Rozdmýchaný oheň-1/2

15. února 2015 v 7:00 | Karina |  Jednodílné příběhy
Takže, tato maxipovídka vlastně měla být do jedné soutěže, na téma Divergence. Jenomže jsem nějak prošvihla uzávěrku, protože se nám den předtím pokazila tiskárna, tudíž jsem nemohla vyplnit přihlášku, a pokud bych chtěla použít tu od Kate...no, řekněme, že bych to měla malinko růžové. Navíc jsem to prostě nestihla. Takže to dávám sem na blog, a snad se to bude líbit vám. Stejně bych neměla nějak valnou šanci vyhrát.
Myslím, že k tomu není co dodávat. Uvědomte si, prosím, že jsem měla omezený počet znaků. Pokud vás napadnou nějaké otázky, napiště je klidně do komentářů.
A také vás musím upozornit ještě na jednu věc- dnes na týden odjíždím na lyžařský výcvik, takže nečekejte komentáře, e-maily, a články jsou předepsané...
P.S.: Omlouvám se, ale celé najednou se to sem prostě nevleze...

Rozdmýchaný oheň



Procházel jsem rozlehlým kamenným náměstím a hledal prodávajícího, který nabízel největší slevy. V tento čas se skutečně vyplatilo nakupovat. Zvědavě jsem nahlížel za všechna zákoutí.

Někdo však ke mně přispěchal. Vlekl s sebou několik neidentifikovatelných dřevěných destiček. Pokusil jsem se mu vyhnout, ale neoblomně mě následoval.

"Pane, pane!" křičel na mě. Pokoušel jsem se jít dále, ale jeho mohutné tělo se mi postavilo do cesty. "Nemáte zájem…"

"Ne, děkuji," zavrčel jsem. Ale on mi znovu zastoupil cestu. Odstrčit ho jsem si netroufal.

"Tak si snad alespoň poslechněte, co nabízím!" Oči se mu rozzářily a já jsem si povzdechl. Zastavil jsem se a nechal ho říct svůj monolog. Nenáviděl jsem otravné a až příliš aktivní obchodníky. Vždy mi stáli jen v cestě za tím, co jsem opravdu chtěl. "Vsadím se, že vy, mladý muži, máte jeden zlatý na tak raritní a všemi oblíbené zboží, jako jsou vznášedla naší společnosti!" Skepticky jsem pohlédl na to, co považoval za něco užitečného. Ano, na té desce sice bylo připevněno něco jako kovová řídítka, ale pochyboval jsem, že fungují.

"A co je na nich tak…zvláštního?" zeptal jsem se a snažil skrýt svou nechuť.

"Nikdo vám ho neodcizí! A pokud ano, stejně ho nebude moct použít! Protože jen majitel ví, jak ho zprovoznit!" Ze slušnosti jsem přikývl a popadl nejbližší přístroj. Strčil jsem prodavači do dlaně minci. Zaprvé, vypadal tak zoufale, že mi ho bylo líto, a zadruhé, toužil jsem se ho co nejrychleji zbavit. Vlastně jsem se chtěl co nejrychleji dostat z tohoto náměstí. Nenáviděl jsem kromě otravných obchodníků také velké davy.

"Vy nechcete vědět, jak to používat? Musíte totiž nejenže stisknout tlačítko, ale také to…."

"Přijdu na to sám," odsekl jsem mu a rychle odběhl opačným směrem. Naštěstí byl pravděpodobně spokojený se svou tržbou, a nechal mě být. Všiml jsem si, že ono vznášedlo má dokonce popruh. Vida, alespoň jedna užitečná věc. Pověsil jsem si ho přes rameno, a po chvíli na něj dočista zapomněl. Dále jsem putoval nerušeně.

Náhle jsem spatřil přesně to, co jsem si přál. Proč jsem zde přišel. Šlo o jednoho z mála prodavačů, u kterých jsem nepochyboval, že ví, o čem vlastně mluví. On vypadal jako skutečný válečník. Ulicí se rozléhal jeho sytý hlas.

"Čepel ostrá jako samotná smrt! Rukojeť pasujíc přesně do rukou! Lehké jako pírko! Kupte meče! Kupte meče pouze za dva zlaté!" Zrychlil jsem krok a nabral kurs přímo k dřevěnému stánku. Nehleděl jsem před sebe, a to se mi stalo chybou. Zastavil jsem se o jakousi pevnou, ale měkkou překážku.


Hleděl jsem do bledé tváře. Z očí jí čišel strach, zmatek, zlost a napětí. Svět vzkvétal, lidé nehladověli, tak proč vypadala tak nešťastně? Od levého oka až k bradě se jí táhla krvácející šmouha způsobená pádem. Co mě však děsilo nejvíce, bylo, že nejspíš plakala. Hodně dlouho.

"Moc se ti omlouvám," zašeptal jsem a natáhl k ní dlaň, abych jí pomohl vstát. Ona však zavrtěla hlavou, zprvu váhavě, ale poté se vyhoupla na nohy sama, s obdivuhodnou hbitostí. Rozzuřeně mi vytrhla z rukou jednu ze čtyř obrovských plných tašek jídla, kterou, jak jsem si do té chvíle neuvědomil, svíraly mé prsty.

"My si netykáme," prskla a začala z dlaždic sbírat vše, co se vysypalo a dalo ještě zachránit. Nechápal jsem, proč se chová tak protivně. Věděl jsem, že za tím není nic osobního, ale stejně mě to ranilo a naštvalo. "A vůbec, nemluvíme spolu."

"Nechceš…nechcete alespoň pomoct? Vím, že jste dosti silná, abyste si s tím obrovským nákupem pomohla sama, ale pro mě to není problémem." Pohlédla na mě s výrazem plným nepochopení a obav.

"Ne," odvětila nakonec. Úsečně a nekompromisně.

"Neublížil jsem vám?" zajímal jsem se.

"Ne," dočkal jsem se stejné odpovědi. Rozešla se rázným, rychlým krokem, což muselo být s tím závažím skutečně namáhavé. Neměl jsem tušení, co přesně mě k tomu vedlo, ale mé srdce mi říkalo, ať se za ní rozběhnu. Potřeboval jsem ale záminku. Rychle jsem na pult jednoho blízkého stolku hodil pár drobných a popadl malý nůž. Co jsem koupil, jsem si uvědomil, až když jsem ji dobíhal.

Když jsme kráčeli vedle sebe, vtiskl jsem jí nůž do dlaně. Zděšeně na mě pohlédla a zbraň upustila. Jen jsem tam stál, neschopen pohybu. Sehnula se a roztřesenými prsty mi ji opět podala. "Nesmíme vlastnit zbraně." Dívala se na mě, jako by snad čekala na nějaký krutý rozsudek.

"Ano, ale uznejte, že s tímto byste asi nikoho nezabila. Vždyť to ani není pořádně naostřené! Chtěl jsem vám to dát jako omluvu za to, že jsem vás shodil, víte?"

"Omluvu?" opakovala to slovo, jako by ho již dlouho neslyšela. Poté se mi však zahleděla přímo do očí. Modř těch jejích se mi propalovala hluboko do srdce. "Nesejde na tom, k jakým účelům zbraň má sloužit. Ale jak se jich dá zneužít."

"Rozumím," povzdechl jsem si a sundal si levou koženou rukavici, protože v ní se skrývala kapsa na opravdu malé zbraně, jako byl tento nůž. Nemohl jsem si však nevšimnout jejího pohledu. Pozorovala mou dlaň jako v transu. Pomalu k ní natáhla svou. Nebránil jsem se. Zvedla ji tak, aby na ni lépe viděla. Přejela po mých čarách života špičky svých prstů, také ukrytých v rukavicích.

"Ty nepatříš mezi I. H. I. S," konstatovala tónem, který značil, že tomu ani sama nevěří.

"I.H.I.S.," opakoval jsem . Dlouho jsem tento název již neslyšel.

"Integrovaná…"
"Já vím, co to znamená. Integrovaná Hledací Informační Skupina. Tajná policie," přerušil jsem ji. "Ale tím pádem…ty jsi rahasianka," zašeptal jsem a přistihl se, jak čekám, až mi to vyvrátí. Všechno však
tomu příliš nasvědčovalo. "Ale jak…jak ses dostala ven?" Automaticky jsem ji omylem tykal, ale nezdálo se, že by ji to tentokrát vadilo.

"Byla jsem pověřena důležitým úkolem. Nakoupit zásoby," špitla a rozhlédla se kolem. Věděl jsem, že pátrá po mužích s koženými rukavicemi. Jako jsem měl já. Ženy totiž do I. H. I. S. kvůli své údajné slabosti vstoupit nesměli, a všichni rahasiané museli mimo svůj svět nosit rukavice, aby nebylo vidět jejich znamení vypálené hluboko do kůže. Jejich problém byl však spíše ten, že se ze svého světa opravdu nedostávali. Za normálních okolností.

"Musíš být opravdu vysoko postavená. Ale I. H. I. S. by po takových lidech nikdy nešla!"

"Takoví lidé nikdy nejsou vysílání ven," šeptala. "Bojí se o své životy. Je zde příliš nebezpečno. Máme strach z konfliktů." Odmlčela se. "Odejdi, než bude pozdě, prosím. Neměl bys se mnou vůbec mluvit. Každou chvíli se mohou objevit opravdoví Ihisáci."

"Ale…" namítl jsem, i když jsem věděl, že má pravdu. "Co vlastně uděláš? Vrátíš se?"

Vrhla po mě pohled, který jasně naznačoval, že si o mně nemyslí příliš pěkné věci. "I kdybych měla jak uniknout, všichni lidé beze mě vyhladoví, jestli nedonesu ten nákup!"

Nechtělo se mi jí nechat jít, když jsem věděl, jak to v Rahasianu chodí, ale neměl jsem na výběr. Přikývl jsem. Z nějakého důvodu se jí na tváři opět zjevil vyděšený výraz a zavrtěla hlavou. Naposledy jsem se na ní usmál a prsty se lehce dotkl jejích. Ona však s pohledem upřeným za mě o několik kroků ustoupila. Otočil jsem se a hleděl do tváře vysokému muži. Šlo o prodavače, u kterého jsem si původně chtěl koupit meč. Byl živoucím důkazem, že tato skupina opravdu nelze rozeznat od běžných občanů.

"Ty," oslovil mě. "Ty chceš rozdmýchat novou válku? Ty chceš znovu bojovat, co?" Strčil do mě.

"Já…já jsem nikdy nechtěl válčit," vydechl jsem a udiveně pohlédl na onu dívku. Ona však pouze upírala pohled sklopený k zemi.

"Ale jdi. Poslouchal jsem vás. Donutil jsi ji přiznat, že je rahasianka. Ale muselo ti to dojít už předtím, když o nás víš. Chtěl jsi jí vnutit ten nůž. Jsi zrádce míru!"

Dívka zavrtěla hlavou a vzhlédla ke mně. "Je to pravda?" V jejích očích bylo jasně vepsáno, že chce vážně znát upřímnou odpověď.

"Ne. Nemohl jsem přece tušit, kým je! Nikdy bych se nepletl do vašich záležitostí."

"A i když jsi věděl," pokračoval muž, jako by mě neslyšel. "Kým je, dotýkal ses jí. Nepovídej, že nevíš o tom, že se nás nemáš dotýkat. Přenášíte tím na nás ty vaše zvrácenosti."

"Ale…" zaváhal jsem, ale ona mi také nepomohla. "Kdyby chtěla, mohla uhnout. Kromě toho, k ničemu jsem ji nenutil."

"Bála jsem se. Přece jsem ti říkala, že I. H. I. S. jsou všude. Jak jsem se měla bránit, když jsem si byla jistá, že jsi jedním z nich?" Znovu sklopila oči.

"To podezříváš každého člověka nosícího rukavice?" povzdechl jsem si.


"Arogancí a sarkasmem se z problému nevysekáš," zavrčel na mě Ihisák. "Dochází ti, doufám, alespoň to, že nebezpečné existence jako jsi ty, nemůžeme jen tak nechat pobíhat po světě, že?"

"Já jsem nic neprovedl," namítl jsem.

"Nevyjednávej s ním," zavrtěla hlavou. "Každé tvé slovo může ještě zhoršit tvůj osud."

"Mrtvý budu tak jako tak," zavrčel jsem. Toto jsem na rahasianech nikdy nepochopil. Ano, vím, že se distancovali a žijí v uzavřené oblasti, protože si myslí, že velký prostor je jeden z příčin konfliktů. Stejně jako zbraně. Proto mají zakázáno je nosit. Ale strážci pořádku, I. H. I. S., pro to mají zvláštní povolení.

"Proč bych tě zabíjel?" pokrčil rameny. "Snad by se tě ještě dalo využít. Teď tady počkáš, protože za chvíli přijdou posily, a ty půjdeš s námi. A pokud ne, ta holka zemře." Vytřeštila na mě oči. Člen tajné policie poté udělal něco zcela nepochopitelného. Prostě odešel. Nejspíš pro další, jako byl on, jak slíbil.

"Existuje nějaký racionální, proč to udělal?" zašeptal jsem.

"Ví, že neutečeme. Jen bychom mu vpadli do rukou ještě rychleji."

"A co chceš dělat? Stát tady a čekat, jestli se náhodou pro nás nevrátí? Jako nějaká ovečka?"

"A ty jim zase chceš vběhnout přímo do náruče?" opakovala.

"Nejsi schopná smířit se s tím…že bychom mohli uspět? Jen si to představ! Nemusela bys žít stejný život jako doposud. Mohla bys být…svobodná!"

"Ale já jsem volná," namítla. "To, proč nás drží v Rahasianu, má hodně dobrý důvod. Od doby, co začala platit všechna naše pravidla, jsme neměli ještě ani jednu potyčku! Prosím tě, mám dost dobrý důvod, proč tě o to žádám- mlč!"

"Ani náhodou. Já se na rozdíl od tebe nebojím každého stínu. To všechno je proto, že slepě následujete jejich egoistické sny. Kdybyste se vzepřeli…"

"Znamenalo by to další boje."

"Které by však netrvaly dlouho. To, že by znovu vypukly války, jsou jen propagandistické lži. Představ si, že znovu rozdmýcháš oheň lidství a…"

"Oheň lidství jsou války, blbče," odsekla. "Buď laskavě zticha!"

"Děkuji, ale blbec není mé jméno," zazubil jsem se. "Jmenuji se Tainirel." Poté jsem však zvážněl. "Tvrdíš tedy, že lidskou přirozeností je následovat několik vyvolených?"

"Ne. Ale je to lepší, než vést zbytečná krveprolití."

"Jedna vzpoura by toho příliš nestála," zamumlal jsem. "Rozumím ti. Oni tě nepotrestají, když poslechneš, že ne?"


Znejistěla. "No…nejspíš ne…" Zvědavě jsem naklonil hlavu na bok. "Ale věř mi, že mě se opravdu domů vrátit nechce. Jenže vím, že by byla čirá hloupost, pokoušet se uniknout Ihisákům. Vím, o co jim jde. Oni zkoušejí mou věrnost."

"A ty jim oddaná jsi, viď?"

"Sakra, Tainireli! Zaprvé, někdo by ti měl vážně zalepit ústa. Zadruhé- zkus prosím pochopit, že já opravdu nemám na výběr. A kdybys nebyl tak příšerně pitomý, utekl bys, už když jsem ti to doporučovala poprvé. Nikdy jsem nevěřila, že můžete být tak neskutečně tupí, jak se o vás povídá, ale ty jsi chodící encyklopedie blbosti."

Ušklíbl jsem se. "Právě jsi v několika málo větách použila kletbu a k tomu ještě asi tři nadávky. Podívej, já jsem také nikdy nevěřil, že vy můžete být takoví, jak se říká. Tak zaslepení. Bez hrdosti. Bez života. Jako chodící loutky."

"Kolikrát mi ještě zopakuješ, že jsem nevidomá? Protože bys měl vědět, že já to vidím. Ale mé oči nemohou nic změnit."

"Ale tvé srdce ano. Copak to nemůžeme…alespoň zkusit?"

"Aha," přikývla a bylo vidět, že musí ovládat své emoce. "Zkusit. Jako by to byla nějaká hra, viď? Když ti na obrazovce zabliká game over, prostě stiskneš tlačítko s nápisem restart, že ano? Už ti někdo ovšem povídal, že život takto nefunguje? Nelze se vrátit na začátek cesty. Co je jednou uděláno, to vykonáno také zůstane."

"Ale když tu hru ani nezačneš hrát, tvé skóre stále zůstane na nule," pokusil jsem se ji povzbudit, ale začínala mě přesvědčovat o své pravdě. "Sice můžeš hodně ztratit, ale také můžeš zvítězit."

"Život ale nemá být hazardní hrou!"

"Stejně jako nemá být nějakou náhražkou uzavřenou mezi betonové zdi. Copak tě opravdu netěší, představit si, že by ta vzpoura vyšla? Že by…" Všiml jsem si však, že vrtí hlavou. Tentokrát jsem se již poučil. Sice jsem po otočení nikoho neviděl, ale když jsme chvíli čekali, nenápadně vyhlížející muž vyšel zpoza rohu.

"Vida. Teď se dokonce snažíš k válce přesvědčit i ji." Vrhla po mě pohled jasně znamenající: Já jsem ti říkala, ať jsi zticha. Můžeš si za to sám. Měla pravdu. Ale i přesto bych to udělal znovu. Cítil jsem, že to tak má být. "Tak pojď. Kamenné zdi naší věznice ti snad budou dobrým domovem." Byl jsem si jistý, že slyšel jen mé poslední věty, protože by si ho ona dívka všimla dříve. Což bylo samozřejmě dobře, protože tentokrát mě obvinil zcela právem. Opravdu jsem ji chtěl přesvědčit k bojům.

Příliš jsem to ale nechápal. Celý život nám říkali, jak jsou rahasiané proradní, a jak se jim máme vyhýbat obloukem. Proč jsem i přes to cítil potřebu ji pomoct? Zůstat po jejím boku? Snažit se udělat vše jen proto, aby nemusela trpět? Proč jsem neutekl, dokud byla šance?

Sledoval jsem, jak se k ní voják nahnul a něco ji zašeptal do ucha. Pouze přikývla. Vrhl jsem po ní tázavý pohled. Pokrčila rameny.
Kráčeli jsme náměstím. Voják pochodoval, a brzy se k němu přidávali další. My jsme byli zavlečeni někde doprostřed jednotky. Jako jediní jsme se ploužili se sklopenými hlavami. Pravda, ona k tomu měla trochu lepší důvod, jelikož ji s taškami nikdo nepomohl, a já jsem si vysloužil vražedný pohled, když jsem se o to pokusil. Ale já jsem zase byl zajatec. Nepředpokládal jsem, že přestalo platit to pravidlo, že pokud se o něco pokusím, ona zemře. Nezbývalo, než se vléct dále, vstříc jisté smrti.

Ano, mohl jsem utéct, Možná by se mi to i povedlo. Nemuselo mi záležet na nějakém bezcenném životu bezcenné rahasianky. Ona pro mě nic neudělala. Ale nemohl jsem. Byla člověk jako já. Jen se narodila na špatném místě. Ano, byla jimi zkažená, ale nedostala na výběr. Stačilo, aby se karty osudu trochu promíchaly, a mohl jsem na tom být stejně jako ona.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zašeptal jsem směrem k ní. Zaváhala.

"Nesmím s tebou mluvit," odvětila nakonec. Zadíval jsem se do její tváře. Chvíli mi trvalo nahlédnout po její masku. Jeden voják se natočil naším směrem a zcela nepokrytě na náš zíral.

"Můžeš. Nechceš," opravil jsem ji.

Obrátila oči směrem k ranní krvavé obloze. "Ty chceš být usilovně mrtvý co nejdříve, viď? Copak jsem ti to neříkala? Přesně to oni chtějí. Abys mluvil. Vytáhnou to na tebe." Voják se zamračil, ale překvapivě nás nechal být. Zatím.

"Přece jsem se tě zeptal jen…"

"Rahasiané nemají jména. Vystupujeme pod desetimístnými čísly. A ty to víš. Pokud máš opravdu zájem to vědět, mé číslo zní 941 32…"

"Devět- čtyři- dva…tě opravdu oslovovat nebudu," odvětil jsem a chtěl ještě něco dodat, ale pro změnu mě přerušila ona.

"Devět- čtyři- jedna," opravila začátek svého identifikačního čísla. "Nebudeš mne oslovovat nijak. Copak to nechápeš? Jsi vězeň, a já svobodný občan. Je mi to líto, ale toto je konec, Tainireli. Vzpomínej třeba na to, že ty jsi nějaké jméno měl."

"Ale," nechtěl jsem to vzdát. "Přece tě musí nějak oslovovat! Přátelé, rodina…"

"Nemám rodinu," zavrčela. "Matka skladovala zbraně, otec byl vášnivý pěstitel, a nějak to přehnal s množstvím, prarodiče se pokusili o útěk, strýc vedl příliš útočné řeči proti vládě, a má sestra se spřáhla s podobným blbcem, jako jsi ty, a on ji obětoval pro vlastní přežití." Zhluboka se nadechla. Napadlo mě, že jsem vlastně měl štěstí, že jsem se potkal s dívkou z takto provinilé rodiny, protože jiná rahasianka by pravděpodobně za to, co jsem ji řekl, předhodila I. H. I. S. okamžitě, a ještě je prosila na kolenou, aby mě co nejrychleji zabili.

"Přátelé?" šeptl jsem.

"My spolu moc nemluvíme, víš?" Překvapilo mě, jak zjemnila hlas. "Kvůli I. H. I. S. Není příliš možné si získat někoho blízkého."

"Tomu říkáš svoboda?" Zavrtěl jsem hlavou. "A jak ti říkala tvá rodina, když…"
"Když ještě žila?" dořekla za mě. Zamyslela se. "Dobře tedy. Dokud budeme mít možnost být jeden vedle druhého, můžeš mi tak také říkat. Jmenuji se Lia. Neptej se mě, jak to vzniklo, to totiž netuším. Pravděpodobně po nějakých předcích, kteří žili ještě za války." Všiml jsem si, že tentokrát už nás pozoruje více lidí. Ale bylo mi to jedno.

"A nebude tě to bolet, když víš, kdo tě tak volal předtím?"

"Copak tobě nikdy nikdo neříkal, že smrt je přirozenou součástí života?" Na tuto větu jsem dlouho nenacházel odpověď. Já jsem to věděl, ale myslel jsem, že rahasiané jsou vychováváni v pravém opaku.

"Jistě, že ano," odvětil jsem nakonec. "Je taková spousta věcí, co se o vás musím přiučit…"

"Moc času nemáš," ušklíbla se. "Ale nic si z toho nedělej. Ty mě také fascinuješ. Tím, jak jsi jiný." Jeden muž pozvedl obočí."Tedy, ne, že bych taková chtěla být, ale špatné názory jsou vždy zajímavé." Netušil jsem, jestli si ta poslední slova opravdu myslí, nebo to řekla jen kvůli Ihisakům. Rozhodl jsem se to více nerozvádět. Museli jsme se držet relativně neutrálních témat.

---

Již netrvalo dlouho, a znaveně jsme se doplahočili k velkým železným branám umístěným v masivní zdi. I kdybych nevěděl, kde jsme se ocitli, poznal bych to z Liiného pohledu. Bylo v něm jakési odevzdání a hněv. Ale když se naše oči setkaly, na okamžik se mi zdálo, že se v nich zablýskla i něha. Soucit. To se však rychle změnilo ve výraz naznačujíc: "Vidíš? Já jsem ti říkala, že je konec." I když jsem věděl, že má pravdu, kupodivu jsem se cítil docela klidný. Možná proto, že jsem si za to mohl sám. Myslel jsem si, že mi rahasianka může nepřinést neštěstí a zkázu.

Pokoj na duši však zmizel, když nás po náležitém vysvětlení vpustili dovnitř. Pochopil jsem, že některé klepy o rahasianech lži opravdu nebyly. Skutečně žili pod ocelovým nebem. Doslova. Vzduch byl hustý, dusný a byla v něm jasně znát chemická úprava. Rozkašlal jsem se a snažil dýchat co nejmělčeji. Znovu jsem nevěřícně zíral na pokličku, která město přikrývala.

"K čemu je podle tebe sakra toto?" vyprskl jsem.

"Regulace teploty." Pokrčila rameny. "Takto ji zde máme stálou. Neprší na nás, nefouká vítr."

"Nesvítí slunce. Uvědomuješ si, o co přicházíte?"

Znovu pokrčila rameny, jako by ji to bylo úplně lhostejné. Možná jsem se také trefil. "Je to jen další zamezení bojům."

Marně jsem se snažil nerozesmát. "Už jsi někdy slyšela, aby nějaká válka vypukla kvůli počasí, Lio?"

"Lidstvo dokáže všechno. Jsme nepoučitelní, a nic nás nenapraví. Proto je možná lepší žít takový život jako my, rahasiané. Jsme o hodně věcí ochuzeni, ale patří mezi ně i válečná neštěstí."

"Válka se k vám stejně dostane, ať se tomu bráníte, jak chcete. Ničit, bojovat a hrát si na Boha je přirozeností lidstva." Zavrtěla hlavou.

"Nech toho. Zase to vypadá, jako by ses mě snažil přesvědčit k revoluci, což je mimochodem také druh násilí, pokud ti to nedošlo."

"Ano. Ale je to také jediná cesta, jak se odsud dostat."


"Co když odsud opravdu nechci?" namítla.

Povzdechl jsem si. "Škoda, že nevyrábějí brýle také pro lidi, kteří nevidí duševně."

"Vždy, když nevíš, jak bys mi odpověděl, obviníš mě, že jsem slepá. Ale nenapadlo tě někdy, že jediným slepým člověkem jsi tady ty?" Přidala do kroku. Nesnažil jsem se ji dohnat. Někdo by mě určitě zastavil. Kupodivu ale mířila stejným směrem jako já. Jistě. Pokud byly alespoň některé zvěsti o Rahasianu pravdivé, musela Vládci ukázat vše, co nakoupila, a pečlivě to zaznamenat. V tom okamžiku mi to došlo. I kdyby lidé odsud jedli opravdu jen minimálně, muselo to být pořádně malé město, pokud se nákup pro něj vlezl do čtyř tašek. Na jak dlouho asi jednu dodávku potravin měli? Nebo Lia nebyla jediná, kdo dnes donášel zboží?

Nechal jsem oblohu oblohou a rozhlížel se po ulicích. Nebylo však co k vidění. Až na pár malých tichých skupinek dětí zde nikdo nebyl. Ulice mezi zděnými domy, které byly jeden jako druhý, zely prázdnotou. Nechápal jsem to. Byl jsem zvyklý na svět, kde děti křičí, pláčou a smějí se. Kde si vesele hrají s míčem, ne do něj letargicky kopají jako zde. Kde se hemží lidské hlasy. Svým způsobem jsem Liu obdivoval. Za to, že zde dokázala tak dlouho přežít a nezbláznila se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama