Druhá strana ráje- kapitola 22.

6. března 2015 v 7:00 | Carina |  Druhá strana ráje
Ano, uvědomuji, jak je krátká, ale také je poslední. Ano, tato povídka končí, i když pozítří pro její fanoušky vyjde ještě takový malý bonus. Přesto doufám, že se vám to bude líbit, i když je to možná malinko naivní. Pistě mi, prosím, své upřímné, klidně i kritické názory na kapitolu i povídku vůbec! Mimochodem, na to, jak je krátká, mi jí trvalo sepsat kolem čtyř hodin.
Kapitola 22.

Proudy řeky
Vyděšeně jsem hleděl do její odhodlané tváře. Řeka za našimi zády zlověstně bublala, a já jsem měl pocit, že se vysmívá naší hlouposti. "Slyšel jsem dobře? Opravdu to chceš udělat?"
"Pamatuješ si někdy, že bych do něčeho šla, kdybych si tím nebyla jistá?"
"Ale je to zbrklé, nerozumné, a ty…"
"Zažil jsi někdy, že bych ti vyčítala tu tvou víru?" Povzdechl jsem si. Měla pravdu.
"Ne," hlesl jsem. "Ale toto je něco jiného. Jestli to nevyjde…skončíš jako já, nebo dokonce jako Aghatia."
"Jaký je mezi vámi rozdíl?" podivila se.
Jmenovaná se ušklíbla. "Tyrinnel má…měl šanci se odsud dostat. Než udělal tu blbost. Já jsem jí neměla nikdy."
Tarenia se k mému údivu však usmála, a oči jí zaplály. "Ale překvapivě mu ta blbost vyšla. Možná si koupil naději."
Bezradně jsem se otočil k Aghatie. "Řekni mi, že alespoň ty si myslíš, že je to moc špatný nápad."
Znejistěla a sklopila oči k prašné zemi. "Víš…není úplně vyloučené, že by to mohlo být ono. Ta cesta. Světlo je zde žádané, a i kdyby to náhodou nevyšlo, pokud nevzbudíme příliš velký rozruch, nemusel by jí ho ani nikdo vzít."
"Ale jaká je šance?" zaúpěl jsem.
Povzdechla si a položila mi ledovou ruku na rameno. "Kdyby tomu bylo naopak- ona by byla zde, udělala tu hloupost s prodáním jména, přišla za tebou, všechno ti řekla, a ty jsi pak dostal ten nápad se světlem…uskutečnil bys ho?"
"To je dobrá otázka," přisvědčila Tarenia. "I když, odpověď, myslím, všichni známe." Pousmála se na mě.
"Nezní tak, jak si myslíš," přiznal jsem. "Nejsem si jistý, jestli bych to udělal. Všechno to, co jsem doposud udělal, bylo díky lásce. Ale nemyslím si, že bys mě mohla milovat."
"Proč? Vždyť víš, že jsem si většinu svého minulého života vybavila, co jsem tady."
"Nevím, ale o to nejde," zavrtěl jsem hlavou. "Ty si nestojíš za tím, co jsi mi řekla ve světě živých?"
"Ty se tím stále trápíš?" podivila se se smíchem. "Mělo ti přece dávno dojít, že jsem byla jen zmatená. Kdybych tvé lásce opravdu nevěřila, myslíš, že bych sem vůbec šla?"
"To je pravda," připustil jsem. "Ale stejně je hloupost za jeden ztracený přízrak toho obětovat tolik." Otevřela ústa, aby něco odpověděla, ale Aghatia nás přerušila jediným zašeptaným slovem.
"Loď." Podívali jsme se směrem, kterým ukazovala, a spatřili připlouvat temnou podsvětní bárku, naloženou novými ztracenými dušemi. "Jsi připravená?" Pokývla na Tareniu.
"To nebudu nikdy," opověděla a smutně se pousmála.
"Nezabráním ti v tom, viď?" zašeptal jsem. Nemusela však odpovídat. Vyčetl jsem jí to ze stále zářících očí. Čekali jsme, až vystoupí i poslední zmatená duše. Po celý ten čas jsem přemýšlel, jak jí to rozhodnutí vyvrátit. Nechápala, co mohla ztratit, a měl jsem pocit, že Aghatie na tom zase tolik nezáleželo. Když se však převozník chystal k odplutí, uvědomil jsem si, že již není úniku. Tarenia k němu zamířila se zdviženou hlavou. Cítil jsem však její strach., Nejen proto, že se třásla. Zavrtěl jsem hlavou.
"Cítím, že to nemůže vyjít." Přesto jsem proti tomu nijak nezakročil. Naopak, následoval jsem jí.
"Já vím, že se mýlíš," sykla směrem ke mně Aghatia.
"Vážně? Kdo obvykle srdcem vše vycítil, zatímco jsme mířili do nitra?" zapochyboval jsem o jejím úsudku.
"Musíš jí věřit."
"Ale ona sem nepatří," hlesl jsem.
"Ty už také ne."
"Ale ona vlastně není ani mrtvá."
"Nech toho. Je to její rozhodnutí. Udělala pro tebe úplně to samé, jako ty pro ni. Nemíním se s tebou znovu pohádat."
"Říkáš to jen proto, že věříš v marnou naději."
"Cože?" podivila se, a zmátla mě tím. "O čem to mluvíš?"
"No," vysvětloval jsem. "Přece tím osvobodí i tebe, ne snad?"
"Ehm," zamumlala. "Kdo ti kdy řekl, že se zachráním spolu s vámi? Pro mě odsud není úniku."
"Ale pro mě přece také ne! Dávno jsme se sami zbavili možnosti na další život. Všichni tři. Ale tobě se nikdy nesnilo o věčném Ráji?"
"Tyrinnel má pravdu," přisvědčila druhá dívka. "Půjdeme všichni, nebo nikdo."
"Právě se chystáme obelstít tisíce a tisíce let staré přírodní zákony."
"Už chápeš, proč se mi ten nápad nelíbí?" ušklíbl jsem se.
Rychlými kroky jsme přistoupili k převozníkovi. Zachytil jsem poslední Tarenin vyděšený pohled, než začala uskutečňovat plán. Přistoupila k němu ještě blíž. Hleděl skrz ni prázdnýma očima, ale věděl jsem, že nás vnímá, protože nastavil paži jako překážku, abychom nenastoupili na loď. Neměli jsme tam totiž co pohledávat.
"Vím, že mě slyšíš," pravila tichým, ale naléhavým hlasem. Udivilo mě, že mu tyká, ale koneckonců, je to důvěrnější, takže se to možná více dotkne jeho zmraženého srdce, pokud vůbec. "Možná nejsi schopen mi po tolika věcích odpovědět, ale jistě víš, co žádáme. Potřebujeme se dostat do Ráje." Chvíli jsme na něj všichni hleděli. Stále se díval do prázdna, ale zavrtěl hlavou. Natolik mě ta reakce udivila, že jsem o krok ucouvl.
"Já vím, náš trest neskončil. Ale v případě dvou z nás ani nikdy nezačal. Já mám něco, čím ti mohu zaplatit," pokračovala. "Světlo." Tentokrát byla jeho reakce ještě nepochopitelnější. Podíval se přímo na ní. Jeho oči byly stále prázdné, ale zablesklo se v nich na okamžik něco, co jsem myslel, že je pro bytosti jako on dávno ztracené. Zájem. To se opravdu nikdo nikdy nepokoušel nabídnout mu toto? Ačkoli, bylo to tak bláznivé, že by mě to ani nepřekvapilo. Co však udivující bylo, tak jeho slova. Skutečně na nás promluvil, i když pouze slabě šeptal.
"To je příliš vysoká cena." Vyměnili jsme si pohledy plné zmatku. Nejpohotovější z nás byla překvapivě znovu Tarenia.
"Já vím. Ale nic jiného nemáme."
"Přízraky se mi obvykle pokoušejí nabídnout to, co je pro ně nejcennější, pokud tedy něco mají. Šperky, fotografie svých milovaných…"
"Ale ty nic z toho nepotřebuješ," pravila Tarenia, ale hlas se jí třásl stejně jako tělo.
"Ne," přisvědčil. Na chvíli pouze mlčel, a dlouze si nás prohlížel. "Ale bez světla odchází i tvá duše."
Tarenia značně znejistěla. "No…myslela jsem, že bys mi ho třeba mohl trochu nechat." Ještě předtím, než to však dořekla, jsme věděli, že t byla chyba. Odvrátil od nás svou temnou zjizvenou tvář. "A pokud ne…jsem ochotna se obětovat."
"Cože? Ne!" vykřikl jsem. Smutně se na mě usmála.
"Zapomeň na chvíli na lásku. Takto padne do věčné temnoty jen jeden z nás. Jeden je méně než tři, a to jsem v numerologii asi tak dobrá jako v pletení ponožek."
"Nikdy jsi ponožky nepletla," namítl jsem.
"No právě," rozhodila paže. Byl jsem tak zmatený, že mi až nyní došlo, že se mě pokouší rozesmát. Ale nemohlo se jí to povést, stejně jako já jsem jí nemohl nechat se takto obětovat, i když měla pravdu. Ovšem říkala, ať zapomenu na lásku. A právě to jsem nedokázal.
"Opravdu jí miluješ," konstatoval převozník. Hledal jsem v jeho hlase stopy po výsměchu, či po dojetí, ale řekl to naprosto věcně. Poté se opět odmlčel. "Jestli jsi opravdu odhodlaná, přistup blíže."
"Tarenio…" Měl jsem připravenou řeč, kterou bych jí od té marné hlouposti odvedl, ale ona mi nedala čas. Okamžitě ho uposlechla. Dlaní se dotkl místa, kde by jí mělo bít srdce. Nechtěl jsem to vidět, ale něco mě nutilo to pozorovat. Klesl jsem však na kolena. Světlo rychle přecházelo z jejího křehkého těla, a prozařovalo jeho temnotou. Cítil jsem jen bezmocný vztek a bolest. Ona však nekřičela. Pouze tam stála, a rozplývala se mi před očima. Chtěl jsem jí zachytit, ale cítil se příliš slabý.
Světlo odcházelo nekonečně dlouho. Měl jsem pocit, že převozník mě schválně mučí, i když jsem věděl, že je to scestná myšlenka. Poté na okamžik světlo přestalo proudit. Tarenia se přerývaně nadechla. Muž na mě pohlédl. Tušil jsem, jak zoufale musím vypadat, ale nezáleželo mi na tom. Na okamžik se mi dokonce zdálo, že jsem se dotkl jeho ledového srdce, a on si skutečně vezme jen část, a nechá jí alespoň dohasínající plamen světla. Vzápětí však odvrátil zrak, a začal zase brát. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že ani není jisté, jestli splní dohodu. Postavil jsem se a rozběhl se k němu, abych ho zarazil. Když jsem však byl dosti blízko, přestala zářit. Zešedla a působila jako pouhý dým. Dým, který se skácel k zemi. Na poslední chvíli jsem zachytil téměř nehmotné tělo.
"Ne," zašeptal jsem a měl pocit, že až nyní mé srdce dočista explodovalo. Někde uvnitř mě zahalila obrovská prázdnota, větší, než když mi řekla, ať odejdu z jejího života. Protože ona nyní přestala existovat. Aghatia mě s pochmurným výrazem zatahala za paži. Chtěla, abychom nastoupili na loď. Já jsem zde však svou milovanou nemohl nechat. V náručí jsem jí nesl s sebou. Převozník překvapivě nic nenamítal. Jemně jsem jí položil na dno, a poté se stalo něco, co jsem opravdu neočekával. Po tváři mi začalo něco téct. Když se to dostalo k mým ústům, ochutnal jsem. Slzy. Přízraky mohly plakat. Ale musely ztratit opravdu vše. Aghatia na mě hleděla s výrazem plným nepochopení, ale moudře nic neříkala.
Pluli jsme mimo všechny povolené cesty do Ráje. Ale pro mě to byla jen další, mnohem krutější etapa Říše Ztracených. Sevřel jsem svou milovanou v náruči. Stále zde byla, ale jak dlouho to ještě vydrží? Náhle otevřela šedivé oči. Viděl jsem v nich obrovské zoufalství. Dívala se na mě. Snažila se mi něco říct, ale já jsem jí nerozuměl. Doufal jsem však, že ona rozumí mně.
"Prosím, neodcházej. Jsi příliš nevinná. Křič po mně, obviň mě ze všeho, co jsem kdy zničil, ale zůstaň při mně, prosím. Nepotřebuji tě jen já. Bez tebe je celý svět tak prázdný. Nemůžeš prostě být další chybějící duší." Mé slzy dopadaly na její tvář. Převozník i Aghatia mě sledovali s kamennými tvářemi, ale nezáleželo mi na tom. "Když odejdeš, odejdu i já. Odejde všechna má síla. Neztrácej se. Jsi přece silná. Jsi bojovnice. Hrdinka. Zkus znovu překonat něco jako smrt. Neodcházej…" Náhle mi došla slova. Dokázal jsem jí jen prosit. Dokonce jsem se pokoušel i modlit, i když zde nebyly žádné hvězdy, které by mi naslouchaly.
"Já ale neodcházím," ozval se náhle tichý šepot. Udiveně jsem na ní pohlédl. Pokusila se usmát. "Pokoušela jsem ti to naznačit celou tu dobu. Ale byl jsi příliš zoufalý." Přesměroval jsem pohled k převozníkovi.
"Říkala, ať jí nechám část světla," vysvětloval, a mě se chtělo znovu plakat, tentokráte štěstím. "Nevidíš ho. Je tak slabé, že ho nemohu spatřit ani já. Ale je tam. O tom, jestli to bude stačit na to, aby se skutečně neztratila, rozhoduje jediná věc. Něco, co celou dobu hledáš."
"Láska," zašeptal jsem. Přikývl, a přísahal bych, že se na okamžik usmál. Naklonil jsem ke své milované dívce, a políbil ji. Usmála se, ale Sínie nebyla součástí pohádky. Tarenia byla stále tak slabá. Nicméně mi na tom nezáleželo, když teď existovala naděje, že navždy neodejde. Možná budeme my tři skutečně žít věčný rajský život, pospolu. Konečně jsem také našel sílu pro úsměv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaké oči jsou podle vás nejhezčí?

Zelené 24.5% (26)
Modré 41.5% (44)
Hnědé 20.8% (22)
Černé 6.6% (7)
Šedé 2.8% (3)
Zlatavé 2.8% (3)
Jiné(jaké) 0.9% (1)

Komentáře

1 Callia Callia | 6. března 2015 v 14:08 | Reagovat

Tohle bylo tak strašně skvělé!!! :3 Celá tahle povídka... Opravdu jsem.si ji zamilovala a nedokážu pochopit, jak to, že už je konec. Podle mě je tohle opravdu ten nejlepší konec, jaký jsi mohla napsat. Zůstali spolu. A nezáleží na tom, jestli je slabá nebo silná. Proste spolu zůstali. Dokázali to a to je hlavní. :33 Opravdu skvělá poslední kapitola a skvělá povídka. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2015 v 14:13 | Reagovat

[1]: Děkuji, opravdu, nesmírně. Jsem hrozně ráda, že sis tuto povídku tak oblíbila. Ale konec jednou přijít musel. Přesně, jak říkáš. Nezáleží na ničem, hlavně že jsou spolu. Vážně jsem ti vděčná!

3 Miss Caroline Miss Caroline | E-mail | Web | 6. března 2015 v 22:03 | Reagovat

Názor na tuto povídku mám podobný jako Callia. Je naprosto úžasná. Je dobře, že spolu zůstali. Dodám k tomu: Myslím, že máš psaní opravdu talent. Tvé povídky se mi líbí ze všech nejvíce, co čtu. Přemýšlela jsi někdy nad tím, že by jsi vydala knihu? (Asi je plácla teďko blbost a beru to na vědomí.) :) :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. března 2015 v 22:47 | Reagovat

Děkuji, jsem opravdu ráda, že se ti tak líbí. Popravdě, nečekala jsem, že ten nápad vůbec dotáhnu do konce.

Nad knihou jsem samozřejmě přemýšlela, ale ještě chvíli počkám. Zaprvé, nevím, jestli jsem až tak dobrá, a zadruhé, povídky, které jsem dopsala, potřebují vážně nutnou korekturu, a k tomu se nějak nemám.

5 Vanessa Vanessa | 8. března 2015 v 15:44 | Reagovat

Jako z největších naivek se mi to líbilo víc než dokáže mé srdce pobrat. Ulevilo se mi. Věřím, že si to psala čtyři hodiny, protože takové věci se těžko píšou. Plakala jsem jen malinko, ale přesto mě to dojalo tak moc! Tahle povídka je neskutečně krásna a má myšlenku. Nejen s tou láskou, ale taky něco mnohem hlubšího, co mi dává smysl až teď. Bude mi tato povídka nesmírně chybět a loučím se s ní opravdu nedobrovolně. Věřím v jejich správný osud!

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 8. března 2015 v 20:08 | Reagovat

[5]: Hrozně moc ti děkuji, ani nevíš, jak mě tvůj komentář dojal (možná více, než tebe ta kapitola). Děkuji, že se ti povídka líbila!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama