Padající svět

30. července 2015 v 7:00 | Karina |  Něco, co se rýmuje
Ahoj. Chci se nejprve omluvit za čtyři věci. Zaprvé, opravdu jsem byla dva týdny pryč, takže jsem vám nemohla nic komentovat ani tak podobně. Zadruhé, nečekejte to ani v nejbližší době, protože se prakticky nedostanu na počítač. A zatřetí, s tímto článkem mi docházejí předepsané články, takže pokud se tady několik dní neobjevím, jsem opravdu v pořádku. A začtvrté, těžko budu stihat vaše soutěže a projekty, takže se prostě nezapojím.
Každopádně, chtěla jsem vám sem dát alespoň tuto báseň. Vyložte si to, jak chcete, ale já jsem to myslela jako romantickou báseň, která se ovšem odehrává v době, kdy už všichni ví, že lidstvo padne. A vážně není moc pozitivní. No, snad se vám bude líbit!



Padající svět

Svět hroutí se v plamenech,
a ty dnes padáš spolu s ním,
snažím se tě ještě zachytit,
ale tvé prsty vyklouzávají z mých,
nestvůry zahrávají si se srdcem mým,
nechci v tomto světě jíž dále žít.

Zaslíbili tuto zemi věčné naději,
ale oblaka tají v pekelných ohních,
jsi pro ně jen kapka v horoucím dešti,
a já nikdy nebudu o moc víc,
oni dávno mé lásce se do tváře smějí,
přemýšlím o hvězdných nocech v temných dních,
karmínová obloha nic dobrého nevěstí.

Životy mizí rychleji než zběsilý vlak,
a v úderech zvonů ozývá se jen pláč,
není čas rozloučit se se vší radostí,
sleduji tvé oči, zhasíná v nich světlo,
není šance roztáhnout křídla jako pták,
pro tuto zemi jsem jen další bezcenný lhář,
který se nedokáže postavit bolesti.

Vidím všude rozlévat se tvou krev,
i když vím, že jsi již dávno vykrvácela,
nedokážu snést zoufalství ve tvých očích,
i já, lásko, padám, ale ne s tebou,
již dlouho nezahlédl jsem úsměv,
tento svět je klec, jedna velká cela,
a jiným směrem, než by měl, se točí.

Vidím naše tváře v zrcadle zkáz,
jsou ztrhané jako pláště poutníků.
ty a já ale odsud nemůžeme odejít,
naše domovy jsou pro nás vězením,
naše životy křehké jako střepy váz,
nic niž neznamenají slova proseb a díků.
toužíme jen krví jinou krev smýt.

Vím, že v našich srdcích se nic nezměnilo,
ale co je láska proti vražedným zbraním?
Dlouho jsem cítil, že zítřek bude lepším dnem,
setmělo se však znovu, sotva se rozednilo,
netuším, jestli žiji v realitě nebo sním,
a jestli stále můžeš být v srdci mém.

Stále pro mě znamenáš tolik jako dříve,
ale možná je čas naposledy se políbit,
jsk můžeme vědět, jestli zde ještě budeme,
i když ty stále věříš slovům naděje,
brzy může přijít i našeho konce chvíle,,
držím tě nad propastí a nechci tě pustit,
ale jen po laně života padajícího se pneme.

Nasedli jsme na temný vlak do šílenství,
již pro nás neexistuje jediné cesty zpět,
přísahám, že budu svírat tvou dlaň do konce věků.
ale všichni padáme již příliš hluboko,
míříme na místo, o kterém nikdo neví,
smích dávno utichl ve víru zoufalých vět,
a všichni se stáváme mistry masek a převleků.

Nikdo již v ruinách dávno nevolá,
pomoc stejně k nám nikdy nepřijde,
jen dorazí cena za všechno to trápení,
které jsme světu všichni způsobili,
je pozdě hory k naší naději zdolat,
mír nenajdeme zde ani nikde jinde,
je již příliš pozdě i pro modlení.

Vyrůstali jsme spolu při víře v lásku,
a mysleli jsme si, že je vše v pořádku,
a že ty a já nemůžeme nikdy zeslábnout,
svět spadl a roztříštil se během okamžiku,
dávno jsme již dali naše životy v sázku,
nyní sedíme a pouze čekáme na Smrtku,
než znovu zhasne našich životy svící knot.

Linie zítřků vyrostla v neprostupnou zeď,
snažíme se marně projít až za obzor,
přál bych si najít konec tohoto světa,
přál bych si tam dojít jedině s tebou,
nebo abych ti mohl říct: "Lásko, výše leť,"
abych tě mohl varovat, ať si dáš pozor,
než tě donutí ztratit všechna ta léta.

Miloval jsem srdcem toto ztemnělé místo,
ale teprve teď objevuji skutečnou pravdu,
nejsem si jistý, jestli mohu milovat tebe,
bojím se, že mi tě vytrhnou z náruče,
mikdy nic nemohu zde znát najisto,
nevidím více než další lest, další zradu,
a pomalu tady ztrácím i sám sebe.

Hledám odpuštění za jejich činy,
nemohu zjistit, za to vlastně bojuji,
a proč jako bezcenný voják umírám,
má víra tříští se jako křehké sklo,
ani já v této zemu nezůstávám bez viny,
v krajině strachu již jediný dům nestojí,
a já přicházím o vše, co ještě znám.

Nevím, zda zloba či smutek si zahrává,
ale cítím, že ztrácím sv krásné iluze,
nikdy jsem se nezeptal, jak se cítíš ty,
jestli si uvědomuješ, proč vlastně krvácíš?
Další z trosek se z tebe i ze mne stává,
příliš daleko jsou naše lásky plné vize,
a všechny pro nás i pro jiné stvořené úkryty.

Neuvědomují si, že všichni nakonec zemřeme,
nemohou se navždy před smrtí ukrývat,
chtějí bolest pro nás a dostanou jí také,
ale já nechci předtím vidět tvé utrpení,
pro smrt s otevřenou náručí si jdeme,
nemá již smysl někomu trochu lásky dát,
když svět v jedno velké bojiště se mění.

Zjišťujeme, jak drahou cenu musíme zaplatit,
dlouho jsme si s bolestí krutě zahrávali,
nyní je čas čelit všem těm hrůzám,
čekáme, která z nich se bude dnes dít,
nikdy jsme nic nevraceli, jen brali,
a nyní společně vzhlížíme ke hvězdám.

Vždy jsem si naivně myslel, že ty a já,
jsme vojáci snů, které nikdy nic nezlomí,
že nemůžeme hořet v ohnivém dešti,
ale mýlit se zde je až příliš snadné,
nyní nesmím tě nechat padat, lásko má,
že i pro mne je dno blízko, zdá se mi,
skáču společně s tebou do této propasti.

Možná vím, jak se dnes i zítra cítíš,
všichni žijeme v neustálém napětí,
mír je jen další hloupá a sobecká hra,
jsi ta jediná, komu zde ještě důvěřuji,
přemýšlím, jestli i ty noci probdíš,
když zjišťujeme, že jsme všichni smetí,
již nikdy nebudeme vedle sebe stát.

Vím, že vše, co vidím, je realita,
ale stejně tomu nemohu uvěřit,
je to tak dávno, co jsme létali,
nikdo nebyl hladový a vyčerpaný,
bolest s mým srdcem nyní zmítá,
je příliš pozdě o naději ještě snít,
vždyť to my jsme si se světem hráli.

Snažím se mi stále dodat chybějící síly,
ale lásko, vždyť i ty každý den krvácíš,
jednou budeme muset pozvednout zbraň,
byla jsi to vždy ty, kdo mne zachránil,
ale cítím, že nemůžeš ujít další míli,
nejsem si jistý, jestli to také tak cítíš,
mohu ti jen říct: "Před další ranou se chraň."

Je mířena přímo do středu tvého srdce,
lidé vušde kolem nás jí říkájí nenávist,
snad víš, že já budu navždy milovat,
ale ona tě příliš snadno strhne s sebou,
s ní padáš níže ke dnu příliš prudce,
nad tvou hlavou zní zbraní hrozivý svist,
já nemohu již déle po tvém boku stát.

Naše duše jsou špinavé a pokryté prachem,
měli jsme dlouhý čas, abychom se napravili,
přijď ke mně, chci se ještě jednou rozloučit,
vím, že brzy oba shoříme v těchto plamenech,
potácíme se v kraji nehostinném a suchém,
zahazujeme všechno, čím jsme kdy byli,
a svět se nadále bude až příliš zběsile točit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 30. července 2015 v 10:27 | Reagovat

Já jsem ten trotl, co čte, že to není pozitivní a stejně se tomu pak diví, jo...xD
Básnička měla přiběh a myšlenku, to se mi líbilo. I některé spojení a pasáže jsou až takové, že bych je dala na nějaký hrozně hluboký obrázek jako citaci :D I když to bylo fakt extra dlouhé, zdárně jsem dočetla do konce a nelituju :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. července 2015 v 13:10 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu. Jsi hrozně hodná...

3 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 30. července 2015 v 14:05 | Reagovat

Jasně chápu,ani já nejsem žádná sláva...Nemám čas na čtení,takže ani nekomentuji a nepíšu žádné články na blog.Navíc má babička salmonelu,takže je to u nás trochu divoký:-(Měla jsem jet na Šumavu z babičkou a s dědou,možná ale pojedu s mamkou a s taťkou...Uvidíme jak dopadnou kortolní odběry.Báseň je moc hezká,možná bych měla pokračovat v těch romantických a zároveň trochu smutných....Jinak doufejme že to všechno  dopadne dobře,když ne asi se mi zhroutí svět jak v té básni...:-(

4 Lilly (odhlášená) Lilly (odhlášená) | E-mail | Web | 30. července 2015 v 20:21 | Reagovat

Chápu, že  nemáš čas. I tak moc děkuji, že ses na můj blog koukla, to ty takové štěstí nemáš, protože já se prostě kouknout nemůžu... Takže jsem se k tomu konečně dokopala a jsem tu a dočetla jsem tvůj článek. Krásná básnička, jako vždycky. Moc mě nadchl její smysl a jak jsi to napsala.

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. července 2015 v 20:39 | Reagovat

[3]: Jestli tady ten komentář bude dvakrát, moc se omlouvám.
Jsem nesmírně ráda, že to chápeš. Doufám, že s babičkou to dobře dopadne. Jinak, pokusím se napsat něco podobného. Děkuji.

[4]:  Děkuji moc, opravdu. Jsi moc milá.

6 Lady Cathy Lady Cathy | 31. července 2015 v 9:47 | Reagovat

Užij si volno!
Jinak opět nádherná básnička. Moc se mi líbila a souhlasím s Elizou.

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. července 2015 v 10:19 | Reagovat

[6]: Děkuji, za obojí. Jsem nesmírně ráda, že se ti to líbí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama