SAP- kapitola V.

31. července 2015 v 20:46 | Karin a Kate |  SAP
Tato kapitola měla brát samu sebe vážně. Měla. A ze začátku se to možná i dařilo, ale jako vždy to selhalo první sentimentální scénou. Přestodoufám, že se vám to bude líbit, pokud si to vůbec někdo přečte, a jsem na nás nesmírně pyšná, že jsme to stihly ještě v červenci, a překvapivě jsme se u toho pohádaly jen tak průměrně. Mimochodem, všechny postavy se chovají trochu pitomě, a překvapivě jsem si nejvíce oblíbila ty Deventerovy poskoky.



V.
Když skupina několika mužů otevřela dveře, jako první spatřili svou oběť, jak stojí vedle květináčů. Jeden z nich se chystal vytáhnout svou zbraň, když v tom momentě se Deventer otočil. Bylo pozdě. Všiml si jich.
"Vyskytl se nějaký problém? Jdete požádat o nějaké peníze? Snad jste nám nepřišli oznámit, že se panu Averinovi něco stalo, viďte že ne?"
"Ehm...kdo je ten Averin?" zašeptal jeden z poskoků směrem k druhému.
"Náš drahocenný přítel, kterého jste měli ochraňovat! Všech osm- včetně Jade- se nás shoduje, že vaše výstřelky už není nutno tolerovat, pokud jste dopustili, aby mu někdo zkřivil vlásek, jste všichni propuštěni!"
Poskok na něho upřel pohled plný výzvy. "To není nutné. Přišli sme ti říct, že se propouštíme sami. Otravuje nás, jak se k nám chováš."
"Co to má znamenat?" zasyčel vědec zmateně a obrátil se k rostlinám. "Čí to byl nápad? Povolil jim to někdo z nás? Deventer o tom nic neví!"
Další ze sluhů se nahnul k tomu prvnímu. "On je fakticky padlej na hlavu..."
"Jo," odpověděl. Vytáhl zbraň a chystal se stisknout spoušť, aby ho znehybnil střelou. Již se připravoval, když v tom momentě několik květin zacvakalo zuby. Muže to tak vyděsilo, že v panice vystřelil. Zbraň vydala ohlušující ránu, ale kulka neškodně zazvonila o stěnu.
Aydlin schovanou za květináčem to vyděsilo, ale na nic nečekala. Nepozorovaně se kolem poskoků proplížila a vyběhla z místnosti. Musela sehnat pomoc, a to rychle.
Deventer si uvědomil, že musí hrát o čas. Jeho přítelkyně sice zjevně přivede záchranu, ale to bude k ničemu, pokud se on mezitím nechá zavraždit. Rozhodl se své vrahy alespoň na chvilku zabavit a využít zbytku autority, kterou si myslel, že nad nimi má. "Ztraťte se." poručil ledově. "Diegovi se přestáváte líbit."
"A co nám ta blbá kytka může udělat?" vysmál se mu jeho bývalý poskok. "Může akorát předstírat, že umí kousat."
Vědci se něco zalesklo v očích. "Oni umí kousat." Střelil pohledem ke květináčům. "Ne, Jade, nemůžeš se na ně vrhnout. Nech to na Deventerovi."
"Patříš do cvokárny, ne do čela Sals!" vykřikl jeden z posluchačů, ale zněl poněkud vystrašeně.
"Jo! A my tě zabijeme, chápeš?" dostal se jeho kamarád do bojové ráže.
Jejich bývalý zaměstnavatel temně ztišil hlas. "Pokud to uděláte...ne, spíše pokud to zkusíte..." pro efekt se odmlčel. "...Amir vám nikdy neodpustí!"
"A ten Amir je zase kdo? Doufám, že ne kytka."
Jiný poskok převrátil oči. "To je kytka. Vždyť je šílenej. A to si s nima ještě teď aspoň nepovídá o večeři."
"Kytka..." zopakoval Deventer zlostně. "Jak si dovolujete...označovat naši rodinu...za ,kytky´! Pokud nám tak říkáte...pak nechtějte vědět, jak my říkáme vám. Zejména Jade."
"Jade...další..." povzdechl si posluhovač otráveně.
"Neboj, za chvilku se dozvíme, jak se jmenuje další čtyři."
"Rosie, Grace, Zoe a Leon." odsekl vědec chladně. "Co jsme vám vlastně udělali? Chápu, co Deventer- ale co my ostatní? Cítíte náš hněv?"
"Klid, o ty kytky nám vůbec nejde," zavrčel. "Ale ty," pravil výhružným hlasem a přiblížil se k němu. "Jsi nás jen celou dobu využíval a týral. A tvůj plat byl mizernej!"
"Ach tak..." zašeptal oslovený. Už vypadal mnohem klidněji. "V tom případě, kdyby nebylo Aydlin a pana Averina, klidně bych vás nechal Deventera zabít. Jemu to nevadí...když necháte jeho rodinu být, klidně potrestejte jeho zločiny... Ale jak říkám, vyskytly se nepředvídatelné okolnosti. Myslím...že kdyby se Aydlin nyní vrátila a našla Deventera mrtvého, možná...možná by byla smutná."
Ovšem náhlá rána vrahům úplně překazila plány. Dveře se rozrazily a dovnitř se vřítil uragán samozvané spravedlnosti. "Ani hnout!" zařvala Yeneria a rázem bylo po vraždě.
"A kdo je sakra tohle?" zasyčel sluha. "Já jí neznám, a to u toho idiota sloužím deset let!"
Aydlin vyšetřovatelku nasledovala. Téměř nikdo si jí ale nevšiml, protože všichni hleděli jen na agentku.
"Zbraně na zem! Ruce vzhůru!" dirigovala tmavovláska. Všichni poslechli. "Vy nemusíte, pane Deventere. Jste v pořádku?" ještě než to dořekla, vrhla po jeho bývalých zaměstnancích vražedný pohled. "S vámi si to vyřídím!"
"Zkrátka plánovali vraždu," vysvětlovala vyděšená Aydlin. "Slyšela jsem to vlastní uši. Dokonce se ho pokusili i zastřelit!" Ukázala na zeď. "Vidíte ten důlek po kulce?"
Policejní činitelka přikyvovala. "Hm, konečně něco, co není planý poplach. Dobrá práce! Už jsem se bála, že dneska nikoho nezatknu..." Ačkoli zněla docela spokojeně, jedna věc ji docela zklamala. Averin se zdál do případu nezapleten.
"Zatkněte i jeho! On nás tyranizoval!" vyjekl jeden z poskoků.
"To je pravda! Byly jsme pro něho věci! Stará se jenom o ty svoje kytky!" přisvědčil stále bojovně naladěný atentáník.
"To už není moje starost. Předložte to soudu a svým právníkům, mně ne. Já bych ho zatkla, jen pokud by měl taky pistoli. Má nějakou? Ne! Takže žádné zatýkání."
"Kytky..." Deventer se téměř třásl.
"Pojďte." Yeneria ukázala napřed na bývalé posluhovače, pak na dveře. Jakmile si je všechny seřadila a nasadila jim pouta, která se až doteď houpala za jejím opaskem, vypochodovala jimi následovaná ze dveří.
"Tady nás ta blbost napadla." zamumlal jeden z poskoků kysele, jakmile se blížili k rádiové místnosti.
Agentka si všimla vykopnutých dveří a její instinkt...nebo spíše její paranoia jí okamžitě napověděla, že se může jednat o další trestný čin. Naznačila svým zajatcům, ať počkají, a plížila se pomalu a s lehkostí kočky blíž, tak, aby ji z místnosti nebylo vidět. Zastavila se těsně u rámu dveří a opatrně nakoukla dovnitř. Když uviděla svého úhlavního nepřítele, málem poskočila na místě a sama nevěděla, jestli zlostí nebo radostí. Raději se znova schovala, ale uši měla nastražené.
Slyšela dutý hlas vycházející z nekvalitního lodního telefonu. "Zdravím vás." Jeho hlas ovšem nezněl vůbec upřímně. "Tady premiér Denius Derfer. Musím vám oznámit....že váš plán nevyšel. Veškeré chemické společnosti odmítli váš návrh. Nemůžeme obětovat blaho světa pro pár stovek životů. Vzkazují vám, že SAP nebude nikdy zrušen, a že raději vyšlou torpéda na potopení vaší lodi, než aby zničili dobro lidstva."
A-Ale...pár stovek...životů? Tomu říkají "dobro"...? Yeneria se marně snažila vstřebat, co právě zaslechla. Vždyť...vždyť vědí, že tady jsem! Existují i jiná řešení! Proč mi prostě neřeknou, abych teroristy eliminovala? Jsem zde, abych ochránila lidi...ne, abych je obětovala! To není má práce...!
Ale ani šok a zoufalství, které ji zachvátilo, nedokázaly úplně utlumit její reflexy. Zvuk klapajících bot pachatelů na útěku by poznala i mezi tisícem jiného hluku. Okamžitě se otočila, na nic nečekala a letěla jim jejich poslední naději řádně zatrhnout.
Averin ohromeně vyšel z místnosti. Nemyslel si, že jsou schopni to udělat. Očividně příliš spoléhal na jejich city. Jeho plán se zhroutil jako domeček z karet. Začínalo se ho zmocňovat zoufalství. Musí se vrátit ke své sestře a tomu vědci, a něco rychle vymyslet. Nevěděl, jestli by dokázal unést, že by byl zodpovědný za tolik životů. Již byl skoro u chodů vedoucích do podpalubí.
Skrytý muž si připravil svou pistoli. Bylo to teď nebo nikdy. Zkontroloval s ještě jednou, jestli je jeho zaměření správné. Stiskl kohoutek a ucítil uspokojivé škubnutí zbraně. Když oběť vykřikla, usmál se. Postřelený muž však běžel dále. Musel ho zasáhnout jen do paže. V duchu zaklel.
A vtom to šlo ještě hlouběji do háje. "Nevím, co to s tou puškou děláš, brácho, ale přestaň mířit na lidi." ozvalo se mu za zády. "To bysme měli nahlásit té holce, co tu pořád běhá s pouty a vyřvává jak smečka policajtů."
"Jo, třeba nám zaplatí," odpověděl mu jeho kolega.
"Sakra..." střelec polkl naprázdno a roztřeseně upustil zbraň.
Averin se potácel dlouhou chodbou. Přísahal by, že kdysi byla kratší. Již na pokraji sil otevřel dveře a jakmile vstoupil dovnitř, nedokázal skrýt bolestný výraz. Jeho sestra k němu vystrašeně přispěchala.
"Bráško! Co ti to udělali?"
"To ne! Pane Averine, kdo vám to udělal?"
Averin se pokusil slabě usmát. "Já...já nevím, kdo to byl. Jsem v pořádku. Odnesla to jen má paže. Já...musím vám něco říct! Slyšel jsem odpověď vlády. Řekli mi, že...."
"Nejprve to zranění!" přerušila ho Aydlin a rozhlížela se kolem sebe. "Ke jsou nějaké obvazy? Jistě tady musí být lékárnička!"
"To nic," snažil se jí zastavit. "Teď máme důležitější věci na práci..." Jeho sestra se však již nedala zastavit.
Deventer už byl u telefonu. "To jsme my. Zdravotníka. Hned. Kam? To se vážně ptáte? K nám! Zjistěte si, kde jsme! Rychle! Mému příteli jde o život, takže pokud sem nepřiletíte ihned, zařídím, aby to stálo bytí vás!"
"Deventere, ale mě o život vůbec nejde. Ale vláda chce potopit tuto loď!" namítl Averin, ale nikdo nevnímal, co říká.
"Nestrachujte se, nás osm vás nenechá zemřít! Vždyť my bychom za ctihodného bratra naší jediné přítelkyně Aydlin položili své životy! I Jade!"
"Ale Deventere," odpověděl Averin zoufalým hlasem. "Je to moc krásné, ale já jsem v pořádku! Mohl bys, prosím, poslouchat, co říkám? Zemřeme všichni!"
"Nejspíš mluví z cesty," zašeptala Aydlin.
"Zoe se o pana Averina tak bojí... To ne, vyžaduje, aby mu Deventer předal ty stužky, které jsme mu slíbili, jenže...my žádné nemáme! Co budeme dělat? Zoe se bojí, že než Deventer sežene stužky, už bude pozdě! To ne... Zoe tolik toužila vidět pana Averina se stužkami ve vlasech!"
Averin se pousmál. "Uděláme dohodu. Vy mě budete konečně poslouchat, a já si nasadím...budu ze sebe dělat blbce."
Později jim všem bylo jasné, že měli čekat pohromu. "Mám tě, teroristo Averine!" Tragédie s policejním odznakem vběhla do místnosti přesně na čas.
Oslovený se snažil dlaní zakrýt ránu, ze které proudem tekla krev. "Že ti to ale trvalo. Již jsem si myslel, že jsi mě nechala být. Škoda. Přišel bych o veškerou zábavu." Sám si ale uvědomoval, že nezní tak sarkasticky, jak by chtěl.
"Jsem zvědavá, co jsi provedl tentokr..." její hlas se vytratil do ztracena. Zmateně zamrkala a pomalu přešla k němu. "Co...ty...jsi zraněný..." hlesla.
Averin se ušklíbl, ale v jeho očích se odrážela bolest. "Postřelili mě. Nejspíš tuším, za to, ale to ti neřeknu. Ale to je jedno. Ani tentokrát na mě nic nemáš, takže můžeš zase odejít. Proč jsi vlastně přišla?"
Její pohled trochu zostřil. "Odejít...mám odejít? Nemáš vůbec smysl pro spravedlnost? Ano, možná jsi zároveň arcipadouch a terorista, ale teď jsi zejména oběť příšerného trestného činu, který nemůže být prominut!" Myslela to vážně. Tohle opravdu nehodlala nikomu opustit, už jen proto, že jí úplně zničili vyšetřování. Sice plánovala svého úhlavního nepřítele zavřít až do zčernání, ale nechtěla ho vidět v bolestech. "Všechno mi o tom řekni...já je chytím!"
Averin převrátil oči. "Teď to je již vlastně jedno. Nepřerušuj mě, prosím, i když vím, co si o tom myslíš. Byl jsem za kapitánem a přesvědčil jsem ho vydíráním, aby mi vydal loď. Myslím, že toto byla pomsta.. Ale jestli chceš vědět, kdo mě postřelil, neporadím ti, neviděl jsem ho. Mimochodem, jsem rád, že jsi stále stejně příšerně spravedlivá."
Yeneria se zhluboka nadechla a zpříma se na něj zadívala. "Já..." trošku jí vysychalo v hrdle. Nesnášela už jen tu myšlenku, že by někdy pronesla něco takového...ale neměla jinou možnost. "Já...J-Já...ti nabízím s-spolupráci!" tolik se snažila zachovat si tvář, až byl efekt úplně opačný. "Nevykládej si to špatně! Já to slyšela! Slyšela...jsem...to! Takže..." Trošku se zasekla. Její hlasivky prostě ta slova jednoduše odmítaly. "Dovol mi se k vám přidat!" vykřikla rychle.
Averin nejprve o krok ucouvl a pokoušel si to přebrat v hlavě. Když promluvil, jeho slova byla pomalá a váhavá. "Ty jsi slyšela ten záznam, to máš na mysli? A...tobě nevadí, kým jsem? Rozumím ti, že nedokážeš přes srdce přenést smrt těch lidí, ale já jsem také zločinec." Odmlčel se. "To je to poslední, co jsem od tebe čekal, vážně. Jsi dobrá. Málo lidí mě dokáže takto překvapit." Pokusil se usmát, ale byl příliš překvapený a zesláblý.
"Pokud spravedlnost změní stranu, já ji měním taky," zdůvodnila to trochu rozpačitě a dívala se někam do zdi. "Navíc, já si cením našeho nepřátelství! Je...příjemná výzva pro mé schopnosti, čelit někomu na tvé úrovni! Takže chci, aby ses pořád usmíval a říkal ty nesnesitelné sarkastické poznámky, jako tehdy, když jsme se poprvé setkali! Proto se pro jednou přidám na tvou stranu, pokud to alespoň trochu..." zatnula zuby a otřásla se. "Pokud to alespoň trochu přispěje k tomu, že se ti vrátí úsměv!"
Averina to opravdu dojalo a věděl, že to na něm je vidět. "Víš, že je to to nejmilejší, co jsi mi zatím řekla? Neboj, budu tě stále štvát a nesnášet jako kdysi. Doufám, že ty mě budeš i nadále oslovovat teroristo a obviňovat ze zločinů. Alespoň si na mě můžeš procvičovat komunikaci s lidmi."
"Domluveno!" Yeneria se zeširoka usmála. Přistihla se, že se takhle usmívá možná i poprvé v životě. Averin jí úsměv oplatil a uvědomil si, že jí vlastně má svým zvláštním způsobem rád.
Konečně dorazili zdravotníci a úplně zkazili atmosféru. A zatímco se s zdravotnickým vybavením vrhali na nebohého teroristu, skončil další šílený den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama