Oko bouře- kapitola IX.

8. září 2015 v 7:00 | Carina |  Oko bouře
Jsem zde s další kapitolou této povídky. Je to spíše fanynkovská kapitola pro mě, protože je to jeden neřetržitý rozhovor Tainera a Neanela, mých dvou neoblíbenějších postav z této povídky. Jinak to ale nešlo, a předem říkám, že ti dva se v následujících několika kapitolách vůbec neobjeví. Snad se vám to bude líbit!
Mimochodem, dozvíte se zde, jak je to se vztahem Allyne a Tainera. Jen předem říkám, že to není jediná špatná věc, kterou Allyne udělala, Tainer to zatím jen nechce říct.

Kapitola IX.
Dny v temnotě


Pustina, současnost

Neanel sledoval, jak se mu pod nohama ztrácí svěží tráva a mění se v suchou. Stromy, které zde ještě zbyly, se zdály mrtvé. Ve vzduchu poletoval černý dusivý prach. Z důvodů, které si neuměl vysvětlit, tu vládla napjatá a děsivá atmosféra. Pohlédl na Tainera.

Věděl, že není úplně v pořádku. Přece jen, alkohol, který vypil, byl příliš silný, a tenhle muž očividně už dlouho nepil. Neanel neměl další lahvičku, aby mu snižoval dávky, jak radila Tammy. Jeho tělo se s tím muselo vypořádat najednou, a to bývalo bolestivé. Ale nečekal, že se bude potácet jako chodící mrtvola.

V jeho srdci se něco pohnulo. Věděl, že takhle se stejně nikam nedostanou, ale bylo v tom ještě něco. Něco, co příliš nechápal. Bylo to jako strach, jen mnohem hlubší. Že by se bál o Tainera, mu ale přišlo absurdní, Zavrtěl hlavou, aby se vrátil do reality.

"Nevypadáš v pořádku," pravil a jasně vnímal, že jeho hlas zní starostlivěji, než zamýšlel. "Na chvíli si odpočineme." Již se chtěl posadit, ale druhý muž zavrtěl hlavou.

"Kvůli mne ne. Já na tomto místě nechci zůstat ani minutu. Zde…zde se již prolévala krev."

"Ty to… cítíš?" zašeptal Neanel.

Tainer svěsil hlavu. "Cítím každý život, který odejde, jako by to byl můj."

"A proč jsi sem teda, sakra, vůbec šel?" nechápal Neanel. "Tohle není hra. Nemůžeš jen tak zkoušet, kolik toho vydržíš."

"Když ti to řeknu, budeš se smát," odvětil.

Neanel si povzdechl. "Hele, za poslední dny se toho stalo tolik, že bych se ani nedivil, kdybys mi přiznal, že vidíš tamhle poletovat puntíkované žirafy." Neurčitě mávl rukou.

Tainer se pousmál. "To naštěstí ne. Ale již jsem měl i směšnější halucinace." Odmlčel se. "Jde o to, že jsem cítil, že zde musím být. Cítil jsem to v srdci, víš?" Položil si dlaň na hruď a opět sklopil pohled. Neanel věděl, že ještě před několika dny by se mu opravdu vysmál. Ale dnes tomu dokonce věřil. S náznakem úsměvu přikývl.

"V tom případě to tak asi mělo být." Chvíli jen kráčeli vedle sebe, než se Neanel rozhodl znovu promluvit. "Tady ještě nejsou miny?"

"Myslím, že ano," pravil, a sledoval Neanelův vyděšený výraz. "Ale příliš si toho nepamatuji." Poté se zazubil. "Je to jako kostky. Také jen o štěstí. Jen s tím rozdílem, že pokud ti padne špatná kombinace, zemřeš."

Neanel se také zasmál. "Pokud v nich nepodvádíš. Řekl jsi to krásně. Ale abys věděl, já jsem už kostky o život jednou hrál. Bylo to…" Úsměv ho náhle přešel. "A sakra! Sakra, sakra, to ne…"

Tainer byl jeho chováním zmatený. "Chceš mi o tom povyprávět?"

Neanel si povzdechl, ale souhlasil. Původně chtěl prozradit jen tu část s kostkami, ale nakonec mu řekl úplně všechno. Zakončil to tím, co si teď uvědomil. "A víš, kdo byla ta holka?" Tainer zavrtěl hlavou. "Kyllia." Na okamžik zavládlo ticho. Druhý muž na něj jen nevěřícně hleděl. "Na to, co se stalo, se ke mně chová ještě docela hezky. Když jsme se…loučili, myslela si, že to je jenom moje vina."

"A… jsi si jistý tím, že to byla vážně ona?"

"Neřekla mi svoje jméno," zašeptal. "Ale jí bych si s nikým nespletl. Tainere…ona si to pamatuje."

"Jak to víš?"

"Třeba když se dozvěděla, že mám normální práci, divila se. Viděla, jak si vydělávám hazardem, a myslím, že tušila i to, že jsem byl zlodějem. A taky z pro mě tehdy nevysvětlitelných důvodů žárlila na Allyne, i když mezi námi nic není."
"Ale ta druhá věc přece jen dokazuje, že tě má stále ještě ráda," usmál se Tainer.

"O to je to horší," povzdechl si. "Nechci jí znovu ublížit. A to se stane, protože jí nemůžu dát své srdce."

Tainer zavrtěl hlavou. "Ty necháváš dívky se sebou pěkně zametat."

Neanel se zamračil. "Jak to myslíš?"

Zhluboka se nadechl. "Ty sis toho nevšiml? Jí vůbec nejde o muže. Nechce jen zůstat sama. Je jí jedno, s kým bude. Nyní je středobodem jejího zájmu Niorin."

Neanel mu chtěl odporovat, ale nemohl nalézt jediný logický argument. "Asi…asi máš pravdu. Jde jen o to… že já jí hodně dlužím, i když o tom neví. Byla to ona, kvůli komu jsem od základů změnil svůj život."

"Proč?" nechápal Tainer.

"Naznačila mi, že jsem bezcitný. Přemýšlel jsem o tom, a zjistil, že už to tak dál nechci. Na Kyllii jsem časem zapomněl, a vždycky jsem si pamatoval to ráno, kdy jsem se rozhodl, že se nebudu chovat jako buran. Ale už nechci mluvit o svých pocitech."

Tainer si skousl spodní ret. "rozumím ti. Přesto bys měl vědět ještě něco. Týká se to Allyne."

"Co ty o ní víš?" zavrčel Neanel, protože věděl, že se mu to nebude líbit. On o téhle holce nechtěl mít další pochybnosti.
"Více, než bych si přál," povzdechl si Tainer. "Moc se omlouvám, příteli, ale měl bys to vědět. Já jsem jí také kdysi miloval. Ale naše láska nebyla skutečná. Dlouho jsem si to myslel. Ale ona měla několik důvodů, proč se mnou byla. Ani jeden z nich nebyl ten pravý."

"A proto si myslíš, že chce ublížit i mě? Kromě toho…jsme přátelé, ne milenci. Jestli se nás snažíš rozdělit, najdi si míň okatý způsob."

"To třetí je paranoia, což je ale ve tvé situaci přirozená reakce. To druhé ti nevěřím. Ale to první ti vysvětlím," odpověděl, opět se skloněnou hlavou. Neanela napadlo, že si sice za svými slovy stojí, ale doopravdy si moc nevěří. "Jedním z těch důvod bylo, že měla zlomené srdce. Potřebovala utěšit. Zjistil jsem to brzy, a připadalo mi to v pořádku." Povzdechl si.

"Na tom přece není nic divného. Hodně lidí takhle řeší bolest, a většinou toho, koho si vyberou, doopravdy budou milovat."

"Ano. Jenomže druhým důvodem bylo bezpečí. Popravdě, jediné, co jsem kdy uměl, bylo bojovat. Allyne na tobě jistě poznala, že s tím také máš zkušenosti." Položil mu ruku na rameno. "Tyto svaly se nevytvoří jen tak. Vím, že možná namítneš, že by se to mohla naučit sama, ale ona to zkoušela. Jenomže jí všichni bojovníci, které jsem znal, odmítli, protože k tomu nemá fyzické ani psychické dispozice. Ne každý může být válečníkem. Naučil jí trochu se ohánět dýkou, ale postupně mi docházelo, že se ukývá v mém stínu. Ona má ten problém, že si jí každý hned všimne, takže si musí najít cestu, jak se jim ubránit."

"No… i kdyby to tak bylo, pořád nerozumím tomu, proč bych s ní neměl mít nic společného."

"Ještě jsem ti nevyjmenoval všechny důvody. S tebou to nemá společného nic, snažím se ti jen říct, že si nesmíš myslet, že tě miluje. Nikdy nikoho nemilovala. Takže…třetí důvod byl, že jsem byl tehdy dosti bohatý."" Chtěl pokračovat, ale Neanel ho posunkem ruky zastavil. Ostatním důvodům úplně nevěřil, ale tady se zarazil. Vzpomněl si, jak po něm chtěla ty noviny. Myslel si, že tak reagovala, protože byla vyděšená. Ale nejspíš si byla jen jistá, že dostane, na co ukáže. A jak se tvářila, když jí přiznal, že je na mizině.

"Ale ona je…"

"Podmanivá," skočil mu Tainer do řečí. Usmál se. "A moc krásná. Nikomu nejiskří oči tak jako jí. Je roztomilá. Umí být moc hodná." Úsměv mu povadl. "Ale nikdy nevíš, co všechno je jen její hra. Je schopná ti naslibovat i samotná nebesa… ale nevěř jí. Nevěř jí jediné slovo. Já jsem to zjistil, až když mě stáhla ke dnu."

Neanel na něj nedůvěřivě hleděl. "A nebyl bych pak stejný jako ona? Taky bych si s ní hrál. Předstíral bych, že jsem přistoupil na její iluze, a přitom tvořil své vlastní."

Tainer pokývl. "Nyní mě pravděpodobně začneš nenávidět…ale musíš jí říct pravdu. Že s někým takovým nemůžeš být. Bude to tak pro tebe lepší, než když to zjistíš, až bude pozdě."

"Ty jsi to udělal?" zamumlal rozmrzele.

"Ne. Ona pustila mne. Nejspíš měla vyhlídnutého někoho jiného, a z důvodů, které jsem nikdy nepochopil, jsem se jí přestal hodit."

Neanel na něj hleděl s výrazem plným bolesti. "To, co říkáš, zní uvěřitelně…ale jestli je to pravda, tak proč? Proč bych to měl vědět?"

Tainer uhnul pohledem. "Protože si to nezasloužíš."

Neanel se zasmál." To bych netvrdil. I já jsem si s lidmi jen hrál. Možná bych to potřeboval sám zažít." Poté se zadíval do tváře hnědovlasého muže. Zrovna teď potřeboval vidět jeho oči. Ty byly ale upřené k zemi. Rozhodl se risknout. "Tobě…na mě záleží?"

Tainer dlouho neodpovídal. Poté zvedl hlavu. Usmíval se. Byl to bojácný úsměv, ale alespoň nějaký. "Nechci tě vidět plakat."

"Věřil bys tomu, že tohle je jedna z nejhezčích věcí, co mi kdy kdo řekl?" zazubil se Neanel.

Tainer zavrtěl hlavou. "A ty tvrdíš, že já jsem neměl krásný život…"

Dlouho vedle sebe šli mlčky. Krajina se zdála být čím dál temnější. Oba muži kráčeli pomalu, i když věděli, že kdyby narazili na minu, bylo by jim to k ničemu. Tainer si čím dál více přál být kdekoli jinde. Zřetelně všude cítil tíseň a smrt. Vše ještě zhoršoval pach krve, který zde stále byl. Natolik se snažil to potlačit, že si až po chvíli všiml, že se od něj Neanel vzdaluje.

"Co to děláš?" zavolal na něj a uvědomil si, že se vlastně bojí v této oblasti zůstat sám.

"Vykonat potřebu," zazubil se na něj Tainer pokývl a využil čas, aby si sedl a odpočinul. Nechtěl to přiznat, ale být stále vyčerpanější a všechno, především hlava a břicho, ho bolelo. Sledoval černovlasého muže, jak míří za jeden z mála křovinatých porostů, které zde ještě zbyly.

Když byl Neanel skrytý, chystal se odepnout si pásek. Zrovna v tom okamžiku však natočil hlavu na bok a jen tak tak potlačil výkřik. Zrychlil se mi dech. Přímo před ním leželo temně oděné tělo. Mrtvé tělo. O krok zděšeně ustoupil. Zapomněl, co tu vlastně pohledával. Snažil se při cestě zpět tvářit, že se nic nestalo, ale věděl, že se mu to vůbec nedaří. Jeho úsměv věnovaný Tainerovi byl pokřivený.

"Jdeme dál," oznámil s hranou rozhodností. Druhý muž však na něj hleděl se značnou starostlivostí.

"Jsi zelený. Co se ti stalo?"

Neanel se ušklíbl. "Vidíš, alespoň se skvěle doplňujeme. Ty taky nevypadáš zrovna třikrát zdravě." Tainer se však ani neušklíbl. Neanel si povzdechl. "Teď se mi pro změnu budeš smát ty. Mrtvola."

"Za tím keřem?" Neanel přikývl.

"Může jich tam být víc."

"To je příšerné. Ti vojáci si zasloužili důstojný pohřeb." Povzdechl si a zvedl se. Zamířil k místu, odkud Neanel odešel. Druhý muž pozvedl obočí.

"Co si myslíš, že děláš?"

"Jsou to sice lidé, ovšem mrtví. Jejich věci jsou jim k ničemu."

"Ale to je nelidské!" namítl.

Tainer na něj upřel smutný pohled. "Kdybys tak znal všechny hrozné věci, které jsem kdy musel udělat…" Neanel přikývl. Sice by nikdy nic nevzal mrtvému vojákovi, ale i on měl za sebou pár krutostí. Odevzdaně Tainera následoval. Snažil se na mrtvolu nedívat jako na člověka, ale jako na věc. Bylo to však těžké, protože viděl jeho oči. Mrtvol viděl spoustu, ale nikdy ne z tak bezprostřední blízkosti. Mohl si prohlédnout každý jeho rys. Tainer k jeho překvapení nakonec vzal jen láhev vody.

"Myslím, že jsem slyšel kousek odsud proudit řeku," namítl Neanel.

"To já také. Ale není jisté, že nebude kontaminovaná.

"A jak nám ta malá lahvička pomůže?"

"Lepší málo než nic," odpověděl zvláštně dutým hlasem. Neanel jen přikývl. Poté si všiml, že Tainer odložil na bok pistoli. Natáhl k ní ruku. Druhý muž se zamračil. "Ty s tím umíš zacházet?"

"Mám tě snad použít jako cvičný terč?" Podíval se dovnitř, a když zjistil, ž jsou uvnitř ještě tři kulky, připnul si pistoli k pasu. Jak říkal Tainer, raději málo než nic. Po chvíli si však uvědomil skutečný důvod, proč se ho ptal.
"Ehm, Tainere…říkám ti to jednou a naposledy…. mám tě rád. Přísahám, že bych tě nikdy nezastřelil. Zjemnil hlas, aby jeho slova zněla ještě opravdověji, než je skutečně myslel. "Několikrát jsi mě oslovil příteli. Vím, jak jsi to myslel, ale někdy mi připadalo, a stále připadá…že jimi jsme."

Oslovený neodpověděl. Nedal nějak najevo, že vzal jeho proslov vůbec a vědomí. Místo toho sevřel mužovu mrtvou dlaň a druhou rukou překryl jeho uniformou alespoň ta nejhorší zranění. Neanel na něj jen nevěřícně hleděl. O to více ho udivilo, když sklonil hlavu. Viděl totiž slzu, která mu stékala po tváři. Připadal si nepatřičně, že to viděl.
"Promiň," zašeptal Tainer k jeho překvapení. "Někdo jako já by se neměl tolik nechávat unášet emocemi."

"Ne, to je naprosto v pořádku," usmál se. "Jen jsem si myslel…"

"Že jsem v této věci bezcitný?"

"Jak…to je jedno. Jo, bezcitný. Nezlob se, ale opravdu jsi tak působil."

"Já vím. A mělo to tak zůstat."

Neanel si povzdechl. "Vždyť na tom houby záleží. Jdeme dál? Třeba k té řece…" Tainer přikývl a postavil. Stále měl ještě skloněnou hlavu, ale nevypadalo to, že pláče. Neanel si všiml, že při chůzi zvláštně kličkuje. Mohlo to být jen alkoholovým omámením, ale držel se při něm.

Jak postupovali dále, hučení se stále přibližovalo. Neanel byl ještě trochu otřesený, ale nemohl si nevšimnout Tainerova bolestného výrazu, který se snažím ze všech sil skrýt. Bylo na něm poznat, ž hodně trpí. Neanel nad tím mávl rukou, ale stejně se několikrát přistihl, jak ho po očku sleduje. V jednom okamžiku mu to došlo. Tainerovi sice přiznal, že ho má rád, ale teprve nyní si uvědomil, že by navíc nedopustil, aby se mu stalo něco zlého. Přičítal to poslání celé výpravy.
Zanedlouho skutečně viděli proud tekoucího potoka. Nelinula se z něj žádná vůně, ale nabral nezdravě fialovohnědou barvu. Kameny to rozhodně nebylo, ty, které řeka odhalila, se zdály být šedivé. Oba muži přistoupili blíže. Ani půda se nezdála být nezvyklá. Tainer měl nejspíš pravdu. Ta voda se nezdála právě nejzdravější. Neanel se na něj otočil.

"Myslíš si, že by nás to zabila? Uznávám, že tahle barva není moc v pořádku, ale na svých cestách jsem pil hodně divných věcí."

Tainer pokrčil rameny. "Já nevím. Samozřejmě, že i já mám nějaké obranné látky, nicméně si zažívací potíže opravdu nemůžeme dovolit." Poklepal si rukou na místo, kde měl zavěšenou lahvičku, "Jelikož ho pravděpodobně zastřelili, je malá pravděpodobnost, že by i tato voda byla otrávená. Museli jim dát nějaké zásoby. Ale měl jsi pravdu, je jí až příliš malá. Nesmíme být dehydratovaní."

Neanel nad jeho slovy přemýšlel. "Asi máš pravdu. Možná najdeme i nějaké další mrtvoly." Ušklíbl si, když si uvědomil, jak by pro nezasvěceného musela jeho poslední věta vyznít. "Doufám, že budou mít vodu." Tainer pouze přikývl.

Černovlasý muž si nemohl nevšimnout, že vypadá ještě unaveněji než předtím. "Ale můžeme si tady odpočinout. Jen na pár hodin."

Nerozhodně se zastavil. "Jaký si myslíš, že máme před Jezdci z temnoty náskok? Vím, že je nyní ve městě chaos, ale pokud se přes něj dostali…"

"To těžko. Já vůbec pochybuju o tom, že to tam stihli, než se zavřely brány. A i kdyby se teda před město dostali, dost jsme je zmátli. Jsme minimálně půl dne před nimi, i kdyby jeli na koních."

"Dosti ti podceňuješ," namítl Tainer. "Ale nezáleží na tom. Jestli nás mají dostat, stejně se tak stane. Hádám totiž, že si chceš zapálit oheň."

Neanel na něj dlouhou chvíli hleděl. "Jak- jak jsi přišel na tohle, sakra? Docela mě tím děsíš, víš?"

Tainer se pousmál. "Možná si to neuvědomuješ, ale dělá to také. Neustále za mne dopovídáš věty," Na okamžik se odmlčel. "K tomuto konkrétně ale vysvětlení mm, jen nevím, jak ti to říct. Kromě starostlivosti, což je mimochodem zbytečné, a strachu, máš nyní v očích ještě něco. Je to pohled člověka, který se právě dočkal něčeho vytouženého. Ihned mě napadlo, že takto se tváří lidé, kteří po dlouhých cestách dorazí domů a sednou si ke krbu, a sledoval, jestli ve tvém pohledu vidím i stopy po radosti…a jsou tam."

Neanel na něj jen nevěřícně zíral. "Ty umíš číst v lidských tvářích?"

"Teprve se učím. Ale není to těžké. Neměl bys to jako hazardní hráč také umět?"

"Mi úplně stačí, když umím skrýt svoje pocity. Právě proto nechápu, jak jsi to dokázal."

Tainer se pousmál. "Věř mi, že tomto případě je mi to stejně podivné jako tobě."

"Není to podivné, ale spíš strašidelné. Jediná divná věc jsi tady ty."

Druhý muž se jen ušklíbl. "Hádám, ž nejprve bychom měli sesbírat nějaké kameny z řeky."

"Ne my Já. Ty si sedni."

"Ale…"

"Tainere," zašeptal varovným hlasem. "Já sice nejsem tak dobrý jako ty, ale poznám, když je někomu špatně. Nepotřebujeme, abys omdlel. Muž chtěl něco namítnout, ale z neznámého důvodu ho poslechl. "A mimochodem," otočil se ještě Neanel. "Měl by ses napít." Tainerovy oči zabloudily k lahvi, ale rozhodl se, že vydrží, jak dlouho to jen bude možné. Tak vzácné tekutiny měli nyní opravdu málo.

Sledoval Neanela, jak sbírá kameny, a mísily se v něm pocity vděku a vlastní neužitečnosti. Naštěstí jich již nezbývalo příliš, a černovlasý muž zanedlouho začal otrhávat nedaleký a na dohled jediný strom, aby získal nějaké dříví. Zanedlouho již seděl u ohniště, a Tainer mu pomohl dříví uložit do malé pyramidy. Neanel se líně natáhl po menších kamíncích správného tvaru, pro které nemusel již až k řece, a začal jimi třít o sebe.

"Příště si nesmím zapomenout zápalky," mumlal si nespokojeně pro sebe. Poté však přesměroval pohled na plnou láhev. Byla neprůhledná, ale Tainer jí stále neodepnul z opasku. "Ty ses nenapil."

"Neaneli, já nemám žízeň," zašeptal a náhle si připadal jako malý. "Ani nejsem kdovíjak dlouho bez vody."

Druhý muž si povzdechl. "Podej mi tu láhev." Natáhl ruku. Tainer překvapeně pozvedl obočí, ale poslechl ho. Stále pozoroval jeho oči, ale věděl, že se nemýlí Neanel se mezitím trochu napil. Podal láhev zpět. Tainer zahlédl v jeho tváři jakousi výzvu. Zamrkal.

"To je trik, který se používá na děti," namítl, ale nakonec neodolal a také se napil. Přece jen, motala se mu hlava a cítil se, jako by několik dní nespal. Neanel pokývl. Tainer chtěl lahev schovat, ale Neanel ho pohybem ruky zastavil.
"Klidně se napij více. Potřebuješ to." Tainer na něj nechápavě hleděl. Sice ho poslechl, ale připadal si opravdu zvláštně. "Chováš se ke mně…jako bych byl tvůj mladší bráška, uvědomuješ si to?"

Neanel se nad tím zamyslel. Musel uznat, že má pravdu Sám to nechápal. "Jenom tudy nechci jít sám. Ještě než to dořekl, však věděl, že to není celá pravda. "Promiň. Nikdy jsem sourozence neměl, a ty se navíc chováš… jako by ses mě bál. Přitom by to mělo být naopak. Já jsem vlastně nikdy doopravdy člověka jinak než citově a ve rvačkách vážně nezranil. A ty pořád přede mnou skláníš hlavu a chováš se, jako bych za sebou měl mnohem víc zkušeností."

Tainer pomalu přikývl. "Všiml jsem si také toho, že máš ochranitelské sklony. Vůči Allyne, Kyllii, ale hlavně vůči mně." Zavrtěl hlavou. "Děkuji ti. Je to možná jedna z věcí, která mi v životě chyběla. Aby se o mě někdo bál. Ať už z jakýchkoli důvodů. Musí ti připadat, že mluvím jako blázen, viď?"

"Trochu," ušklíbl se. "Ale jako milý šílenec." Z kamen ve stejném okamžiku vylétla jiskra a okamžitě zapálila dřevo vysušené na troud. Neanel s uspokojením sledoval šířící se plameny. Úsměv mu však pohasl, když se začaly plazit i po kamenech. Tainer na to hleděl stejně nevěřícně jako on.

"To není normální," zamumlal a běžel k řece. Hnědovlasý muž ho následoval.

"Myslíš, že za to nějak může zdejší sucho?"

"Spíše to budou nějaké divné kameny. Slyšel jsem už o hořlavých. Ale to je jedno. Musíme to uhasit!" Sundal si svůj kabát a namočil ho do vody. Musel kvůli tomu vlézt do řeky až do půli stehen, protože u samotných břehů byla voda moc mělká na namočení celého kusu oděvu. Matně vnímal, jak hrozivě je ledová, ale následován Tainerem, který učinil to samé, běžel zpět k požáru, který se za tu dobu neuvěřitelně rozšířil. Hodili na plameny kusy látky, ale ty zahořely také. Neanel věděl, že kdyby se zbavili dalších svršků, brzy by zmrzli. Bezmocně se kolem sebe rozhlédl. Pospíchal zpět k řece. Tainer zoufale zavrtěl hlavu. Když vzal trochu vody do hrsti, pochopil. Plameny byly příliš rozlehlé, než aby je uhasilo několik kapek. Nebyl čas vyrábět nějaká zařízení. Museli odsud. Popřel všechen rozum a skočil do kontaminované vody. Tainer tam jen tak stál a pozoroval plameny, které se k němu blížily. Neanel si pomyslel, že nejspíš upadl do šoku.

"Tainere!" zakřičel na něj. "Rychle! Musíme odsud!" Zajásal, když se na něj druhý muž podíval. On mu však jen naznačil, ať přijde k němu. Neanela přepadla zlost smíšená se strachem. Vyskočil z vody a rozběhl se k němu. Když ho však chtěl zatáhnout do řeky, Tainer se mu vytrhl.

"Ne, tam ne," lapal po dechu, protože ho dusil kouř. "Ta voda…je v ní něco hořlavého." táhl ho na druhou stranu. Plameny začaly uzavírat kruh. Neanel chtěl něco namítnout, ale vtom začala hladina řeky také hořet. Cesty úniku již nebylo. Nevěřícně pohlédl na Tainera. Jeho tvář ještě více zezelenala. Netušil, jestli je vystrašený, nebo se mu ještě přitížilo. V tom okamžiku začal propadat panice.

"Proboha, vždyť uhoříme!" Přebíhal ze strany na stranu a stále dokola opakoval tu jednu větu. Slyšel, jak se někdo dusí kouřem, a nedokázal odhadnout, jestli to není on sám. Do něčeho narazil zády. Až po chvíli si uvědomil, že je to Tainer. Kdyby tady nebyli sami, ani by ho podle tváře pokryté popelem nepoznal.

"Ne- nekřič, prosím," zašeptal, ale jeho hlas zněl nesmírně zoufale. Navíc samým zděšením koktal. "Něco- něco vymyslíme."

Neanel se chtěl zasmát, ale hlas mu uvízl v hrdle. "A co asi.? Jestli nechceš proskočit ohněm…"

"No, a proč ne?" V očích mu něco zazářilo.

"Ne, nemysli na to!" Instinktivně od něj ustoupil. Ucítil něco teplého za zády. V tom okamžiku mi to došlo. On je celý od té vody, a Tainer minimálně k pasu také. Odkapávala z nich, a stále tak šířili požár. Neanel se opřel o druhého muže. Potřeboval cítit něčí přítomnost, Zavřel oči. Nezbývalo, než čekat na společnou smrt. Jeho poslední zoufalá myšlenka patřila hvězdám. Dobře si ale uvědomoval, že ony nedělají zázraky. Nemohou přinést déšť, který by je jako jediný zachránil.

Otevřel oči, aby si ještě naposledy mohl prohlédnout svět. Ale vše se zahalilo do příliš temného kouře. Neanel matně vnímal, že se dusí, ale již nedokázal cítit bolest. Náhle se něco dotklo jeho tváře. V první chvíli si myslel, že je to jiskra odlétající z plamenů, ale zdálo se to chladné. Vzhlédl k obloze. Zamrkal, aby se přesvědčil, že to není jen sen. Skutečně pršelo.

Tainer se šťastně usmíval. I on se musel radovat, i když byl zmatený. Plameny stále stoupaly do neuvěřitelné výše, ale někdy klesaly. Bylo jasné, že déšť je nemůže zcela zhasit, ale mohl oběma mužům poskytnout šanci k útěku. Jedna část kruhu náhle klesla až k jejím kotníkům. Tainer se rozběhl vstříc němu a táhl Neanela za sebou. Společně přeskočili zrovna ve chvíli, kdy plamen znovu vyšlehl. Pocítili nepříjemný žár. Brzy však dopadli na zem. Jako zázrakem ani jeden nehořel. Plazili se pryč.

"My jsme…živí..." vydechl Neanel. Chtěl se posadit, ale nešlo to. Tainer mu pomohl.

"Ty se bojíš ohně? Vypadáš vyčerpaněji než já."

Neanel neochotně přikývl. "Ale není to kvůli tomu." Zvedl hlavu, když mu to samotnému došlo. "Ten déšť…to jsem byl já."

"Ty umíš ovládat počasí?" žasl.

Neanel pokrčil rameny. "Taky jsem o tom až doteď nevěděl. Každý z nás, kteří dostáváme jména od hvězd, má nějaký dar. Až dodnes jsem si myslel, že ten můj je akorát tak magnet na holky."

Tainer se ušklíbl. "Každopádně…ani netušíš, jak jsem ti nyní vděčný."

"Příště nás třeba zachráníš ty."

Tainer neodpovídal, jen k němu natáhl ruku. "Jsme stále příliš blízko tomu ohni."

Neanel přikývl a s obtížemi vstal. Zhroutil by se znovu, kdyby ho druhý muž nezachytil. "Díky."

Se starostlivým úsměvem mu podal láhev. "Ty také potřebuješ pít." Neanel neměl energii na dohady. Lokl si. Poté mu podal láhev zpět.

"Ale ty taky. Právě jsi vyšel z plamenů." Tainer pokrčil rameny. Již ho chtěl poslechnout, když vtom zaslechl nějaký zvuk narušující tlukot kapek. Zaposlouchal se do něj.

"Pláč," zašeptal překvapeně. "Pláč dítěte."

Neanel se zasmál. "Neblázni. Asi se nám to jen zdá. Co by tady dělalo dítě?"

"Nám. Takže ty to také slyšíš. Pojď, musíme za ním!" Rozběhl se.

"Vážně, neblbni! Nemáme čas ho zachraňovat!" Věděl však, že ho Tainer sotva poslouchá. Zastavil se jen na okamžik, když musel popadnout dech. Neanel ho následoval. Tainer zpomalil, aby ho mohl dohnat.

"Příteli," oslovil ho poté. "Neřídím se rozumem. Ty pocit jsou příliš silné." Neanel již raději nic nenamítal.
Čím více se blížili, tím byl pláč naléhavější a hlasitější. Pak náhle utichl. Oba muži se zmateně rozhlíželi kolem sebe. Neanel se chystal namítnout, že se jim to možná opravdu jen zdálo, ale vzápětí zaslechl potlačené vzlyknutí. Společně zamířili k hliněnému příkrovu. Vyděšený malý chlapec k sobě pevně tiskl kolena. Třásl se. Neanel sice nesouhlasil s tím, že mu budou věnovat pozornost, ale stejně se mu sevřelo srdce. Tainer k němu okamžitě poklekl a natáhl ruku. Chlapec ucukl.

"Nechte mě, prosím. Já nic nevím!" Jeho r ve slově prosím znělo spíše jako l.

"Myslí si, že jsme vojáci," konstatoval Tainer. Neanelovi chvíli trvalo, ne mu došlo, že jeho hlas slyšel jen on, uvnitř. Poté Tainer promluvil nahlas. "My jsme ti nepřišli ublížit. Můžeš nám věřit. Copak se ti stalo?"

Chlapec se na něj opatrně podíval. "Vy mě nechcete zabít?" Muž se usmál.

"Ne. Pokud to bude v našich silách…pomůžeme ti." Pohlédl na Neanela. Ten pouze pokrčil rameny. Chlapec našpulil rty. Zřejmě o něčem usilovně přemýšlel.

"Tatínka někam odvedli. A maminka utekla…už dávno. Byli tady vojáci. Moc vojáků." Mluvil trochu nesrozumitelně, ale Tainer byl na děti zvyklý. Vyvodil si z toho jasný závěr.

"Jeho otec je buďto mrtvý, nebo v nepřátelském táboře," oznámil v mysli Neanelovi. "A jeho matka měla pravděpodobně štěstí. Některé ženy dostaly možnost utéct válce tak, že se zaslíbily nějakému vojákovi, který je chtěl pro sebe, a on je dostal do bezpečí. Asi to fungovalo i naopak, ale nikdo o tom nemluví. Ale mám takové podezření…"

Neanel ho však předběhl. Věděl, na co myslí. Otočil se k chlapci. "Jak tvoji rodiče vypadali?"

Zřejmě ho ta otázka překvapila, ale odpovídal. "Tatínek měl hnědé oči, dlouhé jako vy, a byl hrozně vysoký. Maminka měla červené vlasy, moc dlouhé, a taky byla vysoká. A tatínek vždycky říkal, že je moc hezky opálená." Tainer téměř neznatelně přikývl. Chlapcovi rodiče měli něco společného s Chrámem, a už proto mu musí Tainer a Neanel pomoct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. října 2015 v 20:44 | Reagovat

To byla nejkrásnější kapitola, kterou jsem kdy četla. Od tebe rozhodně nejkrásnější a troufnu si říct, že i jedna z nejkrásnějších kapitol ze všeho, co jsem kdy četla. Chtěla jsem napsat "...a ty víš, že nelžu...", jenže kvůli části "a ty víš" to není pravda. Tento komentář tě sice taky nepřesdvěčí, ale... ostatně, já to píšu, protože chci od srdce okomentovat kapitolu, naše osobní spory pro teď stranou.

No, přísahám, já tak zbožňuji Tainera, to už víš, ale po téhle kapitole jsem si absolutně zamilovala i Neanela. A nejlepší jsou spolu! Jejich přátelství je tak krásné... Když jsem jejich rozhovor četla, plakala jsem dojetím.

Jen u jednoho úseku v tom rozhovoru jsem dojatá nebyla, a to byl jistý úsek, kdy 75% mého mozku četlo a těch zbylých 25% si nezadržitelně zpívalo Don´t belive her. Dokonce to ještě teď pořád dokolečka poslouchám. Ta písnička se tak tématicky hodí!

No, jak jsi psala v předmluvě, pokud to byla "fanouškovská kapitola", tak rozhodně zabrala :)

Víš co? Já kašlu na nějaké tři kapitoly. Přečtu si dneska všechny, co tu zatím máš!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. října 2015 v 20:47 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu, zubím se jako blbec.

Už víš, proč jsem si Neanela tak oblíbila?

A podle které písničky si asi myslíš, že jsem to vymyslela? :-)

Uhm...tak to moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama