U vody

3. srpna 2015 v 10:06 | Karina |  Jednodílné příběhy
Tak, jsem tady v poslední den mého prodlouženého termínu s povídkou do soutěže od Terky M., tentokrát s názvem U vody. No, u vody se to odehrává...ale spíše jsem se pokoušela napsat něco trochu jiného než obvykle. Kvalitu musíte posoudit vy. Je to inspirováno hrou Catch me if you can, což je něco na způsob Člověče, nezlob se, ale vlastně to na tom ani moc není poznat. Mimochodem, toto nejsou všechny zápletky, co jsem do té povídky plánovala, i když to má přes šest stran. Snad si to užijete!
Jen, neodehrává se to na Zemi, proto to nesrovnávete s pozemskými událostmi v uplynulých letech, jen mají stejný letopočet.



Adalien mžoural do jasného poledního slunce. Jako každý den seděl na své loďce a čekal, až něco uloví. Rozhlížel se po ostatních lodích a musel se usmívat. Miloval tu atmosféru, když všude byl slyšet jen chechot racků a šplouchání vody, a on se míjel s dalšími rybáři, kteří na něj mávali. V jednom okamžiku si však uvědomil, že něco není v pořádku. Zamrkal, jestli ho jen nematou paprsky jasného světla, ale nebylo tomu tak. Ta bárka před ním skutečně hořela.

Přes plameny nebylo vidět, jestli je někdo uvnitř. To už k lodi začali mířit i ostatní rybáři. Adalien vzal do rukou kbelík vody a snažil se oheň uhasit. Dusil se kouřem, ale nepolevoval. Náhle ovšem zahlédl, že v plamenech zahořela další bárka. Nedokázal odhadnout, kde se bere, ale věděl, že v tomto okamžiku to hlavně musí zastavit. Polovina lidí se vydala hasit druhou loď. On si však uvědomil, že musí udělat něco, co nejen uhasí plameny, ale nerozpoutá další. Otočil se a zamířil k přístavu. Tak rychle ještě nikdy nepádloval.

Téměř okamžitě našel tlačítko pro případ nouze. Stiskl ho. Vteřiny, než se rozezněll varovný tón, mu připadaly jako hodiny. Ještě déle čekal, než za ním někdo přišel.

"Lodě na moři…hoří," vydechl. "Musíte je uhasit!"

Muž překvapeně zamrkal. "Kolik lodí?"

"Zatím dvě," vysvětloval. "Ale může jich být víc! Tak sakra, něco dělejte! Můžou tam být zranění!"

Konečně zvedl lodní telefon a něco do něj začal vysvětlovat. Adalien na nic nečekal. Spěchal zpět, aby opět pomohl s hašením. Přesně, jak předpokládal, lodí již hořelo více. Pět. Čekání na záchranu bylo nesmírně dlouhé. Nakonec přispěchali. Lodí v plamenech však již bylo sedm. Všechny kromě té jeho. Vtom se v Adalienovi vzbudil pud sebezáchovy.

Měl strach, že ať to dělá kdokoli, zapálí i jeho loď. Zavrtěl hlavou. To se nesmí stát. Stejně už tady nebyl nic platný. Znovu zaplul do přístavu a vyskočil z lodi. S mořem už pro dnešek nechtěl mít nic společného. Poslední věc, kterou z lodi vzal, byl zapalovač. Chvíli jen tak popotahoval dým z cigarety, aby se uklidnil.

O několik dní později

Nechtěl se znovu vydat na plavbu. Ale neměl na výběr, pokud nechtěl přijít o práci. Seděl opřený o záď a pročítal si několik dní staré noviny. Z hořících lodí unikli s výjimkou jeho jen dva rybáři. Oba byli označeni za blázny, protože ve svých výpovědích uvedli, že kolem sebe cítili zvláštní závan větru, předtím, než se to stalo. Adalien se nad tím jen ušklíbl. Museli být přiotráveni tím kouřem.

Dnes se již stmívalo a na nebi bylo vidět první hvězdy. Luna dnes byla jasná, v úplňku. Léto pomalu končilo a šlo to poznat, protože noci již bývaly chladné. Adalien se zabalil do svého kabátu. Na rybaření však téměř nemyslel. Nedokázal z hlavy vypustit ty události. Kdo ty ohně zapaloval? A jak je možné, že on jako jediný zůstal nedotčený?

V jednom okamžiku se mu zdálo, že studený vítr zavál ještě silněji. Podíval se na hladinu, ale ta zůstávala klidná. Vyděsilo ho to. Přičítal to ovšem tomu, co četl v novinách. Semínko pochybností však již bylo zaseto. Vydal se k bezpečnému břehu. Začínal mít těch podivností po krk.

Náhle se však vzduch před tím lehce zatřpytil. Byl tam ohromený, že na okamžik přestal pádlovat a jen hleděl na jasná světélka. Po chvíli si vzpamatoval a chtěl se vydat dále. Zjevil se před ním však nejasný obraz. Byl to člověk kráčející po vodě. Mladá dívka. Více rozeznat nedokázal. Kráčela přímo k němu, a na dlani jí hořel plamen. Točila se mu z toho hlava.

"Kdo jsi?" vydechl.

Zarazila se. Když promluvila, její hlas zněl lidsky, ale vzdáleně. Jako by ve skutečnosti byla míle odsud. "Ty mě vidíš?"
"A-asi," zakoktal. "Ty zapaluješ ty lodě?" Nemohl uvěřit hlouposti této situace. On mluvil s někým, kdo doopravdy neexistoval!

"Jistě," odvětila. "Jestli mezi nimi je byť jen jediný člověk, který si to zaslouží…" Všiml si, že používá trochu nezvyklé výrazy. Jistě. Byť.

"Počkej…a proč by si to měl zasloužit?"

"Oni také zapalovali lodě plné lidí!" vykřikla. Otřásl se.

"Oni? Kdo oni?"

"Já…já již nevím, jak se jim říkalo. Jsem mrtvá příliš dlouho." Její hlas zesmutněl. "Nicméně, zaslouží si pomstu!"
Adalienova mysl to stále odmítala pochopit. "Ty jsi…duch?" Nemohl uvěřit tomu, že tu větu vážně pronesl nahlas. V tom samém okamžiku ho něco napadlo. "Poslyš…jak jsi stará?"

"Já…nevím," zaúpěla.

"Víš vůbec něco?" obořil se na ní. Vzápětí si uvědomil, že to byla chyba. Ona však jen zaťala pěsti, a tím pádem uhasila plamen.

"Ne," hlesla.

"Ani neznáš své jméno?" zašeptal.

"Ne."

Zavrtěl hlavou. Docházely mu nápady, jak zjistit, z jaké doby pochází. "Víš alespoň, jak jsi zemřela?" Čekal stručné ne, a proto ho delší odpověď překvapila.

"Shořela jsem. Na lodi."

"Tak proto se mstíš," zašeptal. "Podívej…nevím to jistě, ale ti lidé, kteří ti to udělali, asi už nejsou naživu."

"Jak směšné tvrzení," zasmála se. Adalienovi přejel mráz po zádech. "Tak dlouho zase mrtvá být nemohu."

"To, co jsem o přízracích slyšel, naznačuje, že nemáte moc dobrý pojem o čase." V této chvíli si myslel, že ho už určitě zapálí. Ona ale udělala pravý opak. Něco neslyšitelně zavrčela a zmizela. Zmateně zamrkal. Chtěl na to zapomenout jako na podivný sen. Ale moc dobře věděl, že se to doopravdy stalo.

Následující ráno

Začínal o tom, co viděl a slyšel, hodně pochybovat. Vždyť nebylo možné, aby zrovna on viděl duchy, když ani nevěděl, jestli v ně vlastně věří. Doprovázen těmito myšlenkami opět mířil do přístavu. Trochu se bál nasednout na loď, ale říkal si, že to nejspíš opravdu byl jen sen. Stejně by nedávalo smysl, aby ho nechala žít.

Hledal svou bárku na místě, kde jí včera nechal. Ona tam však nebyla. Rozzuřeně se nejprve chvíli procházel okolo. Zapálil si cigaretu, ale ani to mu dnes nepomohlo. Až po hodné chvíli si všiml, že jedna věc po jeho lodi zůstala. Provaz. Vytáhl ho z vody. Jeho konec byl ohořelý. Adalien se ušklíbl. Ta přízračná žena mu chtěla dát znamení, říkajíc: Klidně tě mohu zabít! Nebo to má nějaký racionální důvod, a on začíná jen bláznit.

Bylo štěstí, že Hvězdný vítr nebyla jeho jediná loď. Jen nejoblíbenější. Zamířil k místu v přístavu, kde měl připravenou další. Všiml se, že na něj lidé, které znával, hledí podivně, a když je pozdravil, neodpověděli mu. Přičítal to tomu, že dnes musel působit nepřítomně a zasněně. Zanedlouho již vyplul na širé moře.

Byla to nebezpečná hra, ale on si skoro přál, aby se zjevila. Jednak byl kvůli tomu nervózní, a jednak by se jí rád zeptal, proč ho vlastně nechala žít. Po chvíli to již nevydržel. Vzhlédl k zamračené obloze a ani nevěděl, koho žádá o to, aby se buďto vrátila hned, nebo nikdy. Věděl, jak se chová hloupě, ale nemohl si pomoct.

"Tak kde jsi?" zašeptal nakonec pro sebe. Když se k němu začala přibližovat dívčí silueta, vlastně ho to ani nepřekvapilo. Rozhlédl se po okolních lodích, ale vzápětí mu došlo, že ostatní jí nejspíš nevidí. Povšiml si na dívce dvou zvláštních věcí. Za denního světla vypadala skoro jako člověk, kdyby tak nezářila, neviděl jí tak matně, a nekráčela po vodě. A navíc jí viděl o trochu jasněji než včera. Dokázal rozeznat nejen její černé šaty a dlouhé vlasy stejné barvy spadající k pasu, ale i oči šedivé jako dnešní nebesa. Usmála se na něj. Bez toho, aby se zeptala, nastoupila do jeho lodi. Nezhoupla se pod ní. Opatrně se od ní odsunul.

"Vypadáš nadšeně," konstatoval. Věděl, že si bude muset dávat pozor na jazyk.

Přikývla. "Vzpomínáš si, jak ses před několika hodinami ptal, jak se jmenuji?"

"To bylo včera," upozornil jí opatrně. Zmateně zamrkala.

"Na tom nesejde. Já…já jsem na to přišla! Přemýšlela jsem o tom celou…dlouho. Vím, jak zní mé jméno!" Adalien v první chvíli nechápal, co jí na tom tak rozrušilo. Ale vzápětí si uvědomil, že on by se choval stejně, kdyby byl tak dlouho mrtvý, jako ona, že by mu dny splývaly do jednoho.

"Tak pověz," pokusil se usmát také.

"Ashirri," zašeptala. Úsměv mu zamrzl. Toto jméno se nejčastěji používalo za dob, které nebyly moc krásné. Doufal, že v nich nežila. "A to není vše. Netuším, co se událo v ten poslední den, než jsem odešla, nicméně jsem zjistila, co jsem dělala, když naší loď zapálili."

"Počkej. Kdo jí zapálil?" přerušil jí.

Sklonila hlavu. "To nevím. Avšak si vzpomínám, že jsem hrála kostky!" Rozevřela doposud stisknutou dlaň. Adaliena nejvíce vyvedlo z míry, že přestože ona byla přízrak, kostky se zdály skutečné. Zmateně se na ní podíval.
"Já…vždycky jsem si myslel…že….víš…že duchové a živé předměty….teda předměty ze světa živých…"

Zasmála se. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se směje jeho rozpakům. "Že je nemůžeme držet? Kdyby tomu tak bylo, propadla bych se dnem té lodi." Zavrtěla hlavou. "Mohu se tě klidně i dotknout, pokud chci. Ale musím se na to soustředit. Chceš to ukázat?" Byl příliš překvapený, než aby nesouhlasil.

Na okamžik zavřela oči. Otevřela je, až když položila svou dlaň na jeho paži. Mrazilo ho z toho v zádech. Její dotek byl zvláštní. Tak chladný a přitom konejšivý. Ještě chvíli jí tam nechala. Poté však prošla jeho paží skrz. Zašimralo to. Rychle jí odtáhla.

"Promiň. Toto nedokážeme moc dlouho," vysvětlila. "Nicméně předměty udržím i několik hodin. Tentokrát bez přehánění, měřila jsem si to podle hodin na náměstí." Odmlčela se. "Kolikáté je vlastně století?"

"Začátek dvacátého prvního." Pokývla. Nezdálo se, že by jí to nějak překvapilo.

"Odešla jsem v počátcích toho minulého. Někdy ve čtyřicátých letech. Datum přesně nevím, ale možná si časem také vzpomenu."

Adalien nasucho polkl. Potřeboval více důkazů, ale začínal tušit, co se jí stalo. Něco ho napadlo.

"Myslíš, že bys s těmi kostkami dokázala i hrát?"

Podezřívavě si ho změřila. "Pročpak?"

Rozhodl se jí přiznat pravdu. "Myslel jsem, že si u toho vzpomeneš na další detaily. Začínám tušit, co se ti stalo, ale nejsem si jistý."

Zmateně na něj hleděla. "Proč mi vlastně pomáháš?" zašeptala. "Neměl bys na mě být nazlobený?"

Povzdechl si. "Jediná věc, kterou jsem ti ještě neodpustil, je, že jsi mi zapálila mou nejmilovanější loď." Zavrtěl hlavou.
"Jsi prostě jen naštvaný duch. Akorát nechápu, proč sis vybrala zrovna mě. Mohla jsi mě taky zabít."

Hodila kostkami. "Něco…něco zvláštního jsem z tebe cítila. Poslyš, ty nejsi mediátor, viď?"

"Mediátor? Zprostředkovatel?" Zasmál se. "Ani náhodou."

Pokývla. "Tak v tom případě se jedná o tu druhou možnost."

"O jaké možnosti to, sakra, mluvíš?"

"Pět set padesát," oznámila, kolik dával součet na kostkách. "A pokračuji. A ke tvé otázce- existují i lidé, kteří nejsou vyvolení, aby pomáhali duchům, kteří ještě nevyřešili své potíže zde, ve světě živých. Oni jsou předurčeni, aby pomohli za celý život jen jedinému přízraku. Tím pádem ty máš pomoct mne, a je to tvé životní poslání. Mimochodem, sedm set padesát a končím, protože ty to nepřekonáš."

Zvažoval její slova. "Asi máš pravdu. Hele, jestli se teda nepletu, a zemřela jsi tak, jak si myslím, asi ti to bude stačit jen vysvětlit." Převzal si kostky a začal také hrát. Padly mu tři pětky, jedna jednička a trojka. Bylo to teď nebo nikdy. Sebral trojku a znovu jí hodil. Čtyřka.

"Nemáš u sebe náhodou fix?" zeptal se přízračné dívky.

"Samozřejmě," převrátila oči. "A také blok, tužku…"

"To nic," usmál se. "Chtěl jsem doprostřed té stěny kostky přidat tečku. Čtyřka a pětka se zase tak moc neliší."

Zavrtěla hlavou. "To by byl podvod."

Chvíli jí jen zmateně pozoroval. "To měl být vtip, Ashirri."

"Vtip?" opakovala nechápavě.

"Vy jste se ve své době nesmáli?"

"No... z toho, co se mi vybavuje, jsme jen trpěli, takže nebyl k radosti důvod. A pokud jsme se smáli, nejspíš jiným věcem."

"Ty si něco pamatuješ?"

Sklonila hlavu. "Všechno to jsou samé hlouposti. Jako třeba, že jsme snídali okoralý a starý chléb, a tak podobně."
Adalien chápavě přikývl. "No…nemáme teda psací potřeby, takže ty kostky budeme brát na kola. Tentokrát jsi vyhrála. Házíš znovu?"

S úsměvem si od něj kostky převzala. Tentokrát nevěděl, co má říct. Jen jí sledoval, jak znovu hází. Kostky se přestaly točit a z výsledné kombinace se daly použít jen dvě jedničky a jedna pětka. Ona však na ně hleděla se zcela nepřítomným výrazem. Adalien trpělivě čekal, až se probere. Ale trvalo to déle, než mu bylo milé.

"Ashirri…" oslovil jí nakonec opatrně. Trhla sebou.

"To…toto přesně mi na kostkách padlo těsně předtím, než nám shořela loď," vysvětlila. "Dřevěná, a na přídi měla hlavu labutě…"

Adalien více nepotřeboval. Nemýlil se. "Teď už jsem si jistý, jak jsi zemřela." Zhluboka se nadechl. "To, že jsi shořela, je pravda. Ale důležité je, že tě taky zapálili lidi, a proto teď asi ničíš lodě. Myslím, že jsi byla válečný uprchlík, který neměl takové štěstí, aby se dostal do lepšího světa. Kdysi mě tohle téma fascinovalo. Chtěla se dostat z války pryč, ale jen ses tím zabila."

Ona však vrtěla hlavou. "Ne. Ne, toto nemůže být pravda! Nevěřím tomu, že jsem zemřela vlastní hloupostí!"

"Nebyla to hloupost," snažil se jí uklidnit. "Naopak, chtěla jsi lepší život."

"Měla jsem svůj život brát tak, jak je! Ne se ho pokoušet změnit!"

"Kdyby si tohle řekli všichni lidé, byli bychom všichni jen slepé loutky," připomenul jí mírně. Ona však po něm jen vrhla vražedný pohled a začala se rozplývat. Zalapal po dechu. Zdálo se však, jako by zde vůbec nebyla.

Adalien se podíval na oblohu. Byl konec dne, mohl se již vrátit do přístavu. Umínil si, že jí přesvědčí jindy. Nepochyboval, že ještě budou mít spoustu příležitostí, jak se setkat. Zanedlouho již vystoupil ze své lodě a kráčel osamělým přístavem.

Náhle ho však někdo popadl za paže. Instinktivně se bránil, ale on byl rybář, ne bojovník. Ucítil nějaký tlak kolem svého zápěstí. Otočil se na útočníka. Bezpečně poznal policejní uniformu. Ze všech stran začali přicházet jeho kolegové, někteří i s pistolemi v rukou. Zmateně na ně hleděl.

"Co…co jsem provedl?"

"Vy se ještě ptáte?" obořil se na něj ten, který mu nasadil pouta. "Máme oficiální povolení vás zatknout za zničení majetku v hodnotě přes pět tisíc zlatých, vraždu sedmi osob a nepřiznání se. Máte právo nevypovídat."

Adalien si to pokoušel přebrat v hlavě. Zanedlouho to pochopil. Oni si mysleli, že ty lodě zapálil on! Byl jediný přeživší, pro jiné lidi za jinak než tím, že to udělal on, nevysvětlitelných okolností. Náhle ho jeden z policistů začal šacovat. Byl natolik ohromený, že se nebránil. Vytáhl mu z kapsy zapalovač.

"A tímto jste to zapálil, viďte?" Muž si vzpomněl, jak si před zraky všech v přístavu zapálil cigaretu. Proklínal se za to. Kdyby to neudělal, možná by se tak rychle nesesbíraly důkazy, že to udělal on. Nechal se odvést až do temné cely, která alespoň byla jeho vlastní. Sedl si na dřevěnou lavici a skryl tvář do dlaní.

Rozhodně nemohl při výpovědi říct pravdu. Pobyt ve vězení přece jen bude lepší než pobyt v psychiatrické léčebně. I když se možná opravdu jen zbláznil, a vše si představoval. Bude se muset ke všemu přiznat. Věděl, že ho nejspíš popraví, ale život v blázinci by stejně nebyl život. Propadl beznaději. Nevěděl, jestli se má zlobit na sebe, nebo na Ashirri. Ani jeden z nich za to vlastně nemohl.

Zrovna, když se rozhodl, že obviňování jí snese lépe než sebelítost, vzduch před ním se začal mihotat. Povzdechl si. Nechtěl se s ní setkat, ale alespoň bude mít společnost.

"Tak tak daleko to došlo," povzdechla si, když se zjevila. Adalienovi neuniklo, že tentokrát jí viděl zcela jasně. Kdyby nezářila, považoval by jí za obyčejného člověka.

"Jo," přisvědčil. "Sedím tady místo tebe."

Zamrkala. "Rozumím ti. Jsi nazlobený. Chtěla jsem ti jen říct… že jsem pochopila, co jsi mi chtěl na lodi říct. Nejspíš si měl pravdu."

"Dobře. Můžeš zase odejít."

"Ty to nechápeš," hlesla. "Musela jsem ti to říct proto, abych mohla odejít na onen svět." Smutně se pousmála.

"Ale to je přece úžasné!" Na okamžik zapomněl, že je naštvaný, a zaradoval se. Ona se však nepřipojila.
"Jednu věc jsem ti ale neprozradila." Její tělo začalo mizet, ale jinak, než obvykle. Místo, aby barvy bledly, rozjasňovaly se. "Když odejdu před tebou, zabije tě to také. Já již ale nestihnu uniknout. Nemohu se hnout." Její hlas zněl čím dál tím vzdáleněji.

Adalien však jen přikývl. Jasné světlo ho udeřilo do očí. Věděl, že by nejspíš stejně zemřel, a takto to alespoň nebude potupnou popravou. Cítil, jak jeho duše vystupuje z těla, které se rozpadlo v hromádku prachu. Škodolibě doufal, že ho právě teď sledují policejní kamery. Jeho poslední myšlenka byla, jestli budou s Ashirri spolu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 8. srpna 2015 v 20:47 | Reagovat

Nejdřív jsem měla trochu problém se v povídce zorientovat, kde jsem, co se děje a tak, ale nakonec mi to začalo docházet a četlo se to vážně dobře. Zapalování lidí i duch, jsou to dobré nápady a je to něco úplně jinho, že by mě osobně napadlo, když se řekne u vody :D I konec se mi líbil, hezky jsi to vyvážila tak, aby nic nepřebývalo, nebo čtenáři naopak nechybělo. I když, jak ho zatkli a ten konec no dobře, tak asi mi je trochu líto že umřel xD Ale dává to smysl a to je hlavní :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 17:31 | Reagovat

[1]: Děkuji moc za krásný komentář. Ten začátek měl být zmatený, jsem ráda, že ti to tak připadalo :-)
Prozradím ti, že já jsem nejprve měla ten nápad, a pak až Terka zadala téma té soutěže, takže jsem to vlastně jen k tomu přiřadila.
Opravdu, ještě jednou moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama