Jméno pro lásku- kapitola IV.

23. května 2015 v 7:00 | Karina.98 |  Jméno pro lásku
Tato kapitola je upřímně...dívná. Jsem s ní poměrně spokojená, ale je to úplně něco jiného, než jste u mě asi zvyklí. Přesto doufám, že se vám to bude líbit.
Mimochodem, ano, tu píseň jsem složila já, a zjistila, že je to úplně jiné než básně, a také, že se mi to moc nepovedlo. Mnohem více se tam musí dbát na rytmus a počet slabik (i když jsem se na to v refrénu vykašlala). Dokonce k tomu mám i melodii, akorát, že neumím zahrát na žádný hudební nástroj tak dobře, abyste jí mohli slyšet. Ale pro představu- refrén trochu dynamičtější než sloky, přičemž to má takovou melodii, kteru byste si představili u písní, které vyprávějí o cestování (troufla bych si říct, že zachází až trochu ke country) Snad máte jakousi, alespoň příbližnou představu.
Mimochodem, nevytýkejte mi, prosím, ten jed. Ano, já vím, že Chrisovi Z Hausbótové války se stalo vlastně to samé, a podobně k tomu také přistupoval, ale tady v této povídce to má zcela jinou roli (akorát, že to několik kapitol nepůjde poznat). A pokud namítnete, že vám ta píseň připomíná Druhou stranu ráje, i tady je rozdíl- Aiden chce, aby to Thea slyšela. Omlouvám se, ale možná mé spisovatelské umění není tak dokonalé, abych nevykrádala některé prvky...




Kapitola IV.

Vypráví: Thea

Milý posluchači, tady vidíš, kam až tě mohou sny zavést. Jak snadno tě mohou svést na scestí. Pokud chceš vědět, jak se člověk může zamotat nejen do labyrintu z kaktusů, ale i do bludiště vlastních pocitů, naslouchej mi i nadále. Protože opravdový příběh teprve začíná.

"Je mi zima," zadrkotal zuby.

"To je zajímavý směr," pokusila jsem se odlehčit situaci, protože jsme se ještě před pár minutami dohadovali, kudy půjdeme, ale bylo mi stejně mizerně. Sice jsem ještě nepociťovala, že bych mrzla, zvláště když jsem přes sebe měla přehozený kabát, ale k neštěstí stačilo už to, že jsme uvízli v kaktusovém labyrintu. Vlastní hloupostí. Nemuseli jsme zde totiž vůbec vejít. Mohli jsme si uvědomit, že se ztratíme po několika krocích.

"Ať půjdeme kudykoli, stejně to bude špatně. Kdyby nám brzy nedošli zásoby, mohli bychom tady bloudit věky."

"Ber to pozitivně," pokusila jsem se usmát. "Když jsme spolu naposledy byli na výletě, říkal jsi, že už jsme zažili všechno, a nic nového nás nečeká. Ale pokud se nepletu, v bludišti jsme spolu ještě neuvízli, a už vůbec ne v kaktusovém."

"Nechal bych si to ujít," odpověděl, ale také se zubil. Uklidnilo mě to. On sice našel vždy sílu pro úsměv, i když se všechno zdálo opravdu beznadějné, ale zatím nás tím držel naživu. Věděla jsem, že kdyby se ještě chvíli topil v zoufalství on, a já bych byla tou, která by nám měla dodávat radost, brzy bychom to vzdali.

"Zatím bychom se mohli pokusit následovat severku. Tím směrem sice naše cesta asi nevede, ale je to ta nejjasnější hvězda," prohodil po chvíli.

"To přece zkoušeli i ti před námi. Za jednu noc se odsud nevymotáme. Kromě toho, jak víš, že pokud bychom se teoreticky vymotali z labyrintu, není na severu zase jen pustá poušť? Nepřežijeme tam. Vybavili jsme se na pochod pouští na pár dní, ale myslím, že to potrvá déle."

"To potrvá." Náhle se zarazil, jako by ho něco napadlo. "Theo, nepamatuješ si náhodou, kterým směrem jsme se vydali? Včera v noci přece také zářily hvězdy, takže se to dalo poznat!"

"Stále severovýchodně, ale nechápu, jak ti to pomůže. Ta mapa přece vedla jen tady." Nepříliš nadšeně jsem rozevřela svitek. Cesta ale opravdu končila u labyrintu.

"To je pravda," hlesl. "Ale asi bude lepší, když se pokusíme se vážně držet jednoho směru, a sever je nejjednodušší."

"Nic jiného nám nezbývá," pokrčila jsem rameny, i když mi jeho plán připadal, že vlastně spoléháme na štěstí. Ale lepší jsem neměla. Vykročila jsem. Následoval mě.

"Měla jsi zůstat před vchodem. Tak bych se snad ztratil jen já," pronesl Aiden po chvíli.

Chvíli jsem na něj nevěřícně hleděla. Docela mě tím, jak se povyšoval, děsil. "Chceš říct, že je to má vina? Jako s tou vodou, že?"

"Vždyť jsem se ti přece omluvil!"

"Nevyhýbej se otázce," upozornila jsem ho.

Povzdechl si. "To jsem neřekla. Jsi paranoidní. Myslel jsem to tak, že jsem tě ohrozil, i když jsem nemusel."

Musela jsem se zasmát. "Já jsem přece samostatně myslící bytost. Mohla jsem se rozhodnout, jestli do toho labyrintu vejdu s tebou. Kromě toho, kdo chce zjistit své jméno? Já nebo ty? Říkal jsi přece, že toto je jediná cesta."

"Já vím," zašeptal. "Ale slíbil jsem, že ti pomůžu. A místo toho jsem tě vzal do pasti."

"Bez tebe bych se nedostala ani sem," usmála jsem se. "Asi jsi měl pravdu, když jsi povídal, že by byla chyba, snažit se obnovit naší lásku."

Hleděl na mě zmateněji než kdy jindy. "Co to s tím má společného?"

"Všechno," rozhodila jsem paže. "Právě jsme se pohádali o tom, jestli jsi moc ochranitelský, nebo moc pitomý."

"Když to řekneš takhle, zní to směšně," ušklíbl se. "Ale hádali jsme se už i o divnějších vě-sakra!" Chvíli trvalo, než mi došlo, že to poslední byl zoufalý výkřik. Přitáhl si paži blíže k tělu.

"Aidene! Co se stalo? Ukaž mi to!" Zvláštní na tom okamžiku bylo, že jsem o něj skutečně měla strach. Trvalo to jen moment, ale přesto. Jak jsem se mohla bát o někoho, na kom mi už nemělo záležet?

"Nic se neděje," zašeptal, ale v jeho očích se zaleskly slzy. "Jen jsem se znovu dotkl jednoho z kaktusů. Prostě jsem se o něj otřel. Nic to není, jen to hrozně bolí."

"Podej mi ruku," přikázala jsem mu. Nejspíš byl natolik šokovaný, že mě poslechl. Co nejjemněji jsem mu sundala kabát a vyhrnula rukáv. Sykla jsem.

"Co se děje?" zeptal se. Tvář mu zbledla a v hlase byl jasně znát strach.

"V ráně ti zůstaly trny." Jeho oči se rázem zdály být větší, když je na mě zoufale upřel. "Musíš si sundat tu halenu." Myslela jsem si, že už se vyděšeněji tvářit nemůže, ale on to dokázal.

"Vždyť se právě začíná stmívat!"

"Nezmrzneš. Maximálně se nachladíš, takže doufám, že sis přece jen vzal ten kapesník."

"Kdo by si, sakra, do pouště bral kapesník? Vytáhnu si to zítra."

"Ne," odpověděla jsem a pokusila se o rázný tón, ale příliš jsem se o něj bála. "Nejde o to zranění, i když to asi bolí. Ale pořád nevíme, jestli to není jedovaté."

"To nebyl vtip?" podivil se.

"Bohužel ne. Podívej se na svou dlaň. Ten prst ti otéká více, než je zdrávo. S takovou troškou jedu se tvé tělo možná vyrovnalo, ale teď máš zraněnou celou paži, pravděpodobně až k lopatkám. Bude lepší, když se zbavíš alespoň těch trnů. Jak se ti to, sakra, povedlo?"

"Opři se o tamtu kaktusovou stěnu, a pochopíš," pravil se smutným úsměvem. "Vytáhnu si to sám. Jen to chvíli potrvá."

"Posloucháš mě? Sahá to až k lopatkám. Alespoň myslím, moc jsem toho neviděla. Nebude lepší, když budu moct já použít obě ruce, abych ti napnula kůži, a pak to až vytáhla? Kromě toho, vždycky se ti líbilo, když jsem se o tebe starala."

"Jak můžeš být tak hodná?" zeptal se, a já jsem v jeho hlase kromě bolesti zaslechla i dojetí.

"Nejsem hodná. Jen chci přejít tento labyrint. Bez tebe…to nezvládnu." Věděla jsem, jak ho to raní. Ale byla to pravda. Alespoň z části. Věděla jsem, že i kdyby nebyl mou jedinou záchranou, nedokázala bych ho prostě nechat napospas smrti, ale na druhou stranu, možná bych ho nechala, ať si to doopravdy vytáhne sám. Ale takto jsem si chtěla být jistá, že nezůstane ani jediný trn.

Pomohla jsem mu sundat halenu. Musela jsem použít i nůž a rozpárat ji, protože to zkrátka jinak nešlo. Věděla jsem však, že má náhradní. Několikrát se neudržel a srdceryvně vykřikl, ale nakonec se nám to podařilo. V té chvíli jsem však o něj začínala mít skutečně strach. Plocha, kde se opřel, byla větší, než jsem si myslela, a tenká vlákna oblečení nemohla trny zadržet více než papír. Byly zabodnuty dosti hluboko. Jedinou pozitivní věcí na tom bylo, že se nejspíš daly vytáhnout i rukou. Což bylo moc dobře, protože jsem nic jiného ani neměla.

Jedna věc mi ovšem došla, až když jsem se dlaní opřela o jeho záda. Já jsem stále byla žena, a on muž. Ani v té chvíli jsem se neubránila tomu, abych nevnímala to nádherné teplo, které kolem sebe šířil. Tenhle žár mi nevadil. Naopak. Uklidňoval mne. A bylo v tom ještě mnohem víc. Nechtěla jsem se ho už nikdy přestat dotýkat.

"Theo…" probral mě ze snění.

"Promiň, vyhrkla jsem, možná až příliš rychle. "Jen jsem přemýšlela, kde začít. Nejméně to asi bude bolet kolem ramen, tam se ti to zabodlo nejmělčeji, nemyslíš?"

"Možná," hlesl, a já jsem si uvědomila, že je tady ještě jedna věc, pro kterou byla ochotna udělat cokoli. Jeho hlas. Jeho slova. Ať už říkal cokoli. I když jsme se třeba zrovna hádali. Kromě jeho objetí a polibků to byla jediná věc, která mě dokázala uklidnit. Má láska k němu byla stále příliš silná. Má slabost byla příliš silná.

"Tak jdeme na to?" zeptala jsem se a pokoušela se znít vesele.

"Čím dřív, tím méně se budu třást," zasmál se. Teprve teď jsem si uvědomila, že už se tak děje. Ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Já jsem se také chvěla.

Uchopila jsem mezi prsty první několikacentimetrový trn a škubla. K mému překvapení se nezlomil, byl pevný jako skála. Naopak, dokonce šel snadno vytrhnout. Aiden sebou trhl, ale seděl klidněji, než bych dokázala já.

"První je venku. Teď jen dalších sto."

"Děláš si, doufám, legraci," zaúpěl

"Není jich o moc méně," odvětila jsem a uchopila další. Vytáhla jsem ho stejně jako ten předchozí. Povzdechl si, ale zatím se nepokusil v panice utéct, takže se dalo říct, že to probíhá docela dobře.

"Theo…" oslovil mě po chvíli tichým, raněným hlasem. Zrovna jsem vytáhla další trn.

"Ano?" dala jsem mu na vědomí, že ho vnímám. Sykl, protože jsem škubla příliš prudce.

"Chtěl bych ti něco říct." Přestala jsem se na chvíli věnovat vytahování. Seděl ke mně zády, takže jsem mu neviděla do tváře, ale cítila jsem, jak se zhluboka nadechl. Až, když jsem slyšela jeho první slova, došlo mi, že zpívá. Tiše, bez nástroje a bolestně, ale pochopila jsem, že právě tyto verše skládal mezi stručnými slovy v posledních několika minutách.


Uvězněni v labyrintu,

jedné chladné pouštní noci,

čekajíc, jestli dožijeme se šťastného rána,

v zoufalství temné noci,

láska ani naděje nám není přána.



Melodie byla pomalá a melancholická, přesně vystihovala to, jak se cítím.

Přikývla jsem, i když to nemohl spatřit. "Je to nádherné. Ale pořád nerozumím tomu, co mi tím chceš říct."

"To proto, že na to nejdůležitější nemám odvahu," zašeptal.

"Prosím. Potřebuji to vědět. Stejně už to nemůžeš vzít zpět." Všechny svaly v jeho těle se napjaly. Když se znovu rozezpíval, zněl mnohem nejistěji. Já jsem se však dokázala soustředit jen na ta slova. Někde u čtvrtého verše jsem pocítila zrádnou slzu kanoucí po tváři. Byla jsem opravdu vděčná, že mi z tváře nemůže nic vyčíst.


Oslabení a ztracení

tuláci se svými stíny,

mému osamělému srdci již zde nechybí nic,

jen jediná dívka,

přesto nemohu, jak bych chtěl, tě milovat.



Věděla jsem, že se chce otočit. Ale nemohla jsem mu to dovolit. Nemohl vědět, jak na mě zapůsobil. Nechápala jsem, proč to dělá. Proč zpívá o lásce, když jsme si slíbili, že na ní zapomeneme? Proč mi teď říká, že on mě nemůže milovat, když jsem nám chtěla dát druhou šanci. Nejspíš si však sám uvědomil, že nechci, aby mi viděl do tváře. Znovu se přerývaně nadechl. Já jsem však nechtěla, aby dále pokračoval a zraňoval mě tím. Vytrhla jsem mu další trn, nemilosrdně a tak, aby ho to co nejvíce bolelo, jen proto, aby mlčel. On však zpíval dále. Jeho hlas zakolísal, a prvních několik slov znělo spíše jako křik, ale nepřestával. Vzdala jsem to. Nakonec se ukázalo, že mě dalšími verši nechce znovu ranit. Spíše motivovat. Ale netušila jsem, jakou mají souvislost s těmi předchozími.



Ale když vzhlédneš vzhůru,

vidíš ty milióny sluncí?

Nyní možná jsou jen hvězdami chladnými,

když naše životy se chýlí ke konci,

a Štěstěna na nebesích zůstala s nimi.



Zajímalo by mě, jak si to dokázal zapamatovat, jelikož hned pokračoval, ale tak jeho písně vypadaly vždy. Nebyly dokonalé, ale složeny jen pro mne, jak sám říkal. Těšilo mě to i štvalo zároveň. Když zpíval dále, musela jsem se usmívat. Již jsem pochopila, co chtěl říct tím začátkem. Nezáleželo na lásce. Šlo mu o to, že může být se mnou, i když mě nemohl milovat.



Ale ještě se nevzdávej,

i když dnes zemřeme,

ještě stále cítím tvou dlaň,

možná nic než jeden druhého nemáme,

ale naše láska nezaplatí tak krutou daň.



"Rozumím ti," vydechla jsem. "Navrhuješ mi, abychom se stali přáteli?"

"Ne," odpověděl, čímž mě znovu zmátl. "Poslouchej." Nic jiného mi nezbývalo.



Lásko, budu zde čekat,

dokud nepodáš mi ruku,

a nepovíš, že chceš také zemřít se mnou,

držíš při každém kroku

mě, abych nepadal neúprosnou tmou.



Jen pro tebe se snad ztratím,

zahodím celý svůj život,

slunce bez tebe by nebylo dosti jasné,

nořím se do kapky vod,

bez trochy žízeň hasící, pro život přínosné.



"Aidene, ale vždyť víš, že já chci to pouto mezi námi obnovit," namítla jsem.

"O tohle nejde. Tobě to stále nedošlo?" Zněl o dost smutněji než před chvílí.

"Mohl bys zpívat ještě chvíli, prosím?" požádala jsem ho a připadala si hloupě. Chápala jsem, že pokud mi chce povědět něco o lásce, asi by to pro něj přímo bylo příliš těžké, ale měla jsem nepříjemné tušení, že to naznačuje jasněji, než vůbec zamýšlel.

Neodpověděl mi. Místo toho začal znovu zpívat. Nejednalo se však o novou část, nýbrž opakoval to, co mi již jednou řekl. Jednalo se o tu nejnadějnější část. Ale zpíval ještě tišeji a zamyšleně. Pochopila jsem, že v hlavě tvoří další sloku, a z tohoto učinil refrén. Nikdy jsem nechápala, jak dokáže zároveň zpívat a vymýšlet, ale dokázal to již mnohokrát.



Ale když vzhlédneš vzhůru,

vidíš ty milióny sluncí?

Nyní možná jsou jen jiskrami chladnými,

když naše životy se chýlí ke konci,

a Štěstěna na oblacích zůstala s nimi.



Ale ještě se nevzdávej,

i když dnes zemřeme,

ještě stále cítím tvou dlaň,

možná víc než jeden druhého nemáme,

ale naše láska nezaplatí tak krutou daň.



Všimla jsem si, že pozměnil několik slov. To ovšem nebylo nic neobvyklého. Byla jsem příliš vyčerpaná, abych ho znovu marně pobídla, aby si to zapsal. Pak by se totiž nic takového nestalo. Stejně by mě ovšem neposlechl. Místo toho jsem ho nechala, ať pokračuje s dalšími verši. Když začal zpívat, neznělo to příliš plynule, jako by ten text stále dolaďoval, ale nevadilo mi to. Stejně jsem se soustředila jen na to, co mi tím vlastně chce říct.


Pokouším se v tvých očích

nalézt ztracenou naději,

že nezáleží na všech těch pádech do hlubin,

slyším, jak hlasy smějí

se, ale obklopuje je příliš temný stín.



"Stále ti nerozumím," vydechla jsem. "Co myslíš těmi posledními verši?"

"Zpívám tady o životě," pravil jen a pokračoval.



Přesto mi teď naslouchej,

než svíce životů zhasnou,

smrt nikdy nebyla prohrou a život vítězstvím,

sevři ještě duši mou,

to jsi udělala tisíce nocí předtím.



Znovu skládal další verše. To jsem pochopila proto, že znovu opakovat onu část. Já jsem mu však stále nerozuměla. Zpíval o životě. Ale proč? Copak netvrdil, že stejně zemřeme? Možná ale chtěl zemřít. Se mnou. Mohlo to skutečně znamenat, že si myslí, že spolu strávíme i další životy? Ale proč to nemohl být tento? On mě však nenechal dále uvažovat, zpíval další sloku.



Zkus snad uvěřit mým přáním,

jsou tak hloupá jako láska,

ale mohla by nás naživu udržet pár chvil,

než z tváře spadne maska

má hrdá, a ty zjistíš můj zoufalý cíl.



Záměrně mi nedal šanci se ho na cokoli zeptat. Znovu opakoval onu část, mnohem hlasitěji. Přesedla jsem si před něj. Překvapilo mě, jak se tvářil bolestně. Propalovala jsem ho pohledem plným údivu. On však prostě zpíval dále. Pochopila jsem však, že mu dochází inspirace, protože jen dodal pár slov, které s těmi minulými ani nesouvisely, a poté jen znovu zazpíval refrén. Poslouchala jsem již jen na půl ucha, vnímala spíše vlastní myšlenky.



Jen ty a já,

můžeme dnes povstat

a čelit znovu všem hrůzám.



Píseň končila větou, která se mi však navždy zaryla hluboko do mysli.



Ne, dnes nezaplatí tak krutou daň.



"Ty chceš lásku," zašeptala jsem a znovu si v hlavě přehrávala všechny verše, co jsem si pamatovala. Ne, jinak tomu být nemohlo. "Ty se jen bojíš, že ti znovu zlomím srdce."

Otevřel ústa, ale nikdy jsem nezjistila, co chtěl odpovědět. Místo toho totiž ukázal do dáli a překvapeně na mě pohlédl. Nedokázala jsem se neusmát.

"Jako za starých časů," prohodila jsem. Společně jsme pozorovali ta světélka všech barev, která stoupala vzhůru k pouštním nebesům.

"Pamatuji si, jako by to bylo včera. Doufám, že v poušti to neznamená smrt náčelníka, stejně jako tehdy, v ledových pláních."

Postavila jsem se a začala rozrušeně procházet od jedné stěny k druhé. "Já v to tedy doufám. Víš, co by to znamenalo? Vesnice! Vesnice na severozápadě!" Opětoval mi úsměv.

"Pokud se vymotáme z labyrintu, alespoň víme, kam máme jít, abychom nezemřeli."

"Pokud se z něj vymotáme," podotkla jsem. Na okamžik jsem zapomněla na nás. Byla tu jen záchrana.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 23. května 2015 v 8:39 | Reagovat

Doopravdy je jiná než ostatní,ale stejně je moc pěkná:)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. května 2015 v 20:26 | Reagovat

[1]: Děkuji...

3 stuprum stuprum | Web | 24. května 2015 v 4:13 | Reagovat

Společně putovat k jednomu cíli... to je víc než bloudění prstem po mapě... to je odevzdanost lásky.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. května 2015 v 11:14 | Reagovat

[3]: No...ti dva vlastně nemají na výběr. Ale jinak máš pravdu. Děkuji za komentář!

5 slunecnyden slunecnyden | 2. června 2015 v 20:11 | Reagovat

Čte se mi to čím dál líp :-) Napínavé, doufám, že dokončíš a bude to mít nějakou provázanou myšlenku - smysl... ale i kdyby ne, i ty jednotlivé části jsou dobré... (i když ta ženská je pěkná potvora, takhle ho trápit při vytahávání trnů, ale je to tvůj příběh, tak se mnou nenech ovlivňovat) :-)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. června 2015 v 20:18 | Reagovat

[5]: Ono to je provázané, akorát to vyjde najevo až na samotném konci, neboj.
A co se týče Thei...prý potvora :-) To mě docela pobavilo. Ale ne, ona je spíše jen na něj příšerně uražená....

7 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 20. června 2015 v 7:45 | Reagovat

Kapitola  byla nádherná. Chvílemi jsem měla pocit, že to vůbec není od tebe. Jdu si přečíst další kapitolu.

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. června 2015 v 11:51 | Reagovat

[7]: No, ode mě to opravdu je. Ale moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama