Hausbótová válka- kapitola VIII.

31. května 2015 v 7:00 | Carina |  Hausbótová válka
Ano, jsem zde s další kapitolou tohoto příběhu. Je opět hodně, hodně dlouhá, ale tentokrát je to proto, že to vlastně byly původně dvě kapitoly, které ale zase byly moc krátké. Snad si ale najdete čas a náladu, abyste přelouskali i toto. Troufám si ale říct, že je tam docela dost zvratů, i když se akce nedočkáte.
Mimochodem, ten úryvek už není z Love is war (došly mi úryvky, které bych sem mohla dávat). Toto je sice také píseň od Scorpions, ovšem s názvem The future never dies.
Budu moc ráda, když se vyjádříte i k chování postav a hlavním myšlenkám. Snad se vám to bude líbit!



Kapitola 8.

Tak mi řekni, proč jsem sám,
když jsme zde ležívali společně
v noci, jež je tak chladná
a ty jsi jen zmizelý dotek.

Častokrát jsem se jí ptával na důvod, proč to všechno dělá. Ale dnes mi na něm nezáleželo. Dokázal jsem vnímat pouze tu pachuť zrady. Ona to plánovala. Všechno to dělala jen proto, aby mě mohla dostat tam, kde mě chtěla vidět. K zemi. Vztekle jsem praštil pěstí do podlahy. Snažil jsem se uvažovat racionálně, ale tak silné emoce jsem ještě nikdy necítil. Bezmoc. Stran. Opuštění. Stud. Vztek. Táta mi vždy říkával, že i ze špatných pocitů může vzejít něco dobrého. Odvaha. Odhodlání. Sála. Ale všechno mi to tady bylo naprosto k ničemu.

Čím déle jsem o tom nepříliš rozumně uvažoval, tím více než docházel k závěru, že si za to můžu sám. Neměl jsem jí věřit jen proto, že na okamžik zmizelo napětí, které mezi námi vládlo. Toto byla válka a láska zde neměla místo. V tom měla tehdy pravdu. Mělo mi dojít, že naše plány nikdy nemohly být stejné, od té doby, co překročila linii. Ale nezlobil jsem se za to na sebe. Ale na ní. Jak jen mohla být schopna po tolika letech udělat něco takového?

Jistě, zabít mě se jí nakonec nepovedlo. Ale toto bylo svých způsobem ještě horší. Stejně jsem umíral. Jen mnohem pomaleji a bolestivěji. Ona to věděla. Věděla, že raději než toto jsem chtěl pobývat v jiném světě, ať už v Pekle či v Ráji.

Když jsem seděl, musel jsem přemýšlet. Táta neměl pravdu. Pláč mě neuklidňoval. Naopak, doháněl ještě k větší zuřivosti. Připadal jsem si s ním ještě slabší a zranitelnější. Sallynela chtěla, abych trpěl, a jen to pomyšlení prohlubovalo mé rány.

Žil jsem pro jedinou věc. Vědomí, že mohu ochránit ostatní. Ale tady jsem byl sám a doprovázely mě pouze stíny. Nejspíš se mě tu chystali nechat na věčnost. Nemohl jsem již nikomu pomoct. Nemohl jsem zachránit sám sebe. Ne v tomto životě. Zarazil jsem se. Tak co tady vlastně ještě dělám? Sáhl jsem si k boku, než mi došlo, že svůj nůž již nemám.

Poprvé za dlouhou dobu jsem uvažoval chladně. Ne o lásce. Ne o válce. Ne o krveprolití. O tom, jak se zbavit sám sebe, než si to rozmyslím. Nechtěl jsem přežívat. To znamenalo totéž jako smrt. Nebyl to život. Napadl mě však jen jediný způsob. Nebyl bezbolestný, ale rychlý a nevratný ano.

Vyšel jsem ven. Slunce hřálo mou tvář, ale já jsem dokázal vnímat jen ozvěnu pláče ve svém srdci. Až když jsem pozvedl hlavu, zahlédl jsem připlouvající loď. Obepínala jí klec, tudíž patřila nepřátelům. Na okamžik jsem chtěl, aby mě nebezpečí pod vodou zabilo dříve, než to mohli udělat oni. Ale než jsem to stihl uskutečnit, ohromující rychlostí připluli až ke mně. Čekal jsem, že vystoupí spousta lidí. Ale ve skutečnosti jsem zjistil, že v lodi sedí jediný muž. Jeden proti jednomu. Příliš jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám. Stalo se to pomalu tradicí. Připadalo mi, že to poslední dobou nedělám vůbec.

Nechal jsem ho přijít ještě blíže, a poté po něm prostě skočil. Věděl jsem, že on někde zbraň mít bude. Dokonce jsem zahlédl zablýsknutí její čepele. Měl jsem jí na dosah. Ale on mě předběhl. Tvrdě mě rukojetí praštil do břicha. Nevnímal jsem bolest, jen hněv. On se vyšvihl na nohy dříve, než jí. Přitlačil mě k zemi. Pokoušel jsem se vykroutit, ale byl mnohem silnější.

"Chrisi," prskl. "Co to sakra děláš?"

"Snažím se dostat domů," zavrčel jsem v odpověď. "A vy máte loď."

K mému překvapení se zasmál. "Teď nevím, co mám dělat. Obdivovat tvou hloupost, nebo ti oplatit pokud o vraždu?"

"Nesnažil jsem se vás zabít," namítl jsem. "Jen omráčit."

Chvíli na mě hleděl s dokonale chladným výrazem. Možná by mě to vyděsilo, kdybych nebyl zvyklý od své sestry. Všichni na takových pozicích působili jako led. "Slíbíš mi, že když tě pustím, můžeme spolu mluvit rozumně?"

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Rovnalo se to sice sebevraždě, ale stejně jsem dávno nechtěl žít. "To slíbit nemohu."

Stiskl čelisti a zaťal pěsti. Věděl jsem, že se mnou má trpělivost jen proto, že pro mě kdysi byl jako druhý otec. "I ten největší bojovník musí pochopit, kdy prohrál. Já jsem ozbrojený a od této chvíle i ostražitý. Žádným útokem mě už nepřekvapíš- a podruhé už se nemusím slitovat."

"A co když chci zemřít?"

Z nějakého důvodu protočil oči. "Rozumím ti. Jsi zoufalý. Klidně lež dál. Mrtvoly jídlo a pití nepotřebují."

Narovnal jsem se. Všechny svaly v mém těle protestovaly, ale postavit se bez pomoci jsem ještě dokázal. Ani jsem si neuvědomil, že kromě vyčerpání jsem tak moc hladový a žíznivý. "Ale proč? Proč mě necháváte naživu?"

Vládce se ušklíbl. "Tobě nedochází vůbec nic, že?"

"Co tím myslíte?" zeptal jsem se a nechal ve svém hlase zaznít zmatek.

Sklopil pohled, čímž mě vyvedl z míry. "Možná proto, že tě zabít nechceme. Ale nemusíš mít strach. Oficiálně totiž už neexistuješ."

Na okamžik se mi zatmělo před očima. "Neexistuji?" zopakoval jsem. "Kvůli tomu jedu.

"Ne. Jednoduše proto, že se většina vlády shodla, že nemáš být odsunut. Ale mrtvý." Odmlčel se. Pro jednou jsem byl rád, že mě podepřel. Na pár chvil jsem totiž kvůli šoku ztratil rovnováhu.

"Vy jste mě měl zabít?"

"Ne. Měl jsi být souzen, a tak dále, jenomže když Sally vyslala tu světlici, věděl jsem, že je s tebou. Vlastně tě tím zachránila, i když to netuší."

"Ale… proč jste mě nezabil vy, když jste k tomu měl příležitost?" nechápal jsem a nevěřil svým uším.

"Nešlo o žádnou sentimentalitu. Potřeboval jsem jí získat na svou stranu. Věř mi, že ona tě miluje dokonce více, než dává najevo." Dostavila se další závrať.

"Tak proč tady není ona?"

Chvíli si mě opět jen měřil. "Protože by ti pomohla utéct."

"Vy jste jí to zakázali?" podivil jsem se.

Zavrtěl hlavou. Netušil jsem, jak si to mám vyložit. "Stejně si nemyslím, že by teď s tebou chtěla mluvit." Zato já ano. Chtěl jsem jí říct, že tentokrát se mého odpuštění nedočká. To jsem však Vládci nemínil prozradit. Zhluboka jsem se nadechl, abych našel sílu pro další slova.

"Je vám jasné, že dříve nebo později stejně najdu způsob, jak utéct, že ano?"

Nezaváhal. Přikývl. "A právě o to jde. Neměl by ses o to pokoušet. Jestli se vrátíš živý, většina Vládců tě zabije."

"A v čem je toto lepší než život?" namítl jsem a uvědomil si, že vlastně zoufale prosím o pomoc nepřítele.

"Je to ještě mnohem horší," odpověděl. "Ale kdybys zemřel, vyšlo by to najevo. Lidé jako tvůj otec by se mstili. Takhle…"

"Takhle je můžete výhružkami držet na uzdě." Nevesele jsem se ušklíbl. On to nejspíš netušil, ale právě mi vymluvil všechny úmysly. Nevadilo mi, že by se táta mstil. Ale proč by se mstil. Znovu by skrýval všechny ty slzy. Tentokrát však pro mne. Nemohl jsem mu přinést tolik bolesti. Ani Arieně. Zůstali jsme jen my tři a museli jsme se s tím vypořádat. "Jak to děláte po celou tu dobu."

"Snažíme se nás jen zachránit před námi samými." Nyní jsem ho již nechápal vůbec.

"Tím, že zároveň ničíte celý svět? Pokud jen troška jedu unikne do oceánu…"

"Žiješ v iluzi, Chrisi. Oceány jsou znečištěné dávno. A lidé stvořili mnohem většina zla než agresivní lidožravé ryby. Prostě by to vyřešili tak, že by se nepřibližovali k pobřeží, přehradili by řeky tak, aby se do nich jed nedostal…ale rozumím ti. Ty jsi nikdy neviděl, jak si myslí, že jsou se svými stroji neporazitelní. "

"Stroje?" zašeptal jsem.

"Bomby, o kterých jsi slyšel, patří do kapes pouhým pěšákům. Ale války nejsou to jediné zlo. Lidé tak k sobě ani k jiným nejsou upřímní. Přátelství, láska a mír je něco odsuzovaného a směšného. Všechno řídí peníze, s kterými přichází chamtivost."

"Peníze?" zopakoval jsem. "Myslel jsem, že slouží jen k usnadnění obchodu.

"Asi to tak mělo být, ale pravda je, že se za ně dá koupit cokoli. Třeba i život."

"Lžete," hlesl jsem, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

"Takovou reakci jsem čekal," odvětil, a já jsem si uvědomil, jak zní jeho hlas smutně. "Ale sám víš, že tomu tak není. Dlouho se schylovalo k tomu, aby něco takového vzrostlo i u nás. Chtěli jsme to zastavit. Jenže to by nesměli existovat lidé jako tvůj otec."

"On se jen brání! Kromě toho, to, co děláte, je tyranie!

Ušklíbl se. "Kdyby se jen bránil, nestavěl by armádu. Došlo by mu že je lepší obětovat pár lidí, než prodloužit válku. Naše strana totiž také není bez viny. Ale nemůžeš to přičítat vládě. Na rozdíl od tvého otce nehledáme záminky k boji."

"Ale…" došla mi slova. Odmítal jsem si připustit, že má v něčem pravdu, i když jsem to v hloubi duše věděl. "A co třeba ten ostrov? To není provokování?" Byla to ubohá námitka, ale alespoň jsem měl nějakou.

"Je," pokrčil rameny. "Ale někdo přežít musí. Není tam místo pro všechny."

"Tak proč to nezastavíte?!" vykřikl jsem. Kvůli zraněným hlasivkám ne příliš, ale přesto. Nemohl jsem dále ovládat svůj hlas.

"Věř mi, že kdybychom mohli, stalo by se tak."

"Vám se to…vymklo kontrole?" Znovu jsem nevěřil svým uším.

"I tak se to dá říct." Podruhé za rozhovor odvrátil pohled.

"Ale…máte přece protijed!" Téměř jsem úpěl. Až poté jsem si uvědomil, že toto bych neměl vědět. On však jen naklonil hlavu na bok.

"Sally ti možná řekla, že ho má, ale…" mohl jsem se z toho lehce vykroutit. Ale musel jednou ochutnat svou vlastní medicínu. Musel jsem mu říct, že i já mám nějakou zbraň. Vědění.

"Ale neúčinkuje. Co tím ale myslíte? Vy jí nemáte vůbec? Jaký má smysl, vynalézt jen, ale už ne protilék?"

"Ty ryby měly být ovladatelné. Vaše strana by proti nim byla bezbranná. Protijed neměl existovat, abyste ho nemohli získat. Teď už samozřejmě pracujeme na jeho výrobě, ale ta lahvička, kterou jsme dali našim lidem…"

"Je jen silný lék proti bolesti. Mimochodem, má své mouchy."

"Ty…ty jsi to vypil?" podivil se.

Přikývl jsem. Rád jsem to byl já, kdo nyní svou bývalou lásku zradil, ne naopak. Prozradil jsem tím totiž, že hrála svou hru na obě strany. "Sallynely mi jí dala. Ona vážně věřila, že je to protilék. Alespoň myslím. Ale je to sprostá lež."
"Myslela. Všichni si to myslí. Není to lež. Jen…vzbuzování naděje."

"Falešné naděje. Rozprchli by se vám," zavrčel jsem. On se k mému úžasu však zazubil. Já jsem na našem rozhovoru nic úsměvného nenašel.

"Poslyš…syntezuje ten lék i odvahu a podrážděnost?"

"Ne. Takový jsem stále," odpověděl a chytil se toho jako šance k získání odpovědi na otázku, která byla důležitá jen pro mě. "Zato hloupost ano. Proto mi až nyní došlo, že mi vlastně ní jasné, proč mi to všechno říkáte."

Jeho úsměv se změnil v tajemný. "Škoda. Dalo by se toho využít. Proč ti to říkám? Protože jsi jediný, kdo skutečně stojí na obou stranách."

Málem jsem se zadusil vlastním dechem. "Co-cože? Ale já jsem přece přesvědčen, kde je mé místo!"

"Opravdu? Tak proč váháš, když ti říkám i jiné možnosti?"

"Já přece neváhám," zašeptal jsem, ale oba jsme věděli, že to není pravda. Byl přesvědčivý. Zviklal všechny mé životní priority a málem mě poštval proti mé vlastní rodině. Přesto jsem nevěřil, že je to jediné, co u nich lidí drží. I když bohužel všechno, co říkal, byla pravda.

"A…Sally?" Nehodlal jsem propadnout zoufalství.

"Sally nepřešla linii jednou. Zatímco ty si alespoň jdeš za svým cílem, který si myslíš, že znáš, ona mění strany, aby unikla od bolesti." nemohl jsem o té poslední větě nepřemýšlet. Je možné, že tomu tak byla. Vždyť i kdyby litovala toho, že vypustila tu světlici, mohla do toho jít se mnou. Dopadli bychom stejně jako já, ale společně. Vládce mě propaloval skoro zoufalým pohledem.

"Jestli má nějaký člověk moc válku zastavit, pak jsi to ty, Chrisi. Jedině ty můžeš najít způsob, jak nás znovu spojit. Zatím jsi tady, ale jen proto, že se skálopevně držíš své víry. Jsi ale jediný, komu může dojít, že obě strany mají pravdu, a lidé ti uvěří. Jsi odhodlaný, ale ne tvrdohlavý. A to hlavní…" ztišil hlas. "Na rozdíl od nás všech včetně mě…umíš odpouštět i ve válce. Viděl jsem to, když jste zachraňovali ty raněné. Díval jsem se na vás. Chtěl jsem vám pomoct, ale hádej, co mě zastavilo? Hrdost. Sally je slabá, tvůj táta tvrdohlavý a Ariena zase příliš snadno vše vzdává. A jiní by se nikdy nedotkli nepřátel."

Nakonec jsem musel uznat, že se nemýlí ani v tomto. Jen v jediné věci. "Sallynela byla vždy silnější než já."
"Možná. Ale ve válce schovává hlavu do písku jako pštros stejně jako my všichni. Prosím, Chrisi. Udělej to, než zemřeš."

Chtěl jsem něco namítnout. Cokoli. Ale nebylo co. Chvíli jsme tam jen stáli. Nevěděl jsem, jak se tvářím já, ale on byl zoufalý. Nakonec se vydal k lodi. Myslel jsem, že odpluje. Což také udělal. Ale ještě předtím mi hodil vak. Chytil jsem ho.
"Dobrý postřeh. Je tak jídlo, pití, nějaké oblečení, přikrývky, a Sally mě přemluvila, abych ti vzal i jednu knihu. Sedm kroků. Vím, máme spoustu knih, ale tahle je prý tvá nejoblíbenější. Važ si jí. Prý ani nepochází z planety Země."
"Děkuji, vydechl jsem. Když byl pryč, došlo mi to. Kniha. Papír. Ale bylo mi to k ničemu. již jsem nechtěl vést odboj.
Nahlédl jsem do vaku. Vtom jsem si uvědomil ještě jednu věc. Neřekla "voda", ale "pití". Alkohol. Ale já jsem potřeboval čistou mysl. Štěstí bylo, že zde bylo i pár láhví s tím, co jsem pil obvykle. Příliš jsem ale nepochopil, proč chtěl, abych nebyl při smyslech.

O pár chvil později jsem nalistoval stranu 305. Ta scéna byla příhodná. Hlavní hrdina nejen že seděl ve věznici, ale také ho zradila láska jeho života. Stejně jako mě. Vytrhl jsem list. Zbývalo vymyslet, jak bych to mohl poslat své rodině, aby věděli, že jsem v pořádku. Místo užitečných nápadů jsem však v mysli stále měl jedinou Vládcovu větu. Jen ty můžeš zastavit válku, Chrisi….


Musel jsem nad tím pořád přemýšlet. I když uběhlo několik osamělých nocí, i když jsem zjišťoval, že v hausbótu nezbyla žádná psací potřeba. Ale to nebylo problémem. Vytrhnutá stránka sama o sobě snad stačila, aby táta věděl, že jsem v pořádku. Hleděl jsem na zubaté okraje a nevesele se ušklíbl. Vládce říkal, ať knihu neponičím. Učinil jsem pravý opak. Těšilo mě to. Byl to alespoň nějaký vzdor.

Neměl jsem tušení, kolik času uplynulo. Mohl jsem sice pozorovat slunce, ale to mi nemohlo říct, jaký je den. Poslední dobou jsem totiž stále usínal. Jako bych snad byl zraněný nebo nemocný. Předpokládal jsem, že za chvíli se to stane znovu. Samo o sobě by mi to nevadilo. Ale spánek přinášel sny.
V tom posledním se mi stále přemítalo ono setkání s Vládcem. Jako krátké video, které ovšem nelze zastavit, tudíž běží stále znovu a znovu. Jsem podle něj jediný, kdo může vše zastavit. Ale stále jsem tomu odmítal uvěřit. Odmítal jsem si připustit, že se mě jen nesnažil získat na svou stranu.

Byly chvíle, kdy můj zrak zalétl k láhvím alkoholu. Možná by to dokázalo odehnat alespoň nejistotu. Ale bolest by zůstala, tím jsem si byl jistý. On chtěl, aby mi to zatemnilo mysl. ale nemusel doufat. Stále jsem byl pod vlivem toho léku proti bolesti.

Doslechl jsem se, že ve většině světa je dokonce trestné, aby děti pili alkohol. Bohužel jsem měl nepříjemné tušení, že lidé, kterých už bylo dvacet let, se za děti nepovažují. Nikde. A i kdyby, bylo to jedno, protože tady rozhodně žádný takový zákaz neplatil. Bylo to pouze na uvážení rodičů. Nebo lidí, které jste považovali za svou druhou krev.
Dále jsem neměl čas uvažovat. Zaslechl jsem totiž povědomé hučení. Pevně jsem zavřel oči. Rozhodně jsem nebyl připraven na další setkání. Nebylo mi moc jasné, proč přišel tak brzy. Zásob jsem měl více než dosti.

Postavil jsem se vedle okna a pokusil se nahlížet tak, aby, mě nespatřil přicházející. Zamrkal jsem, když jsem uviděl první postavu. Rozhodně to nebyl Vládce. Ještě podivuhodnější bylo, že nikdo další nevyšel.

Kráčela s hlavou vztyčenou. Naposledy se otočila, na někoho pokývla a loď se opět dala do pohybu. Dívka, kterou jsem už nikdy nechtěl spatřit, mířila přímo ke mně. Čím blíže však byla, tím víc klesala její hlava a její krok se zpomaloval. Popadl jsem Sedm kroků, aby to nevypadalo, že na ni čekám. Nevnímal jsem smysl, jen hleděl na písmenka. Bojoval jsem s třesem. Umínil jsem si, že jí nebudu brát na vědomí. Zanedlouho vstoupila.

"Chrisi?" ozvala se nejistě, Zaryl jsem oči do knihy ještě úpěnlivěji. Zhluboka se nadechla. "Nepřišla jsem dobrovolně, víš?"

Neodolal jsem. Musel jsem jí odpovědět. "Nezdálo se mi, že by ses nějak bránila."

Smutně se usmála. Přisedla si tak blízko, že mi to nebylo příjemné. Natáhla ruku. Odsunul jsem se. Sledoval jsem její směsici údivu a lítosti v očích, ale nehodlal jí utěšovat.

"Nebránila. Ale to neznamená, že jsem zde chtěla být. Jsem vězněm úplně stejně jako ty. Tak proč nebýt s tebou?"
Nyní jsem již nedokázal předstírat, že si jí nevšímám. "Ty jsi Vládce přesvědčila, ať tě pustí za mnou? A proč tě vlastně věznili?"

"Stále vězní. Odsud se nedá uniknout. Oni to moc dobře ví. Říkají, že kdyby mě nechali volnou, pomohla bych ti."

"A pomohla?" zeptal jsem se. Nedokázal jsem skrýt hořký tón.

Usmála se. Poprvé v životě jsem neměl nutkání jí to oplatit. Znepokojilo mě to. "Jako bys to sám nevěděl. Ale nevěříš mi, viď?"

"Měl bych?" povzdechl jsem si. "I kdyby to byla pravda, mohla ses nechat uvěznit spolu se mnou hned. Ta stará Sally, kterou jsem nazýval svou dívkou, by nikdy nevěřila v marné naděje. Víš, že mě vlastně původně chtěli zabít?" Odmlčel jsem se. "Ale to jedno. Umírám tak či tak. Za což můžeš také ty, vzpomínáš?"

Pevně semknula rty. "Chrisi, ani nevíš, jak mi je to líto. Kdyby…udělala bych pro tebe cokoli, kdyby jen existovala šance, že mi odpustíš. Nikdy jsem ti nechtěla doopravdy ublížit. Víš…"

"Nevím," přerušil jsem jí. "Nepotřebuji slyšet další lži. Podívej…" povzdechl jsem si. "Tamhle je vak. Jsou tam přikrývky, jídlo a pití. Akorát, že většina z toho je alkohol."

"Alkohol?" zopakovala. "Proč?"

"To bych také rád věděl. Je to práce Vládce."

Pokývla. "A…napil ses?"

Zavrtěl jsem hlavou. "A před tebou to asi ani neudělám." Pozoroval jsem otázky v jejích očích. "Nechci, aby ses o mě musela starat."

"Nebo se opijeme oba. Alespoň se mnou budeš mluvit více než ve strohých větách." Myslela to jako legraci, ale já jsem vážně začínal přemýšlet nad tím, že bychom to mohli udělat. Možná by nám to přineslo naději. Alespoň na chvíli. Vzápětí jsem však ten nápad zavrhl. Nehodlal jsem se přece poddat dalšímu jedu, se svou slabostí!

"Takže," pravil jsem. "Ještě bys měla vědět, že motor neopravíme. On totiž úplně chybí."

"Cože?" vydechla.

"Můžeš se tam podívat. Prostě ho odstranili. Pochybuji, že bych ho dokázal sestrojit, i kdyby mi tu nějakým zázrakem nechali součástky, ale opravit ano. Jenže to se nestane."

"Chceš říct, že jsme v úplném háji," povzdechla si.

"I tak se to dá říct," přikývl jsem. "Kde tě vlastně předtím věznili?"

"V jejich díle." Všimla jsem si, že mluvila mnohem pomaleji než obvykle. Nejspíš o tom nechtěla mluvit. "Ale chápu, proč tam nedali tebe. Je to kobka. Čekala jsem, že podobně bude vypadat i tento hausbót. Ale je to tady krásné."

"Tím to nebude. Jsi asi jedna z mála, která ví, že jsem vůbec naživu. Oficiální vládní rozkaz totiž vážně zněl zabít mě."

Zamrkala, jako by tomu nemohla uvěřit. "A…proč to neudělali? Proč tě odvedli sem?"

Zopakoval jsem jí, co mi pověděl Vládce. "Bohužel mi také neřekl, jak to udělat," zakončil jsem to. "Mimochodem, myslím, že od teď jsi vlastně oficiálně mrtvá i ty. Aby nás nehledali, víš?"

"Ale…lidí, kterým na nás záleží, to pošle ke dnu!"

Ušklíbl jsem se. "Hlavně mám strach o svého tátu. Jenže i kdyby se mi nějak povedlo poslat mu vzkaz, pomstil by se a celou válku by tím ještě prodloužil. Vládci se asi paradoxně snažili, abychom nedopadli jako ve zbytku světa. Možná se i snaží napravit, co způsobili. Ale je příliš pozdě."

Zavrtěla hlavou a suše se zasmála. "Mně nevěříš, že jsem se nepokoušela ti doopravdy ublížit, a jemu, to, že nejsou ve skutečnosti zlí, ano?"

"Ale ne," odmítl jsem tu myšlenku. "Nevěřím mu. Ne úplně. Jenže jejich skutky na rozdíl od těch tvých té lži neodporují."
Zhluboka se nadechla. "Tu světlici jsem vypustila omylem. Prostě mi vypadal z kapsy! Myslela jsem si, že když uvězní jen tebe, vážně tě budu moct zachránit. Ale nedošlo mi. že s tím počítají."

"Kdybych toto řekl já…věřila bys mi?"

"Ano," odpověděla bez zaváhání. Sklonila však hlavu.

"V tom případě se Vládce přece jen mýlil. Ale mně to prostě zní jako moc velká náhoda. Skoro, jako bys to měla naplánované."

"Kéž by," povzdechla si. "Ani nevíš, jak moc bych si přála být mrchou. Neskončila bych tady. S někým, kdo se mnou očividně nechce mít nic společného."

Zavrtěl jsem hlavou. Nedokázal jsem jí odolat. "Víš, jaký je rozdíl mezi obyčejným vztahem a tím naším? Že po ukončení se většina lidé daří se sobě vyhýbat. Ti, kteří tráví po boku toho druhého dny i noci, prostě…nemůžou nenávidět, jak by si možná přáli. Můžeme spolu vycházet, ale vytyčíme si pevné hranice, za které nepůjdeme. Souhlasíš?"

"Jednu bych znala," usmála se. Byl to však výraz plný smutku. "Láska je zakázané téma."

"Stejně to dříve nebo později někdo poruší." Ušklíbl jsem se. "Ale především…nechci, abychom se sebe dotýkali. Potřebuji si uvědomit, co přesně k tobě cítím."

"To nevydržím," zavrtěla hlavou, ale stále se na mě usmívala.

"Neboj se, já také ne," zazubil jsem se. Byla to pravda, to jsem věděl. "Na další věci přijdeme, až se o nich pohádáme."
"To je skvělé řešení. Poslyš…když jsi říkal, že jsi uvažoval, že bys svému tátovi poslal ten vztah, nemohl bys mu to lépe vysvětlit? Snad bychom časem mohli najít i způsob, jak mu to poslat…"

"To by možná šlo. Jenže je tady malý problém. V tomto hausbótu není žádná psací potřeba." Vytáhl jsem utržený list a podal jí ho. Zběžně si text pročetla. Poté se široce zazubila.

"To je geniální! Dokonce tak je vyjádřeno i to, že ses tu vlastně dostal kvůli mně!"

Usmál jsem se. "Ano. Ale víš, jak ten příběh pokračuje?"

"No," zavzpomínala. "Toho hrdinu přece osvobodí jeho přítel, ne snad?"

"Ano. A co udělají společně?"

Sallynela znovu sklonila hlavu. "Pomstí se. Tvůj táta to také ví, viď?"

"Ano. Myslel by si, že tak to chci." Povzdechl jsem si. "Než jsem mluvil s Atanem, myslel jsem si, že my jsme ti dobří, a oni zlí. Ale možná…možná jsme špatní všichni."

Vzhlédla. V jejích očích se něco divoce zablýsklo a já jsem pochopil, že dostala nápad. Pokývnutím jsem jí vybídl, ať mi ho sdělí. "Když jsou všechny strany špatné…proč se nevydat novou cestou?"


Zmatně jsem zamrkal. "Co tím myslíš? Ve válce přece jen tak nejde založit stranu. Toto není politika!"

"Vyjde to nastejno," mávla rukou. "To je to, co musíme udělat! Přesvědčit lidi, ať se vydají vlastním směrem. Osada ještě není tak zkažená a zmanipulovaná. My to dokázat můžeme! Jen musíme najít ten způsob, jak kontaktovat ostatní…"

"Chceš se prostě postavit proti celému světu? To je šílené, Sally!" zasmál jsem se. "Měli jsme si to uvědomit dříve, než nás uvěznili.

"Možná ne," přemýšlela nahlas. "Atan ti přece sám řekl, že chce, abys zastavil válku. A on má také spojence… Možná se na naší stranu nemusí přidat oficiálně, ale pomůže nám."

"Jsi geniální, Sally!" zavýskl jsem. "Představ si, kdyby to vyšlo…"

"Zachránili bychom vše! Kdyby se nakonec na naši stranu připojil každý, byla by to cesta bez krve."

"A ani jsem na to nepřišel já. Jen…nepřipadá ti, že je to dosti naivní? Doufat, že všichni lidé dostanou rozum. Stále tu jsou takoví…jako táta."

"On není hloupý." Věděl jsem, že mi chtěla položit ruku na rameno, ale na poslední chvíli jí stáhla. "On se snaží jen zachránit nás dostupnými prostředky. Jako Vládci."

"V tom případě bych to snad tátovi mohl vysvětlit, pokud se mě pokusí zachránit. Pochybuji, že se nejprve pomstí, a pak až mě zachrání. Akorát, že by musel vědět, kde přesně jsem."

"Myslím, že on tě hledá. Jenže čistě logicky bys měl být u Vládců, a tam nevstoupí, ale kdyby chtěl. Napadá mě jediná možnost. Čekat."

"Na Vládce," přisvědčil jsem. "Jenže než znovu přijdou, může být pozdě. Světlici ti asi nedali, viď?"
"Aby sem připluli i ti, kteří jsou jasně proti nám?" ušklíbla se. "No, alespoň máme nějaký plán.! Zdůraznila slovo "nějaký".

"Takže stačí ztrácet čas."

"Kdysi bychom byli šťastní, že máme chvíli jen pro sebe," posteskla si. Zamračil jsem se na ní.

"Jak zní pravidlo číslo jedna?"

"Hm…žádné lovení lidožravých ryb?"

"Moc vtipné. Ale asi bychom tam měli také zařadit."

"Já vím, Chrisi," povzdechla si. "Ale když sedím po tvém boku, neumíš si ani přestavit, jak je to těžké. Všechna ta lítost a výčitky." Založil jsem si ruce na hrudník. Ona si toho však ani nevšimla. "Když jsem říkala, že udělám cokoli, abys mi odpustil, myslela jsem to vážně."

Neodpovídal jsem. Přitáhl jsem si kolena blíže k sobě. Ona však pokračovala. "Víš…nevadí mi, že se mnou nemluvíš. Dokonce ti i rozumím. Možná bych udělala to samé. Ale neschovávej se přede mnou. Nechci ti ublížit. Všechno je jedno velké nedorozumění, stejně jako celá válka. Já potřebuji tvou lásku, a snad stále tu mou. Chrisi…"

"Sakra, Sally," zavrčel jsem. "Já o tom musím chvíli přemýšlet. Kdo jsem, abych ti řekl, že tě nechci znát jen proto, že mé pocity jsou zmatené? Neřekl jsem, že ti neodpustím."

"Já vím. Ale měl bys na to plné právo."

Postavil jsem se. "Nepřeji si, aby ses přede mnou ponižovala. Nikdy jsme to nedělávali." snažil jsem se napodobit. Arieniny rázné kroky, aby mě nenásledovala. Jen na mě hleděla s výrazem bezmoci. Bylo mi jí líto, nicméně jsem potřeboval být sám.

Bohužel jedinou opuštěnou místností byla ta s chybějícím řízením lodi. Přitiskl jsem se ke stěně a nechal odtékat slzy. Ona prosila o odpuštění. Ale já jsem jí nedokázal natolik uvěřit. O mnoho chvil později někdo zaťukal na stěnu vedle mě. Pokusil jsem se na ní usmát. Sedla si kousek ode mě.

"Bude to asi znít zvláštně," šeptala. "ale chci se ti omlouvat za omlouvání. Měla jsem toho nechat, když jsem viděla, že to nechceš. Vidíš? Dělám to zase. Mluvím, i když nevím, co chci říct. Většina lidí si své proslovy připravuje.

Zazubil jsem se. Ten její způsob byl mnohem milejší. "Ale ty nejsi většina. Měl jsem ti odpovědět. Je toho příliš, čemu musíme čelit. Proto jsem chtěl, abychom o tom nemluvili." Zaváhal jsem, ale nakonec natáhl dlaň k její. Všiml jsem si nejistoty v jejích očích, nicméně jí sevřela. Nakonec mě k sobě přivinula. Nehodlal jsem jí pustit.

"Dvě porušené dohody za jeden den. To dokážeme jen my dva," zasmál jsem se.

"Nezdá se mi, že by ti to vadilo," odpověděla.

Znovu jsem se zamyslel. Nejspíš jsem od ní ale pochytil trochu té bláznivosti, protože jsem jí o to nakonec stejně požádal. "Políbíš mě? Poprvé…ne z nenávisti, ale z lásky."

"Nikdy jsem k tobě necítila nenávist," odporovala, ale poslední slovo se ztratilo v mých rtech, které jsem přitiskl k těm jejím. Položila ruce na má ramena. Já jsem ty své ovinul kolem jejího pasu. Myslím, že tak pevně a láskyplně jsme se ještě neobjímali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 31. května 2015 v 8:49 | Reagovat

Zase dlouhá(Jak už jsi se zminovala:D) a krásná kapitolka:)

2 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 31. května 2015 v 9:21 | Reagovat

Karin, nerada čtu moc dlouhé kapitoly, ale u tebe mi to nevadí. Musím říct, že tvé povídky a vůbec všechno zní jak od nějakého hodně zkušeného spisovatele. Opravdu!
Tato kapitola se mi líbila, a doufám, že i tebe baví ji psát! Líbí se mi, že tam dáváš ty úryvky. Je to tak zajímavější.
P.S.: Zdá se mi, že Vladěnka ty kapitoly a články vůbec nečte, protože píše jen něco jako: "Krásná kapitola". Píše to i mně, a trochu mi to vadí. Ale to sem nepatří :)

3 stuprum stuprum | Web | 31. května 2015 v 14:31 | Reagovat

Jsou tam ze začátku nějaké překlepy. Později se začtu. :)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. června 2015 v 7:02 | Reagovat

[1]: Děkuji...

[2]: No...svůj názor na Vladěnku ti raději napíši osobně, bylo by to na dlouhý komentář, a navíc se to sem nehodí.
Jinak ale moc děkuji. Mě osobně to jako od zkušeného spisovatele nepřipadá, ale moc mě těší tvůj názor. Ano, baví mě to psát, je to navzdory tématu odpočinkové.
Jinak, ty úryvky prostě vybírám podle toho, co se k těm kapitolám hodí...

[3]: Děkuji, překlepy opravím (akorát nevím, kdy). Vážím si tvého názoru.

5 Miss Caroline Miss Caroline | E-mail | Web | 1. června 2015 v 13:52 | Reagovat

Mně to ani nepřipadá "tak" dlouhé (Asi nikdo mi neuvěří, že jsem to přečetla, asi se s tím smířím...) Moc se mi líbí úryvek a pak ten konec, když se Chris a Sally objali. Jinak moc se ti omlouvám za ten dost stupidní komentář u tvého článku "Zamilovaná". Vyjádřila jsem se tam jako naprostý arogantní debil, a teď jsem si to uvědomila. Tudíž tě moc prosím, aby jsi mi to odpustila, ale jestli nechceš, tak nemusíš. Takže mě klidně potrestej, já si to zasloužím...

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. června 2015 v 15:42 | Reagovat

[5]: Ale já ti věřím. Jak jsem psala, každý dělá chyby, a i já jsem kdysi komentovala, i když jsem si příběh nebo článek nepřečetla (asi před čtyřmi až třemi lety).
Proč všichni mí čtenáři chtějí, abych je potrestala, když "selžou"? Tohle je nejen pro tebe, ale i pro ostatní: Já nejsem bohyně, nevzhlížejte ke mně, já nemám právo vás potrestat za jedinou chybu.
Jinak, já bych se ti měla také omluvit. V komentářích k povídce "Zamilovaná" jsem zareagovala trochu moc tvrdě, ale to jen proto, že jsem byla nejistá a překvapená.
Jinak ale moc děkuji. Sally a Chris se objímají stále, na tom není nic překvapivého :-)
Mimochodem, vím, že to myslíš ty i všichni dobře, ale komentovat ty úryvky nemusíte, nedávám to tam proto, že bych chtěla slyšet vaší chválu :-) Vím, že je jedno, kolikrát to napíši, ale je to z písniček, tudíž to není má práce...

7 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 2. června 2015 v 17:48 | Reagovat

[2]: Proč mě to neřekneš na rovinu že ti to vadí?Já to čtu,jen prostě nemám tolik času na psaní komentů....Dost mě mrzí že to říkáš takhle za mými zády.Také se nad sebou trošku zamysli než napíšeš tento komentář...Mě toto také vadí a dost mě to mrzí.

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. června 2015 v 20:12 | Reagovat

[7]: Omlouvám se, ale není třeba se kvůli něčemu takovému hádat. Víš, většina lidí, když píše komentáře jako ty, tak ty články opravdu nečte, takže Lady Cathy má důvod si to myslet. Asi si to moc neuvědomuješ, ale ono komentáře typu "Krásné" docela zamrzí, protože prostě nevíš, jestli to ten někdo myslí upřímně. Tím tě nějak neobviňuji, jen píši svůj názor. Je možné, že to čteš, ale Lady Cathy má právo si myslet opak.

9 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 3. června 2015 v 13:33 | Reagovat

[8]: Ano to chápu.Jinak se to budu snažit spravit:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama