Oko bouře- kapitola X.

26. září 2015 v 7:00 | Carina |  Oko bouře
Upřímně, nevím, jestli se vám tato kapitola bude líbit, protože je to vlastně svým způsobem obhajovaní Jezdců z temnoty. Přesto si troufám říct, že je důležitá, a dost jsem si oblíbila tři postavy, a to Linu (které mám ovšem po kapitole, co přijde později, plné zuby, protože je celá jen o ní. Mimochodem, nechápu, že jí to, co předvedla v poslední scéně, zabralo.) , Terexe a Sama. A ano, Terex je značka něčeho ohledně náklaďáků, já vím, ale také, že jsem tak tu postavu pojmenovala poté, co jsem na dálnici potkala náklaďák, který to měl napsané na zadních dveřích, a nějak se mi to zalíbilo. Tak přeji příjemé počtení!
P.S.: Ta Linina nadpřirozená síla bude vysvětlena trochu později, ale má to svůj důvod.

Kapitola X.
Pro lásku a nenávist



Před branami Yoelamy, současnost
Dvanáctičlenná skupina rychle mířila ke zdi obléhající město. Již byli skoro na místě, když v tom momentě se proti nim vyřítilo několik koní bez jezdce. Jezdci z temnoty museli trhnout ohlávkami, aby se jim vyhnuli. Koně pádili dále, a od brány do města se ozval jásot. Všichni přítomní na sebe zmateně pohlédli, jen Mia pevně semknula rty. Tin se na ní podíval s otázkou v očích.
"Ten kůň, který běžel jako první, byl Tainerův," oznámila. "Ale že by nechali koně takhle volně běžet…"
"To si nemyslím," odvětil Tin. "Možná nevěděli, že se do města nesmí s koňmi."
"To těžko. Stráže by je přece varovaly." Dlouhou chvíli všichni mlčeli.
"Prostě nám chtěli za každou cenu utéct. Akorát jim to nějak nevyšlo," vyslovila Mia nakonec svou domněnku.
"Myslíte si, že jsou mrtví?" zeptal se Tin a ve tváři se mu zjevila spousta výrazů. Radost a pýcha, ale zároveň smutek a bolest.
"Ne," odpověděla Lina pevným hlasem, čímž všechny překvapila. Ona nikdy nemluvila, pokud to nebylo výhradně nutné. "Blbci mají tuhý kořínek. A jestli jsou náhodou po smrti, tak je zabijeme ještě jednou." Několik Jezdců z temnoty se tlumeně zasmálo.
"Každopádně," ujal se slova Tin. "Ve městě bude sice zmatek, nicméně vojáci budou více hlídat příchozí." Zavrtěl hlavou. "Těžko tam můžeme s koňmi. Jsou v plné pohotovosti."
Mia zaťala zuby. "Ale tak nad nimi ztratíme hlavní výhodu."
"Chceš raději ztratit život?" Mia ze sebe vydala zvuk podobný zavrčení, ale protože si již přiblížili k bráně příliš, seskočila z koně. Ostatní jí napodobili. "Kde je chcete uvázat?"
"Spíše bych je pustil. Není to vůbec špatný nápad. Uvázaní nám stejně pojdou hlady a žízní." Mia jen pokrčila rameny. "Sundejte si pláště. I tak jde dosti poznat, kým jsme."
"Tím líp," hlesla Lina. "Alespoň by se nás báli." Nikdo nevěděl, jestli to myslí úplně vážně, takže raději nereagovali. Tina však poslechli. Vzali si s sebou vše, co unesli, a snažíc se chovat, jako by se nic nestalo, zamířili k bráně. Jeden s vojáků je zastavil s napraženou puškou.
"Moc se omlouvám, ale město není bezpečné."
"My se o sebe umíme postarat," odpověděl Tin a pokusil se ho obejít. Vojín se však postavil před něj s nesmírně vyděšeným výrazem. Tin pochopil. Neměl by problém je pustit, ale dostal rozkaz.
"Je mi to líto, ale opravdu sem nesmíte." Tin otevřel ústa, aby se s ním dohadoval, ale Lina se rozhodla pro razantnější řešení. Několika rychlými kroky k němu přistoupila a natlačila ho ke zdi. Ostatní Jezdci z temnoty kolem nich bez přemýšlení utvořili ochranou bariéru, aby vojáka nikdo neviděl a nepřiběhl mu na pomoc. Ostatní vojáci si však nevzrušeně povídali. Nejspíš čekali, jak si jejich mladý kolega poradí s tak velkou skupinkou. Lině se mezitím nějak povedlo mu vykroutit z rukou pušku. Sam však zahlédl jakýsi záblesk.
"Lino, pozor!" zavolal. Jeho kamarádka však byla pohotovější, než si myslel. Popadla obě mužovy ruce za zápěstí a přitiskla je ke zdi. Zasyčel bolestí a pustil dýku. Snažil se dívku odstrčit, ale držela ho příliš pevně. Bezmocně sledoval oheň v jejích očích.
"Já vás nemůžu pustit," namítl. Linu překvapilo, jak zní jeho hlas stále pevně. Ještě více zesílila stisk.
"Budeš toho litovat," zavrčela. Jednou rukou sebrala dýku a přitlačila mu jí ke krku. Několik karmínových kapek již stékalo. Pevně semknul rty. Znovu se pokusil dívku odstrčit, ale její síla byla až nemožná. Zavřel oči. Podvolil se jí a jen čekal, co přijde dále. "Rozmyslel sis to?" Čekala, že jí bude prosit o život. Jeho odpověď jí nesmírně rozčílila.
"Ne. Táhněte odsud." Lina již nedokázal ovládat svou zlobu. Sam si všiml, jak se jí zvedají ramena.
"Ne, Lino, ne!" zakřičel. Vrhl se k ní a odstrčil jí stranou. Kdyby chtěla, přeprala by ho, ale byla příliš zmatená. Voják na Sama jen chvíli hleděl a poté se roztřeseně postavil a zakryl si rány límcem. Jezdec z temnoty mu položil ruku na rameno.
"Díky, že jsi nevolal o pomoc. Jestli ale nechceš být mrtvý, musíš nás pustit."
"Já…" začal, ale Lina se zvedla. Čelil jejímu pohledu, ale bylo vidět, že se jí bojí.
"Nech to být, Same," pravila. "Mám plán." Otočila se na ostatní vojáky. "Přesvědčíme je, že jsme posily." Pohlédla na toho, který stál před nimi "A ty nám pomůžeš, kdyby šlo něco do háje." Sam uznale přikývl. Proto ho zastrašovala. Sice mu její metody připadaly přehnané, ale byly účinné. Strážce zbledl, ale souhlasil. Celá skupinka došla až ke zbývajícím vojákům.
"Poslali nás do středu města. Máme vám pomoct," oznámil Tin. Vojáci nejprve pohlédli na něj a poté na svého kolegu.
"Nevypadáte jako strážní ani jako policie," namítl jeden z nich.
"Je to v pořádku," ozval se však strážný, kterého předtím Lina mučila. "Hrají si na civilisty, ale lidi zbytečně neděsili." Hlas se mu trochu třásl, ale jinak nepůsobil rozrušeně. "Já je znám. Jsou to mí dávní přátelé.
Vojín si dlouho prohlížel jeho tvář. "Doufám, že nelžeš. Další pozdvižení nepotřebujeme." Pokývl na Jezdce z temnoty. "Jděte, než si to rozmyslím." Tin při odchodu věnoval ještě jeden úsměv mladému strážci. Poté se otočil k Lině.
"Skvělý plán… ale vážně je nutné používat až tolik násilí? Kdyby Sam nezasáhl, zabila bys ho!"
Lina jen pokrčila rameny. "Nebudu se s tebou dohadovat, ale beze mě byste tady nebyli."
"Umíš vůbec něco jiného než mučit a vraždit?" povzdechl si.
"Chceš skončit s čepelí v srdci?" zavrčela.
Tin se ušklíbl. "Zkus si to." Lina pevně semknula rty. Věděla, že on je z celé skupiny jediný, kdo je možná ještě silnější než ona, i když toho z nějakého neznámého důvodu nevyužíval.
"Nechte toho," varovala je Mia a vetnula se mezi ně. "Nesmíme se rozhádat a už vůbec ne poprat." Tin i Lina uznali, že má pravdu, ale nepřestali na sebe vrhat vražedné pohledy.
Ulice zely prázdnotou, pohybovalo se na nich jen několik policistů, a sem tam nějaký voják. Málokdo je zastavil a většině stačilo vysvětlení, že jsou jejich pomocí. Nejspíš byli vyčerpaní, nebo nechtěli mít s nikým nebezpečným co dočinění.
Skupinka bez větších potíží dorazila až na druhou stranu města. Chystali se vyjít bránou, když v tom momentě se přímo před jejich zraky zavřela. Pohlédli na oblohu. Slunce pomalu začínalo vycházet. Startoval den a zdejší město se nořilo do spánku. Několik Jezdců z temnoty pevně zaťalo pěsti. Tin si povzdechl.
"Nedá se nic dělat. Je tam příliš mnoho vojáků, než abychom proklouzli. Budeme muset dále hrát naší hru." Strážní si jich okamžitě všimli. Byli to koneckonců jediní lidé v ulicích, jednak kvůli svítání a také díky kvůli tomu pozdvižení. Jeden z nich jistým krokem zamířil k nim. Co všechny překvapilo, bylo, že pohled upínal jen na jednu z nich.
"On není tak naivní. Budeme hrát jinou hru," stihla ještě zašeptat Mia. Všichni doufali, že má něco připraveného, protože je nic nenapadalo. Muž přistoupil až k nim.
"Je mi líto, ale ven nemůžete. Kromě toho, není tady bezpečno. Měli byste se ukrýt."
Mia zmateně zamrkala. "Není…bezpečno? Když jsme do města vcházeli, řekli nám jen, ať na sebe dáváme pozor, ale že je to tak hrozné…"
Voják přemýšlel. "Je to zakázané, ale vy vypadáte, že si umíte poradit. I když působíte vyčerpaně." Touto větou Miu inspiroval. "Ale brána je už uzavřená. Jestli chcete, doporučím vám, kde můžete příjemně strávit čas, ale…"
"To ne!" přerušila ho dívka zoufalým hlasem. "Utíkáme z daleka, před válkou. A jsme vyčerpaní.," Vzala Linu, která stála nejblíže, kolem ramen. "Nemůžeme tady zůstat, musíme k její tetě, ona má bunkr. Bojíme se, že se boje dostanou až sem."
Strážný nejprve přikývl, ale poté se až nepřirozeně zazubil. "Pěkná historka. Škoda, že vím, kdo jste."
Nikdo nedal najevo zděšení. Snažili se na něj hledět jen se zmatkem. On však ukázal na Sarah, kterou celou dobu pozoroval.
"Co-co se děje?" zeptala se slabým hlasem.
"Pamatuji si tě," zavrčel. "A pamatuji si i den, kdy ses přidala k Jezdcům z temnoty."
Stále se snažila zachovávat si ten ukřivděný výraz. "Nejspíš si mě s někým pletete, pane."
Přistoupil k ní a zvedl jí bradu. Bojovala sama se sebou, aby se mu nevytrhla. "Tebe bych poznal všude, Sarah." Dívka to již nevydržela. Rozzuřeně ho odstrčila. Tin musel po Lině hodit vražedný pohled, aby nezasahovala. Poté však k překvapení všech strážný pohladil dívku po vlasech. "Jděte. Jezdce z temnoty tady nepotřebujeme." V očích se mu však usadil láskyplný výraz. Sarah se k němu otočila zády a spolu s ostatními se vydala ven z města. Sotva opustili brány, strhla se lavina otázek. Jediný Terex mlčel, protože znal celou pravdu.

Minor vanai, před osmi lety
Celá uřícená si otřela zpocené ruce do dlouhé záplatované sukně. Již si ani nepamatovala, kdy naposledy se cítila být volná. Vyběhla ven na ulici, ale neměla čas si užívat příjemného teplého větříku, který jí vál do tváře. Zanedlouho totiž musela být zpět, aby svému pánovi uvařila oběd. Nenáviděla tento život.
Sice dostávala vyšší plat, než o kterém kdy snila, střechu nad hlavou a získala si důvěru toho, komu sloužila. Měl jí moc rád, a byla si toho vědoma, nicméně to nepřinášelo jen radost. Téměř všechnu práci obstarávala jen ona a nesměla si dovolit zklamat.
Zanedlouho doběhla až k malému obchůdku. Vtrhla dovnitř a netrpělivě čekala, až si jí prodavač povšimne., Když se na ní usmál, samým vyčerpáním mu to nedokázala oplatit. "Přišla jste si pro objednávku, slečno?" Dívka jen přikývla. Prodavač jí podal balíček a ona s téměř nesrozumitelným poděkováním rychle odkráčela.
Nikdy si tuto vesničku vlastně neprohlédla, i když zde žila již několik měsíců. Znala jen ulici vedoucí k obchodu a dům svého pána. Neměla však čas být smutná. Dokonce ani večer, kdy okamžitě padla vyčerpáním. Jen do snů se jí někdy vkrádalo místo, které patřilo jen jejímu srdci. Kde mohla na malou chvíli nalézt klid.
Zavrtěla hlavou nad takovýmito myšlenkami. Nesměla si dovolit pochybovat o svém životě. Pospíchala až k nízkému dřevěnému domku. Železným klíčem si otevřela dveře. Běžela do kuchyně. K jejímu zděšení tam však již stát její pán. Něco tvořil u plotny. Zírala na něj a cítila, jak se jí po tváři rozlévá ruměnec. Zděšeně se podívala na hodiny, ale nebyl čas jeho příchodu.
"Pane...?" oslovila ho opatrně. Otočil se k ní. Jeho výraz ale k jejímu údivu nebyl rozzlobený. Spíše odhodlaný. Vtiskl jí do rukou vařečku. Dívka nakoukla do hrnce. Vařil nějakou neidentifikovatelnou kaši.
"Suroviny už jsou uvnitř. Míchej, dokud to nebude hotové. Byla jsi pro nákup?" Dívka přikývla. Převzala vařečku a párkrát promíchala jídlo. Poté se chopila nákupu a vyložila ho na připravené poličky. Běžela zpět k hrnci. Její pán vše pozoroval s kamennou tváří. Konečně našla odvahu, aby se na něj podívala.
"Nezlobte se, prosím. Netušila jsem, že dnes přijdete dříve."
On se však usmál. "Já taky ne. Dneska u brány jsem ale někoho potkal, víš?" Vyprávěl jsem ti už o svém synovci?"
Dívka si pokoušela vzpomenout. "Není to ten, který utekl z domu?"
Přikývl. "Správně. Nejspíš nevěděl, že mě převeleli, protože se ve městě toulal se svou bandou." Pokrčil rameny. "Tak jsem ho pozval na oběd. Ale musel jsem ho začít dělat sám, protože přijde každou chvíli, a ty jsi tady nebyla."
Dívka pohlédla do hrnce. Myslela si, že její pán vaří do zásoby, jak to někdy dělávala i ona, na více dní, ale nyní pochopila, že vaří přinejmenším pro dva lidi. Sotva uznala, že je to hotové, a začala nabírat do talířů, někdo zaklepal na dveře. Její pán šel sám otevřít. Zvědavě poslouchala příchozího.
"Ahoj, strýčku," pozdravil trochu odměřeně.
"Taky zdravím, Terexi. Tak jsi řece jen přišel."
"Nedělej si naděje. Jen se najím a podívám se, jak si žiješ. Domů se nevracím." Služebná mu v tom okamžiku začala závidět. Věděla, že jeho rodiče sice zemřeli, a on místo toho, aby zůstal žít u svého strýce, tak se připojil k nějaké skupině, která se podle jejího pána vyžívala v utrpení lidí. Ale přes to všechno měl život ve svých rukou. Byl skutečně volný.
Položila talíře na stůl a spěchala do svého pokoje. Jako správná služka nesměla být vidět. Jejímu pánovi na tom sice nezáleželo, naopak, povídal si s ní, ale věděla, že někteří hosté to nevidí rádi. Nechala si však pootevřené dveře. Neměla by být zvědavá, ale ona potřebovala nějaké vymanění se ze stereotypu.
"Máš v tom hrudky," ozval se Terex. Dívka potlačila smích. Většinou si nikdo nedovolil se k jejímu pánovi chovat neuctivě.
"Myslel jsem, že j ti jedno, co jíš."
""Jo. Jenomže když už k někomu jdu na návštěvu, očekávám dobré jídlo. Ty nemáš hospodyni, nebo co?"
"Mám."
"Měl bys jí vyhodit. Tohle se nedá jíst."
"Terexi, přestaň. Život venku ti neprospívá. Sedím tady s tebou ais minutu, a mám tě plné zuby." Muž se jen zasmál. Chvíli jedli mlčky.
"Hele," ozval se náhle host. "A nechceš mi tu svou služku ukázat?" aniž by si to v první chvíli uvědomovala, začala si rovnat sukni. Chtěla na něj udělat co nejlepší dojem.
"Pr- proč?" vykoktal její pán.
"Abych věděl, kdo vařil tak příšernou kaši, a jestli mi nelžeš." Její pán něco neslyšitelně zavrčel. Dívka věděla, co přijde.
"Sarah!" zakřičel z plných plic. Zvedla se a pospíchala do kuchyně. Na pahu sklonila hlavu.
"Co si přejete, pane," zašeptala. Povzdechl si.
"Terex…"
"Terex tě chtěl vidět," přiznal jí muž sám a usmál se. Nenápadně si ho prohlédla. Byl oděný celý v černém, zářila jen jeho tvář a zlatavé vlasy. Největší světlo však vydávaly jeho jasně zelené oči. Se svým sebevědomým vystupováním na ní působil trochu děsivě, ale něčím jí uhranul. Věděla, že by na takové věci neměla myslet, ale nemohla si pomoct. Všimla si, že i on pozoruje ji. Nakonec se zazubil.
"Hezká," okomentoval jí. "Doufám, že to není její jediná přednost." Dívka se zamračila. Její pán také.
"Už to přeháníš," varoval ho. Terex se však stále usmíval.
"Já jsem jen sám sebou." Pokynul hlavou k miskám. "Mou už můžeš odnést."
"Je to moje služka," zaúpěl jeho strýc. "Počká, až jí vybídnu jí. A ještě jsem nedojedl." Dívka přikývla, ale znejistěla. Náhle totiž nevěděla, koho má poslouchat Nerozhodně tam stála. Za okamžik však miska jejího pána byla také prázdná. Pobídl jí. Sebrala je a začala omývat.
"No…myslím, že půjdu," prohodil náhle Terex.
"To máš štěstí," odpověděl mu druhý muž. Jen se znovu zasmál. Sarah ho začala proti své vůli obdivovat.
"Rád vidím, že jsi stejný morous jako kdysi."
"Už jdi. Sarah!" Dívka zareagovala na zavolání. "Vyveď ho ven, ať mám jistotu, že se sem už nevrátí. Pak mi uvaříš čas, a dáme si jeden cvičný souboj." Dívka zavřela oči. Věděla, že její pán nikoho jiného nemá, ale neměla souboje s ním ráda. Hrozně jí vyčerpávaly. Terex vyšel sám, ona ho jen následovala.
"Ty umíš bojovat? To je na služku trochu…neobvyklé, nemyslíš?" oslovil ji. Nejprve jen automaticky přikývla, ale poté se rozhodla zariskovat a trochu si s ním popovídat.
"Řekla bych, že jsem spíše jeho cvičný terč. Mimochodem…myslím, že byste měl odejít druhou stranou." Všimla si totiž, že směřuje k jejich zahradě. Stále se usmíval.
"Ale já tam mám koně." To dívku naprosto odzbrojilo.
"Vy máte koně? Směla…směla bych se na něj…. podívat, prosím?" Nevěděla, jestli si nedovolila příliš.
"Může se ho i dotknout." Její srdce poskočilo radostí. Vždy tato zvířata milovala, již od doby, co o nich slyšela poprvé. Když se před statným šedákem octili, ohromila jí jeho velikost. Chvíli na něj jen hleděla. Natáhla k němu ruku, ale byla příliš vyděšená, než aby se ho doopravdy dotkla. To už jí ale něčí ruce objaly kolem pasu. Vydechla. Než se stačila bránit, na něčem seděla. Hodně vysoko. Křečovitě se chytila hrušky sedla. Zoufale pohlédla na Terexe. S nečitelným výrazem jí pomohl sestoupit na zem.
"Tak jsi na něm i seděla. Teď už bys ale měla jít, ať tě nehledá."
Sarah naprázdno polkla. Věděla, že toto je její jediná šance, jak získat svobodu. Sama utéct nedokáže. "Já…bych chtěla odejít s vámi." Terexe tím viditelně zaskočila.
"Ale…tam, kde já jdu, je to moc nebezpečné."
"Já to chci," zašeptala. "Celé měsíce toužím po dobrodružství."
Nervózně se otočil k domu. "Chápu, jaké to pro tebe musí být, ale opravdu to není moc dobrý nápad." V duchu se však usmíval. Věřil, že z této dívky bude dobrá Jezdkyně z temnoty.
"Prosím," zašeptala. Naposledy zaváhal. Ale něčím si ho podmanila.
"Dobře. Ale nesmíš mě zdržovat. A taky nevím, jak na tebe zareagují ostatní." Neodpověděla mu. Jen se vděčně usmála. Vysadil jí zpět na koně. Sice její sed nebyl ideální, ale držela se docela elegantně. Terex se vyhoupl za ní.
"Myslíš si, že nás můj pán bude hledat?" zeptala se náhle.
"Nějakou dobu určitě. Ale neboj, zapomene na tebe. Když jsme se potkali, musel jsem mu říct, kdo jsem. To Sarah zarazilo. Věděla, že nemá moc dobrou paměť, ale že je to tak zlé, to opravdu netušila.
"Ale vždyť jste u něj musel dlouho bydlet!"
Zasmál se. "Asi tak týden. Ale neboj. On není jeden z těch, kteří se nikdy nevzdají."

Za branami Yoelamy, současnost
Skupina stála na rozcestí. Terex vytáhl mapu a začal studovat cestu. Tin zase zkoumal stopy, které vítr ještě zcela nestihl zahladit. Ostatní se jen tak rozhlíželi o krajině.
"V podstatě existují jen čtyři směry, a ani jednu oblast se nedá obejít," oznámil Terex. "Cesta zpátky, jižně. Kdybychom se vrátili, mohli bychom všechno obejít, ale to oni taky neudělali. Trvalo by to nejmíň několik měsíců."
"Nepřichází v úvahu," zavrčel Ren. "Po tom všem se vracet nebudu." Byl tvrdohlavý jako vždy.
"Však já to taky nenavrhuju. Další území jsou ale pěkně nebezpečná. Severně leží Dravé hory…"
"Jo, to víme i bez tebe," podotkla Lina a ukázala na zasněžené vrcholky, které se před nimi tyčily. Terex převrátil oči a pokračoval, jako by si jí nevšiml.
"Je to hodně nebezpečná oblast, ale nepochybuju, že se mohli rozhodnout jít tam. Tak či tak, východně je Špinavý les. Dá se tam snadno ztratit, je jsou tam loupežníci. Ale jestli si netroufli šplhat po skalách, šli právě tudy."
"Proč?" zareagovala Mia. "Ci je na západě?"
Terex se zamračil. "Podle tohohle starého krámu," poťukal prstem na mapu. "Města jako Křivoklákov nebo Světlo."
"ale přes Křivoklákov se nedostanou," zajásal Ren. "Dbají tam na bezpečnost. Jednou jsem tam byl a dostal se pár měsíců do vězení. Jen proto, že jsem tam vešel s dýkou. Oni si nemůžou dovolit zahodit všechny zbraně. Takže tahle oblast vypadává, pokud to ví."
Tin však vrtěl hlavou. "Ne. I tudy vedou jejich stopy."
"Jak víš, že jsou právě jejich?" namítl.
"Protože každý normální člověk by si taková pekla obešel. Jen mě udivuje, že je jich šest."
Terex si odkašlal. " Jo. A navíc, jestli váháš, jestli vážně šli do Křivoklákova…musím ti říct, že to město ani jiná tam už neexistuje. Celé té oblasti se dotkla válka. Slyšel jsem, že je to pustina plná kamenů a min. Nikdy, kdo tam šel, se nevrátil stejný, jako byl předtím."
Mia si povzdechla. "A co stopy?"
Tin se na ní podíval s nečitelným výrazem. Nejvýraznější byl však zmatek. "Oni se rozdělili."
"Myslíš, že něco z toho jsou falešné stopy, aby získali větší náskok?"
Zavrtěl hlavou. "Neví, jak velký ho mají teď. Podle mě by to neriskovali. A jestli ano, stejně musíme zjistit tu správnou cestu."
"Kontaktuješ Tammy?"
"to ne. Bylo by pro ní příliš snadné lhát. Prostě se rozdělíme také. Není možné, aby je alespoň jedna skupina nedostala. Oni nám již řeknou, kde jsou ti ostatní."
"Dobře, ale jak zjistíme, kde by bylo nejhodnější koho poslat?"
Tin se otočil na ostatní. "Začneme tím, kdo kterou oblast alespoň trochu zná. Je tady někdo takový?"
Ruku zvedla jedině Lina a Terex. Tin jim pokynul. Lina se na něj zamračila. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co tím myslí. Ona si prošla celým válečným územím, a on byl ten, kdo to jako jediná věděl. V jejich němém rozhovoru přikývl. To už se ale ozval Terex.
"Kdysi jsem byl i na kraji toho lesa. Půjdu spíše tam, bude mě tam více potřeba." Ušklíbl se. "Ti loupežníci jsou sice chytří, ale předvídatelní."
"Jdeš se mnou?" zeptala se Lina Tina, když Terex domluvil.
Tin chtěl nejprve přikývnout, ale poté si uvědomil jednu věc. "Tammy se vydala lesem. Boty, které máme, zanechávají specifickou stopu. Putuje tam s nějakou dívkou. Já… já za ní musím. Jestli existuje byť jen mizivá naděje, že jí někdo přesvědčí, ať se vrátí…jsem to já." Lina se suše zasmála nad hloupostí toho argumentu, ale nic neřekla. Věděla, že se Tin již rozhodl. A také věděla, že nikdo západně nechce především kvůli ní.
Mia se naopak usmála radostně. "Půjdu s Tinem. Loupežníci neloupežníci."
Terex se rozhlédl kolem sebe. "Sarah?" Dívka nadšeně přikývla. Ren však takovou radost neměl.
"Moment…vy to spíš vybíráte, abyste spolu vycházeli. Sarah okamžitě budou chtít všichni loupežníci jako kořist. Je moc hezká."
"To může být i výhoda. Třeba nebudou čekat, že je stejně silná jako my ostatní," zastával se jí Tin. "A co vy ostatní?"
Sam se zhluboka nadechl. "Jdu s Linou. Potřebuje, aby jí někdo držel v mezích." Jmenovaná něco zavrčela.
Tin znejistěl. "A…je to dobrý nápad? Nepřizabijete se?"
Lina mu však položila ruku na rameno. "To je v pohodě. Alespoň mu ukážu, že nejsem jen vraždící stroj."
"Já to chci vidět taky," usmál se Ren. Doopravdy ale chtěl jít přes tuto oblast kvůli jeho výjimečnému daru odhalit nebezpečí dříve, než je dostane. Ostatním došlo, že mezi minami se to bude hodit, možná ještě více, než v horách. "Iro, jdeš taky?" Jeho sestra váhavě přikývla. Věděla, že jí potřebuje na každém kroku, a ona potřebuje jeho. Na tak děsivé místo se jí nechtělo, ale uklidňovala se tím, že každé nebezpečí je lepší než to, které chodí.
"Takže Carol, Gill, Alan a Tonny jsou do hor," uzavřel to Tin. Chvíli jen stáli v tichu. Nakonec se každý obejmul se všemi osmi lidmi, které musel opustit.
"Setkáme se v Leinii," zašeptal Terex na rozloučenou. "I kdybychom je nedostali, vsadím se, že oni se tam chtějí taky zase spojit. A opovažte se zemřít. Ostatní jen přikývli a vydali se na své cesty.

Velká skála, před dvanácti lety
Lina se obezřetně rozhlédla kolem sebe. Slyšela u jejich tábořiště nějaké kroky, ale po vetřelci jako by se slehla zem. Vydala se směrem, kterým si myslela, že se pohybuje. Někdy k jejím uším totiž vítr zanesl zvuky praskání větviček. Netušila, jestli se jí to jen nezdá, ale opatrnosti nebylo nikdy dost. Vypadalo to na nějakého zvěda, protože kráčel v těsné blízkosti tábora. Postupoval až k okraji útesu. Dole šuměla dravá řeka, ale jinak zde bylo ticho jako v hrobě.
Chtěla se otočit, aby šla zpět, protože už stejně měla předat hlídku Renovi. Náhle však zahlédla, jak se jeden ze stínů pohnul. Neslyšně jako kočka za ním vyrazila. Tvář přítomného osvětlovala lina. Jednalo se o mladého muže. Plakal. Linu přemohla zvědavou. Přiblížila se k němu a přisedla si. Pohlédl na ní nesmírně prázdným pohledem.
"Ahoj," oslovila ho.
Skryl si tvář do dlaní. "Odejdi, prosím."
Zasmála se. "To bych měla říct spíše já tobě. Viděl jsi ten tábor? Je tam spousta mých přátel. Ty jsi tady vetřelec."
"Já tady bydlím," odpověděl třesoucím se hlasem.
Pozvedla obočí. "Žádných domů jsem si nevšimla."
Slabě se usmál. "Právě proto se mi tady líbí. Spím pod šírákem. Neboj se, já za chvíli budu stejně pryč."
Lina si ještě jednou zkoumavě prohlédla jeho tvář. Poté se přisunula ještě blíže. Převěsila nohy přes okraj útesu. Nebála se, že spadne. Seděla zde již mnohokrát. On na ní však vytřeštil oči.
"C-co to děláš?"
"Jestli skočíš ty, skočím za tebou," odvětila a doufala, že její hlas zní pevně.
"To-to ti nevěřím. Jak by ti mohlo záležet na mém životě, Jezdkyně z temnoty?"
Lina na jeho otázku odpověď neznala. Něco se v ní ale pohnulo. Cítila, že ho nesmí nechat zemřít. "Všechno není tak černobílé, jak to vypadá. A teď mi řeknu, proč chceš sakra zahodit svůj život."
"Jak jsi to poznala:" Lina neodpovídala. Čekal, ale ona také. Nakonec to nevydržel. "Jedna věc tady černobílá je. Můj život. Celá má existence. Bez náplně, beze smyslu. Bez nikoho po mém boku. Řekni mi, proč bych tady ještě zůstával?"
Dívka neodpovídala. Nechtěla mu vyprávět, že ona se kdysi cítila stejně. "Tak skoč."
"Ale to zemřeš i ty."
Pokrčila rameny. "Sám jsi řekl, že opovrhuješ Jezdci z temnoty. Nemělo by ti to být jedno. ale jestli chceš znát můj názor, skok z útesu je zbabělý a hodně nepříjemný. Představ si…letíš, a tvé tělo se rozpadá na kousky. Trhá ti to orgán…a přitom to znamená, že se nedokážeš zabít jinak."
"O co se tím pokoušíš?" Zbledl.
"O nic. Podej mi ruku."
Zaváhal, ale ona ho chytila za paži sama. Nechtěla, aby při tom spadl. Ve vzduchu se něco zatřpytilo. Bylo mu to jedno. Věděl, že by se měl bránit, ale nechtěl. Čepel dýky se zastavila centimetr od jeho hrudi. Lina si povzdechla.
"Tušila jsem to. Nemáš už žádný pud sebezáchovy. Normální člověk by před sebe instinktivně natáhl ruce a možná by i křičel. Ale ty jsi jen tak seděl, a čekal, až tě probodnu." Schovala svou zbraň.
Pokrčil rameny. "A co chceš udělat. Pomoct mi nemůžeš."
"Ne. Ale můžu ti nedat možnost se zabít. Půjdeš se mnou, nebo tě tam odtáhnu."
Chtěl něco namítnout, ale místo toho se rozesmál. "Ty jsi vážně divná. Asi půjdu, ale jenom proto, že se divím, že jsi mě neshodila. Někdo na tak nebezpečnou existenci jako jsi ty, musí dávat pozor." Společně se zvedli a vzdálili od okraje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 26. září 2015 v 9:38 | Reagovat

Jelikož jsem tvé povídky dlouho nečetla musela jsem si je pořádně připomenout.Připoměla jsem si je docela dobře,ale abych se přiznala asi nejvíc mě u této povídky zaujal obrázek nahoře.:-D

2 Reveriedreams Reveriedreams | 27. září 2015 v 14:28 | Reagovat

Tak dekuji, ze ses na muj blog vubec podivala, ale asi chapes, ze tento typ komentaru me zrovna mpc nepotesi, jelikoz jsem si s tou kapitolou dala docela praci, a nevim, jestli jsi ji vubec cetla, protoze k jejimu obsahu jsem ocekavala debatu. Ale jak rikam, stejne dekuji.
Mimochodem, moc se omlouvam, ze pisi bez diakritiky, mam novy mobil a jeste jsem poradne neprisla na to, jak se to dela.

[1]:

3 Eliza Eliza | Web | 27. září 2015 v 23:36 | Reagovat

I já budu muset připomínat, i já...Mě vždycky přijde, že jo, počtu si a pak wait...Aha, nechápu, nechápu...Aha, tři jsem zmeškala...Takže budu muset číst zpětně, ale když už jsem v tom byla...
Konec povídky se mi líbil nějak víc než zbytek, nedokážu říct, že proč. Připadalo mi to trochu víc procítěnější, ty dialogy se mi hrozně líbily, fakt jsem s postavami cítila a živě jsem si vybavovala tu situaci, ale celá kapitola se dobře četla :)

4 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 28. září 2015 v 8:45 | Reagovat

[2]:Promiň,asi jsem v ten den moc na komentování povídky neměla náladu.Snad chápeš,že jsem někdy náladová.Příště už ji pořádně okomentuji,to slibuju!:-)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. září 2015 v 9:52 | Reagovat

[3]: Děkuji moc, opravdu. Také se omlouvám, že to píši tak, že to bez předchozích kapitol nelze pochopit, ale myslím, že jsem jednou zmiňovala, že je to hodně složitá povídka.

[4]: V pořádku, to já se omlouvám, mě to vždy v tom okamžiku hrozně rozčílí. A děkuji...

6 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. října 2015 v 21:12 | Reagovat

Tak. Já to tušila. Já jsem věděla, že budu Linu prostě zbožňovat, ale už při její první větě se to zpečětilo. Nemůžu si pomoct, na ní je něco prostě tak zatraceně fajného... Zařadila jsem si ji do žebříčku hned za Tainera, a to už něco znamená!

Jinak, se mnou je vážně něco špatně. Se mnou je něco šíleně špatně. Je normální, aby čtenář při čtení povídky o něčem, jako jsou Jezdci z temnoty, zatoužil k nim patřit? Vážně. Jde to se mnou z kopce. Víš, pokud bych si měla vybrat jednu věc ze tvých povídek, co ti vážně závidím a nejradši bych ti to nepokrytě ukradla, byli by to právě Jezdci z temnoty. Hrozně mě zaujali.

Mimochodem, pořád si to udržuje stejnou intenzivní atmosféru jako na začátku.

A ta koncová scéna se ti vážně obzvláště povedla. Deset bodů pro Linu!

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. října 2015 v 21:16 | Reagovat

[6]: Já Linu také zbožňuji. Ale nechápu proč. Ale blbě se za ní píše.

Ale ne, v této kapitole jsou Jezdci z temnoty vykreslováni spíše kladně, ale později zjistíš, že je pár věcí, proč bys k nim patřit opravdu nechtěla. I když, já z této povídky tak blbnu, že pomalu, ale jistě začínám chápat tu jejich ideologii :-)

Děkuji moc, opravdu.

Ale stejně nechápu, že jí to vyšlo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama