Březen 2015

Hvězdné míle-10. kapitola

30. března 2015 v 7:00 | Carina.98 |  Hvězdné míle
Ano, jsem zde s další kapitolou této povídky. Ano, opět jsem v takové té zvláštní náladě, kdy se mi neustále chce hrát buďto karty, nebo kostky (chybí mi lyžák), a na této kapitole zrovna to jde hodně, opravdu hodně vidět. Mimochodem, nevím, jestli ta hra, kterou jsem popisovala, existuje, či něco podobného, ale je to z mé hlavy. Má to hodně jednoduchý princip, a hraje se to s klasickými kartami, které používáme i my, takže si to klidně můžete zkusit. Možná odhálíte i nějakou chybu, protože já jsem si to zahrát nezkoušela.
Snad se vám to bude líbit, i když se děj doopravdy rozjede až trochu později, a tím pádem později naleznete i akční scény.



Hvězdné míle- 9. kapitola

28. března 2015 v 7:00 | Carina |  Hvězdné míle
Takže, jsem zde s další kapitolou Hvězdných mílí. Jestli se mi povedla, to musíte posoudit vy, ale je spíše o emocích. Prosím, berte v potaz, že jsem se teprve před několika dny skoro vymanila z nějakého nepochopitelného zoufalství, které trvalo asi dva týdny, a neměla jsem pro něj důvod, takže je to hodně zvláštní část této povídky. Doufám ale, že se vám bude líbit, a budu ráda za každý, klidně i kritický názor.



Recept na lásku

26. března 2015 v 7:00 | Karina |  Jednodílné příběhy
Tak přece jen zveřejňuji tu povídku do soutěže od Lady Cathy v tomto měsíci. Řeknu vám k ní pouze to, že je na mé poměry dosti krátká, a je to trochu něco jiného, než píši obvykle.

Vymyslela jsem jí trochu zvláštně. Děj, pokud se tomu tak dá říkat, vznikl z hudby, konekrétně z Find my way od Chrise Normana, jak jsem zde již zmiňovala, a z You and I od Scorpions. Ale první myšlenka mě napadla na vlakovém nádrží, kde se také příběh odehrává. Stejně jako hlavní hrdina mě něco vedlo k tomu, abych si koupila horkou čokoládu v automatu, přestože mi vůbec nechutná. Ale tady všechna podobnost končí, peníze jsem měla, a s nikým mě to neseznámilo.

Kdybych měla napsat anotaci, zněla by asi takto:

V koutě velkého nádraží stojí osamělý automat na horkou čokoládu. Jako by tam čekal jen na to, až spojí srdce dvou stejně opuštěných lidí. Zajiskří to mezi nimi, ale ovšem pouze do doby, než zjistí, že se vlastně znají již dlouho, a to mnohem, mnohem hloupěji, než by si kdokoli z nich přál...

Tak, to bude asi vše. Piště mi své upřímné názory!



Find my way

24. března 2015 v 7:00 | Karina |  Hudební projekt
Ano, moc mě začalo bavit psát hudební články na Smokie. Respektive, v tomto případě na Chrise Normana, je to jeho sólová skladba, ale kdysi ke Smokie neodmyslitelně patřil, a i tato píseň nese jejich nádech, a vlastně bych ani nepoznala, že je to jen od něj, takže na tom snad tolik nezáleží. Tentokrát se nazývá Find my way.

Hausbótová válka- kapitola V.

22. března 2015 v 7:00 | Carine |  Hausbótová válka
Ahoj, takže jsem zde s další kapitolou. Podotkla bych akorát to, že je hodně, hodně smutná. Pro někoho možná málo krvelačná, vzhledem k tomu, co postavy zažívají, ale nehodilo se mi to k celkovému vyznění příběhu. Snad se vám to bude líbit, alespoň více, než minulá kapitola!



Krátké, nebo dlouhé články?

20. března 2015 v 7:00 | Karin |  Zbytečnosti
Přdem říkám, že nemám v úmyslu někoho pošpinit, a už vůbec ne svou spoluadminku, píši jen to, co se mi zrovna míhá hlavou. O co tedy jde? To, že čtenáři mají raději kratší články, je známá věc. Ale dozvěděli jste se už někdy, proč?
Začnu z jiného konce. Jak jistě víte, Jojo se specializuje na kresby a kratší básně. Já sem přidávám především kapitoly, a básně o poznání delší. A když někdo na tento blog přijde, vždy, vždy okomentuje její články, i když třeba oplácejí můj komentář. Jistě, každý neví, že jsem zde dvě, ale i když maj pod sebou nějaké tři články ode mě, oni si stejně sjedou dolů, aby si přečetli ty od Simči. Nemám jí to za zlé, ale vždy mě to hrozně rozesmutní. Světlou výjimku tvoří mí pravidelní čtenáři, ale nemám tak možnost si získávat další, když komentují jen její články.

Je tady možnost, že je prostě lepší. Ale myslím, že v tom to nebude. Pochybuji, že když se někdo jen podívá na článek, bez přečtení ví, jestli je opravdu dobrý, nebo ne dost. Výjimkou jsou opravdu špatné články, ale ty, doufám, nepíši. Tak proč, když například já i Jojo zveřejníme báseň, a i když je ta má výše, komentáře od nových komentátorů naleznu pouze u ní? Nechci tvrdit, že za všechny jsem zodpovědna já, i ona si umí hledat své čtenáře, ale za některé ano. Tak proč, proč si nepřečtou i můj článek? Jediné, co mě napadá, je rozlišná délka.

Jenže nevím, jestli to není jen má zvláštnost, ale já třeba nemám ráda krátké články. Když nemám čas, nemám snad čas ani na procházení blogů, ne? A pokud to přesto udělám, není to rozhodně pořád, a jednou si najdu čas i na ty dlouhé články.Ještě, do těch krátkých se ani pořádně nemůžu začíst, a nikdy mě tak neosloví, jako delší. Ale většina blogerů to očividně takto nemá. Pozor, tímto odstavcem ani článkem neříkám, že by dlouhé články byly lepší, jsou, ale pouze pro mě, subjektivně.

Nedostatkem času to není. Leností? Možná. Ale vysvětlete mi poté, jaké ti lidé mají koníčky. Dobře, baví je blogovat. Ale součástí toho je komentování i jiných blogů. Jistě, je slušné oplácet komentáře, ale není to povinností, když je onen blog nezaujme. Měli by se totiž dívat, jestli na blogu není více adminů, a jestli komentují toho správného. I kdyby jim to nedošlo jinak, muselo by jim být divné, proč Jojo píši komentáře s ikonkou tohoto blogu, a proč mi na ně odpovídá. Sama se sebou si asi dopisovat nebudu, ne snad? Dobře, pochopila bych to, kdyby to byl na mém blogu jejich první komentář, jenže když je to jediná odpověď asi na deset mých, a už nikdy tu více nezavítají, zatímco já je začnu navštěvovat, je jasné, že zde ten komentář nechali jen kvůli návštěvnosti, a můj blog je ve skutečnosti nezajímá. Ale mohli by si přečíst více článků, než ho odsoudí, nemyslíte? Myslím, že nejsem ten blog, který by ostatní pobuřoval. Já osobně si na každém blogu přečtu více článků, než ho vypnu, a mnohdy radikálně změním názor od prvního přečteného. A jestli to tak dělají u všech svých zájmů, otázkou je, co je vlastně baví.

Ano, možná to zní hnusně, ale já očekávám, že mi slušný bloger bude oplácet komentáře stejnou měrou, nebo alespoň projeví o můj blog zájem více než jedním krátkým komentářem u krátkého článku. A pokud ho můj blog nezaujme? Prosím, nevězním ho v něm, není to jeho chyba, ale mohl by si přečíst i delší článek, kde mám více možností se rozepsat. Navíc, kdyby si přečetl třeba jeden můj, a jeden od Jojo, pochopil by i bez těch komentářů, o kterých jsem se zmiňovala, že jde o dva různé lidi, podle dosti rozlišného stylu, všiml by si, jak se každý podepisuje, spojil by si tečky...

A nejde jen o Jojo. Když už nějaké mé články lidé čtou, jde většinou o hrozně krátké a vůbec ne inteligentní články. Vsadím se, že se k nim přiřadí i tento. Ale že by si někdo přečetl nějaký můj skutečný názor, nebo báseň (povídky, které mají přes deset kapitol, po nikom nežádám, ale to je snad pochopitelné), to ne. Je jasné, že z krátkých, a většinou ne moc inteligentních článků nemohou blogera plně pochopit. Ano, někdo možná umí psát stučně, krátce, výstižně, ale já mezi takové lidi nepatřím. Ale sousisí to se stylem psaní, a ten nehodlám měnit.

A co si o tom myslíte vy?

Mimochodem, je to psáno trochu v afektu, nechci tímto nikoho urážet, a i když jsem otevřená diskuzi, nehodlám se s nikým hádat. To, že jsem uvedla Jojo, bylo jen pro příklad.

Hvězdné míle- 8. kapitola

18. března 2015 v 7:00 | Carina |  Hvězdné míle
Takže, tady jsem s další kapitolou této povídky, a ano, stále mě to tak baví. Akorát mám momentálně rýmu a oteklé oči, takže sotva vidím na klávesnici. Tady konečně pochopíte, co jsem myslela těmi vlaky, a doufám, že máte v hlavě stejně velkolepou představu jako já. Ale zrovna v této kapitole jsou spíše důležitější ty rozhovory na začátku. Snad se vám to bude alespoň trochu líbit.
8. kapitola
Dieter na chvíli oněměl. "Nikdo neví proč? Naši vojáci nevěří v naše cíle?"
"Vojáci?" podivil se pilot na druhé straně. "Copak ti vymyli mozek naprosto? Jak by někdo z nás mohl chtít bojovat ve válce, kterou nelze vyhrát?"
"Nerozumím ti," podotkl Vůdce. Kapitán si povzdechl.
"Naši nepřátele si upřímně myslí, že jsou nevinní. To je naprosto v pořádku. Takový pocit má ve válce každý. Ale víš, kde nastává problém? V tom, že my si to nemyslíme. Víme, že to, za co bojujeme, i když to přesně neznáme, je moc špatné."
"Ale…oni přece napadli naše obchodní flotily!"
"A to je právě ono. Po tak kontroverzním činu by přece museli čekat, že se budeme bránit. Ale oni se zbrojí na poslední chvíli. Což je s jejich schopnostmi jediný důvod, proč jsme ještě naživu. Nemají žádnou vojenskou taktiku, kromě kamikadze útoků. Ale Amrthané nejsou tak naivní, Dietere." Vůdce hleděl s vytřeštěnýma očima na přístroj, jako by za to mohl. Ingiena ho napodobila. Sionellia přelétávala udiveným pohledem z jednoho na druhého.
"Potřebuji si to nechat projít hlavou," zašeptal do komunikačního zařízení.
V pořádku," odpověděl druhý pilot. "Stejně za chvíli ztratíme signál, když se budu blížit k planetě, a vy vzdalovat. Mimochodem, u Kerety museli opět nasadit kvůli roje meteorů vlaky. A Dietere…"
"Ano?" zeptal se tiše.
"Promiň. Ale musel jsi to vědět. Chci, abys pochopil, proč nechceme bojovat."
"Po-počkej- nechcete?" podivil se.
"Sbohem, příteli," odpověděl muž a přerušil komunikaci. Všichni tři jen chvíli seděli. Nikdo se již neradoval ze svitu hvězd.
"Příliš věcí jsem z toho nepochopila," pravila Sionellia. "Ale mám tomu rozumět tak, že ti lhali? Lze to vůbec?"
"Myslel jsem si, že jsem byl zvolen, abych vládl. Ne abych byl loutkou." Sklonil hlavu, ale obě dívky stejně v jeho očích zahlédly slzy. "Ale věděl jsem to dávno předtím. Jen jsem nečekal, že není pravda zrovna toto. Takže je nakonec možné, že nás Amrthané vůbec nenapadli?"
"A ty jsi vydal rozkaz, ať je piloti zničí," zašeptala Ingiena. Pohlédl na ní s bolestí vepsanou ve tváři.
"Otázkou zůstává, když tedy nezničili naši flotilu, tak kdo? A proč s nimi tedy válčíme?"
"Bude to možná hloupost," začala Sionellia nejistě. "Ale když to není pro pomstu…nemají něco, co my potřebujeme?"
"To je logická úvaha," usmála se Ingiena. Všimla si však, že Dieter se naopak mračí. "Co se ti stalo? Řekla bych, že jsi spolknul citron, ale nerostou zde." Musela si dodat hodně odvahy, aby ho takto popichovala, ale on jako by si toho ani nevšiml.
"Logická, ale nerozumím tomu, jak jsi na ní mohla přijít, Sio. Nejspíš jsi geniální, ale k tomu, abys vydedukovala něco takového, jsi o tom přece musela někdy slyšet." Zkoumavě se zadíval do jejích očí. Odvrátila od něj pohled, ale věděla, že je příliš pozdě. "A ty víš, jak je to možné, viď?"
"Dietere," zašeptala druhá dívka. "Záleží ti na tom vlastně?" Telepaticky poté dodala ještě několik slov. Chceš, aby se tě bála ještě více?
"Je to důležité, Ingieno. Neexistuje totiž žádná legální možnost, jak by něco takového mohla znát."
"Co chceš udělat? Popravit ji, až se vrátíme?" Sionellia sebou trhla. Pochopila, že udělala chybu, a usmyslela si, že se Dieterovi už nikdy nebude snažit pomoct. Na nic se raději nebude ptát, a když ano, jen tiše Ingieny, a doufat, že to neuslyší.
"V žádném případě," zašeptal. "Ale musím vědět, co není v pořádku. Jak ses o tom tedy dozvěděla, Sio?"
Dietere… zašeptala Ingiena hlasem plným beznaděje. On jí však ignoroval.
"Nebudeš mi to věřit," pravila jeho sestra se skloněnou hlavou. "Nejprve bys měl vědět, že to, co jsem udělala, nebylo úmyslné."
"Ať je to cokoli, já se na tebe nezlobím, Sio," smutně se usmál. "Jak bych po tom všem na něco takového mohl mít právo?"
"Zkrátka jsem se omylem dostala do archívu starých pořadů." Ingiena a Dieter na sebe zděšeně pohlédli.
"Omylem? Jak moc starých, Sio?" Mladá dívka ještě více znejistěla.
"Moc starých. Ještě z dob, kdy jsme se ani nenarodili. Kdy ještě nebyl celý svět v područí krutosti."
"Ale…to přece není možné…" vydechl.
"Jsem vycvičena jako konstruktérka laserů, takže si se signálem televize umím pohrát, to mi věř."
"Ale proč jsi to sakra udělala? Ty jsi nebyla pod vlivem Pembunutia?"
"No…byla, a proto jsem si vlastně ani neuvědomovala, že jde o nějaký vzdor. Napadlo mě to prostě proto, že jsem se chtěla podívat na staré díly nějakých těch tupých seriálů, které jste vysílali. Ale místo toho jsem se dostala na program dokumentů. O staré přírodě, o technologiích, o válce, víš?"
"A tobě to tím pádem všechno nedošlo? Že je něco špatně?"
"Došlo. A právě proto jsem Pembunutium opravdu potřebovala. Většina lidí si bez něj začne nejprve uvědomovat jen svou existenci, ne snad? Mně docházelo, jak je svět špatný." Ingiena si skousla spodní ret, a Dieter chvíli jen nepřítomně zíral ven.
"Myslel jsem si, že náš systém je sice nelidský, ale dokonalý. Ale jak vidím, sami jsme se jím přiváděli do záhuby. Chtěli jsme z lidí udělat televizní maniaky, a Sie nám teď říká, že díky tomu odhalila naše tajemství. Dříve nebo později bys stejně vliv těch tablet překonala, jestli jsi věděla toto. Možná vás je dokonce více."
"Lež má krátké nohy, jen my tomu stále odmítáme uvěřit," zašeptala Ingiena. Dieter pomalu přikývl.
"Ale tím vším jsem vlastně chtěla říct, že mám dojem, že i tady by mohlo jít o chamtivost," pronesla druhá dívka, čímž si opět získala jejich plnou pozornost. "Pokud se nemstíme, chceme něco, co oni mají, a my ne."
"To bude nejspíš ono," zamračil se Vůdce. "Možná technologie, možná území. Ale je to stejně ironie. Vládl jsem vlastní planetě, a přitom mi nikdy neřekli, o co v této válce jde. Lhali mi úplně stejně, jako například tobě, Sio."
"Druhá otázka zněla, kdo zničil tu flotilu," připomněla Ingiena jádro věci. Všichni dlouho mlčeli.
"My," zašeptal nakonec Dieter. "Udělali jsme to my."
"Jak…jak to myslíš?" zeptala se jeho sestra s nehraným zmatkem, navzdory svému předsevzetí.
"Pokud to nebyli oni, museli jsme to být my. Je to logický úsudek. Tím, že jsme to shodili na ně, jsme získali záminku k válce."
"Nerozumím tomu," přiznala dívka. "Pokud toto vedlo k válce, musela ta flotila být obzvláště cenná. Proč bychom si jí sami ničili?"
"Protože válkou můžeme získat mnohem větší bohatství. Sama jsi mluvil o chamtivosti," zašeptal v odpověď.
"Blížíme se ke Keretě," prohodila Ingiena mimo téma. Dieter pokývl, a rázem nasadil kamennou tvář.
"Vím, že ti asi nedávalo smysl, když Nieden mluvil o vlaku u Kerety," prohodil směrem ke své sestře.
"Moc ne," připustila. "Ale mám se co učit."
"Vysvětlím ti to," začal. "Věc se má tak, že kolem zmíněné planety občas krouží roje meteorů. Nikdo neví proč, nezjevují se ani pravidelně, prostě vždy jen přiletí, několik týdnu obíhají okolo Kerety, a poté se zase vzdálí. Mezi místními se má za to, že jsou svědky seskupování něčeho nového. Netuší ale, proč to probíhá právě takto. Mnoho lodí ale do těchto vesmírných kamenů vráželo, a tak kereťané a další národy, kterých se to týká, sestrojili obrovské vesmírné lodě, kterým většina galaxie říká vlaky, prostě proto, že mají trochu podobný tvar, a slouží k podobnému účelu. Umí si totiž od prvních přilétajících kamenů vypočítat čas, kdy celá taková loď může proletět, a nikomu se nic nestane. Někteří piloti svým lodí to totiž odhadovali špatně, nebo byla dráha kolem těch planet tak frekventovaná, že se prostě sráželi, mezi sebou i s meteory."
"A to nestačilo si ohrožené území prostě obletět?" namítla.
"I tak to někteří řešili," připustil. "Někdy ale příliš spěcháš, a když tvá cesta vede přímo tamtudy, raději to riskneš."
"Takže…my tím vlakem budeme cestovat?" zeptala se, a oči jí zazářily. Její bratr se usmál, a Sionellia si pomyslela, že by ho možná nemusela zase natolik odepisovat.
"Přesně tak. Právě tam budeš mít možnost setkat se s více vesmírnými piloty, ať už chceš, nebo ne."
"Dietere?" oslovila ho a opět znejistěla. "A nebudou se na mě dívat skrz prsty? Jsem přece JEN tvá sestra…"
"Možná někteří. Ze začátku, než se všemu naučíš. Ale většina se tě bude spíše fascinovaně vyptávat na život obyčejné občanky na naší planetě."
"To jsem tušila. Můžu mít ještě jednu otázku?"
"Říkal jsem ti přece, že ve vesmíru se můžeš ptát na cokoli," pobídl ji.
"Je to trochu osobní, ale jsi můj bratr. Lituješ toho, že jsi mě sem vzal?"
"Ne," odpověděl bez zaváhání. "Jednou musel nadejít čas, kdy jsem mohl někoho také zachránit, nejen mu zničit život. Ale přítěží mi nejsi, protože mi ukazuješ ty dobré stránky lidské duše. Jsi čistá a nevinná, na rozdíl ode mě."
"To není pravda. Kdybys byl opravdu pošpiněný tím vším, něco takového bys přece neříkal."
Dieter zachytil Ingienin překvapený pohled. Ona tě má ráda.
Já si vaši lásku ale nezasloužím. Dívka nedokázala odhadnout, jestli to myslí vážně, ale nestihla se ho na to zeptat.
"Vidíš tamtu planetu?" prohodil směrem ke své sestře, a ukázal na modravou kouli. "To je Kereta."
"Je…obrovská. A nádherná," vydechla, a pozorovala temná mračna, která plula nad povrchem, a spousty řek, které jí protékaly, a vlévaly se do obrovských oceánů. Kde nebyla voda, tam vzrůstaly obrovské, černé lesy. "Těžkou věřit, že tam žije technologicky vyspělý národ."
"Žije. Ale oni na rozdíl od nás dokázali uchránit svou přírodu. Tedy, alespoň z větší části. Když se ocitneš mezi nimi, zjistíš například, že většina řek je kontaminovaná, ale odsud to vypadá skoro pohádkově. Mimoto, jednu věc bys měla, Sio, vědět- všechno vypadá z vesmíru velké a krásné. I naše planeta."
"I přes tu pokličku?"
"Když víš, o co jde, je to smutný pohled. Ale přesto to vypadá, skoro, jako by to tam patřilo. Ale nechtěl jsem, abys to viděla. Ocelové nebe by tě mohlo trochu šokovat."
"Nemusíš mě chránit," připomněla mu.
"Já vím. Ale přestože se ti možná zdá, že jsme ve vesmíru pár minut, od doby, co jsme odlétali, se něco v tobě změnilo. Nejsi stejným člověkem jako předtím."
"Já vím. Ale unesla bych to."
"Uvidíš to, až se budeme vracet," slíbil jí.
"Pokud se vrátíme," neodpustila si. Nedokázal jí odpovědět.
"Zaletím na odvrácenou stranu," konstatovala Ingiena. "Na nástupiště."
"Zažehl bych možná bílé trysky. V tomto provozu je to bezpečné, a budeme tam mnohem rychleji. Jen…Sio, stiskni osmý knoflík zleva na pravé opěrce. Nachází se tam skříňka, měly by tam být sluneční brýle. Brzy pochopíš, proč."
"Jak si to všechno můžeš pamatovat?" žasla, ale poslechla ho. Nasadila si zmíněnou věc.
"K tomu jsou stvořeny mozky pilotů. Po chvíli se to také naučíš, i když ti to možná přijde jako hloupost, neměj strach." Vtom loď houpavě zakolísala. Dívce se zvedl žaludek.
"Co se děje?!" vykřikla zděšeně.
"Nic, nic, je to v pořádku," konejšila jí Ingiena. "Zapnula jsem bílé trysky, mluvil o nich tvůj bratr. Jsou hrozně rychlé, jediný problém je v tom, že loď se pří nich stává mírně…. nestabilní. Proto bychom to nemohli použít, kdyby kolem bylo více z nás."
"Jak jsi věděla, co se stane?" zašeptala. "Říkala jsi, že jsi vážku nikdy neřídila."
"Ale jiné lodě ano. Bílé trysky má většina z nich, a u většiny mají stále ten problém. Když pilotuješ dostatečně dlouho, naučíš se zkušenosti uplatňovat i na místech, kde jsi nikdy nebyla, a řídit to, o co ses ještě ani nepokoušela."
"Vypadá to všechno tak složitě!" zaúpěla.
"Skoro jako konstrukce laserů. Možná právě v této lodi jsou ty tvé. Možná na nich závisí naše životy. Ale ty jsi je přesto vyrobila, a ani jsi u toho nemusela mít jasnou mysl."
"Dělala jsem to podle zaběhnutých příruček," přiznala. "Ale řízení lodi takto nefunguje, že ne?"
"Ne," připustila. "Když létáš dostatečně dlouho, nikoli. Ale o to je to zábavnější."
Netrvalo mnoho chvil, a dostali se do místa, kde osvětlená část planety končila. Nebyla však zde taková temnota, jak by se předpokládalo. Kolem planety se totiž jako prstenec vinula milióny světel ozářená stezka. Vypadala opravdu majestátně, a v očích všech překrásně.
"Abychom mohli přistát, potřebuji otočit loď," pravila sekretářka. "Pochopíš, proč potřebuješ ty brýle. Ale bude se ti to líbit." Sionellia přikývla.
Loď se s třesením obrátila, a dívka zalapala po dechu. Přímo naproti ní zářila ta nejjasnější a největší hvězda, jakou kdy viděla, a vysílala k ní uklidňující paprsky rudého světla. Jejich slunce.
"Amerah," prozradil jí Dieter jméno. Sionellia jí však byla natolik okouzlená, že sotva jeho hlas vnímala, stejně jako to, když jejich bárka s měkkým žuchnutím přistála na jednom z parkovacích míst stezky, kde spolu s tisíci a tisíci dalšími piloty čekali na přílet vlaku.

Jackeey

16. března 2015 v 7:00 | Karin |  Mé oblíbené blogy
Ano, po dlouhé době jsem se opět rozhodla napsat o jedné ze svých oblíbených blogerek, tektokrát je to dívka, kerá si říká Jackeey a vede tyto stránky. I když se vám to může zdát podivné, je to opravdu jedna z mých nejoblíbenějších, a za nic bych jí nevyměnila. Hned vám vysvětlím, proč. Jen berte v potaz, že po víceméně píši poslepu, protože mám hroznou rýmu (mimo kašle a horečky), takže mi teče z očí, a nic nevidím.

Upřímně, když jsem na její blog, což ještě nebyl tento, ale její starý, měla jsem docela smíšené pocity. Stránka totiž byla zalitá růžovou barvou, a hned v záhlaví jsem spatřila obrázek Barbie. Až později jsem se dozvěděla, že je to prostě proto, že je má ráda, a vůbec jí to neřadí mezi nějaké slepičky, jak si většina lidí myslí, právě naopak. Také jsem si nešťastnou náhodou jako první narazila na její informační článek, takže jsem si vlastně jen všimla, že se jí občas stane nějaký ten překlep. Přesto jsem se na blogu rozhodla zůstat.

A udělala jsem moc dobře. Nikdy totiž neodcházím po prvním dojmu, pokud není obzvláště příšerný. Navíc, ten blog mi dporučila Kate, takže bych stejně odejít nemohla :-). Ale poté mě blog už jen příjemně překvapoval. Našla jsem si totiž takové menší literární cvičení, a tam už mě zaujala jak nápady, tak moc milým stylem vyjadřování. Jakmile jsem zjistila, že píše i povídky, a přečetla si její kapitolu, tuším, že Cesty do propasti, neodolala jsem. Tehdy jsem měla nějakou podivně přátelskou náladu, a proto jsem jí napsala e-mail o nabídce společného dopisování.

A moc dobře jsem udělala. Než začnu s povídáním o jejím blogu, musím vám něco říct o Jackeey jako takové. Co se týče e-mailu, jako jedna z mála mi nejenže odpověděla, ale dokonce první věc, co mi řekla, byla, ať jí řeknu něco o sobě, a pořádně se rozepíši. A nejlepší je, že už si píšeme nějaký ten pátek, a vůbec jí nevadí, že stále mluvím jen o sobě :-) ale co je nejdůležitější, hrozně mi pomohla. Nechápu, co mě k tomu vedlo, ale řekla jsem jí i to, s čím se zde na blogu vážně nesvěřuji. Prostě cítím, že jí mohu důvěřovat. Povídám jí o svém životě, o svým příbězích...a ona zase o těch svých. Naše e-maily mají běžně tak kilometr (dobře, abych byla přesnější, ty kratší mají deset dlouhých odstavců), a ať řeknu jakoukoli blbost, nikdy se neurazí, a nikdy nedá najevo, že jí nudím.

Stejně mě baví si dopisovat akorát s Vanesou, ale e-mailovat si s ní je trochu jiné než z Jackeey. Obvykle si sice povídáme o podobných věcech, ale přece jen je to trochu jiné. A poté ještě s Calliou, ale to je naprosto jiné, protože ty e-maily nejsou tak dlouhé, a také nezacházíme tak hluboko do osobního života. S ostatními blogery si většinou píšeme jen taková upozornění, nebo naše rozhovory po několika dnech končí.

No, ale především jsem tím chtěla říct, je to, že Jackeey je má největší utěšovatelka, a nad jejími názory musím ještě dlouho přemýšlet. Uvedu vám příklad. Myslím, že jí nebude vadit, když to prozradím, ale nedávno mi napsala jednu věc, a to sice, že lidé, kteří píší příběhy (i když asi mluvila o všech umělcích, toto je jen příklad), vlastně mají menší sklony k sebevraždě, protože vlastně do svých děl mohou dát to, co je v životě utápí, pořádně potrápit své postavy, a věřte nebo ne, má pravdu, ono to funguje stejně jako třeba házení dýk na terč (tedy, já jsem toto nikdy nezkoušela, ale jednu dobu jsem si dopisovala s blogerkou, která to měla jako koníček, a popisovala mi to uvolnění, které u toho cítí). Stále se mi to míhá hlavou. A to vám sem ještě nedávám nic o tom, jak si dopisujeme o vrazích, protože pak byste asi začali mít pocit, že si nejen dopisuji s podivnými existencemi, ale sama jsem podivná existence :-)

A víte, co je na tom nejlepší? Jackeey nejenže nenudí mé bláboly o hudbě, ona mi na ně i odpovídá! Díky ní jsem vlastně začala, sice jen málokdy, a pouze k psaní, ale tak trochu poslouchat některé písně od Backstreet boys, a o něco méně i od Nickelback. Navíc si klidně nechá posílat písně od Scorpions, občas od Smokie, a ještě říká, že se jí většina docela líbí. No, ono se mi to moc nestává. Pro pochopení- my si totiž většinou na konci každého e-mailu posíláme jedno video s písní, která nás momentálně inspirovala, nebo se týká některé věci napsané v tom e-mailu, či se nám poslední dobou prostě líbí. Ta druhá řekne, co si o ní myslí, a pošle zase svou. Navíc hraje na kytaru i písně od Beatles, jak jsem se dozvěděla, tím pádem je mi v tomto ohledu ještě sympatičtější.

Dobře, nyní už k samotnému blogu. Především tam nalezneme její příběhy, různé projekty a výzvy, ale i názory, recenze, a snad jsem na něco nezapomněla. Navíc, myslím, že stojí za zmínku i její druhý blog, kde vlastně zveřejňuje svůj druhý příběh, Víru v nekonečno, o kterém mi právě po e-mailu hodně vyprávěla, a natolik mě na něj natěšila, že každou novou kapitolu vyhlížím vážně netrpělivě.

I když jsou její příběhy občas zveřejňovány trochu nepřehledně, a má tam spousty chyb (ale zčásti za to vlastně ani nemůže, podotýkám), hrozně se mi líbí. O tom už svědčí to, že se jedná o detektivky, a já obvykle detektivky nemám ráda. Připadají mi nudné a předvídatelné. Ale ty Jackeeyiné nikoli. Vždy mě překvapí, a navíc má takový příjemný, poetický, ale přitom čtivý styl. Navíc skvělé nápady, i když je znám přednostně :-)

Co se týče ostatních článků, také se mi moc líbí, a hrozně se mi zarývají do hlavy její nadpisy. Jednou třeba pojmenovala článek "Jednou si nahoře, jednou v lavoře", a nejen, že jsem si to v duchu říkala snad na všechno, a chvíli z toho byla má mantra. Ale kapitoly jsou prostě pro mě na jejím blogu prim.

Celý blog vlastně i přes design, který sice mě osobně jako ne právě milovnici Barbie příliš nezaujal, ale zase neurazil, působí hrozně mile, a jde vidět, že má Jackeey obrovské srdce. Navíc, když pomineme ten oblázek v záhlaví, ta modrá je pastva pro oči pro někoho, kdo modrou téměř uctívá. Navíc, blog není přeplácaný, a co se týče postavení rubrik a dalších věcí, přijde mi i přehledný.

Myslím, že už k tomu nemám co říct. tomuto blogu bych asi dala 9 bodů z 10. A co na něj říkáte vy?

Hvězdné míle- 7. kapitola

14. března 2015 v 7:00 | Karina |  Hvězdné míle
Ano, jsem si vědoma toho, že poslední kapitola vyšla v srpnu, a většina z vás tuto povídku ještě ani nezahlédla, ale já jsem se jí rozhodla obnovit, a stále mě to hrozně baví, vlastně mnohem více než Druhá strana ráje a Píseň svobody dohromady. Ano, jsem si vědoma toho, že místy tato kapitola může připomínat Star wars, jak už jsem říkala, ale vlastně je to úplně o nečem jiném, a všechna podobnost brzy skončí.
Snad se to někomu bude líbit, hlavně v to doufám proto, že mě to tak baví :-)
Mimochodem, na původ těch krycích jmen (Střelec a Šťastná hvězda) se, prosím, neptejte, bude to vysvětleno v dalším (ne příštím, nějakém vzdálenějším) díle.

7. kapitola

Dieter sebral všechny zbytky svých duševních sil, a mrkl na svou sestru. Její tvář byla bledá, její dech rychlejší a rychlejší. Zarývala nehty do opěrek sedadla. Přesto se však stále držela. Stále netušil, co si o ní má myslet. Byla statečná, a svým způsobem se mu líbilo, že se mu neváhala postavit, ale zároveň ho to znervózňovalo.

"Za okamžik všechno zazáří. Ale nemusíš se bát, pouze proletíme ochrannou vrstvou naši planety. Respektive, vrstvou, která je vlastně falešným nebem, protože v ní je otvor, přes kterou je natažena jen propustná blána, právě proto, aby zde mohli létat lodě, a poté obalem, který zde být má. Doporučoval bych ti zavřít oči, jinak reálně hrozí, že tě to oslepí. Až je budeš moct otevřít, řeknu ti. To už bychom měli vidět i hvězdy."

"My budeme vážně ve vesmíru?" podivila se a její nevěřícný výraz mluvil za vše. "Je to zvláštní pocit. Mimo planetu, prostě ve volném prostoru…"

"Je to úžasný pocit," opravil ji. Díval se na ni, ale jeho ruce téměř automaticky sahaly po několika tlačítcích. Sionellia se je pokusila všechny zapamatovat, ale brzy to vzdala.

"Co to vlastně děláš?" zeptala se.

"Co myslíš? Dávám příkazy této lodi. Potřebujeme změnit typ pohonu, abychom zvýšili rychlost…a další věci, které ti raději vysvětlím postupně. Prostě se pokouším nás vůbec mezi ty hvězdy dostat. Ingiena preferuje předvádění toho, že umí pracovat se svou myslí, ale mechanický přístup je mnohem bezpečnější."

"To kvůli tomu jeho mechanickému a naprosto bezpečnému způsobu jsme několikrát spadli, víš?" Ingiena se usmála, ale začala přemýšlet, jestli to náhodou nepřehnala. Dieter se však zubil také. Málem zapomněla, jak jeho úsměv rozechvívá její srdce.

"Má chyba to náhodou nebyla, ve většině těch případů. Pamatuj si, Sio, že obvykle není na vině stroj, ale někdy to není ani pilot. Hlavně když na tebe někdo útočí. Mimochodem, zavři oči. Právě teď to přijde."

"Raději bys ho měla poslechnout," přisvědčila Ingiena, a sama sáhla do jedné z přihrádek. Vytáhla silné sluneční brýle. Její oči byly dávno zvyklé, mohla si to dovolit, ale věděla, že by to mladá dívka nesnesla ani s nimi. Dieter jí napodobil. "Zažehl jsi modré trysky?" ujistila se vzápětí. Sionellia uposlechla jejich doporučení.

"Mohla bys mi trochu věřit alespoň v tomto," zavrčel.

"Omlouvám se," zašeptala. "Nechtěla bych nic pokazit, zvláště kvůli Sie, a tomu… vždyť víš."

"Nevím, Ingieno," povzdechl si.

Kvůli tomu, že můžeme být spolu, pravila tiše skrz loď.

Počkej…řekla jsi právě to, co jsem slyšel? Že ty a já…

Je to příliš hloupý nápad? Znejistěla.

Ne, vůbec. Jen mě překvapilo, že bys byla ochotna to všechno překonat. Vrátit se zpět na cestu lásky.

A proč ne? Pokud bys chtěl.

To je snad na tobě, nemyslíš? Kdo z ní sešel?

Neměl jsi na výběr.

Neměl. Ale ublížil jsem ti.

Lituješ toho?

Pro většinu bytostí by šlo o jednoduchou otázku. Ale my jsme se příliš dlouho učili nebýt lidmi. Přesto si myslím, že…ano.

Neodpověděla. Ale nedokázala skrýt dojetí, které se jí zrcadlilo v očích. Protože jedině její pohled, ten stále zůstal stejný jako kdysi.

"Takže," nadechl se Dieter. "Deset, devět…"

"Sedm, šest," opravila ho Ingiena.

"Cože?" podivil se.

"Začal jsi počítat od příliš velkého čísla. Tři, dva, jedna!" Zamžourala do jasného světla, které zářilo, a jako by pohlcovalo celou jejich vesmírnou bárku. Pohlédla na Sionelliu. Musela jí sžírat zvědavost, ale asi si byla vědoma toho, jak je to světlo jasné, protože držela víčka pevně semknutá. Když světlo trochu polevilo, Dieter po ní vrhl tázavý pohled.

"Jak jsi to věděla? Vždy jsme v této rovině začali odpočítávat, a to od desítky."

"Ano. Ale možná sis neuvědomil, že ta ochranná vrstva se za ten čas musela deformovat."

"Ale jak jsi věděla, jak přesně?"

"Nevěděla. Tipovala jsem."

Ingieno, co se to děje? zašeptal v duchu zoufalým hlasem. Jak je možné, že si vše vždy uvědomíš dříve, než já? Myslíš, že to má něco společného s tím, jak jsme žili? Zapomínám na naprosto hloupé věci, dělám chyby jako při prvním letu…

Myslím, že ano, přerušila ho, a pokusila se ho ukonejšit, ale zároveň mu říct, jak to vidí ona. Srovná se to, uvidíš. Ale tebe učili směřovat k velkým cílům, nehledě na to, co pro to obětuješ. Nyní míříš jen za válkou, a to, co ti udělali s myslí, tě poznamenalo tak, že tě vůbec nenapadnou maličkosti, které se toho cíle netýkají. K tomu jsi měl přeci vždy mě, kromě toho, že jsem ti pomáhala. Alespoň si to myslím.

Něco na tom možná bude, připustil. Ale doufám, že nemáš pocit, že mám v hlavě jen tu válku.

To by ses nepokoušel být dobrým bratrem a přítelem.

Ale moc mi to tedy nejde, viď? ušklíbl se.

Asi tak, jako jsem já dobrá sekretářka. Ale máš až příliš času se to naučit. Neměli bychom už povědět Sie, ať se podívá? Zanedlouho budou hvězdy opravdu jasné.

Souhlasím…. Gi. Na samotném sdělení nebylo nic zvláštního, ale oslovil jí léta nepoužívanou přezdívkou. Naposledy jí tak řekl, když se po své poslední misi vraceli domů. Netušila, že jí něco takového ještě může takto dojímat.

"Právě teď by ses měla podívat, Sio," prohodil směrem ke své sestře. Poslušně otevřela oči. Prudce se nadechla, aby nevykřikla úžasem. Všichni tři průhledným průzorem sledovali onu nádhernou hru světel.

Hvězdy se zdály být tak blízko, jako by se jich člověk mohl dotknout. Zářily odstíny přecházejícími od stříbřité až po temné fialovou, zasahujíc i do modré, rudé, či dokonce do zelené. Zdálo se, že odrážejí všechny lidské stránky, ty šťastné podporují, a těm zoufalým dodávají naději. Vypadaly tak divoce, a přitom Dieterovi a Ingieně připadalo, jako by se vraceli domů. Protože vesmír, vesmír byl jejich skutečným domovem. Tady vyrůstali, tady spolu trávili většinu času, tady sdíleli všechny strasti i radosti. Odtud pocházel všechen život.

"Myslím, že vím, co jsi tou krásou myslel," zašeptala Sionellia. "Jen mi je líto, že naše cesta musí vést do války."

"Jdeme jí zarazit, na to nesmíš zapomínat," podotkl. Jeho hlas se zvláštně zjemnil. S rozzářenýma očima pohlédl na Ingienu. "Pozdravíme staré přátelé, pokud je někdo v dosahu našeho signálu?"

"Ostatní piloty?" ověřovala si Sionellia. Její bratr krátce přikývl. Popadl do dlaně komunikační přístroj.

"Kdo si myslíš, že by tudy mohl prolétávat? Všichni jsou přece u bitvy!" podotkla Ingiena. "Jedině někdo z těch, kteří si letěli zpět pro palivo do Světlušek."

"Právě ty jsem měl na mysli," přisvědčil, a přístroj začal se šumem vyhledávat. Sionellia na něj chvíli okouzleně hleděla, a až poté jí napadla další otázka.

"Světluška je další typ lodi?"

"Přesně tak," odpověděl jí věcným tónem. "Abych ti to vysvětlil- několik z nich se sem muselo vrátit, protože ztratili příliš paliva. Ještě by dokázali bojovat, ale nedostali by se poté zpět na planetu, takže raději riskovali dlouhou cestu domů. Jsou rychlejší než vážky, proto jim to netrvalo zase takovou dobu, jako nám. Nemohli ho získat jinde, protože my ho nikomu neprodáváme. Máme tak výhodu- Světlušky nikdo neukradne, pokud ví, že by musel na naši planetu, aby jim mohl dodat šťávu pro další let."

"A proč to tak neděláte u všech lodí?" podivila se.

"Protože Světlušky jsou zastaralý typ lodi. Výroba toho paliva je ekonomicky nevýhodná, a brzy bychom zbankrotovali, kdyby ho měly tankovat všechny lodě. Pro Světlušky se ještě vleze do rozpočtu. Navíc, protože je Světlušek docela málo, nepřátelům málokdy padnou do rukou, když už je chtějí. Pokud by se to stávalo častěji, je možné, že by odhalili, jak se to naše palivo vyrábí."

"Myslím, že rozumím," odvětila s opatrností. "Ale chvíli mi potrvá, než si úplně zvyknu na tento způsob myšlení."
"Na tvém místě by se každý normální člověk dávno zbláznil," usmál se její bratr. "Ale buď bez obav, šílenosti máme v krvi." Měl to být vtip, ale Sionellia vypadala zadumaně. "Nebo si to nemyslíš?"

"O to nejde," zašeptala. "Je to hloupá otázka, ale musím tu odpověď znát. Napadlo mě to, když jsi mluvil o onom zbláznění. Slibuješ, že budeš upřímný?"

Myslím, že vím, na co se chce zeptat, prohlásila Ingiena.

Já také, odvětil Dieter. Ale nemám nejmenší tušení, co jí mám odpovědět.

Chce znát pravdu.

Bude mě nenávidět, nebo se mě přinejmenším bát.

Právem. Promiň, ale v tomto ti opravdu nemohu pomoct.

Vůdce se zhluboka nadechl. "Přísahám."

"Máš u sebe Pembunutium? Třeba jen jedinou tabletu?" Dieter zachytil Ingienin pohled. Pomalu pokývla.
"Ano," připustil. "Ale ne jako lék. Ale jako drogu."

"Tomu nerozumím."

"Kdyby toho na někoho z nás bylo příliš. Pembunutium nezpůsobuje jen poslušnost. Také ti pomůže do jisté míry přestat vnímat svět okolo sebe. Ve vesmíru je příliš nebezpečí."

"Ty víš, že první, kdo ho bude potřebovat, jsem já, viď?" Sklonila hlavu.

"To není jisté. Někdy nejdříve padají ti nejsilnější. Možná proto, že jsou si sami sebou příliš jistí." Jeho sestra pomalu přikývla.

"Jen jsem chtěla, abys věděl, že se mnou můžeš jednat jako s člověkem, protože já už jsem se z vlivu té…věci…snad vymotala."

"Já vím," usmál se.

To, co jsi řekl, je hrozně krásné, a je to i ukázka toho, že i ty máš city, Dietere. Ale je také pravda? ozvala se Ingiena.

Doufám, že po tom, co jsem jí to řekl, ano, prohlásil. Mám pocit, že nyní bych prostě nedokázal někoho jen tak uvrhnout do spárů té drogy, jen proto, že z něj cítím nedůvěru. To by nebylo lidské, a k životu ve vesmíru to nepatří. To, že jsem to dělal tam na planetě, je něco jiného. Závisel na tom můj život, ne má hrdost. Ale než jsme odlétali…vzal jsem to s sebou jako lék.

Dlouho jsem nezažila, že bys byl tak upřímný. Moc ti děkuji.

Ty se nezlobíš? podivil se.

Kdybych se měla zlobit za každou hloupost, co uděláš, dávno bych tě nenáviděla, podotkla jemně.

Jsi až příliš hodná, Gi.

To lidé, kteří mají skutečného přítele, bývají.

Ty se mi snažíš dodat sebevědomí, došlo Dieterovi. Skutečně si myslíš, že to potřebuji?

Po tom všem? Samozřejmě. I když se možná chováš arogantně, já umím číst ve tvých pocitech, a na to nikdy nezapomínej.

Copak ty ho můžeš mít na rozdávání?

Ne. Ale stačí mi, že tě opět mohu mít po svém boku, a nemusíme se k sobě chovat jako cizinci. Že mi znovu vyprávíš o tom, jak se cítíš. Důvěřuješ mi a nasloucháš mi, i když by mělo trvat mnohem déle, než se z těch hrůz vymaníš.

Možná proto, že jsi jediná, která mi je ochotná naslouchat. Sia je úžasná, mám jí moc rád…ale nedovolí si ke mně přijít blíže. Jako plaché zvíře. Bojí se mě oprávněně, ale přesto.

To vysvětluj jí, ne mně.

Myslíš, že není příliš brzy? Oba nenápadně přesměrovali pohled na dívku, která se tiskla oknu, aby lépe viděla na ty milióny a milióny zářících sluncí.

Je. Ale jednou si s ní o tom budeš muset stejně promluvit.

To je samozřejmé. Myslíš, že jsem udělal chybu, když jsem jí zčásti lhal?

To se opravdu ptáš ty mě? pravila třesoucím se hlasem.

Před chvíli jsi sama říkala, že jsme znovu přáteli.

Ne. Neudělal. Učinil jsi tak, abys jí neranil.

Ale když ztratíme upřímnost, co nám ještě zůstane?

Ingiena chvíli mlčela. Láska. A nezáleží už na tom, jaká. Třeba mezi sourozenci. Nebo mezi mužem a ženou, jako jsi ty a já.

Dieter nestihl nic odpovědět, a vlastně ani nevěděl, co by udělal, kdyby musel. Přes šum komunikačního zařízení totiž zazněl pevný, ale přátelský hlas. Všichni tři mu okamžitě věnovali plnou pozornost.

"Zdravím. Tady kapitán lodi Acamira. Cítím se trochu hloupě, ale můžete se prosím identifikovat? Váš signál mi není povědomý. Jako nepřátelé ale nepůsobíte." Dieter a Ingiena na sebe pohlédli s úsměvem.

"To je po tolika letech samozřejmé. Tady posádka Ohnivého šípu- Střelec a Šťastná hvězda. Také zdravíme, Niedene."

"Ne," vydechl, ale bylo poznat, že muž na druhé straně se usmívá. "Dieter? Ale…jak?"

"A Ingiena. Je to dlouhá historie, ale tento let nám povolila jen základna, takže tu vlastně vůbec nemáme být."
"No…vidím, že mi máš co vyprávět. Odpusť, ale mám ještě jednu otázku. Odkdy se vyrábějí Vážky pro dva?"

"Jak sakra víš, že máme Vážku?"

"Zaprvé, mám to na přístrojích, stejně jako ty, mimochodem. Zadruhé…vidím vás. Mezi třetí a čtvrtou hodinou." Dieter si vmžiku převedl, že když ho Nieden vidí tam, logicky se h musí nacházet někde souběžně s největším jezerem jejich planety, pokud si to ještě správně pamatoval. Když tam pohlédl, skutečně zahlédl nějakou Světlušku.

"Vidím tě."

"Skvělé, ale neodpověděl jsi mi. Kdo je ten třetí pasažér? Promiň, ale víš, že musím požadovat, abys mi to řekl."

Dieter si povzdechl. "Na základně se o tom ví. Má sestra."

"Tvá sestra?!" Téměř vykřikl. "Říkal jsi přece, že je mrtvá!" Sionellia rozpačitě sklopila hlavu.

"Ona tě slyší. Jak je vidno, není," odsekl Dieter trochu podrážděně. "Ale rád tě slyším." Na okamžik vypnul komunikační přístroj. "Alespoň vidíš, jak jsem to s těmi piloty a jejich zvláštním chováním myslel, Sio. Někdy nebývají příliš taktní. Ale jsou to jediní lidé z celé planety nepoznamenání Pembunutiem, právě kvůli tomu, aby byli schopni rychlého úsudku." Poté přístroj opět zapnul.

"Hned ti o všem řekneme," slíbila pilotovi Ingiena. "Ale nejprve nám pověz, jak probíhá bitva."

Povzdechl si. "Špatně. Bytosti umírají, na obou stranách. A zdá se, že nikdo nechápe, proč."

Druhá strana ráje- dosud nevydané básně V.

12. března 2015 v 7:00 | Karina.98 |  Druhá strana ráje
Beze jména

Je to další z těch Tyrinnelových zoufalých básní, kterými znázorňoval, jak to chodí v Říši Ztracených, a psal je spíše ze začátku. Všimněte si, že jeho poslední básně se více točí kolem lásky, ty první spíše kolem zoufalství, i když se to prolíná. Tady si stěžuje, že vlastně nikdo z nich nemá jméno, protože se neoslovují, a zapomínají je (on to své v tom čase ještě nezná), a tak podobně. Není nejmenší důvod, proč neměla být vydána, ale nevlezla se mi tam. Mimochodem, to už je poslední. Snad se vám všechny líbily. Která nejvíce, a která nejméně?


Zemřelí a odsouzení

na věčnost bloudící

beze jména,

světem beze jména,

kde lásky stále není,

v krajině věčně spící.


Já mezi ně patřím,

trpím zde bez tebe,

beze jména,

světem beze jména,

čekajíc, než tvůj úsměv spatřím,

než najdu část sebe.


Vše je zde označené

pouhými prázdnými čísly,

beze jména,

světem beze jména,

každé slovo je cenné,

a já ztrácím se ve své mysli.


Jak jsem mohl zapomenout,

jak lásko, jak zníš,

beze jména,

světem beze jména,

jak naše mosty lásky budou se klenout,

jak mi scházíš, ty nevíš.


Nemohu k tobě natáhnout ruku,

a říct, že bez tebe jsem pouhý tulák

beze jména,

světem beze jména,

nemůžeme kráčet krok po kroku,

chytit náš osudový vlak.


Proč je vše tak prašné,

tak beznadějně tiché,

beze jména,

světem beze jména,

v zemi hříšné,

a tak hrůzně liché?


Bojím se dalšího dne,

žijíc jako pouhý voják snů

beze jména,

světem beze jména,

tíseň k srdci se pne,

a já s překážkami nepohnu.


Drží nás v zemích oddělených,

zakazují naši touhu

beze jména,

světem beze jména,

zakazují naše snění,

tvoří ze vzpomínek jen šmouhu.


Vím, že jsem ti nějak říkal,

volajíc hlasem lásky,

beze jména,

světem beze jména,

naproti mnoha trnům a skal,

já hledám ztracené hlásky.


Slovo mám natisíckrát

hluboko ve své mysli

beze jména,

světem beze jména,

temnota opět přišla vzpomínky sát,

a strach jí úspěch jistí.


Jak jsem mohl zapomenout,

nazývám tě svou milovanou

beze jména,

světem beze jména,

mám pocit, že jsem prošel každý kout

své mysli, kde slova stále nevyvstanou.


Cítím, že padám,

vše, co potřebuji, jsi ty,

beze jména,

světem beze jména,

jsi jen snový klam,

tvoříš v srdci mém mýty?


Proč je vše tak prázdné,

proč tě stále hledám,

beze jména,

světem beze jména,

je pryč vše tak krásné,

stále padám a marně vstávám?


Před tebou na kolenou

strávil bych celé tyto časy

beze jména,

světem beze jména,

je skutečně mou vinou,

že tě stále ztrácím?


Chci prosit o naši lásku,

chci v ní ještě věřit,

beze jména,

světem beze jména,

nesmím dát své srdce v sázku,

nesmím se své duše zříct.


Ale jsem tak sám,

tak věčně osamělý,

beze jména,

světem beze jména,

zde, zdá se nám,

že strach je příliš utkvělý.


Jsme tak zemřelí a odsouzení,

trpím zde bez tebe

jako pouhé prázdné číslo,

dávno zbaven vzpomínek,

bez tebe jsem ztracený,

příliš ztracený.


Vše je tak beznadějné,

jsem pouhý voják snů,

vzpomínky se vytrácejí,

nepamatuji si hlas lásky,

je hluboko uvnitř mě,

jak jen jsem tě mohl ztratit?


Jsi vše, co potřebuji,

stále tě hledám,

stále tě ztrácím,

chci ještě věřit v lásku,

můj svět je bez tebe prázdný,

nikdy nepřestanu tě milovat.


Beze jména,

světem beze jména,

beze jména,

světem beze jména,

tak dlouho beze jména.


Ano, ty poslední sloky jsou vlastně shrnutí.

Mimochodem, přáli byste si něco jako druhý díl této povídky? Nešlo by vlastně o nic nového, jen bych trochu zkloubila reálie, a spojila to s povídkou Zapálená oblaka. Líbilo by se vám to, nebo mám tento příběh nechat být? Dokonce, čímž možná některé z vás potěším, mě napadlo, že i Píseň svobody by teoreticky mohla mít pokračování, a mám i nejasný náčrt děje, i když se obávám, jestli by se vám to líbilo tolik, jako první díl. Co na to říkáte?