Rozdmýchaný oheň- 2/2

15. února 2015 v 7:01 | Carina |  Jednodílné příběhy
Pokračování příběhu:

Zanedlouho jsme dorazili k rozlehlé budově. Tyčila se skoro až k umělému nebi, a její věže mi připadaly jako zaostřené bodce. Bílá stavba se jevila tak jednotně a jasně, že jsem na okamžik přemýšlel, jestli není postavená ze skla, ale došlo mi, že to už by ho dávno někdo zboural. Dovolil jsem se dotknout stěn. Ano, šlo o bezchybně vyleštěný kámen.

Vtom jsem na zátylku ucítil tupou bolest. Otočil jsem se a nastavil ruce v obranném gestu. Přede mnou však stál pouze voják se spuštěnými pažemi. Tázavě jsem na něj pohlédl. Opravdu jsem netušil, co měl znamenat ten pohlavek. "Existují i horší věci, než zemřít," pravil. "Je urážkou dotknout se sídla vládce. Znamená to, že se povyšuješ na stejnou úroveň, jako je on, víš?"

"Rozumím," přikývl jsem, ale v duchu jsem si pomyslel, že ještě jedna zvěst o Rahasianu je pravdivá- jejich vládce příšerně lpěl na majetku.

"Neznalost tě ale neomluví." Otočil se směrem k Lie. "Devadesát čtyřko?" Tak takto se mezi sebou oslovovali. Asi nepočítali s tím, že by dva lidé, kteří spolu museli promluvit, mohli mít stejné dvojčíslí. Jen by mě zajímalo, jestli si ho ten vojín zapamatoval z našeho předchozího rozhovoru, nebo ho prostě nějakým způsobem znal.

"Jistě," přikývla, jako by o nic nešlo. Obrátila se ke mně. "Pokusím se ti vždy naznačit, co máš dělat."

Zmateně jsem na oba pohlédl. "Ale proč mi pomáháte?"

"Ale my nepomáháme tobě," odvětil voják a ušklíbl se. "Víš, že ses snažil vyvolat válku, to je jedna věc. Ale kdyby si Vládce usmyslel, že mu neumíš projevit úctu, byli bychom potrestáni za to, že jsme to města dovlekli takovou zkaženou špínu. Nečistý jsi samozřejmě i tak, ale bez pokory je to neodpustitelné."

Chvíli jsem přemýšlel o jeho slovech. "Pýcha je tedy důležitější než mír," zašeptal jsem nakonec. Schytal jsem další pohlavek. Tentokrát od Lii. Pozvedl jsem obočí.


"Lekce číslo jedna- sarkasmus nech před prahem," vysvětlila. Přikývl jsem, i když bych s ní o tom raději diskutoval. Vešli jsme dovnitř.

Pokud se mi toto sídlo zdálo monumentální zvenčí, nebylo to nic oproti vnitřku. Strop se tyčil vysoko nade mnou, a zdálo se mi, jako by snad tyčil výše než samotné betonové nebe, což pochopitelně nebylo možné. Ledaže by se nejvyšší věže opravdu postavily tak, aby z nich bylo vidět nad tento šílený svět, ale zakázal jsem si nad tím bádat.

Zanedlouho jsme došly k masivním kovovým dveřím. Lia odněkud vytáhla nějakou kartičku a mávla s ní. Dveře se začaly pomalu otevírat.

"Lekce číslo dvě," zašeptala. "Nezírej na mě. A lekce číslo tři- nediv se všemu novému. Nemohu ti před Vládcem všechno vysvětlovat. Nyní šlo jen o kódový snímač, nic více."

Do místnosti jsem vstoupil jen já, ona a ten voják.

"Vládce vás očekává," ozval se nezúčastněný hlas. Žena, které patřil, ani nezvedla oči od nějakých papírů, které pročítala a sem tam něco odškrtla. Nechápal jsem, jak věděl, že přijdeme, ale nejspíš měl nějaký způsob, jak s vojáky komunikovat. Lia i přítomný muž její oznámení vzali na vědomí pokývnutím hlavy a zamířili k dalším dveřím. Oba se zastavili a zhluboka nadechli. Nezbylo mi, než tam vejít s nimi. Pomalu na mě začínala doléhat tíha stresu a vědomí, že dnes zemřu.

"Musíš si kleknout na zem. Na kolena. A sklonit hlavu. Lekce číslo kdovíkolik," poučila mě dívka. I když se snažila působit klidně, hlas se jí třásl. Přestože se mi to opravdu příčilo, raději jsem s ní o tom nediskutoval. Voják otevřel dveře.

Velikost místnosti mě opravdu ohromila. Na to, že zde bylo pouze hluboké křeslo, huňatý hnědý koberec a několik svícnů sloužících jako jediné osvětlení, to bylo obrovské jako dům. Každý můj krok se zde zlověstně rozléhal. Přistoupili jsme k sedadlu. Za ním stálo několik dalších vojáků s puškami. Nejvýznamnější byl však muž, který v něm seděl. Vládce.

Voják se ohnul v pase, a vzápětí se narovnal. Naproti tomu, Lia klesla až dolů, na jedno koleno, a chvíli počkala. Poté jsem si uvědomil, že šlo o různé druhy úklon. I když jsem to dělal opravdu nerad, následoval jsem dívčina slova a sesunul se k zemi. Klečel jsem. Vládce mě však pouze propaloval zlostným pohledem. Až, když jsem sklopil oči před jeho hněvem, jsem si uvědomil, že jsem to měl udělat už předtím.

"Vstaň," pobídl mě panovačným hlasem, zrovna když mi v nohou začínalo trnout. Rád jsem ho poslechl.

"Pane," oslovil ho Ihisák. "Zásoby jsou zařízeny, a válečný vězeň se poddal." O čem to mluví? Žijeme přece v míru, ne snad? Chtělo se mi křičet, a vědomí, že nemohu, to ještě více podporovalo.

"Čekali jsme dlouhá léta," usmál se Vůdce a přikývl. Nevydržel jsem to a navzdory druhé lekci jsem zmateně pohlédl na Liu. Myslím, že v zásoby totiž tak dlouho nedoufali. Ještě více mě o tom přesvědčil její lítostivý pohled. Ona něco věděla. Něco, co mi neřekla. Věděl jsem, že pravděpodobně nemohla. Také, že na ni jsem se nezlobil. Otočil se ke mně. Snažil jsem se skrýt hněv, ale nejspíš si toho také všiml. V jeho očích byl znát odpor. Ten však prudce kontrastoval s jeho slovy. Přitom náš rozhovor započal přesně tak, jak jsem plánoval.


"Ty chceš tedy válku." Málem jsem ho bez rozmyšlení opravil, že pouze revoluci, ale nakonec jsem se rozhodl neranit jeho hrdost.

"V jistém úhlu pohledu ano, pane."

"Nemá smysl tě přesvědčovat a špatnosti tvého myšlení." Ovládal jsem se, abys nezaťal pěsti. "Měl bys být našim vězněm, a sám si to uvědomit." Odmlčel se. "Ale myslím, že nejlépe ti to ukáže tato dívka." Všichni tři- já, Lia i voják, jsme na chvíli přestali dbát na pokornost a zírali jsme na něj pohledem plným zmatku.

"Pane," zašeptal Ihisák. "Hledali jsme ho několik let." Tím to potvrdil.

"Já vím," přikývl Vůdce. "Ale svět se žene do záhuby. Ale my, my chceme zůstat naživu, že ano?"

"Jistě, pane, ale…"

"Neodporuj mi. Potřebujeme nová těla. Jeho zvrácené myšlení se časem napraví."

"Ano," povzdechl si voják. "Do které jednotky ho máme nasadit?"

"Cože?" zašeptal jsem. Lia mi svýma vytřeštěnýma očima opravdu nepomáhala. "Já ale nechci být vojákem!"

"Chtěl jsi přece válku," odvětil Vůdce. Otevřel jsem ústa, abych odporoval, ale nenacházel jsem správná slova. I kdybych je ovšem měl, nevyslovil bych je. Ne po další mužově větě, tentokrát řečené Ihisákovi. "Je ti přece známo, kde potřebujeme nová těla. Dejme mu týden, aby si zvykl, a poté ho hned začněte aktivně cvičit k misi Sršeň. Zatočila se mi hlava, a vše jsem vnímal přes hustou mlhu. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku. Já nechci bojovat za nepřítele.

Matně jsem si uvědomoval, že mne ozařuje nějaké světlo. Že mi Lia vysvětluje, že jsem právě zanášen do systému. Že mi podává nějakou kartu. Říkala, že nyní patřím mezi ně. Mám své identifikační číslo. Znamenalo to pro mě však jediné- již nejsem svobodný. To však znamenalo jen další kapku v moři ztrát. Vzali mi totiž i všechen majetek. Jediné, co mi zůstalo, bylo ono vznášedlo. Možná proto, že doopravdy nefungovalo.

Jasně mi stále v uších znělo jen několik vět, které jsme si mezitím vyměnili.

"Ty jsi to věděla, že? Že po mě jdou už několik let? To ti ten voják zašeptal?"

"Ne," hesla. "Já jsem to věděla i předtím. On mi to jen připomněl. Tainireli, opravdu se ti omlouvám. Chtěla jsem tě alespoň varovat, ale…"

"Neposlouchal jsem tě," dopověděl jsem. "To je v pořádku, Lio. Nezlobím se na tebe. Udělala jsi jen to, co ti řekli."

"Děkuji, že mě chápeš. Kdybys proti nám nešel už tak dlouho, nic z toho se nemuselo stát." Její hlas zněl smutně. Byl to tón poražených. Těmi jsme se totiž stali. "Mohla bych se tě na něco zeptat?" Přikývl jsem. "Proč jsi tak zpanikařil, když ti Vůdce oznámil, že budeš součástí té operace? Staneš se členem I. H. I. S., víš? Budeš se mít dobře. Vím, že nechceš být vojákem, ale…"

"Vůdce mluvil o operaci Sršeň. Tobě to opravdu nedošlo?"


"Co mi mělo dojít?" Zvláštní bylo, že působila opravdu zmateně.

"Čeho je podle tebe sršeň symbolem?"

"Ale já nevím, co to je," zašeptala. "Vůdcovské akce vůbec mají zvláštní jména. Většinou po nějakých zvířatech. Ale sršeň asi zvíře nebude, viď?" Tím se vše vysvětlovalo.

"Ale ano, je. Jedovaté…a pěkně útočné." Po této větě nastalo dlouhé ticho.

"Lžeš," pravila nakonec, ale příliš přesvědčeně to neznělo.

"Prosím tě. Proč bych to dělal? Copak vy zde nemáte ani encyklopedie zvířat?"

"Možná," pokrčila rameny. "Ale nezajímám se o něco, co v našem městě nežije."

"Škoda. Jinak bys totiž dávno věděla, že operace Sršeň neznamená obranu."

"To je směšné," prskla. "Kdyby to tak bylo, proč by to Vůdce říkal před tebou? Muselo by mu dojít, že ty víš, co to je. Kromě toho, my chceme mír."

"Právě o to mu možná šlo," zašeptal jsem. "Chtěl, abych to věděl. Abych si myslel, že neexistuje naděje. A kdybyste doopravdy chtěli mír, nestavěli byste vojenské jednotky a nenutili lidi v nich bojovat."

---

Kráčeli jsme tichým a osamoceným městem. Zbývalo jen pár dní, než jsem se měl stát vojákem v zemi, kterou nesnáším. Mířili jsme ke kamenné budově, kterou ona považovala za svůj domov. Pravda ovšem byla taková, že zde žádné zázemí neexistovalo. Jen bolest.

Jelikož jsme kráčeli kolem hranic, sledoval jsem vojáky je střežící. Všichni se mi zdáli v jednotných uniformách tak stejní. A já jsem jen další ušlapané stéblo perfektně zastřiženého trávníku. Tolik jsem si na ně zvykl, že jsem se vylekal, když asi již celou míli nebyl žádný v dohledu.

"Lio…" oslovil jsem ji.

"Měl by ses naučit neříkat mi jménem, Devadesát devítko," odvětila. Já jsem ji však ignoroval. Nechtěl jsem zapadnout do zdejšího systému. Nechtěl jsem se vzdát.

"Byly časy, kdy jsi mi jím také říkala. Ale na tom nesejde. Spíše jsem se tě chtěl zeptat, proč na tomto úseku nejsou žádné stráže."

"Ukážu ti to. i když bychom neměli tak dlouho pobývat venku." Povzdechla si a zamířila až k samotnému okraji. Následoval jsem ji.

Hleděli jsme dolů s prudkého srázu, vysokého tak, že jsem skoro nedohlédl dolů. Nejméně sto metrů. Mírně se mi zatočila hlava, i když jsem strach z výšek nikdy nemíval. Pod námi se nerozkládalo nic než travnatá pustina. Ale cítil jsem se opět na okamžik volný. Jako pták. Protože na nebesích ocelové nebe náhle končilo a objevovaly se nadýchané bělostné mraky.


Zamyslel jsem se nad tím. Jistě. Z této strany by bylo plýtvání materiálem, stavět zeď, protože z východu na tomto místě nikdy vítr nevál. Bezpečnost se dala zajistit vojskem. Nebo přírodními překážkami, jako právě zde.

"Copak se zde nikdo nechodí dívat, jak vypadají skutečná oblaka?" zeptal jsem se.

"Ne. Říkala jsem ti, že venku není bezpečno." Přikývl jsem, ale myšlenkami se toulal pustinou. Lia to poznala. Zkoumavě se na mě zadívala. "Neplánuješ snad skočit nebo podobnou pitomost, že ne?"

"Možná," zazubil jsem se. Chvíli jsme tam jen tak stáli. Čekal jsem, než jí to dojde. Byla bystrá. Zděšeně na mě pohlédla.

"To nemůže vyjít…" zašeptala.

"Jak daleko je odsud nejbližší město?"

"Byla jsem tam jen jednou. Hodinu cesty svižným tempem, přibližně."

"Pomohou nám?"

"Ne. Protože my se tam nedostaneme."

---

Povzdechl jsem si. "Věděl jsem, že je to zatracený krám, ale on je ještě k tomu nejspíš v pořádku. Jen prostě…nefunguje." Odevzdaně jsem zpět nasadil řídítka, která jsem si prohlédl i zevnitř.

"Stejně by to nevyšlo," pokoušela se mě uklidnit. Lehce se dotkla mé paže. Neodstrčil jsem ji jen proto, že to nikdy předtím neudělala. Byl to zvláštní pocit. Ale krásný.

"Ne, Lio. Já to musím dokázat." Zadíval jsem se jí hluboko do těch očí, ze kterých se dávno vytratila všechna radost, ale stejně slabě zářila jiskra. Možná kvůli tomu jsem tehdy neutekl. Snad jsem měl nutkání ji opět rozdmýchat. Možná jsem věděl, že ta dívka je něčím jiná. Že kdyby se nenarodila jako rahasianka, snad bychom mohli…Ne, ta myšlenka se mi zdála scestná. Ona a já bychom si stejně nerozuměli. Nemohli bychom být ani přáteli.

Zarazil jsem se. Nerozumíme si? Opravdu? Tak proč spolu trávíme každou minutu času, než se stanu vojákem, a ona už nebude mít povinnost mne naučit zdejšímu životu? Nikdo totiž neřekl, že musíme být stále vedle sebe. Přesto jsem u ní bydlel, a všechno jsme dělali společně.

Zakázal jsem si o nás takto přemýšlet. Koneckonců, stejně by náš jakýkoliv vztah neměl budoucnost. Ta myšlenka mě spolu s tím, že se mi nedařilo zprovoznit tu létající věc, natolik rozčílila, že jsem vztekle kopl do první věci, kterou jsem měl po ruce. Což bylo pro jeho smůlu právě ono vznášedlo. Chvíli se nic nedělo. Lia i já jsme na něj hleděli, v domnění, že se brzy rozpadne, ale stalo se něco překvapujícího. Nikdy jsem nevěřil, že bych o nějakém dopravním prostředku mohl prohlásit, že zakašlal, ale v tomto případě to bylo přesné. Motor začal bzučet. Sice místy vynechával, ale ono to opravdu fungovalo. Trysky váhavě zaplápolaly.

"Ten prodavač mi povídal něco o zmáčknutí nějakých tlačítek, ale můj názor je, že když si s něčím nevíš rady, pořádně do toho prašti. Buď se to rozjede, nebo rozbije. V tom druhém případě alespoň víš, že ta věc za moc nestála," zazubil jsem se. Lia mi výraz nesměle oplatila.

"Naše dohoda ale neplatí. Já s tím nesouhlasím. Vždyť ty jsi to neopravil, ty jsi to prostě zničil tak, že to nepůjde nastavit." Netušil jsem, jestli si dělá legraci, ale jedním jsem si byl jistý. Funguje to, takže je naše nepsaná smlouva platná.

"Ani se o to nepokoušej. Podruhé tu věc nakopávat nebudu." To už nedokázala zachovat vážnou tvář ani ona.

"Tak dobře tedy," obrátila oči v sloup. "Ale je ti jasné, že I. H. I. S. po nás půjdou, že ano?"

"Samozřejmě. Ale nikdo nás nezastaví."

Společně jsme zamířili k útesu. Ani dnes tam nikdo nebyl. Zdálo se mi to až podezřele jednoduché. Věděl jsem, že se dříve či později musí něco pokazit, ale zatím se tak nestalo. Nastoupil jsem na podivně vrčící vznášedlo a objal ji kolem pasu. Trhla sebou.

"No tak. Přece se zde nějak oba musíme vejít."

"Já vím," povzdechla si. "O to nejde." Otočila se a zahleděla do dáli. Jistě. Nedošlo mi to. Ona byla mimo toto město opravdu minimum času. Možná šlo jen o ty dva případy, o kterých mi pověděla. V duchu se se vším loučila.

"Mysli na slunce," zašeptal jsem. Přikývla. Když se ale ke mně obrátila, v očích měla slzy. Nicméně, stoupla si přede mě na onen dopravní prostředek a nechala se obejmout. Bála se. Jinak by si stoupla za mě. Takto jsem ji mohl lépe zachytit, kdyby padala. Natáhl jsem se přes ni až řídítkům.

"Jedna otázka. Řídil jsi už někdy vznášedlo?"

"Ne," pokrčil jsem rameny. "Ale nikdy není pozdě začít."

"Zatraceně," vydechla. To už jsem ale přišel na to, jak se s tím manévruje. Nahnul jsem řídítka dopředu a vyrazili jsme.
Chvíli jsem si jen tak užíval volnost, než jsem stlačil ovládaní dolů a začali jsme klesat. Všechno šlo jako po másle. Vítr nám vál do tváře, a ve vzduchu byla cítit svěžest. Nebo mi to tak alespoň připadalo, po recyklovaném vzduchu v Rahasianu. Ale jak jsem předpokládal, pokazit se to muselo.

Motor zabublal a oheň trysky nyní hořel jen slabě. A velikost plamene se stále zmenšovala.

"Tainireli…myslím, že padáme." Musela být opravdu ztracená, protože mě oslovila jménem.

"Myslíš?" zašeptal jsem. "Holt, ten obchodník mě přece měl varovat, že to není stavěno pro dva." Snažil jsem se nepanikařit. "Ale to nic. Podívej, země je blízko. Drž se mne, a před dopadem jen pokrč kolen-ááá!" Poslední slovo splynulo s výkřikem, protože trysky vyhasly dočista.

Chvíli jsem se cítil, jako bych ztratil vědomí. Myšlenky kolem mě letěli příliš rychle na to, abych je vnímal. Poté přišel tvrdý pád. Kolena jsem sice pokrčil, ale stejně to bylo, jako kdyby na mě spadl balvan.

Z vrchu jsem zaslechl vzdálený křik. Na rozdíl od Lii jsem se tam ani nepodíval. Popadl jsem ji za ruku a běželi jsme. I. H. I. S. po nás za chvíli půjdou, a nejspíš nás i dostanou, ale já jsem se nehodlal vzdát. Ještě ne. Chtěl jsem ji ukázat, jak chutná pravá svoboda a mír. Protože i když jsme byli tak jiní, a svět se otočil vzhůru nohama, pro lásku zde bylo stále místo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 15. února 2015 v 9:40 | Reagovat

Čauky!Po delší píšu zase na tvůj web,tentokrát pod nový jménem!Článek se mi moc líbil!Škoda že je to poslední díl(Je to tak ne?)Jinak můžeš skusit psát podobné povídky!

(: Vladěnka :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. února 2015 v 9:43 | Reagovat

[1]: Ahoj. Sakra, připomínáš mi, že jsem na tvém blogu také nebyla hrozně dlouho.
Jsem moc ráda, že se ti to líbilo. ano, je to poslední díl, protože oni z toho města přece unikli. Pokud chceš podobnou povídku, zkus si přečíst Hvězdné míle, je to v podstatě o něčem takovém. Hodím ti sem odkaz: http://reveriedreams.blog.cz/rubrika/hvezdne-mile

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama