Splněné sny

21. června 2015 v 12:52 | Karin |  Jednodílné příběhy
Tak, jsem tady s další povídkou do projektu od Terky M. tentokrát na měsíc červen, s názvem Splněné sny. Je to asi povídka, kterou jste u mě vážně nečekali. Jednak je jakoby psána deníčkovou formou, a to zpracování také není na mě moc klasické. Jen chci říct, že od toho moc nečekejte, je to spíše na odlehčení a pobavení, protože ten nápad jsem dostala včera v noci, a opravdu nemám čas ho rozvést, jelikož uzávěrka je zítra. Stejně ale doufám, že se vám to bude líbit!
P-S.: Terce se chci tímto také moc omluvit. Vím, že jsem psala, že popřemýšlím o tom, že budu psát kratší povídky a články, ale nejde to. Opravdu to neumím. Už tak nepíši úplně všechno, co bych chtěla, aby to nebylo moc dlouhé. Jednodílné povídky je hloupé dělit, a u vícedílných je ten problém, že já to mám naplánované tak, že dává smysl vždy jen celá kapitola, její části samostatně působí jako vata. A články prostě krátké opravdu psát neumím




První den

Ano, opravdu to došlo tak daleko, že jsem si začal psát deník. Doufám, že toto nikdo neuvidí, protože bych si tím na oblíbenosti moc nepřidal. Dnes je každopádně první den něčeho, co má být dobrodružství. Splněný sen. Ale ne pro mě.

Nechápu to. Já vím, že jsem to poslední, co tátovi zbylo, ale obvykle o mě ani nezavadil pohledem. Zatímco teď mi nabízí, že si uděláme prázdniny v jedné rybářské vesničce. Z jeho vyprávění jsem pochopil, že bude malebná…jenomže já tam nechci. Chci být doma, a donekonečna kreslit své obrazy, které jsou mou jedinou útěchou. Ale on chce rybařit, a mě na to nezbyde čas. Stejně nechápu, co na tom chytání ryb má. Je to jen otravná povinnost, abychom se mohli najíst, ne zábava.

Vyšel jsem na terasu. Všude kolem nás byly jen dřevěné domy, tráva a stromy. Skutečně to tady bylo nádherné. A v tom je právě ta potíž. Nechápu, v čem je tedy ta rybářská vesnice lepší. Je tam více smradu. Když jsem se na to táty zeptal, odpověděl mi zhruba toto:

"Synku, mýlíš se. Vůbec to tam nevypadá jako tady. Představ si to- přímo středem města protéká řeka! V té budeme lovit, víš? Proplouvá tam spousta lodí. Bydlí tam spousta lidí, není to vůbec osamělé místo jako zde. Věř mi, že je to mnohem, mnohem krásnější."

S těmi lidmi to byla potíž. Neměl jsem je rád. Miloval jsem je kreslit, to ano, ale nerad s nimi jakkoli mluvil. Po několika sekundách mě začali nesnášet, a já jsem nesnášel je.

Nicméně, byl čas vyrazit. Vzal jsem několik posledních vaků a nastoupil do naší lodě. Obvykle jsem si plavbu užíval, ale tentokrát jsem byl příliš naštvaný, že tam musím plout. Nebe bylo zářivě modré, ale mé pocity nikoli. Měl jsem s sebou plátno, ale nechtěl jsem malovat. Věděl jsem, že by ty obrazy byly příliš temné.



Druhý den

Ano, měl bych si psát data, ale komu se s tím chce obtěžovat? Prostě je nějaký letní den. Dnes jsme se dostali na místo určení. Musím uznat, že to tady opravdu je krásné. Řeka protékající mezi ulicemi se křišťálově třpytí. Klene se přes ni spousta překrásných mostů. Létá tady spousta racků. Miluji racky. Dobře se kreslí, jak jsem stihl zjistit. Jen to kazí davy lidí. Nemuseli by tady vůbec být.

Hned, jak jsme vystoupili z lodě, přišla další rána. Táta mi s úsměvem oznámil, že když tady byl poprvé, spřátelil se s nějakou ženou. Myslel jsem, že se ubytujeme někde v hotelu, nebo prostě budeme spát na odlehlých místech pod širákem, jako jsme to dělávali, když jsem byl dítětem. On prý chtěl společnou dovolenou, jen se mnou. Ale teď vím, že to byla jen lest. On chtěl za ní, a já jsem byl jen taková přítěž, kterou bůhvíproč bere sebou.

Zatím jsme si do jejího domu dali jen kufry, ale není mi sympatická. Připadá mi trochu vyšinutá. Přivítala nás se zástěrou a rybím koláčem. Dobře, ale ona si očividně spletla nějaké koření, protože ho posypala cukrem! Nebo si myslí, že když se to jmenuje koláč, osladit se to musí. Deníku, umíš si vůbec přestavit, jak to chutná? A aby toho nebylo málo, donutila nás si ho vzít sebou. Při nejbližší příležitosti ho vyhodím do nějakého koše. Táta se sice tváří, že to zase tak hnusné není, ale jeho kyselý výraz mluví za vše.

Celý den jsme se pokoušeli rybařit. Chytili jsme úžasný jeden kbelík ryb a tři staré boty. Jedna z nich nám pravděpodobně sežrala návnadu, protože jsme jí již nenašli. Našel jsem další rozdíl mezi domovem a tímto místem. Je tady horko. Třikrát jsem tátovi navrhoval, ať jdeme rybařit někam do stínu. On si ale očividně myslí, že ryby berou, jen když si rybáři připadají jako smažení. Po chvíli jsem s ním raději přestal mluvit. To ale začal pro změnu on.

"Víš, že Lenna má i děti? Myslím, že se s nimi spřátelíš. Jmenují se Sallia a Xaemer. Dnes večer se s nimi asi uvidíš."

Podezřívavě jsem si ho změřil. Měl jsem tušit, že něco takového plánuje. "A…jak jsou staří?"

Usmál se. "Xaemerovi je osm. Sallia je jen o rok mladší než ty."

"Děláš si legraci," zavrčel jsem. Ale byl jsem rád, že mi to řekl. Alespoň jsem věděl, komu se mám vyhýbat. Děti mi nevadily. Neodsuzovaly mě a bylo to s nimi snadné. Neskrývaly své pocity, aby mi najednou mohly říct, že mě nenávidí. Zato o setkání s tou holkou jsem nestál. Byl jsem rád, že jsme tady jen na týden. Umínil jsem si, že jí sotva pozdravím.

Když jsme se večer vrátili do Lenniného domu, mé přání se vyplnilo. Sallia se prý teprve vracela domů. Co se týče Xaemera, je moc roztomilý. Jeho úsměv mi prozářil celý den jako slunce. Chtěl jsem si s ním hrát. Dokonce mě o to prosil. Ale musel jsem říct, že jsem unavený, a odejít do postele, abych se nesetkal se Salliou. Byl jsem rád, že je nenapadlo mě ubytovat v jejím pokoji. Místo toho jsem spal na matraci na zemi v hlavní místnosti, ale nevadilo mi to.


Třetí den

Začínal jsem mít podezření, že mám vážně ohromné štěstí. Když jsem se přišel nasnídat, bylo mi řečeno, že ta holka stále spí. Navíc, s tátou jsme se dohodli, že dnes půjdeme rybařit až odpoledne, protože jsem vstal pozdě, a bude tam příliš moc rybářů. Tvrdí, že odpoledne by se to mělo trochu vylidnit.

I jídlo bylo překvapivě dobré. Až na to, že to byla zase ryba. Tentokrát však opečená nad ohněm, a překvapivě bez cukru. To ale neznamenalo, že by se dnes Lenna nechovala šíleně. Celý den chodila po domě v plavkách, ačkoli se neplánovala jít koupat. Ne, že by si to nemohla dovolit, ale přišlo mi to trochu zvláštní. Táta sice tvrdil, že je to normální, ale mě to připadalo podivné.

Když jsme seděli na terase a já jsem se pokoušel nakreslit hejno ryb, přišel ke mně Xaemer, jestli si nezahrajeme kopanou. Souhlasil jsem. Dlužil jsem mu to za včerejšek, a navíc mě to docela bavilo. Napůl jsem čekal, že míč bude mít tvar ryby, nebo něco podobného, ale naštěstí byl jen pokreslen motivy lastur. Postavil jsem se do nízké dřevěné branky a snažil se jeho kopy neproměnit v góly.

První míč kolem mě prosvištěl. Ale to jen proto, že jsem ho podcenil. Ten kluk měl sílu i přesnost. Skoro to vypadalo, že trénuje každý den. Cítil jsem se trochu zahanbeně, ale některé míče jsem náhodou chytil. Začínalo mě to opravdu bavit. Bolely mě od samého usmívání koutky.

Jedním uchem jsem mezitím poslouchal rozhovor táty a Lenny. Asi si mysleli, že je neslyším, ale to by nesměli tak křičet.

"Myslela jsem si, že si spíše budou rozumět Sallia a Ailen. Ale jak se tak dívám, on se jí vyhýbá. Zato Xaemera má docela rád."

Táta si povzdechl. "Vždyť on se jí vyloženě vyhýbá. Myslel jsem si, že se to změní, protože Sallia je hrozně hodná, ale on jí ani nedá šanci. Ale říkal jsem ti, že se hodně krát s dívkami spálil." Děkuji, tati, že respektuješ soukromí mého života.

To bych ale nebyl já, aby se něco nepokazilo. Na terasu vystoupila mladá dívka. Chvíli jsem nechal hry a jen na ní hleděl. Nebyla příliš vysoká, ale ani malá. Sice na sobě měla také jen plavky, ale stékala jí po snědé kůži voda, takže jsem hádal, že se prostě byla ráno osvěžit. Černé vlasy měla spletené v copu, který jí sahal až k pasu. Její tyrkysové oči jiskřily. Byla krásná, to jsem musel uznat. Ale právě proto jsem s ní nechtěl mít nic společného. Chvíli na nás pobaveně hleděla, jak se snažíme hrát kopanou. Náhle vstala a přistoupila k nám. Všichni jsme na ní nechápavě hleděli.

"Ahoj," pozdravila nás. "Ta hra vypadá zábavně. Můžu se připojit?" Stejně jsem jí nemohl odpovědět ne, když už držela míč v rukou. Jen jsem pokývl. "Já jsem Sallia. Ty se jmenuješ Ailen, viď?" Natáhla ke mně ruku.

"Hm," zamumlal jsem a potřásl si s ní. K mému úžasu se zasmála.

"Ty toho asi moc nenamluvíš, viď?"

"Já raději hraji," zamumlal jsem. Pokývla. Stále se usmívala. Nechápal jsem to. Musel jsem jí lézt na nervy. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlel a postavil se do brány. V okamžiku jsem však zjistil, od koho se Xaemer naučil tak úžasně hrát. Ona kopala tvrději, než já.

Když jsem dostal asi pátou ránu do břicha, naštval jsem se. Postavil jsem se vedle ní a pokynul rukou k bráně. "Teď ty."

"Ale nespoléhej na to, že se přese mě trefíš," ušklíbla se. Myslel jsem, že přehání. Ale pravda byla taková, že jsem dal jen jediný gól, a to, když se ohlédla za hejnem racků.

Deníčku, nebudu ti lhát. Okouzlila mě, i když jsem se tomu bránil. Ale nechtěl jsem jí to dát najevo. Bál jsem se, že by udělala další krok. Ona se na mě však stejně stále tak nádherně usmívala. Byly chvíle, kdy jsem se přistihl, jak jí to oplácím.



Kdovíkolikátý den

Možná jsem si ta data měl přece jen psát. Pořád jsme jen rybařili, a já jsem začínal ztrácet v čase. Táta sice tvrdil, že zítra odjíždíme, ale já jsem měl podezření, že jsme tu mnohem déle, než šest dní. Nyní jsem seděl na terase a…překvapivě kreslil. Lidé kolem mě říkali, že mě to musí jednou přestat bavit, ale já jsem o tom pochyboval. Náhle mi někdo položil ruce na ramena. Trhl jsem sebou. Otočil jsem se. Jistě, mohl jsem čekat, kdo to bude.

"Toto už nikdy nedělej!" obořil jsem se na ní. "Málem jsem kvůli tobě pokazil mrak." Neudržel jsem se a rozesmál, když mi došlo, jak hloupě to zní. Ona se smála také.

"Promiň, ale volala jsem na tebe. Asi jsi byl moc zabraný do kreslení." Odmlčela se. "Mamka a tvůj taťka s tím souhlasili. Nechtěl bys se mnou vyjet na projížďku lodí do jedné zátoky? Jsem si jistá, že se ti tam bude líbit. Je to krásné místo na umění."

"Já nekreslím. Já maluji," podotkl jsem a pro efekt jí ukázal špinavou paletu. Zamyslel jsem se nad její nabídkou. Byla ke mně milá. Nechápal jsem, proč. Musela mít nějaké své plány. Ale nedokázal jsem jí říct ne. Alespoň jsem se pro dnešní ráno vyhnul rybaření, i když jsme už dlouho nechytili žádnou botu. "Kdy vyrážíme?"

"Teď hned. Mamka chce, abychom na oběd byli zpět."

"Proč? Budou zase ryby s cukrem?"

Zasmála se. "Doufám, že ne. Tak jdeš?"

"Ale…já jsem to ještě nedodělal!"

Pohlédla na obraz. "Tady budeš ještě do zítra. Ale na řeku se už nedostaneme. Odpoledne do té zátoky plují výletní lodě, a ty nemáš lidi rád, nebo snad ano? A myslím, že zítra už to nebude stát za to, když odcházíte ještě před polednem."

Zvedl jsem se a následoval jí. Dorazili jsme až k dřevěnému molu. Bylo vidět, že je zkušená. Rychle odvázala malou bárku a podala mi pádla. "Neboj se. Budeš mít volné ruce. Jen se tam musíme dostat."

Přikývl jsem. Nemohl jsem uvěřit, že s ní skutečně někam vyrážím sám. Ale líbilo se mi to. Lehký vánek osvěžoval vzduch, a okolo byla jen voda a docela málo otravných lidí. Proud nás hnal dále, a my jsme se náhle ocitli v malebné zátoce, kde nás obklopovala spousta majestátních stromů. Hned, jakmile jsme přestali pádlovat, jsem si všiml té nádherné hry stínů, které tvořily ony vysoké dřeviny a světla z vycházejícího slunce. Usmála se.

"Tak, a můžeš začít." Přikývl jsem a s úsměvem si namíchal několik barev. Začal jsem její tváří. Doufal jsem, že se mi v odstínech fialové, která představovala stín, a oranžové pro světlo, povede vystihnout i její úsměv. Vodu jsem znázornil šedou a růžovou. Okolní stromy jsem se rozhodl zahalit do rudočerného kabátu. Nebe se díky slunečním paprskům stalo jasně bílé. Když byl obraz hotový, podal jsem jí ho.

"Na památku," vysvětlil jsem. Ona se usmála, ale když se na to podívala, její výraz ztuhl. Znervózněl jsem. "Co se děje? Tobě se to nelíbí?"

"Ano, líbí," hlesla, ale neznělo to příliš přesvědčivě. "Jen mě to překvapilo. Viděla jsem tě malovat podle skutečnosti, ale tady jsi dal věcem zcela jiné barvy. Ale asi jsi zkoušel něco nového, viď?"

"Je to hra světel a stínů," vysvětlil jsem. Ranilo mě to. Myslel jsem si, že ona je ta, na kterou jsem čekal. Že ona je mým splněným snem. Ale ukázalo se, že je stejně povrchní jako všichni ostatní. "Mohla bys zapojit trochu fantazie."

"Ale já jsem neřekla, že to nechápu. Jen, že mě to u tebe překvapilo," odvětila, a v jejím hlase zazněl jakýsi chlad. "No, myslím si, že je čas se vrátit."

Pohlédl jsem na nebe. "Ještě ale není poledne."

Přikývla. "Jen jsem myslela, že teď už tě to tady nebude bavit. Ale můžeme zůstat." Opřela se o záď. "Vidíš ty mraky? Když jsem byla malá, vždy jsem si přestavovala, že na nich jsou jiné světy. Tak odlišné od toho našeho, víš? Copak ti tamto nepřipomíná nějakou cestu? A proč by tamhle to nemohl být most? A tamto…"

Nechápavě jsem na ní hleděl. "Ale já si to přestavuji dodnes, Sallio."

"Vážně?" usmála se. "Ale to je přece úžasné! Tebe ale rozum neříká, že jsou to jen shluky páry?"

"Ty neumíš někdy rozum prostě vypnout?"

Sklonila hlavu. "Ne. Ale možná bys mě to mohl naučit."

Povzdechl jsem si. "Něco takového prostě musíš mít v sobě. Ty nejsi umělkyně, a jde to vidět." Vrhla po mě vražedný pohled. Nechápal jsem, co jí tak naštvalo. Každopádně, popadla pádla a zamířila ke svému domu. Pokrčil jsem rameny a pomáhal jí. Celou cestu jsem však zadržoval slzy. Její pohled na svět byl nesmírně jednoduchý! A to jsem si myslel, že jsem konečně potkal někoho, kdo takový není.


Poslední den

Včera jsem celý den strávil přemýšlením, a pochopitelně rybařením. Ale až dnes se mě táta zeptal na otázku, která tolik bolela.

"Takže…co říkáš na tu dívku?"

Povzdechl jsem si. "Je nádherná. V první chvíli jsem si myslel, že ona a já se k sobě prostě hodíme. Zvláště když jsem jí viděl hrát kopanou. Vůbec mě nešetřila, a přitom se ke mně chovala tak mile…ale zjistil jsem, že je stejná jako všichni ostatní. Stejně povrchní. Nakreslil jsem jí obraz. Myslel jsem si, že se jí bude líbit, když použiji neobvyklé barvy. Ale ona není snílek."

"A kvůli tomu jí odsuzuješ?"

"Já jí neodsuzuji. Jen jsem rád, že odplouváme. Nikdy bychom nemohli být přáteli. S takovými jako ona jsem to zkoušel. Oba dobře víme, jak to dopadlo. Ale zklamalo mě to. Myslel jsem si, že zrovna ona není povrchní."

"Tak by ses měl otočit a na něco se podívat," ozval se třesoucí hlas. Já i táta jsme se obrátili. Stála ve dveřích. V rukou nesla nějaké jídlo, ale já jsem dokázal sledovat jen její raněný výraz.

"Sallio," hlesl jsem. "Já…"

"Ne, nic mi nevysvětluj. Přistoupila k nám a vtiskla přikrytý pekáč tátovi. "Jen pojď se mnou, chci ti něco vysvětlit." Pokrčil jsem rameny a následoval jí. Když už nic, byl jsem zvědavý. Zavedla mě do jedné místnosti v domě. Obklopovaly mě modrozelené stěny. Hrozně mi připomínaly její oči. Viselo zde také několik obrazů. Na téměř všech byly lodě. Všiml jsem si, že ani jeden nebyl ničím neobvyklý.

"To je tvůj pokoj," pochopil jsem. Jen přikývla a pokynula rukou k posteli. V první chvíli jsem si myslel, že chce, abych se posadil, ale poté jsem si všiml, že tam něco leží. Zvedl jsem to. Byl to můj obraz. Zarámovala ho do tmavě hnědého dřeva. Překvapeně jsem na ní pohlédl.

"Podej mi to," pravila s tajemným úsměvem. Převzala si obraz. Poté otevřela šuplík. Myslel jsem, že tam má naskládané nějaké oblečení, ale ona vytáhla kladivo a hřebík.

"Ty máš v pokoji nářadí?" hlesl jsem. Fascinovalo mě to.

"Já tady mám všechno," odpověděla. Začal přibíjet hřebík do zdi, hned vedle obrazu růží. Nakonec na něj zavěsila můj obraz. "Tak. Toto je to nejkrásnější dílo, co tady mám." Tak hrozně si to kontrastovalo s ostatními obrazy, že jsem vyprskl smíchy. Ale přešlo mě to, když jsem si uvědomil, že ona ho nevyhodila do koše.

"Myslel jsem si, že se ti nelíbí."

"Říkala jsem ti, že ano," zazubila se. "Opravdu jsem byla jen překvapená. Ale něco tak nádherného pro mě ještě nikdy nikdo nenamaloval." Chvíli na mě jen hleděla. "A co se týče toho, co jsi říkal…já nejsem povrchní. Jen rychleji mluvím, než myslím. Když jsem se tě ptala, proč jsi použil tyto barvy, chtěla jsem spíše vysvětlení, jestli jsi v té chvíli svět tak skutečně viděl. A to, co jsem říkala o mracích…mě napadlo jen spontánně, když jsem je pozorovala. Chtěla jsem si s tebou o těch světech popovídat. Nevěděla jsem, že to pochopíš takto."

Chvíli jsem si to přebíral v hlavě. Poté jsem se usmál a objal jí. Nevěděl jsem, jak jinak jí dokázat, že nyní jí již rozumím. Zasmála se a sevřela mě tak pevně, že mi málem vyrazila dech.

"Snad si o tom ještě někdy budeme mít šanci promluvit," zašeptala.

Pustil jsem jí a o krok ucouvl. "Ale Sallio…my se už nikdy neuvidíme."



Navzdory tomu, když jsme s tátou nasedali do lodi, a mávali jí, Lenně i Xaemerovi, zeptal jsem se na otázku, díky které jsem začal pochybovat o svých přesvědčeních.

"Tati…. vrátíme se tady ještě někdy?"

Tajemně se usmál. "Možná ano, pokud budeš chtít."

Zazubil jsem se. "Ne, že bych přímo chtěl…ale Sallia mi něco dluží." Ano, deníčku. Ona byla ta jediná, která mi mohla splnit sen o dívce, která by mi porozuměla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. června 2015 v 19:12 | Reagovat

Xaemer je ještě špunt, ale vyroste. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 21. června 2015 v 20:31 | Reagovat

[1]: Souhlasím :-)

3 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | E-mail | Web | 22. června 2015 v 20:19 | Reagovat

Je to krásné! Opravdu mě to dostalo a vykouzlilo mi to velký úsměv na tváři, který mám schovaný pouze pro krásné chvíle párů v knihách, nebo v povídkách.
Já ti závidím! Já zase nedokážu napsat nic dlouhého. Moje články jsou velká, krátká bída...

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. června 2015 v 7:15 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu. Tvůj komentář mě nesmírně potěšil.
Jinak, nezáviď mi. Dlouhé články jsou důvodem, proč nejspíš nemám moc čtenářů, víš? A nemyslím si, že by ty tvé byly nějak hrozné, právě naopak.

5 Eliza Eliza | Web | 24. června 2015 v 12:47 | Reagovat

Shodou okolností jsem se rozhodla, že si začnu psát deník xD O to pro mě byla povídka zajímavější :D
Fakt se mi to líbí. Ty zápisy působí vážně reálně, uvěřitelně a to se mi líbí. Protože myslím, že právě u takových deníkových knížek je ještě více znát taková ta nesrovnalost reality s představou autora, ale tu se to vážně povedlo. Klobouk dolů, klidně bych z toho měla kapitolovku :D

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. června 2015 v 19:58 | Reagovat

[5]: Tak hodně štěstí, já si třeba deníky vést neumím :-)
Jinak, nesmírně ti děkuji, tvá pochvala mi vykouzlila úsměv na rtech. Upřímně, nemyslím si, že tato povídka je nějak dobrá, takže jsem i překvapená...

7 Terka Terka | E-mail | Web | 2. července 2015 v 21:17 | Reagovat

Nevadí mi, že je povídka delší. Vím, že jsem říkala, že bys mohla psát kratší, ale chápu tě a o to víc bych si chtěla přečíst tvou knihu a držet ji v rukou. :)

Sice je opravdu netradiční, ale líbila se mi. Ostatně jako všechny tvé povídky. Myslím, že žádnou svou povídkou jsi mě ještě nezklamala. Vážně umíš krásně psát. :) Mimochodem, tak mě napadlo, že ráda vymýšlíš jména s počátečním písmenem X? :)

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. července 2015 v 21:08 | Reagovat

[7]: Děkuji moc, opravdu, jsi hrozně milá.

Jsem také ráda, že se ti to líbilo. Doufám, že tě ani nezklamu, to bych si asi neodpustila. Teď se ze tvé pochvaly červenám až za ušima.
Já za to "X" nemůžu :-) Je to takové elegantní písmenko, skoro vždy zní dobře. Přísahám, že příští povídku zkusím napsat bez jména postavy začínající na toto písmeno (to pro mě bude totiž výzva).

9 slunecnyden slunecnyden | 5. července 2015 v 20:44 | Reagovat

Karin, mě se to líbilo. Je v tom cítit takový ten tvůj styl (což je dobře!), humor, nedospělost Xaemera... Když jsem povídku začala číst, přála jsem si, aby tam byla nějaká dívka, ale ty jsi z toho neudělala nějaké love story, ale zachovala jsi deníkový pohled "kluka". Dobré! Jen maličkost "rybářská vesnice" a "středem města" - neseděl mi tam ten popis - ale třeba tam byl právě kvůli rozdílnému pohledu kluka a táty... Líbilo se mi.

10 slunecnyden slunecnyden | 5. července 2015 v 20:50 | Reagovat

Ju, a že nejsi čtená - "nastavuji plachty bouřlivému počasí" - to ty jsi ten vichr a vítr, který pohání loď. Když vidím, kolik toho vymyslíš, vytvoříš, kolik toho napíšeš, tak si říkám, že snad ani nejde, abys v budoucnu ty knihy skutečně nevydávala .-)

11 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. července 2015 v 7:37 | Reagovat

[9]: Děkuji moc, opravdu. Ona to "love story" ani původně neměla být vůbec, ale nějak se mi to tam přimíchalo.
Ups...o této chybě ani nevím. Děkuji za upozornění, příště si na to dávám pozor.
A moc děkuji. Ani nevíš, co pro mne tvá pochvala znamená. Snad se jednou dočkáte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama