Oko bouře- Dívka s pohlednicemi

10. července 2015 v 7:00 | Karina |  Oko bouře
Jsem tady s další básní do této povídky. Je z pohledu Kyllii, a jak již vypovídá název, je to o jejím životě. Je to jakoby pro Tainera, když se měl rozhodnout, jestli pomůže jí nebo Allyne. Na konci samozřejmě najdete písně, které mě k předchozí kapitole inspirovaly. Snad se vám to bude líbit!



Dívka s pohlednicemi

Mohu spatřit opuštěné oceány,

nekonečně do dáli se táhnoucí,

křišťálové jako nevinné oči,

spřádám věčně své marné plány,

bloudím tam, kde svět ocitá se na konci,

potápím se do vlastních vizí.


Sleduji lodě v přístavu,

má vlastní bárka klesá ke dnu,

bouře trhá hrdě nastavené plachty,

můj osud v kruzích se točí,

dnes nesu, další z tisíců, zprávu,

naději k rozbouřeným vodám pnu,

léta k nalezení kousku duše se krátí.


Kráčím po divokých vlnách,

ostrých jako rozsypané střepy,

jako kousky mého neslepeného srdce,

jako dílky nesložené skládačky,

má duše klesá na misce vah,

další taková noc jí neslepí,

potácím se příliš nebezpečně a vratce.


Blesky jsou mým jediným světlem,

hromy místo písní zní mi v uších,


přemítám, jaké to je, skutečně stát

v bouři, a jaký je život osudové hráčky,

jež vyhrává se životem alespoň den,

ale vítr bude vždy špatně vát.


Někdy ocitnu se v oku,

kde vidím klidné blankytné nebe,

klenoucí se nad střechami domovů,

v žádném nemohu nalézt bezpečí,

vyšlapaná cesta nutí mě k dalšímu kroku,

snažím se nalézt sama sebe,

jsem ale daleko od všech příkrovů.


Spatřívám s úsměvy hrající se děti,

na okamžik si připadám svobodná,

každý pohled dodává mi novou sílu,

zásoby mé víry se však tenčí,

jsem jen nevítané a nezvané smetí,

s další minutou odchází i duše má,

bez ní navždy a všude hynu.


Někdy mění se slunce v zářící světla,

klesají a osvětlují tisíce lidských tváří,

o nocích tak velkých a tak slavných,

východy stávají se příliš vzdálené,

ale prázdná duše nikdy nevykvete

a nikdy nerozsvítí se stejnou září,


ta pouze odráží se v očích mých.


Toulám se tajemnými místy,

kam ani svit hvězd nedohlédne,

kde neonová světla mění se v osamění,

pro mne jsou to další chvíle promodlené,

do mých vlasů spadají listy,

chlad přicházející zimy se dme,

již je příliš pozdě pro snění.


Ledové květy pokrývají mé srdce,

ztrácím vše, co jsem kdy měla,

vločky poletují v tanci beznaděje,

překrývají všechny staré i nové stopy,

padám do závějí příliš prudce,

poslední paprsky kryjí mračna setmělá,

ozvěna posledních nadějí se mi směje.


Mé jméno bude jen dalším příběhem,

zapomenutým jako odhozené ruiny,

nepochopeným a věčně ztraceným,

bude navždy pohřbeno pod sněhem,

mé srdce na posledních krocích lpí,

bouře však žene se přes sněhové duny,

nemůže vzlétnout s někým slzami naplněným.


Pláči i u starého opuštěného krbu,

kde dávno někdy uhasil plameny,

nový oheň zamrzlé srdce nezapálí,

stíny obléhají místnost plnou krve,

mráz ničí i starou osamělou vrbu,

nazývanou mnoha pohřbenými jmény,

voda kolem její duše se příliš kalí.


Řeka je tak dravá a nelítostná,

polyká všechny věky vytvářené sny,

má mysl i duše na okamžik jí spatří,

nikdo mě však tam nehledal prve,

a nebude po mne pátrat u dna,

přestávám počítat noci i dny,

já a osud dávno nejsme jako bratři.


Proud unáší mě cestou bolesti,

každá ráda je hlubší než ta poslední,

kameny jsou příliš ostré a kruté,

mé srdce klesá níže než ony

pod váhou přání a lstí,

nad mou hlavou se navždy tmí,

všechny sny jsou ve mně vryté.


Snažím se hledat kousky sama sebe,

v labyrintu plném hladových očí,

zem pod mýma nohama se mění ve sklo,

zabodávají se do nich ostřejší hrany,


krajina stínu jako sníh pálí a zebe,

každá cesta před cílem se otočí,

mohu stále hledat k zachycení madlo.


Visím nad propastí bez konce,

naživu mě drží poslední vlas,

nemám sílu šplhat za snem výše,

nemám sílu pustit se a spadnout,

nepamatuji si již časy slunce,

nepamatuji si jediný lidský hlas,

strach do mých přání věčně hryže.


Vyšplhala jsem již příliš mnoho,

ale dnes vím, že umírám,

uniknu, nebo se stanu také snem,

jenž bude navždy tonout,

již přežila jsem bez lásky dlouze,

neužitečným krámem se stávám,

párám svého zoufalství bezpečný lem.


Hledala jsem léta k srdci klíč,

houpala se na mostech bez příček,

snažila se najít úchyty na hladkých skalách,

nalézala vlákna, které bych mohla splést,

snažila se nakrmit svůj nenasytný chtíč,

snažila se na voru přeplout mnoho řek,

ale mé srdce spadlo z misky vah.



Zbylo jen tíživé kamení,

a já jsem stále na útěku,

snažím se předběhnout život,

nemám průvodce, jenž by mě mohl vést,

možná dnes nastane konec snění,

den dospěje ke konci věků,

a za noci ponořím se do hlubokých vod.


Protože jedině já jsem ta,

jež žije pouhý obrázkový život,

život jen z pouhé pohlednice,

složené z milionů roztříštěných kousků,

mé vlastní srdce se příliš ptá,

již sestoupila jsem na poslední schod,

a nemohu již ujít mil více.


Jsem dívka z obrázkového světa,

žádné z těch míst nikdy nespatří mou tvář,

mé nohy neotisknou se v prachu,

mé srdce je jako neklíčící semeno v lusku,

má duše někde tam stále léta,

ale mé tělo dávno ztratilo svou zář,

mé srdce je utopeno v oceánu strachu.


Na počátku své dlouhé cesty,

vybrala jsem si vlak bez průvodce,

jedoucí po nikdy nekončících kolejích,


hledajíc něco, co neexistuje,

vandrovala jsem pustými městy,

myslíc si, že osud vychovám krotce,

kráčejíc po nevyšlapaných šlépějích.


Má opravdová a nepřejícná pouť

však nikdy nevedla těmi místy,

nevedla za mým odvěkým snem,

slyším, jak v dáli smečka vlků vyje,

prohledala jsem každý světa kout,

abych našla někoho, jako jsi ty,

učinila jiných noc věčným dnem.


Zvolila jsem si utrpení a smrt,

slíbil jsi, že zachráníš něčí svět,

stavěla jsem ti mosty, donášela vzkazy,

copak tvé srdce je stavěné z oceli?

Učinil jsi hluboko do mé duše další vrt,

nechci již slyšet melodii těch příslibných vět,

nechci být součástí další zkázy.


Svítím ti na cestu jako jasná svíce,

copak ti nikdy nezáleželo na životě

a duši dívky, jako jsem já?

Copak jen temnota a utrpení ti velí?

Nepřál sis někdy od osudu více?

Byl pro tebe někdo více než kůl v plotě?


Nechtěl jsi někdy láskou zahojit zranění svá?


Plakal jsi někdy, prostě pro bolest?

Nechal jsi někdy emoce prostoupit?

Nesnažil ses někdy zahojit hluboké jizvy?

Mohu vůbec ještě doufat v pomoc?

Nebylo někdy tvé jediné slovo lest?

Nepřál sis někdy sůl do rány nelít?

Viděl jsi někdy v dáli bouře oko?


Proč jsi tak chladný,

když můžeš zachránit

jen dívku s pohlednicemi?



Skladby:





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna Caroline Slečna Caroline | E-mail | Web | 10. července 2015 v 9:27 | Reagovat

Opravdu krasná báseň a ty písně na konci jsou vcelku pěkné, nejvíce se mi líbí ta první od Scorpions. Dobře, přiznám se, že se mi líbí v poslední moc Scorpions. A pak ještě ohledně té skladby od Smokie - když jsem si ji přehrála, tak mi úplně připomíná píseň "Mýdlový princ" od Václava Neckáře, náhoda? :)

2 Slečna Caroline Slečna Caroline | E-mail | Web | 10. července 2015 v 9:29 | Reagovat

[1]: Oprava: V poslední době...
"Někdy bych se měla už naučit číst po sobě, co napíšu nejméně desetkrát..."

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. července 2015 v 9:34 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu.
Under the same sun je jedna z mých nejoblíbenějších písní vůbec, jsem moc ráda, že se líbí i tobě.
Vážně? Nikdy jsem nečekala, že Scorpions se začnou líbit zrovna tobě.
A ne, není to náhoda, za komunismu se nesměli poslouchat anglické písně, a tak vznikaly předělávky s českým textem, aby posluchači nepřišli alespoň o tu melodii. Mimochodem, Mýdlový princ je úžasný překlad slovního spojení Needles and pins, že? :-)

4 Mischelle Mischelle | Web | 11. července 2015 v 12:33 | Reagovat

hezká báseň :)

5 Eliza Eliza | Web | 11. července 2015 v 17:49 | Reagovat

Znovu musím obdivovat, jak dokážeš pracovat se slovy i s verši, jak je umíš pojit tak, aby krásně zněly a zároveň podávaly ucelenou představu.
Nejvíc se mi líbí ty otázky na konci, některé jsou vážně padnoucí a písničky si samozřejmě pustím, jako vždy ;) Prostě krása.

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 12. července 2015 v 15:59 | Reagovat

[4]: Děkuji.

[5]: Děkuji moc, nesmírně, opravdu. Tvého názoru si moc vážím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama