Hausbótová válka- kapitola I.

3. února 2015 v 7:00 | Carina |  Hausbótová válka
Ano, jsem zde se zbrusu novou povídkou! Ale nebojte se, ty další nějak neomezím, pokud vás toto nezaujme, protože je to jen přepisováno z ručně tvořeného příběhu. Co se týče přímo této kapitoly, popravdě je taková vysvětlovací, vůbec to nezačíná jako třeba Druhá strana ráje. Ano, bude tam docela dost akce, ale ze začátku příliš ne. Také podotýkám, že je to romantický příběh, a to skoro výhradně, takže vím, že se někomu může nezdát. Přijímám každou konstruktivní kritiku.
Mimochodem, ty citáty pod názvem (a bude jich hodně. Samozřejmě, že ne v jedné kapitole, ale rozkouskuji sem v podstatě celou písničku, protože je tro mě z hlediska té povídky opravdu důležitá) jsou z Love is war od Scorpions.
A ještě jedna věc- víte, že je to psáno z větší části v hodině matematiky? Opravdu. Alespoň vidíte, co ve škole doopravdy dělám. A také, že se mi to nevyplácí, protože mi vyznamenání uteklo o jednu známku :-) Kdybych měla o dvojku méně, získala bych ho. Tomu se říká opravdová smůla...


Kapitola I.

Je příliš temno ke spánku,
příliš pozdě k modlení,
příliš těžké k dosáhnutí,
příliš mnoho k záchraně.

Oblaka odplouvala, a slunce mi hřálo tvář. Musel jsem se usmívat. Nastal další z mnoha krásných dnů. Čekal jsem na ni, ale nemělo to dlouhého trvání. Brzy se z vln vynořila její bárka z tmavého dřeva.

Když se blížila k břehu, obdarovala mě nádherným úsměvem. Připadalo mi, jako by mi dala kousek svého srdce. Také jsem se zazubil. Vyskočila z lodě, a uháněla přímo ke mně, a pažemi připravenými k objetí. Otevřel jsem náruč. Přivinula se ke mně.

"Sally…" zasmál jsem se, ale nebylo potřeba slov. Na tuto chvíli jsme čekali celé dny. Jen abychom mohli netušeně spočívat v náruči toho druhého. Toto bylo jen naše místo. Málokdy se nám stalo, že by zde, na tento malý ostrůvek, přišel i někdo jiný. Stalo se to místem pouze pro samotáře. Těch se zde ovšem příliš nezrodilo.

Stále se tak překrásně usmívala. Vložila svou dlaň do mé. Znali jsme každý milimetr tohoto místa, ale to nám nezabraňovalo, abychom si ho neobcházeli stále dokola. Dnešek nebyl výjimkou. Ještě jsem jí pomohl uvázat loď, aby neodplula bez posádky, i když mou pomoc nepotřebovala. Stejně jako já se zde narodila, a byla zručná, jako my ostatní. Poté jsme vykročili.

"Slyšel jsi, že se stala další potyčka? Prý dotyční nikomu kromě sebe neubližovali, ale stejně je dost tvrdě potrestali. Máma sice pravila, že pro udržení věčného míru to tak mělo být…ale na druhou stranu si říkám, jestli by jim těch několik ran pěstí doopravdy ublížilo.

Nejprve jsem si to jen přebíral v hlavě. Bylo dost těžké, soustředit se na to, co povídá, když mě tolik okouzlovala. "Máš pravdu," přisvědčil jsem nakonec. "Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, když jsme měli bezvládí. Ale už to je příliš dlouho, viď? Snad několik měsíců. Doufám, že to jednou skončí. Brzy. Já vím, že se snaží zamezit tím hrozným krveprolitím. Ariena dokonce říká, že kriminalita opravdu rapidně poklesla. Ale začínají to přehánět."

"Myslíš?" vrhla po mně vražedný pohled. "Není mi jasné proč, ale jde to hrozně rychle! Vím, že je to u takové osady, jako jsme my, docela obyčejný vývoj, ale ty tresty jsou podle všeho krutější než zločiny."

"Ariena říkala, že je to tak nastaveno schválně," pokrčil jsem rameny. "Aby nikdo další neměl motivaci je dělat."

"Samozřejmě," pokývla, ale moc přesvědčeně nezněla. "Jen si říkám, že je necháváme vládnout jen proto, že se toho nikdo jiný neujme."

"Nebo také proto, že jsou to ostřílení bojovníci. Nikdo se jim nevyrovná, a většina osady se prostě nespojí, aby je svrhla, protože je podporují." Povzdechl jsem si. " Ale myslím, že to potrvá maximálně pár dalších měsíců. Jednou jsme už zkoušeli sestavit vládu, a jistě si pamatuješ, jak to dopadlo.

Ušklíbla se. "Ale oni se alespoň nesamozvali. Doufám, že se i tito nebudou umět vypořádat s dohodou pro určení následovníků. Brzy bude po všem. "Znovu mě obdarovala tím úžasným úsměvem. Pohodila po pás dlouhými plavými vlasy, které u konečků přecházely v oříškově hnědý odstín, až vytvořily svatozář kolem její snědé tváře. "Jak jde vlastně život, když pomineme toto?"

"S tebou si nemohu více přát." Stiskl jsem její dlaň ještě pevněji a sledoval něhu v blankytných očích. Věděl jsem, že jsem jeden z mála, kdo jí kdy vůbec spatřil. Obvykle se totiž tato dívka snažila odlákat lidi svou protivností, aby jí neotravovali. Podle jejích slov jsem jí jako jediný přítel stačil, ostatní byli jen přítěží. Já jsem měl přesně opačný problém. Zapadat mezi další osadníky jsem si opravdu přál, ale oni se mne z nějakého důvodu stranili. Možná právě kvůli Sallynele. Ale ona za to stála, to jsem pochopil, už když jsme byli dětmi.

"Vážně?" ozvala se náhle, a já jsem si uvědomil, jak hluboko jsem se ponořil do svých myšlenek. "A to se ti ani nepovedlo naštvat Arienu?"

"V mezích," mávl jsem nad tím rukou. "Má starší sestřička si očividně myslí, že když se nejspíš snaží vyhodit náš hausbót do vzduchu, je prostě lepší, než nějaký rybář, kterým jsem já."

"Počkej," zarazila se. "Ona se snaží něco vyhodit do vzduchu? To se mi hodí spíše ke mně."

"Ale ne," zasmál jsem se. "Nikdy mi přesně neřekla, na čem pracuje, ale doposud jí každý omyl- pardon, pokus- vybuchl. Něco mi říká, že to nebyl účel. Nesnaží se totiž sestrojit bombu. Nicméně, dnes ráno, než šla odevzdat nějaké vzorky té své společnosti, mě dokonce varovala, ať se k jejímu pokoji ani nepřibližuji."

"To už se mi zdá pravděpodobnější," připustila. Chvíli jsme pouze mlčeli a hleděli si do očí. Poté se rozhodla změnit téma. "Těšíš se na Vítání hvězd?"

"Kdo by se netěšil," usmál jsem se. Tato každoroční slavnost se konala již za několik hodin, až slunce zapadne. Tento svátek jsem miloval jednak kvůli symbolice- konal se v den, kdy bylo možno vidět na obloze nejvíce hvězd. Byla to jedna z mála chvil, kdy se celá naše oceánská osada sešla. Po zaznění zvonů všichni uctívali kouzelné body zářící na nebesích jako symbol věčného světla v temnotě. A také jsem tu slavnou noc zbožňoval proto, že byla jedna z mála, kterou nám rybářský život, kdy se podle tradic vyžadovalo, aby každý lovil pouze pro svůj dům, svým prutem, a především sám, aby mu nic neuniklo, dovoloval strávit společně. Nikdy pro mě v ty chvíle neexistovalo nic než já a Sallynela.

"Myslíš, že zase zapálí ty svíce, které provoněly celým oceánem? Ty z vodních lilií. Jako loni."

"Určitě," přisvědčil jsem. "Ariena se o nich zmiňovala." Když jsem však mluvil o své sestře, znepokojeně jsem pohlédl na stoupající slunce. Povzdechla si, když pochopila, co tím myslím.

"Proč naše chvíle utíkají tak rychle? Zdá se mi, že jsme si vyměnili sotva několik málo slov, a opět to končí!"

"Přál bych si umět zastavit čas. Alespoň pro dnešek," přisvědčil jsem. "Ale pod hvězdami to bude lepší, slibuji ti."

"Já vím," usmála se na mě a přejela mi po paži. Připadalo mi, jako by se mne dotklo samotné slunce. Zmateně jsem na ní pohlédl. Již se mě nedotýkala a sklonila hlavu. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že jsme spolu vyrůstali, a znali jsme toho druhého lépe než sami sebe, ale nikdy jsme se nedostali dále než k láskyplnému objetí. Nepotřebovali jsme náš vztah dokazovat polibky. Stačilo nám cítit jeden druhého.

"Zatím sbohem," zašeptala. "Setkáme se o půlnoci."

"Připluji za tebou," přisvědčil jsem a natáhl ruku k její tváři. Trochu se mi třásla, ale Sallynela sebou necukla. Pohladil jsem jí. Poté však doopravdy nastal čas odejít. Věděl jsem, že se brzy setkáme, ale stejně bylo těžké jí vždy vidět jen na malou chvíli. Když jsme každý nasedli do své bárky, zamávala mi, a vydali jsme se k přístřeškům, z nichž se každý nacházel na opačné straně.

Neříkali jsme jim domovy, protože pro nás byl tím celý oceán. Jednalo se pouze o místo, kde jsme se mohli ukrývat. Právě tam jsem po chvíli doplul.

První, co mě zarazilo, bylo, že má sestra stála mimo přístřešek, a hleděla na vlny. U většiny lidí bych řekl, že sní, ale ona nikdy nesnila. Muselo to značit, že přemýšlí. To bylo ovšem známka toho, že se stalo něco příšerného. Ještě více mě v té domněnce utvrdilo zjištění, že je její tvář nebezpečně bledá. Věděl jsem, že bych se neměl ptát, ale nemohl jsem si pomoct.

"Arieno…ty jsi smutná?"

Neodpověděla. Jen pevně semknula rty, což však značilo souhlas. "To je dost, že jsi vůbec přišel. Dávno ti uplavaly všechny dobré ryby, víš to?"

Pokrčil jsem rameny. "Ale nikdy není příliš pozdě na to, aby zde nebyly ty špatné." Vytáhl jsem připravenou síť, a ponořil jí do vody. "Máš nějaké problémy v práci?" Nic jiného to totiž být nemohlo. U mé sestry nikoli.

Přisedla si ke mně, a přitáhla k sobě kolena. Další věc, která u ní nebyla právě obvyklá. "Dalo by se to tak říct. Příšerně se to pokazilo s tím…s tím, na čem jsem pracovala. Více, než bylo v plánu. Ale tomu bys nerozuměl. Užil sis se Sally?" Jedno se ale Arieně muselo nechat. Mou dívku relativně respektovala, možná dokonce více, než svého vlastního bratra. Ignoroval jsem tu urážku, kdy mi naznačila, že jsem hloupější.

"Samozřejmě." Rozhodl jsem se problémy, o kterých mi nechce říct, vypustit z hlavy.

Vylovil jsem první várku ryb, dalších mořských živočichů a řas, když jsem ucítil, že síť dostatečně ztěžkla. Skončily ve velké kádi. Bylo kruté, brát jim životy, ale neměli jsme na výběr. Lidé se řasami živit nedokážou, stejně jako solí. Museli jsme nějak přežít, a toto byla jediná cesta. Ale nikdy jsme si nebrali více, než jsme skutečně potřebovali. Snad jen do zásoby, protože přes podzim a zimu nastávaly těžké časy, kdy jich zde příliš nebylo, protože pluly za potravou a teplem do hojnějších vod. Vládci sice navrhovali, že bychom zefektivnili lov tím, že by určili vybrané rybáře vykonávající svou práci ve větším, ale něco takového odmítli i jejich příznivci. Nejen, že to bylo proti tradicím. Také bychom se tak příliš nelišili od pevninských států, které se těmito malými krůčky hnaly do záhuby.

"Ty toho také moc nenamluvíš. Políbil jsi jí alespoň konečně?"

sklopil jsem oči. "Jak víš, že….jsem to neudělal?"

"Znám tě. Chrisi, na co čekáš? Vždyť se znáte…" Bleskově využila svou bystrou mysl k počítání. "Sedmnáct let." Na to se nedalo nic namítnout.

"Bojím se. Ona má strach také. Co když…to mezi námi nebude jako nyní."

Protočila oči. "Měli byste zakládat rodinu. Mít děti. Ne se strachovat s nevinného polibku."

"Tak o to ti jde?" podotkl jsem. "O rozšíření populace?"

"Sám dobře víš, že nás spíše ubývá," povzdechla si. "Proto jsem také pracovala na…tom. Ale to jsem neměla na mysli. Jsi hrozně paranoidní, víš t? Zkrátka ti jako starší sestra, nikoli vědkyně, říkám, ať to alespoň zkusíš. Je to sladké. Ráda bych si to sama zopakovala, ale víš, že nemám čas na mladické hlouposti, jako je láska. Ale ty ano. Co se ti může stát? Přinejhorším ti poví, že to ještě nechce, i když bych se dost divila. Už dávno nejste přáteli. Hoří mezi vámi vášeň."

"Možná dnes večer," slíbil jsem jí, ale nebyl si tím vůbec jistý. Když jsem tu větu vyslovil, někde v mém srdci se zrodila hořkost. Věděl jsem, že to s láskou nemá nic společného. Snažil jsem se jí potlačit, ale když jsme tam tak s Arienou seděl, já jsem až do soumraku lovil ryby, a ona si prostě udělala den volna, což jí nebylo vůbec podobné, a jen tak jsme tlachali, což se mi k mé chladné sestře také nehodilo, stále se stupňovala.

Byla hlubokou uvnitř, i když jsem se převlékal do slavnostnější tuniky. Ariena si upravovala své jako vždy dokonalé vlasy. Když jsme skončili a nelezli rodiče stát pod vycházejícími hvězdami, nastal čas vyrazit.

Nastavil jsem tvář k jasné obloze, zatímco jsem přistoupil k malé loďce. Mohli jsme na místo určení doplout i s naším hausbótem, ale byl nemotorný, a chvíli také trvalo, než se díky svému vodnímu motoru vůbec rozjel. Sotva mi táta podal pádla, krajinu pročísl známý, ale nepříliš častý zvuk. Zvony. Musel jsem se usmát. Nicméně, tento výraz mi dlouho nevydržel.

Když dozníval poslední hluboký tón, uslyšel jsem ještě něco. Zoufalý křik. Zmateně jsem se za ním otočil. Jediné místo v oceánu pronikavě zářilo. Ale světla se ještě neměla zapalovat. Něco bylo hrozně špatně. Když jsem viděl, jak Ariena zbledla, a hleděla s vystrašeným výrazem přímo na onu katastrofu, pochopil jsem, že se nemýlím.

Zběsile jsem přemýšlel. Přežili to? Co měl znamenat ten křik? Je někdo zraněný? Mysl mi zahlcovala panika, ale neváhal jsem. Naskočil jsem do lodi, a rychle zamířil k místu činu.

Křižoval jsem vlnami, a čím více jsem se blížil, tím mě začínalo zahlcovat zlé tušení, Jistě, mohli zapalovat svíce, a nějak si tím podpálit celou skupinu hausbótů, ale za ta léta se ještě nikdy nic takového nestalo. Jaká byla pravděpodobnost, že by to neodneslo jediné obydlí?

Když jsem připlul ještě blíže, spatřil jsem jednu osamělou bárku. Nastavil jsem kurz k zoufale vypadající žerně, jejíž tvář se odrážela ve světle plamenů. Všimla si mě, až když jsem byl u ní.

"Chrisi," vydechla. Dobře jsme se znali, a o to mi bylo hůře.

"Co se stalo?" otázal jsem se.

"Zachraň je. Přiveď je zpět, prosím. Pomoz nám." Odvrátil jsem zrak od beznaděje v jejích očích.

"Koho?" zeptal jsem se.

"Všechny. Všechny, kteří přežili, Brzy přivedu další pomoc." Hleděla na mě zpříma, tak upřeně, že jsem se na ní také musel znovu podívat.

"Co se vlastně stalo?" opakoval jsem tiše. Stále na mě tak hleděla.

"To netuším." Pomalu jsem přikývl a udělal dalších pár pádlovacích temp. Ona však zavolala mé jméno. Dal jsem jí na vědomí, že může pokračovat. "Ale rozhodně to nebyla nehoda ani náhoda. Víme to všichni."

Toužil jsem po tom, nevěřit ji. Ale někde v hloubi duše jsem věděl, že ona paranoiou netrpí. Rozhodl jsem se pokračovat, kdyby jen proto, že jsem se chtěl dozvědět pravdu.

Když jsem se dostal ještě blíže, čelil jsem pohledu na ohořelé trosky, jež kdysi bývaly přístřeším. Byl to znepokojující pohled, ale zároveň jsem také viděl naloďující se obyvatele. Tudíž alespoň někteří z nich přežili.

"Chrisi, díkybohu," ozval se vedle mě nějaký mužský hlas. Bylo zvláštní, jak se ke mně náhle chovali, když potřebovali pomocnou ruku. Ale i když mě to zamrzelo, rozuměl jsem jim. Otočil jsem se za oslovením. Plavili se se svou bárkou. On a jeho žena. V její tváři však bylo vepsáno nesmírné utrpení. V jeho také, koneckonců, právě jim byl takto hloupě zničen úkryt, ale v té její bylo ještě něco. Teprve poté jsem si všiml, že si tiskne tuku k tělu. Byla zraněná.

"Molline," vydechl jsem. "Co se stalo?" Došlo mi, kolikrát jsem za dnešek už vlastně položil tuto otázku.

"O mě se nestarej," pravila hlasem plným bolesti. "Přišel jsi nám pomoct? Starat se o mne je zbytečné. Brzy dopluji k nějakému ošetřovateli. Vítr mě tam donese. Ale zachraň naše dítě! Můj muž ti pomůže, z trosek jí jeden z vás nevyprostí. Slíbíš mi, že pro ni uděláš cokoli, co bude v tvých silách?"

Pomalu jsem přikývl. Přiblížil jsem se se svou bárkou k té jejich, a Mollinin muž přestoupil. Ačkoli mi další pohyb k troskám rval srdce, vraceli jsme se tam, odkud on odešel.

"Uvěznilo jí t v tamtom hausbótu nalevo," konstatoval po chvíli, a ukázal mi kýžený směr. "Přežila." zněl odhodlaně, ale měl jsem pocit, že se snaží přesvědčit spíše sám sebe.

"Tím jsem si jistý," uklidnil jsem ho, nebo se o to alespoň pokusil.

Zanedlouho jsme dorazili ke zbořenému obydlí. Muž se zoufalstvím v očích ukázal na obrovské trámy. Poté zavolal jméno své dcery.

"Žiji," ozval se slabý, zemdlený hlas. Viděl jsem, jak muži vstoupily slzy do očí. Netušil jsem, jestli pláče dojetím či psychickou bolestí. Možná to nevěděl ani on sám. Až poté jsem spatřil křehké dívčí tělo. K mé radosti nevypadala vážně zraněná, jen vyděšená. Trám neležel přímo na ní, ale na troskách, které jí pokrývaly.

Popadl jsem kus dřeva, stejně jako druhý muž.

"Na tři, pravil. "Raz dva, tři" S posledním slovem jsme zabrali. Napnuly se všechny svaly v mém těle. Sotva jsme kus dřeva trochu nadzvedli, se zaduněním dopadl zpět do ruin. Díkybohu již neohrožoval malou dívenku. Přisedl jsem se k ní.

"Jsi v pořádku?" oslovil jsem jí tiše.

"Já…asi …ano," zašeptala v odpověď. Byla statečná. "Děkuji." Usmál jsem se.

"Brzy připluje záchrana. Odvezou tě odsud. Já musím pomoct dalším lidem, víš?" Natáhl jsem k ní ruku, aby mohla vstát. Třásla se, tělo jí pokrývalo spoustu krvavých šrámu. Ale i přesto, že nikdo z nás nebyl vojákem, a ona už vůbec ne, nesla to velice dobře. Když stála na nohou, těkala pohledem mezi mnou a svým otcem.

"Co se stalo?" Výborná otázka. Zdánlivě byla nevinná. Avšak její otec po mě vrhl zvláštní, raněný pohled.

"Vládci," zašeptal jediné slovo, se kterým mi všechno došlo. Chtěl jsem křičet, že se mýlí, že něco takového nemůže být pravda, ale příliš to dávalo smysl. Když jsem si to uvědomil, chtělo se mi řvát jen tak do prázdna.

Všechna ta symbolika. Zaútočili s úderem zvonů, protože chtějí, abychom za jasné hvězdy považovali je. Zničili tuto skupinu hausbótů jako varování, že si poradí s každým, kdo se vzepře jejich takzvanému systému. Protože právě odsud pocházeli oni muži, kteří se poprali. Ale nic z toho je neopravňovalo k tak krutým činům. Vzedmula se ve mně vlna zlosti. Kdo jsou, aby si hráli na bohy, brali lidem domovy, a možná i životy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | 3. února 2015 v 15:29 | Reagovat

a tuto kapitolu jsem se dlouho těšila!
Moc se ti povedla, a taky se mi moc líbila. Hned jsem si Chrise i Sallynelu nebo jakže tu taky. Je to opravdu moc hezké!Těším se na další kapitolu.
Je vidět, že se ti dva mají rádi. Obě máme příběh, kde se pár stále objímá! To je dobře. A s další kapitolou si pospěš!

2 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 20:42 | Reagovat

Rozestřelas mi husí kůži po těle! Moc půvabné. Tolik obratů, které padnou jak ulité. :)

3 Elis Elis | Web | 3. února 2015 v 21:43 | Reagovat

Já tě musím obdivovat, co ty všechno zvládáš, máš tolik krásných příběhů a teď začínáš nový a tento je velmi krásný, romantické příběhy miluji, už se těším na pokračování...

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 3. února 2015 v 22:00 | Reagovat

Chris a Sallynela jsou spolu tak strašně roztomilí...
Pořád ti říkám, že ty romantické scény prostě umíš, v tvém podání jsou všechny takové strašně láskyplné. Velmi, velmi tě obdivuji! A velmi, velmi ráda od tebe čtu romantické povídky.

Já sice přibližně vím, jak to bude pokračovat, ale i přesto jsem přímo zvědavá na další kapitolu, protože tahle mě překvapila svou skvělou atmosférou (přesně na tohle jsem se těšila!) a prostě si chci už co nejdříve přečíst pokračování!

P.S.: Uf, tohle je ale nepřehledný komentář! Omlouvám se...

5 Terezka Terezka | E-mail | Web | 4. února 2015 v 6:53 | Reagovat

Je to Krásná kapitola.Líbí se mi , že to vždycky tak hezky ustřihneš. Těším se na další kapitolu :-)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. února 2015 v 7:08 | Reagovat

[1]: Další kapitolu už mám napsanou, jen jí musím přepsat do počítače.
A děkuji moc, opravdu. Jen tě musím upozornit, že oni se v pozdějších kapitolách už moc objímat nebudou...

[2]: Děkuji moc, opravdu. Nečekala jsem, že se to zrovna tobě bude líbit...

[3]: Děkuji, opravdu. Jsem ráda, že tě to zaujalo.

[4]: Jsi první, kdo o mých postavách řekl, že jsou roztomilé, ale děkuji :-)
Láskyplné? To si nemyslím, ale stejně ti znovu děkuji.
Pokračování snad bude brzy, určitě do týdně.

[5]: Děkuji moc, opravdu. Další kapitola bude co nejdříve...

7 Lady Cathy Lady Cathy | 4. února 2015 v 7:09 | Reagovat

[1]: oprava: a-na Chrise i Sallynelu jsem si velmi oblíbila

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. února 2015 v 7:18 | Reagovat

[7]: Já jsem to pochopila, a děkuji!:-)

9 blue-inspiration blue-inspiration | Web | 4. února 2015 v 8:28 | Reagovat

Páni :) Teprve to začalo a už tak napínavě a zajímavě? Ještě jednou páni :) mě to vždycky trvá než se rozjedu, proto jsou začátky mých příběhů nudné a bez akce :) Ty jsi v tomhle lepší :) Zaujalo mě to :)

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. února 2015 v 14:07 | Reagovat

[9]: Děkuji moc, opravdu, Naopak, mně se zdá, že tvé příběhy jsou mnohem, mnohem napínavější už od začátku. Na rozdíl například od tohoto, kde se vlastně o tom, co se stane, jen mluví. ale stejně ti moc děkuji!

11 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 6. února 2015 v 20:30 | Reagovat

Po dlouhé době jsem se dostala ke komentovani. Mám to stejně jako Stuprum. Naskočila mi husí kůži a něco v mne se rozhořelo. To se mi snad děje jen u Elis, Kate a u tebe. Pořádně ani ne u knížek. Jak kterých teda. Na mě to bylo někdy až příliš slaďoučké, ale samozřejmě jako správná dívka, teď miluju romantické příběhy a těším se na pokračování. Nemůžu zatím říct, že bych si utvořila názor. Chrise mám ale ráda a tu jeho sestru jsem měla na místě chuť zavraždit. Tahle povídka si mě dostala ještě kvůli námořnícké atmosféře. Přímo dokonalá. Už se moc těším na pokračování!

12 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. února 2015 v 20:41 | Reagovat

[11]: Děkuji za krásně dlouhý a moc milý komentář. Jsem moc ráda, že se mi v tobě podařilo vyvolat nějaké pocity.
Slaďoučké to je, i na mě .-) Ale předem ti říkám, že se to týká jen této kapitoly. A co se týče Arieny, myslím, že mohu prozradit, že nakonec z těch tří vlastně bude ta, která neudělá zase tolik hloupostí.
Pokračování bude za pár dní. Jsem ráda, že se ti to i přes tu přeslazenost líbí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama