Druhá strana ráje- kapitola 15.

16. ledna 2015 v 7:00 | Carin |  Druhá strana ráje
Tak, jsem zde s další kapitolou tohoto příběhu, doufám, že se vám bude líbit.
Co se týče děje, je zde jen naznačeno, jak to bude pokračovat. Říkala jsem, že ty hry mají větší význam.
A k té hře- pokud jsem se dopustila nějaké chyby, prosím, respektujte, že jsem to hrála jednou nebo dvakrát v životě, a jakž takž jsem sotva pochopila různé strategie a pravidla. Ale to s těmi trojkami (doufám, že je to tam dostatečně vysvětleno i pro ty, kteří to nikdy nehráli) se mi málem stalo. Ale Kate mě naštěstí včas upozornila. Ale kdyby to neudělala, opravdu bych udělala to samé jako Aghatia. Dokonce jsem k tomu měla i dobré karty!



Kapitola 15.

Piková dáma

S úsměvem, který ovšem neznamenal štěstí, jsem hleděl na malou krabičku, nalezenou mezi troskami kdysi zdobené, a nejspíš i krásné, skříně. Chvilkový záchvěv pobavení mě však rychle přešel, když jsem si vzpomněl na jeden rozhovor, který jsme kdysi spolu s tou dívkou, která zde znamenala mé jediné světlo, vedli. Tedy jsme se zubili jako blázni, ale nyní mi to tak zábavné nepřišlo.

"Kromě toho, když jsme našli kostky, proč ne karty?"

"Možná proto, že je neumím hrát. Kromě toho, hůře se hledají. Jsou placatější."

"Ale to mince také,"

"To sice ano, ale karty více, to musíš uznat."

"To je pravda. Navíc, i kdybychom jich našli deset, stejně bychom neměli celý balíček."

Jenže ten teď ležel přímo přede mnou. Vzal jsem ho do rukou.

"Aghatio…" zašeptal jsem. Cítil jsem, že v mých očích zahořel plamen výzvy. Podívala se na mě. Pevně semnula rty a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

"Mám pocit, že právě vidím přelud."

Zasmál jsem se. "To není iluze." Znovu, jako tolikrát předtím, jsem se jí zahleděl hluboko do šedivých očí. "Vím, že jsi říkala, že neumíš s tímto hrát…. ale jsme v Pekle. Nachází se zde spoustu času. Pravila jsi, že když jsi se mnou, nedostavují se výpadky. Ale ty si myslíš, že vždy budeme mít o čem mluvit? Musíme činit, i kdyby to mělo být cokoli."

"Stačí mi jen být po tvém boku," namítla. "Předpokládám, že mi chceš oplatit ty kostky."

"Copak nesouhlasíš?"

Povzdechla si, ale pousmála se. "Tobě nelze odmítnout, viď? Takže, na čem vlastně budeme hrát?"

Místo odpovědi jsem sevřel v rukou zadní stranu oné skříně. Pokrčila jsem rameny. Netušili jsme sice, jestli jsou v balíčku všechny karty, ale upřímně na tom vlastně nesešlo. Potřebovali jsme jen zkrátit věčnost. Když jsem si to uvědomil, sevřelo se mi srdce. Ale kdysi to pomyšlení bolívalo více.

"Tak podívej," začal jsem, když jsme se posadili. Vytáhl jsem z balíčku karty, a zběžně našel první, na které byl symbol kříže. Osmičku. "Když uvidíš tady toto," přiložil jsem prst na značku. "Znamená to, že máš křížovou kartu…"

"Myslíš si o mně, že jsem blbec?" Její dotčená otázka mě tak překvapila, že jsem se zmohl jen na zmatené zavrtění hlavou. "Ale já si myslím, že ano," pokračovala. "To, že neumím hrát karty, neznamená, že jsem je nikdy neviděla. Nechtěl bys mě raději naučit nějaké hry?"

"Neznalost tě nedělá blbcem. Budiž, chceš, abych se ti omluvil na kolenou?"

"Někdo tady má obzvláště protivnou náladu, viď?" zavrčela. "Ty by sis neklekl, i kdyby tě to mělo stát život."

"Říkáš někomu mrtvému." Suše jsem se zasmál. Nemyslel jsem to však zle. Ale to jsem jí nemínil vysvětlovat. "Tak dobře. Začneme tím nejjednodušším. Ta hra se jmenuje Vojna, nebo také Větší bere. Spočívá v tom, že…"

"Teď máš zase pocit, že jsem primitivnější forma existence, než ty."

"Vůbec nechápu, co tím myslíš," přiznal jsem. "A pak kdo má tady dnes nepříjemnou náladu, viď?"

"Povídám ti, že sice neumím příliš her s kartami, ale nedržím je v rukou poprvé."

"Ty nepovažuješ tuto hru za dostatečně důstojnou?" Rozesmálo mě to. "Věř nebo ne, ale kdysi jsem to dokonce hrál pro hazard. Vyhrál jsem meč."

"Při Vojně?" pravila nevěřícně. Usmál jsem se a přikývl. V duchu jsem však již přemýšlel, co navrhnu dále. Za Prší by mě nejspíš přizabila, i když už jsem nebyl živý, a ona vlastně také ne. Žolíka se mi opravdu hrát nechtělo, protože jsem v něm skoro vždy prohrál, a více než tyto čtyři hry jsem neznal. Takže padla volba na jedinou možnost- Kanasta.

Začal jsem s vysvětlováním. Usmívala se. Což znamenalo jediné- našel jsem hru hodnou její pýchy. Musel jsem si přiznat, že to chápe rychleji, než bych byl kdy schopný já.

"A o počítání se nestarej. Časem se to naučíš, ale prozatím všechno sečtu já, až budeme hotovi," zakončil jsem to.

"Chápu. Takže…co nám brání v tom, abychom začali? Doopravdy."

"Jsi si sama sebou tak jistá…"

"Ne. Jen jsou hry v tomto světě to jediné, co se neobrací proti mně." Přikývl jsem. Mé oči zabloudily k mým kartám. Chvíli ulpěly na jediné. Hlavou se mihla zvláštní myšlenka.

Pohlédl jsem ke své kapse, kde jsem měl založený zápisník. Zatímco Aghatia si kousala spodní ret, když přemýšlela nad dalším tahem, já jsem otevřel sešit, a začal tvořit další svá slova.



Dnes, pokud se to dá říct,

krátím věčnost Kanastou,

lásko, scházíš mi ještě víc,

když hledím na pikovou dámu,

dřímajíc v mých dlaních.



Věděl jsem, že by mi mou lásku neměla připomínat. Ale světlo v jejích malovaných očích bylo stejné, jako jsem vídával u mé milované dívky. Vím, že piková dáma se od ní v mnohém lišila, ale byla pro mě úplně stejně nádherná. I když, stejně jako vše v Pekle, i ta karta šedla a ztrácela se.



Hledím na ozdoby jejích šatů,

jaké jsi nikdy nenosívala,

korunu má tu,

v zemi ztracených,

tepanou ze strachu a zmatku.



Jednou zmizí, stejně jako já.



Dávno si již nepamatuji,

jak kdysi dávno vypadala,

jako všichni, kdo Sinií proplují,

ale ocitnou se na špatné straně,

kde se vše v prach mění.



A mezitím bude pouze věčně umírat.



Její tvář je bezmocná-

odráží pocity mého srdce,

kdysi snad bývala vroucná,

dnes mění se v další ruinu,

stejně jako já.



Ale já i ona jsme tu stále byli. V té chvíli jsem to pochopil. Stále jsme existovali, stejně jako láska v mém srdci. A piková dáma se pro mne stala jejím symbolem.



Přesto je to jedna z mála věcí

ještě tak skutečných,

dodává oheň do našich srdcí,

aby zoufalstvím nezmrzly,

je to však pouhá kapka v oceánech prachu.



Téměř bezmyšlenkovitě jsem vyhodil károvou čtyřku. Možná by bylo moudřejší se zbavit oné královny, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že mě to pravděpodobně s Aghatiinými schopnosti bude stát vítězství, ale jen to pomyšlení mi připadalo, jako bych se zbavil části svého srdce. Dívka sedící vedle mě byla nyní na tahu, a já jsem mohl psát dále. Vsadil bych se, že si jistě lámala hlavu nad tím, jaké verše tvořím, ale nemohla mi hledět přes rameno, jelikož by tím pádem viděla i mé karty. Znovu jsem se mohl zaobírat úvahami a sněním o lásce.



Nevím, kdo jsi byla,

tvá tvář se jeví jako mlha,

jestli si za mne slzy prolila,

já pro tebe však ano,

a ona mi tě tak připomíná.



Samozřejmě, že jsem věděl, že má láska byla mnohem divočejší, a život pikové dámy by nesnesla, ale i přes to všechno jsem ji v té kartě stále viděl, a nemohl jsem přestat.



Někde hluboko uvnitř cítím,

že jsi nikdy nebyla jako piková dáma,

před pádem tě však zachytím,

nebo se o to budu navždy pokoušet,

lásko, nikdy tě nechci ztratit.



Ten poslední verš však nebyl tak úplně pravdivý. Chtěl jsem ji ztratit. Ale ne tak, že odejdu. Chtěl jsem, aby ona odešla z mého srdce. I kdyby to znamenalo můj pád. Ale něco takového nebylo možné.

Když jsem zde přišel,

myslel jsem si,

že nemohu vylétnout výše,

jestliže na tebe zapomenu,

nyní si to však přeji.



Rozhlédl jsem se po okolních troskách. Dodalo mi to inspiraci k další sloce.



Nemohu na tebe nemyslet,

vše mi tě připomíná,

stará kniha či klarinet,

mnoho zapomenutých snů

přílišné spousty duší.



Věděl jsem, že doufat v lásku zrovna tady je vlastně nejrychlejší způsob, jak dojít ke zkáze. Ale srdce nelze ovládat, a to ani, pokud patří mně samotnému.



V mém srdci stojím po tvém boku,

ale tady jsi příliš daleko,

vede k tobě mnoho kroků,

které nikdy nebudu moct ujít,

a stopy se mi ztrácí.



Ale nikdy se nevytratí úplně. Protože jsem měl příliš vzpomínek, které mou duši stále držely blízko ní.



Možná jsem pro tebe mrtvý muž,

ale pro mne budeš existovat,

protože jsi milovala rána růž,

a já to stále vím,

žiješ, dokud to nezapomenu.




Chtěl jsem vyložit desítkovou Kanastu, ale naneštěstí mi u toho sešit vypadl z rukou. Zběsile jsem zahrabal v prachu. Když jsem ucítil jeho rohy, bylo to, jako bych se zbavil závaží o tíze celých skalisek. Když jsem ho však vytáhl, o několik stran se přetočil. Zíral jsem na kus papíru, který pro mě tolik znamenal. Který mohl tak snadno vypadnout a zmizet v dalších ruinách. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho už jednou málem ztratil.


Kdysi dávno jsem se pokusil nakreslit tvou tvář,

jasné oči jako hvězdy,

z nichž vycházela mystická zář,

protože jsi má mystická dívka,

kterou v temnotě stále marně hledám.



Aghatia si všimla, na co se dívám. Ale nic neříkala. Jen se smutně pousmála a vyhodila další kartu.



Oplýváš tajemným úsměvem

na obraze mých vzpomínek,

nejsem zdatným kreslířem,

ale musíš být nádherná,

dokonalá jako samotné slunce.



Přesměroval jsem pohled k Aghatie. Kdyby mohla vidět tyto řádky, byl bych ještě jednou mrtvý asi takovou mírou, jako kdybych jí nabídl hrát Prší. Ale ona to spatřit nemohla.


Opět hraji karty s ní,

tou shořelou v plamenech,

tvůj hlas mi v uších zní,

jak voláš mě k sobě,

ona však tvrdí, že jsi jen sen.




Nebo alespoň tvrdívala. Zadíval jsem se na ní ještě pozorněji. Nejspíš jí to překvapilo, ale zatím to nějak nekomentovala. Ale já jsem skrz jí potřeboval popsat, jak se cítím. Protože to, jak vypadala, jsem pociťoval hluboko uvnitř. Tu prázdnotu. Beznaděj. Šeď.



Její kůže je průhledná,

tenká jako tento pergamen,

stejně jako má,

světlo v nás dávno vyhaslo,

ale přesto tě miluji.



Dávno mi došlo, jak přespříliš. Ale teprve nyní jsem si uvědomil, že je to ještě silnější. Můj svět visel na jediném, tak tenkém, vlásku. Tím byla jediná živá dívka.



Každou činnost dělám pro tebe

ve světě plném zmatku,

kde strach pálí i zebe,

zrovna tak silně,

jak mi scházíš.



I když jsem nevěděl, kým vlastně je, stále jsem si nedokázal připustit, že bych se to nemohl dozvědět.




Copak mohou k tobě dveře

zůstat na věčnost zavřeny,

ubírat mi na víře,

že tě snad spatřím,

a konečně zjistím, koho tolik miluji.



Mé srdce jako by s každou myšlenkou na ní znovu explodovalo.



Vše volá tvé jméno,

přestože ho již neznám,

ve světě jako tento

čas příliš neubíhá

a vše se ztrácí.



Protože jsem vždy nesnášel, když jsem si něco přál, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to dosažitelné.



Děkuji za každou vzpomínku,

a navždy budu čekat na náš den,

jestli nám ho osud vložil do vínku,

více než žít,

přeji si být ti nablízku.



Odložil jsem zápisník s pocitem zoufalství. Chtěl jsem se naplno věnovat hře, ale zjistil jsem, že jsem ji dokonale pokazil. Ušklíbl jsem se. Teď už nezáleželo na tom, co položím na kupku. Pikovou královnu jsem si však stále pevně držel. Ona možná mohla za mou prohru, ale právě proto jsem ji nehodlal pustit. Když jsem na ní znovu hleděl, napadla mě myšlenka. Snad hloupá, ale natolik se mi zaryla do mysli, že jsem ji musel vyslovit.

"Aghatio…myslíš si, že ty hry jsou jen…náhoda? Tento svět přece musí mít nějaký důvod, proč nám je stále staví do cesty!"

Zvedla hlavu a dlouho na mě jen hleděla. Když nakonec promluvila, vyšel z ní jen tichý hlas. Ale na tom nebylo nic zvláštního. Málokdy jsme opravdu mluvili. Většinou jsme pouze šeptali. "Nevím, jestli se to vlastně máme dozvědět…"


Mé srdce však nemělo pochyby. "Ale ano. Já to cítím hluboko uvnitř. Je to…rébus. Hádanka. Trojky na kostkách. Piková dáma. Přemýšlejme!"

"Nechceš prvně dohrát tuto hru?" napomenula mě, nicméně si myslím, že to udělala jen proto, že nechtěla přiznat, že jí stejně jako mě nic nenapadá. Pokrčil jsem rameny.

"Jsi na tahu. Co mi ukážeš?"

Zazubila se na mě a položila na dřevěnou desku sedm karet. "Čistá Kanasta," konstatovala a vrhla po mě vítězný pohled. O to více se tvářila udiveně, když jsem se rozesmál. Což o to, měla pravdu, ale udělala takovou malou chybu…"

"Řekni mi prosím, že si ze mě utahuješ…"

"Co jsem udělala špatně?" Nyní už zněla vážně naštvaně. Zaúpěl jsem.

"Máš trojky VYHAZOVAT, protože ti mohou buď přinést body, nebo zabránit soupeři vzít si celou kupku! Copak jsem ti to nevysvětloval?"

"To je jasné, ale stále nechápu, v čem si myslíš, že jsem udělala chybu. Je spíše na tvé straně, protože jsi mi neřekl, kolik za toto dostanu bodů."

"Nula, Aghatio," rozesmál jsem se znovu. "Myslím, že mezi ,zbavit se trojek´ a ,vytvořit z trojek Kanastu´ je malinký rozdíl, nemyslíš?"

Vstala. "Ta hra je ale hloupá. Řekni mi jediný rozumný důvod, proč bych nemohla udělat trojkovou Kanastu!"

"Protože….prostě je to proti pravidlům. Kromě toho, doteď tě ta hra bavila."

"Protože nechceš přiznat, že jsem tě zase porazila." Založila si ruce na prsa. "Stejně jsem vyhrála kontumačně. Neobeznámil jsi mě s pravidly."

Chvíli jsem na ní jen pobaveně zíral. "Když myslíš…ale být tebou, moc bych se tím nechlubil. Vyhrála jsi totiž pěkně nečestně a pitomě, víš?"

"Vítězství jako vítězství," pravila a obdarovala mě úsměvem. Raději jsem jí při tom nechal. Možná proto, že jsem se zaobíral jinými myšlenkami. Skutečně ty kostky a karty mohly něco znamenat, nebo si to jen namlouvám?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 16. ledna 2015 v 15:42 | Reagovat

Jsem na tom stejně o té hře mám jen mlhavé představy, ale příběh je napsaný bravůrně, tak musím jen chválit, chválit a chválit...

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. ledna 2015 v 15:45 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu. Jsem ráda, že se ti to líbí...

3 stuprum stuprum | Web | 16. ledna 2015 v 17:52 | Reagovat

Když ti svět něco pořád staví do cesty, znamená to, že to děláš pořád blbě. :D

4 Barbie a koně Barbie a koně | Web | 18. ledna 2015 v 8:32 | Reagovat

Těšila jsem se na další kapitolu a samozřejmě mě nezklamala :) To u tebe snad ani nejde :) Opravdu moc krásná kapitola :)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 17:12 | Reagovat

[3]: To řekni Aghatie a tomu blbci...

[4]: Děkuji moc, opravdu!

6 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 21:16 | Reagovat

Proklínám tě Karin! Chci pokračování!! Ani nevíš, jak mě tato kapitola pohltila. Vycucala že mne všehny myšlenky a nechala jen příběh. Popravdě jsem měla chuť vrazit Aghatie. Ta je ale soutěžívá. Těším se na další pokračování (hlavně na tu smutnou scénu, jak si psala)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 21:20 | Reagovat

[6]: Pokračování vyšlo právě teď, jestli máš zájem...
Děkuji moc. Jsem hrozně ráda, že se ti to líbilo.
Také mě Aghatia trochu štve, ale zase ty hry jsou v podstatě to jediné, co má, a co jí jde...
Ta smutná scéna ale opravdu bude až na konci, myslím tu, o které jsem se zmiňovala. A ani ještě nevím, jestli se mi povede tak tragická, jak zamýšlím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama