Africké dobrodružství

11. ledna 2015 v 1:16 | Carina |  Jednodílné příběhy
Nedivte se tomu nadpisu, Karin se opravdu rozhodla něco napsat o Africe. Co mě k tomu vedlo?
No, je to také důvodem, proč to zrovna není můj nejukázkovější příběh, a proč je to také tak krátké. Je to totiž školní slohovka. Téma znělo právě Africké dobrodružství, a předem varuji, že je to trochu pitomoučké.
Samozřejmě, šlo by si s tím skvěle vyhrát, ještě já jsem musela navázat na tento text, který mi poskytnul jen omezené možnosti. Navíc jsem na celou práci mělo vymezeno 90 minut:
Prodírali jsme se hustou džunglí. Nad našimi hlavala se ozvaly zvláštní zvuky, byla to opice v korunách stromů. Než jsem ji ale stačil vyfotit, byla zase jinde. Létala vzduchem z větve na větev jakoby nic. Když se zastavila, měl jsem pocit, že mi chce něco sdělit. Pak se zašklebila a zmizela. Vtom jsem si uvědomil, že jsem tam sám. Stáhlo se mi hrdlo, zoufale jsem se rozhlížel kolem sebe, ale po naší skupině ani památky. Byl jsem tam jen já, můj foťák a prales.
Přesto doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit. Přepisuji to vlastně i ve formě, v jaké to mělo přesně být, takže se například nedivte interpukci u uvozovek.
P.S.: slohovku jsem ještě neodevzdala, a moc dobrou známku asi za to nedostanu, ale co už...

Africké dobrodružství


Zavřel jsem oči a snažil sám sebe uklidnit. Skupina, se kterou jsme putovali, musela být nedaleko! Pravda, naše průvodkyně příliš opatrná nebyla, ale mí rodiče si dříve nebo později museli všimnout, že jim chybí dítě! Když už mluvíme o rodině...

Ponořil jsem se do vzpomínek. Byl jsem však příliš vyděšená, než aby se mi zjevovaly jasně. Aparát tvořil fotku za fotkou, po mm boku kráčela Sally, a já jsem zběsile mačkal spoušť. Za námi zněl zvučný hlas, který vyprávěl cosi o kontaminované vodě v této oblasti. Nevnímali jsme ho. Hnali jsme se jen za krásnými africkými snímky. Příliš mi to nemyslelo, takže jsem si až po chvíli uvědomil, že má sestra tu taky někde musí být.

Začal jsem se znovu rozhlížet okolo sebe. Zrovna jsem chtěl začít volat její jméno, když se něco dotklo mého rameno. V hlavě mi zablikala kontrolka pro nebezpečí. Ohnal jsem se po tom jediným, co jsem držel v rukou-fotoaparátem. Nezasáhl jsem to, ale ucouvlo to. Když jsem se otočil, hleděl jsem do rozzlobených modrých očí.

´"Chceš mě zabít, nebo co vlastně? Kde jsou vůbec ostatní?"

Byl jsem tak rád, že slyším alespoň její hlas. Netuším, co mě k tomu vedlo, ale objal jsem ji. Ztuhla. Možná proto, že jsme se sebe nikdy nedotýkali. Snad když jsme ještě byli dětmi. Nicméně, neodstrčila mě. Když jsem ji pustil, pochopil jsem, proč. Byla vystrašená úplně stejně jako já.

"Klid. Všechno je v pořádku," pokoušel jsem se ji konejšit, "máma a táta se po nás určitě shání. Musí být kousek odsud. Není důvod k panice!"

Věděl jsem však, že nemá důvod mi věřit. Jednak se mi třásl hlas, a také jsme kromě skřeků zvířat neslyšeli žádné zvuky. Po mnoha dnechch strávených mezi rozvernými cestovateli to bylo nezvyklé a hrůzné.

"Na to ti teda neskočím," zavrčela, "řekli jsme jim, že půjdeme vzadu, kvůli těm blbým fotkám, pamatuješ? Oni si sotva všimnou, že jsme se ztratili. znáš je. Ještě déle jim navíc potrvá, než to někomu oznámí."

Mlčel jsem. Nedalo se nic namítnout.

"Půjč mi to," pravila po chvíli a natáhla se po foťáku.

"Chceš se pokochat snímky, když už jsme se ztratili?" zasmál jsem se, "pokud tě to zajímá, ta opice mi zdrhla. Nestihl jsem to."

Neodpovídala. Stiskla tlačítko pro prohlížení, ale vtom se jí začaly třást dlaně. Přístroj za několik tisíc se zřítil a rozbil o ostrý kámen. Ona do toho, co z něj zbylo, ještě vztekle kopla. Něco mi říkalo, že tak nečinila kvli nevyfocené opici.
"Sakra!" ulevila si a sedla na nedalejiu padlou kládu. Složila tvář do dlaníé. Ramena se jí zvedala, a zase klesala.

Natolik mě to překvapilo, že jsem ji to ani nevyčítal. Dokonce jsme se ani neptal, proč toužila vidět ty snímky. Ona totiž byla vždy hrdinka. Nikdy neplakala. Já jsem nyní musel být ten silný. Přisedl jsem si k ní. Slzy se však začaly tlačit i do mých očí.

Byl bych se rozplakal, ale vzduch náhle proťal výkřik. Netušil jsem, jak, ale ocitl jsem se tváří v tvář několika menším lidem s čokoládovou pletí. Zcela nepokrytě zírali na naši světlou kůži, plavé vlasy a blankytné duhovky. Poté všichni najednou začali něco křičet. Africkým jazykům jsem nerozuměl, ale naše průvodkyně občas prohodila nějaké místní slovíčko. Proto jsem rozeznal pár věcí, které říkali. Byl bych ale raději, kdybych to nevěděl.

"Voda! Voda Seslanci! Posvátní nositelé!"

To se nedalo popřít. V bočních kapsách batohu jsme skutečně nějaké láhve měli. Ale posvátný jsem is příliš nepřipadal. Musel jsem špatně rozumět. Zmateně jsem pohlédl na svou sestru. Ona však upírala vyděšené oči kamsi do prázdna. Svět se se mnou zatočil se víru šoku a dalších afrických výkřiků.

Ti podivní lidé se k nám brzy přiblížili. Jejich oči mluvily za vše. Neviděly v nás tvory jim podobné. Čišela z nich touha, nic víc. Nesnažili jsme se moc bránit, když nás obírali o naše zásoby. Stejně je potřebovali více. Na jejich místě bych udělal to samé. Jak rychle se zjevili, tak rychle také zmizeli. Proště nás nechali být.

Chtěl jsem jízlivě poznamenat, že toto je jasný důkaz, že nám nehrozí žádné nebezpečí. Ale nakonec jsem se jí jen zeptal, jestli je v pořádku.

"Alexi," oslovila mě a suše se zasmála, "Právě nás tak trochu přepadl africký kmen! Co příjde dále? Kromě toho, oni nás považují za dar od božstva. Za nositele vody- jejich světla do temnoty!"

"Pravda," zašeptal jsem, "ale ať budeme muset čelit čemukoli, já udělám všechno proto, abych tě ochránil. Jsem přece tvůj starší bratr, ne snad?"

"Který za toto všechno může!" obvinila mě, "mimoto, co chceš udělat, hm? Praštit nepřítele foťákem? Ne, počkej- my už vlastně nemáme ani ten!"

Zvedla se a začala chodit dokolečka, jako to dělala vždy, když byla rozčílená. Vztekle dupat po pralese však nebyl dobrý nápad. Netrvalo dlouho a skácela se s výkřikem k zemi. Zakopla o nějaký kořen.

Chtěl jsem ji přispěchat na pomoc, když vtom jsem mezi zpěvem ptáků rozeznal slova. Lidské hlasy.

"Sally! Aexi! Jste tady?!"

Podíval jsem se na svou špinavou, odřenou a ubrečenou sestřičku ležící na zemi. Usmál jsem se. Položila se do bahna a blaženě se zazubila.

"Záchrana..." zašeptala. Bleskurychle se zvedla, "Tady jsme! Tady! Haló!"

Projednou jsem byl rád za její pronikavý hlas. Zněl jako požární siréna, což se v tomto okamžiku opravdu hodilo. Přidal jsem se k jejímu volání.

Strašlivou chvíli nastalo ticho.

"Děti?" ozval se v zápětí váhavý hlas.

"Jasně! Ano! Tady!" křičeli jsme. rozhlédl jsem se okolo sebe, "tady, u vysokého houští!"

"Pátráme po vás snad několik hodin! Jdeme k vám!"

Zajásali jsme.

"Ale bylo to zajímavé africké dobrodružství," poznamenal jsem.

"Když myslíš..." prohodila nezúčastněně, ale já jsem věděl, že je to nejspíš jediná věc, ve které jsme se kdy shodli.

Náš život se po několika šálcích uklidňujícího čaje vrátil zpět do starých hádavách kolejí, ale nikdy jsme nezapomněli, co jsme v lese našli. Zjistili jsme totiž, kolik toho pro sebe opravdu znamenáme.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | 11. ledna 2015 v 8:56 | Reagovat

Je to moc hezké! Já bych  takový sloh asi nikdy nenapsala, i kdybych se snažila jak bych chtěla....
Sice je to takové trochu divné téma, a myslím si, že když už jste na gymplu, měli byste dostávat trochu těžší zadání, ne?
Pro mě by bylo těžké na to příběh vymyslet, ale přeci jen vy jste už starší, tak proč nedostanete třeba... Já nevím... :-D
Ty jsi na to vymyslela moc pěkný příběh, a alespoň 2+ bys dostat mohla. Podle mě to je i na jedničku, ale tak já nejsem učitelka :D
Vážně se Ti moc povedl...

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 9:27 | Reagovat

[1]: Upřímně, já také nechápu, proč jsme dostali tak hloupé téma. Ale slohy obvykle nemívají moc dobrá témata.
A děkuji ti za pochvalu. Jak jsem zmiňovala v předmluvě, já s tím příliš spokojená nejsem, ale budiž...

3 stuprum stuprum | Web | 11. ledna 2015 v 16:09 | Reagovat

Bez foťáku ani ránu. Moc dobře se četlo, paní učitelka by byla slepá, kdyby Tě hezky neocenila.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 16:21 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu...

5 Terka Terka | E-mail | Web | 23. května 2015 v 20:09 | Reagovat

Rozhodně jsi to pěkně vymyslela, ale jinak se mi zdálo, že tam máš víc chyb, než je u tebe obvyklé, tak možná proto ta dvojka... ale jinak je to velmi pěkné. Připomnělo mi to písemnou část mé maturitní zkoušky z češtiny, protože přesně o tomhle tématu jsem psala a po pravdě, no, využila jsem všechen papír, který jsem měla k dispozici. :D A nakonec jsem dostala tuším něco od 25 bodů ze třiceti, takže to pravděpodobně zase taková tragédie nebyla. I když, abych pravdu řekla, docela jsem se děsila, aby se to té učitelce vůbec chtělo opravovat. :D Na druhou stranu, nikdo si nemohl stěžovat na to, že jsem to měla krátké. :D

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. května 2015 v 23:20 | Reagovat

[5]: No... ty chyby bych popravdě asi měla opravit, ale většina z toho jsou asi překlepy, jelikož jsem za tuto stránku dostala čtyři body z pěti, což není zase tak špatné, na slohovku. Holt, devadesát minut je na mě, která píši povídku i pět hodin, vážně málo.
Spíše šlo paní profesorce, jak mi vysvětlila, o to, že se Alex chová moc vyspěle, a prý se jí nelíbilo to zpracování tématu. Prý jsem se do toho moc zamotala. No, já jí její názor neberu... ale ode mě nesmí žádnou povídku "Viděli jsme Afriku a líbilo se nám tam." čekat....
Jinak, také mám ve zvyku psát dlouhé slohovky, z toho si nic nedělej. Kromě charakteristiky, tu nemám ráda....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama