Druhá strana ráje- kapitola 20.

17. února 2015 v 7:00 | Carine |  Druhá strana ráje
Tato kapitola je zvláštní především v tom, že není vyprávěna z pohledu Tyrinnela, z docela pochopitelného důvodu. Nevystupuje tam. Přesto se tam o něm dosti mluví, a je to o dost pozitivnější kapitola než ta minulá. Takže doufám, že se vám to bude líbit!
Jinak, pokud se vám zdá, že při popisu toho, jak se Alexia /Tarenia (jak chcete) dostala na to místo, přeháním, nebo to nějak odporuje esoterickým přesvědčením, moc se omlouvám, ale částečně vycházím z vlastních zkušeností, šástečně z některých náboženství, takže je to vlastně takový mišmaš. Vím, že mnoho z vás se mnou ve vidění posmrtného života nemusí souhlasit, ale já vám váš názor také neberu. Samozřejmě o tom můžeme diuskutovat, ale nikdo nikomu, prosím, nebude říkat, že je jeho postoj špatný.



Kapitola 20.
Naše světy se střetávají

Kráčela krajinou a nevnímala svět okolo sebe. Cosi v srdci jí bolestivě svíralo, když přemýšlela, jestli její rozhodnutí bylo chybou, či nikoli. Tak či tak, právě nelítostně ranila někoho, kdo pro ni přešel několik světů, a vytrpěl si nesmírná muka. Možná si to za své skutky zasloužil, ale nepřipadal jí špatný. Napravovat je přece účel Pekla. Nejspíš už se z něj měl brzy dostat. Nebo možná ne, protože zmiňoval, že odtamtud nemůže.

Zarazila se. Tolik toho obětoval jen proto, aby se jí omluvil. Nezáleželo na tom, jaká slova pronesl, ale na tom, kolik ho to stálo. Musel jí opravdu milovat. Věděl, že je v jiném těle, ale přesto to udělal. Musel si myslet, že jejich láska byla tak opravdová, že zasáhla celou jejich duši, a na nějaké reinkarnaci nezáleželo. Nejistě se zastavila. Pokud takový člověk měl trpět v Pekle, byl svět ještě férovým místem? Když se tedy nikdo nestaral o spravedlnost…nemohla jí přece jen vzít do svých rukou?

Nejprve se nad tou myšlenkou ušklíbla a zavrtěla hlavou. Čím více však o tom přemýšlela, nepřipadalo jí to zase jako tak špatný nápad. Jistě, pokud se nevrátí, ublíží tím své rodině, ale stejně se jí nikdy nezdálo, že by jim doopravdy na nějaké dceři záleželo. Jistě, milovali jí, ale nejspíš jen proto, že to byla její krev. Když už nebyli na cestách, vždy se od nich dočkala jen neutrálních slov a gest, nikdy ne něhy a lásky.

Ano, zahodí tím jeden ze svých životů. Ale možná tím zachrání celou jednu duši. Nebo se o to alespoň pokusí. Stejně by nemohla naplno žít, kdyby to neudělala. Neustále by si to vyčítala. Jeho čas běžel, protože v Pekle se příliš snadno ztrácelo, zvláště poté, co ho vyděšená tak odvrhla. Bylo rozhodnuto.

I kdyby si tím nebyla jistá, musela si vzpomenout na ten láskyplný pohled. I když jejich životy již nebyly propleteny, když jí prosil, cítila něco ve svém nitru Jakousi dávnou touhu a vášeň. Nezáleželo na tom, že ho nyní neznala. Někde hlubokou uvnitř věděla, že on byl tím jediným, pro kterého byla stvořena, a on byl stvořen pro ni.

Samozřejmě, věděla, že přízraky mohou být úskočné, a umí moc dobře lhát a předstírat. Ale on jí neprosil, aby mu pomohla, nebo snad ho milovala. Nežádal ani odpuštění. Chtěl jen, aby vyslechla jeho omluvy. Aby ho pochopila. Nemohl čekat, až se stane živých, a doufat, že se nějak shledají. Cítil, že to udělá, a Alexia mu plně rozuměla. Věřila mu. Rozhodla se, že se pro něj pokusí udělat to, co on udělal pro ni. Donese mu lásku.

Ohlédla se přes rameno, a pustila se po nepříliš vyšlapané stezce vedoucí z kopce k jednomu z osamoceně stojících domů. Šla čím dál tím rychleji, ke konci již běžela, protože se bála, že ztratí odvahu. Když zaklepala dveře z pevného dřeva, již nebylo úniku. Ale ona to chtěla udělat. Byla si jistá, že právě k tomu jí byl tento život předurčen. Nevzdala to, ani když jí přišla otevřít postarší, ale mile působící žena.

V tomto kraji jí nikdo neodsuzoval, možná proto, že za své služby nic nechtěla, ale nikdo jí také neobdivoval. Nebyla zákeřná, dala člověku vždy to, co chtěl. Řekla mu o všech nebezpečích a nástrahách. Někdy to byly jen neškodné bylinky, ale uměla někoho i spojit s mrtvými, i přes všechno riziko. Ale ani to druhé dnes dívka nežádala.

"Alexio," oslovila jí kořenářka. "Co tě sem přivádí? Snad někdo neonemocněl?"

"Ne," zašeptala, a přivřela oči. "Chystám se udělat nejšílenější věc…své existence. Mohla bych vám to říct, spíše až budu uvnitř?"

Žena jí láskyplně pohladila po vlasech. "Vypadáš vyděšeně. Pojď. Pomohu ti, pokud to bude v mých silách. Ale nejprve ti uvařím uklidňující čaj, co říkáš?"

Dívka však zděšeně zavrtěla hlavou a vešla do útulně vypadajícího domu. Tvořila ho jediná místnost. Stály zde pouze tři dřevěné židle u kulatého stolu, a u zdí se tyčila spousta poliček s různými zkumavkami a pytlíku plnými bylinek. Přesto milý úsměv obyvatelky a sluneční paprsky pronikající dovnitř zajištovaly příjemnou atmosféru. Alexiu to však tentokrát nepovzbudilo. Upírala na ženu zoufalý pohled.

"Ne, prosím. Čím déle budeme otálet, tím snadněji si to rozmyslím."

Kořenářka naklonila hlavu na bok. "Nedělej to, pokud si tím nejsi naprosto jistá. Mohla bys toho litovat. Některé věci, které vykonám, jsou již nezvratné."

"Já vím," pravila, a přerývavě se nadechla. "Jsem si tím naprosto jistá, ale…nejlepší bude, když vám to povyprávím." Pustila se do líčení celého příběhu. Žena jí mezitím usadila, a stále se mile usmívala. Nedala na sobě znát žádné emoce. Pouze po celou dobu přikyvovala. Alexia vše zakončila několika slovy. "Neznám ho. Viděla jsem to poprvé v životě. Ale mé srdce mě k němu prostě táhne. Je to hloupé?"

"Taková láska se jen tak nevidí," dostalo se jí odpovědi. "Je to…zvláštní. Ale krásné. Nerozdělilo vás ani Peklo."

"Spíše mě a jeho dívku, s kterou mám společnou jen duši, ne snad?"

"Ne, dívenko. Pokud si myslíš toto, je pochopitelné, že pochybuješ. Ale musíš si uvědomit, že ty a ona máte jen rozdílná těla. Vlastně to nic neznamená. Jinak vypadáš, možná i tvá povaha se změnila. Ale nezůstává jen tvá duše. I tvé srdce je stejné. Jsi i k něčemu jinému předurčena, protože neseš jiné jméno. Ale neznamená to, že jsi někým jiným. Jsi to stále ty, jen procházíš další etapou osvícení své duše."

"Takže…ho vlastně stále miluji?"

"Dá se to tak říct. Jen o tom nevíš, a ani vědět nemůžeš. Ale je to pohřbené někde hluboko v tobě. Možná jsi v tomto životě měla potkat jinou lásku, ale nikdy by nebyl jako on. To je také důvodem, proč někteří lidé tvrdí, že je nemožné, najít svou druhou polovinu. Oni jí již dávno objevili, jen v minulém životě. V tom nynějším jsou spolu také svázáni, ale bohužel si toho pouta, co mezi nimi je, nevšimnou. Proto někteří lidé na pravou lásku nevěří."

"Ale to nedává smysl!" namítla. "Když jsem u vás byla naposledy, říkala jste, že někteří lidé, kteří třeba v minulém životě byli partnery, se v tom dalším setkají například jako sourozenci, nebo podobně…"

"Ano," odvětila bez váhání. "Ty jsi nikdy neslyšela o pokrevní lásce? Ten cit nemusí být jen mezi mužem a ženou, a nemusí ho ovládat vášeň, víš?"

"Jistě," vydechla. "Omlouvám se, jsem příliš rozrušená."

"Rozumím ti." Žena si povzdechla. "Ty po mě žádáš, abych tě za ním přivedla, viď?"

"Chtěla bych mu říct, že vím, jak se cítí. Že mu vše odpouštím. A…pokusit se ho zachránit."

Kořenářka sykla. "Musím tě zklamat. To není možné."

"Ne," stála si tvrdě za svým. "Já to dokážu. I kdybych pro to měla obětovat cokoli. On si nezaslouží trpět, když není zkažený. Neexistuje věc, která by byla nemožná. Sama jste to kdysi povídala."

"Kromě průchodu Peklem. On prodal kousek sebe. Nemůže odtamtud uniknout."

"Ani když mu ten kousek pomohu získat zpět? Copak láska toto nezmůže?"

"Když vyslovíš jeho jméno," začala opatrně. "A bude si jistá, že mu chceš pomoct, ne ublížit, možná…možná by to mohlo vyjít. Ale jeho trest ještě nebyl zcela dokonán. Jinak by odtamtud mohl odejít."

"Já počkám," odpověděla Alexia a hrdě vztyčila hlavu. Žena se smutně pousmála.

"Jsi tak odhodlaná. Ale bohužel to nebude stačit. Já ti v tom světě nemohu zajistit bezpečí. Pokud ho chceš zachránit, musíte se co nejrychleji dostat do Ráje, nebo tam uvízneš spolu s ním."

Dívka pokrčila rameny. "Stačí přece přesvědčit Vládce, ať nás pustí, když již nemáme pro co trpět."

"Ne. Musíte se odtamtud dostat mnohem, mnohem rychleji. V lepším případě bys zůstala po jeho boku, ovšem v prachu, v horším bys byla…zatracena. Vysáli by ti tvé světlo. Všechno."

"Na to, jak to udělat, musíme přijít sami, viďte?"

Žena pomalu přikývla. "Já to opravdu netuším. Ale nejspíš je to právě ta zkouška, ve které musíte obstát, pokud to všechno chcete podstoupit. Možná by bylo lepší to vzdát, a navždy se spolu rozloučit, i když víte, že jste navždy spojeni. Ale cítím, že to neuděláš."

"Ne. Půjdu do toho."

Kořenářka se znovu usmála. "Jsi nesmírně odvážná. A chytrá. Takže jistě víš, že jestli chcete zachránit i tu dívku- Aghatiu…je to vaším dalším úkolem."

"Já se s ní…setkám?" zašeptala a oči se jí zatřpytily radostí.

"Pokud se pohybuje kolem Tyrinnela, je to více než pravděpodobné."

"My na to přijdeme!" usmála se Alexia.

"V to doufám," odvětila žena. "Ale měla bych ti říct ještě jednu věc- i když to nevyjde, nemohu tě vrátit zpět. Protože jestli to všechno budeš podstupovat, musíš být…mrtvá."

Dívka zaváhala, ale vzápětí si za to vynadala. On by přece pro ni zemřel i natisíckrát. "Jistě. Ale nebudu mezi přízraky patřit, že ne?"

"Ani v nejmenším. Tvé světlo bude tvou slabinou, ale zároveň obě dobře víme, že jen díky němu se můžete dostat ven. Nevím, jak, ani ty to netušíš, ale právě to je tvým novým posláním, když už jsi vykročila ze své staré osudové cesty. Ptám se tě naposledy- chceš to opravdu podniknout?"

"Já věřím v naději," zašeptala v odpověď.

"To je moc dobře. Bez naděje neexistuje šance k vítězství. Chceš to opravdu učinit?"

"Ano," pravila, ale hlas se jí trochu zachvěl. Kořenářka si jí ještě dlouho zkoumavě prohlížela.

"Dobře tedy. Chytni mě za ruce." Dívka jí poslechla. Strach přemohla zvědavost, co se bude dít dále. "Nejprve se musíš dostat hluboko, hluboko do transu. Musíš najít místo, kdy jsi bývala jeho dívkou. Pomohu ti, ale musíš očekávat, že znovu zažiješ to, co ona. Jsi připravená?"

"To nelze," odpověděla, a následovala jejích pokynů.

"Dobře tedy. Zavři oči, a vnímej pouze tlukot svého srdce. Právě odtamtud totiž proudí všechny tvé energie, jako paprsky slunce, do celého těla. Cítíš, jak se mění v cesty? Před tebou stojí tisíce a tisíce dveří, ale jen jedny vedou k lásce. Učiň několik kroků, a otevři ty, které cítíš, že jsou správné. Nesnaž se na to jít logicky, protože poté zaváháš, zmýlíš se, a skončíš uvězněná v jiném světě, kde nepatříš o nic více než do Pekla.

Dívka si nejprve myslela, že takto to nikdy nemůže fungovat, ale když se nořila hlouběji a hlouběji do svého nitra, náhle zjistila, že to skutečně vidí. Stála na otevřené planině, mezi zavřenými dveřmi, a ona měla otevřít jediné. Náhle jí zahltily obavy. Jak to všechno měla dokázat, když se ztratila již zde?

"Kořenářko…?" zvolala váhavě. Již, když to však vyslovovala, věděla, že tady jí nikdo nepomůže. Toto musela zvládnout sama. Rozhlédla se kolem sebe. Ale nebylo úniku. Zakázala si přemýšlet. Stejně na to vždy byla příliš zbrklá. Což bylo vlastně i důvodem, proč tu stála. Jen krátce zadoufala, že to žena, která jí sem poslala, všem vysvětlí. Ani se nestihla rozloučit. A mohla si za to sama. Ale nesměla se tím zabývat.

Poté udělala to nejspontánnější, co se dalo. Zavřela oči, a poslepu se vydala směrem ke dveřím. Potlačovala všechny své nápady do pozadí mysli, a dovolila si cítit pouze lásku. Tak pulzující, deroucí se na povrch, prostupujíc celou duší. Neotevřela oči, ani když sahala po klice. Teprve poté. Viděla jen bláznivý šedivý vír. Nechtělo se jí do něj vkročit, ale odolala nutkání podívat se i do jiných. Ne. Tyto byly její volbou. Zhluboka se nadechla, a vešla do nového začátku.

Svět se roztočil příliš rychle i na ní. Kolem tváře jí létal prach, a pochopila, že navždy opustila svůj život. Nechápala, jako to kořenářka udělala, ale nejspíš to byla i ona sama. Tolik mu chtěla pomoct, že zapomněla, co to vlastně znamená, žít. Obětovala pro to úplně vše. Ale nelitovala. Věřila.

Když se vír konečně zastavil, na okamžik cítila jen chlad všude okolo. Zabalila se do tenké šály, kterou měla jako doplněk přehozenou kolem krku, ale mráz se jí přesto šířil celou podstatou. Když se jí zrak začal rozjasňovat, nejprve viděla své konečky prstů. Ztrácely svůj tvar, a zlatavě zářily. Celá její postava zářila. Ale byla jen kapkou v oceánu prachu všude kolem. Nikde nezačínal, a nikde nekončil. Ona cítila, jak jí opouští všechna síla.

Hledala v davu jedinou tvář, ale všechny přízraky jí připadaly stejné. Když už o sobě začínala pochybovat, všimla si, že jedna z nich se nedívá skrz ni. Hleděla jí zpříma do tváře. Přistoupila k ní. Dívka se otřásla. Její oči byly příliš prázdné. Šířila jen další chlad, stejně jako její hlas.

"Počkej," pravila. "Ty nejsi odsud."

"Ne," zašeptala dívka a přitiskla k sobě šál ještě blíže. Snažila se přízračnou ženu obejít, ale ona jí neoblomně stála v cestě. Začínala si myslet, že jí zničí, ale ona udělala něco nečekaného. Vytáhla zápisník. Dívce byl něčím povědomý, ale nemohla si vzpomenout, kde ho již viděla. Tolik k tomu, že se jí měly vybavit vzpomínky. Když však vytáhla jeden volný list papíru, pouze dokázala hledět na kresbu. Byla to ona. Poznávala ty tahy.

"Odkud to máš?" oslovila přízrak rázněji, než zamýšlela. Dočkala se úsměvu.

"Ty jsi Tarenia."

Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co tím vlastně myslí. "A…Aghatio? Jste to vy?" Ani si neuvědomila, že přešla na vykání, dokud jmenovaná nepovytáhla obočí. "Celý život jsem vás obdivovala. Pocházíme ze stejného kraje. Já se s vámi opravdu setkávám…"

"Ale…co děláš na takto nehostinném místě?"

Tarenia se nedokázala přimět k tomu, aby odpověděla přímo. "Kde vlastně je?"

"Kdo?"

"Tyrinnel."

"Ty jsi přišla kvůli němu?" podivila se.

"No…samozřejmě." Aghatia zavřela oči a rozesmála se. Znělo to děsivě a nádherně zároveň.

"Jemu se to povedlo. Ale…jak?"

"Uvědomila jsem si, co pro něj Tarenia…vlastně já…znamenám. Nezaslouží si tady trpět. Navíc, Aghatio," pravila s rozzářenýma očima. "Možná znám způsob, jak vás oba odsud dostat!"

"To ale není možné."

"To neslyším poprvé. Ale já mám světlo! Mnohem větší, než kdokoli, kdo sem přijde."

Druhá dívka se na ní znovu zadívala a musela se opět zazubit. "Měl pravdu. Ty jsi naděje."

"To opravdu říkal?"

"Ano. A mnohem více." Trochu zaváhala, ale podala jí zápisník. "Přečti si to, ale pospěš si, než se vrátí. Všechno je to o tobě."

"Rozumím. Ale říkala jste…vrátí?"

"Ještě neskončil jeho čas ve světě živých," vysvětlila. "Váš společný čas. Ale to, jak je možné, že sji tady, mi můžeš vysvětlit poté. Nejprve chci, abys viděla ty verše."

"On píše básně?" podivila se. Aghatia horlivě přikývla.

"O lásce a trápení. O tobě." Tarenia otočila prvním listem, a zadívala se na řádky.


Paprsky hřály mě do tváře,

osvětlovaly cestu k tobě,

v marné snaze

ukázat mi správnou cestu.



Zalily se jí oči slzami dojetí. Aghatia na ní nevěřícně hleděla.

"Ty…pláčeš."

"Samozřejmě, že pláču," přisvědčila. "On opravdu trávil čas v Pekle tím, že psal verše o mně?"

"Každou chvíli, přisvědčila. "Rozumím ti. Jde o to, že na tomto místě nikdo nepláče. Nejde to. Slzy odnášejí utrpení, a my ho nemáme být zbavováni."

Tarenia si to chvíli přebírala v hlavě. "Možná je to tím, že já nejsem trestaná duše."

"To vidím," odpověděla Aghatia a znovu si jí prohlédla. "Půjčíš mi ten zápisník? Chtěla bych ti ukázat, jak hluboce mu na tobě záleželo."

"Myslím, že to už jsem dávno pochopila," namítla.

"Ne. Ne, dokud si to nepřečteš," trvala Aghatia na svém a listovala. Zarazila se, když hleděla na slova, která ještě nečetla. Musel přijít na způsob, jak psát i ve světě živých. Začetla se do veršů a pocítila známé dojetí smíšené s hořkým pocitem prohry. Podala sešit otočený na příslušné stránce dívce. "Například toto. Musel to napsat, když odcházel."

Tareniiny oči namátkou vybraly jeden verš, ale ten stačil k tomu, aby vše pochopila.



Při pohledu na tebe však prožívám bolest.



"Neměla jsem se k němu nikdy chovat, jako by byl cizí," vzlykla.

"Byla jsi vyděšená. Překvapená," uklidňovala jí Aghatia. "A nyní jsi přece tady, abys ho zachránila, ne snad?"

Tarenia se pokusila usmát. "Jste přesně tak laskavá jako v těch legendách, které se vás vyprávějí."

Dívka se zazubila. "To řekni Tyrinnelovi. On si očividně myslí opak. Mám ho ráda, ale opravdu tě obdivuji, že jsi s ním dokázala žít."

"Ale on vás má také rád. Jinak by mi neříkal, jak jste mu pomáhala. Nemluvil by o vás."

"Já vím," přisvědčila. "Ale je nesnesitelně protivný. Ale to zjistíš sama. Nezbývá nám, než na něj společně čekat, viď?"

"Asi ano," přitakala.

"Dobře tedy," pokrčila Aghatia rameny, ale vzápětí nasadila zkoumavý výraz. "Poslyš…o mě se vyprávějí legendy?"

"Mnoho, mnoho let," přisvědčila Tarenia. "Poslyšte…to, co jste udělala, bylo tak krásné a statečné. Vždy jsem přemýšlela, co bych vám řekla, kdybych se s vámi setkala, ale nyní mi chybí slova."

"Není jich potřeba. A legendy stejně přehánějí," mávla rukou, ale věděla, že je na ní znát, jak jí pochvala od Tarenii těší. Po chvíli ticha se jí to rozhodla naznačit. "Jsi úžasná. Nedivím se, že tě tak miluje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 18. února 2015 v 20:55 | Reagovat

Moc dojemné...
Nevím, nějak jsem si ještě neudělala názor na jeho dívku. Přijde mi moc naivní a křehká, ne ta která má v očích plamen. Cesta do podsvětí mě tak nějak moc nezajímá, protože na to taky nemám ještě názor, a nebudu se tím teď nijak zaobirat, protože mě to uvede ještě do větší deprese (četla jsem Hunger games), ale doufám, moc doufám, že nakonec vše pro ně dobře. S tou teorii lásky. Mám strach, že já jsem měla pravou lasku v minulém životě a teď na mě pouze čeká nějaká nahráška. Mám opravdu špatnou naladu a svět mi přijde jedno velké peklo. Krásný den!
P.S: Těším se na další kapitolu! Smekám!

2 Elis Elis | Web | 18. února 2015 v 21:52 | Reagovat

Krásné, chytlo mě to, máš úžasnou fantazii... vždy máš v textu tolik moudrosti, že žasnu...

3 Callia Callia | 20. února 2015 v 15:51 | Reagovat

Úžasný!!!! :3 Omlouvám se, že komentují teprve teď ale měla jsem toho hodně. Minulou kapitolu jsem taktéž četla a u konce jsem se cítila hrozně smutně. :/ Bylo mi Tyrinnela strašně líto a na.Alexiu jsem byla naštvaná. Ale v téhle kapitole jsem si uvědomila, že je to vlastně strašně milá dívka a že chápu, proč ji miluje. A obdivuji, že se rozhodla je zachránit. opravdu skvělá kapitola a... Napsala bych, že se strašně těším na pokračování což je pravda, ale zároveň se i trochu bojím toho, co se stane :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. února 2015 v 11:56 | Reagovat

[1]: Je mi moc líto, že ti je tak špatně. No, naivní a křehká možná je, ale vlastně jen v této kapitole, abych ti řekla pravdu. Ale asi jí trochu překvapilo, že za ní přišel.

[2]: Děkuji moc, opravdu.

[3]: Děkuji moc, nesmírně. To byl účel. A neboj, všechno nejhorší už vlastně přežili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama