Milovat hvězdné noci

22. února 2015 v 7:00 | Karina |  Něco, co se rýmuje
Tato báseň byla psána na lyžáku, a jedná o zamilovanou rýmovačku, trochu inspirovanou písní Lonely nights od Scorpions. Nejpodivnější na tom je, že jsem jí vymyslela uprostřed jízdy na pomě (lyžařský vlek), a do konce lyžování polovinu myšlenek pozapomínala (no, jsem sice blázen, ale na pomu si vážně umělecký deník netahám, mám problém se na ní vůbec udržet), ale snad se vám to bude i přesto líbit. Mimochodem, to, že popisuje, že se asi zlobí, znamená, že on má pocit, že je to vlastně jeho chyba, akorát to tam není moc dobře vyjádřeno.

Milovat hvězdné noci

Zlomená srdce déšť nezchladí,
svit blesků znovu nespojí,
temnota noci neobalí,
do víru pádů prostě svádí,
rány hluboko uvnitř nezhojí,
ale to mé nerozdrtí.

Dávno se již rozpadlo,
na milióny ztracených kousků,
nikdo je již nenajde,
příliš mnoho jej vykradlo,
vypilo tolik beznadějných doušků,
a bez tebe navždy klesá.

S každou vycházející hvězdou
ztrácím další sílu,
na svitu nese se bolest,
skládá díl k dílu
a tvoří všechnu beznaděj.

Proč pro jedinou dívku
neviděnou od jedné noci
tak pláču a umírám,
když jiskry tvoří přikrývku
nespravedlivé nebeské moci,
která mi jí vzala?

Osud není spravedlivý,
považoval jsem jí za tu jedinou,
proč naše cesty byly rozvedeny,
nyní jen čekám na každý večer sivý,
kdy hvězdy blednou,
abych je nemohl již nikdy spatřit.

Jsi jí právě ty,
koho mi světlo vzalo,
čekám na noci plné deště,
jež sic oddělují naše světy,
ale jestli nám nebe lásku nepřálo,
musím přestat umírat pro jasné noci.

Já však vím,
co tušíš také,
že nikdy nepřestanu myslet na oči temné,
že o otbě stále sním,
přestože štěstí zdá se být vratké
a ty nestojíš po mém boku.

Ztratila ses hluboko v bělobě,
pokrytá bílými motýli,
nikdy jsem tě nechtěl opustit,
možná se ukrýváš ve zlobě,
která stále sílí,
nedovolí mi tě znovu najít.

Stále tě hledám,
i za osamělých zářivých nocí,
jež trhají mé srdce,
nikdy to nevzdám,
toužím kráčet ve tvých krocích,
když marně bloudím pustinou.

Neopustila jsi mě z vůle,
jak zlí jazykové říkají,
ne pod hvězdami v závějích,
nechtěla bych, aby dole
poslocuhal, jak příliš daleké větry vají,
nezanechala bys kruté naše srdce odloučené.

Nelhala bys mi o lásce,
ztracená v zemi ledu,
možná trpíš více, než- li já,
neukrývala bys svou tvář v masce,
prostě v příliš rychlém momentů sledu
ztratila ses v prázdnotě.

Někde pod nebesy stále žiješ,
cítím to hluboko v sobě,
nikdy jsem tě neměl nechat jít napřed,
možná již k úsudku spěješ,
ale přesto se navždy budu stažit dostat k tobě,
i když mi možná neodpustíš.

Chtěl bych milovat i jasné noci,
ale příliš mi připomínají zoufalství,
déšť a sníh přinášejí vzpomínky na lásku,
kdy jsme putovali v rytmických krocích
světlo však rozetlo mé srdce ve dví,
hvězdy jsou než temnota beznadějnější.

Pokud však někdy budeš stát
přímo po mém boku,
naučím se přestat nenávidět svit,
vítr lásky bude znovu vát,
krož krok po kroku
překonáme rozdělující nás vzdálenost.

Jsi míle a míle ode mě,
jako dnes deštivá nebesa,
ale nemůže tomu tak být napořád,
protože já po tobě pátrám denně,
i v nocích, kdy naděje klesá
a obavy zarývají se hluboko do srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 22. února 2015 v 8:39 | Reagovat

Krásné!

2 Lady Cathy Lady Cathy | 22. února 2015 v 8:41 | Reagovat

Moc se mi to libi! Bevim co k tomu napsat.... povedlo se ti to!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. února 2015 v 8:02 | Reagovat

[1]: Děkuji, nesmírně.

[2]: Moc ti děkuji, opravdu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama