Další sen

2. června 2015 v 7:00 | Karina |  Něco, co se rýmuje
Mám pro vás další báseň, tentokrát se opět týká povídky, a to jménem Oslepován milióny světel. Něco málo okolo ní jsem domyslela, proto jsem si na ní při psaní básní vzpomněla, ale tady vám stačí základní informace. Pro ty, kteří o tomto příběhu nic neví, to zopakuji, alespoň ty nejzákladnější informace- hlavní hrdinové se do sebe vlastně zamilují, jenže trochu zvláštním způsobem. Oni se totiž znají jen ze snů, kde při prvních návštěvách hlavní hrdina ani prakticky nic nevidí. Potíž je v tom, že mu by se kvůli genetické modifikaci sny ani neměly zdát. Nejdůležitější na tom ale je, že on vlastně vyrůstal už od kojeneckého věku v úplné temnotě, a byl postupně zbavován zraku, protože byl vyvolen jako voják ve válce. Jejich vláda chce totiž použít zbraň na bázi světla, ale k tomu potřebuje lidi, kteří by byli slepí, aby je to také nezabilo.
Nemohou je zbavit zraku rovnou, protože by těm lidem zaprvé došlo, že jim ublížili, a zadruhé, když to budou dělat postupně, jejich vojáci to nebudou brát jako nevýhodu, protože si budou myslet, že je to obyčejný lidský vývoj.
Nepochopte mě špatně, oni celou tu dobu žijí v úplné lži. Neznají lásku, světlo ani radost. Dokonce ani ta samotná slova. A to je právě vyjádřeno v té básni. Hlavní hrdinka to totiž za trochu zvláštních okolností hlavního hrdinu naučí. Akorát, že mu dojde, že je vlastně jeho nepřítelem (ona je jedna z těch, které jeho vláda chce zničit). Takže vlastně neví, čemu má věřit, ale nechce nic než být s ní, protože ona je jeho jediným světlem na konci tunelu (je to pochopitelné, protože ona byla ta jediná, kdo se k němu kdy choval hezky. Ne, není to naivní, protože oni nevěděli, že vlastně mají bojovat proti sobě).
Doufám, že jsem vás alespoň trochu zasvětila do okolností, a bude se vám tato báseň alespoň trochu líbit.
P.S.: To údolí, o kterém mluví...oni totiž místu, kde hlavní hrdinka žije, říkají Údolí bláznů (mají pro to důvod, ale vzniklo to, stejně jako celý název toho příběhu, a vlastně i ta povídka samotná, podle písně But the best for you od Scorpions. Je to důležité, protože pokud se třeba jen podíváte na text (především jedné ze slok), lépe vlastně pochopíte tu báseň, ale není to nutné). Chtěla jsem tím jen vysvětlit, co myslí tím údolím.
P.S.S.: Když říká, že jim láska nebyla přeurčená...mýlí se. Ale on je v této fázi příběhu docela pesimistický.



Další sen

Naučila jsi mě životu,
naučila jsi mě slzám,
ukázala jsi mi novou cestu,
cestu našich světů,
blíže světlu, blíže hvězdám.

Naučila jsi mě pojmenovat vše kolem sebe,
žiji jen pro další sen,
jen pro další společnou chvíli,
dýchám pouze pro tebe,
činíš z noci jasný den.

Stála jsi po mém boku,
dívko z údolí zatraceného,
i když jsem ti v mnohém ublížil,
naučila jsi mě všemu krok po kroku,
i bez štěstí nevratného.

Zabila jsi bolest láskou,
rozdrtila nenávist světlem,
zničila utrpení štěstím,
vidět tě je každou noc sázkou,
já však toužím po tvém úsměvu nesmělém.

Máš strach, že mě raníš,
ale mé srdce nemůže krvácet,
dala jsi mu zapomenutou sílu,
možná o lásce stejně jako já jen sníš,
ale snad nemůžeme více již ztrácet.

Jedině ty jsi pro mě jiskrou,
jedině ty mě můžeš zachránit,
jedině ty se mě nesnažíš zničit,
můžeš snad na chvíli být láskou moc,
než výstřely začnou krajinou znít.

Jednou nadejde čas k loučení,
ale zatím mohu svírat tvou dlaň,
jen ty jsi odpustila všechny mé chyby,
nikdo jako ty v temnotě není,
prozím, své srdce před zoufalstvím braň.

Nic než tebe nemám,
vím, že tebe ve světle čeká život,
já potácím se Údolím bláznů,
nevitán a nezván,
jako v divé bouři tonoucí loď.

Přesto při tobě stále padám,
vím, že jsme nepřáteli,
nikdy jsem tě tě neměl vidět život,
příliš nízko pod hvězdami se zdát,
usínám v trnitými růžemi pokryté posteli.

Nepřeji si již nikdy procitnout,
pro lásku budou karmínové kapky stékat,
nikdy jsme pro sebe nebyli stvořeni,
neměli jsme společnou lodí plout,
nemohu ti slib věčného milování dát.

Starala jsi se o mě,
když jsem byl slepý a zoufalý,
byla jsi mi nablízku,
dala jsi mi vše jistoty kromě,
nyní obklopuje nás zmatek nestálý.

Jak dlouho se budeme setkávat
za jasného měsíčního svitu,
než dožene nás všechna bolest,
jak dlouho ještě dokážeme stávat
a pátkat marně po úkrytu?

Našel jsem v tobě domov,
ukázala jsi mi všechna tajemství,
ale musí nadejít poslední objetí,
čelíme pravdě beze slov,
strach v našich rdcích tkví.

Žijeme v časech války,
brzy spustí se palba,
nadejde šas i pro poslední úsměv,
světy mezi námi budou ohromné dálky,
stvoří se krve a slz malba.

Jednou setkáme se naposledy,
zatím potácíme se pustinou,
dočkáme se i posledního polibku,
nikdo již nedokáže rozmrazit ledy,
jež po mé duši se pnou.

Ale zatím mohu tě snad milovat,
jako nikoho nikdy předtím,
jen tobě bych nikdy neublížil,
jen s tebou mohu se smát,
přesto nic naší budoucnost nevěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 2. června 2015 v 13:04 | Reagovat

Snad se jim povede líp. :)

2 Elis Elis | Web | 2. června 2015 v 13:12 | Reagovat

Popsaný děj je nádherný, ještě to více rozpracovat a byla by to úžasná povídka, ale možná je už napsaná, to jsem nějak nepochopila, ale báseň jako vždy je krásná a vypovídající...

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. června 2015 v 14:03 | Reagovat

[1]: No...povede i nepovede :-)

[2]: Bude to povídka, ale ještě jí nemám zase tak moc promyšlenou, a mám k ní jen básně, ale samotného příběhu ani čárku. Jinak ale moc děkuji...

4 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 2. června 2015 v 17:52 | Reagovat

Ach to je tak krásné!Také souhlasím s Elis možná by to chtělo trochu víc rozpracovat,ale doopravdy moc hezké!

PS: Jinak bych se trochu chtěla vrátit k nedělní povídce,spíš do jejich komentářů.Dost mě mrzí že mě to neřeknete narovinu a říkáte si to za mými zády.Víš já tvé povídky čtu,někdy sice né úplně celé,ale vědšinu jo a vědšinou nemám potom už moc času se rozepsat a napsat rozpracovaný komentář.Samozřejmě se to budu snažit spravit:)

5 slunecnyden slunecnyden | 2. června 2015 v 19:19 | Reagovat

Máš úžasné nápady!

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. června 2015 v 20:16 | Reagovat

[4]: Ehm...ale ono je to jen báseň! Opakuji, samotnou povídku mám promyšlenou jen ze začátku, tohle je spíše vypsání pocitů hlavního hrdiny. Ale stejně děkuji.
Jinak...Lady Cathy ti to přece na rovinu řekla. Víš, proč jsem jí to napsala do e-mailu? Protože mám dojem, že řešení komentářů se moc k povídce nehodí. Já tam chci mít jen názory, ne nějaké blogové spory, jestli mi rozumíš.
Jinak, nebudu se o tomto hádat. Mám na to svůj názor. Chápu ale i ten tvůj...takže to prostě necháme být, ne?

[5]: Děkuji moc!

7 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 3. června 2015 v 13:31 | Reagovat

[6]: Dobře necháme to:)

8 Vanessa Vanessa | 4. června 2015 v 20:28 | Reagovat

Jeeeech, já se zamilovala. No, doopravdy, lepší píseň jsem dlouho nečetla. Naposledy, když jsem četla Eliota a ten má své kvality. Chci tu povídku a je mi jedno jestli jí máš nebo nemáš rozepsanou! Já jsem dokonce pro ni jednou hlasovala, ale ty se nakonec rozhodla pro něco jiného. Máš tam jeden překlep, ale bojím se ti ho říct, aby ses na mě naštvala, že tě opravuje zrovna ta nejhorší. Tvé básně zbožňuji, říkala jsem ti to?

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. června 2015 v 6:48 | Reagovat

[8]: Děkuji moc. Nemyslím si, že je vhodné mě srovnávat s někým, jako je Eliot, ale hrozně mě to zahřálo u srdce.
Jinak, k té povídce...hm, to nebude snadné. Já jí totiž vůbec nemám domyšlenou, i když jsem si myslela opak. Ale slibuji ti, že bych jí mohla rozepsat ještě v roce 2015.
Klidně jsi mě mohla opravit, na tom nic není. Někdy prostě píši moc zbrkle.
Jsi hrozně milá, vážně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama