Jméno pro lásku- kapitola VII.

4. června 2015 v 7:00 | Carina |  Jméno pro lásku
Tak, jsem tady s další kapitolou této povídky. Doufám, že na tom není příliš vidět, že se opět mám docela špatně, má psychika je jako na houpačce. Stejně jako to, že jsem to opět psala asi týden. Vlastně ani nevím, co bych k tomu řekla, možná to, že se děj trochu pozměnil, takže to s tou knihou a tak podobně se vysvětlí až později. A nebojte se, brzy příjde i trocha akce. Snad se vám to bude alespoň trochu líbít!



VII. kapitola

Vypráví: Aiden

Milý posluchači, nyní již víš, kolik v životě může existovat cest, přičemž ani jedna nemusí být ta správná. Možná se ale chceš dozvědět, že pro nás existuje i další bludiště. Pouze jsme se tentokrát ztratili ve vlastních pocitech. Příběh pokračuje, a tvá duše ho doprovází.

Kráčeli jsme dále, a ani netušili, kam vlastně. Zdálo se mi, že cesta nikam nevede, a stále se jen točíme. Byly chvíle, kdy jsem zatoužil zemřít ve stínu přístřešku. Kdybych byl sám, dávno bych se vzdal života. Ale tady nešlo o mě. Jen o Theu a její jméno.

"Co chceš vlastně dělat, až se odsud dostaneme?" hlesla. Nebylo příliš chvil, kdy by její hlas zněl takhle znaveně.

Pokrčil jsem rameny. "Jít za nosem. Pochybuji, že ta mapa bude ukazovat i krátké úseky cesty i mimo labyrint, ale hvězdy přece chtějí, abys to jméno zjistila. Nenechají tě se ztratit."

"Pokud se ztratit nemám," zašeptala. "Něco bych ti ráda řekla, ale neuslyšíš to rád."

"Může být něco horšího, než to, co se nám stalo doposud?"

Zhluboka se nadechla. "Lhala jsem ti." Sklonila hlavu.

"Počkej…a co to s tím má společného?"

"Všechno," šeptala. "To, že chci najít své jméno, je jedna věc. Ale neznamená to, že je mi to souzeno. Pokud to osud chce…mohu na této cestě i zemřít. Smrt nepřelstíš, ani když tě hvězdy do jisté míry chrání a vedou. Není pravda, že jistě dorazím k cíli. Je to jen…možné. Vždyť na téhle cestě už zemřelo mnoho dalších. Ale říkala jsem ti, že to asi přežijeme. To je právě lež. Spíše skončíme pohřbeni hluboko v písku."

"Chceš říct, že vlastně nezáleží na pomoci od hvězd, ale především na našich vlastních schopnostech?" vydechl jsem. "Kdy jsi na to přišla? Vždyť nás vedou tím labyrintem…"

"Nepřišla," odpověděla. "Věděla jsem to od začátku. Dříve nebo později totiž musí přijít čas…kdy nám pomáhat přestanou. Dalo by se říct, že toto je vlastně rozehřívací kolo."

"Chceš říct…že se nemůžeme spolehnout na vodítka?" nevěřícně jsem zavrtěl hlavou.

"Právě, že ano. To je jediná šance, jak se vůbec dostat k cíli. Ale vidíš to sám. Teď máme čtyři místa, kam lze jít, a možná ani jedna z nich není ta správné. Komplikuje se to, a já vím, že bude jen hůř. Kdybys tohle věděl…šel bys se mnou?"

"Já…kdy jsi mi to vlastně chtěla říct?" Doopravdy jsem jí nechtěl nic vyčítat. Jen oddálit odpověď na otázku. Sám jsem totiž nevěděl, jak zní.

"Možná…nikdy," pravila tiše. "Ale neodpověděl jsi mi."

"Nikdy? Tak proč ta chvíle nastala nyní?"

Pevně semknula rty. "Odpověď za odpověď."

Převrátil jsem oči. "Ptala ses, jestli bych s tebou šel." Na okamžik jsem chtěl odpovědět, že ne. Nejsem sebevrah. Ale nebyla by to pravda. Svým způsobem jsem totiž právě takovým bláznem byl. "Tušil jsem to už předtím, že není možné, aby pod vedením hvězd zemřelo tolik lidí. Tušil jsem, že to nebude snadné. Bojím se, co přijde dále. Ale zároveň se těším."

"Proč?" vyhrkla. V duchu jsem barvitě zaklel. Nenapadlo mě, že se bude ptát zrovna na tohle. Čekal jsem, že jí mé dvě poslední věty budou stačit. Ale Theu jsem mohl znát celý život, a stejně jsem jí nikdy zcela nepochopil.

"Teď je řada na mě. A otázka zní stejně- proč? Proč mi to vlastně říkáš?"

"Protože máš právo to vědět." Zamyslel jsem se nad tím. Existovala jen jediná možnost, proč mě nechtěla držet ve lži.

"Protože stejně zemřu," opravil jsem jí. Otevřela ústa a hleděla na mě s nevěřícným pohledem. "Ale na tom vlastně nesejde. Ptala ses…proč." Sklonil jsem hlavu. "Protože jsi tady ty." Nedalo se odpovědět jinak. Něžně vzala mé dlaně do svých. Nechtěl jsem se tomu bránit. "Doufám, že chápeš, že to neznamená, že bychom se mohli vrátit na začátek naší cesty. Theo, nechci nejenže, abys mi ublížila. Ale hlavně já nechci ranit tebe."

"To jsi nikdy neudělal," namítla.

"Ani když jsem ti řekl, že po tom všem prostě s tebou nechci být?" Nedokázal jsem nepohlédnout do jejích temných očí plných otázek. "Myslím, že tak je to možná i lepší. Zanedlouho stejně přestanu existovat." Slyšel jsem ve svém vlastním hlase hořkost.

"Nech toho," odpověděla, čímž mě překvapila. Zahlédl jsem zlost v jejím pohledu. "Ať chceš zemřít nebo ne, já tě nenechám. Tak snadno ze světa neodejdeš." Musel jsem se usmát.

"Mám si to vyložit jako výhružku, nebo mě máš ráda?" Převrátila oči.

"Doufám, že to není tvoje další otázka."

"To ne. Odpověď dávno znám." Mé dlaně se přesunuly na její ramena. Viděl jsem, že je překvapená, ale ne naštvaná. Přivinul jsem jí k sobě.

"Proč mě objímáš?" zeptala se po chvíli. Sevřel jsem jí ještě pevněji, aby neviděla bolest vepsanou v mé tváři.

"Protože to může být naposledy."

"Vůbec mě neposloucháš. Ty nezemřeš," zašeptala. "Brzy se musíme dostat do nějakého obydlí, jistě si s tím jedem musí poradit…"

Neodpověděl jsem jí. Možná se jen chytala posledního stébla naděje. Bylo tu však tolik ale, že jsem tomu nedokázal také uvěřit. Zaprvé, před chvílí říkala, že tam vůbec dojít nemusíme. Zadruhé, neměli jsme záruku, že skutečně hledáme vesnici. Zatřetí, i kdyby se nám zjevila, místní nám nemuseli chtít pomoct. Nebo, začtvrté, nemuseli k tomu mít prostředky.

"To se pozná za chvíli. Nejprve se stejně musíme vymotat z labyrintu," pravil jsem. Pokývla.

"Ještě stále je ti zima?" změnila téma. Nejzvláštnější bylo, že jí v hlase zazněla opravdová starost.

"Ne. Teď mi je pro změnu horko. Těžko říct, jestli je to pouští, nebo mnou. Ale za chvíli se to zase změní, obávám se, takže je zbytečné, abych schovával kabát." S těmito slovy jsem si uvědomil, že už kráčíme vedle velbloudů dosti dlouho. Vyšvihl jsem se na hřbet. Thea mě napodobila.

Ned byl sice protivný, náladový, zlomyslný, neposlušný, a očividně mě měl rád jen, když dostal nějaký pamlsek, ale stále to byl můj přítel. Nejvíce jsem na něm miloval to, že nemluvil. Mohl jsem zůstat sám, jen se svými myšlenkami. Na rozdíl od dívky po mém boku. Obvykle mi příliš nevadilo, že neumí mlčet, ale dnes mi to z nějakého důvodu hrozně lezlo na nervy. Možná proto, že se o mě neustále starala, ať už o mé fyzické, či duševní zdraví. Nechtěl jsem, aby byla tak hodná. Zvláštně, když jsem jí to nedokázal opětovat.

"Ta výprava je čím dál tím podivnější," prohodila. Ušklíbl jsem se.

"Toho bych si bez tebe nevšiml." Vrhla na mě zlostný pohled, ale věděl jsem, že není doopravdy naštvaná.

"Myslela jsem to tak, že možná máme pátou indicii. Nejprve ti byla zima, poté teplo… v poušti je v noci přece také chladno."

Zasmál jsem se. "Ale já přece vím, že se musím dožít dne. To už jsem splnil. Slunce vychází."

Ona však jen luskla prsty. "Slunce. To je ono! Naše další část cesty… s ním možná má něco společného."

Zazubil jsem se. "Nebo prostě hledáš Neda i tam, kde nikdy není." Byl to náš soukromý vtip, ale ona se nezasmála. Její výraz prozrazoval pouze odhodlání a naději. "Kdyby tomu totiž tak bylo, znamenalo by to, že jsou vodítka úplně všude. Že každá věc, kterou uděláme, vede k cíli."

"No… a co si myslíš, že se ti tady snažím celou dobu říct?" odvětila nechápavým tónem. "Musíme nalézt slunce, ať už je to metafora pro cokoli."

"Jsme tam, kde jsme byli před pár minutami. Nemůžeš nalézt něco, co neexistuje. Nemůžeš se dotknout žhavého kotouče."

Převrátila oči. "To jsem neřekla. Víš co? Možná by bylo lepší, kdybychom na chvíli mlčeli." Byl jsem rád, že to pochopila. Něčím jsem jí už rozzlobit. Škoda, že jsem netušil, čím.

Nevnímal jsem, jak dlouho jsme kráčeli. Velbloudi pod tíhou nás i všech věcí museli být znavení. Nerad jsem jim přitěžoval, i když jsem věděl, že zvládnou mnohem více. Cítil jsem se jistěji, když jsem je využíval jen na nošení věcí, ne na jízdu, protože jsem tušil, že toho budou muset zvládnout mnohem více. Ale v tuto chvíli jsem byl rád, že se nesu, protože jsem nedokázal nést hlavu vztyčenou. Několikrát jsem za rytmických kroků dokonce málem usnul. Bránily mi v tom jen návaly obrovského horka, které se začaly střídat s nesmírným chladem.

"Nezdá se ti, že tento kaktus jsme už minuli?" prohodila Thea a ukázala na jeden, který se mi zdál zcela stejný jako ty ostatní.

"Možná," zabručel jsem.

"Proč si myslíš, že hvězdy chtějí, abychom bloudily v kruhu?" snažila se v rozhovoru pokračovat. Věděl jsem, že dlouho být zticha nevydrží.

"Nevím. Možná je to osud," odpověděl jsem a přemohl nutkání zavřít oči.

"Jsi unavený, viď?" zeptala se a povzdechla si. Nezmohl jsem se na nic jiného než na přikývnutí. "to nevadí. Mluvit budu já. Víš, pokud usneš... to je jedno. Prostě to není dobrý nápad. Začneme jinak."

"Proč? Proč to není dobrý nápad?" přerušil jsem jí a donutil se na ní pohlédnout. Vzápětí mi to však došlo. "Já…se nemusím probudit, viď?"

"Zkrátka a dobře, tu cestu najdeme. Cítím, že jsme blízko. Tady, v srdci, víš?" Mluvila tak mile, že jsem si musel připomínat, že láska mezi námi neexistuje. Vlastně jsem přestával věřit tomu, že lze na světě najít vůbec.

"Už se ti někdy stalo, že tvé srdce nemluvilo, ale přímo křičelo?" pokračovala. Pokývl jsem, i když jsem příliš nerozuměl tomu, co tím chce říct. "Mé nepovídá jen to, že jsem blízko cíli. Vypráví také o tom, že se ve vzduchu něco vznáší." Nadechla se. "Něco jako láska."

Na okamžik mi vypadla všechna slova. Rozčílila mě tím. Přece jsem jí jasně řekl, co si o tom myslím. Měl jsem podezření, že to buďto chce slyšet znovu, aby si byla jistá, že jsem si nerozmyslel, nebo mě chce přinutit, abych jí miloval. "Přestaň, Theo. Nic jako láska tady není." Pobídl jsem Neda k vyšší rychlosti. Jako tradičně mě neposlechl, takže jsem byl nucen pokračovat po jejím boku.


"Mýlíš se. Jen nedokážeš odpustit."

"Nemám ti co odpouštět. Řekla jsi, že je konec. Bez možnosti druhé šance. Vzala sis mou duši, copak ti nestačí? Proč mě prosíš, abychom zase mohli být spolu? Jen proto, že jsem s tebou šel na tuhle cestu? Předpokládal jsem, že dokážeme být jen společníky…možná dokonce přáteli. Ale potřebuje to čas."

Sklonila hlavu. "A jaký je vlastně rozdíl mezi přátelstvím a láskou?" Zauvažoval jsem nad tím.

"V podstatě žádný. A proto tě nemohu milovat předtím, než si k sobě zase najdeme cestu."

"Chceš, abych čekala?" pravila nevěřícným hlasem.

"Ne," zašeptal jsem. Věděl jsem, že toto možná všechno zničí, ale musel jsem jí říct pravdu. "Jen tě prosím, aby sis přestala hrát s mým srdcem. Já totiž nikdy nevím, co po mě vlastně chceš."

Zalapala po dechu a rty se jí začaly třást. Čekal jsem, že mi něco vyčte, ale ona jen pokývla. "Lásku. Potřebuji lásku. Když jsem ti řekla, že pro sebe nejsme stvořeni…mýlila jsem se. Když si myslíš, že to chce čas…dáme ho tomu. Ale já nebudu čekat věčně. Ani ty jsi nečekal. Jinak bys mi odpustil."

Zavrtěl jsem hlavou. "Ty jsi nic neudělala. Já mám jen strach, že další náš pád už neunesu."

"Přemýšlej o tom, prosím. Přísahám, že tě znovu nestáhnu." Přikývl jsem a skryl nekonečný smutek. Temný jako noc bez hvězd, hluboký jako oceán beze dna. Odvrátil jsem tvář. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Netušil jsem, proč se mi chce plakat, ale nemohl jsem.

Ticho však opět nevydrželo dlouho. "Aidene…" zašeptala. "Cítíš to?"

"Co?" otázal jsem se a bál se, že opět začne mluvit o lásce.

"Čerstvý vzduch. Je všude okolo nás." Na důkaz svých slov se zhluboka nadechla.

"To je samozřejmé. Nad námi se klene nebe," zasmál jsem se.

"Ale ne. Tohle je jiné. Nepřichází to z vrchu. Aidene…my míříme k východu!"

"Ale já nic necítím," namítl jsem. Po tváři jí přeběhlo zklamání a zmatek.

"Ono to tady je, věř mi!" Rozhlédla se kolem sebe a poté střelila pohledem k mapě. "Přímo před námi."

Podíval jsem se jmenovaným směrem. Spatřil jsem však jen stěnu z kaktusů. Usmál jsem se na Theu. "Ty myslíš…"

"Přesně tak," nenechala mě to doříct. Vzala do ruky kámen a zamířila. Poprvé jen neškodně uštípl kousek z živého sukulentu. Na druhý pokus však cosi kovově zarachotilo. Dveře se začaly otevírat, a já jsem spatřil rudé duny rostoucí pod blankytným nebem. Zazubila se.

"Tentokrát se, doufám, nehodláš přilepit."

Neodpověděl jsem, jen seskočil z Neda a vykročil. Nejprve jsem povrch otestoval jednou nohou. Nic se nestalo. Odhodlal jsem se ke kroku. Nelepilo to. Mávl jsem na ní, ať mě následuje. Zanedlouho jsme již před východem stáli oba. Zbývalo několik posledních kroků. Již jsem cítil přímé slunce na tváři. Začal jsem se usmívat. V tom okamžiku se ozvalo podivné prasknutí a ztratil jsem pevnou půdu pod nohama. Zakřičel jsem a ona se ke mně přidala. Ozval se úder a poté se dostavila bolest.

Pokusil jsem se zvednout. Celé mé tělo protestovalo, ale nezdálo se, že bych si až na pár modřin skutečně ublížil. Doplazil jsem se až k Thee. Tvář jí překrývaly vlasy a přerývaně oddechovala. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a pokusil se jí prameny odhrnout. Ona mi však pevně sevřela zápěstí a druhou rukou si je zastrčila za ucho sama. Poté konečně uvolnila sevření a posadila se.

"Nejsem zraněná. Nemusíš se o mě starat," zavrčela.

"Omlouvám se," pravil jsem a natáhl před sebe ruce v obranném gestu. "Chtěl jsem jen vidět tvou tvář. Víš…jestli tě něco nebolí."

Pokrčila rameny. "Vlastně na tom nesejde. Pohlédla vzhůru. "Potřebujeme žebřík."

Usmál jsem se. Byl to však výraz zoufalství. "Spíš jsme neměli spadnout dolů." Zaregistroval jsem, že se velbloudi nebezpečně nahýbají nad propast. "Tolik ke tvému slibu." Ta poslední věta byl vtip, ale ona zaťala pěsti.

"Víš moc dobře, že jsem přísahala, že nespadneš v lásce, ne do pasti. No, alespoň víme, že jsme ven měli jít po jednom." Udeřila do země. "Byli jsme tak blízko!"

"Přece…musíme se tam dostat," snažil jsem se jí uklidnit. "Vidíš? Tamhle vede cesta. " Ukázal jsem vlevo. Pohlédla tam, a zdálo se, že se trochu uklidnila. Samotného mě překvapilo, že je to vlastně tunel.

"No jo, ale co oni?" pokývla na Neda a Tora.

Trhalo mi to srdce, ale pokrčil jsem rameny. "Něco mi říká, že pád dolů by jim neprospěl. Přece jen, minimálně by si zlomili nějakou nohu."

"A to je tam chceš nechat?" zeptala se nevěřícně.

"Stejně by sem neskočili. Mají nějaký pud sebezáchovy," podotkl jsem. "Ani Tor není tak oddaný." Znovu vzhlédla.

"Asi máš pravdu. Takže navrhuješ…je tady nechat?"

"Pokud tě to utěší, oni stejně přežijí déle než my. Zvláště, pokud přijdou na to, jak setřást ze hřbetu zásoby."

"Co jsi to právě řekl?" zeptala se nezvykle ostrým tónem. Sklopil jsem oči.

"Že nepřežijeme."

"Ne, to potom. Aidene, vždyť oni opravdu mají všechny naše zásoby! Sakra!" Po tváři jí začaly kanout slzy "Teď už nemá cenu pokračovat dále. Zemřeme tady, ve stínu."

Chtělo se mi také plakat. Málem jsem s ní souhlasil. Ale něco ve mně to nedokázalo. S vypětím všech sil jsem se zvedl na nohy a natáhl k ní ruku. "Podej mi dlaň. Jdeme," pravil jsem a doufal, že to zní odhodlaně. Ona zaváhala, ale nakonec se usmála. Nejspíš se jí líbilo mé bláznovství.

"Až do posledního kroku společně?" zašeptal jsem. Ona se zmohla jen na přikývnutí. Společně jsme zamířili k jediné cestě dále. Neušlo mi, že se stále ohlížela. Nakonec jsem se ani já neohlédl. Při pohledu na dva páry trpělivých očí mě zabolelo u srdce jako nikdy dříve. Oni si mysleli, že se ještě někdy vrátíme. Když se svět ponořil do temnoty, již neexistovala cesta zpět.

"Ty asi nemáš lucernu, pochodeň, nebo tak něco, že?" hlesl jsem, když jsme hleděli do temnoty tunelu.

"Je to jedno," ozval se její hlas překypující pohrdáním životem. "Stejně nás už nevedou hvězdy. Spadli jsme do pasti."

"Já si myslím," začal jsem, i když jsem tomu doopravdy nevěřil. "Že ten labyrint je důmyslnější, než se zdá. Myslím, že cesta ven vede i tudy. Že se počítá, že sem spadnou i ti, kteří vědí, kde se nachází která past."

"Mám pocit, že se mýlíš. Kromě toho, právě stojíme na rozcestí. A já nevidím na mapu."

"Hm… vpravo," zamumlal jsem.

"Jak to víš?" zeptala se, a v hlase jí zaznívalo opravdové překvapení.

Pokrčil jsem rameny, i když to nemohla vidět. "Pravá cesta je ta pravá."

"Takže to bude levá, už jen ze zákonu schválnosti," rozhodla a pustila mou dlaň. Vyděsilo mě to. Slyšel jsem jen zvuky, jak kráčí po kamenech. Na okamžik se zastavila. Začala se mnou cloumat panika.

"Theo…Theo, kde jsi?" zaúpěl jsem. Místo odpovědi se však ozval zvláštní, tlumený signál, který zněl jako žuchnutí balvanu. "Co to bylo?"

"Já- já nevím," zašeptala vystrašeně a opět popošla, tentokrát blíže ke mně. Její dlaň zavadila o mou. Pevně jsem jí sevřel. "Dotkla jsem se stěny. Byla hladká…a…a ono to zadunělo."

"Právě jsi buďto spustila, nebo vypnula nějakou past," zasmál jsem se, i když na tom nebylo nic legračního. Poté jsem se skoro ani neodvážil dýchat. Nic se však nedělo. "Jdeme dále," rozhodl jsem.

"Děláš si legraci?" zaúpěla. Zatahal jsem jí za paži levým směrem. Rozhodl jsem se věřit jejímu nelogickému úsudku.

"Jak jsi vlastně o tom rozcestí věděla? Já bych šel rovně, a naboural."

Zasmála se. "Ohmatávala jsem stěny. Proč mě vlastně držíš?"

"Abychom se neztratili," vysvětlil jsem, ale oba jsme věděli, že je v tom mnohem více. Také jsem natáhl volnou ruku před sebe. Měla pravdu. Kamenné zdi byly hladké jako sklo. Toto už zcela jistě nebylo dílo přírody.

"Co si myslíš, že nás na konci sní?" otázala se po chvíli. Přišlo mi to jako zvláštní otázka, v takové situaci, ale donutila mě o tom přemýšlet.

"Možností je spousta. Slyšela jsi někdy o pouštních trollech?"

"To ne. Bude to něco pitomějšího. Možná nějaký had…?"

"Možná," zazubil jsem se. Na chvíli jsem se vedle ní zase cítil příjemně, navzdory tomu, co jsme právě prováděli. Náhle jsem dlaní na něco narazil. Zašmátral jsem po okolí.

"Další tunel," oznámil jsem.

"Kudy teď?" zeptala se.

"Vpravo!" zavelel jsem.

"Bude to vlevo, jsem si tím naprosto jistá," zamumlala. " A navíc, ty tunely jsou zde tři."

"Já jsem důvěřoval tobě, nyní je řada na tobě," podotkl jsem. Kupodivu mě poslechla. Ani jsem se nestačil zamyslet nad tím, jakou jsem učinil chybu. Můj pohled totiž upoutal jediný zářící nápis na stěně. Vysílal do okolí mdlé světlo. Ukázal jsem na to, aby si toho všimla i Thea.

Příliš temnoty pro život, příliš světla pro smrt.

Okouzleně jsem přistoupil a přejel po nápisu prsty. Byl tak kouzelný a pravdivý! Ani v nejmenším jsem ale nečekal, že mi na dlani ulpí třpytky, které se ještě více při kontaktu z kůží rozzáří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 4. června 2015 v 15:45 | Reagovat

Tato kapitola se mi hodně líbila. Zbožňuji to tvé popisování! Ani nevím, co dál napsat...

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. června 2015 v 15:56 | Reagovat

To mé popisování? Ehm...můžeš to přesněji definovat, prosím.
Ale jinak nesmírně děkuji!

3 stuprum stuprum | Web | 5. června 2015 v 4:49 | Reagovat

Mdlé světlo vyzařuju i já. :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. června 2015 v 6:56 | Reagovat

[3]: A to kdy? :-)

5 slunecnyden slunecnyden | Web | 20. června 2015 v 20:03 | Reagovat

Nechávám si schválně vždycky víc kapitol najednou - je to tak napínavé... Přijde mi to jako "nikdy nemůže být tak zle, aby nebylo ještě hůř"... vidím v tom odhodlání pro život - pořád jít dál. Jen doufám v happy-end. Jestli nebude, tak mě to naštve... ale nenech se ovlivňovat .-) Ju, a ještě neříkala náhodou Thea, že tam jsou podzemní chodby? Já bych to připomenutí asi dala do textu...

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. června 2015 v 20:45 | Reagovat

[5]: Děkuji moc, opravdu. No, jestli bude happy end, to popravdě ještě sama nevím. A ano, Thea to opravdu odhadovala, měla jsem to tam dát, máš pravdu. Děkuji za upozornění. Jde vidět, že se v psaní vyznáš.

7 slunecnyden slunecnyden | Web | 22. června 2015 v 17:42 | Reagovat

[6]: Je vidět, že čtu pozorně :-) Vybavují se mi scény před očima, tak jak je popíšeš .-) Fakt mě tenhle tvůj příběh baví .-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama