První krůčky jara

7. března 2015 v 7:00 | Karina |  Jednodílné příběhy
Tak zní název povídky a vlastně i tématu, se kterou se zapojuji i do tohoto měsíce u blogerky, která si říká Terka M. Soutěž naleznete zde. Doufám, že nevadí, že jsem to pojala trochu jinak, než bylo asi zamýšleno.
Ale pozor, navzdory tématu, v mém podání to není zase tak šťastný příběh. Povím vám k tomu to, že je jednak inspirovaný písní Partners in crime od Scorpions, a místy to jde vidět, ale spíše jsem už delší dobu chtěla sepsat něco jako kovbojku. Je to opět kritika lidstva, tentokrát chamtivosti, a možná i přivlastňování.
Doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit!

První krůčky jara

Stál jsem v pustině a přál jsem si být sám. Vzduchem tančily poslední vločky, ale necítil jsem, že by mělo přijít jaro. K tomu jsem měl příliš zmražené srdce. Paprsky slunce mi připadaly příliš daleko. Nedokázal jsem uklidnit svůj splašený tep. Zvláště když Almaria neklidně frkala.

"Klid, holka, klid," zašeptal jsem a přejel rukou po její mahagonově zbarvené šíji. Pootočila ke mně hlavu. Dívala se na mě přesně tak, jak jsem se cítil. Vyděšeně. "Je to jen další z těch hloupých dnů, nic víc." Problém byl v tom, že jich vznikalo příliš. Znovu jsem zde stál, s puškou připravenou na rameni, a čekal na to, až zahlédnu tvořící se masy těch, kteří kdysi dávno žili jako já.

Stále žijí. Jen se stali mými nepřáteli. Proč, o tom nikdo nemluví. Prý nám chtějí vzít náš majetek. Ironie je ovšem to, že mi jim také. Netušil jsem, jestli se tomu mám smát, nebo plakat. Nikdy jsme neměli domov, a to, co nás doprovázelo, bylo jen stádo koní a ostatní jezdci. Opravdu jsme se napadali jen pro těch pár zbraní a vodu, kterou jsme s sebou měli?

Až donedávna jsem si kromě toho byl téměř jistý, že koně nikdo nekrade. Vždyť přece byli našimi přáteli, a většinou se svými lidmi měli silná pouta, která nic nedokázalo přetrhnout. Ale mýlil jsem se. Odvedli si je jako nějakou věc, stejně jako jsme my brali ty jejich. Byl to možná jediný důvod, proč jsem ještě bojoval o svůj život. Nemohl jsem dovolit, aby se Almaria dostala do jejich rukou. Ta klisna, která mě provázela celým životem.

Přitom šlo o ty, kterým jsem donedávna věřil. Nepatřili sice do skupinky, se kterou jsem putoval, ale byli našimi dobrými přáteli. Změnilo se to od té doby, kdy započaly první spory mezi několika jinými kmeny. Vůbec se nás to netýkalo, ale přesto si většina vyvodila, že se budeme navzájem přepadávat. Nyní jsme čekali, až se vynoří ze stínů lesů tisíce kopyt, které jsme slyšeli. Abychom s nimi mohli bojovat.

"Hej, vojáku," vyrušil mě nějaký hlas z přemýšlení. To oslovení mě ještě více rozrušilo, i když to podle zabarvení hlasu myslela v legraci. Otočil jsem se a díval se na černookou dívku, jež si přehodila ohon z havraních vlasů přes rameno. "Měl by sis připravit pušku." Rozhlédl jsem se kolem. Všechny zbraně již byly připraveny k výstřelu, hlavněmi směřujíc ke stromům, jen ta má stále visela přes rameno.

"Máš pravdu," usmál jsem se. "Zamyslel jsem se."

"To je v bitvách zvláštní koníček," ušklíbla se.

"Ještě nebojujeme." Chvíli si mě zvědavě prohlížela.

"Třeseš se," konstatovala nakonec. Naneštěstí měla pravdu. Téměř jsem neudržel v dlaních ohlávku.

"Mám strach," přiznal jsem šeptem. Myslel jsem, že naleznu v jejích očích odpor, ale ona se jen smutně usmála.

"Nestojí to za to. Stejně dávno umíráme, jen o tom zatím nevíme. To, co žijeme, nestojí ani za desetník. Hluboko uvnitř jsme dávno mrtví." S těmito slovy obrátila svého koně a poodešla. Chtěl jsem o nich přemýšlet, ale to už se mezi stromy začaly vynořovat první siluety.

"Na ně!" zakřičel někdo. "Musíme zaútočit první, překvapit je!" Nezáleželo mi na tom, kdo vyhraje. Krve bude stejně mnoho. Příliš mnoho. Na obou stranách. Řítil jsem se spolu s ostatními vstříc vycházející Jitřence, ale necítil její teplo. Možná proto dnes byla Almaria tak neklidná. Cítila mé černé myšlenky. Věděla, že mám dojem, že dnes může skončit i můj život. A že mi na tom nesejde.

Hnali jsme se blíže a blíže. Když vzduchem svištěly první kulky, přestal jsem vnímat svět. Byla to jen noční můra, nikoli realita. Jen příliš živý sen. Nestřílel jsem, jen utíkal. Vlastně jsem ani nevěděl, kam. Běžel jsem prostě do záhuby. Necítil jsem dokonce ani ruku Štěstěny, která mě vždy doprovázela. Ani vítr vanoucí přímo do tváře. Jen zoufalství.

Nevnímal jsem, že jsme zastavili. Až do doby, kdy mě někdo probudil nešetrným zatřesením ramene. Zjistil jsem, že se to skutečně děje. Viděl jsem však vše rozmazaně. I dívku, která seděla po mém boku na svém koni.

"Co se ti to dneska děje?" oslovila mě. "To je už podruhé, co jsem ti zachránila život. Chtěli po tobě vystřelit, víš o tom vůbec?"

"Já…" pravil jsem tiše, ale žádná výmluva neexistovala. "Znovu se omlouvám." Zadíval jsem se do davu jezdců. Zamířil jsem na jednoho muže. Shledal jsem v něm nepřítele pouze podle jejich rudých třasní zavěšených na sedle. Všichni jsme vypadali stejně. Není divu, když jsme ještě před nedávnem byli jedna velká rodina. Stisknout spoušť se mi však nechtělo. Nebyl by první člověk, kterého jsem zabil, ale kdysi jsme se dobře znali. Učinil jsem tak, až když jsem si připomněl, proč jsem chtěl zastřelit zrovna jeho. Zákeřně se zezadu blížil k mému spojenci. Stiskl jsem kohoutek zbraně. Škubla sebou a na okamžik ochromila celou mou paži. To však ovšem nebylo nic oproti tomu, jakou bolest pocítilo mé srdce, když padl k zemi.

"Váháš. Ty nechceš bojovat," pronesla ona dívka, která to všechno pozorovala.

"Ne," připustil jsem. "Ale nikdo tě neprosil, abys tu se mnou stála a povídala si. Jinak zemřeme oba."

Chvíli mlčela. Působila ovšem čím dál tím zranitelněji. Odhazovala masku své sebejistoty. "Proč si myslíš, že ještě mám co ztratit?" S těmito slovy někam pobídla svého koně. Následoval jsem jí, kdyby jen proto, že jsem nevěděl, kam jít. Ale spíše jsem se chtěl dozvědět, co tím myslela. Nakonec se ukázalo, že si jen oběhla skupinku nepřátel, abychom my měli slunce v zádech, a jim svítilo do tváře. Díky tomu si nás také bohužel všimli.

Kulky zasvištěly vzduchem. Přihnalo se k nám několik lidí, kteří nám pomáhali útočit. Prohnal jsem se jen několik metrů kolem jednoho z jezdců. Vnímal jsem jen červené třásně, nikoli jeho tvář. Vystřelil jsem. Naprosto jsem minul. Byl zde ale zmatek na to, aby se trefil i někdo jiný. Koně se plašili. Věděl jsem, že Almaria zůstává relativně klidná jen proto, že cítila, že to potřebuji. Dokonce jsem si myslel, že nepoteče příliš krve. Až do chvíle, kdy se mi zatočila hlava z náhlého přívalu bolesti. Z mého ramene začaly stékat proužky karmínové krve. Zasténal jsem. Všechno se začalo točit ještě rychleji. Zavřel jsem oči. Slyšel jsem jen dusot a křik. Když jsem se však podíval, ti, kteří zůstali v sedle, jsme byli my. Mnoho z nás také leželo na zemi, ať už mrtvých, či zraněných, ale nepřátel bylo více. Šokovaně jsem na to hleděl. Závan mě však vyrušil. Vzhlédl jsem od toho utrpení.

Hnala se přímo kolem mě. Ale poznal jsem, že něco není v pořádku. V její tváři byla vepsána čistá panika. Vydal jsem se za ní. Almaria neběžela, téměř se vznášela. Ona mi však stále unikala. Vítr, který mohl být uklidňující, mi vháněl vlasy barvy mladého lískového ořechu do tváře, a zabraňoval mi vidět. Alespoň nikdo nemohl zahlédnout mé slzy. I přes to jsem však poznal, že nemíříme bojovat. Za okamžik její klisna klopýtla, a ona musela zastavit. Otočila se ke mně zády.

"Tady ale nikdo není," zašeptal jsem.

"Já vím," odpověděla, a poznal jsem, že i ona pláče. Nepřekvapovalo mě to. "Nemusíš mě následovat."

"Co přesně chceš udělat?" Objel jsem jí, ale měla sklopenou tvář. Zvedl jsem jí za bradu, abych jí mohl číst z očí. Leskly se, ale působila, že jí na tom nezáleží. Viděl jsem v nich jen strach, bolest a nekonečné zoufalství.

"Nepřemýšlel jsi někdy nad tím…že jediným řešením je prostě uniknout?"

"Ale to by znamenalo opustit skupinu," namítl jsem. "Neblázni, vraťme se zpět. Možná nechceme bojovat, ale musíme."

"Proč? Proč nemůžeme žít jako kdysi? Jen jsme se toulali pláněmi, zpívali písně plné radosti, milovali, bavili se… válčit kvůli majetku je hloupé a chamtivé."

Stále si ale neuvědomovala to hlavní. "Ale bez smečky ani vlk samotář nepřežije."

"Tak to již dávno není." Zavrtěla hlavou a slzy jí začaly stékat po tváři. Zaryla prsty do srsti své klisny. "Když budu sama, nikoho nenapadne na mě útočit. Nic by z toho neměli. Majetek jednoho člověka je pro ně jako kapka v oceánu. Sbohem, Athele."

"Livie," pravil jsem její jméno, a doufal, že nezním příliš ztraceně, spíše naléhavě. "Nikdy v tomto světě nenajdeš sama dost jídla."

"Tak zemřu. Ale nechci být vojákem." Hrdě pozvedla hlavu a vytrhla se mi. Otočila koně a vydala se do kroku.

"Livie," zavolal jsem znovu. "Počkej."

"Mě nepřesvědčíš."

"O to se nebudu pokoušet. Mohl bych…" Nadechl jsem se. "Mohl bych tě následovat?" Vypadalo to, že jí ta nabídka opravdu překvapila.

"I když si myslíš, že zemřeme?"

"Dříve nás to čeká, pokud budeme bojovat. Snad bych ti nebyl na obtíž."

"To vůbec," vydechla. "Ale jedné věci se obávám."

"Co se děje?" pobídl jsem jí. Zazubila se, což se mi k tomu příliš nehodilo.

"Jen si myslím…" Chvíli se odmlčela. "Že mám rychlejšího koně než ty!" S těmito slovy její klisna přidala, a stále zrychlovala, až nakonec cválala. Usmál jsem se a doháněl jí.

Dnešní den byl zvláštní. Protože i když pro ostatní začala krutá zima, a mohl jsem každou minutu zemřít, pro mě vysvitlo slunce, a jaro začalo razit první krůčky. Konečně jsem mohl být šťastný. Ani jsem se neohlédl, koho vlastně opouštím. Kdysi jsem je považoval za svůj domov, ale stali se ztělesněním bolesti. Já a Livie jsme možná našli jediný způsob, jak jí překonat. Cena, kterou zaplatíme, oproti válce nic neznamenala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaké oči jsou podle vás nejhezčí?

Zelené 24.5% (26)
Modré 41.5% (44)
Hnědé 20.8% (22)
Černé 6.6% (7)
Šedé 2.8% (3)
Zlatavé 2.8% (3)
Jiné(jaké) 0.9% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama