Dopisy písálkům- postavy

21. srpna 2015 v 7:00 | Karin |  Dopisy písálkům
Vítejte u dalšího dílu tohoto projektu pro písálky. Dejme tomu, že jste již získali alespoň hrubý náčrt toho, jak váš příběh, který se chystáte psát, bude vypadat. Jenomže potřebujete, troufám si říct, že tu nejpodstatější část- postavy. Každý příběh má postavy, bez toho to není příběh. Můžete například popisovat váš svět, ale to bude popis, ne povídka, či román. Tentokrát se vám pokusím nastínit spíše jakési archeotypy, kterým byste se raději měli vyhnout, nebo je alespoň zpracovat jinak, a další poznatky, které jsem za tu dobu, co píši, získala.


Začneme tím nejklasičtějším. Předpokládám, že již každý z nás slyšel O Mary Sue, v případě mužských postav se to také někdy komolí na Garry Tsue, ale jde o to samé. Několika slovy bych to vysvětlila jako příliš dokonalá postava. Jednu takovou hrdinku vám klidně mohu vymyslet tady a teď, a trvá mi to zhruba minutu i se sepsáním.

Jmenuji se Elizabeth Amanda Amélie Theodora Mariana Wilsonová (o tom jméně samotném se ještě budeme bavit). Je mi osmnáct let. Mé nádherné bloďtaté vlnité vlasy spadají až do půli zad, a zdobí jemnou tvář bez nedokonalostí. Mé oči mají jasně modrou barvu, a všichni je obdivují. Říkají, že jsou nesmírně hluboké. Můj nos je menší a správně utvořený, ani žádný klofák, ani pršáček. Mé rty mužům připadají smyslné. Jsem vysoká a štíhlá. Každý má rád mé ladné křivky.

Lidé říkají, že kromě krásy oplývám i vyjímečnou povahou. Mezi mé nejlepší povahové rysy patří dobrosrdečnost a ochota všem pomoct. Obdivují také mou odvahu a píli. To druhé má za následek také to, že mám ve škole samé jedničky, ačkoli mě jako každého normálního člověka vůbec nebaví. Jsem prostě přirozeně chytrá, ne jako všichni kolem mě. Všichni mě zbožňují.

Ráda kreslím, píši příběhy, šiji, hraji volejbal, basketbal, golf, minigolf, jezdím na koni, dívám se na televizi, pomáhám doma rodičům, kteří mě milují, hraji online hry a zajímám se o spoustu dalšího, proto mám spousty přátel, se kterými neustále něco podnikám....


Toto snad stačí. Pokud už písálek vytvoří takovouto Mary Sue, většinou k ní přidá i něco, co bch nazvala Anti- Mary Sue. Větišnou tomu bývá tak, že ta první je kladná, a druhá záporná postava. Samozřejmě, že ta první vždy zvítězí, protože Anti- Mary Sue je její pravý opak- hloupá, neschopná, škaredá, bez přátel.

Je pro to snadný důvod- když tvoříme tyto postavy, většinou se psaním teprve začínáme. A jelikož všechny postavy odrážejí svým způsobem nás samotné, do Mary Sue promítáme to, čím bychom chtěli být, kdežto Anti- Mary Sue je ztělesněním všech našich vad, o kterých možná vědomě ani nevíme. Neuvědomíme si totiž, že na stvoření postavy, která není nereálná je snadný návod- spojit Mary Sue a Anti- Mary Sue, a dát postavě několik těch dobrých, a několik těch špatných stránek, ideálně vyváženě. Ano, jde o velice primitivní postavu, ale je to základ.

Tentokrát mám pro vás takový úkol, na který mi můžete i odpovědět do komentářů. Úkoly odteď budu značit zeleně, aby v textu vynikly. Vzpomeňte si na své začátky. Každý měl nějakou Mary Sue a Anti- Mary Sue. Popište mi je. Jak vás ztělesňovaly? V závěru můžete obě skloubit tak, aby z nich vznikla uvěřitelná postava.

Někteří autoři to řeší zvláštním kompromisem. Já tomu říkám Mary Sue chudinka. Od obyčejné Mary Sue se liší tím, že je sice hrozně dokonalá, ale z nějakého naprosto nevysvětlitelného a nepochopitelného důvodu jí nikdo nemá rád. To je ale nemožné. Lidé vždy musí mít důvod, proč vás nemají rádi, a ne, většinou to není žárlení na dokonalost. Zkrátka a dobře, to, že vás někdo z nepochopitelných důvodů nemá rád, není vaše chyba, ale jeho, takže je tato postava stále Mary Sue. Tyto chudinky také často mívají smůlu úplně ve všem.

A než se ohradíte, dovolím si ještě poznamenat, že existují i moc dobré postavy, u kterých převažují spíše ty dobré stránky, ale vždy mají alespoň jedinou chybu, i kdyby to byla nějaká maličkost.

Stále tady mluvím o realisticky působících postavách. Ale co to vlastně je? Mnoho lidí si myslí, že jsou to postavy, které co nejpřesněji kopírují reálné lidi. Ale pozor, není to pravda. Vaše postava totiž může vyrůstat v jiných poměrech, tím pádem se může chovat i podivně. Důležité ovšem je, abyste jí její chování uvěřili. Ale jak toho docílit?

Vciťte se do ní. Člověk může říct, že je neempatický, ale to není pravda. Každý v sobě alespoň trochu toho má. Mnoho písálků bere svět svých postav jako něco, co k němu nepatří. Ale mýlí se. Jak jsem již psala, když jste vytvářeli postavu, museli jste jí dát něco ze sebe, a stačí to jen najít, a pracovat s tím. Uvedu vám dva příklady:

Oko bouře: Neanel se setkává s mužem, o kterém ví, že má, nebo alespoň měl, v plánu ho zabít. Dobře, já bych se ho sice hrozně bála a mluvila s tím nanejvýš opatrně, ale Neanel takový není. Ale počkat, proč by vlastně takový nemohl být? Jen to přece nemusí dávat najevo, ani si to připustit! Jak bych zareagovala já, kdybych se snažila i před sebou samotnou skrýt, že se někoho bojím? Přesně tak, byla bych co nejdrzejší a nejodvážnější, abych si to vyvrátila!

Hvězdné míle: Vláda využila Dieterova zoufalství, a on jim uvěřil, že jsou tady pro něj, a že ho pomohou. Když si uvědomil, kde je pravda, již byl vyvolen jako vládce světa, což doopravdy znamená, že je jejich loutka. Co bych já udělala na jeho místě? Nejspíš bych se zabila, aby kvůli mě nemuseli trpět i další lidé. Proč v tom tedy Dieter pokračoval? možná jsem do něj zapsala naivní část sebe, která říká, že když mám nějakou moc, mohla bych se pokusit díky ní systém vlády svrhnout! Zatím budu hrát, že jsem jejich loutka, a nedopustím, abych spadla do jejich lží. Vyčkám je na správnou příležitost. Nutno podotknout, že Dieter nakonec do těch lží spadl, ale měl vůli jim chvíli čelit, za vidinou lepšího světa. Ano, to bych byla schopná udělat.

Dalo by se toho najít více, ale myslím, že toto pro představu stačí. Zkrátka a dobře, nemůžete pochopit postavu, pokud jí nebudete brát jako kousek sebe. Musíte si uvědomit, čím vším vaše postava prošla, a jestli byste náhodou nebyli stejní, kdybyste to také zažili. Postava není jako lidé okolo vás. Každý člověk je výjimečný. Ale postava je jen vaše část. Samozřejmě, že jí něco přimyslíte, ale stále jste to vy, jen s jiným životem.

Další úkol pro vás (rozhodně není nikde napsáno, že musíte plnit všechny, jen ty, které vás zaujmou): Popište mi situaci, do které se dostala nějaká postava, která je úplně jiná než vy, a pokuste se najít, co ze sebe jste do ní vložili.

Samozřejmě, že i tady jde uplatnit pozorování okolí, takže se může stát, že se nějaká vaše postava bude podobat třeba vašemu kamarádovi, nebo klidně i někomu, koho vůbec neznáte, jen jste ho slyšeli jednou mluvit. Je to ale těžší v tom, že nejprve musíte pochopit, proč se tak daný člověk zachoval, a až pak to vtisknout do postavy.

Poslední dobou si všímám, že někteří písálci (neberte si to osobně, ani jeden z těch, na které právě myslím, není v mých oblíbených odkazech) mají ten problém, že když již mají více než pár postav, hrozně se sobě podobají. Přiznám se, že i mně se to někdy stává. Přesto se vám pokusím poradit, jak se tomu vyhnout.

Jednou z možností je samozřejmě poznávat stále nové a nové charaktery. Můžete opět pozorovat okolí. Také hodně pomáhá intenzivní čtení knih, ideálně takových, kde jsou charaktery opravdu rozprácovány. Těch je poměrně mnoho. Já za sebe nemohu žádnou vhodnou pro všechny doporučit, protože přímo psychologické romány, kde je toho nepochybně nejvíce, prakticky nečtu, ale hezky to je třeba nastíněno v některých dílech Hvězdných válek (myslím opravdu knihy, ne filmy), například v trilogii od Timothyho Zahna nebo v knize s názvem Rozkaz 66. Není to tak, že bych četla jen Star wars, ale kniha, kde je lépe rozebíráná psychologie, se mi ještě do rukou nedostala. Problém je, že musíte vidět předtím filmy, jinak nemáte šanci to pochopit.

Ale to neznamená, že se vám to nemůže stát. Já osobně to řeším tak, že se každé své postavě snažím udělit nějakou povahovou vlastnost, kterou jsem ještě nikdy nepoužila, nebo před dlouhou dobou. Ostatní vlastnosti mohou být stejné, jako u jiných postav, ale tu jednu se snažím co nejvíce prosadit. Jistě, není to snadné, a někdy se to ani nepovede, ale někdy to vyjde.

Toto téma je ale hodně těžké. Každý si musí najít svou vlastní cestu. Proto přejdu k dalšímu tématu.

Nejtěžší, alespoň pro mě, je na postavě bezesporu jméno. Ano, je i spousta autorů, kteří tořeší tak, že postavě říkají obecnými jmény, jen to napíší s velkým písmenem (Hrdina, Žena, Kolonista...), ale někdy to prostě nejde. Já mám dvě pomůcky, které sřídám.

Tou první je generátor jmen. Je jich spousta, ale já osobně používám tento. Někdy má docela dobré nápady (A někdy moc ne. Vyhodil mi jméno Tuppec). Pokud vám ale nevyhovuje, stačí si do vyhledávače zadat generátor jmen a vyjedou vám stovky odkazů. Mně se tento líbí, protože si tam například můžete určit i to, na jaké písmeno má jméno začínat, a tak podobně.

Ten druhý způsob je už z mé hlavy, a je poněkud divný. Mám krabičku plnou roztříhaných papírku, na kterých mám napsána písmena nebo slabiky, a skládám je k sobě tak, jak mi znějí dobře, a pak si je třeba různě komolím. Takto třeba vzniklo jméno Asmentel: Slabika as a tel a písmeno n. Původně to tedy bylo Asntel, ale znělo mi to divně, tak jsem tam přidala to me.

Mimochodem, pokud to není hlavní postava nebo nějaká důležitá, lze jí nazývat i přezdívkou. Například, když jsem byla o hodně mladší, četla jsem sérii když od Karen mcCombieové Stella a..., kde jednu postavu nazývali Lepkavá Karamelka, protože neustále v kabelce nosila pytlík s karamelkami.

Pamatujete si ještě, jak se jmenovala naše Mary Sue? Prosím vás, pokud k tomu nemá postava hodně dobrý důvod, jako třeba šlechtický původ, takovýmto složeninám se, prosím, vyhněte. Dva jména, proč ne, ale více je čistý nesmysl. Prodlouží vám to příběh o několik slov (mimochodem, ve slohovkách to nejde. I sebedelší jméno se počítá jako jedno slovo), ale vaše postava rozhodně nebude zajímavější.

Uvědomuji si také, že spousta autorů může mít problém se vzhledem. I já. Obvykle to řeším tak, že si tu postavu nakreslím. Ptáte se, a jak jí mohu nakreslit, když nevím, jak vypadá? V tom je výhoda, když neumíte kreslit jako já. Prostě načrtnete nějaký tvar hlavy a jelikož jiné oblečení neumíte, vaše postava nosí tuniku/kabát/šaty či košili, nějaké obyčejné kalhoty a vyjímečně klobouk, šátek nebo čelenku ve vlasech. A někdy, někdy dokonce rukavice! Poté přecházím na vlasy. Vybavím si nějaký účes, který mi kdy přišel zajímavý, a jelikož neumím kreslit, vznikne mi z toho nějaký úplně nový. To již mám celou postavu a obličej dokreslím podle toho, co se mi k ní hodí.

Ale někdy je pravda, že si nic vzhledového, co jsem ještě nepoužila, nemohu vybavit. V tom máte výhodu, pokud žijete ve velkém městě. Jednak máte více lidí k pozorovaní a jednak...dívali jste se někdy i na výstavní figuríny? Pokud mají paruky, ještě lépe. Takto jsem třeba procházkou po Itálii vymyslela Palmitu z Kovbojů lásky. Viděla jsem figurínu a už na první pohled jsem věděla, že přesně to je Palmita.

A pokud už vážně nevím, najedu si na mou oblíbenou stránku, ze které vznikají i mé teamy, a po chvíli prohlížení si řeknu, že by se k mé postavě hodilo třeba toto, tak to použiji. Samozřejmě, pokud jakékoli Sims máte, můžete si rovnou postavu vytvořit. Problém obou těchto možností je ten, že ona postava se vám v hlavě bude zjevovat...kresleně.

Dobře, máme povahu, vzhled, uvěřitelnost. Ale stále je to jen plochá postava. Základem, jak z ní udělat postavu promyšlenou, je minulost.

V tomto se docela těžko radí, protože je jasné, že válečník z fantasy světa bude mít jinou minulost, než středoškolačka z České republiky. Ale jedno zůstává stejné- inspirujte se světem kolem sebe. ale na druhou stranu, na slovíčko nekopírujte to, co jste již viděli v jiných dílech. A pamatujte- každá postava má minulost.

Mám pro vás malé literární cvičení- Pokud již píšete, jistě ve svých příbězích máte postavu, která vůbec není důležitá, a třeba říká jen jednu nebo dvě věty. Zkuste vymyslet uvěřitelnou minulost i pro ní! Můžete se s tím pochlubit.

S vaší postavou vás ještě čeká spousta práce, ale myslím, že to už se jedno odvine od druhého. Snad jsem vám alespoň trochu pomohla.

To bude protentokrát vše. Jesli chcete, můžete mi napsat, o čem mám na toto téma udělat článek popříště, a já se pokusím vám vyhovět. Přístě mám naplánované díalogy. Samozřejmě piště názory na tento článek, moc to pro mne znamená.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nelogična Nelogična | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 23:00 | Reagovat

Mary je postrach. Fakt. Moje první Máňa byla skromná, milá, chytrá, nádherná a dědička trůnu. Taky jsem v tom příběhu měla postavu se stejným jménem jako já a další se stejným jménem, jaké měla má tehdejší kamarádka (obě holčiny samozřejmě taky kámošily). Pak se, ehm, v reálném životě něco zvrtlo a já, vysoce originálně, nechala tu pojmenovanou po už ex-kamarádce, aby přestoupila na stranu zla - bez jakéhokoliv logického důvodu, prostě proto.

Jména jsou zlo. Občas mám chuť je prostě zakázat. Zatím se mi nejvíc osvědčilo se nejprve promyslet všechno okolo oné postavy, jméno až nakonec. V případě fantasy občas sáhnu po google překladači (i když ta přesnost je... uhm) a překládám si slova spojená s postavou do nějakého jazyka, kterému většina populace nerozumí.

Vzhled... kdysi jsem používala takové... jak se tomu říkalo... dollmakery (?), kde si člověk mohl naklikat svoji vlastní počítačovou "panenku". Teď už si akorát dělám poznámky, abych omylem protagonistovi během psaní nezměnila několikrát barvu očí.

Lepkavá Karamelka. Ty vzpomínky.
Těším se na článek o dialozích.

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 9:06 | Reagovat

[1]: Páni. Ani nevíš, jak jsem nadšená, že jsi mi napsala komentář.
Tvá první postava se vážně jmenovala Máňa? :-)
Jinak, to k tomu přestoupení na stranu zla- mám dojem, že to jedna má postava udělala také, z podobného důvodu. No, alespoň jsem tam měla nějakou zápornou postavu.
Jo, Google překládač se mi také osvědčil. Nejlepší je indonézština a filipínština.
Mé postavy běžně mění barvu očí :-) Ne, že bych si to nezapsala, ale jsem líná ty poznámky hledat. Ale většinou si na to dávám pozor.
Ty jsi Stellu také četla?
A znovu moc děkuji za komentář!

3 Nelogična Nelogična | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 17:28 | Reagovat

[2]: Kdepak, Máňu používám pouze jako zkráceninu pro Mary Sue. Ta postava se jmenovala Pavlína.
Četla jsem jednu knížku se Stellou. Upřímně, myslela jsem, že mě to brát nebude, ale nakonec se mi to líbilo :D Akorát jsem pak byla moc líná na shánění dalších dílů.
Filipínština je top.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 20:22 | Reagovat

[3]: Škoda. Ta Máňa by byla trefnější...
Vidím, že jsi stejně líná jako já :-) Já jsem si přečetla všechny díly, některé dokonce několikrát, ale vůbec nevím, co mě na tom bavilo.
Jo, filipínština...akorát, že ti z toho vycházejí takové názvy jako Membunuh (prosím tě, ani nepátrej po tom,  pro co ten název je, ale znamená to něco jako blbeček)...

5 Terka Terka | E-mail | Web | 1. září 2015 v 18:50 | Reagovat

A jo, teď si tak matně vybavuji, že v mém příběhu, který jsem psala na základce, figurovala jako hlavní postava taková dokonalejší osůbka. :D Nějak jsem se inspirovala Lenkou Lanczovou, jelikož jsem tehdy četla Vůni deště. :D No, a byla tam i záporná postava - tu jsem si představila jako spolužačku, kterou jsem nesnášela. :D

Co se týče jmen, snažím se vymýšlet vlastní a generátory ani překladače nepoužívám, ale nějak mi v nich dochází fantazie a mám dojem, že vymýšlím pořád ty samé...

Zajímavý článek. Dala jsem si ho do záložek. Určitě se bude hodit. :)

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. září 2015 v 20:19 | Reagovat

[5]: Myslím, že dokonalé postavy a naprosto černobílé záporáky měli všichni.
No, mě už právě že ta fantazie došla. Ale ani ty generátory a překládače nejsou výhra.
Jinak, moc děkuji!

7 Vanessa Vanessa | 18. září 2015 v 23:39 | Reagovat

Mary Sue, sarka, měla jsem ji, ale nedokážu si na ni vzpomenout.
Já s jmény problémy nemám. Vždycky prostě ze mne něco vypadne. Ale Exception je latinsky něco na co si už vůbec nepamatují. Myslím si, že ani, když tohle všechno splniš, postava nemůže být úplná. Nejtěžší je z papíru dat do příběhu. Aspoň pro mne, protože musím vyměnit nějaké té vlastnost. Po povahové stránce jsem si vždy myslela, že nemám problémy, ale vždycky mi dělali problém zevnějšek. V poslední povídce jsem se nechala inspirovat rodinou. Pamatuješ si Jaime?  Císaře? Ze jsem popisovala, že měl chloupky u pusy jako vousy. Ten den se k mne totiž takový ušlápnutý, trošku na pohled odstrašující, se ke mne naklonil a něco mi říkal a měl ty chloupků. V té chvíli mi bylo blbě, ale když jsem dotvářejí Jaimeho, tak mne to prostě bouchne a je to tam.

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. září 2015 v 23:42 | Reagovat

Rozumím. Já neříkám, že toto je návod, jak vytvořit dokonalou postavu, jsou to jen takové tipy. Na něco prostě autor musí přijít sám.
To je rozhodně zajímavá možnost. Jak říkám, postavy často vycházejí z reálných lidí.
Děkuji za komentář!

9 Vanessa Vanessa | 18. září 2015 v 23:54 | Reagovat

[8]: Ano, já vím. Jen se v tom docela teď motam víš. Vymýšlím postavu záporáka totiž :(. Mimochodem, mám rozdrcený palec!

10 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. září 2015 v 23:57 | Reagovat

[9]: Chápu, vymýšlet kvalitní záporáky je neskutečně těžké. Ale ty to jistě zvládneš!
Au. Ty máš na to smůlu, viď? Ale víš co? Nejsi jediná. Já jsem si trochu narazila palec při volejbale. Zajímalo by mě, proč jsou to nejčastěji písálci, komu se stává něco s prsty :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama