Hausbótová válka- kapitola VI.

18. dubna 2015 v 7:00 | Carina |  Hausbótová válka
Tak, jsem zde konečně s další kapitolou této povídky. Vlastně k ní moc nemám co říct. Snad jen doufám, že jde pochopit, že většina toho je způsobena tím jedem. Každopádně, opravdu doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit, ale samozřejmě jsem pro každou konstruktivní kritiku!





Kapitola 6.

Jsem muž
snažíc se pochopit
důvod, proč jsem ztracený v tomto světě,
dnes,
jsem byl slepý,
prostě jsem neviděl ta znamení
chycená ve tvé síti lží.

Stál jsem na kraji voru, který nesl náš dům, a zoufale svíral jedinou dlaň. Její majitelka na mě upírala raněný pohled.

"Počkej ještě chvíli. Kdy vlastně chystají další krveprolití? Cožpak nevidí, kolik životů odešlo? Vždyť nikdo nezůstane!"

Zavrtěla hlavou. "Ví to až moc dobře. Jenže krev to jen podpoří."

"Co podpoří? Kromě toho, na to jsem se přece neptal," vydechl jsem, a hlas se mi zlomil.

"Nevidím nejmenší důvod, proč bych ti měla svěřovat válečné informace." Vytrhla se mi. "Neměla bych ti vykládat ani o jejich plánech a cílech."

O krok jsem ucouvl. Nedokázal jsem nic než šeptat. "Sally…odkdy podporuješ jejich sny?"

"Nepodporuji," odpověděla. "Ale jsou příliš dokonalé na to, abychom je pokazili. Pokud se o to budeme pokoušet, poteče krve ještě více." Nevěděl jsem, jestli s ní mám soucítit, nebo jí opovrhovat. Tak či tak, nemohl jsem souhlasit.

"Takže se raději vzdáš? Upřímně, zrovna od tebe bych čekal, že tomu budeš čelit až do poslední minuty." Odmlčel jsem se, a aniž bych to chtěl, můj hlas se s dalšími slovy zjemnil. "Nenechala ses přece zlákat penězi. Ani jejich sliby."

"Ty přece víš, že bych nemohla," odpověděla stejně tiše. "Proč chceš tak úpěnlivě znát můj důvod? Stejně mě ani nikoho jiného nepřesvědčíš, a válku tím nezvrátíš. Žádný život tím nezachráníš."

"Sally…a napadlo tě někdy, že mi na tobě prostě stále…záleží?"

Chvíli na mě jen hleděla s doširoka otevřenýma očima. Nakonec ze sebe vypravila odpověď, která se mi jako tisíce střepů zabodla přímo do duše. "Záleží ti na někom, komu se srdce proměnilo v kámen? Koho bys měl nenávidět?"

"Ano. Sally, chtěl bych vědět, co vlastně způsobilo, že jsem spadl. Protože bez tebe se ztrácím."

Vycítil jsem, že se v ní něco pohnulo. Někde uvnitř. Sklopila oči k zemi. Na okamžik mi jí bylo tak líto, že jsem jí zatoužil obejmout. Ale to se rázem změnilo po slovech, která řekla. "Chrisi…já se bojím."

To slovo se mi k ní tak nehodilo, jako nože k naší mírumilovné osadě. Přestože jsem jí znal tak dlouho, nedokázal jsem jí vyčíst z očí, jak to myslí. "Bo-bojíš? Čeho?"

"Vládců," odvětila. Zavrtěl jsem hlavou a rty se mi zkřivily opovržením, zoufalstvím, a také tím, jak jsem se snažil neplakat.

"Ne. Je to…lež. Nikdy jsem si nemyslel, že mi nebudeš říkat pravdu zrovna ty."

"Proč si toto myslíš?" podivila se. Znělo to zmateně, ale netušil jsem, jestli jí mohu věřit alespoň takovou věc.

"Nenamítám, že se jich bojíš. I já mám strach," přiznal jsem. "Ale není to důvod, proč ses přidala na jejich stranu. Znamená to, že ti nemohu důvěřovat, Sally? Nebo máš moc dobrý důvod, pro to, nic mi neříct?"

"Řešíš hlouposti. Naše láska je tady mrtvá," zavrčela. "Někdy…někdy si přeji, abychom to byli i my. Poté bychom mohli být znovu spolu."

"Chceš říct, že nás rozdělí jen válka?"

"Nezáleží na tom. V tomto světě by stejně i láska byla válkou, Museli bychom bojovat za každou minutu, kterou bychom společně strávili."

"Připadá ti to snad marné?"

"Uvědomuješ si vůbec tu cenu, kterou bychom zaplatili? Krev, možná nejen naše životy…"

"A ty? Musela by ses snad obětovat, kdybys zůstala na naší straně?"

Převrátila oči, což mě překvapilo. "Nemohla jsem zůstat. Toto nemá s láskou nic společného. Neměla jsem na výběr. Kdybych se ale pokusila přejít zpět, ohrozila bych tím tebe, sebe, i naše rodiny Chrisi, možná si myslíš, že ti lžu, ale já jsem si jistá, že hraním hlouposti nic nezískáš."

"Co…ale ne," hlesl jsem a kousl se do spodního rtu.

"Vysvětlíš mi to, nebo…" Nenechal jsem jí doříct onu otázku.

"Kdybych nechtěl, nezačínal bych s tím. To ta ampulka, co jsi mi dala, víš?" Pokusil jsem se na ní usmát. Ale bylo to těžké, vzhledem k tomu, že jsem se stále zlobil.

"Počkej…tobě to nějak ublížilo?" Hlas se jí trochu zatřásl.

"V podstatě ne," odpověděl jsem. Vše jsem jí vysvětlil. Zakončil jsem to větou. "Mezi vedlejší účinky patří právě otupělost" Se smutkem v očích přikývla.

"Chci, abys věděl, že jsem ti v té kleci opravdu chtěla pomoct. Myslela jsem si…"

"Já vím," skočil jsem jí opět do řeči. "Že je to vážně protijed. To mi došlo již dávno. Nemůžeš za to. Alespoň ale vidíš, že Vládci by neměli být takto následováni."

"Já to ale přece dávno vím. Jen…od nich nemohu odejít." Tentokrát jsem se neptal, proč. Přivinul jsem jí k sobě. Mohlo to být naše poslední loučení.

"Chrisi…" pravila mé jméno a objala mě tak pevně, že jsem měl pocit, že mne nikdy nepustí. "Ono ale už s tou bitvou začali."

"Jak…jak to myslíš?" zakoktal jsem. Ona mi však neodpověděla. Jen se smutně pousmála. Naklonila se blíže k mé tváři. Až v posledním okamžiku mi došlo, co chce vlastně udělat.

"Ne," zašeptal jsem. Zastavila se uprostřed pohybu.

"Ne?" opakovala.

"Nechci získat tvůj polibek jen jako útěchu za všechny ty hrůzy. Jednou se setkáme, možná v Ráji, možná v Pekle. Až poté se můžeme skutečně milovat." Snažila se tvářit chladně, ale koutky úst jí cukaly. Alespoň na chvíli mi to zlepšilo náladu. Dokonce jsem se přiměl k tomu, abych jí zamával, když odplouvala.

Až poté mi došlo, že jsem se vlastně nic nedozvěděl. Jen to, že mi nedůvěřuje ona, takže nemohu ani já věřit jí. To, co mi řekla o načaté bitvě, jsem si vyložil tak, že je vážně na spadnutí. Ale armádu v tak krátkém čase ještě zorganizovat nemohli. Vlastně jsem si tak jen krátil čekání na další krveprolití, ale zamířil jsem zpět do domu. Třásl jsem se, mé srdce bylo roztříštěné, ale ignoroval jsem to. Nebo se o to alespoň pokoušel.

"…a rozletí se na miliony kousků. S obrovskou ránou. Exploze se šíří daleko, předaleko. Pokud tě nesežehne žár nebo neroztrhne tlaková vlna, zabodnou se ti střepiny hluboko pod kůži. Je to…nepředstavitelně ničivé. A účinné." Tato slova zněla místností. Táta rozhazoval pažemi, a on i Ariena měli ve tvářích vepsaný stejně úzkostlivý výraz. Sice jsem netušil, o čem přesně mluví, ale určitě to bylo nějaká zbraň. Znělo to ovšem až neskutečně děsivě.

"Řekla mi jen to, co jsme věděli už dávno. Válce nezabráníme," ozval jsem se. Oba na mě pohlédli.

"Nic více?" zněla tátova stručná otázka.

"Povídali jsme si…o nás- O válce mluvit odmítala," přiznal jsem. Byla to hodně zjednodušená pravda, ale vlastně jsem nelhal.

Zavrtěl hlavou. "Je moc dobře, že o tom dokážete mluvit, ale přece jen by možná bylo lepší, kdybyste se nenáviděli."

"Já vím. Ale ty bys to také nedokázal." Až, když jsem to vypravil, uvědomil jsem si tu chybu. Odvrátil tvář. Má sestra po mě vrhla jeden z jejích nejvražednějších pohledů.

"Tati…" zašeptal jsem. "Já…"

"Neomlouvej se," pravil, a otočil se ke mně se slzami v očích, ale také s odhodlaným výrazem. "Je načase, abych se tomu postavil. Měli bychom o tom mluvit. Mlčení nám ji nevrátí."

"Možná jsi jediný z nás, komu už to vůbec došlo," odpověděl jsem, ale zaslechl ve svém vlastním hlase hořkost. Ale bolest ze ztráty někoho tak milovaného jen vplynula do těch dalších. Chtěl jsem pro ni plakat, ale slzy nepřicházely. Táta pouze pokývl, a z jeho výrazu se již nedalo nic vyčíst. Ale věděl jsem, že ho to rozesmutnilo. Náhle se v místnosti zdálo být tak dusno, že jsem měl nutkání odejít. Nedokázal jsem však nic nedělat. To by vedlo k přemýšlení o tom všem. Napadala mě jediná věc, kterou jsem mohl učinit.

"Musím…musím na chvíli někam odplout. Sám," zašeptal jsem.

"Teď?" podivil se. "Vždyť…" Vím, že chtěl namítnout, jaké nebezpečí mi hrozí, ale musel si být vědom, že tím mi v ničem nezabrání. "Kam?"

Zaváhal jsem. Kdybych mu řekl pravdu, držel by mě tady klidně i násilím. Ale lhát jsem mu stále nedokázal. "Vrátím se. Přísahám."

"Nic takového neslibuj," zavrtěl hlavou. "Kdybych tě nepustil…utekl bys, viď?" Nad tím jsem vlastně ještě nepřemýšlel, ale v podstatě měl pravdu. Přikývl jsem.

"Jdeš za Sally?" zeptala se Ariena po chvíli mlčení.

"Jak tě to mohlo napadnout?" vyhrkl jsem. Možná až příliš rychle. Ale ani tentokrát jsem nelhal. Alespoň ne přímo. "To, co mezi námi bylo, je přece již dávno mrtvé."

"To je," zabručela v odpověď, ale bylo jasné, že mi nevěří. Bolelo to, ale měla k tomu dobrý důvod.

Táta si povzdechl. "Dávej na sebe pozor. A myslím to vážně," přikázal mi. Pouze jsem pokývl. Vzal jsem si hůl opřenou o stěnu přístřešku a nůž, který ležel na stole. V lodi, na kterou jsem se chystal nasednout, ryby již byly. Bez jedu. Ještě z časů, kdy jsem je mohl chytat. Nikdo mi v odchodu nebránil.

Sotva jsem však učinil několik prvních temp, zahlédl jsem nějaký obrys pod hladinou. Na chvíli jsem přestal pádlovat, a přichystal si hůl. Vyčkal jsem. Předpokládal jsem, že se pokusí zaútočit skokem na palubu. O to jsem byl překvapenější, když jsem ucítil prudký náraz do boku lodi. Zaúpěl jsem. Mělo mě napadnout kýbl s rybami přesunout více k sobě. Se žblunknutím dopadl do oceánu. Výborně, Chrisi.

Až po chvíli mi došlo, co se snaží. Ony mě chtěly převrhnout! Ale kde na to přišly? Měly na to vůbec patřičnou inteligenci? Naštěstí jich bylo příliš málo, než aby se jim to povedlo. Nicméně jsem viděl další připlouvající siluety pod hladinou. Pochopil jsem, že dříve nebo později se jim to podaří.

Ve zmatku jsem ponořil pádla zpět do vody. Sotva jsem však stačil znovu několikrát zabrat, a něco mě málem stáhlo dolů. Jedna z ryb chňapla ostrými zuby výše. Pádlo se rozlomilo napůl, jen několik centimetrů od mé ruky. Zaúpěl jsem. S leknutím jsem upustil nejen ono, ale i to druhé. Nenávratně zmizelo pod hladinou. Skvělé. Teď tě kousnou podruhé, a to už šanci přežít nemáš.

Musel jsem rychle něco vymyslet. Začínal jsem uvažovat, jestli to, co jsem chtěl udělat, je opravdu dobrý nápad. Mohl jsem jen doufat. Jakmile jsem na to však pomyslel, ryby zahájily další útok. Další nárazová vlna škubla s mým tělem. Zasténal jsem, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Tři z nich vyskočily. Trochu naslepo jsem se ohnal holí. Roztočil jsem jí dokola nad hlavou. Ryby padaly, ale loď se nebezpečně kymácela. Vždyť ony taktizují! Jako mohou ryby vymýšlet vojenské strategie?

Nabízela se jen jediná odpověď. Sallynela měla pravdu. Ony jsou vylepšené. Ale to mi příliš nepomohlo. Horečně jsem se snažil uvažovat, ale c té chvíli by to bylo těžké, i kdybych nebyl ovlivněn tím lékem. Náhle mě napadla myšlenka. Jako blesk z čistého nebe. Možná to bylo hloupost, ale já jsem zajásal. Musel jsem to zkusit. Posadil jsem se co nejpohodlněji a skoro se bál i nadechnout. Nemohl jsem ovlivnit pohupování na vlnách, ale doufal jsem, že toto bude stačit.

Pozoroval jsem stíny pohybující se okolo mé lodě. Zaťal jsem pěsti pokaždé, když se nějaký z nich nebezpečně přiblížil. Sallynela říkala, že je příliš pozdě k modlení, ale já jsem to přesto zkoušel. Znovu, jako tolikrát předtím. Zanedlouho se opravdu dostavil výsledek. Nevěřil jsem vlastním očím. Považoval jsem se již za mrtvého. Pomalu se však začaly vzdalovat. Stále jsem se neodvážil pohnout. Ale pochopil jsem, že když kořist přestane, z nějakého důvodu jí nechají být. Pokud je geneticky modifikovali, nejspíš právě pohyb v nich vzbouzel tu agresi.

Ale nemohl jsem se naplno radovat. Jen jsem uvízl uprostřed oceánu, tak daleko od ostrova, jako od domova. Celá osada už nebyla mým domovem. Neposkytovala bezpečí. Jen náš přístřešek. Ale na jak dlouho? Tím jsem se však nechtěl nabývat. Nemohl jsem nic, než marně snít o svém plánu.

Chtěl jsem doplout na náš ostrov. Ne, abych v sobě vzbouzel marnou a zbytečnou nostalgii. Toužil jsem vyrobit vlajku. Teprve teď mi docházelo, jak jsem si to nedomyslel. Jako stožár jsem plánoval použít tyč. Ale tím pádem bych už měl na obranu jen nůž, protože s pádly jako se zbraněmi jsem nějak nepočítal. Což o to, než ty ryby vylepšily, možná bych to i nějak dokázal, s trochou štěstí. Ale mohl jsem si vzít náhradní tyč, a vlastně i pádla. Látku jsme všechnu spotřebovali pro zraněné, takže bych musel použít kus svého oblečení.

Měl jsem v plánu to udělat, aby si naši nepřátelé mysleli, že jsme to místo obsadili my. Že jsme se jen před nimi skryli, abychom se připravili na boj. Mezitím, co by mobilizovali obranné síly a snažili se najít, kde se schováváme, získali bychom čas. Ariena, táta a další totiž mezitím plánovali, jaké zbraně můžeme použít. Ale nyní se pouze ztratí další život. Můj život. Dlouho jsem totiž na této bárce vydržet nemohl.

Zrovna, když jsem došel k tomuto stanovisku, něco se ke mně blížilo. Něco mnohem většího než ryba. Plulo to přímo mým směrem. Až když se to přiblížilo, zjistil jsem, že je to opravdu hausbót. Nedokázal jsem v té chvíli odhadnout, čí, i když jsem měl nepříjemný pocit, že bych to mohl vědět, ale nezaleželo mi na tom, jestli je přátelský, či ne. Bylo lepší zemřít rukou někoho z nich, než pod hladinou. Když mě ale začali míjet, pochopil jsem, že jen proplouvají kolem mě. Nemyslel jsem si ani to, že by stejně někdo z nich byl tak krutý, aby se zastavil jen proto, aby mi ublížil. Ještě nás válka nemohla natolik zocelit. Proto jsem si umínil, že na sebe musím za každou cenu upozornit. Ale nebyl jsem si jistý, jestli by i pohyb na palubě nepřilákal zpět ty ryby.

Napadala mě spousta řešení. Postavit se a mávat rukama. Což by ale také mohlo vést k převrhnutí. Přece jen si vytvořit vlajku. Ale vyžadovalo to až příliš pohybu. Zbývala jediná věc, co jsem mohl udělat. Netušil jsem, jak ryby reagují na zvuky, ale někdo na to přijít musel. Začal jsem křičet. Nejprve souvislé věty, poté jen krátká slova, a nakonec spíše vydával zvuky. Jako lapené zvíře.

ale hausbót se stále vzdaloval. Věděl jsem, že jeho obyvatelé mě zanedlouho nebudou mít šanci slyšet. Zatím jsem to ale nevzdával. Křičel jsem, i když mi hlasivky selhávaly a pálilo mě v krku. Hlas se mi lámal, ale potřeboval jsem pomoct jako nikdy dříve. Byl to zvláštní pocit, když jsem to tentokrát byl já, kdo měl být zachráněn. Nebo zemře.
Na jeden krátký okamžik jsem dokonce přemýšlel, že by to možná bylo i lepší. Ale nemohl jsem to udělat. Kvůli tátovi a Arieně. A možná i Sallynele, pokud mi nelhala i o svých citech. Někdo také musel zastavit válku. Měl jsem nepříjemný pocit, že to mám být já, i když jsem neměl nejmenší tušení, jak. Proč bych jinak stále zůstával naživu?
Sledoval jsem vor, na kterém stál přístřešek. Pomalu, ale jistě se otočil. Znovu jsem zavýskal. Začal se přibližovat. Konečně mi došlo, čí hausbót vůbec vidím. Nikdo jiný by se nikdy neobtěžoval s tím, aby mezi dřevo a slámu zapletl spoustu řetězů z mušlí. Radost mě rychle přešla. Zpanikařil jsem. Toto bylo mnohem horší, než potkat toho nejkrutějšího nepřítele. Když vyšla ven a zlaté vlasy se jí zaleskly v žáru slunce, opustila mě i všechna má síla.

"Osada má tisíce a tisíce obyvatel. Ale jen my dva se musíme stále střetávat," hlesl jsem, když byla na doslech. Mohl jsem opět jen šeptat, tentokrát z docela jiných důvodů.

"Jsi blbec," odpověděla místo toho. Navzdory tak chladně vyřčeným slovům mě vytáhla na vor. Netušil jsem, jak se dostanu domů, ale zdálo se, že předtím budu muset řešit docela jiné problémy.

"Existují i horší nadávky," snažil jsem se to odlehčit. Ona se však neusmála. Zlobu vystřídal smutek.

"Co tady vůbec děláš? Říkala jsem ti přece, že pracují na vylepšení těch ryb. "Nervózně se rozhlédla kolem sebe, jako by nás snad mohl někdo slyšet. Máš více štěstí než rozumu, když jsem tě našla. A to jsem původně plula k vám, ujistit se o stavu zraněných. Dostali jsme ten nový hausbót, víš? Ale dovolili se mi s tímto ještě rozloučit. Nebo tak alespoň znělo to, co jsem jim řekla. Ale dost o tom. Nehledal jsi mě, že ne?"

Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se jí vysvětlit svůj plán. Její pohled se pomalu měnil v nevěřícný.

"Ale Chrisi," namítla nakonec. "Musíš mít nějakého silného strážného anděla, jinak to není možné. Kdybys totiž dorazil na ten ostrov, hned by tě zabili."

"Ale…proč?" zeptal jsem se.

"Říkala jsem ti přece, že ho obsadili." Rozhodila pažemi.

"Počkej…oni se k tomu jen nechystají?"

"To sis celou dobu myslel?" zaúpěla. Otevřel jsem ústa, avšak nedokázal nic říct. Jen jsem přikývl.

"Jsi blbec," zopakovala tónem, jako by si sama zodpověděla na otázku. K mému úžasu se však rozesmála. Přistoupila ke mně. Myslel jsem, že mě chce znovu obejmout, a chystal se jí odstrčit, ale ona mi jen vrátila neposedný pramen, který spadal do tváře, za ucho. Pokusil jsem se usmát, ale byl jsem příliš vyčerpaný.

"Asi to budeme muset vzdát," pravila.

"Co?" podivil jsem se.

Povzdechla si. "Snahu o nenávist. I když si vlastně navzájem lžeme."

"Já jsem ti přece pokaždé řekl pravdu," namítl jsem.

"I když jsi povídal, že ke mně nic necítíš, že jsme nepřátelé?" podotkla. Netušil jsem, co to má se lží společného, a navíc se to stalo v rozrušení, ale ona mě to nenechala vysvětlit. Zjemnila hlas. "Právě jsem ti řekla, že tě miluji. Plně mi to došlo v tom okamžiku, kdy jsi mi řekl, že máš jen stále v krvi. Kdokoli jiný by se mě tím pokusil psychicky vydírat. Hrát si na nemocného chudáčka, rozumíš mi? Ale ty jsi mi to nechtěl říct. Vím, že by sis nikdy nemyslel, že mi je to jedno. Oba dobře víme, proč jsi to neudělal." Povytáhla obočí. Je mi jasné, že to chtěla slyšet z mých úst.

"Vím, že ti to vadí. Že by to na tebe stejně nefungovalo."

"A?" pobídla mě.

"Že jsem tě tím nechtěl ranit. Ale Sally, proč mě to nutíš přiznat? Proč to děláš ještě těžší? Já…nevyznám se v tobě."

"Protože…" zašeptala a sklonila hlavu. "Protože je všechno ztracené. Ty umíráš, Chrisi. Říkal jsi, že se uvidíme po smrti. Ale není to pravda. T bojuješ, protože musíš. Kdežto já jsem se dobrovolně přidala na špatnou stranu. A málem zabila lásku mého života. Tebe."

To druhé mě nesmírně dojalo, ale nad tím prvním jsem se nedokázal nepozastavit. "Říkala jsi, že jsi neměla na výběr."
"Další lež," přiznala. "Kdybych byla silná jako ty, nemusela bych."

To jsem jí hned vyvrátil. Tentokrát toho na mě totiž bylo opravdu moc. Nebyl jsem hrdina. Zatmělo se mi před očima a podlomila se mi kolena. Udiveně na mě pohlédla, ale já jsem jí nedokázal nic vysvětlit. Celý svět se se mnou roztočil a realita zmizela v jediném okamžiku. Cítil jsem, jak padám. Celé tělo mě pálilo i mrazilo zároveň. Nemohl jsem se nadechnout. Omdlel jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaké oči jsou podle vás nejhezčí?

Zelené 24.5% (26)
Modré 41.5% (44)
Hnědé 20.8% (22)
Černé 6.6% (7)
Šedé 2.8% (3)
Zlatavé 2.8% (3)
Jiné(jaké) 0.9% (1)

Komentáře

1 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 8:53 | Reagovat

Jako vždy!úžasné!:-)

2 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 9:09 | Reagovat

Moc hezká kapitola. Líbila se mi. Byla zajímavá.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 9:24 | Reagovat

[1]: Děkuji.

[2]: Děkuji ti moc, opravdu.

4 Lilly Lilly | 18. dubna 2015 v 15:17 | Reagovat

Milá Reveri Dreams,

Na mém blogu lilly-diary.blog.cz probíhá první kontrola affs. Zapiš se do 1.května, jinak budeš z affs smazána. Děkuji ;-)

5 Elis Elis | Web | 19. dubna 2015 v 19:30 | Reagovat

Krása, jsi mistr dialogů a napětí, psala by si úžasně jakýkoliv žánr, možná i detektivky...

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 6:32 | Reagovat

Děkuji moc, opravdu. Já a detektivky. To by nedopadlo dobře, věř mi, ale děkuji za pochvalu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama