Oko bouře- kapitola II.

26. června 2015 v 7:00 | Karina |  Oko bouře
Tak, jsem tady s další kapitolou této povídky. Zjistila jsem, že to je příběh, kterému jsem dokázala dát asi nejsvižnější děj, tak doufám, že se vám to bude líbit, a sama jsem zvědavá, co se bude dít dále. Předem děkuji za všechny upřímné názory.
Mimochodem, Neanel vážně nemá štěstí, i když za tohle si z části může sám...


Kapitola II.

Být přítelem





Zbloudilé hory, současnost

Tahal se mezi hřebeny a plesy a marně hledal něco, co by mohlo sloužit jako úkryt. Přitom si byl jistý, že až sem prchnout nemohl. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně mu to dávalo smysl. Neměl koně, a přesto mu unikl z města. Jen proto, že se Tainer trochu zamotal ve změti uliček. Strážný u brány však mluvil jasně. Nyní se zdálo, že se nachází někde v horách, ale Tainerovi připadalo, že již prohlédl každou jeskyni, každou větší noru. Ten blázen přece nemohl být tak hloupý, aby se pokusil schovat v lese, kde na něj číhala spousta loupežníků a žoldáků! Ne, určitě zamířil ke skalám.

Jeho vlastní myšlenky však Tainera zarážely. Ten pošťák přece nebyl zase takový šílenec. To on. Muž, kterého chtěl zabít, jen konal svou práci. Přemohla ho přirozená zvědavost. Ale Tainer neváhal. Viděl jeho pravé jméno. Může ho skrze něj ovládat, hrát si s ním jako s loutkou. Musel se ho zbavit dříve, než ho to připraví o rozum. Koneckonců, nebude to první člověk, kterého zabil.

Stále však nemohl zapomenout na jeho jasný pohled. Než Tainer vytasil nůž, díval se na něj s nesmírnou důvěrou a pokorou. Kromě toho, nepochyboval, že umí bojovat. Přesto raději utekl. Tainer věděl, že si myslí, že to vzdá. On by v to na jeho místě také doufal, i když pochyboval o tom, že by se také vyhýbal potyčce. Ne. On by se pro svou hrdost pral až do poslední kapky krve. Nicméně, ty oči viděl u jediného člověka před oním pošťákem. Jen si nemohl vzpomenout, u kterého.

Jeho zničené myšlenky střídal strach. Měl dojem, že kolem něj poletují stíny. Nikoho neviděl, ale cítil v osamělých horách něčí přítomnost. Snažil se sám sebe přesvědčit, že je jen paranoidní, ale po chvíli si uvědomil, že se podvědomě vyhýbá všem místům, kde by na něj mohlo něco zaútočit. Naneštěstí to ale také byly možné úkryty.

Nejvíce ho na tom tížilo, že vlastně vůbec nevěděl, kde je. Znal jména, věděl, jakým směrem putuje, ale žádné z těch míst neznal. Všechna byla tak daleko od domova, tak daleko od lásky. Ztratil se již před dlouhými časy a s každou pohlednicí, kterou posílal, se vytrácela jeho odvaha. Věděl, že své dívce již nikdy nepoví pravdu. Nikdy jí neuvidí, a ona si bude myslet, že to tak Tainer chce. Ale on si jen nepřál, aby ho hledala. Zachránila ho tolikrát, a on se pro jednou chtěl ze svých problémů vyhrabat sám, ať to stojí, co to stojí. Nemůže na ní být donekonečna závislý.

Náhle ucítil další stín. Otočil se dokola, ale opět nikoho neviděl. Zavrtěl hlavou. Nikdo ho neměl proč sledovat. Pokud je to nějaké zvíře, hravě ho skolí. Vytasil dýku, aby se cítil jistější. Navíc, stále mu u boku visel meč. Nic ho neodvede od jeho snů. Byl si stále jistý, i když se zpoza skály vyplížil silně vypadající muž a přiblížil se k němu. Pohlédl za sebe, aby zvážil i další možnosti. Zjistil však, že ho obklopili i další takoví. Byla jich spousta, ale on stále věřil, že je dokáže nějak porazit. Štěstěna stála vždy při něm. Doufal, že mu sešle nějakou pomoc.

"Snad nechceš proti nám bojovat," zasmál se nejbližší muž. Mluvil přátelsky, ale v jeho hlase bylo i něco výsměšného. "Jestli sis nevšiml, je nás asi deset."

Tainer se pousmál. Rozhodl se hrát o čas, i když začínal pochybovat, že něco vymyslí. "Všiml. Ale také bych rád věděl, o co vám vlastně jde."

"Vypadáš bohatě," zazubil se muž. Tainerův výraz se změnil ve zmatený. Nevypadali jako loupežníci, právě naopak. Jejich oblečení bylo ušito z poměrně kvalitních materiálů, a ačkoli byli špinaví a měli zacuchané vlasy, bylo poznat, že jsou civilizovaní. Pokrčil rameny. Nemohl utéct, nemohl s nimi bojovat. Jeho těžce vydělané peníze zmizí, ale je pro svou sílu žádaný téměř v každém řemeslu. Nezůstane na mizině dlouho. Zaplatit jim bylo pod jeho hrdost, ale zdálo se to jedinou cestou k přežití.

"Co potřebujete?" zašeptal. Když se ptal, vzpomněl si na to, co chce on, a osvítil ho nápad.

"Všechno, co máš," odpověděl mluvčí zlodějské skupinky.

Tainer zaťal zuby a přikývl. "Kromě peněz bych pro vás měl nabídku."

Tmavovlasá dívka radostně zatleskala. "To se mi líbí. Posloucháme."

Polkl. "Právě se snažím dostat někoho, kdo…kdo jistě má své kontakty, jak přijít k velkým penězům." Vzpomněl si na svou oběť. Ano, sice pracoval jako pošťák, ale rozhodně nepůsobil jako chudák. "Jestli mi nemůžete, mohli byste také získat svůj podíl."

Zloději na sebe pobaveně pohlédli. Tainer to již nevydržel a sklonil hlavu. Nemohl uvěřit tomu, co právě dělá. Dívka k němu přistoupila. Vzala jeho dlaně do svých. Trhl sebou. Nesnášel, když se ho až na některé lidi někdo dotýkal. Její magické černé oči však přitáhly jeho pohled.

"Neboj se. Vždyť my tě nechceme zabít." Otočila se na své přátelé. "Nevěřím ti. Ale jsme pro. Máš odvahu a zvláštní energii. Stejně nemáme co na práci. Jen nám musíš říct, kudy máme jít."

Usmál se. Málem pochyboval o tom, že to není sen. Šlo to až příliš snadno. "To bych také rád věděl. Utíká přede mnou, schovává se, a já nevím kam. Ale jednou na něj dojde."

"Dojde," pronesla s neochvějnou jistotou. "Ale peníze asi nebudou jediným důvodem, proč ho chceš dostat, že ne?"

Zkoumavě si jí prohlédl. "Jak to víš?"

"Jen tipuji. Mimochodem, jmenuji se…Tamillira. Ale můžeš mi říkat prostě jen Tammy."

"A já jsem Lantiniel. Tin," vložil se do toho muž, který s ním mluvil jako první. ŘeklI ještě spoustu jmen. Tainer je sotva stačil vnímat, ale něco mu došlo- oni mu opravdu věřili. Většina z nich mu pověděla svá pravá jména. Nechápal, jak, ale něčím si je získal.

"Já jsem Tairenenil. Tainer." Neměl právě dobrý pocit z toho, že další lidi znali jeho pravé jméno, ale nemohlo mu to ublížit. On věděl to jejich. Tin mu položil ruku na rameno.

"Vítej mezi námi, příteli." Tainerovy pocity si protiřečily. Na jednu stranu měl radost. Někam patřil. Chovali se k němu moc mile. Navíc si mohl vyplnit své přání, a být v bezpečí. Na druhou stanu, netušil, kým jsou, jaké mají plány, a jestli ho přece jen nezabijí, až dostanou, co chtějí. Nezbývalo mi však, než s nimi putovat.


Slunce již dávno zapadlo, a mračná střídaly pásy hvězd. Tainer hleděl do plamenů a vzpomínal. Připomínalo mu to starý krb, u kterého se svou láskou sedával za chladných zimních nocí. Pamatoval si na ten klid a harmonii. Všechny starosti byly zapomenuty, a neexistovaly náročné a rozporuplné pocity. Jen milování a praskot ohně.

Tady to ovšem mělo do ticha daleko. Tammy hrála na dřevěnou flétnu tklivou a líbivou melodii. Doprovázel jí muž na podivný kulatý strunný nástroj, který Tainer nikdy neviděl, a to žil po boku hudebnice. Zaposlouchal se do smutné skladby a nechal bolest prostoupit celým svým srdcem. Z přemýšlení ho vytrhl až hlas ženy sedící vedle něj.

"Ty, Tainere…a po kom vlastně jdeš, a hlavně, proč?"

Semknul rty. Toto si chtěl zrovna nechat pro sebe, i když věděl, že se ho dříve nebo později zeptají.

"Po muži…který zná mé pravé jméno." Hudební nástroje utichly a všichni na něj zmateně hleděli. Tammy se jako první rozesmála.

"Ale to přece není žádný důvod. My také známe tvé jméno, a ty znáš naše."

"Ano. Jenomže právě proto toho nezneužijete. Stačí mu jediné slovo…a já budu muset splnit vše, co mi přikáže."

"Myslíš, že by toho byl schopen? Většina lidí je dost sentimentálních. Ty jsi mu přece důvěřoval. Málokdo by dokázal takhle ublížit svému příteli."

Tainer rozpačitě sklonil hlavu. "Samozřejmě. Jenomže problém je v tom, že jsem se s ním setkal jednou v životě. Neznám ho, a on nezná mě. Oba si chceme jen zachránit život. Já si potřebuji být jistý, že nikdo kromě vás nebude znát mé jméno, a on má na výběr- buďto přede mnou bude utíkat, nebo využije síly, kterou mu ta znalost dává."

Tammy se pobaveně zasmála. "A napadlo tě, že by od tebe bylo moudřejší mu to vůbec lehkovážně neprozrazovat, než se ho teď snažit zastavit?"

Tainera mimoděk napadlo, že tito poutníci jsou vlastně hrozně uvolnění. Většina lidí by ho buďto odsuzovala, že chce někoho zabít, ať má jakýkoli motiv, nebo by ho litovali, že se namočil do takového problému. Ale oni s ním jednali, jako by o nic nešlo. Zhluboka se nadechl a vysvětlil jim, jak k té šlamastice došlo. Čekal, že na něj budou hledět se soucitem, ale v jejich tvářích se odráželo jen chladné pochopení.

"No…jsi docela solidní blbec," prohlásil nakonec Tin. "Obětovat to všechno jen pro to, abys nějaké holce z opačné strany oceánu dokázal, že jí důvěřuješ…"

Tainera krutost těch pravdivých slov hluboce zasáhla. Chtěl se bránit. Když se však rozhlédl kolem sebe, zjistil, že ostatní si snad ani nevšimli, že něco takového bylo vyřčeno. Raději to nechal být.

"Copak ty jsi nikdy nemiloval tak hluboce, že jsi byl schopný udělat i nějakou nelogickou hloupost?" Byla to otázka, na kterou si myslel, že zná odpověď, ale neušel mu tázavý pohled, který si všichni přítomní posílali. "Co se děje?"

"Rozhodovali jsme se, jestli ti řekneme pravdu, nebo ne," zašeptala Tammy. "Ale vypadáš, že bys pro to mohl mít pochopení."

"O co jde?" zeptal se. Věděl, že se mu to nebude líbit, ale byl zvědavý.

Zhluboka se nadechla. "Patříme k Jezdcům z temnoty."

"Cože?" hlesl. Postavil se a klopýtal pár kroků, aby byl od nich dále. Cítil se zmatený. O této skupině téměř nic nevěděl, ale dala by se považovat za sektu. To, že pro své cíle šli i přes mrtvoly, mu nevadilo. Vždyť on v podstatě dělal to samé. Jejich největším přáním bylo zničit všechny, kteří je nějakým způsobem ohrožovali, aby se mohli jmenovat vládci, a změnit tak svět. I tuto touhu dokázal Tainer pochopit. Možná by svět pod jejich vedením byl i více v pořádku, než nyní. Ale oni si zakazovali cokoli a kohokoli milovat, aby jim láska nestála v cestě, což mu přišlo nelogické. Vždyť byli také jen lidmi! Navíc, aby něco takového dokázali, museli být absolutně bezcitní. To mu však k lidem, kteří ho tak mile přijmuli mezi sebe, a za nic ho neodsuzovali, vůbec nesedělo. Všechno tomu ale na druhou stranu příliš nasvědčovalo.

"Ale nemusíš mít strach. Považujeme tě skoro za bratra, a pokud budeš spolupracovat, nemáme nejmenší důvod ti ublížit. Ty k nám patříš, Tainere," ozval se jen z mužů.

"Ne, nepatřím," zašeptal, ale věděl, že to není pravda. "Nejde mi o to, jestli byste mi ublížili. Ale jste příliš zaslepeni svou vírou."

"Pojď si přisednout zpět k ohni, ať ti to můžeme vysvětlit," navrhla Tammy. Tainer však zavrtěl hlavou. "Tak zůstaň stát. Lidé rádi vytvářejí předsudky, a tohle je jeden z nich, bratře. My nemáme žádné kostely, žádné mešity, a kdo ví, co ještě, a hlavně žádnou církev, která by nám kázala, co máme dělat, a co smíme, a co ne. Každá skupina si žije podle svých vlastních pravidel. Pokud si nějaká libuje v masových vraždách, prosím, odsuď je, ale ne nás, protože si upřímně nepamatuji, kdy naposledy jsme někoho zabili. Možná to budou už dva roky. Stejné je to i s tou láskou. Jiní se jí možná vyhýbají proto, že nechtějí klamat svou víru, protože to všechno špatně pochopili, ale my na ní prostě jen nemáme čas. Upřímně, žiji v této skupině deset let, a tohle je poprvé, co několik týdnů nemáme co na práci."

Tainer si to pokoušel přebrat v hlavě. To, co říkala, znělo logicky, ale musí mít oči na stopkách. Věděl, že Jezdci z temnoty jsou výborní iluzionisté. Nejistě se přiblížil. "A co ti vaši bohové, Tamilliro?"

Trhla sebou. "Takhle mě neoslovuj. Pravdu ti už teď řeknu stejně." Párkrát vydechla a zase se nadechla, aby se uklidnila. "Žádní neexistují. Je to historka pro nováčky, aby nás poslouchali, než úplně pochopí naše cíle." Sjela ho pohledem. "Tedy, pro některé. Ty bys tomu nikdy nevěřil. Někteří jsou o tom bohužel tak přesvědčení, že tomu věří i poté, co jim vysvětlíme pravdu."

Pousmál se. "Máš mě dokonale přečteného. Ale takoví jste vy všichni, že ano?"

"My všichni, opravila ho. "Musíme se to naučit, abychom přežili." Tainer přikývl. Cítil se rozpačitě kvůli tomu, že ho takto mezi sebe brali. Dojímalo ho to, ale nemohl si být jistý, jestli jsou k němu upřímní.


Křišťálový les, dealerské doupě, současnost

Seděla v obležení střepů a objímala si kolena. Sledovala svého nového spojence, a stále nemohla uvěřit domu, že to všechno podniká. Ale pro svého koňského přítele byla ochotná v tom vytrvat. Pozoroval, jako se Neanel vrací z obhlídky.

"Není tady. Ale je slunečné počasí."

Ušklíbla se. "To je rozhodně informace, která nám zachrání život." Poté však zvážněla. "Takže si myslíš, že nás prostě nechal být?"

"Jasně," pokrčil rameny. "Nikoho by nebavilo obkličovat dům samotného. Nepůsobil, že by si tak rychle dokázal sehnat parťáka. Možná ani žádného nechce. Vypadal jako zapřisáhlý samotář. Prostě tady teď není, a my můžeme hledat toho tvého koně, ať to máme z krku."

Nechápala, jak to může říkat tak ošklivě, ale raději to nekomentovala. "A jestli ho najdeme?"

Znovu pokrčil rameny. "Vrátíme se domů. Nebo snad chceš zůstat tady?"

"Ne," sklonila hlavu. "Ale asi se mi po té vší špíně bude stýskat." Zazubil se. Ona se na něj ovšem dívala nechápavě. "Já to myslím vážně. Je to dobrodružství, které jen tak ve městě nezažiješ. Má to něco do sebe, i když nám jde o život a je to tak hnusné."

Stále se usmíval. Allyne spontánně napadlo, že kdyby se zvířata mohla zubit, vypadala by přesně takhle. Jeho špičáky byly neobvykle výrazné, a čelisti od sebe kousek vzdálené. Připomínal jí mládě nějaké nebezpečné šelmy při hře, ale působilo to mile. Zanedlouho promluvil. "To je zajímavý pohled na svět. Možná bych tě chtěl lépe poznat."

Pouze přikývla, ale měla chuť poskočit radostí. Vůbec ho neznala, ukradl jí koně, a právě mile se k ní také nechoval, ale bylo na něm něco, díky čemu mu chtěla být nablízku. "Kam chceš vlastně jí."

"No," přemýšlel. "Bude těžké v tak velkém městě najít toho muže, se kterým jsem koně vyměnil. Navíc, už tam ani nemusí být."

"Kdyby mě Xerain slyšel, jsem si jistá, že by přišel na zavolání, Ale hulákat na celé město je asi hloupý nápad."

"Možná, zamumlal. "Ale mám lepší!"

"Vážně?" Dívčina tvář se rozzářila.

"Ano! Zajdeme na snídani! Zvu tě." V duchu si přepočítával peníze ve své kapse. Musel doufat, že si Allyne vybere něco levného.

"Na snídani?" opakovala zmateně a nedokázala skrýt zoufalství.

"Samozřejmě. S prázdným žaludkem se špatně přemýšlí." Natáhl k ní ruku. Zaváhala, ale nakonec jí sevřela. Společně vystoupili na denní světlo a nasedli na koně. Zamířili k městu. Zdaleka zde nebylo tolik lidí jako v noci. Konečně to tady působilo klidně a v dáli byl dokonce slyšet šum šplouchajících vln.

"Něco mě napadlo," prohlásil náhle.

"Že bychom si mohli dát i oběd?" zamumlala.

Znovu se zazubil. "Ne, ale je to dobrý tip." Odmlčel se. "Nechtěla…nechtěla by sis se mnou někdy vyjet na projížďku lodí po řece?" Ukázal na vodu v dáli. "Znám jeden nádherný ostrůvek, není tam moc lidí…"

"Ty máš soukromou loď?" zeptala se s nadšením. V jejích očích se zalesklo něco, co ještě Neanel nikdy neviděl. Až fanatická radost. Musela moře opravdu milovat, stejně jako toho svého koně.

"To ne. Ale není problém si nějakou malou bárku vypůjčit. Majitelé nebývají moc opatrní."

Allyne se zamyslela. "Máš na mysli ukrást."

Zavrtěl hlavou. "Tak bych tomu neříkal. Lodě náhodou vracím, většinou v neporušeném stavu, a málokdy si všimnou, že vůbec zmizely." Pobavilo jí to, ale musela se znovu sama sebe zeptat, co to vlastně podniká, a především, s kým.

"Možná," rozhodla. Chtěla se ještě na něco zeptat, ale svá slova zapomněla, když procházeli kolem jednoho z pouličních stánků. Neanel se také zastavil a přemýšlel. Opravdu si nemohl dovolit jí koupit to, co jí rak zaujalo, ať už to bylo cokoli. Na druhou stranu, vyčítal si, že kvůli němu ztratila toho koně, když k němu měla takový vztah. Možná měla své peníze, ale nemohl si dovolit na to spoléhat. Musel jí to nějak vynahradit, aby uklidnil své svědomí. Povzdechl si.

"Chceš ten náhrdelník? Nebo tamten nůž? Ale za ty dřevěné sošky utrácet nebudu, jsou to zbytečné tretky, věř mi. Zato tamten luk…"

"Ty noviny," přerušila ho. "Musíš koupit ty noviny!" Upřela na něj prosebný a hodně zoufalý pohled. Překvapilo ho, že se nebránila tomu, že to koupí on, ale nedokázal odolat těm zeleným očím.

"Slovíčko ,prosím´ by nebylo?" ušklíbl se. Ani se na tu věc nepodíval, jen výtisk podal prodavači. Zalovil v kapse a vytáhl několik drobných. Když jimi platil, zaťal zuby. Dívka si od něj noviny převzala. Rychle nalistovala nějakou stranu a se zmateným výrazem se začetla. Neanel se ušklíbl.

"Stejně nechápu, k čemu ti to je. Je to jen snůška žvástů. Většina ještě k tomu manipulačních nebo lživých."

"Já vím," hlesla. "Ale tady píšou o Xerainovi!"

"Cože?" vydechl. Podala mu výtisk. Divoký hřebec našel ráj svého srdce, zněl titulek. Neanel začal číst. Musel každou větu přelouskat několikrát, aby tomu uvěřil.

Za včerejší noci policie marně pátrala po zbloudilém koni, který se volně proháněl ulicemi poté, co utekl svému majiteli. Ten smutně vypráví: "Vyměnil jsem ho za svého s nějakým pobudou. Okradl mě! Neřekl mi, že je neovladatelný. U něj působil klidně." Jednotka, která měla za úkol hřebce odchytit, však veřejnosti vzkazuje, že se již nemusí obávat. Kůň byl viděn, jak prchá z města, směrem ke Zbloudilým horám, kde jistě našel smysl svého života.

Článek ještě pokračoval, ale nebylo v něm nic důležitého. Jen výpovědi svědků.

"Takže," vydechl Neanel. "Hledíme tady úplně zbytečně." Vrhla po něm vražedný pohled.
"Jdeme do hor."

"Neblázni," rozesmál se. "Víš, jak jsou obrovské?"

"To je jedno. Jsi tulák, ne? Musíš být zvyklý putovat." Odmlčela se. "Slíbil jsi mi to."

"O sebe se nebojím," zašeptal. "Ale je to těžší život, než si asi myslíš. Prakticky stále existuješ s tím, že víš, že se nemusíš dožít dalšího rána. Pořád tě chce někdo nebo něco dostat. Zoufale toužím po domově." Usmál se. "Ale přitom víš, že kdybys ho našla, po tuláckém životě by se ti stýskalo. Nic ti nevynahradí ten pocit, že tvůj život spočívá jen ve tvých rukou." Na cestách se za jediný den naučíš to, co by ses z knih snažila vyčíst tisíce let." S těmito slovy vykročil. Následovala ho.

"To bylo krásně řečeno. Vždycky jsem vlastně cestovatelům záviděla. Vím, že si někdy přeješ klidný život, ale tolik toho znáš. Když jsi hledal ty klíče, mumlal jsi něco o bývalém domově. Takže znáš oba způsoby života, a přesto to nevypadá, že bys z tohohle byl nějak deprimovaný."

Pokrčil rameny. "Mám všechno, co si kromě střechy nad hlavou může člověk přát. Práci. Jídlo. Občas i peníze."

"A…přátelé?" zeptala se opatrně.

"Nepotřebuju přátelé. Bývají s nimi jen problémy." Chvíli na něj jen nevěřícně hleděla.

"Každý někdy potřebuje někoho po svém boku. Vím, že si samotu asi nepřipouštíš, ale co uděláš, když tě něco trápí?"

"Vypořádám se s tím sám, Allyne. A jestli ne, alespoň nezůstane nikdo, kdo pro mě bude plakat."

"A…" rozhodila bezmocně paže. "Opravdu jsi nikdy nikoho neměl rád? Jen sám sebe?"

"Nemám se rád." Málem jí poskytl zápornou odpověď i na první otázku, ale uvědomil si, že ona mu chce jen pomoct. I když tím vyptáváním celou situaci jen zhoršovala, snažila se. Nemohl jí takhle krutě lhát. Povzdechl si. "Jo. Jenomže všem těm lidem jsem ublížil."

Pevně si skousla spodní ret a přikývla. "Nikdy není pozdě to napravit." Neodpověděl. Před nimi se rozprostíraly modře zbarvené skalnaté hřebeny, koupajíc se v jasu Jitřenky. Dvojice stála na jejich úpatí, vstupujíc do nového života.

"Allyne," oslovil jí Neanel po chvíli. "Co se týče téhle výpravy…pořád nevím, jestli si dobře uvědomuješ, jak dlouho budeme putovat. Xerain odsud může kdykoli odejít, a už nebudou žádné noviny, ze kterých bychom se to dozvěděli."

Hrdě pozvedla hlavu. "Ne. On cítí, že jsem tady. Myslím si, že z našeho města utekl jen kvůli strachu. Kdyby ho chytili, neměl by hezký život. Asi by ho využívali do nějaké války, je dost silný, i když ne nejrychlejší na světě. Ale teď se mu určitě stýská." Její hlas se zlomil.

Neanel převrátil oči. "Je to zvíře. I kdyby si takové věci uvědomoval, myslíš, že by třeba věděl, že ho chtějí využít na boj?"
"To přímo ne. Ale má dobře vyvinuté instinkty. Myslím, že cítil, že mu lidé z města chtějí ublížit." Trvala si na svém.
Neanel pokývl. Sice tomu úplně nevěřil, ale neznělo to zase tak nelogicky. Ale jedné věci stále nerozuměl. "Každopádně, Xerain by nepřipadal tak nezkrotný, aby utekl od lidí, a nenechal se chytit. Zdál se mi právě dost pokorný. Věř mi, že o koních něco vím."

Allyne se upřímně rozesmála. "Xerain a pokorný? První týden, co jsem se s ním znala, mi sotva dovolil se ho dotknout." Povzdechla si. "Na to jsem se tě chtěla také zeptat. Jaký trik jsi použil, že tě nechal takhle na sobě jet, i když z tebe musel cítit nepřátelství?"

Pokrčil rameny. "Žádný. Nebo o tom minimálně nevím." Odmlčel se. "Jestli jeho instinkty fungují tak, jak povídáš, možná věděl, že jsem v nebezpečí."

"Jo," zamumlala nepříliš přesvědčeně. "Ale byl jsi pro něho cizincem. Nevidím důvod, proč by ti měl chtít pomoct. Sympatiemi to nebude, a pochybuju, že jeho sentimentalita je na takové úrovni jako ta lidská."

Nakrátko se vítězně usmál. "Vidíš, že koně nejsou stejní jako lidé. Ale třeba chtěl, abychom se my dva potkali."

Ušklíbla se. "Nech si to. Člověk by málem řekl, že se mě snažíš okouzlit."

"Jde vidět, že mě neznáš. Nechodím kolem horké kaše. Řekl bych ti to rovnou." Nelhal. Ale zároveň neměl pravdu. Teprve teď si uvědomil, že se na ní vlastně snaží udělat dojem podvědomě. V duchu zaklel. Musí toho nechat. "Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak."

"Ne, neomlouvej se," usmála se. "Mně se to líbí."

Chvíli na ní jen překvapeně hleděl. Kdyby se s ní pokoušel něco mít, byl by šťastný, že to jde tak snadno, ale on nechtěl opakovat staré chyby. Rozhodl se, že jí za žádnou cenu nesmí dávat marné naděje. Sesedl z koně. Sebral kámen, který viděl v trávě. Položil ho na lysé místo. To samé udělal s dalším.

"Neaneli," oslovila ho. "K čemu je tohle?"

"Ohniště. Pomůžeš mi?"

"Ale…my musíme pokračovat! A stejně nemáš co uvařit."

"Je jedno, jestli ztratíme pár hodin, nebo se tady budeme potloukat hladoví. Je to o štěstí, jestli Xeraina najdeme, nebo ne. Kromě toho, já jídlo mám." Vytáhl z kapsy několik sucharů. "Na horší časy. Jsou hnusné, ale když se opečou, ujde to."

Zmateně zamrkala. "Je to jídlo, i když pochybuji, že lidské, tak jako tak. Sníme ho za cesty."

"Rána tady jsou chladná. Chci se zahřát. Je mi zima."

Zlostně zavrtěla hlavou. "Tobě je prostě úplně jedno, jestli Xeraina najdeme, nebo ne."

Ušklíbl se. "Můj kůň to není." Opřel se dlaní o její stehno, což bylo nejvyšší místo, kam dosáhl, když seděla na hnědákovi. Neudělal to schválně. Uvědomil si to, až když ho prudkým pohybem odstrčila. Neanel by přísahal, že jí slyšel tlumeně zavrčet. "Ale samozřejmě, že ho chci najít. Jen na tom, kdy, nesejde. Je hloupost mučit se hnusným jídlem a cestou bez odpočinku. Někdy na něj není čas, Allyne."

Dívce se zaleskly oči. "Ale já ho potřebuju! Je částí mé duše, musím ho mít po svém boku. Je…je to můj jediný přítel."

Sklonil hlavu. "Tak dobře. Budeme pokračovat, abychom byli vyčerpaní." Chtěl pokračovat ve výčtu nevýhod, a při řeči mimoděk propletl své prsty s jejími. Nadechl se, ona se mu však v tom okamžiku vytrhla. On si to ale neuvědomoval. Byl zvyklý se dívek co nejvíce dotýkat.

"Nechápu, co to děláš." Její hlas překypoval jedem. "Neznáme se, a nikdy znát nebudeme. Splatíš mi dluh, a je konec, rozumíš? Už nikdy se neuvidíme." Ztišila hlas. "Ovládej se, prosím."

"Neříkala jsi, že ti to nevadí?" Snažil se zakrýt svůj stud.

"Nevadí mi, když mi lichotíš, nebo se mnou dokonce flirtuješ. Kdyby ses ke mně pokusil chovat mileji i jindy, asi bych ti to i oplácela. Ale co mají znamenat ty důvěrné doteky? V té boudě jsem se nechala obejmout jen proto, že jsem si myslela, že i ty v mé náruči hledáš bezpečí. Ale teď vidím, že máš asi jiné plány."

"Máš sílu? Tak se braň. Už jsem se snad o něco snažil, když jsem viděl, že opravdu nechceš?" Tenhle rozhovor ho začínal uvádět do rozpaků.

"Snažím se ti říct, ať s tím přestaneš úplně. Ty jsi asi zažil něco, co tě to nutí dělat, viď? Zlomené srdce? Mrtvá láska? Dobře. Ale já nejsem tvůj obětní beránek."

Odvrátil tvář a jeho rysy ztvrdly. "Ne, Allyne. Jen jsem byl dlouho zvyklý, že mi každá dívka podlehla. Nemiloval jsem jejich srdce, jen těla, chápeš? Podvědomě se snažím tam, kam jsem kdysi chtěl, dostat i tebe. Ale přísahám, že jsem se změnil. Nechci…"

"Víš, co já nechci?" zavrčela. "Slyšet sladké řečičky. Člověk se nikdy v nitru nezmění, ať se snaží, jak chce. Nepotřebuju, aby to se mnou dopadlo, jako s tvými dalšími. Také jsi je znal dva dny? I když tipuju, že ještě míň. Mohl by ses alespoň pokusit vyjádřit, že je ti to líto."

"Allyne, sesedni, ať ti můžu hledět do očí, a poslouchej mě, prosím. Já…"

"Díky, že jsi mi řekl pravdu. Sbohem," zašeptala, a její kůň vykročil. Neanel chvíli běžel po jeho boku.

"Ne, Allyne. Všechno ti vysvětlím, chápeš? Nikdy jsem ti nechtěl ublížit! Nemůžeš prostě odejít! Sama se tady ztratíš a…" Jeho nohy však už těm koňským nestačily. Sledoval jen mizící záda. Povzdechl si. Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že by jí dohnal, ale byla rozčílení. Mávl nad tím rukou.

"Však ona se za chvilku vrátí. Udělám jí mezitím jídlo, a pak se jí omluvím," mumlal si pro sebe. "Stejně nechápu, proč se tak naštvala. Asi jsem s ní měl jít bez řečí. Bojí se, a já jsem jí s tím svým přiznáním moc nepomohl." Pohlédl na svého hřebce, a teprve teď si uvědomil, že mluví vlastně s ním. "Ne. Ona se nevrátí." Sklonil hlavu a nechal skanout několik slz. "Je moc pyšná. Ale já…já o ní mám strach." Věděl, že je to pravda. Chvíli jen seděl a nechával se pohltit výčitkami svědomí. Nakonec zvedl hlavu a usmál se na hřebce. "Ona by tě určitě pojmenovala, kdyby mohla. Udělám to za ní. Budeš se nazývat…Thar. Ano, Thar. Ve starobylých jazycích to znamená bolest, víš? To je přesně to, co teď cítím." Zvedl se a vyšvihl do sedla. Sledoval její stopy, ale vítr je příliš rychle rozfoukával.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Cathy Lady Cathy | E-mail | Web | 26. června 2015 v 13:10 | Reagovat

Páni! Takhle kapitola se mi hrozně líbila, a těším se na další!
Sem tam jsem se v tom zamotala, ale to jsem se totiž zamyslela nad celou touto povídkou. Máš talent na měnění děje. Chvíli to vypadá klidně, ale najednou se všechno zbortí. Jen tak dál!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. června 2015 v 13:31 | Reagovat

[1]: Vážně? To jsem moc ráda.
O něco později to bude trochu vysvětleno ještě jednou, snad ti to pomůže.
A ještě jednou děkuji. Je to asi tím, že přesně tak je to s mou náladou. Chvíli se cítím dobře (klid), a pak přijde pád. Proč si myslíš, že se to jmenuje Oko bouře?

3 Vanessa Vanessa | E-mail | 1. července 2015 v 17:39 | Reagovat

Myslím si, že je to výborná povídka. Já osobně mám ráda, když se řídíš víc svým nitrem jako tady. Já to dělám u všeho. Reaguji na podněty všeho druhu. U tebe je to taky znát. Ono zase všechno napíšeš podle nálady, ale máš konstrukcí děje a když se naštvaná, tak tam přidáš nějakou odplatu, nebo něčeho podobného. Trainera jsem trochu odbyla, protože scéna jen s ním je trochu nudná. Ale s Allyn a s ním je to zábavné. Allyn je nadprůměrná postava, ale mne zatím nijak nepřirostla k srdci. Píšeš jako vždy napjaté až tu dostávám šoky, když vidím, že není pokračování. Takhle mě mučit!

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. července 2015 v 20:26 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu. Upřímně, toto není psáno v naštvání, toto jsem plánovala, má to význam pro zbytek příběhu.
Co se týče Tainera...no, ta scéna se ti nudná zdát může, ale je docela klíčová, protože on jednak potká Tammy, a jeho chování by bez této kapitoly nedávalo smysl.
Allyne vypadá docela nudně, ale upřímně, ona má i svou temnou stránku, jenže to hodlám prozradit až později.

5 Vanessa Vanessa | E-mail | 1. července 2015 v 21:50 | Reagovat

[4]: To byl pouze příklad. Na temnou stránku Allyn se moc těším. Dobrá, uff, že jsem si to přečetla. Bylo to rychle, ale i přesto. Držím palce do dalších kapitol!

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. července 2015 v 21:58 | Reagovat

Rozumím ti. Myslím, že rychle to stačí, je to opravdu jen pro pochopení. No, oproti jiným postávám ta stránka zase tak temná není, ale pokud to neodhadneš předem (i v této kapitole je k tomu malinká nápověda, mimochodem), asi tě to trochu překvapí. Jinak, moc děkuji!

7 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 4. července 2015 v 17:46 | Reagovat

Náhodou, na mě ta scéna s Tainerem docela zapůsobila. Je taková přirozená a má takovou intenzivní atmosféru, že by člověk až zatoužil sednout si k ohni s Jezdci z temnoty, nebo se k nim rovnou přidat :) Ale možná to tak beru, protože mám slabost pro Tainera.

Allyne a Neanela jsem si taky oblíbila, kdoví proč spíše malinko víc Neanela, protože Allyne je na můj vkus jednoduše příliš sympatická :) Na jejím místě bych se v mnoha situacích zachovala stejně. Samozřejmě toho o ní díky tvému vyprávění vím trošku víc než obyčejný čtenář, ale ani tím se mi nezprotivila. Ačkoli, jak jsem říkala, Neanela mám malinko radši. (a modlím se, abych jeho jméno napsala správně. Třikrát jsem si to kontrolovala, ale pořád nevím, kam patří "a", kam "e" a jestli tam náhodou není i nějaké "i". Taková jména je čert dlužen, sama jich mám asi pět a hrozně se mi pletou s tvými :) )

Tak či tak, po technické stránce bych řekla, že tahle povídka dokonce předehnala i všechny ostatní a je podle mě to nejlepší, co jsi kdy napsala. A po stránce příběhu nemůžu říct, protože mně se líbí všechny tvé povídky stejně, některé sice možná více než jiné, ale stejně mě nedonutíš vybrat jen jednu. Ale víš co, kdybys mě už donutila, tak to asi přeci jen tahle bude, kvůli té krásné temné atmosféře a nádherně zločineckým postavám :)

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. července 2015 v 19:12 | Reagovat

[7]: Uhm...uvědomuješ si, že polovina z toho, co mu Tammy a spol. řekli, není tak úplně pravda, že jo? :-)

Neboj, Allyne bude nesnesitelnější, a nejen kvůli tomu...tomu, co ostatní čtenáři neví.

Komolení jmen je v pořádku, vždyť já to také dělám. Ono je to konkrétně u Neanela asi tím, že on se vlastně původně měl jmenovat Nianel, ale pletlo by se mi to s jednou postavou, která má podobné jméno, ale jako Nianela jsem ti ho představila.

Děkuji moc za krásný komentář, jsem moc ráda, že se ti povídka líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama