Recept na lásku

26. března 2015 v 7:00 | Karina |  Jednodílné příběhy
Tak přece jen zveřejňuji tu povídku do soutěže od Lady Cathy v tomto měsíci. Řeknu vám k ní pouze to, že je na mé poměry dosti krátká, a je to trochu něco jiného, než píši obvykle.

Vymyslela jsem jí trochu zvláštně. Děj, pokud se tomu tak dá říkat, vznikl z hudby, konekrétně z Find my way od Chrise Normana, jak jsem zde již zmiňovala, a z You and I od Scorpions. Ale první myšlenka mě napadla na vlakovém nádrží, kde se také příběh odehrává. Stejně jako hlavní hrdina mě něco vedlo k tomu, abych si koupila horkou čokoládu v automatu, přestože mi vůbec nechutná. Ale tady všechna podobnost končí, peníze jsem měla, a s nikým mě to neseznámilo.

Kdybych měla napsat anotaci, zněla by asi takto:

V koutě velkého nádraží stojí osamělý automat na horkou čokoládu. Jako by tam čekal jen na to, až spojí srdce dvou stejně opuštěných lidí. Zajiskří to mezi nimi, ale ovšem pouze do doby, než zjistí, že se vlastně znají již dlouho, a to mnohem, mnohem hloupěji, než by si kdokoli z nich přál...

Tak, to bude asi vše. Piště mi své upřímné názory!







Seděl jsem na staré rozvrzané lavičce uprostřed velkého nádraží, a čekal na svůj ranní vlak, který mě měl zavézt do dalšího města. Zákazníci již byli nedočkaví, chtěli své dopisy, které jsem rozvážel. Miloval jsem to, ale čekat, až přijede další spoj, bylo někdy vážně příšerné. Přemýšlel jsem, jak si ukrátit dlouho chvíli. Všechny noviny z trafiky už jsem měl dávno přečtené. Zrak mi proto padl na zaprášený automat, který stál v rohu haly.

Nic z něj mi nechutnalo. Ale stejně jsem k němu zamířil, jen abych se tak zoufale nenudil. Naštěstí zde nebylo příliš lidí, takže jsem se dostal na řadu jako první. Za mnou stála nějaká mladá dívka. Husté černé vlasy jí spadaly k ramenům a při každém pohybu jako by je unášel vánek, i když zde žádný nebyl. Oči černé jako noční obloha upírala k zemi. Jiskry v nich mi připomínaly hvězdy. Snědýma rukama si přehazovala mince z dlaně do dlaně. Sjel jsem pohledem až k jejímu tělu oděnému v tmavě modrých lehkých šatech. Byla krásná, a já jsem na okamžik přemýšlel, jestli jí oslovím. Ale nepůsobila, že by potřebovala společnost.

Rychle jsem přesměroval pohled zpět na automat. Zalovil jsem v kapse, a vytáhl několik mincí. Přepočítával jsem si je. Několik mi stále chybělo. Zalovil jsem ještě níže, ale našel jsem jen poslední drobné a jeden kapesník. Něco mi říkalo, že to druhé automat na horkou čokoládu neměl rád. Usmál jsem se na tu stojící v řadě za mnou a pokývl jí. Neměl jsem již dost ani na zaplacení jednoho malého šálku, ale nevadilo mi to. Stejně se to sotva dalo požít. Zamířil jsem zpět na lavičku.

Podíval jsem se zpět na tabuli, na které byly vypsány příjezdy a odjezdy. Jako by se snad několikahodinové zpoždění našeho spoje mohlo nějak zkrátit. Prý se stala nějaká nehoda, ale kdo ví, jestli se to dnes vůbec vyřeší. Problém byl v tom, že jiná cesta ani neexistovala, dokonce se kvůli jedné propasti, nad kterou se klenuly jediné koleje a žádný pěší most, nedalo jít ani pěšky. Musel jsem čekat. S povzdechem jsem se vrátil zpět na tvrdou a nepohodlnou sedačku.

Zavřel jsem oči, ale neseděl tak dlouho. Někdo vedle mě se ozval.

"Promiň…ale máš na to ještě chuť?" Byla to ona dívka, kterou jsem potkal u automatu. Držela v rukou dva šálky horké čokolády, a jeden z nich mi podávala.

"No…děkuji… mně to vlastně ani tak moc nechutná," přiznal jsem, ale s rozpaky si to od ní převzal.

"Mně také ne," pravila, a usmála se. Nechápal jsem, jak někdo může být tak hodný. "Ale zahřeje nás to." Pokývl jsem, a trochu si usrkl. Byla přesně tak bez chuti, jak jsem si vždy myslel.

"Také čekáš?" Vrhl jsem významný pohled na tabuli.

"Mám za to, že si ten vlak šel koupit ulitu," odpověděla a protočila oči.

"Počkej… ulitu?"

"No, to je jediné, co mu přece chybí. Pomalý je na hlemýždě dost." Rozesmál jsem se. Moc krásně se mi s ní povídalo.

"Někoho mi hrozně připomínáš, víš to?" Úsměv mi trochu pohasl. Ten její však ne. "Ale na tom nesejde. Kam vlastně jedeš, pokud se tam ještě dostaneme?"

"Do Ketemy. Roznáším dopisy, víš? A ty?"

"Domů. Do Berthemu." Všiml jsem si však, že se napjala. Jen jsem vůbec nechápal, proč. Když si myslela, že jí nevidím, upřeně na mě hleděla. Docela mě to znepokojovalo. "No…a jak se vlastně jmenuješ?" Možná jsem byl paranoidní, ale její hlas náhle zněl obezřetně, a možná i trochu nepřátelsky. Přitom byla tak milá! Nechápal jsem, co se stalo.

"Anderin," pokrčil jsem rameny. "Smím znát to tvé?"

"Ale ne," zašeptala, a pevně zavřela oči.

"Co se děje?" Její reakce mě neskutečně mátly. Dokonce jsem pomyslel na to, že bych jí zde nechal samotnou, i když mi koupila tu horkou čokoládu. Zavrtěla hlavou. Když znovu promluvila, oči jí žhnuly, a mě to přišlo povědomé. Bylo vidět, že se ze všech sil ovládá.

"Vzpomínáš si, jen čistě náhodou, na dívku, která si říkala Yinna?" Ještě, než to dořekla, věděl jsem, že je všechno ztraceno. Nechápal jsem, jak jsem jí mohl nepoznat. Neměl jsem se na ní usmívat. Možná bychom se spolu nedali do řeči, a ona se nedozvěděla, kdo jsem.

"Bohužel," přisvědčil jsem a sklopil pohled. Přesto jsem však věděl, že požár v jejím pohledu se právě rozhořel.

"A…a to mi k tomu dnes ani nic neřekneš?" zašeptala, ale cítil jsem, že chce křičet. Lidé v blízkostí nás sledovali. Asi si mysleli, že nenápadně. Museli jsme pro ně hrát skvělé divadlo. Ale já jsem byl příliš rozrušený, než abych Yinně nabídl, ať se někam ukryjeme.

"Ale co chceš vědět? Byli jsme mladí a nerozumní. Ty i já jsme se opili. Vážně si chceš vyprávět o té jedné hloupé noci plné povrchní touhy? Můžeš za to stejně tak jako já."

"To ti nevyčítám, zavrčela, a poté zvýšila hlas. "Ale ty jsi odešel. Prostě ses ani neomluvil. Nenechal jsi mi dokonce ani vzkaz. Přitom jsi předtím říkal, že to, co se mezi námi stalo, to, co máme oba v očích…je láska na první pohled. Že ta noc oproti tomu, co mezi námi bude dále, nic neznamená. Vlastně jsi mi lhal. A já…já jsem ti uvěřila. Za to, co jsi říkal, totiž alkohol nemohl."

"Ty jsi tomu vážně věřila?!" podivil jsem se. "Copak by ze vztahu, který začal v posteli v hotelovém pokoji, mohlo něco být?"

"Říkal jsi, že ano. Myslela jsem si, že cítíš to samé jako já! A pokud jsi to říkal jen proto, abys rozproudil oheň v mých žilách…měl jsi pomyslet na to, že zase tak příliš opilí jsme nebyli. Že si to budu pamatovat. Když jsi prostě odešel, ranil jsi mě."

"A co jsem podle tebe měl udělat? Zůstat? A proč?"

"Chtěla jsem se ti omluvit. Vysvětlit si to. Chovali jsme se jako zvířata. Kdybys zůstal, možná bychom dnes mohli být spolu."

"Ty si vážně myslíš, že těch pár polibků něco znamenalo?" odfrkl jsem si. Zadívala se do mé tváře.

"Pro tebe možná ne. Považoval jsi mě za dívku na jednu noc. Ale já tebe ne. Ty jsi možná cítil jen vášeň. Ale nevšiml sis toho pouta, které mezi námi vzniklo? Té harmonie?"

Smutně jsem zavrtěl hlavou. "Je mi líto, že sis namluvila něco, co se mezi námi stalo. Ale nic jsi pro mě nikdy neznamenala."

"Ale ty pro mě ano," zašeptala a dívala se na mě tak zoufale, až mi jí bylo líto. Ale pochopil jsem, že je to obyčejná naivka a hysterka. Jen si uměla muže omotat kolem prstu svou krásou. To jsem jí také řekl.

"A ty jsi obyčejný blbec," odsekla mi a založila si ruce na prsa. Pohlédla na tabuli, ale nic se nepohnulo.

"Protože tě nemiluji kvůli jedné roztoužené noci?" Suše jsem se zasmál.

"Ne. Protože se neumíš omluvit ani dnes. Ani když jsem ti pověděla, že jsi zmátl mé srdce. Já jsem chtěla prosit o tvé odpuštění, ale tobě je to očividně jedno." A v tom okamžiku se něco ve mně zlomilo. Pochopil jsem, o co jí jde. Chtěla si to jen vysvětlit. Abychom se mohli brát jako lidé, a stále se nestyděli za něco, co by mnoho lidí nazvalo hříchem.

"Možná máš pravdu," zašeptal jsem. "Byla to chyba, ale nesmíme na toho druhého hledět bez citu. Měli bychom se přes to přenést."

"To jsem se ti snažila vysvětlit," odvětila tiše. "Nemuseli jsme po sobě křičet."

"Nemuseli jsme spolu skončit v posteli," ušklíbl jsem se. Chvíli na mě jen upírala chladný pohled, a zrovna, když jím začala zmrazovat mé srdce, zazubila se. Byl to nádherný úsměv, úplně jiný, než jsem s ní měl spojený.

"Chceš začít znovu?"

"Myslíš, že by z toho ještě mohlo vzejít něco jako láska?"

"Kdysi jsem jí věřila. Tak proč ne dnes?"

Usmál jsem se. Rozpřáhl jsem náruč. Přivinula se ke mně. Objímali jsme se, ale tentokrát opravdu láskyplně. Na malý okamžik jsem ještě zaváhal, ale nakonec jsem jí políbil. Jen zlehka, ale přesto. Stejně jsme před sebou už neměli co skrývat, čím se překvapit.

"To, co právě děláme, asi není správný recept na lásku, že ne?" pravila stále s úsměvem, když jsme se konečně odtrhli.

"Ne. Ale je náš," odpověděl jsem, a chtěl jí pustit. Ona mi to však nedovolila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bezjmenná Bezjmenná | Web | 26. března 2015 v 18:03 | Reagovat

Tuto povídku již jsem od tebe četla (vzpomínáš jaks mi ji poslala na e-mail?:-))
A musím jí ještě jednou moc pochválit.Je opravdu povedená a fakt moc dobrá:-)! Jedna z tvých nejlepších jednodílných povídek!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. března 2015 v 18:12 | Reagovat

[1]: Vzpomínám.
Děkuji moc, jsem hrozně ráda, že se ti líbí!

3 Miss Caroline Miss Caroline | E-mail | Web | 26. března 2015 v 19:21 | Reagovat

Podle mě jedna z tvých nejpovedenějších "povídek", moc se mi líbí jeho téma. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. března 2015 v 19:36 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu. Jsem ráda, že se ti to líbí.

5 stuprum stuprum | Web | 28. března 2015 v 3:02 | Reagovat

V Ketemě roznášet dopisy byl můj sen od školky. Výborné, Karinko!

6 Elis Elis | Web | 28. března 2015 v 7:55 | Reagovat

Ta povídka mě dostala je úžasná, líbí se mě jak téma, tak i prostředí a děj nemá chybičku, je to skvělá povídka...

7 Terka Terka | E-mail | Web | 28. března 2015 v 16:05 | Reagovat

Souhlasím, je to opravdu moc krásná, úžasná a skvělá povídka s nádherným koncem, přestože byl lehce předvídatelný, ale na tom přeci nesejde. Důležité je, že je ta povídka povedená. :)

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. března 2015 v 17:10 | Reagovat

[5]: Mě by to také bavilo :-) Děkuji.

[6]: Děkuji moc, opravdu.

[7]: Nesmírně děkuji. Co se týče konce, je tomu tak schválně, souvisí to se zadáním soutěže (hádka s roztomilým usmířením).

9 Vanessa Vanessa | 29. března 2015 v 20:54 | Reagovat

Povídku jsem četla před takovou dobou a popravdě jsem netušila, co napsat. Je krásná, romantická a srdce mi roztálo, ale jsem zvyklá od tebe na delší a také asi trochu kvalitnější, avšak na ten rozsah, který jsi měla, je to úžasné dílo, moc krásné, nemam ti nic vytknout.

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. března 2015 v 6:59 | Reagovat

[9]: Rozumím. Popravdě, malinko jsem dokonce ten rozsah přetáhla. Ono to delší bylo, ale musela jsem umazávat. K výtce kvality ti nemohu nic říct, i já cítím, že to není to nejlepší, co jsem kdy napsala. Byl to jen takový pokus. Ale i tak děkuji.

11 Hermi Hermi | Web | 30. března 2015 v 14:51 | Reagovat

To je nádherné! Oravdu! Krásně romantické! I když mi tedy Anderin připadá jako pěkný hajzl. Ale vzpamatoval se včas. Moc pěkná povídka s nádherným romantickým koncem!

12 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. března 2015 v 16:27 | Reagovat

[11]: Anderin je blbec. Ale přece víš, že jiné hrdiny ani netvořím :-)
Jinak, moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama