnusnou krysu chytíte!" Otočila se a vydala se na druhý konec chodby. Když byla dostatečně daleko, opřela se o chladnou zeď, a již nedokázala zadržet slzy. Něco takového pro ní bylo obrovských psychickým vypětím, přestože vyrůstala s někým, jako je Averin.





"No tak, no tak, nebuďte takový skrblík, pane! Zadarmo ani kuře nehrabe!" lamentoval námořník, ale v očích mu tančily nadšené jiskřičky, obzvláště když se zadíval na měšec peněz, které mu jeho společník nabízel.

Cestovatel převrátil oči. "Kolikrát ti mám opakovat, že prostě výše nejdu? Ber, nebo podplatím někoho jiného!" S těmito slovy mu strčil peníze do rukou.

"Achjo, ta korupce už není to, co bývala...ale alespoň něco..."

"Smiř se s tím. Svět není spravedlivý, takže ani nelegální obchody ne." Pokrčil rameny.

"Dobře, dobře...tak už jdu...kapitán se s vámi setká, to zařídím...ale nemohl jste mi dát ani o stříbrňák víc, že? To jsou dneska mravy..." zabručel a otočil se.

"To bych ti radil. Nechápu, proč si stěžuješ. Stejně dostáváš asi tak desetinásobný plat než kdokoli z nás..."

Vtom se ozval chladný hlas: "Terorismus nevynáší?" A podplacený zaměstnanec byl v tu ránu taky pryč.

"Tero-" začal Averin, a otočil se, což uťalo jeho slovo. "To jste vy...člověk by snad řekl, že mě sledujete."

"Znovu se setkáváme...a ne, já vás nemám potřebu sledovat! Jen jdu tak náhodou kolem a najednou ucítím zločinné vibrace, tak jsem se přišla podívat, co provádíte a jestli vás za to nemůžu zatknout." pronesla ledově s pozvednutým obočím.

Založil si paže na hruď. Nemohla ho nějak ohrozit, pokud byla stejně pitomá, jak si jí pamatoval. "Nemyslím si. Pokud tedy nechcete zatýkat každého, kdo má pár mincí, jen tak, pro kontrolu."

"Nedrážděte mě, už tak jste hlavní podezřelý. A já nemám ráda, když vidím zločince jinde, než za mřížemi! Takže, pokud se teď přiznáte, zatčení proběhne v klidu a ani jeden z nás tomu druhému neublíží."

Chvíli na ní jen nevěřícně hleděl. "Takže...jste policistka. Věděl jsem to." Odmlčel se. Zrychlil se mu tep, ale doufal, že si toho zatím nemusela všimnout. "Podívejte, myslím, že za rozbití jedné vázy mě nepopravíte, i kdybych jí právě čestně nezaplatil." Hlavou se mu však mihla obava, kolik toho Yeneria vlastně slyšela.

"Ano, jsem...vyšetřovatelka. Budu hrát na rovinu. Ale ostatní pasažéři se o mé pravé totožnosti nesmějí dozvědět, jinak vás zatknu za maření oficiální mise! A váza? Jaká? To je nějaká teroristická přesmyčka?"

Averin se neovládl a začal se smát. "Vy očividně moc ráda dostáváte lidi za mříže, viďte? Pokud jde o tu vázu, rád bych vám jí ukázal. Byla krásná, keramická, zdobená hnědými proužky. Ale bohužel skončila v odpadcích. Ne, o žádnou teroristickou ani jinou přesmyčku nejde. Prosím vás, já je ani tvořit neumím, natož abych je používal!" Alespoň to poslední byla pravda. V tom spíše vynikala jeho mladší sestra.

Ha! Poznal, že to nic neznamená, takže se v teroristickém slangu asi vyzná! Tedy...to nic nedokazuje. Sakra. "A máte pro to nějaké svědky?" Dobře, tak tudy cesta asi nevede. Musím ho dostat něčím jiným!, i přes tyhle myšlenky však pokračovala podle plánu.

"Můžete si v oficiálních záznamech zjistit, že vlastním kajutu sám. Prosím vás, k čemu potřebujete svědky, že jsem rozbil vázu? Klidně se ale můžete zeptat toho pracovníka, kterému jsem zaplatil." Kterého jsem podplatil, opravil se v duchu a potlačil úšklebek.

"Zeptám. A můžete mi tykat, pane teroristo, protože tohle pravděpodobně není naše poslední bitva- tedy náš poslední...kamarádský rozhovor!"

Averin se zazubil, i když se musel hodně přemáhat. Yenerii byl onen úsměv nějak povědomý, ale nemohla si vzpomenout, u koho dalšího jej již viděla. "Takže jsou z nás oficiálně nepřátelé, když si tedy myslíte, že jsem terorista?"

"Ne, je to jen pracovní. Dostanu tě sice za mříže, ale potom s tím skončím, nemám v úmyslu se po tvém zatčení mstít a intrikovat dál. Takový je rozdíl mezi naším vztahem a nepřátelstvím."

"Takže pracovně mne chceš zatknout, ale osobně se neznáme?" odvětil Averin. Netušil proč, ale ta situace mu přišla hrozně legrační.

Přikývla. "Ale pokud budeš spolupracovat, nemám v úmyslu chovat se hrubě. Jen dokážu, že jsi terorista."

Averin pokrčil rameny. "Tak to hodně štěstí. Musíš být mimořádně schopná, když chceš usvědčit někoho, kdo nic neudělal. Tedy, docela nic." Zhluboka se nadechl. "Ale ty mi nevěříš. A víš co? Mně je to vlastně docela jedno. Sice se na sebe do zrcadla dívám každé ráno, a jako terorista nevypadám, ale ty máš očividně jiný názor. Ty mimochodem jako policistka sice vypadáš, ale rozhodně se tak nechováš."

"Nejsem...policistka. I8ED75, to jsem já. Tak se doopravdy jmenuji. Agentka z jedné organizace, o které jsi stejně asi nikdy neslyšel. Najímají nás, abychom bojovali s velkým, krvavým zločinem- masové vraždy, terorismus a tak podobně. S policií nemám až na pravomoci a úctu k zákonu vlastně nic společného." zavrtěla hlavou. "A je mi mimochodem úplně jedno, jestli vypadáš a nebo nevypadáš jako terorista. Vzhled nic neřekne, ti nejlepší se naučili klamat."

Averin na ní chvíli jen hleděl. Poté si povzdechl. "Rozumím. Já vím, že vzhled může klamat...ale proč sis tedy vybrala zrovna mě? Já jsem nevinný, Yenerio. A i kdyby, prostě ses na mě pověsila. Nějaký důvod k tomu musíš mít."

"To je jednoduché. Instinkty. Já to z tebe cítím. Ale neměj strach, nemůžu nijak zakročit, dokud nezískám nějaký důkaz. Nemýlím se. Kolik zločinců a hlavně teroristů jsem už poslala buďto do basy, nebo do zemí mrtvých, bys nespočítal."

"Mýlila ses někdy?" zeptal se tichým hlasem.

Podívala se mu zpříma do očí. "Ne."

"Tak nejspíš budu první." Pokusil se znovu usmát, ale ztratil všechnu odvahu. Kromě toho, přál si v té ženě vidět jen nějakou hloupou vyšetřovatelku, jako před několika minutami, ale její upřímnost ho dočista ohromila. Z nějakého neznámého důvodu ho na okamžik napadlo, že by si to všechno prostě ušetřil, a přiznal se. Vzápětí si však za tu myšlenku vynadal. I kdyby si nevážil svého života a svobody, stále tady byla Aydlin.

"Uvidíme. Ale já se nemíním vzdát. Ještě nikdy jsem neprohrála. Kdyby ano, už bych tady nestála. A ujistím se, že splním svou misi i tady." její oči se rozzářily odhodláním. "A mimochodem, máš tady nějaké spojence? Kolik vás tady je?"

"Ne," odpověděl téměř bez zaváhání na její otázku. Více mu vyhovovalo, když ho nevyslýchala. Protože jí nemusel tolik lhát. "Ty svou práci opravdu zbožňuješ, viď?"

Zavrtěla hlavou. "Mýlíš se. Není to totiž má práce- ale můj život." Nasadila dokonale kamenný výraz. "Existuji proto, abych ctila zákon a chytala ty, kdo jej překračují. Jsem zbraň. Ale čestná a spravedlnost milující zbraň!"

Averin jí naopak pomocí mimiky chtěl ukázat, co v té chvíli cítí. Smutek. Když promluvil, pouze šeptal. "To ale nejsou tvá slova, viď?" Poprvé v životě mu jí bylo líto.

"Pleteš se! Ta slova jsou můj řád! Drží mě při životě! Není na nich nic špatného, teroristo Averine."

Ušklíbl se, ale nebyl do domýšlivý úšklebek jako obvykle. "To jsem také neřekl. Jenže ty jsi také člověk, kromě toho, že jsi chodící vražedná zbraň."

"To samé platí o nevinných lidech, kteří mohou kdykoli být terčem teroristického útoku. Já vím, že teď mluvím o něčem úplně jiném, ale mám pravdu! A ochráním je!"

"Já ti to ale nevyvracím. Máš ušlechtilé sny. Jen jsem podotýkal, že zníš jako z příručky pro správnou policistku. A to už správné není."

"Jsem agentka! A obvykle nevyslýchám, jen bojuji! Ale tady nevím, proti komu bych své schopnosti namířila. Ty nevypadáš, že bys chtěl sáhnout po násilném řešení. Ale počítej, že pokud se v momentě, kdy se tvé plány naplno projeví, nevzdáš, asi použiji svůj revolver. V tom případě tě samozřejmě jen nějak postřelím, nezabiji, pak bych neměla koho zatknout."

Averin si chvíli její slova přebíral v hlavě. Poté zavrtěl hlavou, ale spíše nevěřícně. "To všechno vysvětluje." Opatrně se zahleděl do jejích očí, jako by snad čekal, že ho propálí jediným pohledem. "Válčit nejspíš umíš, a vyhrožovat také, ale při komunikaci s civilisty stojíš za houby, pokud už k sobě máme být upřímní."

"Uhm...postupovala jsem přesně podle příručky ,Rozumějte lidem´, tak nevím, kde se stala chyba..." zamyslela se. "Nicméně, dnes je mi jasné, že důkaz proti tobě nezískám. Ale ten den jednou přijde!"

Pomalu přikývl. "Nejspíš si dlouho nebyla s obyčejnými lidmi." Chvíli se odmlčel. "Když v to věříš, prosím. Nejsem ten, který by ti chtěl brát vize. Ale jsem rád, že jsem mohl poznat i tuto tvou stránku. Víš, když se mě nesnažíš ze všech sil poslat do cely, a možná i zabít."

"Vlastně, s ,obyčejnými lidmi´ jsem poprvé, pokud tě to zajímá. A já...já jsem taky ráda, že jsem si s tebou mohla upřímně a na rovinu promluvit, před tím, než tě za pár dní předám zákonu, teroristo Averine. Nyní se však půjdu potloukat kolem své kajuty, ať nepůsobím moc podezřele."

Mladý muž se znovu usmál. "Tak hodně štěstí s nicneděláním. Něco mi říká, že se s tebou asi nevidím naposledy." Když odcházel, cítil jakýsi tlak na hrudi. Výčitky svědomí. Protože on jí lhal. Věděl, že musel, ale přesto ho to trápilo.

Voják štěstěny

19. ledna 2015 v 20:47 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Aneb Karin došla fantazie na názvy, protože když si to přeložíte do angličtiny, získáte nadpis Soldier of fortune, což je i název skladby od Deep purple. Ta píseň mě ale inspirovala jen minimálně, hlavní myšlenka je trochu jiná.
Každopádně, je to jedna z těch básní sepsaných asi tak o půlnoci, z kterých by se při troše přemýšlení dala vytvořit i povídka, ale většinou vymyslím jen začátek, a pak ten příběh nechám ležet ladem, protože mě nic dalšího nenapadá. Toto je i tento případ, takže pokud podle toho něco napadne vás, nebráním vám v tom, abyste se inspirovali.
Mám k tomu jedinou poznámku: Má Múza je vážně zlatá, zvláště uprostřed noci. Ale asi se budu muset dát na poezii, protože se už neobtěžuje s něčím, jako je děj.
P.S.: To, co je zde vyjádřeno, a začíná to už čtvrtou slokou, opravdu není můj názor, ale jeho. A předem varuji, že ta báseň je docela dost kontroverzní.

Voják štěstěny


Vidím mnoho dalekých krajů,
provonených domovem,
nebo cizích jako můj stín,
potácím se nikdy nekončícím snem,
jsem pouhý temnoty syn.

Jsm smutný a zoufalý,
pouhý ztracený pěšák na cestě
plné ztrát a znavení,
toužím dojím ke šťastné hvězdě,
jíž však v zemi bolesti není.

Jen v roztřesených rukou zvedám zbraň,
patříc již dávno ke mně,
každý pohyb příliš bolí,
světla září tak temně,
každá radost strašlivou cenu stojí.

Žijeme jen pro jedinou vidinu,
že spousta krve utne další proud,
že nemáme nač se snažit obnovit rozbitý mír,
jiskru ohně vykřesal nenávisti troud,
a zbyl jen zmatený vír.

Čím déle se budeme vzpírat,
tím více krve proteče,
protože boje jsou cestou k uvědomění,
zatímco vražedná zbraň hlavy seče,
mizí čas pro naivní snění.

Ženeme se do záhuby,
násilí jen naší cestu urychlí,
nebo napravíme své fatální chyby,
zatím jsme zavíráni do skleněných krychlí,
zatímco síla zbraní nás k sobě vábí.

Nevěřím ve válku,
ale v tomto světě pouze můžeš
zemřít, či bojovat pro nic,
krás zbavují se růže,
a jejich trní bodá den ode dne víc.

Zabíjení nevinných
jen zkrátí cestu ke konci,
či snad k novému začátku,
od dob, kdy vládnou nám mocní,
není v srdcích místo pro lásku.

Nikdy jsme nežili v bezpečí,
nikdy neměli být svedeni dohromady,
city hlubší než strach oslabují,
život jen pro válku by byl snadný,
ale lidská srdce se roztrhnout nedají.

Každý voják miluje,
a na doby dávné vzpomíná,
v nocích máčíme přikrývky slzami,
ale ve dne ukáže se naše tvář jiná,
ti silní musíme být my.

Divoké oči planou,
když jsme vězni vlastních čepelí,
pod hvězdami jsme obyčejnými muži,
ztrácíme vše, co jsme kdy měli,
jen brnění našeho srdce naživu nás drží.

Snažíme se být stroji,
ale krve je příliš mnoho,
umíráme hlubokou vnitř,
nikdo nepronese jediné slovo,
opustili jsme příliš již.

Bez tebe je zde chladno,
měl by mne zahřívat plamen víry,
ale já cítím jen stesk,
padám níž a níž do díry,
kde mizí všechen života lesk.

Přesto budu bojovat až do konce dní,
protože naše láska nezemřela,
i když tě ztrácím,
tam, kde kdysi radost vřela,
stále se do srdce vracím.

Vidět smrt je tak těžké,
přinášet ji nesmírně drtí,
nikdy jsem nechtěl hrát jejich hry,
vidí ve mně jen další smetí,
ale pro všechny ty dny
s tebou navždy vytrvám.

Druhá strana ráje- kapitola 16.

18. ledna 2015 v 21:02 | Karina.98 |  Druhá strana ráje
Tak, přicházím s další kapitolou Druhé strany ráje. Přiznám se, že i když vy z toho možná nebudete mít takový požitek, protože většinu zabírají verše, mě hrozně bavila, možná ještě více než první, a to je co říct. Nevím, čím to je, ale opravdu jsem si to užívala.
Možná za to mohou ty Šachy. Mimochodem, když si to tak po sobě čtu, musím říct, že kdyby se jeden trochu snažil, ta kapitola je vlastně skrytý návod. Ono to místy působí, jako bych ho měla před sebou, a opisovala. Ještě jsem vám to mohla napsat v bodech, že? Nejde jen o ty verše, ale spíše o to, že on i popisuje, kde má kde která figurka stát...
Mimcohodem, ta kapitola, a jde to hodně vidět, že inspirována skladbou Walking on the edge od Scorpions. Je tam i přímo ta věta: Život je jako Šachy.
Nebo to také má na svědomí to, že se mi zcela egocentricky moc líbí ty verše.
Každopádně, budu moc ráda za každý upřímný, klidně i kritický názor!
P.S.: Také vám trvá...moment....dvacet minut, než zveřejníte jedinou kapitolu? Hloupý blog, jeho slavné: "Délka článku nesmí přesahovat 40 000 znaků", když nemá ani polovinu, a jeho pitomé formátování...

Kapitola 16.

Pohyby šachových figurek

Pro jednou zde nebylo nic ke konání. Podobné jízlivé myšlenky mě napadaly po celou dobu, co jsme se rozhodli, že se vydáme na cestu, opět o něco blíže k samotnému nitru. Nebylo co říct. Protože jsem se ale obával dalšího výpadku, prostě jsem do veršů zapisoval vše, co se dělo, a co jsem cítil. Protentokrát na báseň neměla žádný hlubší smysl, žádnou větší myšlenku. Alespoň ze začátku. Aghatia na mě hleděla. Těžko říct, jestli dokázala přečíst slova, ale podle toho, jak se tvářila, pravděpodobně ano.



Prostě další prázdný den,

zase já a ona,

v říši beze změn

bezcílně kráčíme ruinami.



Vyjadřovalo to vlastně celý chod života zde. Jediné čtyři verše, které dokázaly popsat všechna ta muka. Sevřelo se mi srce, a chtělo se mi křičet. Již jsem to v sobě nemohl dále držet. Ale nechtěl jsem být další z kvílejících přízraků. Otevřel jsem ústa, a prudce vydechl. Zneklidněně na mě pohlédla. Musel jsem ze sebe všechnu to bolest nějak dostat. Vzpomněl jsem si na nějaké verše. Až, když jsem zanotoval první z nich, došlo mi, že jde o starou lidovou skladbu z města, kde jsem pobýval jako malý chlapec. Zvláštní, že jsem si vybavil zrovna ji, když jsem si myslel, že jsem jí už dávno neznal ani za života.




Zlomené srdce padá,

padá dolů do hlubin,

domů zbývá mnoho mil,

ztracená duše strádá,

radosti má stále míň.



O to více mě udivilo, když jsem slyšel i její tichý hlas. Ona to znala. Zpívala další sloku. Ne tak zoufale jako já. Přímo ztraceně. Ona plakala. Hluboko uvnitř, ale jen díky tomu, že jsme nemohli prolévat slzy. Zaposlouchal jsem se do dalších slov, která se mi dávno vytratila z mysli, a uvědomil si, jak jsou pravdivá.



Krajina je tak pustá,

protože vítr odvál sny,

poutníkům ubývá sil,

stádo koní dál dusá,

pro všechny ztracené dny.



Její hlas byl tak beznadějný, a melodie tak smutná, že se mé srdce cítilo rozdrceno ještě více. Abych ten pocit nějak zahnal, pokusil jsem se zeptat na zcela s našimi nitry nesouvisející otázku. Ale musela poznat, že také trpím, protože se mi třásl hlas. To se mi nestalo již hodně dlouho.

"Je to lidová skladba. Jak je možné, že jí znáš?"

Pokrčila rameny. "Jsi cestovatel, ne snad?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Tím jsem se stal až později. Tu píseň znám z dětství, Aghatio."

Pohlédla na mě. "To ale znamená, že pocházíme ze stejné oblasti." Chvíli si mě zkoumavě prohlížela. "Ale pravděpodobně se neznáme. Já jsem musela zemřít před dlouhými a dlouhými časy, a i kdyby ne, ty jsi později odešel." Mávla rukou. Já jsem však zavrtěl hlavou.

"Takové náhody se nedějí. Něco i říká, že to nějak souvisí s těmi hrami. Kdybychom si jen vzpomněli, co vlastně bývalo naším domovem…"

"Jen se příliš snažíš najít světlo," odbyla mě. "I kdyby to mělo nějaký význam, v Pekle to nezjistíme."

"Kdy jsi vlastně přestala věřit?" zašeptal jsem, ale nečekal na odpověď. Také, že se mi jí nedostalo. Raději jsem zapsal verše oné písně, které jsem si zatím pamatoval, a přidal k nim další své.



Broukám si smutnou píseň,

a ona při ní pláče,

můj hlas tvoří tíseň,

protože mi scházíš stále víc.



Protože jsem nějakým způsobem věděl, že přesně na tom místě, o kterém pojednávala ta skladba, jsem poprvé viděl svou lásku. Ale Aghatia v jedné věci přece jen měla pravdu- čím více nad tím budu přemýšlet, tím více se v tom utopím. Raději jsem se soustředil na sepisování toho, jakou beznaděj cítím v tomto světě, protože na bolest tohoto druhu jsem si už zvykl.



Ve světě bez práce

putujeme pro ztracený čas,

překážky jsou nutné sic v lásce,

ale copak jsem již neztratil příliš?



Náhle jsem o něco zakopl. Mohl jsem si za to sám. Příliš jsem se soustředil na nicotný a dusivý prach všude okolo. Důležitější ale bylo, že to mělo tvar krabice. Sklonil jsem se, a snažil se odstranit vrstvy špíny, kterými to bylo obaleno.

"Čím častěji se budeš zastavovat, tím více budeš padat," podotkla. "Pojď. Nejlepší bude, když dorazíme do nitra, a budeme trpět tam." Dotkla se mé paže. Nezeptala se, jestli si může vzít část mé energie, a měl jsem pocit, že je na ní závislá, podobně jako lidé bývají na drogách. Ale tentokrát mi to nevadilo. Kdybych nevěděl, že to dokáže, a nedával si pozor, ani bych si toho nevšiml. Uměla to ovládat tak, aby mi doopravdy neublížila. Kromě toho, i ona potřebovala sílu jít dále. Ale neposlechl jsem ji.

"Počkej, jen chvíli," zašeptal jsem. Pod dlaní se mi konečně začalo zjevovat, co prach ukrýval. Viděl jsem jen dva písmena. "Š" a "A". Také jeden malý černý oblouček. Ale stačilo mi to. Nápis zněl ŠACHY a oblouček byl hlavičkou pěšáka. Otevřel jsem krabici a vrazil jí do rukou Aghatie. Mezitím se v zápisníku začala tvořit další slova.



Náhle něco padne mi do oka,

ona chce jít dál,

ale mé srdce puká,

když další věc mi tě připomíná.



Opatrně mi podala desku. Sama začala polohlasem počítat figurky. Já jsem tvořil další slova básně.



Obracím desku v dlaních,

bílá střídá černou,

stíny se nad námi sklání,

světlo je příliš daleko.



"Zahrajeme si?" usmál jsem se, ale nevydržel jsem to dlouho. "Prosím. Moc to pro mě znamená. Hry tvoří mé vzpomínky. Cesta k nitru přece může počkat. Až tam dorazíme, stejně ztratíme náš jediný cíl."

Povzdechla si. "Kdyby to nebylo poprvé, co mě opravdu prosíš, asi bych tě táhla dále, ať chceš, nebo ne." S těmito slovy se posadila do prachu. V očích se jí zablýsklo. "Těším se, až tě zase porazím."

Ušklíbl jsem se. "To budeš mít snadné. Šachy mi nikdy moc nešly." S těmito slovy jsem stvořil další sloku.



Její oči zahoří

jako kdysi její tělo,

přes prázdnotu se plahočí,

a našli jsme jen další hru věčnosti.



"Dobře. Už chápu, proč ti zatím nedošlo, že nám chybí asi tak pět figurek." Pohlédl jsem do krabice. Takto jsem si ničeho nevšiml, ale věřil jsem ji.

"Ty jsi je počítala," pokrčil jsem rameny. "Tak…jestli ta hra má skutečně nějaký hlubší smysl, tento svět už nějak zařídí, abychom je našli, nemyslíš?"

"Když máš ten pocit," odvětila, ale zvedla se, a začala prozkoumávat trosky. Přidal jsem se k ní. Zanedlouho jsem vítězoslavně zvedl do vzduchu bílou věž, která mi padla do oka, protože podpírala starou naučnou knihu. Myslel jsem si, že najít zbytek hry bude těžké, ale nejspíš ony figury jen při letu vypadly z krabice, protože se nacházely poblíž. Zároveň s tím vznikaly další verše.



Hledáme v troskách figurky,

tamhle leží černý kůň,

tamhle další věž do sbírky,

a já si vzpomínám.



Ano. Pamatoval jsem si, jak jsem se tě tuto hru pokoušel naučit. Nepodařilo se to, ale o to to byla větší legrace. Musel jsem se usmívat, a nemělo to spojitost pouze s tím, že jsem našel černého střelce.

Vždy ses smála,

na hru byla moc divoká,

když jsi se mnou hrála

před dávnými a dávnými časy.



"Myslím, že jsou všechny," vydechla, když mi ukázala bílého koně. "Chceš začít?"

Pokrčil jsem rameny, a oře si od ní přebral. Začali jsme rozestavovat figurky do příslušných pozicí na hrací desku. Pěšáky do první linie, aby chránili krále a královnu stojící uprostřed. Po jejich boku věrně stáli střelci. Vedle nich se postavili koni. Celé toto uskupení před vpádem chránili věže. I když jsem tuto hru měl rád, připadalo mi to nespravedlivé. Proč dopředu nenasadí silnější hráče, proč pouhé vojáky? A proč je zde král jen starý dědek, kterého musí všichni chránit, dokonce i jeho dáma?

Vyjel jsem s jedním z prostředních pěšáků. Ona ovšem tak opatrná nebyla. Vybrala si cestu koňmo. Zamrkal jsem udivením nad její prazvláštní taktikou. Když mi ale asi po deseti tazích sebrala první věž, pochopil jsem, že přináší ovoce. Neubránil jsem se dalším veršům, které opět vznikaly zcela samy.



Ona mě poráží,

ale na tom nesejde,

když ztracená bytost pováží,

že takto si jen krátíme věčnost.



"Hraješ mizerně," podotkla, když jsem přicházel o koně. Ona zatím ztratila jen tři pěšáky a jednoho střelce. Nechápal jsem, jak to dělá.

"Varoval jsem tě," odvětil jsem a sledoval další psaná slova. Možná jsem nebyl zase tak špatný, ale vůbec jsem se nesoustředil. Věděl jsem to, ale trpění pro lásku bylo mnohem silnější.



Říká, že nejsem dobrý hráč,

ne, nejsem,

příliš myslím na tebe, ač

možná marně.



Uvědomil jsem, že ta hra je pro mě jako život. Nebo je pro mne život možná jako Šachy. Tak či tak, prohrával jsem a padal v obojím.



Učinil jsem mnoho špatných tahů

ve hře i životě,

jen čekám, kdy bude dno v dosahu,

abych mohl klesnout.



A pohyby figurek byly jako láska. Také musel jednou nadejít čas, kdy se nemohly vydat žádnou cestou, aniž by něco ztratily. Přesto na tom stále byly lépe než já.




Střelci nemohou přímou cestou,

věže to neberou oklikou,

a já vím, že ty jsi tou,

za kterou nesmím žádným směrem.



Záviděl jsem královně. Protože ta, ta měla na výběr nejvíce možností, kudy táhnout.




Chtěl bych jako svobodná dáma

vykročit hrdě za tebou,

nemusela bys být sama,

a snad na mě marně čekat.



Nebo také koním. Protože oni byli ti jediní, kteří mohli prostě přeskočit překážky.



Nebo jako šlechetný oř

přeskočit všechny překážky,

mezitím starý život odlož,

prosím, lásko, již se nenavrátím.



Protože si myslím, že i když to nikdy ani jeden z nás neřekl nahlas, já i Aghatia jsme moc dobře věděli, že jestli dorazíme do nitra, již nebude existovat žádná budoucnost. Protože mi na rozdíl od pěšáků nikdy nedosáhneme výšin.



Nejsem ani jako pouhý pěšec,

který krok po kroku stane se královnou,

mým domovem je klec

bez východu, bez mříží.



Nikdy ale nepochopím, proč tomu tak musí být. Lze snadno ztratit srdce. Duši. Jméno. Vzpomínky. Tak proč, proč nelze prodat i čas?

Proč nemohu prodat věky,

abych ti byl blíže,

zahodit je do temné řeky,

proč nemohu ukrátit zbývající čas?



Do mysli se mi náhle vloudila vzpomínka na Sinii. Tehdy jsem si myslel, že jsem opravdu ztracený. Ale doopravdy jsem měl vše. Ale necítil jsem se tak.



Ve vodní hladině odrážím se,


když kráčím podél zrádné řeky,


bez tebe dávno ztracený jsem,


jsem jen přízrak bez naděje.




Ale pravou bolest zažívám až nyní, a dobře jsem si to uvědomoval.




Stejný jako tisíce dalších,


mé jméno se změnilo v pouhé číslo,


v mílích prašných,


kde toulám se bez tebe.




Vím, že bych neměl stále myslet na lásku. Že bych měl nenávidět. Mstít se. Pro to byl tento svět stvořen. Ale jak mi pověděla Vládkyně, když jsem sem přišel- já sem doopravdy nepatřím. Teprve nyní jsem pochopil, jak to myslela.




Myslíš si, že duše nemůže krvácet,


jako mě přesvědčuje tento svět,


že se nemohu více ztrácet,


ale proč tedy padám?




Věděl jsem, že kdybych svou milovanou neměl, ztratil bych se také. Ale jinak. Možná by to tolik nebolelo.




Jsi příliš daleko


a nemůžeš být blíž,


nemohu ti povědět, lásko,


že bez tebe nejsem nic.




Naše láska byla vždy jasným plamenem…




Darovala jsi mi polovinu sebe,


a já ti dal část mne,


vždy jsem miloval jedině tebe,


byla jsi pro mě tou jedinou.




Nicméně ač to je kruté, každá svíce jednou musí vyhasnout.




A tak se ptám proč,


proč musel nastat konec,


jde vlastně oč


uprostřed krutých her?




Měl jsem vždy za to, že každá hra musí mít vítěze. Ale tady to nebylo žádnou opravdovou výhrou.




Vítěz bere vše nebo nic,


nikdy lásku ani štěstí


a chce stále víc,


jen aby unikl věčné bolesti.




Ještě, že Aghatia neviděla, co jsem právě zapisoval. Protože toto byla ona. Myšlenkami jsem se ovšem vrátil zpět k lásce. Měl bych na ní zanevřít. Věděl jsem ale, že to nikdy nedokážu.




Jsi světlicí mého života,


díky tobě jsem vždy našel cestu,


ale zde ke mně již nepatříš.




"Šach mat!" vykřikla, čímž mi dokonale přetrhla nit přemýšlení.

"Neočekávané," zavrčel jsem podrážděně, a postavil před krále střelce, abych ho zachránil. Kdyby mi ho sebrala, můj král by porazil jejího koně, a to nejspíš nechtěla. Přesto jsem věděl, že jí zbývá jen málo kroků k opravdovému vítězství. Ale jak sama říkala, ty hry zde nic neznamenaly. Alespoň ne ony samotné. Můj pocit, že jsou však metaforou k něčemu většímu, stále sílil.