Hausbótová válka- kapitola III.

25. února 2015 v 7:00 | Karina.98 |  Hausbótová válka
Ano, jsem zde s pokračováním tohoto příběhu. Je to spíše úvahová kapitola, děj se naplno rozjede až v té příští, ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Sallynela zde nevystupuje, alespoň ne přímo, ale stejně hodně zamíchá s příběhem. Budu moc ráda za každý upřímný, byť kritický názor!

Kapitola 3.

Příliš vyděšený k útěku,
příliš pyšný k ukrývání,
příliš daleko k pádu,
příliš vysoko k vyšplhání.

Na záchranu ostatních jsem neměl ani pomyšlení. Jednak mohli být mými nepřáteli, stejně jako ona, a jednak jsem měl co dělat, abych vysílením neomdlel. Ne. Museli to dokázat sami. V tomto stavu jsem jim nemohl pomoct.

Snažil jsem se soustředit pouze na cestu, ale do hlavy se mi vkrádala ona. Jedna věc mi stále nešla na mysl. Dobře, možná měla své důvody, proč překročila linii, i když sobecké a hloupé. Ale proč jsme se kvůli tomu měli stát nepřáteli? Copak záleželo na tom, jaké stanovisko preferujeme? Hodně mi to připomínalo pevninské boje kvůli náboženství. Musel jsem si připomenout, že i my jsme vlastně nyní ve válce. A v té se o názory zabíjí až do poslední kapky krve.

Všechno se odehrálo hrozně rychle. Ještě včera ráno jsme na takovou hrůzu ani nepomysleli. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní. A dnes ráno jsme se snažili vyrovnat se zkázou. Společně. A nyní? Políbila mě jen proto, že se mě o pár vteřin později pokusila zbaběle zabít. Nechápal jsem, jak tak rychle dokázala zapomenout na lásku, ale věděl jsem, že tak budu muset učinit také. Brzy. Příliš brzy pro člověka, pro nějž milování znamenalo to nejkrásnější na světě. Zastínilo i samotné slunce.

Vzápětí bolest zahltila všechny mé myšlenky. Nebyla jen fyzická, vytvořená kvůli stále zhoršujícímu se zranění. Mnohem více bolelo mé srdce. Uvědomil jsem si, že s dneškem pro mě zemřela všechna budoucnost. Zůstával jsem naživu jen proto, abych neublížil i své rodině.

Když jsem se dostal k našemu přístřešku, byl jsem natolik zesláblý, že jsem dokázal odrazit pouze další útok, ale vstát nikoli. Naštěstí venku stála celá má rodina a starostlivě na mě hleděla. Ale v očích jim tančily jiskřičky štěstí. Jistě, oni dnes neztratili poslední věc, kterou měli. Táta ke mně natáhl ruku. Vděčně jsem jí popadl, a nejistě se postavil. Když Ariena viděla, co se děje, pevně zavřela oči. Přísahal bych, že se v nich zaleskly slzy. Než jsem si tím však stačil být jistý, odběhla někam do hausbótu.

"Našel jsi Sally?" zeptala se máma, když jsem přemýšlel, jak se pomocí jediné nohy dostat na břeh. Přikývl jsem. Na nic více jsem se nezmohl. Táta to nakonec vyřešil jednoduše- podepřel mě, a de facto tam přenesl. Nechápal jsem, jak to dokázal, ale zoufalství dělá lidi silnějšími.

"Měl sis to alespoň obvázat. Čímkoli," zašeptal, a světlo v jeho očích dočista vyhaslo. Stejně jako ve všech ostatních. Na nic se však neptal. Musel poznat, jak jsem vyděšený. Pomohl mi, abych mohl po jedné noze doskákat do bezpečí. Při každém pohybu mi ve zraněné končetině bolestivě trhlo.

"Nemohl jsem," odpověděl jsem tiše. "Všechno ti vysvětlím. I to, že jsem ti asi poslal jednu tvou loď do věčných lovišť."

"Každý má loď je i přece tvá loď. Nemohl jsi za to. Nejdůležitější je, že jsi naživu." Oddechl jsem si. Věděl jsem, že se jedná o maličkost, ale táta měl zrovna tu bárku hodně rád. Hodně spolu zažili.

Pomalu jsme dorazili dovnitř. Sedl jsem si do nejbližšího křesla. Vlastně do něj spíše spadl. Máma mi přistrčila židli, abych si na ní mohl položit zraněnou nohu. Sykl jsem bolestí. Ariena vstoupila do místnosti s jakousi krabicí a hrnkem v rukou, a já jsem pochopil, že právě toto předtím sháněla. Již nevypadala, že potlačuje slzy, ale zoufalá byla neméně.

Hliněný hrnek postavila na stůl, který jsem měl po svém boku, a z krabice vytáhla obvaz. Vykulil jsem oči.

"Ne, Ari. asi byste měli prvně vědět, co se vlastně stalo."

"Já vím, co ti ublížilo," pravila, a urovnala kus látky, kterým mi to chtěla ovinout. Poté vytáhla misku, ve které bylo něco nadrceno pro mast.

"Ale pokud bys to opravdu věděla," namítl jsem. "Nesnažila by ses mi vyléčit povrchovou ránu."

"Pochybuješ o mně?" zavrčela. "Chrisi…problém je v tom, že já tě z toho dostat nemůžu. Jen zapříčiním, abys tolik netrpěl, ano?" Všichni jsme oněměli hrůzou. Dokonce i ona ztuhla.

"Jak to myslíš? Jsem…chodící mrtvola? Ty nemáš protijed?"

"Chrisi…" zašeptala, a oči se jí tentokrát zalily dobře viditelnými slzami. Znamenalo to skutečný konec. Došlo mi, že sice chci zemřít, ale ne takto. Ne teď. Zatočila se mi hlava, a její další slova přicházela z obrovské dáli. "Já jsem tu látku nevyrobila. Nikdo se nenamáhal s tím, aby vymyslel protijed. Mají takové speciální klece, které se připevní k lodi, protože ty ryby zatím železo nepřekousnou."

"Takže…ty jsi celou dobu o tom, co vlastně chtějí udělat, věděla?"

"To je složité," povzdechla si. "Tu původní látku, ze které to všechno vzniklo, jsem namíchala já, ano."

Bylo to čím dál tím lepší. Bál jsem se dále poslouchat. Vždyť právě vyšlo najevo, že jsem nepřítelem sám sobě, když žiji v této domácnosti! Přesto jsem jí nepřerušoval, pravdu jsem znát potřeboval. "Myslela jsem si, že Vládci opravdu chtějí zlepšit svět. Tehdy to ještě tak vypadalo. Měl to být lék. Na kurděje, víš. Napadlo mě to, když jimi onemocněla Simmie, jestli si to ještě pamatuješ. Ale někdo přišel na to, že když ve správném poměru přidáš několik látek, jejímž názvům bys stejně nerozuměl, tak z toho vznikne to, co tě právě otrávilo."

Otřásl jsem se. "Kdybys trpěl kurdějemi, asi by ti to pomohlo, ale stejně bys zemřel kvůli otravě krve. Víš, jak jsem poslední dny pracovala na tom, co mi stále vybuchovalo? No, totiž, přišla jsem sice na to, kterou látkou to naředit, aby to nebylo lidem nebezpečné, a fungovalo to jako lék, ale problém je v tom, že právě v tom poměru je ta směs trochu…výbušná." S těmito slovy mi vtírala léčivou mast do rány. Tím sice léčila jen povrchové zranění, ale přesto jsem jí byl nesmírně vděčný.

"A ty ryby?" zašeptal jsem.

"Původně je přivezli kvůli vymycování přemnožených druhů. Jenže ten samý génius, který dotvořil ten jed, také zjistil, že ony jsou proti němu odolné. Ale kousnutím ho mohou přenášet. Což by všechno ještě nebyl takový problém, kdyby ty látky nezpůsobovaly, že jsou dost agresivní vůči lidem. Myslím, že Vládci moc dobře ví, že my nemáme železo, natož abychom z něj uměli vyrobit tak důmyslné klece. To jen oni mají kontakty s pevninou." Krátce se odmlčela. "Dokonalá a důmyslná zbraň, nemyslíš?"

"A to jsi tomu všemu chtěla zabránit sama?" zajímal jsem se.

"V podstatě ano," pokrčila rameny. "Pochybuji, že existuje ještě někdo, kdo se vyzná v chemii, a ještě není na jejich straně. A pokud ano, je již příliš pozdě. Nic bychom nezmohli ani společně."

"Počkejte chvíli," zarazil nás táta. "O čem to vlastně mluvíte? Chcete říct, že Chrise něco otrávilo? Co to má společného s Vládci?"

Podíval jsem se na svou sestru. Pomalu přikývla. Podala mi hrnek s čajem. Věděl jsem, že obsahuje nějakou látku proti bolesti. Zatímco jsem se připravoval k vyprávění, opatrně mi obvazovala zranění. Nemohla s tím dělat nic více, nebyla léčitelka, ještě více by mi ublížila. Musela jen doufat, že se k nám časem dostane někdo pověřenější. Nebo jí to vlastně mohlo být jedno, jelikož jsem stejně měl zemřít.

Nadechl jsem se, a vyprávěl rodičům vše, co jsem zažil. Vlastně i své sestře, protože ona znala jen část. Slzy mi tekly proudem, když jsem se dostal k tomu, co mi řekla Sallynela. Kvůli tomu svému zranění jsem to nemohl přeskočit, protože bych jim musel lhát ohledně toho, jak jsem k němu přesně přišel. Všichni na mě hleděli tak soucitně, že mi bylo ještě hůře. Vyprávění jsem zakončil tím, jak jsem se vyšplhal do Sallyneliné lodě, a viděl jí plakat. Jako poslední z mých úst zazněla věta: "Stále mi není jasné, proč se mě nepokusila zastavit v záchraně."

"Myslím, že tě nechtěla doopravdy zabít," namítla máma. "Jen měla pocit, že to chce. Ale nechápu to. Vždy mi přišlo, že ona je ta poslední, která by se nechala přinutit k něčemu, co jí je třeba jen trochu proti vůli. Pro svou tvrdohlavost by obětovala cokoli.

"No právě," zamumlal jsem. "Nechala se zlákat pozlátkem. Naznačila mi, že ti, kteří se přidají k Vládcům, dostanou lepší hausbóty, lodě, a asi se naučí bojovat, tím pádem i zbraně. Říkala i něco o míru, ale myslím si, že spíše budou bojovat proti nám."

"Ale to bych od ní také nečekala. Ale ona to očividně udělala až poté, když odsud utekla, viď?"

"Neplánovala to, to vím jistě," odpověděl jsem, zatímco Ariena končila s procesem. Trhl jsem sebou, když obvaz těsně dolehl k ráně. "Nejspíš utekla, protože chtěla udělat to samé jako já. Zazvonit na zvon. Ale u nich doma uviděla něco, co jí během několika vteřin takto přehodnotilo její názor."


"Ty se jí snažíš obhajovat? Poté, co ti tak ublížila?" nechápala má sestra. "Stejně neexistuje motiv, který by jí v tomto ospravedlňoval. Sám dobře víš, že za to může."

Ušklíbl jsem se. "Jen je těžké si uvědomit, že je opravdu mým nepřítelem. Zrovna ona. Po tom všem."

"Nejvíce tím ale ublížila sama sobě. Přišla o jediného přítele. Přišla o světlo svého života. Tak ti snad říkala, ne? A může si za to sama." Jestli mě to mělo uklidnit, nepodařilo se.

"Ve válce nepotřebuješ přítele," namítl jsem. "Ne, pokud tě zkazí."

"Já vím. Ale každá válka jednou skončí. A ona nebude mít nikoho ani v dobách míru."

"Ty si myslíš, že mě bude stále odmítat?" Celá má rodina po sobě vrhla znepokojené pohledy, čímž mě vyvedli z míry.

"Ona? Nejsi náhodou ty ten, který má rozhodovat o odpuštění. Ty bys to opravdu udělal, kdyby už bylo po všem, a ona za tebou prostě přišla, že se tě sice pokusila několikrát zabít, ale teď potřebuje přítele?" nechápala Ariena.

"Ne, samozřejmě," odpověděl jsem popravdě. "Kdyby to tak chtěla jen proto, že by nikdo jiný nebyl poblíž, samozřejmě, že ne."

"Ty jsme si oddechli," usmála se máma. Táta i má sestra se však stále mračili.

"Ale kdyby tě prosila, odpustil bys jí?" zeptala se černovláska.

"Jistě. My přece odpouštíme, Ari. Všechno."

"Chrisi," vložil se do toho táta. "Copak nevidíš, že to odporuje všem pravidlům přátelství i lásky? Ona nestojí po tvém boku v těžkých časech. Chtěla by se s tebou smát, ale už ne plakat. Pochybuji, že to, že se prostě zčistajasna rozhodla být tvým nepřítelem, mělo nějaký ušlechtilý motiv. Vím, že byla nejspíš vyděšená, ale Sally, jak jsem jí znával, ta vroucná dívenka odvedle, by i navzdory všemu plula s tebou zvonit na zvon."

"Já…" došla mi slova. Byla šance, že měl pravdu. "Myslím, že se o tom vůbec nemusíme dohadovat, protože se s ní již znovu nesetkám. Zabije mě ten jed." Teprve, když jsem to vyslovil, došlo mi, jak je to skutečné. I když jsem ztratil smysl života, cítil jsem se příliš mladý a nevinný pro umírání. "Kolik mi zbývá času, Ari?"

Zavrtěla hlavou. "To nikdo neví. Jsi první obětí, pokud vím. Ale rozhodně ne poslední."

"Ty…ty pro ně budeš nadále pracovat?" musel jsem se zeptat.

Pokrčila rameny. "Jsem v tomto ohledu na vážkách. Bojím se, aby si z vás, myslím tím tebe, mámu a tátu, nechtěli udělat pokusné králíky. Také bych tím samozřejmě pomáhala nepříteli. Ale na druhou stranu, existuje šance, že dokončím ten protijed. Navíc, vím toho příliš. Všechno, co jsem vám řekla, je přísně tajné. Nevadí mi, že mě kvůli tomu zabijí, ale ne dříve, než se to dozví celá osada."

"Nemohou přece někoho usmrtit kvůli šíření pravdy," zhrozil jsem se. "Vždyť to je směšné!"

"Ale skutečné." Zavrtěla hlavou. "Jsi idealista. Snílek. Ale mír je dávno ztracený, stejně jako láska. Musíš se s tím smířit, a být rád, že jsi vůbec zatím naživu, a máš rodinu."

"Smířit?" zavrčel jsem. "Nenadýchala ses příliš těch svých chemikálií? Myslíš, že když jsme vše ztratili, můžeme se prostě vzdát?"

"Co chceš dělat?" Zatvářila se, jako by nevěřila tomu, jak někdo může být tak hloupý a naivní.

"Rozhodně to nenechám být." Vyhledal jsem podporu u táty. Byl jsem rád, že alespoň v tomto ohledu stojí za mnou. Máma působila, že se nemůže rozhodnout. "Chtěl bych vše ztracené znovu nalézt. Válka nikdy neskončí, dokud Vládci budou mít odpůrce. Ale když jimi nebudeme my, dosáhnou svého. To chceme?"

"Ne. Já netvrdím, že se máme poddat. Ale že se musíme naučit žít ve válce, a stále nemyslet na dny plné štěstí, které nám byly zapovězeny."

"Já vím," povzdechl jsem si a sklonil hlavu. "Ale mluvila jsi o míru a lásce. Že skončilo to první, pochopit dokážu. Jednou ten den nadejít musel. Ale že jsem ztratil to druhé…Pravá láska je kousek tvého srdce. Jsem prázdný a ztracený. Nikdy nedokážu čelit všemu bez Sally, natož být jejím nepřítelem."

"Myslím, že by ta stará Sally, ta, která by s tebou zvonila na zvon, chtěla, aby ses kvůli ní takto trápil?" Pověděla to nezvykle jemně.

"Dokud nepřekročila linii, nikoli," odpověděl jsem bez zaváhání. "Ale poté to již není ona. Nechci přestat být smutný jen kvůli něčemu, čím bývala před dlouhými časy."

Ariena otevřela ústa. Nejspíš chtěla něco říct, ale nikdy se k tomu nedostala. Vzduchem totiž cosi zasvištělo. Všichni jsme strnule hleděli na kus dřeva zabodnutého v podlaze. Vládlo zde ticho. Podíval jsem se po ostatních. Máma pomalu přikývla, opatrně onu věc vyňala z hausbótu a podala mi ji. Ostatní nereagovali. Byli příliš vystrašení. Svíral jsem v dlaních šíp, a třásl se tak, že nechybělo málo k tomu, aby mi vypadl. Až po chvíli jsem si všiml, že je na něm něco připevněno. Papír. Překvapeně jsem vydechl a potáhl za malý kousek provázku, který ho přidržoval u šípu. Rozbalil jsem ho a slzy mi rozmazaly všechna slova.

Má rodina však čekala na to, až jim přečtu vzkaz. Ale mě ani tak nešlo o něj, jako o to, kým byl napsán. Její písmo jsem poznal bezpečně. Doufal jsem, že se mýlím, protože psát na papír jsem jí vlastně viděl jen jedinkrát v životě, ale někde ve skrytu duše jsem věděl o své pravdě.

Tisíce šípů poletí vzduchem. Zvedněte ruce k mračny pokrytým nebesům. Nechte toto místo bohatým.

Znovu jsem se otřásl. Když jsem se zadíval do pravého dolního rohu, již se nedalo pochybovat o autorovi tohoto vzkazu. Ta tři pouhá slova jsem málem přehlédl, přestože byla tak důležitá. Poznal jsem, že se při nich nesoustředila na čitelnost. Stálo tam:

Stále tě miluji.

"Píše, že se máme vzdát a odplout odsud. Asi jim to připadá jako strategická pozice. Jinak na nás zaútočí," přeložil jsem zprávu třesoucím se hlasem, zatímco jsem žmoulal kus papíru v dlani a nenápadně ho zbavoval vzkazu určeného pouze mně.

"Proč to nenapsala jasně?" zabručela Ariena, když si to přečetla, jakmile jsem jí to mohl podat. Odpověď jsme všichni znali, šlo pouze o řečnickou otázku. Respektive, oni si mysleli, že jí znají. Že to tak napsala z nějakého zvráceného pomstychtivého důvodu, protože chtěla, abychom poznali, že jde o ní. Ale skutečnost byla mnohem hlubší. Sallynela chtěla, aby věděli, že to byla ona, ale nikoli v mém případě. Věděla, že jí poznám podle rukopisu. Mé rodině se snažila sdělit pouze to, že nás zabijí, pokud jim neuvolníme místo. Ale mě chtěla především říct, že pro ni ještě něco znamenám. ale proč? A miloval jsem já stále také ji? A hlavně, proč nás napadli?

Nikdo z nás se nepohnul. Mohli každou chvíli zaútočit, ať už z jakéhokoli důvodu, ale my jsme byli příliš vyděšení.

"Až budeme v relativním bezpečí," zašeptala máma. "Kam se ukryjeme?" Nebrali jsme ohled na to, že se tak ještě nestalo.

"Ukrýt?" zopakoval táta výsměšným hlasem. "Já se našeho místa nevzdám! Je to i náš svět, nebo jsi zapomněla?"

"Tati," namítla má sestra. "Ale my nemáme jak bojovat! Navíc, ty to chceš udělat jen pro pýchu!" Bylo to závažné obvinění, ale pravdivé, protože přikývl.

"Tak si zbraně seženeme! Camillo, ty seženeš nějaké své šperky. Roztavíme je v ohni, a hroty z nich už nějak vymodelujeme. Chrisi, ty jsi rybář. Umíš přece nařezat pruty, tak proč ne šípy a luky? Oštěpy? Já jsem kromě tebe jediná, který má nůž, a umím s ním zacházet. A Ariena může vyplout ven, a shánět spojence, protože ,podporuje´ Vůdce, a jistě také dostala onu klec, viď?"

"Nějak z toho vymodelujeme hroty? Tati, potřeboval bys k tomu nějaké náčiní! A čím bys to propojil? Kromě toho, já jsem pěšák. Ti klece nedostávají.

"Ale…pomohla jsi přece s tím jedem," vložila se do toho máma.

"Ano," zavrčela. "Jenže všechny zásluhy byly připsány tomu mizerovi."

"Nespravedlnost. Kromě nenávisti je to další věc, za kterou stojí bojovat," chopil se táta šance. "Takže klidně budeme bojovat klacky a rybami, a spojence si získáme nějak jinak."

"Nemáme šanci," zaúpěl jsem. " a i kdyby, stavíš odboj, tati. Což je svým způsobem také válečná strana. Musíme se bránit, to ano, ale musí to jít i nějak jinak. Nikteří z nich možná ani neví, za co bojují."

"I přes pýchu se ukryjeme, a rozhodneme, co dále. Souhlasíte proti mně?" Málem jsem přikývl, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se málem nechal napálit na jeho starý vtip. Ušklíbl jsem se. Snažil se odlehčit situaci, ale příliš to nepomohlo.

Máma se brzy chopila řízení. Utíkali jsme. V té chvíli vlastně bylo jedno, jestli to přežijeme. Chtěl jsem zemřít, jen jsem se nedokázal přimet, abych pro smrt opustil přístřešek. Ale pádu se dosahovalo mnohem snadněji než předalekých výšin.

Stále jsem musel myslet na ta tři poslední slova. Ano, pokusila se mě zabít. Řekla, že jsme nepřátelé. Zabila naší lásku. Rozdrtila mé srdce. Opustila mě v těžkých časech. Zúčastnila se útoku na náš přístřešek ta účelem získání lepší strategické pozice. Ale napsala, že mě stále miluje. Na tak drahocenný papír. Musela k tomu mít nějaký důvod. Pokud mi chtěla ještě více ublížit, nepovedlo se to, protože mi dodala naději, že temnými mračny, která popisovala, ještě prosvítá zář.

Pluli jsme pryč. Vzdali jsme se, ale já jsem to skoro nevnímal. Byla tu jen láska, a tátův bláznivý válečný odboj, který nikdy nemohl existovat. Byl jsem rád, že alespoň on to nemíní prohrát, ale tudy cesta nevedla. A co se týkalo vztahu mne a Sallynely, byl jsem ještě zmatenější. Mohla pro mě někdy opravdu přestat existovat? Mohl jsem přepsat naší historii, jak jsem jí slíbil? Byli jsme ve válce, ale muselo se bojovat i v lásce?

Nejspíš jsme udělali přesně to, co žádali, protože se ozvaly radostné výkřiky, když jsme se vzdalovali. Neodvážil jsem se pohlédnout tam, bál jsem se, že mi přistane šíp mezi očima. Místo toho jsem se díval na Arienu. Čím více jsem pozoroval její vážný pohled, tím více mi to začínalo docházet.

"Sestřičko," oslovil jsem jí tiše. Otočila se, protože zdrobněliny jsme používali pouze v případech nejvyšší nouze. "Mluvila jsi o nějakém géniovi, který vyrobil ten jed…" Ariena udělala něco, co jsem mohl čekat, ale stejně mě to překvapilo. Zamračila se a vytáhla kdovíodkud nějakou ampulku. Vždy mě zajímalo, jak měla po ruce v každém případě tu správnou. Nejspíš je prostě nosila všechny, ale ani za ta léta jsem nepřišel na to, jak. Podala jí tátovi. Převrátil jsem oči.

"Bere mě tady vůbec někdo vážně," zaúpěl jsem. "Zase jste se vsadili, za jak dlouho mi něco dojde, viďte? O co tentokrát?"

"No, mělo by tu stimulovat odvahu," odpovídala Ariena věcným tónem. "Ale pravděpodobně to spíše paralyzuje mozkové centrum řídící strach. Alespoň dočasně. A nejspíš to ani nefunguje."

"To je jedno," mávl jsem nad tím rukou. "Takže…"

Její tvář zvážněla, ale tvrdou skutečnost mi řekl táta. Tušil jsem to, ale přesto to bylo těžké slyšet i z jiných úst. "Sallyin bratranec."

Přikývl jsem, i když s obtížemi. Nikdo jiný se mé sestře v jejím oboru ani nevyrovnal. Ale natolik to nesedělo, že jsem zadoufal, že se mýlím. "Ona ho nenáviděla. On jí nepřesvědčil."

"Mohl se jí pokusit vydírat," nadhodila. "Ale ona by nic proti své vůli neudělala ani přesto, viď? Rozhodně není nevinná." Nebyla, ale chtěl bych věřit, že ano.

Byl jsem tak popletený z vlastních pocitů. Ohledně všeho. Chtěl jsem bojovat za mír, ale válčení ho nikdy nepřineslo. Nedokázal jsem se vzdát, ale pomyšlení prolévání krve byla ještě těžší.

Nejvíce mě však mučily myšlenky na lásku. Milovala mě? Stejně jako dříve? Tak proč mi dokázal ublížit? A měl jsem já stále rád jí? Měl bych jí považovat za přítele, či za nepřítele? Záleželo na těch vyřčených větách, které rozdrtily naší lásku? Budeme proti sobě muset někdy stát, na opačných stranách linie? A ta nejdůležitější otázka: Může v tomto světě láska ještě být něčím opravdovým?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Komentáře

1 blue-inspiration blue-inspiration | Web | 25. února 2015 v 7:16 | Reagovat

Taky jsem se vždycky omlouvala, že nějaké kapitoly jsou o ničem ( což tvůj není)  a děj se rozjede až později :) Myslím ale, že jsi to byla právě ty, kdo mi řekl, že i volnější a pohodové kapitoly mají svůj určitý význam :) Někdy si čtenář chce odpočinout od svých problémů a to je v tom případě rád za pohodovou kapitolu :) Obdivuji tě už jen proto (důvodů je víc) že píšeš z pohledu muže, což by mi šlo asi dost špatně :) tahle kapitola se mi opravdu dost líbila :) Hrozně mě zajímá jak se to celé bude vyvíjet a jsem nedočkavá :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. února 2015 v 8:00 | Reagovat

[1]: Já jsem neřekla, že je o ničem. Jen to, že v ní děj právě neběží. Ale máš pravdu.
Víš, já to mám trochu divně. Lépe se mi píše z pohledu muže, než ženy. Člověk by řekl, že se do nich nebudu umět vcítit, ale mě to právě že moc nejde u žen. Je pro to trochu více důvodů, kdyžtak ti je vysvětlím spíše soukromě.
Jinak, jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila!

3 wecreateyoutoo wecreateyoutoo | Web | 25. února 2015 v 10:12 | Reagovat

Pěkné příběhy, krásně píšeš- tak procítěně, reálně,žádné nepravé umělotiny, trošku mi to přijde filosofické..hezké!

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. února 2015 v 10:23 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu. Ono zrovna toto je dost filozofická povídka. Jsem hrozně ráda, že se ti to líbí.

5 Lady Cathy Lady Cathy | Web | 25. února 2015 v 14:56 | Reagovat

Líbilo se mi to. Těším se na další!
Je to čím dál zajímavější.

6 Elis Elis | Web | 25. února 2015 v 18:17 | Reagovat

Krásně napsané, psát z pohledu muže není jednoduché, chce to přehodit myšlení a nezapomenout se, to není nic pro mě a tebe obdivuji, jak to tak lehce zvládáš, jsi skvělá...

7 Romi Romi | Web | 25. února 2015 v 21:12 | Reagovat

moc pěná suprově píšeš :)

8 Romi Romi | Web | 25. února 2015 v 21:12 | Reagovat

pěkné :) jen v tom pokračuj

9 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 25. února 2015 v 22:15 | Reagovat

Taková hrozně jemná a emotivní kapitola. Mám Chrise ráda, ale za ty jeho pochybnosti o Sallynelině lásce by ho jeden nejraději vzal klackem přes hlavu :)
A opravdu tě obdivuji za ten nápad s rybami. Je neokoukaný, osvěžující a skvělý. Z těch ryb jde totiž vážně strach :)
Už se nemůžu dočkat další kapitoly, opravdu přímo zbožňuji tvůj styl psaní, dokáže mě vtáhnout do atmosféry a když se zrovna nezaobírám záchvatem méněcennosti, je pro mě opravdový balzám na duši od tebe něco číst.

P.S.: Omlouvám se, možná je to má tupost, ale v pasáži:
""Ale my nemáme jak bojovat! Navíc, ty to chceš udělat jen pro pýchu!"
"Tak si je seženeme!..."" se mi zdá, že ti ty věty moc nenavazují, čtenář pochopil, že tím "tak si je seženeme" myslíš zbraně, ale asi se ti tam vloudil větový překlep. Omlouvám se, zvláště, pokud jsem něco přehlédla a chyba je na mé straně. Upřímně, hlavně ti vytýkám takovou blbost proto, abys měla důkaz, že jsem to opravdu četla :)

10 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 26. února 2015 v 6:43 | Reagovat

Jé to je tak krásná a emotivní kapitola. Nemůžu se dočkat další.

11 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. února 2015 v 8:21 | Reagovat

[5]: Děkuji moc, opravdu!

[6]: Jak jsem říkala, mě to jde z mužského pohledu lépe, paradoxně moc dobře neumím psát z ženského. ale stejně děkuji.

[7]: Děkuji moc!

[9]: Jé, promiň! Víš, že to přepisuji, a nějak mi vyklouzla jedna věta. Pokusím se to opravit. Máš pravdu. Vážně jsem si toho nevšimla.

Jinak, moc děkuji. Ale ty bys na jeho místě také pochybovala, nemyslíš?

Jsem ráda, že se ti ty ryby zamlouvají.

[10]: Děkuji moc, nesmírně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama