Další zbytečný článek

22. září 2015 v 7:00 | Carina |  Hudební rozplývání
Ahoj. Předem říkám, že ten nadpis je na místě, protože tento článek je vlastně jen pro mne, a upřímně, budu hodně překvapená, pokud si ho někdo přečte. Zkrátka, je to opět hudební článek, a zahlédla jsem to někde na internetu, tak mě napadlo, že si to také udělám. Je to vlastně jakési okomentování alb z pohledu fanouška a vybrání jeho nejoblíbenější písně. Jelikož jsem si ale vybrala Scorpions, bude to hodně dlouhý článek, a nezaručuji, že na nějaké album nezapomenu, i když si to dohlédávám. Beru to od Fly to the rainbow, protože z Lowesome crow pořádně neznám ani jednu píseň A také předem říkám, že k těm starším albům toho nemám moc co říct, takže delší popisky budou až u těch novějších. No, napsala bych, že doufám, že vás to bude bavit, ale nedělám si iluze.



Fly to the rainbow

Neuvěřitelně pozitivní album, u kterého přemýšlíte, jestli kapela byla vůbec při smyslech. Nemohu nezmínit skladbu Speedy´s coming, kterou jsem si poslední dobou docela oblíbila, a neustále si jí zpívám, ale mnohem více se mi líbí například samotné Fly to the rainbow. Mou srdcovou skladbou je však uklidňující a dojemné Far away, které se v podstatě týká života každého z nás.

In trance

Album s nádhernými kytarovými sóly a rozmanitými texty. Nesmím nezmínit samotné In trance, které vypráví o tom, co by měla láska znamenat, ale mou nejoblíbenější zůstává melancholická a nesmírně pravdivá Life´s like a river.

Virgin Killer

Nechvalně proslulé album, díky původnímu až příliš kontroverznímu obalu. Je to ale škoda, protože je plné nádherných skladeb. Připomenu zasněnou Pictured life, chytlavou a až neuvěřitelně hodící se do běžného života Catch your train, nebo mou nejoblíbenější odsud- smutnou a poklidnou Yellow raven.

Taken by force

Přiznám se, že z tohoto alba moc skladeb neznám, ale nesmím vynechat Born to touch your feelings, protože písně od Scorpions jsou skutečně zrozeny, aby zasáhly naše pocity. Je to skladba přesně o tom, čím má hudba být. Mou nejoblíbenější, a vlastně jednou z nejoblíbenějších vůbec, je ovšem smutná balada o smrti někoho blízkého- We´ll burn the sky. Líbí se mi, protože je v ní i láska a naděje. A mimochodem, na ten videoklip se vážně dobře dívá...

Omlouvám se, záměrně vynechávám Tokyo Tapes, protože si k tomu albu nějak nedokážu najít vztah.

Lovedrive

První album, u kterého mohu s čistým svědomím říct, že ho opravdu miluji. Líbí se mi, protože každá skladba na něm je úplně jiná a originální. Můžeme uvést za příklad Loving you Sunday morning, díky které si uvědomíte, jakou může mít láska sílu, slavnou baladu Always somewhere o stesku a smutku, instrumentální a hrozně chytlavou Coast to coast nebo pozitivní, zasněné a milé Holiday. Mou nejoblíbenější však je Is there anybody there, což je skladba, z které prostě cítíte, že někdo potřebuje pomoct, a vede vás k tomu.

Animal magnetism

Hodně zvláštní album, kde se střídají tklivé balady s písněmi, které vás prostě postaví na nohy. Nesmíme zapomenout na legendární The zoo, kterou hrají skoro na všech koncertech a chce se vám po ní do nějakého velkoměsta, nebo Make it real, která má úžasnou energii. Mou nejoblíbenější ale zůstává nesmírně silná balada Lady Starlight, o stesku po domově a po lásce. Je to mimochodem jedna ze dvou skladeb (ta druhá je Bridge to heaven, o které tady nebudu mluvit, protože není na žádném albu) od Scorpions, které mě dokážou uvést do opravdového tranzu. Ta citlivost, s jakou je to zpíváno, je nenahraditelná.

Blackout

Album plné až legendárních skladeb. Za zmínku stojí samotná píseň Blackout, kterou si prostě budete zpívat, ať chcete nebo ne, už po prvním poslechu, dojemná skladba pro fanoušky Can´t live without you, píseň na podobné téma, ale ještě lepší (a mimochodem první píseň, kterou jsem si od Scorpions pustila) When the smoke is going down, jednoduchá, ale přesto nádherná You give me all I need, po melodii absolutně neposlouchatelná, ale pravdivá China white, a konečně, má neoblíbenější a nejslavnější- No one like you.

Tato skladba je romantická balada o tom, že lásku života nemůže nikdo nahradit, Klaus Meine (zpěvák) věnoval své manželce. A jak trefně někdo poznamenal, jelikož jsou spolu už skoro čtyřicet let, opravdu nikdo nebyl jako ona.

Love at first sting

Album plné hitů. Za zmínku rozhodně stojí Rock you like a hurricane, což je sice skladba o atmésféře večírků z osmdesátých let, a pro mě osobně je tato studiová verze neposlouchatelná (poslouchám tu z Acousticy), ale přesto má něco do sebe. Dále Big city nights, která je mnohem krásnější a dojemnější, než se na první pohled zdá, i když popisuje atmosféru velkoměsta. Dále tam najdeme snad nejslavnější baladu, Still loving you, která nám nabízí přesně opačný pohled na lásku, než většina skladeb (vypráví o tom, že je to jeho chyba, že ona odešla, ne její).Musím také zmínit I´m leaving you, která je zvláštní tím, že nepotřebuje velkých slov. Prakticky se tam stále opakují tři verše, a přesto mě to dojímá. Mou srdcovou je ovšem Crossfire, která upřímně nechápu proč není mnohem slavnější. Sice po melodii zní jako válečný pochod, ale komu to u takové písně vadí? Vždyť mluví přesně o tom, co nám reálně hrozí- pokud vypukne válka, celá střední Evropa se skutečně ocitne v křížové palbě, a budeme první zabiti. Konečně píseň, která si na nic nehraje, a řekne nám pravdu do očí. Zvláštní je, jak je tato skladba stále aktuální, i když je snad třicet let stará.

Opět jedno album vynechávám, a to World wide live. Já prostě ty starší živáky neposlouchám, a navíc na nich ani není moc skladeb, které nejsou nastudiových albech. Zrovna toto jsem si náhodou pouštět zkoušela, ale nějak se mi ani nechtělo to doposlouchat.

Savage amusement

Album, na kterém se mi polovina skladeb nesmírně líbí, a polovina se nedá po melodii poslouchat. Tak či tak, najdeme zde ovšem skladby jako slavnou Rhythm of love, která opět vyjadřuje, co znamená hudba a dobře se poslouchá, trochu hazardně naladěnou, ale krásně romantickou Passion rules the game, dost poníženou, ale o to nádhernější Believe in love, a mou srdcovou, Walking on the edge, které bych se nepřeposlouchala snad nikdy, a vypráví hodně metaforicky o tom, když si dva lidé projdou těmi samými pocity, a ten první se tomu druhému snaží pomoct. A naučí vás hrát Šachy.

Crazy world

Jedno z mých neoblíbenějších, a proto je pro mě hodně těžké vybrat i tu neojoblíbenější píseň. Je to album plné slavných hitů, ale i jakésiho vzdoru proti celému světu. O tom komeckonců vypráví i samotná vlajková skladba Crazy world, kde sice na první poslech nerozumíte ani slovu (nebo rozumíte hlouposti, které tam opravdu nejsou, například místo We don´t need them no more (Již je více nepotřebujeme) jsem nevím proč asi tři dny pořád rozumněla We don´t need our mobiles (Nepotřebujeme své mobily), a místo Goin' home to my baby (Mířím domů k mému dítěti) Go to hotel, my baby (Pojď na hotel, má lásko) ), ale za nějaký čas vám dojde, že je sice trochu kontroverzní, ale o to pravdivější.

Samozřejmě, že musím zmínit i Wind of change, která vypráví o konci Studené války. Zvláštní je, že ta píseň je vlastně hodně odvážná, protože byla vydána ještě dříve, než padla Berlínská zeď. Pro mne osobně jsou ale dost silné i skladby jako Don´t believe her, která vypráví o tom, jak vám láska může zamotat hlavu, nebo To be with you in heaven, což je sice hodně naivní píseň, ale o to krásnější. Mou srdcovou a jednou z nejoblíbenějších je však Send me an angel, hodně slavná balada, kterou dodnes neustále hrají v rádiu, pravděpodobně o útěku právě z tohoto bláznivého světa a o tom, že si máme jít za svými sny. Mimochodem, ten videoklip k ní je úplně první videoklip od Scorpions, který jsem viděla, a uchvátil mne.

Face the heat

Z tohoto jsem jelen, protože si opravdu nejsem úplně jistá, jakou píseň vybrat. Je to pravděpodobně nejdrsnější album od Scorpions, především po stránce zpěvu, a některé písně jsou sice chytlavé, ale to je tak všechno, ale najdeme zde i hodně kontroverzní kritiku lidské společnosti Alien nation, krásně uječenou smutnou Woman (nezjišťujte si, jak se to myšleno, je to poněkud...morbidní, jelikož vyprávěč je pravděpodobně něco jako zloduch), legendární skladbu o samotě a opuštění Lonely nights, a nesmím zapomenou ani na Ship of fools, která hodně dobře vystihuje to, co se děje s dnešním světem (zvláště druhá sloka- Zkorumpovaní polici, zaslíbený ráj...), nejsmutnější píseň, co znám- Daddy´s girl, silná skladba o trochu zvlátním přátesltví Partners in crime, písně, které textem nejsou nějak ohromující, ale hrozně mi připomínají Neanela z mé povídky Oko bouře- Taxman woman a Hate to be nice, a na tu, která to pro mě nejspíš vyhrála, a to Under the same sun, která je sice docela morbidní, jelikož v každé sloce něco umírá, ale přináší naději, že ještě můžeme napravit náš svět.

Live bites

Vím, že je to považováno za podprůměrný živák, ale vůbec nechápu proč. Vždyť zde najdeme nádherné verze písní jako No pain no gain, která se ve verzi na Face to heat nedá poslouchat, nebo přidané studiové nahrávky White dove, která vypráví o tom, jestli mít naději, nebo mír skončil, a nádherně romantickou Heroes donť cry. Pro mě ale zůstává tou nejkrásnější Living for tomorrow, zvláště pro ta poselství. Přestaňme nenávidět, naučme se odpouštět. Láska vždy najde cestu, můj příteli, jakkoli to potrvá. Přestaňme brát, začněme dávat. A to jsou jen některá z ních. Tato skladba je prostě dokonalá sama o sobě, nepotřebuje studiovou verzi.

Pure Instinct

No...ehm...na Scorpions až neuvěřitelně jemné album. Nechápu ovšem "fanoušky", které ho kvůli tomu odsuzují, protože i když tam jsou i skladby, které se trochu blíží k popu, najdeme zde také baladu You and I, kterou zná snad každý, a na podobné téma také When you came into my life, díky které jsem začala Scorpions poslouchat, dojemnou Are you the one, motivační Time will call your name, píseň o návratu do rodného města Where the river flows (mimochodem, pokud se nepletu, ta řeka, o které se tam zpívá, by měla být Leine) a pokud zmíníme i bonusové skladby, hořkosladká píseň o návratu domů a k lásce Kiss of borrowed time, píseň o tom, o čem by měla být láska Soul behind the face, krásně romantická Oh girl, tragická skladba o zničeném světě a lásce ve lži Does anyone know, (ze které pochází i ten citát v záhlaví mého blogu, je to vlastně její refrén) a konečně, má nejoblíbenější, But the best for you. Líbí se mi hlavně to odhodlání, a to, že on netvrdí, že je pro ní ten nejlepší, on o tom přemýšlí. I tak si ale málo lidí troufne říct: Copak nesouhlasíš, že jedna věc je pravdivá? Já nejsem nejlepší, ale nejlepší pro tebe. A navíc jsou tam hrozně nádherné metafory.

Eye to eye

Toto album má být údajně pokus o techno- popové. Já si to ale nemyslím. Neříkám, že ho mám ráda, ale stále je to rockové labum, akorát s elektronickými experimenty. No, myslím si, že kapela má na to po několika desítkách let hard rocku právo, a navíc, i na tomto albu se najdou docela krásné skladby. Uznávám, že samotné Eye to eye moc rockově nezní, a na Scorpions je to trochu monotónní, ale má to nádhernou myšlenku. Údajně to bylo složeno pro zemřelé otce Klause Meinea a kytaristy Rudolfa Schenklera. Když ale pomineme toto, docela krásnou romantickou baladou je Obssesion, i když je trochu moc elektizovaná. Jediná skladba, kterou odsud poslouchám opravdu ve velkém, je A moment in the million years, která vypráví o vztahu Klause k fanouškům, a jestli to tak skutečně cítí, je to opravdu nádherné.

Moment of glory

Album sehrané s Berlínskou filharmonií. Nikdy jsem si nemyslela, že kombinace orchestru a hard rocku může znít dobře, ale ono se to opravdu povedlo. Najdeme zde nádherné verze We´ll burn the sky, Lady Starlight nebo Rock you like a hurricane. Samotná píseň Moment of glory je neméně úžasná, taková nadějná, a i když její poselství o tom, že dvacáté první století bude dobou míru a lásky, nebylo vyslyšeno, hrozně dobře se to poslouchá. Za zmínku stojí i We don´t own the world, protože ne, my opravdu nevlastníme tento svět. Pro mé uši je nádherná i instrumentální část Deadly sting suite, i když naopak u Crossfire mě zklamalo, že tam nedali i zpěv, protože text je na tom to nejdůležitější. Mou nejoblíbenější je však duet s nádherně se proplétajícími se hlasy a krásnou myšlenkou o tom, jak někdo žije v srdci toho druhého, Here in my heart. Mimochodem, ta zpěvačka má jeden z opravdu mála ženských hlasů, který se mi nezdá umňoukaný a docela se mi líbí.

Acoustica

Opět živé album, tentokrát celé v akustickém podání, sice s neuvěřitelně otravnými vokalistkami (pusťte si Life is too short nebo Holiday a pochopíte, co tím myslím), ale jinak tak neuvěřitelně dokonalé, až se mi tají dech. Za zmínku stojí úžasné verze písní jako Under the same sun, Always somewhere, The zoo, Rock you like a hurricane nebo Catch your train, a ze skladeb, které jsou na tomto albu nové, už zmínené Life is too short s krásnými myšlenkami (Pokusím se chytít hvězdu jen pro tebe, například), smutná When love kills love, naivní, dohánějící k pláči, ale nádherná I wanted to cry, a pro mě ta nejkrásnější, Back to you, o návatu domů. Nesmíme ovšem zapomenout ani na cover verze Drive, původně od The cars, která je ovšem tisíckrát lepší než originál, s krásnou myšlenku (Kdo ti řekl, kdy je příliš pozdě?), nebo Dust in the wind, od skupiny Kansas, kde mi v originálu neuvěřitelně chybí ty uječené výšky, a nebo Love of my life, původně od Queen, která se mi, musím přiznat, také ve verzi od Scorpions líbí více.

Acoustica je pro mne hodně zvláštní album, protože to byl první koncert, který jsem (po internetu) shlédla, a také je to můj oblíbený způsob vzdoru, když se mi nechce učit do školy.

Unbreakable

Po předchozích albech velký skok zpět k pravému hard rocku. Tímto morbidním albem jsem ale opravdu dostala sama sebe, protože já prostě nedokáži vybrat jednu skladbu. To proto, že je to jedno z mých dvou nejoblíbenějších alb. Najdeme zde motivační New generation o tom, že my, mladí, můžeme změnit svět, z které si mimochodem neustále pobrukuji tu část, kterou zpívá sbor, píseň na podobné téma Maybe I, maybe you tragickou Deep and dark, na kterou prostě musím dát odkaz, píseň s neuvěřitelně silným textem o přátelství a cestou za sny Borderline, píseň o tom, že v hudbě můžeme hledat pomoc Blood too hot (všímáte si těch "pozitvních" názvů? Hluboké a temné. Hranice. Příliš horká krev), dost morbidní, ale motivační Someday is now, na kterou také musím dát odkaz, protože píseň, ve které se v každé sloce děje nějaká katastrofa a něco umírá, prostě nejde opomenout, milá a pozitivní My city my town o návratu do rodného města, melodická, romantická a chytlavá She said, písně o zničené lásce, která však může přetrvat- Too far a This time, a hodně smutná, ale přesto nádherná Through my eyes, jedna z mých nejoblíbenějších vůbec, a nakonec, píseň na kterou prostě musím dát odkaz- Dreamers, kde je až překvapivě přesně vylíčeno jednak snění s otevřenýma očima, a jednak ve spánku.

Humanity Hour I

Mé druhé nejoblíbenější album. Sami Scorpions říkají, že je hodně smutné, a je to pravda. Už, když si rozebereme název, dostaneme dvě skladby- Humanity s myšlenkou Sbohem, lidstvo, a Hour I s myšlenkou Nic tady nezbylo, na kterou prostě musím dát odkaz, protože je zároveň hrozně dojemná. Obě jsou to drsné, přímé a kontroverzní klitiky lidstva, ale na Cold, což je vlastně nepokrytá kritika vlády, to nemá. Dokonce i písně s názvy jako The future never dies (Budoucnost nikdy neumírá) a Love will keep us alive (Láska nás udrží naživu) jsou vlastně hrozně smutné. Paradoxně, když nepočítáme 321, která je v postatě jen na poskakování (ale dobře se poslouchá), jedinou pozitivní skladbou je tam We will rise again, i když je to v podstatě o zkažené lásce. Ale žádná není smutnějšíí, než Your last song, což je jedna z mých neoblíbenějších písní vůbec, i když je o tragickém a možná posledním odchodu, a Love is war, na kterou také musím dát odkaz, protože jak napsala jedna komentátorka k veršům Já přepíši historii, a ty pro mě přestaneš existovat- je to něco, co většina lidí prostě nepřipustí, aby se stalo. A Scorpions o tom zpívají s takovou jistotou.

Sting in the tail

Paradox je, že toto album jako celek ráda nemám, a přesto se na něm nacházejí mé tři nejoblíbenější balady vůbec. Než se k nim ale dostanu, myslím, že za zmínku stojí i píseň The good die young, kde se mi sice nelíbí tónina Klausova hlasu ve slokách a to, že se Tarja zase skoro vůbec nezapojila, i když to měl být duet, ale je to krásně morbidní (celá jedna sloka v podstatě popisuje smrt v přímém přenosu), a některé myšlenky jsou tam krásné. Jsou tam v podstatě uděleny rady, že si máme hrát na poslušné ovečky společnosti, ale přítom zůstat sví. Nutno podotknout, že ten vyprávěč to neudělal, on se snažil změnit svět, a pravděpodobně na to doplatil. Za zmínku také stojí Thunder and lightning, kde mě sice text neohromil, ale má to hrozně příjemnou melodii a dobře se to poslouchá. A co se týče bonusových skladeb, musím si vzpomenout na Miracle, což je píšeň plná naděje, protože vypráveč se vrací za svou láskou, a považuje to, jak vám již dojde z nadpisu, za zázrak.

Ale nyní už k těm třem skladbám. První je o lásce k hudbě a o tom, co hudba lidem dává, především ta rocková- The best is yet to come. Sedí to do posledního slovíčka, a některé verše jsou dokonce oboustranné- mohla bych to samé říct o Scorpions já- oni říkají- Jak jsem mohl žít bez tebe, jsi část mě, a vždy budeš ta jediná, která mě udržuje navždy mladým, a já bych mohla říct- Jak jsem mohla žít bez vás, jste částí mne, a vždy budete ti jediní, kteří mě udržujete navdžy mladou.

Další je hodně zvláštní. Vypráví vlastně příběh o muži, který se zamiloval do Sirény. Podivné na této skladbě je ovšem to, že on to nevyčítá jí, jak by se čekalo, ale spíše sobě. No, u Scorpions je to docela normální, ale přesto mě to vždy zarazí. Lorelei (mimochodem, nedivte se, že sem stále dávám verze s titulky napůl v jazycích, kterými neumím, je to kvůli zvukové kvalitě).

A poslední z té trojice je asi má nejoblíbenější vůbec- Sly. Líbí se mi i ten příběh, jak vznikla. Totiž, někteří fanoušci kdysi skladbu Still loving you nazývali Sly, podle počátečních písmen. A jedna fanynka tak o ní mluvila i před Scorpions, a také jim řekla, že svou dceru pojmenovala Sly. Tak vlastně Klaus Meine na to téma složil skladbu, která je ovšem krásná tím, že to zní, jako by to vycházelo z jeho srdce, je to vlastně o smutku a zoufalství, které rodič cítí, když jeho dítě odejde z domova, a malinko i o paranoidním strachu (Svět je tak špatný, ty řídíš všechny k šílenství svým úsměvem). Tím ovšem odstartovali baby boom ve Francii, a dnes se na počest té skladby tisíce dívek jmenují Sly.

Comeblack

V podstatě rozlučkové album, které se skládá ze dvou části. V první polovině najdeme nové verze jejich největších hitů. Znějí všechny stejně úžasně. Jediné, co stojí za zmínku, je The zoo, kde je sice přidán podivný efekt, který zní jako pokažená sekačka na trávu, ale zato tam je navíc jedna sloka.

Druhou polovinu tvoří cover verze různých skladeb od kapel, které Scorpions buďto inspirovaly, nebo se z jejich členy znají osobně. Mně nejvíce zaujalo jejich Across the universe, původně od Beatles, protože ta verze je prostě taková jemná a osobitá, a také Ruby Tuesday, původně od Rolling Stones, která je mnohem, mnohem hard rockovější než originál, a myslím, že se to k ní více hodí. Ale líbí se mi i líbí Tainted love, Tin soldier nebo Shapes of thing, ale z tohoto alba pro mě nejdnoznačně vyhrávají první dvě zmíněné v tomto odstavci.

Live in Athens

Ano, já vím, že to většina lidí jako album nepočítá, ale vyšlo to na CD, tudíž si myslím, že to album rozhodně je. Další živák. Najdeme zde krásné verze Passion rules the game, Where the river flows, The best is yet to come, Born to touch your fellings nebo třeba Can´t live without you. Jediné, co mě na tomto albu štve, jsou někteří zpěváci nebo zpěvačky, kteří zpívají duet. Obzvláště mě to mrzí u In trance, protože si nemůžu pomoc a mám pocit, že mu to ona kazí, a že jí na konci i tak trochu pomáhá.

Ale najdeme i zde skladby, které předtím nezazněly. Společné Dancing with the moonlight o skorozřícení letadla, která nevím, proč se mi líbí, ale líbí se mi, Rock ´n´ roll band, kterou jsem neměla moc v lásce, ale poté, co křičíte s celou halou na koncerte "I´m in rock ´n´ roll band," porostě si to nějak oblíbite, a poté nesmím zapomenout zmínit sólové skladby. Instrumentální Delicate dance od Matthiase Jabse, nádherná romantická balada a kritika lidstva zároveň- Love is the answer od Rudolfa Schenklera (nevěděla jsem, že má tak krásný hlas), a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec- Follow your heart od Klause Meinea.

Return to forever

Zatím jejich poslední album, také má být rozlučkové. Především proto, že většina skladeb, které na něm jsou, měly vyjít na starších albech, ale nevešly se tam. Ale já osobně si stejně nemůžu pomoct, a hrozně mi to připomíná Sting in the tail, akorát s lepšími texty. Skladba, která celý ten rozlučkový duch potvrzuje, je We built this house, a já si dovolím dát odkaz, ne proto, že by to odsud byla má nejoblíbenější, ale protože je to další z těch písní o tom, co by hudba měla znamenat, ale je to tady naprosto dokonale řečeno.

Za zmínku jistě stojí i balady jako Gypsy life, která prý byla napsaná pro Acousticu, což je píseň o krásně metaforicky převedeném životě rockové hvězdy, When the truth is a lie o bolestech lásky, The world we used to know o tom, jak jde dnešní svět do háje, Who we are o tom, že pravá láska nelze nahradit, a mmé dvě nejoblíbenější, Eye of the storm, která prý byla napsaná pro Humanity Hour I, ale tomu se mi nechce věřit, která je o příliš dlouhé cestě domů, a House of cards, která je sice o milostné aférce, ale dokonale vystihuje pocity zničeného člověka a pomohla mi z deprese.


Škoda, že nemají více alb, protože mě tento článek právě začal bavit psát. No nic. Snad se vám to alespoň trochu líbilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama