Jediný doušek

5. ledna 2015 v 17:51 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Přicházím dnes s jednou básní, podle které pravděpodobně vznikne i nějaká povídka (nebo minimálně školní slohovka, kterou mám napsat do příštího týdne). Původně to měla být kritika dnešní povrchnosti vztahů, ale nakonec je to spíše o sleposti hlavního hrdiny. V té básni přímo to není vyjádřeno, ale ta hlavní hrdinka také není úplně nevinná. Vlastně, ona tak trochu může za to, že se ta povídka vůbec může odehrát. On si totiž myslí, že ona ví, co dělá. Doufám, že pochopíte, o co v této rýmovačce vlastně jde (nebo můžete hádat).
Omlouvám se, že dnes nepřibyde žádná kapitola, a že v té básni možná bude hodně chyb. Až budu klidnější, zkotroluji to po sobě. Totiž, naštěstí jen opisuji ze sešitu, protože napsat v tomto stavu nic schopna nejsem. Možná, možná, ale vážně jen možná, se dostanu na koncert Scorpions! Hrozně se mi třesou ruce, a vůbec se chovám hodně jako šílená fanynka...

Jediný doušek

Dnes dotýkají se jejich dlaně,
ale on zítra v nářučí
bude držet jinou,
ona kráčí na hraně,
slova lásky jim zní v uších,
ale nezůstanou zde navždy.

Topí se v polibcích,
hebkých jako samet,
hřejivých jako slunce,
zarývají se do srdce cítíc,
že nechutnají jako med,
protože ona není jeho hvězdou.

V jeho mysli usmívá se ta
se zlatými loknami,
s očima barvy šedivých nebes,
diví se ladným křivkám záře jeho světa,
její rty bez doteku zůstávají tak samy,
ale jí na něm nezáleží.

Chybí mu její hlas,
když domov je tak daleko,
putují bezútěšnou krajinou,
bez zlomeného srdce šlo by se snáz,
pro uvědomění je však láska příliš mělko
uvnitř osamělých tuláků.

Objímá tuto dívku,
ona mu chce být nablízku,
oplácí jeho doteky,
bez sebe nemohou nabrat výšku,
nemohou cítit lásku,
nemohou vzlétnout vysoko k oblakům.

Přeje si,
aby mu mohla být přítelem,
zatím stále vidí jen nedostižnou,
nechce více, než aby byli sví,
aby se k němu přivinula svým dokonalým tělem,
dívky po svém boku si však nevšímá.

Ona je ta jediná,
stírajíc jeho slzy,
plačíc spolu s ním,
ale někde daleko je i dívka jiná,
kterou snad získá vrzy,
nebo v ní alespoň doufá.

Smějí se spolu,
odolávají dešťům i bouřím,
tráví dohromady dlouhý čas,
klesají spolu dolů,
ale oddávají se lžím,
protože ona pro něj nic neznamená.

Jejich rty se dotýkají,
ale ona je pro něj jen sladkou útěchou,
dívkou hřejíc za chladných nocí,
jejich pohledy se mnohokrát setkají,
ale ona v jeho vidí jen suchou
lhostejnost k její touze.

Nikdy vlastně nepochopila,
co vidí na někom,
s kým nemluvil, koho nezná,
zatímco ona o lásce po jeho boku snila,
když nespatřil nic kamenné tváře krom,
jak může říct, že jí miluje?

Stačilo by jí jediné vlídné jeho slovo,
ale on jen vypráví o jiné dívce,
nechce a nepotřebuje přítele,
pouto k jediné tíží ho jako olovo,
nežádá od ní více,
než chladné polibky.

Nechce mu nahrazovat tělo,
chcce slepit jeho rozbité srdce,
ale on nepustí jí k sobě blíž,
aby slunce v nich pělo,
ale ona balancuje příliš vratce,
umírá zevnitř pod tíhou odmítání.

Ztraceni společně navěky,
kvůli jediného doušku čisté vody,
která v jejich světě mizí jako láska,
odplouvá jako prameny řeky,
přesto spolu nemohou postavit schody,
které by je vynesly výš.

Ona zadržuje slané kapky,
nechce plakat před jeho zraky,
pokud by si toho vlastně všiml,
udržuje maživu jeho iluze jako z pohádky,
rozhání všechny jeho mraky,
protože jejím světlem je on.

Ví, že ona pro něj je jen potěšením,
že se z jejích očí nesnaží číst,
jak se cítí,
že ho neprovází sněním,
že on chce víc,
že není jeho žádanou.

Když křičí,
že není k podivu,
že o něj láska nestojí,
když líčí,
jak ranil její srdce znovu,
nestojí mu to ani za jedinou slzu.

Přesto nikdy nepřestane věřit,
jako on sní o své královně,
že jednou nalezne klíč k jeho citům,
nikdy se nepřestane snažit
nezasáhnout jeho tělo pouze vně,
ale zapsat se do kousku duše.

Nechce být jeho bohyní,
ale mohli být dobrými přáteli,
nechce nahradit jeho touhu,
o které každou chvíli sní,
vedle něj nechce ležet v hedvábné posteli,
ale přece by po tom všem neměli být cizinci.

Ví, že ho jako jí odmítání ranilo,
bojí se dalších vztahů,
ale mu nikdy nechtěla ublížit,
co prošlo a již se stalo,
měl by hodit za hlavu,
a dát jí jedinou šanci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 5. ledna 2015 v 18:38 | Reagovat

..nádherné, nádherné, až to strašně bolí. Jenže.. co má člověk chtít? Necítit bolest? Co kdyby pak necítil ani krásno? Nebolelo by to nakonec víc? ..přijmu-li tuto lásku a přestanu hledat jinou, nepřipravím se o něco lepšího? ..co když se oddám této lásce, ale ten, kdo mi ji nabídl, nepřestal hledat někoho lepšího? ..je to odporné, že je někdy člověk nucen uznat, že udělal chybu, když dal či přijal lásku. Ještě odpornější ale je, že za to tu lásku viní. Lidi jsou v podstatě pěkně hnusná stvoření. Mít něco tak nádherného, jako je láska, a zacházet s tím jako se zbožím, odpadem, nástrojem nebo zbraní.. proč se to musí dít? ..když se to dít nemusí..?

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 19:10 | Reagovat

Co jsem to četla, mlátila bych všechno kolem kdyby tu bylo něco měkkého (já nejsem idiot) vyvolá to v mne asi zatím nejvíc pocitu. A je to velmi krásně napsané. Chvíli jsem se vztekala a po tom byla smutná, že je to vlastně pravda. Ale jak psala blogerka přede mnou, my lidé jsme hnusná stvoření a jediná hezká věc v našem životě bývá láska. To nás dělí od zvířat (až na těch pár větších věci) že my dokáže milovat. Myslím, že každá živá bytost (a jestliže někde něco existuje "magického) závidí nám to.
-jeee, to ti přeju! A kam bys jela? Doufám, že se to povede už jen kvůli tobě! Hlavně mi o tom budeš muset vyprávět. (-to bude dlouhý e-mail)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 19:42 | Reagovat

[1]: Děkuji za moc krásnou úvahu, která celou myšlenku té básně dokonale vystihla. Máš samozřejmě naprostou pravdu. Lidé jsou v podstatě hnusná stvoření, která zabíjejí lásku.

[2]: Neboj se, já jsem u psaní měla úplně stejný pocit.
A s krásou lásky také souhlasím.
No, jela bych do Pardubic. Mamka mi to nakonec i dovolila, i lístky se ještě dají sehnat, ale spíše mě tam jaksi nemá kdo odvést...A neboj, ten e-mail by byl HODNĚ dlouhý, kdyby to vyšlo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama