Únor 2015

Návodů, jak psát, je spousta, ale žádný vám neřekne, jak naslouchat svému srdci

28. února 2015 v 7:00 | Karina |  Zbytečnosti
Omlouvám se za ten mamutí nadpis, ano, je to onen slíbený článek pro Lady Cathy, ale myslím, že by mohl pomoct i jiným autorům, kterým chybí nápady. Já mám bohužel přesně opačný problém, ale přesto se zkusím vžít do kůže těch druhých. Takto jsem totiž začínala, a občas si tím doplňuji mezery v již vymyšlených příbězích. Měl by to být takový "návod". Ne, jak vymyslet povídku, ale kde vzít ispiraci, a jak jí využít. Tím pádem je to spíše pro opravdové začátečníky, teprve startující, nebo pro ty, kteří se s tímto procesem prostě zasekli (nejspíš případ právě Lady Cathy). Nevím, jestli to nakonec k něčemu bude, ale doporučuji si vzít papír, a zkoušet si to. Na konec každého bodu vždy přidám vlastní příklad. Budu rozebírat svou povídku Hausbótová válka, protože je to jedna z mála mých čtených povídek, a u ostatních by to bylo horší. Nemusíte to ani číst, je to jen pro lepší představu, nebo kdybyste mě nepochopili.

1. bod- Co vás momentálně fascinuje?

Viděli jste například nějaké krásné místo, které musí být ve vašich příbězích? Slyšeli nějaký fascinující rozhovor? Dostal vás nějaký verš, či věta z příběhů?

Pokud toto nezabírá, protože jste v podslední době nedostali žadný takový podnět, přemýšlejte, co vás prostě zajímá? Již dlouho vás baví lodě, ale ještě jste o nich nic nenapsali? Nebo snad něco jiného? A že vás nic originálního nenapadá? Proto právě přejděte k dalšímu bodu.

U mě to bylo takto- nějak jsem zjistila, že mě opravdu zajímají hausbóty. Zrovna jsme si o nich totiž s ťaťkou povídali. A když jsem pak o několik minut později ležela ve vaně, prostě mi to nešlo z hlavy. Chtěla jsem na to téma něco sepsat. Ale říkala jsem si, že na to přece povídka vymyslet nejde. Jenomže...

Jak bývá mým zvykem, začala jsem si notovat nějakou melodii. Až po chvíli mi došlo, že si pobrukuji Love is war od Scorpions. No, to totiž dělávám často, když přemýšlím. Nejlepší je, když si pobrukuji melodii něčeho, co pravděpodobně ani neexistuje (mám trochu skladatelské sklony, i když neumím hrát na žádný hudební nástroj), ale to je jiná. Když jsem k tomu přidala slova, byla to zrovna věta: "I will re-write history, you will not exist to me" ( Přepíši historii, a ty pro mě přestaneš existovat). I tak jsem si ale myslela, že je to prostě jen taková myšlenka pro sen s otevřenýma očima- hausbóty, a hlavní hrdinka, která nějak ublížila hlavnímu hrdinovi. No ano, ale jak?

2. Úloha postav a prostor

Ono vám to pravděpodobně po prvním bodu začne vstupovat do myšlenek samo, ale pokud ne, nic není špatně. Jen jste ještě nepřivolali svou Múzu. Proto jí můžete trochu pomoct. Podle prvního bodu se trochu odvíjí, jak vaše postavy budou žít. Přirozeně vás napadne- no jo, ale co se jim stane? A toto je právě ten mrtvý bod, kde příběhy většinou uvíznou.

Ale ne. Nejjednoduší je si nejprve usmyslet, kde přesně se ten příběh bude odehrávat. Nějaký hrubý náčrt místa. Ono už to nějak vychází z toho, co vás fascinuje. Většina z nás například nezasadí tučňáky mezi palmy, že? (I když, i z toho by mohl vzniknout zajímavý příběh). Poté já osobně většinou postupuji tak, že si usmyslím, jak vysoko budou hlavní hrdinové v hiearchii společnosti. Od toho už vzniká další bod.

V Hausbótové válce to bylo tak, že jsem nejprve měla v mysli obraz širého oceánu s osadou hausbótů, kde jsou si všichni rovni. Podotýkám, že původně se ten příběh vůbec neměl týkat vlády, bylo to trochu o nečem jiném, ale i tehdy tak byl prvek toho, že si někdo prostě rozhodne, že půjde pro zlepšení vlastního života i přes mrtvoly. A tak vznikla prvotní dějová linie, ale to předbíhám.

3. Charaktery postav

Ono se to už odvine od toho, jakou mají v příběhu úlohu. Buďto můžete použít klasické archeotypy (například- princezna= ulechtilá, pyšná, ale slabá), nebo to právě převrátit. (princezna= nespoutaná bojovnice se sklony k jízlivosti a s neslušnými mravy). nebo si to nějak nakombinovat, to už je na vás.

Postupně přidáváte další a další prvky, až vám vznikne celistvá osobnost. Proč? Zkuste si představit, že jste na místě té postavy? Jak byste reagovali, kdybyste se ocitli tam, kde ona? Učiní tak, nebo bude vaším pravým opakem? Stačí nad tím poté jen pořádně přemýšlet, ono už se to formuje samo. Vymýšlení není věda, když máte svůj postup. Toto je jen jedna z možností, a to, že funguje mě, neznamená, že je zaručená.

V mém příběhu jsem nejprve měla Sallynelu. Protože jsem znala její úlohu, věděla jsem, jaká pro to musí být, aby se stal příběh zajímavým. Chris už jí vlastně jen tak dopnil. Uznejte, že kdyby ona byla nějaká ustrašená slepička sedící v koutě, nemohla by překročit linii, a kdyby on byl trochu sobečtější, dávno by jí zabil. Co se týče dalších postav, ty už prostě jen dotvářely okolnosti, většinou vznikly proto, aby se ústřední hrdinové mohli dozvídat i věci, ke kterým by normálně neměli přístup.

4. Hrubý náčrt děje

Ano, tady troskotá mnoho příběhů, většinou i ty mé, ale zjistila jsem, že je to vlastně známka toho, že nestojí za to. Takže proces vymýšlení začnu z jiného konce, od začátku. Nechám si bod číslo jedna, ale rozmyslím se nad jinou úlohou postav. Třeba opačnou, než měly původně.

Nelekejte se, nechci po vás opravdový děj. Prostě si jen určete, kolem čeho se váš příběh bude točit. Mohl by to být romantický příběh? Jé, a když už tak mám ty koně, nemohla by to být kovbojka? Hm, zombie, duchové...co kdybych z toho udělala něco hororovějšího? Prostě si stačí najít jen směr.

Já jsem to měla tak, že mě napadla ta kýčovitá zápletka- láska mezi nepřáteli. Ona tedy překročila lini, ale stále se milují. Od toho se už vyvinula ta romantická část. Samozřejmě, že jsem to trochu přetvořila, aby to takový kýč nebyl, ale stejně. Co se týče té válečné, bylo to samozřejmě kvůli oné písničce, ale jen částečně. Vrátila jsem se totiž vlastně k bodu číslo 1., a uvědomila si, že mě tehdy fascinovaly i války.

5. A kvůli čemu to všechno?

Logická, ale docela záludná otázka. A kvůli čemu se ten děj vlastně odehraje. Proč se do sebe hlavní postavy zamilují? Když žijí u koní, byli tam ojakživa, nebo tam teprve přijeli? Jak se v tom městě ale sakra ti duchové vzali?

Tady tato část, troufám si říct, vyžaduje nejvíce kreativity a originality.Klišé jsou totiž záludná věc, a navíc ne vždy je dobré se jich úplně vyvarovat. Ale když máte charaktery postav, můžete vycházet z nich. Tím vlastně příjdete na jejich motiv. To je první krůček k tomu, abyste přišli na to, jak se může udát celý příběh. To samé můžete udělat s místem odehrávání. Omlouvám se, ale psaní je zvláštní věc, protože i kdybyste sto lidem dali napsat to samé, každý by to udělal trochu jinak, proto neexistuje universální návod. Mohu vás jen naťuknout. Nemůžu to za vás vymyslet. Tady mohu tedy udělit pouze radu, ať vycházíte z předchozích bodů.

V Hausbótové válce to bylo tak, že ta válečná část původně vznikla kvůli jedu v rybách. Poté jsem k tomu přidala ten motiv vlády. Ale ten jed je vlastně produktem té vlády, je kvůli němu nevypukly boje. Takže se děj vlastně může odehrát proto, že si několik lidí usmyslelo, že se pasuje na Vládce.

Ta romantická část vycházela ze Sallyneliného činu. Ona překročila linii. Motiv zde ještě nechci prozradit, ale vyšel z jejího charakteru a toho, co se naučila.

V tomto bodě byste vlastně už teoreticky měli mít hlavní linku děje. Máte počátky postav, máte místo konání. Zbývá tedy poslední část, která vlastně ani tak nesouvisí s vymýšlením, ale může vám napomoct, a plné dotvořit příběh. Vychází z všech předchozích bodů, tudíž uvědu jen příklad. Od tohoto už vychází zbytek. Detaily.

6. A co tím dílem chci vlastně ukázat?

Pozor, u Hasbótové války rozhodně ne to, že je každá vláda špatná, i když to tak může vypadat. Spíše že s velkou mocí většinou přichází i chamtivost a touha po ještě větší síle. Ale spíše to má být příběh o síle lásky a rodiny.


Tento článek byl docela vyčerpávající, a doufám, že vám alespoň trochu pomohl, a nebyl zase tak úplně k ničemu. Jen si na plnění těch bodů musíte vyhradit čas, a pokud to vezmete za špatný konec, nebo prostě Múza nepřinese ani to nutné k bodu číslo 1., nebude vám to fungovat. Můžete se mi svěřit s výsledky.

Literární cvičení číslo kdovíkolik

27. února 2015 v 7:00 | Carine |  Zbytečnosti
Na blogu Lady Cathy jsem narazila na toto literární cvičení. Zkusila jsem si ho vyplnit jednou v matematice, když jsem se moc nudila. Aby bylo jasno, zírala jsem u toho na Bohumín, a moc nesplnila zadání, protože jsem se přemístila o něco výše, než jsem mohla krajinu skutečně vidět, a pár bodů si upravila nebo vynechala, ale snad se vám to přesto bude líbit! Tady jde ale vidět, jak je má fantazie šílená a svým způsobem nesmyslná. Vysvětleno v posledním odstavci.
P.S.: Tímto se chci tako zároven omluvit autorce, protože má u mě slíbenou opravdu spoustu článku- tento, ten o tom jak lépe přijít na nápad na povídku, a myslím, že ještě nějaký, ale opravdu se k tomu pomalu dopracovávám.
P.S.S.: Pamatujete si ještě, jak jsem se tu zmiňovala o těch ruských divadedelních hrách, které jsme hrávali na základce? No, neptejte se, jak k tomu došlo, ale myslím, že stačí, když uvedu, že jsem to psala já a Kate. Ale kousek textu zněl: "Nebezpečné ryby? Tam není možné plavat?" To vysvětluje druhý odstavec.

Vítr mi vhání slzy do očí, když vzhlížím k zamračeným nebesům. Oblaka přikryla všechny hvězdy. Je zde tak temno. Nejistě kráčím po rozviklaných skaliskách, a jediné, co mé nohy pohání dále, je vidina domova.

Můj pohled se přesunuje dolů. Modročerný kamenný převis strmě padá až na samotné dno, přímo do Dravého údolí. Pode mnou protéká divoká a nespoutaná řeka. Dobře vím, že v ní žije jediná zdejší věc- nebezpečné ryby. Přes potok se klene starý dřevěný most. Chybí mu několik prken, a při každém kroku nebezpečně praská. Ale je to jediná cesta z jedné strany tohoto místa na druhé.

Oba břehy zejí tajemnou pustotou. Výjimku tvoří několik osamělých skalních kmenů. Jedna ze starých kamenných zákrut je i mým domovem. Navzdory každodennímu nebezpečí zde vládne nesmírný klid a ticho, přerušované pouze tlumenými hlasy lidí.

Můj pohled se zaostřuje. Pomalu zavírám okno, kterých hledím na ruch města. V mé mysli však nadále zůstává obraz Dravého údolí, které je domovem mé duše. Panelové domy se mi před očima mění ve skaliska, a auta plují městskými ulicemi jako ryby v řece. Probouzím se ze snění s otevřenýma očima.

Druhá strana ráje- kapitola 21.

26. února 2015 v 7:00 | Karin |  Druhá strana ráje
Tak, jsem zde s další kapitolou Druhé strany ráje. Upřímně, moc se toho v ní neděje, a Tyrinnel je trošinku pitomý, ale jde hlavně o poznávání Tarenii (Alexii), nebo spíše její přibližování čtenářům, a poté také o pocity. Ale doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbít. Přijímám každý, byť třeba kritický, názor.

Kapitola 21.

Světlo života


Se sklopenou hlavou jsem se vracel na místo, kde jsem si myslel, že jsem nalezl naději. Když jsem se však blížil, cítil jsem, že je něco špatně. Mé nitro zalévalo zvláštní teplo, ale to se nemělo stát. Měl jsem mrznout a utápět se v beznaději. Místo toho jsem blouznil. Viděl jsem světlo prozařující temnotu prachu. Mířil jsem k němu, i když jsem věděl, že zde nemá být.

Neměl jsem nejmenší tušení, kde se nacházím. Všechna místa zde vypadala tak stejně. Stejně pustě. Otevřel jsem ústa. Myslel jsem, že se můj hlas poddá zoufalství, ale dokázal jsem ještě volat určité slovo. Jen jediné.

"Aghatio! Aghatio!" Můj hlas se rozezníval krajinou, ale nikdo ho neposlouchal. Nakonec jsem již neměl sílu křičet, a proto jsem šeptal. "Aghatio…" Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, jak jí potřebuji. Bylo to však marné. Nezbývalo mi než následovat svou iluzi.

Čím více jsem se blížil, tím byla jasnější. Připadala mi docela uvěřitelná, ale věděl jsem, že se nesmím nechat polapit do sítě lží. To, že jsem se zbláznil, byla jedna věc. Ale za žádnou cenu jsem si nesměl myslet, že by mé bludy mohly něco znamenat. Ne teď, když jsem ztratil i poslední kapku naděje.

Zanedlouho se z mlhy vynořilo náměstí v nitru. Ale něco zde bylo příliš špatně. Hůře, než když bylo ponořeno do temnoty. Světlo totiž vycházelo z jediného zdroje. Zamrkal jsem, ale dávno jsem pochopil, že takto se iluzí nezbavím. Nejistým krokem jsem zamířil k ní. Když jsem se však blížil, všiml jsem si něčeho, co jsem dříve nemohl vidět. Některé prameny světla se vytrácely. Zrychlil jsem, a nakonec téměř běžel.

Byl to zoufalý čin, ale vyšlo tím najevo, že to není jen blud. Prudce jsem jí objal. Trhla sebou, ale já jsem byl příliš odhodlaný. Teplo mi kolovalo žilami, ale já jsem si nesměl dovolit pustit ho až ke svému srdci. Pokušení bylo lákavé, ale ještě jsem měl vůli ho neuposlechnout. Několik přízraků se pokusilo dívce odebrat ještě trochu světla, ale já jsem již byl tak prázdný, že by zároveň museli pustit do svého nitra mou bolest a mé zoufalství. Viděl jsem v prázdných očích tu nelibost, ale nechali nás být. Alespoň jsem poznal, kdo z nich má ještě sílu brát světlo, a kdo je příliš ztracený.

"Co to děláš?" sykla. Povolil jsem stisk, ale nedokázal jí odpovědět. Věděl jsem, že nechce, abych se jí dotýkal. Muselo jí to mrazit, a navíc se náš vztah kolébal na hraně. Ale ona nemohla vědět, o kolik přichází. Pohledem jsem vyhledal Aghatiu. Chvíli mi vzdorovala, ale poté sklonila hlavu, čímž mi dala jasně najevo, že se nemýlím.

"Nedokážeš odolat?" zašeptal jsem.

"Kdyby to nebyla zrovna ona…také by sis vzal," podotkla. Naštvala mě tím.

"Myslíš, že bych kradl život?"

"Copak to jsi celou dobu nedělal?" Zavřel jsem oči a pokoušel se nezuřit.

"Ale ano. A proto jsem také v Pekle. Ale nechci pokračovat ve svých starých chybách."

"A v tom to možná je. Já jsem žádné neudělala."

"A proto tak činíš teď? To má být obhajoba?" Nyní jsem již opět křičel, stejně zoufale jako předtím její jméno.

"Ne, to je vysvětlení," zasyčela. "Stejně se tomu časem také poddáš. Nikdo nevytrvá být tak blízko světla, a trochu si ho nevezme."

"Pochybuješ o mé lásce? Kromě toho, ona tu stejně nemůže zůstat dlouho. Nedovolím, aby zemřela."

"A co chceš udělat?" To byla dobrá otázka. Otočil jsem se k druhé dívce a pokusil se znovu usmát.

"Vítej ve světě, kde všechno končí a umírá."

"Dobře," pravila obezřetně. "Ale vysvětli mi, proč se mě držíš? A o čem jste to vlastně mluvili?" Zněla tak zoufale, že bych asi měl nutkání jí utěšit, ale vzápětí prokázala, že má stále svou duševní sílu, když se ode mě odtrhla.

"Berou ti světlo. Nepatříš sem. I já jsem ho na začátku měl. Snažím se tě uchránit svým stínem. O to jde, víš? Ale…co tady pohledáváš?"

"Existuje možnost, jak tě zachránit." Zmateně jsem pohlédl nejprve na ní, a pot na Aghatiu.

"Jaká?"

"To netuším," pokrčila rameny a hleděla mi zpříma do očí pronikavým zeleným pohledem. "Ale je tady. A my na ní přijdeme."

"Ale…myslel jsem, že mi vyčítáš to, co se kdysi stalo," namítl jsem.

"To ano," přisvědčila. "Ale ty jsi zaprodal část sebe jen proto…myslela jsem si, že jsi mi chtěl ublížit. Ale spíše jsi někde v srdci cítil, že je to tak správně. To je také důvodem, proč jsem sem přišla, víš? Cítím to úplně stejně. I když nechápu, proč. Měl bys mi být ukradený. Ale ono na tom vlastně nesejde. Ale proč jsem nepoznala, že mi kradou světlo? A co to vlastně znamená?"

"Toto v žádných spisech o tomto světě nenajdeš," vložila se do toho Aghatia. "Můžeš pocítit jen slabost, ale zrovna tady nikdy nevíš, proč přišla. Nemusí to být jen kvůli braní světla. Znamená to, že ti vlastně odebíráme život. Jakousi sílu pro to, aby se tvá duše nestala jedním z těch křičících, zoufalých přízraků, jako jsou tamty." Ukázala někam do dáli. "Ale kdybys byla na mém místě, udělala bys to také."

"To je tvůj oblíbený argument, viď?" zavrčel jsem. "To, že jsi vzala světlo mě, jsem pochopil. Stejně bych ho ztratil. Ale ona zde nepatří. Možná ti na ní nezáleží, ale mohla ses pokusit jí nebrat zář. Je živá, odvážná, a navíc je její bytí úzce spjato s tím tvým."

"Ty si myslíš, že jsem se nesnažila? Ty nevynecháš jedinou příležitost, jak si do mě rýpnout, viď? Uvědom si, že mým ponižováním si jí nezískáš." Tarenia přelétávala zmateným pohledem z jednoho na druhého.

"Co- cože?" zakoktal jsem. "Ale Aghatio, já to myslím upřímně!"

"Já vím. Ale výčitkami ničeho nedocílíš."


"Myslíš si, že bych mohl zareagovat s klidem?" Nezdálo se, že by jí to nějak zasáhlo. A i kdyby, bylo mi to jedno. Opravdu jsem zuřil.

"Ne. Ale to, co děláš, že jen máchání čumáku v již udělané loužičce. Ale já nejsem poslušný pejsek." Zhluboka se nadechla. "Možná právě ztrácíš někoho, kdo tě považoval za přítele."

"Kvůli jedné hádce?"

"Jsi blbec," zavrtěla hlavou. "Nejde o to. Ale snažíš se mě přinutit myslet si, že je vše má chyba. To přátelé nedělají. Ale tobě je to jedno, viď? Choval ses ke mně hezky jen proto, že ona nebyla nablízku. Měla jsem chvíli pocit, že mi skutečně rozumíš. Ale to bys věděl, že já nemohu ovládat svou vůli. Já už žádnou nemám."

"To by ses přece už dávno ztratila," namítl jsem. "Ale ty ses ani nesnažila. Viděl jsem to. Když jsem sem přišel, povídaly jste si. Usmívala ses. A světlo přicházelo k tobě."

"Hřeje," přiznala. "Ty ses nikdy neumíval, když jsi po dlouhé zimě našel krb?"

"Ale pro krb nic neumírá."

"Stromy nejsou nic, ale nechme ekologii být. Jsme v Pekle. Je zde všechno špatně. Všechny způsoby, jak získat teplo, jsou příšerné. Možná jsem slabá, ale nedokážu jich nevyužít, i když se snažím."

"Zacházíte moc daleko," zašeptala Tarenia téměř neslyšně. Udiveně jsem na ní pohlédl. Ona nikdy nepozastavovala hádky. "Nechci, abyste si ublížili navzájem. Z toho, co jsem četla, soudím, že vládnete obrovskými a nebezpečnými silami."

"Možná," připustil jsem. "Ale neboj. Zatím jsme si nikdy doopravdy neublížili. Nechápu to. Nikdy jsi nestála takto zticha. Tobě vůbec nevadí, že ti kradla život?"

"Vadí," odvětila. "Ale vždy jsi mě učil pochopit motiv. Tak se o to snažím." Povzdechla si. "Přemýšlím. Jak si myslíš, že mi je? Myslíš, že toužím po tom, ukrývat se? V nějakých hloupých stínech? Cítím se…slabá. Křehká. Zranitelná."

"Nejsi," odpověděl jsem. "Ty jsi přece má jediná naděje. Sama jsi to říkala."

"Nesnaž se mě utěšit. Nic to nemění na tom, že mě musíš chránit."

"Ale jen do doby, než se odsud dostaneme. Poté opět můžeš být ta silnější."

"Není čas na zbytečné hádky. Musíme něco udělat. Jen…jen musím přemýšlet…" Něco si nesrozumitelně mumlala.

"Vrátíš mi zápisník?" otočil jsem se k Aghatii. Sjela mě opovržlivým pohledem, ale podala mi ho.

"Není zač. Stejně nechápu, proč jsi tak naštvaný. Nic jsem ti přece neprovedla. Nepomohlo by ti, kdybych se jí omluvila."

"Ne. Ale jí možná ano. Kromě toho, porušila jsi slib. Říkala si, že mi neublížíš. Ale ona je součástí mého srdce."


"Nechtěla jsem…nech to být. Tarenia má pravdu. Musíme něco vymyslet. Myslíš si, že ti psaní básní nějak pomůže?"

"Nezapomeň, že jsem to já, kdo přišel na to, jak se dostat do světa živých," ušklíbl jsem se a otevřel zápisník na jedné z posledních prázdných stran. Sledoval jsem tvořící se verše. Vracel jsem se ve vzpomínkách a zapisoval vše, co jsem cítil.


Vkročil jsem na toto místo

chladnější než led,

kolem mě bloudily přízraky,

a já jsem věděl najisto,

že tady není čas pro vzlet,

zatímco jsem byl pozorován mrtvými zraky.



Pohlédl jsem na Aghatiu. Vždy jsem se o ní v těch verších vyjadřoval v dobrém. Ale tentokrát ne. Bylo mi jedno, že mi hledí přes rameno.


Poprvé spatřil jsem tu dívku,

věky předstírajíc,

že naše cesta vede stejným směrem,

dlužil jsem jí mnoho díků,

ale ona je pouhá oběť kruté hry hrajíc,

byl jsem jí odhalen.



Podíval jsem se na ní. Rty měla pevně semknuté. Měl jsem nutkání jí to dále vyčítat, ale měla pravdu. K ničemu by to nevedlo.

"Nepředstírala jsi to ale po celou tu dobu, že ne?" ujistil jsem se místo toho.

Pomalu zavrtěla hlavou. "Těšilo mě, sledovat, jak se stáváš lepším člověkem. Jednu chvíli jsem si opravdu myslela, že ti mohu věřit."

"Můžeš," namítl jsem.

"Když ty nedůvěřuješ mně?"


"To jsem řekl?"

"Naznačil. Kvůli tomu slibu."

"Nepřipadá ti to…absurdní?"

"Trochu. Ale stojím si za tím, co jsem ti pověděla."

"Tak to se nejspíš neusmíříme. Protože já také." Pokývla, a nadále jsme mlčeli. Nechal jsem volný průchod dalším slovům.


Za minci koupila si mě,

koupila si mé teplo,

a já jsem se stával chladným,

zamrznutým v nelítostné zimě,

tak daleko bylo světlo,

stál jsem se jedním z nich.



Léta ze mě vysávala zář,

abych byl jako ona,

jen aby si prosvětlila věčnost,

nikdy mi neukázala svou pravou tvář,

aby se jí trpělo snáz,

a já jí ve slepotě prokazoval vděčnost.



"ty jsi nepochopil, že tomu tak bylo jen na začátku?" ohradila se.

"Pochopil. Ale přesto bylo."

"Nechápu, jak jsem s tebou mohla projít celým Peklem," povzdechla si. Neodpověděl jsem.


Myslel jsem si,

že náš vztah je něčím opravdovým,

stíral jsem její slzy,

zaháněl její děsy,

v domnění, že je sluncem snovým,

ale toulal jsem se v kruzích.



"Ty jsi také nebyl hrdina," zavrčela.

"Jestli se ti to nelíbí, nemusíš to číst. Jsou to mé verše, mé pocity. Navíc jsem se ještě nedostal k tomu, co chci tou básní říct."

"A to je co?"

"Počkej si," odbyl jsem ji.



Vysávala ze mě život,

stahovala níž a níž,

a já jsem neměl ponětí,

že topím se do smrtelných vod,

že jsem beznaději stále blíž,

že zde nemohu spoléhat na štěstí.



"Žádnou změnu nevidím," popíchla mě.

"Nechceš raději vážně přemýšlet, co máme udělat?"

"Ty to snad děláš?"

"Dej mi ještě chvíli." Ale zasela ve mně první semínko pochybností, že ty verše teď ještě k něčemu jsou.



Ten čas, kdy jsem unikl svým iluzím,

se temnota rozzářila tvým světlem,

proč jsi přišla na tuto stranu řeky,

snad znovu blouzním,

ale mé srdce kvete,

čekal jsem na tebe celé věky.



Toto nijak nekomentovala. Přesměroval jsem pohled k zadumané Tarenie.


Vidím tvou nit života,

tvá duše mezi námi září,

a tvé oči jsou tak plné barev,

nepatříš do tohoto světa,

protože tvé kroky stopy v prachu razí,

a v žilách ti koluje krev.



"Teď pozorně sleduj tato slova," pobídl jsem Aghatiu, když se mi další verše začaly tvořit v hlavě.


Je tak těžké odolat,

potřebuji tvé teplo,

ale nezasloužíš si být jednou z nás,

nemáš tu co pohledávat,

tvé je živé světlo,

a v dalším životě setkáme se snad.



"To jsi mi již říkal," poznamenala.

"Toto ano," připustil jsem. "ale nikdy jsem ti nepřiznal jednu věc."

"Nebylo by jednodušší, kdybys mi to prostě pověděl?" Ignoroval jsem jí.



Mrazivým objetím snažím se tě chránit

před dalšími, jako jsem já,

jenž zmražená srdce mají,

snažím se tvou zář bránit,

když chlad tě tady hledá

a mé ledy tají.


Žilami mi koluje světlo,

ale nemohu ho pustit dál,

bojuji s vlastním stínem,

aby temno nezvítězilo a nevykvetlo,

můj strach by o tvé srdce stál,

chtěl by ho rozrazit klínem.



"Už to chápeš?" pohlédl jsem na Aghatiu. "Chci tím říct, že já jsem úplně stejný jako ty. Jen mám věc, která mě drží od toho, abych to všechno uskutečnil. A ty bys jí měla také nalézt. To jsem se ti snažil vysvětlit, když jsme se hádali. Ale šel jsem na to špatně."

Přikývla. "Ta věc, která ti v tom zabraňuje. Je to…láska?" Přitakal jsem a sledoval další slova.



Ale já tě stále miluji,

nemohu tě uvěznit v beznaději,

musím tě nechat jít,

se svou temnotou bojuji,

ostatní prázdní se mi smějí,

ale já chci zachránit tvůj svit.



Dalšími verši jsem vzdal snahy něco Aghatie říct. Psal jsem prostě to, co jsem cítil.


Neměl bych se tě dotýkat,

ale oni tě chtějí jen pro sebe,

nezáleží jim na tvém životě,

chtějí další mrtvou duši uvítat,

temnota tak zebe

v plném bolesti světě.


Zkoušel jsem z mysli vytěsnit obraz toho, jak mohla dopadnout, kdybych přízraky včas nezastavil. Ale bylo příliš pozdě. Promítlo se to do dalších veršů.


Tvé oči šednou

jako tvé srdce,

v každém okamžiku blouznění,

víš, že cesty prachu nikam nevedou,

že v tomto světě je vše tak mrtvé,

že zde není místo pro snění.



V tom okamžiku mě něco napadlo. Nebyla to cesta, jak nás všechny zachránit, ale způsob, jak odsud dostat jednoho z nás. Neměla sem nikdy přijít. Neměl jsem nikdy já chodit za ní. To bylo možná to, co jsme měli pochopit.

"Pojď sem, prosím," pokývl jsem na Tareniu. Podezřívavě si mě změřila, ale poslechla. Natočil jsem zápisník tak, aby viděla na slova. "Nic neříkej, jen čti." Pokývla, a společně jsme dali vzniknout veršům.


Odejdi, prosím,

a nech běžet můj čas,

nech křičet mě tvé jméno,

nech mě, ať své srdce spasím,

půjde to snáz,

když si budeš vážit světla svého.



"Ty to opravdu chceš?" zašeptala.



"Ne. Ale to, že zde jsi, není správné. Prosím, sleduj i nadále má slova."


Odejdi, dokud ještě můžeš,

nenech temnotu tvou duši brát,

mne již nezachráníš,

zachraň sebe, pokud chceš,

nenech přízraky tvůj život sát,

odejdi, dokud smíš.



"Ty si myslíš, že mohu?" podivila se. Stejně zmatený výraz na tváři měla i Aghatia.

"Je jasné, že tady nepatříš. Jaká je jiná možnost?" namítl jsem.


Budeš navždy součástí mě,

ale nyní nemáš stát

věrně po mém boku,

v tom chladu a zimě,

nemáš se vlastního stínu bát,

nekráčej v mých stopách, v mém kroku.



"Neříkej takové věci," pravila, a položila mi svou rozzářenou dlaň na rameno. Zavrtěl jsem hlavou.

"Nedělej to. Teplo je příliš lákavé. Bude lepší, když se sebe nebudeme dotýkat."

"Promiň. Já ty rozdíly téměř necítím. Jsi hrozně chladný, ale to možná proto, že jsi mrtvý."

"Láska. Může za to láska," přiznal jsem. "Ale uvnitř jsem stejně prázdný jako zbývající prázdné stránky tohoto zápisníku. Ty nevidíš tu hru stínů a světel?"

"Ne. A jsem za to ráda." Pousmál jsem se.

"Ani netušíš, jak moudrá slova říkáš. Ale přesto musím napsat další verše o tom, ať mě opustíš. Byla to chyba, nyní to již vím. Ty už si najdeš cestu. Ale nezůstávej nadále v nitru, prosím."



Nech mne být pouhým číslem,

vrať se do života,

naše láska tady nic neznamená,

sleduj řeky lem,

protože duše zde není svatá,

vrať se do dalšího prosluněného rána.



Nech mě klečet v prachu,

uvnitř věčné slepoty,

neměla jsi zde chodit,

do říše plné strachu,

kde minuty stávají se léty,

a kde duše musí věčně bdít.




"Poslechneš mě?" zeptal jsem se a zapsal poslední verše míhající se v mé mysli. Trhalo mi to srdce, ale musel jsem jí o to žádat.


Lásko, leť převysoko k oblakům,

povznes se nad všechnu temnotu,

můžeš na mě vzpomínat,

jak jsem záviděl perutě zářivým ptákům,

ale netrap se, že stále padám dolů,

protože jednou budeme spolu snad.



"Když odejdu, nebudeme. Ty to moc dobře víš."

Než jsem stihl odpovědět, předběhla mě Aghatia. "Bohužel má pravdu. Ty verše jsou krásné, ale lživé. Musíte odsud oba, nebo nikdo. Stále zde mluvíte o světle. To musí být cesta."


Tarenie zazářily oči, jako vždy, když jí napadlo něco obzvláště bláznivého. Udiveně jsem se jí zadíval do očí.

"To je možná ono! Musíme to alespoň zkusit. Následujte mě!"

"A…kam?" zeptal jsem se se zmatkem.

"K Sínii!" zavelela. Aghatia obdivně pokývla a usmála se. Byl jsem opravdu jediný, komu stále nedocházelo, co chce dělat u řeky? "Zná někdo cestu?"

"Najdeme jí," pravila Aghatia odhodlaně. Také jsem očividně byl jediný vyděšený.

"K Sínii?" opakoval jsem, i když jsem si připadal jako blbec.

"Jistě," pravila Tarenia s úsměvem, jako by se nechumelilo. "Prodat světlo." Problém byl v tom, že mi to vážně nedocházelo ani teď.





Hausbótová válka- kapitola III.

25. února 2015 v 7:00 | Karina.98 |  Hausbótová válka
Ano, jsem zde s pokračováním tohoto příběhu. Je to spíše úvahová kapitola, děj se naplno rozjede až v té příští, ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Sallynela zde nevystupuje, alespoň ne přímo, ale stejně hodně zamíchá s příběhem. Budu moc ráda za každý upřímný, byť kritický názor!

Kapitola 3.

Příliš vyděšený k útěku,
příliš pyšný k ukrývání,
příliš daleko k pádu,
příliš vysoko k vyšplhání.

Na záchranu ostatních jsem neměl ani pomyšlení. Jednak mohli být mými nepřáteli, stejně jako ona, a jednak jsem měl co dělat, abych vysílením neomdlel. Ne. Museli to dokázat sami. V tomto stavu jsem jim nemohl pomoct.

Snažil jsem se soustředit pouze na cestu, ale do hlavy se mi vkrádala ona. Jedna věc mi stále nešla na mysl. Dobře, možná měla své důvody, proč překročila linii, i když sobecké a hloupé. Ale proč jsme se kvůli tomu měli stát nepřáteli? Copak záleželo na tom, jaké stanovisko preferujeme? Hodně mi to připomínalo pevninské boje kvůli náboženství. Musel jsem si připomenout, že i my jsme vlastně nyní ve válce. A v té se o názory zabíjí až do poslední kapky krve.

Všechno se odehrálo hrozně rychle. Ještě včera ráno jsme na takovou hrůzu ani nepomysleli. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní. A dnes ráno jsme se snažili vyrovnat se zkázou. Společně. A nyní? Políbila mě jen proto, že se mě o pár vteřin později pokusila zbaběle zabít. Nechápal jsem, jak tak rychle dokázala zapomenout na lásku, ale věděl jsem, že tak budu muset učinit také. Brzy. Příliš brzy pro člověka, pro nějž milování znamenalo to nejkrásnější na světě. Zastínilo i samotné slunce.

Vzápětí bolest zahltila všechny mé myšlenky. Nebyla jen fyzická, vytvořená kvůli stále zhoršujícímu se zranění. Mnohem více bolelo mé srdce. Uvědomil jsem si, že s dneškem pro mě zemřela všechna budoucnost. Zůstával jsem naživu jen proto, abych neublížil i své rodině.

Když jsem se dostal k našemu přístřešku, byl jsem natolik zesláblý, že jsem dokázal odrazit pouze další útok, ale vstát nikoli. Naštěstí venku stála celá má rodina a starostlivě na mě hleděla. Ale v očích jim tančily jiskřičky štěstí. Jistě, oni dnes neztratili poslední věc, kterou měli. Táta ke mně natáhl ruku. Vděčně jsem jí popadl, a nejistě se postavil. Když Ariena viděla, co se děje, pevně zavřela oči. Přísahal bych, že se v nich zaleskly slzy. Než jsem si tím však stačil být jistý, odběhla někam do hausbótu.

"Našel jsi Sally?" zeptala se máma, když jsem přemýšlel, jak se pomocí jediné nohy dostat na břeh. Přikývl jsem. Na nic více jsem se nezmohl. Táta to nakonec vyřešil jednoduše- podepřel mě, a de facto tam přenesl. Nechápal jsem, jak to dokázal, ale zoufalství dělá lidi silnějšími.

"Měl sis to alespoň obvázat. Čímkoli," zašeptal, a světlo v jeho očích dočista vyhaslo. Stejně jako ve všech ostatních. Na nic se však neptal. Musel poznat, jak jsem vyděšený. Pomohl mi, abych mohl po jedné noze doskákat do bezpečí. Při každém pohybu mi ve zraněné končetině bolestivě trhlo.

"Nemohl jsem," odpověděl jsem tiše. "Všechno ti vysvětlím. I to, že jsem ti asi poslal jednu tvou loď do věčných lovišť."

"Každý má loď je i přece tvá loď. Nemohl jsi za to. Nejdůležitější je, že jsi naživu." Oddechl jsem si. Věděl jsem, že se jedná o maličkost, ale táta měl zrovna tu bárku hodně rád. Hodně spolu zažili.

Pomalu jsme dorazili dovnitř. Sedl jsem si do nejbližšího křesla. Vlastně do něj spíše spadl. Máma mi přistrčila židli, abych si na ní mohl položit zraněnou nohu. Sykl jsem bolestí. Ariena vstoupila do místnosti s jakousi krabicí a hrnkem v rukou, a já jsem pochopil, že právě toto předtím sháněla. Již nevypadala, že potlačuje slzy, ale zoufalá byla neméně.

Hliněný hrnek postavila na stůl, který jsem měl po svém boku, a z krabice vytáhla obvaz. Vykulil jsem oči.

"Ne, Ari. asi byste měli prvně vědět, co se vlastně stalo."

"Já vím, co ti ublížilo," pravila, a urovnala kus látky, kterým mi to chtěla ovinout. Poté vytáhla misku, ve které bylo něco nadrceno pro mast.

"Ale pokud bys to opravdu věděla," namítl jsem. "Nesnažila by ses mi vyléčit povrchovou ránu."

"Pochybuješ o mně?" zavrčela. "Chrisi…problém je v tom, že já tě z toho dostat nemůžu. Jen zapříčiním, abys tolik netrpěl, ano?" Všichni jsme oněměli hrůzou. Dokonce i ona ztuhla.

"Jak to myslíš? Jsem…chodící mrtvola? Ty nemáš protijed?"

"Chrisi…" zašeptala, a oči se jí tentokrát zalily dobře viditelnými slzami. Znamenalo to skutečný konec. Došlo mi, že sice chci zemřít, ale ne takto. Ne teď. Zatočila se mi hlava, a její další slova přicházela z obrovské dáli. "Já jsem tu látku nevyrobila. Nikdo se nenamáhal s tím, aby vymyslel protijed. Mají takové speciální klece, které se připevní k lodi, protože ty ryby zatím železo nepřekousnou."

"Takže…ty jsi celou dobu o tom, co vlastně chtějí udělat, věděla?"

"To je složité," povzdechla si. "Tu původní látku, ze které to všechno vzniklo, jsem namíchala já, ano."

Bylo to čím dál tím lepší. Bál jsem se dále poslouchat. Vždyť právě vyšlo najevo, že jsem nepřítelem sám sobě, když žiji v této domácnosti! Přesto jsem jí nepřerušoval, pravdu jsem znát potřeboval. "Myslela jsem si, že Vládci opravdu chtějí zlepšit svět. Tehdy to ještě tak vypadalo. Měl to být lék. Na kurděje, víš. Napadlo mě to, když jimi onemocněla Simmie, jestli si to ještě pamatuješ. Ale někdo přišel na to, že když ve správném poměru přidáš několik látek, jejímž názvům bys stejně nerozuměl, tak z toho vznikne to, co tě právě otrávilo."

Otřásl jsem se. "Kdybys trpěl kurdějemi, asi by ti to pomohlo, ale stejně bys zemřel kvůli otravě krve. Víš, jak jsem poslední dny pracovala na tom, co mi stále vybuchovalo? No, totiž, přišla jsem sice na to, kterou látkou to naředit, aby to nebylo lidem nebezpečné, a fungovalo to jako lék, ale problém je v tom, že právě v tom poměru je ta směs trochu…výbušná." S těmito slovy mi vtírala léčivou mast do rány. Tím sice léčila jen povrchové zranění, ale přesto jsem jí byl nesmírně vděčný.

"A ty ryby?" zašeptal jsem.

"Původně je přivezli kvůli vymycování přemnožených druhů. Jenže ten samý génius, který dotvořil ten jed, také zjistil, že ony jsou proti němu odolné. Ale kousnutím ho mohou přenášet. Což by všechno ještě nebyl takový problém, kdyby ty látky nezpůsobovaly, že jsou dost agresivní vůči lidem. Myslím, že Vládci moc dobře ví, že my nemáme železo, natož abychom z něj uměli vyrobit tak důmyslné klece. To jen oni mají kontakty s pevninou." Krátce se odmlčela. "Dokonalá a důmyslná zbraň, nemyslíš?"

"A to jsi tomu všemu chtěla zabránit sama?" zajímal jsem se.

"V podstatě ano," pokrčila rameny. "Pochybuji, že existuje ještě někdo, kdo se vyzná v chemii, a ještě není na jejich straně. A pokud ano, je již příliš pozdě. Nic bychom nezmohli ani společně."

"Počkejte chvíli," zarazil nás táta. "O čem to vlastně mluvíte? Chcete říct, že Chrise něco otrávilo? Co to má společného s Vládci?"

Podíval jsem se na svou sestru. Pomalu přikývla. Podala mi hrnek s čajem. Věděl jsem, že obsahuje nějakou látku proti bolesti. Zatímco jsem se připravoval k vyprávění, opatrně mi obvazovala zranění. Nemohla s tím dělat nic více, nebyla léčitelka, ještě více by mi ublížila. Musela jen doufat, že se k nám časem dostane někdo pověřenější. Nebo jí to vlastně mohlo být jedno, jelikož jsem stejně měl zemřít.

Nadechl jsem se, a vyprávěl rodičům vše, co jsem zažil. Vlastně i své sestře, protože ona znala jen část. Slzy mi tekly proudem, když jsem se dostal k tomu, co mi řekla Sallynela. Kvůli tomu svému zranění jsem to nemohl přeskočit, protože bych jim musel lhát ohledně toho, jak jsem k němu přesně přišel. Všichni na mě hleděli tak soucitně, že mi bylo ještě hůře. Vyprávění jsem zakončil tím, jak jsem se vyšplhal do Sallyneliné lodě, a viděl jí plakat. Jako poslední z mých úst zazněla věta: "Stále mi není jasné, proč se mě nepokusila zastavit v záchraně."

"Myslím, že tě nechtěla doopravdy zabít," namítla máma. "Jen měla pocit, že to chce. Ale nechápu to. Vždy mi přišlo, že ona je ta poslední, která by se nechala přinutit k něčemu, co jí je třeba jen trochu proti vůli. Pro svou tvrdohlavost by obětovala cokoli.

"No právě," zamumlal jsem. "Nechala se zlákat pozlátkem. Naznačila mi, že ti, kteří se přidají k Vládcům, dostanou lepší hausbóty, lodě, a asi se naučí bojovat, tím pádem i zbraně. Říkala i něco o míru, ale myslím si, že spíše budou bojovat proti nám."

"Ale to bych od ní také nečekala. Ale ona to očividně udělala až poté, když odsud utekla, viď?"

"Neplánovala to, to vím jistě," odpověděl jsem, zatímco Ariena končila s procesem. Trhl jsem sebou, když obvaz těsně dolehl k ráně. "Nejspíš utekla, protože chtěla udělat to samé jako já. Zazvonit na zvon. Ale u nich doma uviděla něco, co jí během několika vteřin takto přehodnotilo její názor."


"Ty se jí snažíš obhajovat? Poté, co ti tak ublížila?" nechápala má sestra. "Stejně neexistuje motiv, který by jí v tomto ospravedlňoval. Sám dobře víš, že za to může."

Ušklíbl jsem se. "Jen je těžké si uvědomit, že je opravdu mým nepřítelem. Zrovna ona. Po tom všem."

"Nejvíce tím ale ublížila sama sobě. Přišla o jediného přítele. Přišla o světlo svého života. Tak ti snad říkala, ne? A může si za to sama." Jestli mě to mělo uklidnit, nepodařilo se.

"Ve válce nepotřebuješ přítele," namítl jsem. "Ne, pokud tě zkazí."

"Já vím. Ale každá válka jednou skončí. A ona nebude mít nikoho ani v dobách míru."

"Ty si myslíš, že mě bude stále odmítat?" Celá má rodina po sobě vrhla znepokojené pohledy, čímž mě vyvedli z míry.

"Ona? Nejsi náhodou ty ten, který má rozhodovat o odpuštění. Ty bys to opravdu udělal, kdyby už bylo po všem, a ona za tebou prostě přišla, že se tě sice pokusila několikrát zabít, ale teď potřebuje přítele?" nechápala Ariena.

"Ne, samozřejmě," odpověděl jsem popravdě. "Kdyby to tak chtěla jen proto, že by nikdo jiný nebyl poblíž, samozřejmě, že ne."

"Ty jsme si oddechli," usmála se máma. Táta i má sestra se však stále mračili.

"Ale kdyby tě prosila, odpustil bys jí?" zeptala se černovláska.

"Jistě. My přece odpouštíme, Ari. Všechno."

"Chrisi," vložil se do toho táta. "Copak nevidíš, že to odporuje všem pravidlům přátelství i lásky? Ona nestojí po tvém boku v těžkých časech. Chtěla by se s tebou smát, ale už ne plakat. Pochybuji, že to, že se prostě zčistajasna rozhodla být tvým nepřítelem, mělo nějaký ušlechtilý motiv. Vím, že byla nejspíš vyděšená, ale Sally, jak jsem jí znával, ta vroucná dívenka odvedle, by i navzdory všemu plula s tebou zvonit na zvon."

"Já…" došla mi slova. Byla šance, že měl pravdu. "Myslím, že se o tom vůbec nemusíme dohadovat, protože se s ní již znovu nesetkám. Zabije mě ten jed." Teprve, když jsem to vyslovil, došlo mi, jak je to skutečné. I když jsem ztratil smysl života, cítil jsem se příliš mladý a nevinný pro umírání. "Kolik mi zbývá času, Ari?"

Zavrtěla hlavou. "To nikdo neví. Jsi první obětí, pokud vím. Ale rozhodně ne poslední."

"Ty…ty pro ně budeš nadále pracovat?" musel jsem se zeptat.

Pokrčila rameny. "Jsem v tomto ohledu na vážkách. Bojím se, aby si z vás, myslím tím tebe, mámu a tátu, nechtěli udělat pokusné králíky. Také bych tím samozřejmě pomáhala nepříteli. Ale na druhou stranu, existuje šance, že dokončím ten protijed. Navíc, vím toho příliš. Všechno, co jsem vám řekla, je přísně tajné. Nevadí mi, že mě kvůli tomu zabijí, ale ne dříve, než se to dozví celá osada."

"Nemohou přece někoho usmrtit kvůli šíření pravdy," zhrozil jsem se. "Vždyť to je směšné!"

"Ale skutečné." Zavrtěla hlavou. "Jsi idealista. Snílek. Ale mír je dávno ztracený, stejně jako láska. Musíš se s tím smířit, a být rád, že jsi vůbec zatím naživu, a máš rodinu."

"Smířit?" zavrčel jsem. "Nenadýchala ses příliš těch svých chemikálií? Myslíš, že když jsme vše ztratili, můžeme se prostě vzdát?"

"Co chceš dělat?" Zatvářila se, jako by nevěřila tomu, jak někdo může být tak hloupý a naivní.

"Rozhodně to nenechám být." Vyhledal jsem podporu u táty. Byl jsem rád, že alespoň v tomto ohledu stojí za mnou. Máma působila, že se nemůže rozhodnout. "Chtěl bych vše ztracené znovu nalézt. Válka nikdy neskončí, dokud Vládci budou mít odpůrce. Ale když jimi nebudeme my, dosáhnou svého. To chceme?"

"Ne. Já netvrdím, že se máme poddat. Ale že se musíme naučit žít ve válce, a stále nemyslet na dny plné štěstí, které nám byly zapovězeny."

"Já vím," povzdechl jsem si a sklonil hlavu. "Ale mluvila jsi o míru a lásce. Že skončilo to první, pochopit dokážu. Jednou ten den nadejít musel. Ale že jsem ztratil to druhé…Pravá láska je kousek tvého srdce. Jsem prázdný a ztracený. Nikdy nedokážu čelit všemu bez Sally, natož být jejím nepřítelem."

"Myslím, že by ta stará Sally, ta, která by s tebou zvonila na zvon, chtěla, aby ses kvůli ní takto trápil?" Pověděla to nezvykle jemně.

"Dokud nepřekročila linii, nikoli," odpověděl jsem bez zaváhání. "Ale poté to již není ona. Nechci přestat být smutný jen kvůli něčemu, čím bývala před dlouhými časy."

Ariena otevřela ústa. Nejspíš chtěla něco říct, ale nikdy se k tomu nedostala. Vzduchem totiž cosi zasvištělo. Všichni jsme strnule hleděli na kus dřeva zabodnutého v podlaze. Vládlo zde ticho. Podíval jsem se po ostatních. Máma pomalu přikývla, opatrně onu věc vyňala z hausbótu a podala mi ji. Ostatní nereagovali. Byli příliš vystrašení. Svíral jsem v dlaních šíp, a třásl se tak, že nechybělo málo k tomu, aby mi vypadl. Až po chvíli jsem si všiml, že je na něm něco připevněno. Papír. Překvapeně jsem vydechl a potáhl za malý kousek provázku, který ho přidržoval u šípu. Rozbalil jsem ho a slzy mi rozmazaly všechna slova.

Má rodina však čekala na to, až jim přečtu vzkaz. Ale mě ani tak nešlo o něj, jako o to, kým byl napsán. Její písmo jsem poznal bezpečně. Doufal jsem, že se mýlím, protože psát na papír jsem jí vlastně viděl jen jedinkrát v životě, ale někde ve skrytu duše jsem věděl o své pravdě.

Tisíce šípů poletí vzduchem. Zvedněte ruce k mračny pokrytým nebesům. Nechte toto místo bohatým.

Znovu jsem se otřásl. Když jsem se zadíval do pravého dolního rohu, již se nedalo pochybovat o autorovi tohoto vzkazu. Ta tři pouhá slova jsem málem přehlédl, přestože byla tak důležitá. Poznal jsem, že se při nich nesoustředila na čitelnost. Stálo tam:

Stále tě miluji.

"Píše, že se máme vzdát a odplout odsud. Asi jim to připadá jako strategická pozice. Jinak na nás zaútočí," přeložil jsem zprávu třesoucím se hlasem, zatímco jsem žmoulal kus papíru v dlani a nenápadně ho zbavoval vzkazu určeného pouze mně.

"Proč to nenapsala jasně?" zabručela Ariena, když si to přečetla, jakmile jsem jí to mohl podat. Odpověď jsme všichni znali, šlo pouze o řečnickou otázku. Respektive, oni si mysleli, že jí znají. Že to tak napsala z nějakého zvráceného pomstychtivého důvodu, protože chtěla, abychom poznali, že jde o ní. Ale skutečnost byla mnohem hlubší. Sallynela chtěla, aby věděli, že to byla ona, ale nikoli v mém případě. Věděla, že jí poznám podle rukopisu. Mé rodině se snažila sdělit pouze to, že nás zabijí, pokud jim neuvolníme místo. Ale mě chtěla především říct, že pro ni ještě něco znamenám. ale proč? A miloval jsem já stále také ji? A hlavně, proč nás napadli?

Nikdo z nás se nepohnul. Mohli každou chvíli zaútočit, ať už z jakéhokoli důvodu, ale my jsme byli příliš vyděšení.

"Až budeme v relativním bezpečí," zašeptala máma. "Kam se ukryjeme?" Nebrali jsme ohled na to, že se tak ještě nestalo.

"Ukrýt?" zopakoval táta výsměšným hlasem. "Já se našeho místa nevzdám! Je to i náš svět, nebo jsi zapomněla?"

"Tati," namítla má sestra. "Ale my nemáme jak bojovat! Navíc, ty to chceš udělat jen pro pýchu!" Bylo to závažné obvinění, ale pravdivé, protože přikývl.

"Tak si zbraně seženeme! Camillo, ty seženeš nějaké své šperky. Roztavíme je v ohni, a hroty z nich už nějak vymodelujeme. Chrisi, ty jsi rybář. Umíš přece nařezat pruty, tak proč ne šípy a luky? Oštěpy? Já jsem kromě tebe jediná, který má nůž, a umím s ním zacházet. A Ariena může vyplout ven, a shánět spojence, protože ,podporuje´ Vůdce, a jistě také dostala onu klec, viď?"

"Nějak z toho vymodelujeme hroty? Tati, potřeboval bys k tomu nějaké náčiní! A čím bys to propojil? Kromě toho, já jsem pěšák. Ti klece nedostávají.

"Ale…pomohla jsi přece s tím jedem," vložila se do toho máma.

"Ano," zavrčela. "Jenže všechny zásluhy byly připsány tomu mizerovi."

"Nespravedlnost. Kromě nenávisti je to další věc, za kterou stojí bojovat," chopil se táta šance. "Takže klidně budeme bojovat klacky a rybami, a spojence si získáme nějak jinak."

"Nemáme šanci," zaúpěl jsem. " a i kdyby, stavíš odboj, tati. Což je svým způsobem také válečná strana. Musíme se bránit, to ano, ale musí to jít i nějak jinak. Nikteří z nich možná ani neví, za co bojují."

"I přes pýchu se ukryjeme, a rozhodneme, co dále. Souhlasíte proti mně?" Málem jsem přikývl, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se málem nechal napálit na jeho starý vtip. Ušklíbl jsem se. Snažil se odlehčit situaci, ale příliš to nepomohlo.

Máma se brzy chopila řízení. Utíkali jsme. V té chvíli vlastně bylo jedno, jestli to přežijeme. Chtěl jsem zemřít, jen jsem se nedokázal přimet, abych pro smrt opustil přístřešek. Ale pádu se dosahovalo mnohem snadněji než předalekých výšin.

Stále jsem musel myslet na ta tři poslední slova. Ano, pokusila se mě zabít. Řekla, že jsme nepřátelé. Zabila naší lásku. Rozdrtila mé srdce. Opustila mě v těžkých časech. Zúčastnila se útoku na náš přístřešek ta účelem získání lepší strategické pozice. Ale napsala, že mě stále miluje. Na tak drahocenný papír. Musela k tomu mít nějaký důvod. Pokud mi chtěla ještě více ublížit, nepovedlo se to, protože mi dodala naději, že temnými mračny, která popisovala, ještě prosvítá zář.

Pluli jsme pryč. Vzdali jsme se, ale já jsem to skoro nevnímal. Byla tu jen láska, a tátův bláznivý válečný odboj, který nikdy nemohl existovat. Byl jsem rád, že alespoň on to nemíní prohrát, ale tudy cesta nevedla. A co se týkalo vztahu mne a Sallynely, byl jsem ještě zmatenější. Mohla pro mě někdy opravdu přestat existovat? Mohl jsem přepsat naší historii, jak jsem jí slíbil? Byli jsme ve válce, ale muselo se bojovat i v lásce?

Nejspíš jsme udělali přesně to, co žádali, protože se ozvaly radostné výkřiky, když jsme se vzdalovali. Neodvážil jsem se pohlédnout tam, bál jsem se, že mi přistane šíp mezi očima. Místo toho jsem se díval na Arienu. Čím více jsem pozoroval její vážný pohled, tím více mi to začínalo docházet.

"Sestřičko," oslovil jsem jí tiše. Otočila se, protože zdrobněliny jsme používali pouze v případech nejvyšší nouze. "Mluvila jsi o nějakém géniovi, který vyrobil ten jed…" Ariena udělala něco, co jsem mohl čekat, ale stejně mě to překvapilo. Zamračila se a vytáhla kdovíodkud nějakou ampulku. Vždy mě zajímalo, jak měla po ruce v každém případě tu správnou. Nejspíš je prostě nosila všechny, ale ani za ta léta jsem nepřišel na to, jak. Podala jí tátovi. Převrátil jsem oči.

"Bere mě tady vůbec někdo vážně," zaúpěl jsem. "Zase jste se vsadili, za jak dlouho mi něco dojde, viďte? O co tentokrát?"

"No, mělo by tu stimulovat odvahu," odpovídala Ariena věcným tónem. "Ale pravděpodobně to spíše paralyzuje mozkové centrum řídící strach. Alespoň dočasně. A nejspíš to ani nefunguje."

"To je jedno," mávl jsem nad tím rukou. "Takže…"

Její tvář zvážněla, ale tvrdou skutečnost mi řekl táta. Tušil jsem to, ale přesto to bylo těžké slyšet i z jiných úst. "Sallyin bratranec."

Přikývl jsem, i když s obtížemi. Nikdo jiný se mé sestře v jejím oboru ani nevyrovnal. Ale natolik to nesedělo, že jsem zadoufal, že se mýlím. "Ona ho nenáviděla. On jí nepřesvědčil."

"Mohl se jí pokusit vydírat," nadhodila. "Ale ona by nic proti své vůli neudělala ani přesto, viď? Rozhodně není nevinná." Nebyla, ale chtěl bych věřit, že ano.

Byl jsem tak popletený z vlastních pocitů. Ohledně všeho. Chtěl jsem bojovat za mír, ale válčení ho nikdy nepřineslo. Nedokázal jsem se vzdát, ale pomyšlení prolévání krve byla ještě těžší.

Nejvíce mě však mučily myšlenky na lásku. Milovala mě? Stejně jako dříve? Tak proč mi dokázal ublížit? A měl jsem já stále rád jí? Měl bych jí považovat za přítele, či za nepřítele? Záleželo na těch vyřčených větách, které rozdrtily naší lásku? Budeme proti sobě muset někdy stát, na opačných stranách linie? A ta nejdůležitější otázka: Může v tomto světě láska ještě být něčím opravdovým?

Neodcházej

24. února 2015 v 7:00 | Carina |  Něco, co se rýmuje
Toto je hodně zvláštní báseň, protože je asi jediná na tomto blogu, která skutečně vychází z mého života. Vysvětlím vám okolnosti. Týká se to toho, že na lyžáku si prostě pár blbců přitáhlo rum, vodku, a ještě něco, a prostě se opili. Samozřejmě, že mixovali alkohol. No, a tělo jedné dívky to neuneslo, a nakonec upadla do bezvědomí. Když jsem psala tuto báseň, už jsem tušila, že to přežije, i když v té chvíli byla stále v kómatu, ale vycházela jsem z toho, co jsem cítila a dělala nejen já, ale i ostatní v ten večer, kdy nám to bylo oznámeno.
Zvláštní na této básni je, že když si to po sobě zpětně čtu, došlo mi, že já jsem si vlastně nikdy nemyslela to, co ostatní- je si za to může sama. Ano, udělala chybu, ale ostatní věděli, že to neunese, a mohli jí také trochu ohlídat.
No, snad se vám to bude alespoň trochu líbit. Popravdě, nejsem si totiž ani moc jistá, jestli je dobrý nápad, zveřejňovat to.

Neodcházej

Prosím, dnes neodcházej,
vždyť je příliš brzy,
mnoho očí pro tebe dnes slzí,
a mnoho srdcí krvácí,
radost i z nás se vytrácí,
tak prosím, neopouštěj nás.

Jsi přeci příliš mladá,
nemůžeš zemřít takto,
nemůžeš opustit všechno to
štěstí pro hloupý večer,
toto není psrávný směr,
ještě nepřišel tvůj čas.

Vrať se domů a do života,
neumírej pro svou hrdost,
trápení již bylo dost,
udělala jsi chybu,
vznáší se nad tebou stín hloupých příslibů,
ale není to důvodem zahodit sebe.

Nikdy jsem tě neznala,
pamatuji si jen tvou usměvavou tvář,
tvých ve slunci plavých vlasů zář,
ale nesla sis světlo života,
které ti má vzít hloupost krutá,
a proto mám srdci nyní jen tebe.

Včera zářily tak jasné hvězdy,
když vyslechli jsme si zprávu,
tehdy v divokém rozmaru,
který byl zchlazen,
nůž do srdce byl vražen,
protože prý odcházíš.

V mysli jsme měla jediná slova.
jiskry září tak jasně,
skví na obloze překrásně,
ale pro tebe svit nic neznamená,
toto je příliš velká cena,
za to, že o svých mezích nevíš.

Seskočili jsme z měkkých lůžek,
abychom si vyslechli hrozný ortel,
že tbe upoutali na nemocniční postel,
abys mohla přežít či zemřít,
můžeme pouze o tvém životě snít,
a prosit, aby ses vrátila.

Seděla jsem u otevřeného okna,
a se slzami se za tebe modlila,
mnoho kapek pro tebe prolila,
nakonec již nešlo plakat,
nechala ses do pasti vlákat,
všichni se ptají,kolik jedu jsi vlastně vypila?

Nikol, tak snad stále zní tvé jméno,
je horší, když ho znám,
čas od času si připadám,
že jsem tě vlastně znala po celou tu dobu,
nepřeji si více než svobodu
pro tvůj ztracený život.

Mé srdce je stále hluché,
možná sám osud nezná budoucnost,
tvůj život je přece cnost,
nechtěla jsi ho přeci zahodit,
jako každý mohla jsi o něm snít,
místo toho padáš do bezvědomých vod.

Vítáme polojasné ráno,
mračna střídají se se sluncem,
cítím se být také umrlcem,
když naději vyvažuje prázdnota,
ty přece nejsi ta,
která by pro hloupý den vše opustila.

Všichni hledíme na prázdné místo
zbylé po tobě u stolu,
všera seděli jsme přeci všichni pospolu,
smáli se hloupým vtipům,
proč, proč ses jen smrti napila?

Prosím, vrať se zpět,
čel s námi nadále všem překážkám,
konci tvého vlaku života ještě nemávám,
není příliš v dáli,
všichni bychom ti radost přáli,
tak prosím přijď prostě mezi nás.

Odcházím zemřít

23. února 2015 v 7:00 | Karin |  Něco, co se rýmuje
Ne, nelekejte se nadpisu, je to jen název pro další, nepříliš pozitivní báseň (ano, umím ještě psát i něco jiného). Toto konkrétně zachycuje mé oblíbené téma vojáka, ovšem ne tak nadějně, jako obvykle. Inspirací byly tři skladby, a to Soldier of fortune od Deep purple,Your last song od Scorpions a Crossfire, taktéž od Scorpions. Snad se vám to bude líbit! A předem se omlouvám za zhoršení nálady, ono to je vážně docela dopresivní báseň.

Odcházím zemřít

Odcházím dnes s hvězdami,
nikdo neví kam,
není povoleno se stát,
slunce šedivé zdá se mi,
svým srdcem bloudím sám,
když tě dnes opouštím.

Toto jsou mé poslední verše,
smrt se plazí po mé duši,
bez tebe umírám,
štěstěna snadno selže,
slova zoufalství zní mi v uších,
když navždy odcházím.

Další prolitá krev,
další zmařené životy,
ale nenávist je tak mocná,
oddělí se zrna od plév,
a zajistí soudce krutý,
že přežijí jen ti nejsilnější.

Chtěl bych bojovat
za hrdost a naději,
ale nejsem připraven zemřít,
nikdo však nestihne se schovat,
když stíny se mu smějí
prostě dalšího krvavého dne.

Nové místo pro ztracení,
nová cesta ke zničení,
všichni toužíme po míru,
ale je pozdě pro snění,
tato stezka správnou není,
ale je to ta jediná.

Tyto dvěře nikdy neměly být otevřeny,
ovšem se s tím musíme vypořádat,
láska nás již nezachrání,
ani další promodlené dny,
zbývá jen ve zbroji stát
a snažit se uhájit svou pýchu.

Odcházím do proudu krve,
který nikdo neutne,
protože láska má být zapomenula,
a svět snadne dříve,
než kdy bylo nutné,
řítí se jako domeček z karet.

Jsme jen kapky v moři
topícího vše v beznaději,
nevíme, zda něco zachráníme,
zatímco jizvy v srdcích se tvoří,
všechny naše špatnosi na hladině tkvějí,
vyplouvají na povrch.

Musíme se s tím vypořádat,
válka není řešením,
ale je to jediná cesta,
dnes opět máme tváří v tvář stát,
chránit se marně před zatracením.
a přátelé považovat za nepřátelé.

Všichni sdílíme tento svět,
ale když se řítí do záhuby,
pozvedáme proti sobě zbraně,
nenecháváme otevřít naděje květ,
zatímco pýcha a chamtivost se snoubí,
aby nás svedly na scestí.

Neexistuje žádný další krok,
nová k nápravě šance,
uvrhli jsme se do pádu,
každý člověk jako my je náš sok,
přikládáme stránku ke stránce-
píšeme vlastní knihu zlovolného osudu.

Bláznivě zabíjíme budoucnost,
a bojovníci jako já,
lásko, dnes umírají,
strach zasahuje hluboko, až na kost,
každý je jen voják-
pěšák v této nespravedlivé hře.

Těla se obavami třesou,
a srdce strádají,
bloudí zde jen osamělé duše,
bomby jen další zkázu nesou,
když vzduchem časně padají,
ztratili jsme již příliš.

Mladí či staří,
bohatí či chudí,
všichni nakonec zemřeme,
zatímco životy si sami maří,
každé ráno se budí
s hořským pocitem prohry.

Kdysi zde proudily jasné řeky,
a láska něco znamenala,
přátelství bylo cností,
ale stalo se tak před mnoha lety,
lidská rasa vše vzala.
a zbyl nám jen zmatek.

Naděje nikdy neměla padnout,
a nenávist vstát,
nezbývá, než se bít
o poslední světla kout,
nelze ho všem kousek dát,
zde již není místo pro štědrost.

Obavy se pnou po životech,
zarývají se do lidských tváří,
jizvy jsou jimi protkané,
šplhají se po zdech,
do kterých naše sny vráží,
a rozdělují náš společný svět.

Přesto bojovat odcházím,
vydal jsem se na smrt,
ano, dnes tě opouštím,
i přesto, že v naději niž nevěřím,
učiním další hloupý vrt
do nitra naší svobody.

Proč nezahyneme hned,
když všichni umíráme,
a vojácí ztrácejí síly,
proč chopíme se posledních nadějných vět,
když již nic nemáme
a země krve padá s námi?

Marně čekáme závam
nových zítřků lásky,
nezbývá, než čekat,
štěstěně v dáli mávám,
sčítají se všechny naše sázky,
a cena je příliš převysoká.

Neplakej a nevěš hlavu,
všichni to věděli dávno předtím,
nemá smysl prolévat slzy,
myslet na dávnou světa slávu,
vše je jen smětí-
pouhý odpad zavrhnutého světa.

Možná příjde lepší čas,
lidé ukázali se být zkázou,
ale vesmír ještě neumírá,
slyšíš také ten v srdci hlas,
který šíří se zoufalou duší mou,
a neztrácí sílu pro pád?

Milovat hvězdné noci

22. února 2015 v 7:00 | Karina |  Něco, co se rýmuje
Tato báseň byla psána na lyžáku, a jedná o zamilovanou rýmovačku, trochu inspirovanou písní Lonely nights od Scorpions. Nejpodivnější na tom je, že jsem jí vymyslela uprostřed jízdy na pomě (lyžařský vlek), a do konce lyžování polovinu myšlenek pozapomínala (no, jsem sice blázen, ale na pomu si vážně umělecký deník netahám, mám problém se na ní vůbec udržet), ale snad se vám to bude i přesto líbit. Mimochodem, to, že popisuje, že se asi zlobí, znamená, že on má pocit, že je to vlastně jeho chyba, akorát to tam není moc dobře vyjádřeno.

Milovat hvězdné noci

Zlomená srdce déšť nezchladí,
svit blesků znovu nespojí,
temnota noci neobalí,
do víru pádů prostě svádí,
rány hluboko uvnitř nezhojí,
ale to mé nerozdrtí.

Dávno se již rozpadlo,
na milióny ztracených kousků,
nikdo je již nenajde,
příliš mnoho jej vykradlo,
vypilo tolik beznadějných doušků,
a bez tebe navždy klesá.

S každou vycházející hvězdou
ztrácím další sílu,
na svitu nese se bolest,
skládá díl k dílu
a tvoří všechnu beznaděj.

Proč pro jedinou dívku
neviděnou od jedné noci
tak pláču a umírám,
když jiskry tvoří přikrývku
nespravedlivé nebeské moci,
která mi jí vzala?

Osud není spravedlivý,
považoval jsem jí za tu jedinou,
proč naše cesty byly rozvedeny,
nyní jen čekám na každý večer sivý,
kdy hvězdy blednou,
abych je nemohl již nikdy spatřit.

Jsi jí právě ty,
koho mi světlo vzalo,
čekám na noci plné deště,
jež sic oddělují naše světy,
ale jestli nám nebe lásku nepřálo,
musím přestat umírat pro jasné noci.

Já však vím,
co tušíš také,
že nikdy nepřestanu myslet na oči temné,
že o otbě stále sním,
přestože štěstí zdá se být vratké
a ty nestojíš po mém boku.

Ztratila ses hluboko v bělobě,
pokrytá bílými motýli,
nikdy jsem tě nechtěl opustit,
možná se ukrýváš ve zlobě,
která stále sílí,
nedovolí mi tě znovu najít.

Stále tě hledám,
i za osamělých zářivých nocí,
jež trhají mé srdce,
nikdy to nevzdám,
toužím kráčet ve tvých krocích,
když marně bloudím pustinou.

Neopustila jsi mě z vůle,
jak zlí jazykové říkají,
ne pod hvězdami v závějích,
nechtěla bych, aby dole
poslocuhal, jak příliš daleké větry vají,
nezanechala bys kruté naše srdce odloučené.

Nelhala bys mi o lásce,
ztracená v zemi ledu,
možná trpíš více, než- li já,
neukrývala bys svou tvář v masce,
prostě v příliš rychlém momentů sledu
ztratila ses v prázdnotě.

Někde pod nebesy stále žiješ,
cítím to hluboko v sobě,
nikdy jsem tě neměl nechat jít napřed,
možná již k úsudku spěješ,
ale přesto se navždy budu stažit dostat k tobě,
i když mi možná neodpustíš.

Chtěl bych milovat i jasné noci,
ale příliš mi připomínají zoufalství,
déšť a sníh přinášejí vzpomínky na lásku,
kdy jsme putovali v rytmických krocích
světlo však rozetlo mé srdce ve dví,
hvězdy jsou než temnota beznadějnější.

Pokud však někdy budeš stát
přímo po mém boku,
naučím se přestat nenávidět svit,
vítr lásky bude znovu vát,
krož krok po kroku
překonáme rozdělující nás vzdálenost.

Jsi míle a míle ode mě,
jako dnes deštivá nebesa,
ale nemůže tomu tak být napořád,
protože já po tobě pátrám denně,
i v nocích, kdy naděje klesá
a obavy zarývají se hluboko do srdce.

Místo u řeky

21. února 2015 v 7:00 | Carina |  Něco, co se rýmuje
Takže, pokud jste četli mou povídku Třináctého, toto je vlastně zveršované pokračování, takže to můžete brát jako pokračování. Ale dá se to číst i samostatně, protože to nemá děj. Je to romantická rýmovačka ze vším všudy.
Ale vznikla vlastně první. totiž, s Kate jsme si jednou tak povídaly, a vsadily jsme se, kdo dokáže napsat báseň s tématikou kachen. Zvládly jsme to nakonec obě, i když v té mé je to jen tak okrajově. Můžete klidně posoudit, která je poetičtější, a která pitomější, protože to byl účel naší sázky.

Místo u řeky

Hledám své místo u řeky
v proudu mých vzpomínek,
zdá se mi jako věky,
kdy voda začala proudit přes mlýnek,
a já jsem poprvé pohlédl do tvých očí.

Tehdy vločky poletovaly vzduchem,
s šedivým ránem připlouval smutek,
v kraji s umírajícím duchem,
v zemi mrazů pusté a duté,
jen kolo mlýnu se stále točí.

Svírala jsi ve svých dlaních
starý a okoralý chléb,
zatímco do vlasů spadal ti sníh,
ozýval se jen dvou srdcí tep,
zatímco hledali jsme slunce.

Se slovy nikdy nevyřčenými,
dotkla ses médlaně,
dotýkali jsme se i dušemi svými,
v osamělé pustině,
zatímco podávala jsi mi onen chléb.

Společně naslouchali jsme písni
tekoucí vody a lásky,
unikli na okamžik od vší tísni,
vyhráli se životem sázky,
a proti proudu našli naději.

Hnědé hedvábné peří,
zoufalé prosící oči,
které všechna tajemství svěří,
zatímco ze stínů světlo vykročí
v rytmu našich srdcí.

Drobky dopadaly do potoka,
usmála jsi se na mne,
a jak voda nekrotká
přinášela jim jídlo hravě,
naše světy se setkaly.

Díky nám snad přežily,
já jsem však myslel na tvé rty,
které slovy věrně slíbily
nikdy nezapomenuté věty,
že toto bude naším místem.

Kachny děkovaly nám svými lety,
a láska zůstala navždy našimi křídly,
ta udržujíc mě nad vodou jsi ty,
v našich nitrech již osamění nesídlí,
a já tě nikdy neopustím.

Js pro mě tou jedinou,
jedině na tebe jsem čekal,
ptactem donesenou milovanou,
zatímco ostrý vítr vál,
snažili jsme se pro ně získat život.

Třináctého měsíce, třináctého dne
lidé možná radost jiných
nemají ve svých snech,
ale zůstává v těch tvých,
protože světlo nezhasíná.

Říkáš, že rozdávání štěstí,
i když jde jen o děti řeky,
lásku a radost věstí,
a mělo by zde být navěky,
ne pouze v jediný den.

Nemohu nadále uvěřit,
že jsi vstoupila do mého srdce,
že mohu každý den tě zřít,
že slova lásky znějí tak krásně a hladce,
každý den u řeky.

Se snášejícím se sněhem,
kvetoucími stromy,
celého roku během,
pomáhajíc mi překonat veškeré zlomy,
stojíš tu vždy při mně.

S paprsky ve tváři,
s padajícím listím,
nic zde lásce nepřekáží,
vždy u řeky sedím,
a na tvůj úsměv čekám.

Dávno již jen kachny nekrmíme,
a v nocích pod hvězdami,
zjišťujeme, že o sobě snad vše víme,
proto zdá se mi,
že nás nic nerozdělí.

Neznáme lži a přetvářku,
nenávist a pomstu,
když pozorujeme letící vážku,
neuvědomujeme si temnoty,
protože jsi mě naučila žít.

Tady u řeky,
splnily se naše sny,
každý polibek je tak měkký,
něžný a nevinný,
jako ladné kachen hejno.

Chci být jen s tebou,
můj život získal význam,
naplnila jsi duši mou,
bez tebe již nejsem sám-
bez lásky tak ztracený.

Vím, že to cítíš také,
každou chvíli na tomto místě,
že není to jen pobláznění nějaké,
které vzniká z mocné písně
křídel a vodního mlýnu.

Popadám dech,
letím převysoko k nebesům,
slyším radost šťastných všech,
sahajíc až k dalekům lesům,
protože láska učinila mě jedním z nás.

Time will call your name

19. února 2015 v 7:00 | Karin |  Hudební projekt
Ano, vracím se v těchto hudebních "recenzích" opět ke Scorpions, tentokrát k pro mě hodně zvláštní skladbě s názvem Time will call your name z alba Pure Instinct. Vlastně to ani tak neberu jako píseň, ale spíše takovou mantru, která mi pomáhá přežít i nepříliš šťastné dny. Z toho vyplývá, že to jedna z nejpozitivnějších písní, co vůbec znám. Abych to mohla lépe rozepsat, prvně sem dát text. Překlad opět pochází od Kate. Když není k dispozici její, používám své, ale víte, jak to dopadá...

Text:

They´re days that make you fly
They´re days you wanna cry
Sometimes the walls come tumbling down
They´re moments in the dark
When pain just floods your heart
And you surrender one more time

Just take a walk out in the rain
With every drop that falls
You know the sun will shine again

They´re days you´re naturally high
They´re days you wanna die
Sometimes your world goes down in flames
They´re moments deep in love
But when it breaks your heart
You just surrender one more time

Just take a walk out in the rain
With every step you make
You learn that life means constant change

Tomorrow´s all that counts
As life goes round ´n round
You gotta draw the line
Goodbye yesterday
Tomorrow´s all that counts
As life goes round ´n round
And if you keep the faith
Time will call your name

Take a walk out in the rain
With every breath you take
You feel your soul is free again

Tomorrow´s all that counts
As life goes round ´n round
You gotta draw the line
Goodbye yesterday
Tomorrow´s all that counts
As life goes round ´n round
And if you keep the faith
Time will call your name
Tomorrow´s all that counts
As life goes round ´n round
You gotta draw the line
Goodbye yesterday
Tomorrow´s all that counts
As life goes round ´n round
And if you keep the faith
Time will call your name

Překlad:

Jsou dny, díky kterým létáš
Jsou dny, kdy se ti chce plakat
Někdy se zdi skácí dolů
Jsou chvíle v temnotě
kdy bolest prostě zaplaví tvé srdce
a ty se znovu vzdáš

Jen se projdi v dešti
a s každou kapkou, která padá
víš, že slunce znovu vysvitne

Jsou dny, kdy se cítíš skvěle
Jsou dny, kdy chceš zemřít
Někdy se tvůj svět zhroutí v plamenech
Jsou chvíle hluboké lásky,
ale když to zlomí tvé srdce
prostě se znova vzdáš

Jen se projdi v dešti
a s každým svým krokem
se naučíš, že život je neustálá změna

Jedině na zítřku záleží
když život obchází dokola
Musíš nakreslit čáru
a rozloučit se se včerejškem
Jedině na zítřku záleží
když život obchází kolem dokola
a pokud si udržíš víru,
čas zavolá tvé jméno.

Jdi ven do deště
a s každým nádechem
ucítíš, že je tvá duše znova volná

Jedině na zítřku záleží
když život obchází dokola
Musíš nakreslit čáru
a rozloučit se se včerejškem
Jedině na zítřku záleží
když život obchází kolem dokola
a pokud si udržíš víru,
čas zavolá tvé jméno.
Jedině na zítřku záleží
když život obchází dokola
Musíš nakreslit čáru
a rozloučit se se včerejškem
Jedině na zítřku záleží
když život obchází kolem dokola
a pokud si udržíš víru,
čas zavolá tvé jméno.

Ten text, kromě toho, že je poetický a povbudivý, mi připadá hrozně pravdivý. Copak vy jste nikdy nestáli v dešti, a nepředstavovali si, že s proudy vody odplouvají i vaše starosti?

Jdeme na rozebírání jednotlivých částí:

1. část: Já osobně to mám úplně přesně tak. Někdy se mi opravdu zdá, že bych mohla létat, a myšlenkami jsem vlastně tisíce hvězd odsud, jak ostatně vypovídá nadpis tohoto blogu. Ale jsou i dny, kdy stále pláču, a zdá se mi, že je všechno beznadějné, a chce se mi vzdát celý život. Chce se mi zemřít. Ale poté si vždy uvědomím, že stojí za to žít, i kdyby jen ty dny, kdy létáme. A to chce vlastně říct i ta píseň.

2. část: Ano. Musíme si uvědomit, že za každým mrakem se skrývá slunce, které vysvitá i po tom největším dešti.

3. část: O tom jsem už mluvila. Jsou dny, kdy si prostě říkám, proč tady vlastně jsem. Zlomené srdce hrozně bolí, a lidé, kteří to musejí snášet, opravdu mají pocit, že již dávno zemřeli. Ale...

4. část: ano, život je neustálá změna. Oblíbené kýčovité přísloví říká: Jednou jsi dole, podruhé nahoře."

Refrén: Copak vám už někdy někdo neřekl, že se nemáme ohlížet na minulost, a žít pro zítřky? Vím, že je to jednoduché říct, a mnohem těžší učinit, ale lze to. Já jsem to dokázala, i když ne zrovna kvůli této písni. Stačí si to říct po každém neúspěchu. A víte co? Proč tu skladbu vlastně brát metaforicky? Co si opravdu dělat za každým dnem čáru? Vezměte si například kalendář, a konec každého dne si odškrtněte s tím, že přece dávno skončil. Ze začátku to bude těžké, ale později si uvědomíte, že jste vlastně mnohem šťastnější. Musíme jen vytrvat, a-jak je řečeno- čas zavolá naše jméno!

5. část: Tuto sloku jsem zrovna potřebovala, protože se psychicky necítím úplně nejlépe. Ale v tento okamžik se usmívám. A víte proč? Protože se tím řídím. Nadechla jsem se. Starosti neexistují. Jen zítřky. Má duše odpouvá, a nořím se do svého vlastního světa. Je mi skvěle. Co na tom, že jsem vyčerpaná, co na tom, že máme ve škole hodně učení, co na tom, že jsem se právě pohádala se svou sestrou? To je jen včerejšek, a já žiji pro zítřek.

Cítíte tu pozitivní energii také? Možná se ušklíbáte, připadá vám to naivní, ale zkuste být jeden den prostě...šťastní. Nemyslet na věci, které se dávno staly, a které již nemůžete změnit. Žít pro budoucnost.

Mimochodem, i když je ta píseň vlastně o tom, co jsem zmínila výše, myslím, že by dokázala odvést i od sebevraždy, nikoli pouze od depresí. Jsou dny, kdy se ti chce zemřít...a později jsou zpívány ony pozitivní věty. Kdybych se chystala zabít, rozhodně bych o tom začala pochybovat, a nevím, jestli bych to nakonec udělala.

Ale nyní ke skladbě jako takové. Myslím si, že má hrozně uklidňující melodii, stejně jako intonaci hlasu zpěváka. Podle mamčiných slov je i přímo jeho hlas hrozně uklidňující, ale to už jsem několikrát říkala. Akorát zrovna tady dost vysoko položený, ale to je na celém tom albu. U této skladby to asi tak má být, ale když zavřu oči, prostě cítím tu harmonii na duši. Vidím krásné krajiny,předaleké pastviny...

Nyní, kvůli tomuto článku, poslouchat tuo píseň nějak popáté, a opravdu mi je o poznání lépe. Mí rodinní příšlušníci se dokonce ptají, proč se tak zubím. A to jsem předtím měla docela slušnou "depresi", a byla jsem hodně protivná. Takže ano, mě to pomáhá.

Jen pozor, tuto skladbu si pustíte jednou, a budete si jí notovat minimálně ještě týden. Je to má oblíbená zábava v nudných hodinách školy, akorát musí být učitelům divné, proč se stále tak usmívám, a dobře, někdy se neudržím, a pohupuji se do rytmu.

No, a jak působí tato píseň na vás? Líbí se vám? Také si jí notujete stále dokola? Máte rádi pozitivní skladby (já totiž za normálních okolností vůbec, ale existují výjimky, a toto je jedna z nich. Příliš jich není, jen asi tak deset)?

P.S.: Kdo z vás někdy napsal pozitivnější článek? :-)

Druhá strana ráje- kapitola 20.

17. února 2015 v 7:00 | Carine |  Druhá strana ráje
Tato kapitola je zvláštní především v tom, že není vyprávěna z pohledu Tyrinnela, z docela pochopitelného důvodu. Nevystupuje tam. Přesto se tam o něm dosti mluví, a je to o dost pozitivnější kapitola než ta minulá. Takže doufám, že se vám to bude líbit!
Jinak, pokud se vám zdá, že při popisu toho, jak se Alexia /Tarenia (jak chcete) dostala na to místo, přeháním, nebo to nějak odporuje esoterickým přesvědčením, moc se omlouvám, ale částečně vycházím z vlastních zkušeností, šástečně z některých náboženství, takže je to vlastně takový mišmaš. Vím, že mnoho z vás se mnou ve vidění posmrtného života nemusí souhlasit, ale já vám váš názor také neberu. Samozřejmě o tom můžeme diuskutovat, ale nikdo nikomu, prosím, nebude říkat, že je jeho postoj špatný.



Kapitola 20.
Naše světy se střetávají

Kráčela krajinou a nevnímala svět okolo sebe. Cosi v srdci jí bolestivě svíralo, když přemýšlela, jestli její rozhodnutí bylo chybou, či nikoli. Tak či tak, právě nelítostně ranila někoho, kdo pro ni přešel několik světů, a vytrpěl si nesmírná muka. Možná si to za své skutky zasloužil, ale nepřipadal jí špatný. Napravovat je přece účel Pekla. Nejspíš už se z něj měl brzy dostat. Nebo možná ne, protože zmiňoval, že odtamtud nemůže.

Zarazila se. Tolik toho obětoval jen proto, aby se jí omluvil. Nezáleželo na tom, jaká slova pronesl, ale na tom, kolik ho to stálo. Musel jí opravdu milovat. Věděl, že je v jiném těle, ale přesto to udělal. Musel si myslet, že jejich láska byla tak opravdová, že zasáhla celou jejich duši, a na nějaké reinkarnaci nezáleželo. Nejistě se zastavila. Pokud takový člověk měl trpět v Pekle, byl svět ještě férovým místem? Když se tedy nikdo nestaral o spravedlnost…nemohla jí přece jen vzít do svých rukou?

Nejprve se nad tou myšlenkou ušklíbla a zavrtěla hlavou. Čím více však o tom přemýšlela, nepřipadalo jí to zase jako tak špatný nápad. Jistě, pokud se nevrátí, ublíží tím své rodině, ale stejně se jí nikdy nezdálo, že by jim doopravdy na nějaké dceři záleželo. Jistě, milovali jí, ale nejspíš jen proto, že to byla její krev. Když už nebyli na cestách, vždy se od nich dočkala jen neutrálních slov a gest, nikdy ne něhy a lásky.

Ano, zahodí tím jeden ze svých životů. Ale možná tím zachrání celou jednu duši. Nebo se o to alespoň pokusí. Stejně by nemohla naplno žít, kdyby to neudělala. Neustále by si to vyčítala. Jeho čas běžel, protože v Pekle se příliš snadno ztrácelo, zvláště poté, co ho vyděšená tak odvrhla. Bylo rozhodnuto.

I kdyby si tím nebyla jistá, musela si vzpomenout na ten láskyplný pohled. I když jejich životy již nebyly propleteny, když jí prosil, cítila něco ve svém nitru Jakousi dávnou touhu a vášeň. Nezáleželo na tom, že ho nyní neznala. Někde hlubokou uvnitř věděla, že on byl tím jediným, pro kterého byla stvořena, a on byl stvořen pro ni.

Samozřejmě, věděla, že přízraky mohou být úskočné, a umí moc dobře lhát a předstírat. Ale on jí neprosil, aby mu pomohla, nebo snad ho milovala. Nežádal ani odpuštění. Chtěl jen, aby vyslechla jeho omluvy. Aby ho pochopila. Nemohl čekat, až se stane živých, a doufat, že se nějak shledají. Cítil, že to udělá, a Alexia mu plně rozuměla. Věřila mu. Rozhodla se, že se pro něj pokusí udělat to, co on udělal pro ni. Donese mu lásku.

Ohlédla se přes rameno, a pustila se po nepříliš vyšlapané stezce vedoucí z kopce k jednomu z osamoceně stojících domů. Šla čím dál tím rychleji, ke konci již běžela, protože se bála, že ztratí odvahu. Když zaklepala dveře z pevného dřeva, již nebylo úniku. Ale ona to chtěla udělat. Byla si jistá, že právě k tomu jí byl tento život předurčen. Nevzdala to, ani když jí přišla otevřít postarší, ale mile působící žena.

V tomto kraji jí nikdo neodsuzoval, možná proto, že za své služby nic nechtěla, ale nikdo jí také neobdivoval. Nebyla zákeřná, dala člověku vždy to, co chtěl. Řekla mu o všech nebezpečích a nástrahách. Někdy to byly jen neškodné bylinky, ale uměla někoho i spojit s mrtvými, i přes všechno riziko. Ale ani to druhé dnes dívka nežádala.

"Alexio," oslovila jí kořenářka. "Co tě sem přivádí? Snad někdo neonemocněl?"

"Ne," zašeptala, a přivřela oči. "Chystám se udělat nejšílenější věc…své existence. Mohla bych vám to říct, spíše až budu uvnitř?"

Žena jí láskyplně pohladila po vlasech. "Vypadáš vyděšeně. Pojď. Pomohu ti, pokud to bude v mých silách. Ale nejprve ti uvařím uklidňující čaj, co říkáš?"

Dívka však zděšeně zavrtěla hlavou a vešla do útulně vypadajícího domu. Tvořila ho jediná místnost. Stály zde pouze tři dřevěné židle u kulatého stolu, a u zdí se tyčila spousta poliček s různými zkumavkami a pytlíku plnými bylinek. Přesto milý úsměv obyvatelky a sluneční paprsky pronikající dovnitř zajištovaly příjemnou atmosféru. Alexiu to však tentokrát nepovzbudilo. Upírala na ženu zoufalý pohled.

"Ne, prosím. Čím déle budeme otálet, tím snadněji si to rozmyslím."

Kořenářka naklonila hlavu na bok. "Nedělej to, pokud si tím nejsi naprosto jistá. Mohla bys toho litovat. Některé věci, které vykonám, jsou již nezvratné."

"Já vím," pravila, a přerývavě se nadechla. "Jsem si tím naprosto jistá, ale…nejlepší bude, když vám to povyprávím." Pustila se do líčení celého příběhu. Žena jí mezitím usadila, a stále se mile usmívala. Nedala na sobě znát žádné emoce. Pouze po celou dobu přikyvovala. Alexia vše zakončila několika slovy. "Neznám ho. Viděla jsem to poprvé v životě. Ale mé srdce mě k němu prostě táhne. Je to hloupé?"

"Taková láska se jen tak nevidí," dostalo se jí odpovědi. "Je to…zvláštní. Ale krásné. Nerozdělilo vás ani Peklo."

"Spíše mě a jeho dívku, s kterou mám společnou jen duši, ne snad?"

"Ne, dívenko. Pokud si myslíš toto, je pochopitelné, že pochybuješ. Ale musíš si uvědomit, že ty a ona máte jen rozdílná těla. Vlastně to nic neznamená. Jinak vypadáš, možná i tvá povaha se změnila. Ale nezůstává jen tvá duše. I tvé srdce je stejné. Jsi i k něčemu jinému předurčena, protože neseš jiné jméno. Ale neznamená to, že jsi někým jiným. Jsi to stále ty, jen procházíš další etapou osvícení své duše."

"Takže…ho vlastně stále miluji?"

"Dá se to tak říct. Jen o tom nevíš, a ani vědět nemůžeš. Ale je to pohřbené někde hluboko v tobě. Možná jsi v tomto životě měla potkat jinou lásku, ale nikdy by nebyl jako on. To je také důvodem, proč někteří lidé tvrdí, že je nemožné, najít svou druhou polovinu. Oni jí již dávno objevili, jen v minulém životě. V tom nynějším jsou spolu také svázáni, ale bohužel si toho pouta, co mezi nimi je, nevšimnou. Proto někteří lidé na pravou lásku nevěří."

"Ale to nedává smysl!" namítla. "Když jsem u vás byla naposledy, říkala jste, že někteří lidé, kteří třeba v minulém životě byli partnery, se v tom dalším setkají například jako sourozenci, nebo podobně…"

"Ano," odvětila bez váhání. "Ty jsi nikdy neslyšela o pokrevní lásce? Ten cit nemusí být jen mezi mužem a ženou, a nemusí ho ovládat vášeň, víš?"

"Jistě," vydechla. "Omlouvám se, jsem příliš rozrušená."

"Rozumím ti." Žena si povzdechla. "Ty po mě žádáš, abych tě za ním přivedla, viď?"

"Chtěla bych mu říct, že vím, jak se cítí. Že mu vše odpouštím. A…pokusit se ho zachránit."

Kořenářka sykla. "Musím tě zklamat. To není možné."

"Ne," stála si tvrdě za svým. "Já to dokážu. I kdybych pro to měla obětovat cokoli. On si nezaslouží trpět, když není zkažený. Neexistuje věc, která by byla nemožná. Sama jste to kdysi povídala."

"Kromě průchodu Peklem. On prodal kousek sebe. Nemůže odtamtud uniknout."

"Ani když mu ten kousek pomohu získat zpět? Copak láska toto nezmůže?"

"Když vyslovíš jeho jméno," začala opatrně. "A bude si jistá, že mu chceš pomoct, ne ublížit, možná…možná by to mohlo vyjít. Ale jeho trest ještě nebyl zcela dokonán. Jinak by odtamtud mohl odejít."

"Já počkám," odpověděla Alexia a hrdě vztyčila hlavu. Žena se smutně pousmála.

"Jsi tak odhodlaná. Ale bohužel to nebude stačit. Já ti v tom světě nemohu zajistit bezpečí. Pokud ho chceš zachránit, musíte se co nejrychleji dostat do Ráje, nebo tam uvízneš spolu s ním."

Dívka pokrčila rameny. "Stačí přece přesvědčit Vládce, ať nás pustí, když již nemáme pro co trpět."

"Ne. Musíte se odtamtud dostat mnohem, mnohem rychleji. V lepším případě bys zůstala po jeho boku, ovšem v prachu, v horším bys byla…zatracena. Vysáli by ti tvé světlo. Všechno."

"Na to, jak to udělat, musíme přijít sami, viďte?"

Žena pomalu přikývla. "Já to opravdu netuším. Ale nejspíš je to právě ta zkouška, ve které musíte obstát, pokud to všechno chcete podstoupit. Možná by bylo lepší to vzdát, a navždy se spolu rozloučit, i když víte, že jste navždy spojeni. Ale cítím, že to neuděláš."

"Ne. Půjdu do toho."

Kořenářka se znovu usmála. "Jsi nesmírně odvážná. A chytrá. Takže jistě víš, že jestli chcete zachránit i tu dívku- Aghatiu…je to vaším dalším úkolem."

"Já se s ní…setkám?" zašeptala a oči se jí zatřpytily radostí.

"Pokud se pohybuje kolem Tyrinnela, je to více než pravděpodobné."

"My na to přijdeme!" usmála se Alexia.

"V to doufám," odvětila žena. "Ale měla bych ti říct ještě jednu věc- i když to nevyjde, nemohu tě vrátit zpět. Protože jestli to všechno budeš podstupovat, musíš být…mrtvá."

Dívka zaváhala, ale vzápětí si za to vynadala. On by přece pro ni zemřel i natisíckrát. "Jistě. Ale nebudu mezi přízraky patřit, že ne?"

"Ani v nejmenším. Tvé světlo bude tvou slabinou, ale zároveň obě dobře víme, že jen díky němu se můžete dostat ven. Nevím, jak, ani ty to netušíš, ale právě to je tvým novým posláním, když už jsi vykročila ze své staré osudové cesty. Ptám se tě naposledy- chceš to opravdu podniknout?"

"Já věřím v naději," zašeptala v odpověď.

"To je moc dobře. Bez naděje neexistuje šance k vítězství. Chceš to opravdu učinit?"

"Ano," pravila, ale hlas se jí trochu zachvěl. Kořenářka si jí ještě dlouho zkoumavě prohlížela.

"Dobře tedy. Chytni mě za ruce." Dívka jí poslechla. Strach přemohla zvědavost, co se bude dít dále. "Nejprve se musíš dostat hluboko, hluboko do transu. Musíš najít místo, kdy jsi bývala jeho dívkou. Pomohu ti, ale musíš očekávat, že znovu zažiješ to, co ona. Jsi připravená?"

"To nelze," odpověděla, a následovala jejích pokynů.

"Dobře tedy. Zavři oči, a vnímej pouze tlukot svého srdce. Právě odtamtud totiž proudí všechny tvé energie, jako paprsky slunce, do celého těla. Cítíš, jak se mění v cesty? Před tebou stojí tisíce a tisíce dveří, ale jen jedny vedou k lásce. Učiň několik kroků, a otevři ty, které cítíš, že jsou správné. Nesnaž se na to jít logicky, protože poté zaváháš, zmýlíš se, a skončíš uvězněná v jiném světě, kde nepatříš o nic více než do Pekla.

Dívka si nejprve myslela, že takto to nikdy nemůže fungovat, ale když se nořila hlouběji a hlouběji do svého nitra, náhle zjistila, že to skutečně vidí. Stála na otevřené planině, mezi zavřenými dveřmi, a ona měla otevřít jediné. Náhle jí zahltily obavy. Jak to všechno měla dokázat, když se ztratila již zde?

"Kořenářko…?" zvolala váhavě. Již, když to však vyslovovala, věděla, že tady jí nikdo nepomůže. Toto musela zvládnout sama. Rozhlédla se kolem sebe. Ale nebylo úniku. Zakázala si přemýšlet. Stejně na to vždy byla příliš zbrklá. Což bylo vlastně i důvodem, proč tu stála. Jen krátce zadoufala, že to žena, která jí sem poslala, všem vysvětlí. Ani se nestihla rozloučit. A mohla si za to sama. Ale nesměla se tím zabývat.

Poté udělala to nejspontánnější, co se dalo. Zavřela oči, a poslepu se vydala směrem ke dveřím. Potlačovala všechny své nápady do pozadí mysli, a dovolila si cítit pouze lásku. Tak pulzující, deroucí se na povrch, prostupujíc celou duší. Neotevřela oči, ani když sahala po klice. Teprve poté. Viděla jen bláznivý šedivý vír. Nechtělo se jí do něj vkročit, ale odolala nutkání podívat se i do jiných. Ne. Tyto byly její volbou. Zhluboka se nadechla, a vešla do nového začátku.

Svět se roztočil příliš rychle i na ní. Kolem tváře jí létal prach, a pochopila, že navždy opustila svůj život. Nechápala, jako to kořenářka udělala, ale nejspíš to byla i ona sama. Tolik mu chtěla pomoct, že zapomněla, co to vlastně znamená, žít. Obětovala pro to úplně vše. Ale nelitovala. Věřila.

Když se vír konečně zastavil, na okamžik cítila jen chlad všude okolo. Zabalila se do tenké šály, kterou měla jako doplněk přehozenou kolem krku, ale mráz se jí přesto šířil celou podstatou. Když se jí zrak začal rozjasňovat, nejprve viděla své konečky prstů. Ztrácely svůj tvar, a zlatavě zářily. Celá její postava zářila. Ale byla jen kapkou v oceánu prachu všude kolem. Nikde nezačínal, a nikde nekončil. Ona cítila, jak jí opouští všechna síla.

Hledala v davu jedinou tvář, ale všechny přízraky jí připadaly stejné. Když už o sobě začínala pochybovat, všimla si, že jedna z nich se nedívá skrz ni. Hleděla jí zpříma do tváře. Přistoupila k ní. Dívka se otřásla. Její oči byly příliš prázdné. Šířila jen další chlad, stejně jako její hlas.

"Počkej," pravila. "Ty nejsi odsud."

"Ne," zašeptala dívka a přitiskla k sobě šál ještě blíže. Snažila se přízračnou ženu obejít, ale ona jí neoblomně stála v cestě. Začínala si myslet, že jí zničí, ale ona udělala něco nečekaného. Vytáhla zápisník. Dívce byl něčím povědomý, ale nemohla si vzpomenout, kde ho již viděla. Tolik k tomu, že se jí měly vybavit vzpomínky. Když však vytáhla jeden volný list papíru, pouze dokázala hledět na kresbu. Byla to ona. Poznávala ty tahy.

"Odkud to máš?" oslovila přízrak rázněji, než zamýšlela. Dočkala se úsměvu.

"Ty jsi Tarenia."

Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co tím vlastně myslí. "A…Aghatio? Jste to vy?" Ani si neuvědomila, že přešla na vykání, dokud jmenovaná nepovytáhla obočí. "Celý život jsem vás obdivovala. Pocházíme ze stejného kraje. Já se s vámi opravdu setkávám…"

"Ale…co děláš na takto nehostinném místě?"

Tarenia se nedokázala přimět k tomu, aby odpověděla přímo. "Kde vlastně je?"

"Kdo?"

"Tyrinnel."

"Ty jsi přišla kvůli němu?" podivila se.

"No…samozřejmě." Aghatia zavřela oči a rozesmála se. Znělo to děsivě a nádherně zároveň.

"Jemu se to povedlo. Ale…jak?"

"Uvědomila jsem si, co pro něj Tarenia…vlastně já…znamenám. Nezaslouží si tady trpět. Navíc, Aghatio," pravila s rozzářenýma očima. "Možná znám způsob, jak vás oba odsud dostat!"

"To ale není možné."

"To neslyším poprvé. Ale já mám světlo! Mnohem větší, než kdokoli, kdo sem přijde."

Druhá dívka se na ní znovu zadívala a musela se opět zazubit. "Měl pravdu. Ty jsi naděje."

"To opravdu říkal?"

"Ano. A mnohem více." Trochu zaváhala, ale podala jí zápisník. "Přečti si to, ale pospěš si, než se vrátí. Všechno je to o tobě."

"Rozumím. Ale říkala jste…vrátí?"

"Ještě neskončil jeho čas ve světě živých," vysvětlila. "Váš společný čas. Ale to, jak je možné, že sji tady, mi můžeš vysvětlit poté. Nejprve chci, abys viděla ty verše."

"On píše básně?" podivila se. Aghatia horlivě přikývla.

"O lásce a trápení. O tobě." Tarenia otočila prvním listem, a zadívala se na řádky.


Paprsky hřály mě do tváře,

osvětlovaly cestu k tobě,

v marné snaze

ukázat mi správnou cestu.



Zalily se jí oči slzami dojetí. Aghatia na ní nevěřícně hleděla.

"Ty…pláčeš."

"Samozřejmě, že pláču," přisvědčila. "On opravdu trávil čas v Pekle tím, že psal verše o mně?"

"Každou chvíli, přisvědčila. "Rozumím ti. Jde o to, že na tomto místě nikdo nepláče. Nejde to. Slzy odnášejí utrpení, a my ho nemáme být zbavováni."

Tarenia si to chvíli přebírala v hlavě. "Možná je to tím, že já nejsem trestaná duše."

"To vidím," odpověděla Aghatia a znovu si jí prohlédla. "Půjčíš mi ten zápisník? Chtěla bych ti ukázat, jak hluboce mu na tobě záleželo."

"Myslím, že to už jsem dávno pochopila," namítla.

"Ne. Ne, dokud si to nepřečteš," trvala Aghatia na svém a listovala. Zarazila se, když hleděla na slova, která ještě nečetla. Musel přijít na způsob, jak psát i ve světě živých. Začetla se do veršů a pocítila známé dojetí smíšené s hořkým pocitem prohry. Podala sešit otočený na příslušné stránce dívce. "Například toto. Musel to napsat, když odcházel."

Tareniiny oči namátkou vybraly jeden verš, ale ten stačil k tomu, aby vše pochopila.



Při pohledu na tebe však prožívám bolest.



"Neměla jsem se k němu nikdy chovat, jako by byl cizí," vzlykla.

"Byla jsi vyděšená. Překvapená," uklidňovala jí Aghatia. "A nyní jsi přece tady, abys ho zachránila, ne snad?"

Tarenia se pokusila usmát. "Jste přesně tak laskavá jako v těch legendách, které se vás vyprávějí."

Dívka se zazubila. "To řekni Tyrinnelovi. On si očividně myslí opak. Mám ho ráda, ale opravdu tě obdivuji, že jsi s ním dokázala žít."

"Ale on vás má také rád. Jinak by mi neříkal, jak jste mu pomáhala. Nemluvil by o vás."

"Já vím," přisvědčila. "Ale je nesnesitelně protivný. Ale to zjistíš sama. Nezbývá nám, než na něj společně čekat, viď?"

"Asi ano," přitakala.

"Dobře tedy," pokrčila Aghatia rameny, ale vzápětí nasadila zkoumavý výraz. "Poslyš…o mě se vyprávějí legendy?"

"Mnoho, mnoho let," přisvědčila Tarenia. "Poslyšte…to, co jste udělala, bylo tak krásné a statečné. Vždy jsem přemýšlela, co bych vám řekla, kdybych se s vámi setkala, ale nyní mi chybí slova."

"Není jich potřeba. A legendy stejně přehánějí," mávla rukou, ale věděla, že je na ní znát, jak jí pochvala od Tarenii těší. Po chvíli ticha se jí to rozhodla naznačit. "Jsi úžasná. Nedivím se, že tě tak miluje."