Jméno pro lásku- kapitola V.

27. května 2015 v 7:00 | Carina |  Jméno pro lásku
K této kapitole vlastně ani nemám co říct. Pouze doufám, že vám nevadí, že je asi o půl až třičtvrtě stránky kratší než ty minulé, ale prostě to tak vyšlo.Jen to, že můžete klidně hádat spolu s Aidenem a Theou, nebo dokonce krok před nimi, je to napsáno trochu ve stylu takové hry. Hledáte vlastně indicie k dalšímu místu, a hlavně k tomu, co zjistí na konci. Pro mě za mě, můžete se snažit odhadnout i významy jejich jmén, ale předem vám říkám, že u Aidena je to ještě docela lehké, ale Theino jméno ani není vlastností. Prostě si to můžete vlastně zahrát i vy, a klidně se mi s tím, na co jste přišli, podělte. Předpokládám, že to ani tak není případ této kapitoly, i když by se něco dalo vydedukovat, ale té příští rozhodně. Poradím vám jen jedinou věc- všechno, všechno má svůj důvod, každá věta, každé slovo...
Mimochodem, možná vám připadá divné, že Thea té knize rozumí...no, bude to vysvětleno asi o dvě kapitoly později.




Kapitola V.

Vypráví: Aiden

Nyní víš, jak se stalo, že jsme upadli do beznaděje. Možná tě náš příběh přestává zajímat, ale já tě prosím, abys zůstal. Protože jsme hledali správnou cestu, a ty možná skrz nás nalezneš i tu svou. Tady nejde o štěstí, ale o sílu čelit dalšímu dni života.

Mé tělo již bylo dávno zbaveno všech trnů. Pálilo to, jako bych měl v zádech zabodnuté nože a oslabovalo mě to, ale nedovoloval jsem si polevit. Věděl jsem, že ona na mě spoléhá. Museli jsme jít dále, už kdyby jen proto, abychom nezmrzli. I když jsme netušili, kam.

Byl jsem rád, že o tom již nemluví. Možná byla chyba, zazpívat jí to, ale měl jsem pocit, že to musí vědět. Jenže jsem nemohl dále snést její utrápený pohled. Možná mezi námi už nic neexistovalo, ale vždy, když byla smutná, měl jsem nutkání udělat cokoli, abych ji rozradostnil. Nicméně, ona se chovala, jako by se nic nestalo. Byl jsem jí za to nesmírně vděčný.

"Nechápu to," zavrtěla hlavou a bezmocně si povzdechla. "Myslela jsem, že se na té mapě má zobrazovat místo, kam máme dojít, když ho zjistíme. Stalo se to i předtím…"

"Nabízejí se dvě možnosti," analyzoval jsem. "Buď to funguje na jiném principu…nebo se mýlíme, a do té vesnice vůbec nemáme jít."

"Ale ano, musíme. Proč bychom jinak viděli ta světla?"

To byla dobrá otázka. Když jsem vyslovoval odpověď, sám jsem jí příliš nevěřil. "Třeba to byla jen…náhoda."

Netvářila se příliš přesvědčeně. Nedivil jsem se jí. "Celou touhle cestou kráčíme pod vedením hvězd. Proč by dopustily, aby nás něco zmátlo?"

"Možná chtějí vyzkoušet, jestli jsi skutečně tak dobrá." Povzdechl jsem si. "Stejně mi to přijde jako blbost. Musíš splnit nějaký úkol, který má otestovat celého tvého ducha. Jako by ses to jméno nemohla dozvědět rovnou. Jako by si snad přály, ať pro něj lidé umírají."

Vrhla na mě tak vražedný pohled, že jsem si na moment přál, abych přestal existovat. "Zaprvé, ony tě slyší. A zadruhé- nic o tom nevíš." Poslední slova skoro vyprskla.

Naklonil jsem hlavu na bok. "Pouč mě."

Něco nesrozumitelně zavrčela, ale hádal jsem, že nešlo o nic slušného. "To, že chtějí otestovat tvého ducha, jak jsi řekl, je pravda, ale je v tom mnohem víc. Tou cestou mám vlastně přijít na to, jak se jmenuji, sama. Dejme tomu, že by moje jméno znělo třeba…třeba Silná, což podle všeho nemá nikdo, protože by to bylo nebezpečné. Někdo se jménem od hvězd, jako je Silný, by se rovnou mohl přejmenovat na Neporazitelného. To samotné slovo by se asi přeložilo jako Akala, ale musíš ještě zvážit, že jsem Ri, neboli dívka, protože to ovlivňuje rod, ve kterém to jméno nakonec bude, a příponu mého jména, které znám, tudíž Thea. Takže kdyby mé jméno znamenalo Silná, jmenovala bych se něco jako Akalaritea, ale není to jisté, dá se to komolit různými způsoby. Ta cesta ti má vlastně ukázat tu první část tvého jména."

Pokývl jsem. Ani jsem se nedivil, že toho tolik ví. Studovala to z různých starých knih několik let. Problém byl v tom, že ačkoli jsem jí na to nehodlal upozorňovat, nebylo jisté, jestli ty prameny byly úplně důvěryhodné, takže možná jdeme za jménem, ale úplně jinou cestou než si myslíme. Možná dokonce jdeme jako s papírovým mečem na trolla. "A to prostě nestačilo otevřít si tu knihu, z které všechna ta slova znáš, a vybrat si, co ti je nejbližší?"

"To těžko," zavrtěla hlavou. "Ve spoustě pramenů se píše, že ono to ani bez té poutě zjistit nejde. Může se ti totiž zdát, že na tebe sedí i stovky těch vlastností."

"Možná," připustil jsem. "A co uděláš, jestli si zrovna to slovo, které vystihuje tvé jméno, nepamatuješ?"

"Nejsem blbá," zavrtěla hlavou. "Tu knihu jsem vzala s sebou."

"Nezlob se, já bych na to beztak zapomněl," pokusil jsem se zavtipkovat. Nikdo z nás se však nesmál. "A jak si můžeš být jistá, že tam jsou úplně všechna slova? Ani se neví, kdo ty knihy vlastně napsal."

Tentokrát se již zazubila. "Aidene, ta kniha má několik tisíc stran. Hustě popsaných. Navíc, všechno jsou to vlastnosti. Jsme sice bytosti, které jich mají mnoho, více, než si dovedeš představit, ale ten počet není omezený. A k tomu druhému- samozřejmě, že to nepsal jediný člověk. Dokonce se v knize často střídají rukopisy. Skoro, jako by se vyměňovali. Pravděpodobně to byla obrovská skupina, která si radila. Stejně ale nechápu, jak se jim povedlo na nic nezapomenout, protože se mi zdá, že tam jsou opravdu všechny. Od některých dokonce ani neznám význam. Ty asi nemáš dušení, co znamená přesně prozíravost, viď? Hádám, že to bude něco ve smyslu toho, že ten někdo dobře odhadne nebezpečí, ale…"

"Opatrnost, nebo spíš rozvážnost. Bez obav, to ty rozhodně nejsi. Je v těch slovech vůbec nějaký systém?"

"Ne," odpověděla. "A to je právě na tom to divné. Ti lidé, kteří to psali, museli být geniální. To jméno totiž musíš znát úplně přesně, protože ten jazyk, ze kterého pocházejí, ať už je to jakýkoli, očividně nezná synonyma. Víš, že třeba pro "arogantní" a "sebestředný" je úplně jiný výraz? Ale přitom se žádná slova v té knize prostě neopakují."

"Počkej," ušklíbl jsem se. "To vážně někdo nosí jméno Arogantní? Zajímalo by mě, jak se to projevuje. Ale hlavně, celé mi to nějak nesedí. Vždyť nás musí být přece více než vlastností!"

"To si nemyslím. Každý člověk má možná tisíce vlastností, a to i takové, o kterých neví. Pravda, opakují se, ale doopravdy si myslím, že jich je mnohem více než lidí, zvlášť když ti říkám, že synonyma jsou zcela novými slovy. Každý z nás vystihuje jen jednu. Navíc, ne vždy to jsou přímo vlastnosti, ale spíš abstraktní pojmy. Toužící, Smějící se, Divoký…"

Měl jsem na to sice jiný názor, ale netroufal jsem si jí odporovat. Měla pravdu. Nic jsem o tom nevěděl. "Tak tedy dejme tomu, že tam jsou jména nás všech. Dejme tomu, že zjistíme, jaký význam má to tvé. Ale jak ho v takové spoustě nalezneme?"

Pokrčila rameny. "Předpokládám, že to zařídí hvězdy. A pokud ne…říkala jsem, že v té knize je toho ohromná spousta, ale není nekonečná."

"Vždyť najít to může trvat i stovky let! Není problém v tom, přečíst si to, ale stačí jedno slůvko přehlédnout. Musíme…vymyslíme něco lepšího, když už to všechno chceš podstoupit."

"Mohli bychom," odvětila zamyšleným hlasem. "Mohli bychom se to postupně učit. Vyloženě si ta slova tlačit do paměti. Samozřejmě, nějaká časem zapomeneme, ale myslím, že si budeme jakž takž pamatovat alespoň to, v které části knihy se nacházejí. A možná budeme mít štěstí, a zrovna mé jméno si zapamatujeme."

"To je dobrý nápad. Ale dochází ti, že i kdybychom se každý den naučili jednu stránku, trvalo by to přinejmenším několik desetiletí?"

"Můžeme se to učit po dvojstranách. Jednu polovinu ty, a druhou já. A mnohem více, než to za den."

"To není v lidských silách. Zvlášť, když se zároveň musíme dostat i přes celou tu cestu. Nevíš náhodou, jak dlouhá obvykle bývá?"

"Ale ano, je. Ta slova se pamatují vážně snadno. Společně to zvládneme. Pokud…pokud se mnou tedy zůstaneš po celou tu dobu. Jak dlouhá bývá tahle pouť, to se asi liší, ale nemělo by to zabrat více než pár měsíců, možná let."

"To jsem rád," vydechl jsem. Poté jsem si až uvědomil, co mi vlastně řekla větu předtím. Natáhl jsem k ní ruku. Neucukla. Dotkl jsem se její snědé tváře. Hleděla na mě s údivem, ale její oči se usmívaly. Raději jsem se odtáhl, než si to sama rozmyslí. "Slíbil jsem ti, že s tebou projdu pouští. A ta jen tak neskončí."

"Ne. Asi budu muset překonat to, co nejvíce nesnáším," povzdechla si. Poté luskla prsty. "Ale je to vzdálený problém. Nejprve se musíme dostat ven z labyrintu."

"Dobře," souhlasil jsem se změnou tématu. "Rozednívá se. Až se tak stane, asi nepoznáme to místo, kde jsme viděli ta světla. Já si to pamatuji jen podle tamtoho souhvězdí, u kterého se to stalo. Připomíná mi tvou tvář, víš? A slepě se motat asi není dobrý nápad."

"Jinak řečeno, jsme v háji." Odmlčela se. "Myslíš to s tou tváří vážně?"

"Kdybych ti chtěl lichotit, vybral bych si něco mnohem méně kýčovitého," ušklíbl jsem se a znovu se podíval na zářící jiskry. Nemohl jsem si pomoct. Stále se mi to v mysli spojovalo do podoby jediné dívky. Znamenalo to, že jsem na ní závislý? "Takže musíme vymyslet něco jiného."

"Na to bych bez tebe nepřišla," odvětila a převrátila oči. Ignoroval jsem ji.

"Naším zatím jediným vodítkem je kromě těch světel ta hra, viď?"

"Jediným, o kterém vím. Ale možná jsme něco přehlédli. Nic mě ale nenapadá."

"Zatím jsme toho moc neprošli, i když se mi život ve vesnici zdá vzdálený věky." Náhle jsem si něco uvědomil. "Theo…kde se nacházela tvá druhá figurka nejblíže středu, když jsme skončili tu hru?"

"Máš na mysli tu první? Myslím, že u oceánu, ale hráli jsme to přece víckrát!"

"A právě o to jde. Mám dojem, že na tom místě byla ta nejblíže středu i u druhého kola."

"A možná i u třetího," začínalo jí svítat. "To nejspíš nebude náhoda. Ale pořád to neřeší náš problém, jak se dostat z labyrintu. Navíc, i kdybychom nebyli v poušti, oceán je odsud nějaké ty…čtyři měsíce cesty. Nedávalo by smysl, abychom se teď otočili a šli zpět. Tyto poutě mají být souvislé a rozhodně se na nich nevrací."

"Musí to být oceán v poušti," prohodil jsem a zadumal se.

"Spadl jsi snad z kaktusu? Pochybuji, že je tady vůbec nějaká oáza…"

Zasmál jsem se. "Ale ne, tak jsem to nemyslel. Vždyť ani les nakonec není lesem."

"Dobře. Ale zkus si v poušti najít místo, kterému říkají oceán." Mlčel jsem. Měla totiž pravdu.

Zavřela oči. Nechápal jsem, proč, ale podle hlubokého oddechování jsem odhadoval, že se snaží samu sebe uklidnit. Pravděpodobně to ale nezabralo, protože uchopila do dlaně kámen a než jsem jí stihl zastavit, se vzteklým výkřikem ho mrštila na nejbližší kaktusovou stěnu. Trhl jsem sebou. Tělem mi projela palčivá bolest. Nyní jsem již neudržel výkřik ani já, i když ze zcela jiného důvodu. Než se však stihla zeptat, co se děje, uvědomil jsem si, že se děje něco zvláštního. Rostlina se měla pod ránou zlomit. Ale místo toho se ozval kovový zvuk a ulomilo se jen několik trnů. Ale ty kaktusy kovové být neměly, sám jsem se o pár nabodl, musel jsem to vědět!

O to více mě udivilo, když se ony kaktusy začaly pohybovat. Zamrkal jsem, abych se přesvědčil, že to je jen iluze, ale ony se skutečně posouvaly. Neměl jsem daleko k omdlení. Thea nevypadala o moc méně překvapeně. Brzy se s tlumeným klapnutím zasunuly za další, o kterých jsem doufal, že jsou živé. Teprve teď jsem si všiml, že jejich odstín je na rozdíl od oněch mechanických hnědší.


"Právě se ti asi podařilo omylem otevřít tajný vchod," zašeptal jsem. "Alespoň víme, že tento labyrint je práce lidí. Akorát nechápu, proč se obtěžovali s tím, neudělat kovovými všechny kaktusy."

"Lidé by na to přišli. Jak víš, že těmi dveřmi máme projít? Kromě toho, může tam být past."

"Já…to cítím. V srdci," odpověděl jsem jí a uvědomil si, jak to zní hloupě. "To, co se týká toho, že naše cesta vede tudy." Sebral jsem druhý kámen a hodil ho do prostoru, který po zasunutí kaktusů vznikl. Čekal jsem něco jako šíp, ale nic nevystřelilo. Přišlo mi to zvláštní, ale zároveň mě to tam vábilo. Sesedl jsem z Neda a dal mu znamení, ať počká. kupodivu mě uposlechl. Ušel jsem několik kroků blíže. Nepokoušela se mě zastavit. Teprve, když jsem se přiblížil na několik centimetrů, všiml jsem si drážek, po kterých se falešné kaktusy nejspíš posunovaly. Zhluboka jsem se nadechl. Učinil jsem další krok. Chvíli jsem tam stál. Chtěl jsem radostně rozpřáhnout paže, ale došlo mi, že by to vzhledem ke zranění nebyl nejlepší nápad. Tak jsem se alespoň usmál. Rychle mě to ovšem přešlo. Nic mě sice nechtělo zabít, ale zato jsem se nemohl pohnout. Škubl jsem nohama. Nic se nezměnilo. Radost vystřídala bezmoc. Pohlédl jsem Thee do očí. Nebyla potřeba slov.

"Ty máš prostě tendenci chytit se do všech možných i nemožných pastí," zaúpěla. Než jsem stihl jakkoli protestovat, rozběhla se a prolétla vzduchem kolem mě. Když jsem varovně vykřikl, bylo již pozdě. Když dopadla, klopýtla, ale to jí paradoxně zachránilo. Za ní se totiž rozpínala další stěna z kaktusů. Čekal jsem, že se také přilepí, ona ovšem vstala.

"Jak jsi věděla, že tam už to nebude?" nechápal jsem.

"Nevěděla. Prostě jsem…skočila. Víš, že dřív dělám, než myslím. Ale vidíš tu lesklou část země? Sice nevím, jak to vytvořili, ale nejspíš lepí jen ona."

"Lepší otázka je, kdo jí vytvořil…" zamumlal jsem. "A jen tak mimochodem, jak se v…v tom jazyce…řekne Spontánní?"

"Diel. Ale věř mi, že jména Dielrithea, Dielritea i Dielritia jsem zkoušela, a jiné zkomoleniny mě nenapadají. Ale musíš to prostě cítit v srdci, že k tobě patří, a já to tak s tímto jménem nemám. Navíc, mělo by se to ukázat až na konci cesty. Ale to je teď vlastně jedno. Musíme tě vysvobodit."

"Theo…chci, abys věděla, že kdyby se to nepovedlo…"

"Pššt," zašeptala. "Takové věci neříkej. Vyzuj se."

"Co-cože?" zakoktal jsem.

Převrátila oči. "Jak jinak se odsud asi chceš dostat? Můžeš si pak kolem nohou omotat nějakou látku, mám jí hodně."

Obdivně jsem pokývl. Cítil jsem se natolik zmatený a vlastně i vyděšený, že by mě to nenapadlo. Vysunul jsem řemeny zpod přezek, které je držely, a pokusil se vytáhnout nohu bez toho, abych se dotkl nějaké jiné podložky než vyzuté boty. To samé jsem učinil s druhou. Stál jsem na svých přilepených botách a netušil, co si počít dále.

"Je ti jasné, že jestli to neskočím, uvíznu tu navždy, že? Z ponožek se těžko vyzuji tak elegantně." Mluvil jsem spíše k sobě než k ní, ale přesto přikývla.

"Neboj se. Sice se nemůžeš rozběhnout, ale…prostě to půjde. Nějak." To zrovna nebylo moc povzbuzující. Zhluboka jsem se nadechl a dříve, než jsem si to mohl rozmyslet, se odrazil. Když jsem dopadl, nemohl jsem se zastavit. Naštěstí mě zachytila.

"Děkuji," vyrazil jsem ze sebe a setřel si pot z čela. Netušil jsem, proč mě to tak vyčerpalo, ale přičítal jsem to duševní námaze.

Sotva jsem se trochu uklidnil, cítil jsem, jak nám oběma došla zároveň jedna věc. Musíme na druhou stranu nějak dostat i velbloudy. Thea naštěstí byla pohotovější než já. Vytáhla z nějakého vaku obrovskou deku a rozprostřela jí. Posunkem pobídla Tora, aby k ní přišel, a Ned ho následoval. Zároveň mi také podala tři obrovské šátky. Byla opravdu vybavená na všechno.

"Dva na nohy, jeden na hlavu, jako ochrana před vedrem. Až tedy nastane," vysvětlila.

"A ty?"

"Vezmu si ho až za chvíli. Ale ten tvůj se mi už nechce schovávat, a zase vytahovat." Přikývl jsem. Ovázal jsem si dva kolem chodidel. Nebylo to právě pohodlné, ale bude mě to chránit před rozpáleným pískem a neodřu si chodidla o ostré kameny.

"A mimochodem, nemáš vůbec zač. Ale je nám to k ničemu, protože jsme stále ztracení v labyrintu, akorát, že někde jinde." Snažil jsem se přemýšlet. Napadla mě však jen jediná, hodně scestná myšlenka.

"Můžeme se podívat do mapy, prosím? Vím, že neobjevíme nic nového, ale…" Nemusel jsem nic dodávat. Přikývla a stiskla mi jí do dlaně. Rozevřel jsem jí. Čekal jsem, že rudá čára opět bude vést pouze k labyrintu. Ale nebylo tomu tak. Na mapě byl nyní zakreslen jak tento les, tak i tajný průchod, kterým jsme právě prošli. Problém byl v tom, že linie končila přesně na místě, kde jsme nyní stáli.

"Něco zkusím," prohlásil jsem a zkusil poodejít několik kroků doprava. Nic se nedělo. Chvíli mě sledovala.

"Vím, na co myslíš," prohlásila nakonec. "Ale nevyjde ti to. Ano, teď jsme se asi posunuli správným směrem, ale ta mapa ukazuje jen to, když najdeme nový úsek, kudy máme jít, sami. Rozhodně nám neporadí směr."

"To ne," přisvědčil jsem a vrátil se k ní. "Ale já ten směr najít chci. Ona mi jen řekne, jestli je správný. Učinil jsem několik kroků vpravo.

"Takhle to nefunguje. Nedělala to předtím, nebude to dělat teď. Kromě toho, patří mně, ne tobě."

"Myslíš?" usmál jsem se a nevěřícně na svitek hleděl. "Nechápu, proč to předtím nefungovalo, ale asi je to tím, že mi právě došlo, kam musíme jít." Doufal jsem, že se nemýlím. "V poušti je jedno místo. Říká se mu Vyschlý oceán. Ale bohužel existuje jen podle legendy, a má to být místo nacházející se přímo pod sluncem. Nebo nějak tak. Vyprávěli mi to hodně dávno."

"A to mi říkáš jen tak?" usmála se. "Tím pádem prostě musíme zkoušet, a cesta, která je správná, se vždy zjeví na té mapě." Poté však její tvář zvážněla. "Ale stejně nechápu, proč to reaguje i na tebe. Je to moje výprava." S těmito slovy mi vytrhla svitek z ruky.

"To je také záhada. Ale asi to bude tím, že stejně jdeme stejnou cestou."

"Jo, to je pravda. Jenže mám prostě někdy pocit, že ten, kdo tady hledá své jméno, jsi ty, ne já."

Nemohl jsem nad tím nepřemýšlet. Ani ne tak nad významem slov, ale tím, že šlo o výčitku. Nechápal jsem, proč mě to právě teď tak zasáhlo. Ale stalo se. Nešlo to zadržet. Musel jsem myslet na to, jak ona dala naší lásce sbohem. A že jsem jí odmítl, i když mi chtěla dát druhou šanci, jen pro strach z budoucnosti. Byla to vždy ona, kdo mi říkával: Nemysli na zítřek ani včerejšek, žij jen dneškem. Nešlo to však poslechnout. Vybavili se mi všechny ty chvíle lásky. Ale zároveň bál jsem se nenávisti. Čím déle jsem na to myslel, tím více se prohlubovala i má fyzická bolest. Nohy se mi pletly a oči klížily únavou. Nakonec přišla jen poslední kapka. Doslova. Kanula mi po tváři. Chutnala slaně. Náhle už se nedaly zadržet ani ty další. Nechápal jsem, proč pláču, ale bylo tomu tak.

"Aidene?" zeptala se trochu vyděšeně, když si toho všimla. Chtěla vidět mou tvář, ale já jsem jí skryl za závoj černých vlasů.

"Nevšímej si toho. Jsem jen moc přecitlivělý," pravil jsem. Polykal jsem slabiky, abych nevzlykl, ale můj hlas stejně zněl roztřeseně.

"Dobře…" odpověděla trochu se zaváháním. "Teď projdeme touto uličkou a zabočíme…kam nás mapa zavede, souhlasíš?"

"Jasně," odpověděl jsem.

"A Aidene?" ozvala se po chvíli. "Neplač. Vždyť existuje naděje." Nějak jsem věděl, že nemá na mysli jen naší výpravu, ale možná i něco jiného. Něco jako lásku.

Zanedlouho se hledání správně cesty pomocí mapy stalo jakousi rutinou. Slunce vycházelo, a já jsem zjistil, že míříme trochu západněji, než jsme původně zamýšleli. Ale nezáleželo na tom. Chtěl jsem se hlavně dostat ven z tohoto pekla. Přestože jsem se obával, že to venku bude ještě horší. Kaktusy trochu mírnily to neúnosné vedro, ale stejně jsme pili více, než bychom měli. Navíc jsem byl stále unavenější, a nebylo to jen tím, že jsme celou noc a mnohem déle nespali…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 27. května 2015 v 13:41 | Reagovat

Zase úžasná kapitola!

2 Bezejmenná Bezejmenná | E-mail | Web | 27. května 2015 v 15:44 | Reagovat

To je dokonalá kapitola!  Zbožňuju tuhle povídku

3 Elis Elis | Web | 27. května 2015 v 16:55 | Reagovat

Perfektní a zajímavé pojetí děje, ty mě vždy překvapíš nějakým skvělým nápadem, velmi se mě to líbí...

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. května 2015 v 20:05 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsi moc hodná...

[2]: Nesmírně děkuji!

[3]: Tvá pochvala mě těší, vážně, děkuji moc.

5 Vanessa Vanessa | 4. června 2015 v 20:18 | Reagovat

No, tak tenhle komentář píšu po druhé, takže bude o ničem. Poprvé mi to opravdu nic neříkalo. Spíše obsahově jsem toužila po něčem jiném, ale nevadí to. Musíš vědět, že máš mou veškerou podporu, myslím si, že jsi jedna z nejlepších blogerek, to určitě. Jsi mezi námi výjimečná.  A spisovatelka si nadaná víc než si myslíš.

Blahopřeji blogu pondělí! Jsem za tebe moc ráda, ale když tak myslím, určitě nejsi tam poprvé.

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. června 2015 v 6:40 | Reagovat

[5]: No...myslím, že tato povídka vlastně vůbec není pro tebe, i když to je asi o něčem jiném, než si všichni myslí. Ale neboj, zrovna plánuji jedno dlouhou povídku, kde bude spousta akce a zvratů, takže si jí snad oblíbíš více. Ale i tak děkuji.

Ehm...víš, že jsem se to dozvěděla až teď? Ale děkuji. A mýlíš se. Opravdu jsem tam poprvé, ale mám z toho ohromnou radost...

7 slunecnyden slunecnyden | Web | 20. června 2015 v 19:40 | Reagovat

Trochu jsem se ztratila mezi těmi kaktusy... ale zas si připadám jako Thea a Aiden... a jinak netuším vůbec nic - Intuitivní, jinak mě nic nenapadá... ale až to bude napsané celé, tak si to jméno zkontroluji, jestli souhlasí s tím, co tu píšeš... A dokážeš psát opravdu úžasně. Jak kdybys tu knihu měla skutečně u sebe .-) Anebo byla Theou i Aidenem .-)

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. června 2015 v 20:42 | Reagovat

[7]: Tak to se moc omlouvám, asi to až moc zamotávám. A jsi úplně mimo :-)
Jinak vážně moc děkuji. Tvá pochvala mi vždy vykouzlí úsměv na rtech...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama