Magická hranice páté kapitoly

1. ledna 2015 v 2:35 | Karin |  Deník šílenkyně
Vítám vás v prvním novoročním článku!
Je to jen takové mé fňukání ohledně jednoho problému v psaní. Předem říkám, že nežádám žádnou radu. Proto je toto také zařazeno do nepříliš plné deníčkové rubliky.
Ten problém se týká spíše vícedílných příběhů, i když u většiny jednodílných se to dostavuje také. Kdybych totiž délku onoho jednodílného rozšířila, také by to odpovídalo té páté kapitole, jestli mi rozumíte. A o co vlastně jde?
Že mohu mít nápad, o kterém sník i rok, ale když to chci sepsat...kouzlo vymizí. Psaní mě totiž hrozně baví a nadmíru si ho užívám....až do magické hranice páté kapitoly.
Opravdu. Nápad se mi stále líbí a vymýšlení mě baví, tak proč tak trpím u samotného procesu psaní? A proč je to téměř u každého příběhu zrovna ta pátá kapitola? Proč se právě tam zaseknu, že daný příběh málem přestanu psát?
Také je zde ještě jedna záhada. Proč mě poté ona povídka zase začně bavit? To někde u desáté až dvanácté kapitoly. Ale tím mezi se horko těžko prokousávám, a často přemýšlím, jestli to má vůbec smysl.
Napadají mě pouze dvě výjimky. Mlýn stárnutí je tou první. Ten příběh mě totiž opravdu moc bavil. Překročila sjem hranici bez úhony, a zasekla se až u dvanácté kapitoly, a to spíše proto, že jsem se do toho trochu zamotala, a moc nevím, co postavy vlastně chtějí. Ale nebojte, já to dopíši! Jen si musím některé věci lépe promyslet.
Tou druhou povídkou byla Píseň svobody.Nechtěla jsem to nikomu říkat, abyste po tom při čtení nehledali známky, a abyste si to mohli užít, nerušeně. Ale ta povídka mě opravdu nebavila. Začala to někde u druhé kapitoly, a táhlo se to až do konce. Ten nápad i zpracování se mi líbí ještě teď, ale u psaní jsem vážně trpěla. Ano, byly i části, které jsem psala ráda, ale jinak jsem se stále zasekávala, a trochu se sepisování i vyhýbala. To proto je to asi o pětinu kratší, než jsem původně plánovala. Tímto se omlouvám štěnářům, protože vím, jak jste tento příběh měli rádi, a doufám, že má nechuť nebyla příliš znát.
Teď mi vlastně došlo, že ještě u jednoho příběhu to pravidlo tak úplně neplatí, Kovbojové lásky. Ano, někdy u páté kapitoly mě to přestalo bavit, u dvanácté opět začalo (nenechte se zmást tím, že je jich na blogu jen sedm, protože to píši ručně, a přepisováni do počítače je činnost, které se vážně vyhývám obloukem), ale od dvacáté vážně trpím. A to jsem se na ten konec těšila. Trochu jsem se v tom zamotala, opět, ale o to ani tak nejde. Spíše se v této povídce vyskytuje jediná postava mých příběhů, kterou opravdu nemůžu snést. Palmita.
Je totiž docela dost zkažená. Ne, nejde o to, co na začátku udělal Asmentelovi. Ale horší je, že ona se vlastně nezmění. Dělí lidi na hodné a zlé, a neuvědomí si, že největší nestvůra je z těch čtyř vlastně ona. Ke konci se sice trochu naučí tolerovat a odpouštět, ale...řekněme to takhle-všechny ostatní postavy se mohou přetrhnout, aby ji zachránily život, a ona je prostě slepě a bez děkování následuje, a vůbec je jim spíše na obtíž. A ještě jsem zapomněla na to, že je úžasně nudná a pitomá.
Dobře, po stěžování si na, mimochodem, postavu, která měla být z toho příběhu nejsnesitelnější (nakonec, abyste věděli, nejvíce zbožňuji Tiarila :-)) přecházím zpět k tématu.
Toto je také důvodem, proč zde můžete vidět tolik příběhů, které síce víceméně mám promyšlené až do samotného konce, ale zatím je zde jen něco kolem pěti kapitol. Namátkou Hlídač krav či Hvězdné míle.
Nemám nejmenší tušení, čím by to mohlo být, ani jak ten problém vyřešit. Asi nesmím psát příběhy delší dvaceti kapitol, a přes ty problematické se prostě nějak prokousat. Proces vymýšlení a polosnění mě moc baví, tak v čem je problém, sakra?!
A nemyslím si, že by pomohlo, kdyby všechny mé příběhy měly kolem těch pěti kapitol, protože bych se stejně v jisté části zasekla.
A co vy? Máte ten problém také? Pojďme o tom diskutovat, a pamatujte si, prosím, že předlouhé a podrobné kometáře jsou na tomto blogu vítany s otevřenou náručí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | Web | 1. ledna 2015 v 10:32 | Reagovat

U jednoho jsem se úplně zasekla: Tebe nebavilo psát "Píseň svobody?!" Mě taky nebavilo psát "Můj milovaný les," ale to byla opravdová kravina. Ty píšeš zkušeně, a já si tuto povídku zrovna oblíbím, snad víc než Hlídače krav, a ty tady teď řekneš, že tě to nebavilo psát?! :-D :-D
To jsi teda dobrá, že píšeš na papír, a pak to přepisuješ. (Nedivím se, že to má málo kapitol, protože s tím musí být hrozná práce i otrava, ne? :-\ )
Já mám také nějaké ty problémy v psaní. Třeba takové, že mám úplně úžasný nový nápad na novou povídku, ale když ji začnu psát, zjistím, že bych to asi nezvládla. Nebo hodinu vymýšlím, jak začnu první větu u nějaké povídky, a začíná to skoro vždycky takhle : "Ráno jsem se probudil/a" Zkouším si na to dávat pozor, ale stejně...
A název toho článku mě trochu rozesmál, když jsem zjistila, proč je vlastně magický.

2 terezka terezka | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 10:43 | Reagovat

Mne se děje úplně to samé
Proč je moje povídka Luna , vládkyně měsíce tak krátká?
Protože mne prostě u čtvrté kapitoly přestala bavit a zrovna když jsem jí ukončila mne začla zase bavit a proto teď s chutí píšu epilog.

3 Elis Elis | Web | 1. ledna 2015 v 16:10 | Reagovat

To je normální a není to tím, že by námět rozepsaného příběhu se vyčerpal, nebo byl špatný, ale aspoň u mě je to tím, že se mě v hlavě vylíhne nový nápad a chci ho hned psát, jsem přímo nedočkavá začít, ale musím se věnovat tomu rozepsanému a chytnu tak k tomu  nechuť... ale zase se rozepíšu až ten nový nápad zevšední, tak se raději snažím, když mám rozepsaný vícedílný příběh, nepřemýšlet o novém a potlačovat všechny nápady, nanejvýš si jen zapíšu nový námět a zakážu si na něj myslet a rozvíjet děj i když jen v mysli, dokud nedopíšu ten rozepsaný, psát více příběhů se mně neosvědčilo, utrpí tím kvalita všech...

4 Callia Callia | 1. ledna 2015 v 18:45 | Reagovat

Taky to tak mívám. Ale já osobně nemám žádnou „speciální„ kapitolu. :D U mě je to tak, že dostanu nápad, který se mi strašně líbí. A říkám si: jo! to bude skvělé! A tak začnu vymýšlet název a anotaci a bla bla bla... A potom přijde na napsání první kapitoly. Tu jakž takž napíšu, ale většinou s ní nejsem moc spokojená. A potom přijde zásek. :D Prostě... nápad se mi stále líbí a mám ho v hlavě, ale nedokáži jej sepsat. Nebo jej sepíšu, ale nejsem s tím vůbec spokojená. A takhle to trvá docela dlouho. Např. teď to tak mám s Agniteris. :D Navíc na psaní musím mít náladu, jako např. dnes a když ji nemám, tak otevřu word a jen sedím a koukám. :D

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 20:49 | Reagovat

[1]: Nebavilo. Jak jsem říkala, ten nápad se mi stále líbí, takže nevím, v čem je chyba. A jsem moc ráda, že se ti ta povídka líbí.
Ale nemyslím si, že Můj milovaný les byla blbost. já jsem hodně náročná čtenářka, a líbilo se mi to.
No, píši na papír jen tu jednu povídku, protože jsem s tím začala u taťky, který nemá počítač, a nějak jsem přišla na to, že to není tak špatné, jak jsem si myslela. Ale opisování je vážně příšerné.
Já také začínám povídky podobně. Většinou nějakou smutnou nebo krvavou scénou.
Jsem ráda, že se ti článek líbil!

[2]: Tebe nebavila Luna, vládkyně měsíce? To jsem tedy opravdu nevěděla, a vůbec to nešlo poznat.

[3]: No, tak takto to nemám. Dokážu se soustředit i na více příběhů najednou, i když vždy jeden dominuje. Ale chápu tě...

[4]: To je také pravda. Naštěstí, já to mám tak, že mám pocit, že mé první kapitoly jsou vždy nejlepší, a pak to jde z kopce :-)

Děkuji, že jste se řídily mou prosbou a dlouhé a podrobné komentáře!

6 stuprum stuprum | Web | 1. ledna 2015 v 21:36 | Reagovat

Jednou se ptali Tolkiena, jak mohl vymyslet tolik postav a příběhů, které se v Ardě vyskytují. A on vytáhl dýmku z pusy a řekl: Mám systém. Jdu popořadě. Od nejhlavnějších k nejbezvýznamějším. :)

Prostě si to načtrl, než začal psát. A pak se - jedno jestli 5 nebo 20 kapitol - napsalo samo.

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 22:11 | Reagovat

[6]: Jasně, chápu.
Ale já nemám problém s vymýšlením. A věř mi, že poznámek mám více než dost, a také v tom mám svůj systém, který nikdo jiný nechápe. Toto byla spíše stížnost na to, že se nějak zasekávám přímo u samého procesu psaní...

8 terezka terezka | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 1:34 | Reagovat

[5]: to je dobře že to nešlo poznat

9 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 15:22 | Reagovat

To se mi taky stalo. A dokonce děje. Tak jsem to měla u "ďáblova dcera". Prostě jsem zasekla a nechtěla dál. Nebavilo mě to a mučilo. A to jsem tu povídku měla vážně dost ráda. Dostala jsem z toho tak, že jsem do příběhu nacpala další postavy, další rodu, další zápletku. A začalo mě to znova bavit a teď nedokážu psát nic jinýho, protože to mám dokonale promyšlený a baví mě to. To bylo dřív, ale teď mám problém s "elements.." To jen čumim na obrazovku a nevím. A to jsem to tak měla promyšlený a bavilo mě to. Teď horko těžko jsem napsala jednu větu. (-mám dvě)
Hodně povídek jsem začala psát na papír a pak přepisovala. To přepisování, fuj! Navíc, pár pokračování píší při matice.

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. ledna 2015 v 15:26 | Reagovat

[9]: Vážně? Nevěděla jsem, že ses v té povídce zasekla opravdu tak moc. Ale je dobře, že sis našla způsob, jak pokračovat.
Je zvláštní, proč se zasekáváme i u příběhů, které nás vážně baví. Teď zrovna píši povídku do jedné soutěže, a napadají mě u toho takové myšlenky jako: "Nestačilo by jim, kdybych jim prostě popsala, které scény mají následovat? Vždyť já vím, jak to skončí, jen se mi to nechce dopisovat!"
Matematika je nejlepším přítelem písálků...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama