Začátky podzimu

21. září 2015 v 21:14 | Karina |  Jednodílné příběhy
Toto je opět jedna z povídek do soutěže od Terky M., tentokrát na téma Začátky podzimu. V mém podání je to hodně zvláštní příběh, troufám si říct, že vlastně i docela neobvyklý. Nedá se říct, že by hlavní část zaplňoval děj, jde spíše o ukázku jakésiho bratrského vztahu a o poutu krve.
Tento příběh prodělal v mé mysli hodně úprav. Existuje již od začátku srpna, ale nejprve to měla být romantická povídka, a měla se odehrávat v takové skále plné ledu. No, ale nakonec je z toho toto. Snad se vám to bude líbit!
A mimochodem, co se týče Nera jako toho plyšáka...vy jste neměli plyšáka, u kterého není poznat, co to je vlastně zač? Já ano. Byl to jakási želvo-beruško-pes.




Malý chlapec upíral své zraky ke svému staršímu bratrovi, který zrovna zatápěl v krbu. Malý plamínek rostl, a zanedlouho již žil vlastním životem. Přitiskl si plyšové zvířátko, které držel, blíže ke svému tělu. Nikdo vlastně nikdy nepoznal, co přesně to mělo být, ale on na něj nedal dopustit. Pojmenoval to Ner, což byla zkratka, kterou označovali jeho brášku jeho přátelé, ale on nesměl.

"Budeš si se mnou hrát?" zašeptal. Einerin se k němu ani neobrátil.

"Ne. Počkej si na tátu nebo na mámu."

"Ale oni se vrátí až pozdě večer, říkali to. Proč si se mnou nebudeš hrát?" posmutněl.

"Otravuješ mě, jasný?" zabručel. Poté se vydal ke dveřím.

"Kam jdeš?" zajímal se chlapec.

"Ven."

"Ale to nesmíš! Máš se o mě starat!" namítl.

Einerin se zarazil. "Ale neřekneš to rodičům, že ne?"

"Ale já tady nechci zůstat sám! Prosím…" Upřel na něj pohled štěněte. V zelených očích jeho bratra se zaleskla jakási něha. Ale opravdu chtěl jít ven.

"Za chvíli se vrátím," pravil a přistoupil ke svému bráškovi. Podrbal ho v tmavých vlasech. "Kolik je?" Ukázal na velké dřevěné hodiny v rohu místnosti.

"Čtvrt na dvě," hlesl.

"Správně. Až malá ručička bude na dvanáctce…vrátím se," slíbil. Již se neohlédl. Nazul si boty, popadl kabát, a vyšel ze dveří. Ve vzduchu tančilo listí. On si ho však sotva všiml. Spěchal, aby se svými přáteli mohl být co nejdéle.


O hodinu později

Sainel stavěl dům z velkých dřevěných kostek. Již byl větší než on sám, takže musel stát na špičkách. Každou minutu nedočkavě hleděl na hodiny. Einerin zde měl dávno být. Nikdy se nestalo, že by nedodržel slib. Znepokojovalo ho to. Ve chvíli, kdy již měl zpoždění čtvrt hodiny, to Sainela rozčílilo. Vztekle kopl do toho, co postavil. Kostky se zhroutily a jeho práce přišla vniveč, ale nezáleželo mu na tom. Bál se. Bál se, že se něco stalo.

Po krátkém hledání našel to pravé. Uchopil tužku a na papír napsal krátký vzkaz. Jeho písmo bylo trochu roztřesené, ale sotva si to uvědomoval. Poté vklouzl do svého zimního oblečení a vydal se ven. Mrazivý vzduch ho štípal do tváře a sotva dokázal vzdorovat silnému větru, ale nevěnoval tomu pozornost. Jestli nebylo hezky nyní, stane se tomu tak za pár hodin. Vždyť byl teprve začátek podzimu. Potřeboval jen najít svého brášku.


O pár minut později

Einerin popotáhl z jedné z mnoha cigaret, které dnes kouřil. Všiml si, že jedna z jeho kamarádek neustále hledí na zamračenou oblohu.

"Co je?" zeptal se jí.

"Hele," hlesla. "Pojďte se schovat. Asi bude bouřka."

"Nebuď zbabělec," usmál se náctiletý stojící vedle ní. "Bojíš se, že tě zasáhne blesk?"

"Ne, to ne," odpověděla, ale bylo jasné, že lžeš. "Ale nechci zmoknout. Navíc mi je zima."

"Proboha," převrátil oči.

"Ne, má pravdu," podpořila jí její kamarádka. "Půjdeme se schovat. Postupně se k dívkám přidávali i ostatní.

"No…a co si myslíš ty, Nere?" zazněla otázka. Jmenovaný zvedl hlavu.

"Já…mi je to jedno. Hele, říkal jsem, že jsem tady jenom na chvíli. Musím hlídat bráchu. Kolik je vůbec hodin?"

"Půl třetí. Ty už jdeš fakt domů?"

"Jo." Odmlčel se. "Slíbil jsem mu, že přijdu před půl hodinou. Tak zase zítra. Čau."

S těmito slovy odešel. Nevšímal si posměvačných poznámek na jeho účet. Věděl, že Sainel by se na něj nezlobil, ani kdyby přišel až večer, ale nechtěl ho trápit. I když by mnohem raději zůstal se svými přáteli, na svého malého brášku nedal dopustit.

Otevřel dveře od svého domu a usmál se. "Jsem tady!" Čekal objetí, ale nikdo se ani neozval. Zavrtěl hlavou. Jestli si Sainel hraje na schovávanou, dá mu co proto. Prošel celý dům. "Hej, tohle už není legrace! Vylez!" Nic se však nedělo. Došel zpět ke stolu uprostřed předsíně. Až nyní si všiml, že na něm něco leží. Papír. Bylo na něm něco napsáno modrou pastelkou, která se povalovala opodál. Chvíli luštil kostrbatý nápis, ve kterém byla polovina písmen obráceně.

MĚL SES VRÁTIT. CO SE TI STALO? ŠEL JSEM TĚ HLEDAT. SAINEL

Barvitě zaklel. Na nic nečekal. Vyběhl z domu a zamířil k místu, kde se se svými přáteli setkával obvykle. Čekal, že Sainel ho bude hledat právě tam. Vyčítal si, že se s nimi dnes dohodl na jiném místě. To ho však nesužovalo nejvíce. Stále si totiž přehrával v hlavě slova ve vzkazu. Měl ses vrátit.

Neuměl stopovat, ale že je na správné cestě, brzy poznal. Koneckonců, jeho bratr nemohl být daleko. Sainel neodešel dříve než ve dvě, a on byl rychlejší. Navíc neustále volal jeho jméno. Na zemi ležel Ner, ten plyšový. Zvedl ho a oprášil. I když věděl, že se Sainel v pořádku, sevřelo se mu srdce. Jako by ta hračka bylo to jediné, co po něm zbylo.

Navíc vítr stále sílil a začalo pršet a bouřit. Jestli Sainel zůstane venku dlouho, nachladí se. To by Einerovi u rodičů neprošlo. Nikdo se o tomto výletu nesměl dozvědět. Stále volal jediné jméno a obcházel oblast, kde si myslel, že se hledaný nachází. Když jeden z blesků udeřil jen asi kilometr od něj, ztratil veškerou naději. Nechtěl v tomto nelítostném počasí hledat, ale věděl, že musí. Sainel se bouřek bál, nemohl ho zde nechat. Zrovna se chtěl porozhlédnout jinde, když v tom se ozval tichý a vyděšený hlas. Netušil, co říkal, ale věděl, komu patří. Radostně se za ním rozběhl. Zanedlouho již držel svého bratra v náručí.

"Tohle mi už nikdy nedělej, jasný? Bál jsem se o tebe," vyčetl mu.

"Ale…ty jsi nepřišel. Myslel jsem, že nejsi v pořádku," zašeptal. Einer zavrtěl hlavou.

"Já budu vždycky v pohodě. Nevěděl jsem, kolik je hodin, promiň. Teď ale musíme domů, než se to počasí ještě zhorší." Sotva to dořekl, zablýsklo se přímo nad jejich hlavami. Ozvala se strašlivá rána. Sainel se rozplakal. Einer pevně semknul rty.

"Víš co? Jestli půjdeme domů, mohlo by nás to ohrozit. Cesta vede loukou, nikde se nemůžeme schovat. Ale když půjdeme ještě dál, je tady takový kus zdi. Asi po nějakém starém zbouraném domu. Když se skryjeme za ní, nemělo by nás to zasáhnout. A budeme chráněni před větrem.

"Tak jo," dostalo se mu odpovědi. Eiren vzal svého brášku za ruku a vedl ho až k místu, o kterém mluvil. Sotva se skryli za kamennou stěnu, kousek od nich udeřil další blesk. Sainel se znovu rozplakal. Jeho bratr mu vtiskl do náruče Nera a přivinul je oba k sobě.

"Nebreč. Prosím tě, nebreč, nebo budu taky," šeptal. "Jsem tady s tebou. Všechno bude v pohodě. Jenom přestane, a půjdeme domů. Sedneme si ke krbu, a… budeme si spolu hrát. Na cokoli."

"I na loupežníky?"

Eiren pevně stiskl čelisti. Tu hru neměl rád. Vždy se musel vžít do role a křičet po celém domě "Peníze, nebo život!", bez ohledu na to, kdo všechno ho slyšel. Připadalo mu to trapné, ale na Sailenovi mu příliš záleželo, než aby mu to řekl. "Jasně. I na loupežníky." Chvíli jen seděli mlčky.

"Je mi zima," ozval se náhle ukňouraný hlas.

"Jo. Mně taky," hlesl Eiren. Ale téměř to nevnímal. Byl jen rád, že je Sailen v pořádku. Opravdový chlad pocítil, až když si sundal kabát, aby do něj zabalil jeho. Bylo sotva několik stupňů nad nulou, a on zde seděl jen v haleně.

"A co ty?" zeptal se jeho bráška, když se přestal třást.

"Není mi zima. Ne moc," zalhal. Sailen chvíli přemýšlel.

"Až budu velký, taky mi už nebude tak zima?" Eiren zadržel smích.

"Ne, nebude. Ale musíš být velký, silný kluk. A ti nepláčou." Nečekal, že to zabere, ale on se doopravdy uklidnil. Navzdory bleskům a hromům se stulil v jeho náruči a zanedlouho začal pravidelně oddechovat. Usoudil, že je to dobrý nápad. Snažil se také spát. Nakonec se mu to i povedlo.


Pozdě večer

Sailena probudil až křik. Otočil se ke svému bratrovi, ale ten stále spal. Příchozí se začali zjevovat za zdí. Jako první viděl svou matku. Rozběhla se k němu a se značnou hysterií ho vytrhla z náruče bratra. Plakala. Objímala ho, líbala a něco mu šeptala. Nerozuměl jí, ale byl rád, že jí vidí. Jen by byl raději, kdyby ho nechala u Eirena. Až po chvíli rozeznal její slova.

"Proboha, co jste tady dělali? Jak jste se sem dostali? Ani nechci pomyslet na to, co všechno se vám mohlo stát…jsi hrozně studený…"

"Nech ho být," ozval se hlas jiné ženy. "Je stejně vyděšený jako ty. Měla jsi ho nechat u jeho bratra." Než si to chlapec stihl přebrat v hlavě, slyšel i svého otce.

"Proboha! On omdlel!" Sailen se vytrhl z náruče své matky a vystrašeně utíkal ke svému bratrovi. Nebyl však jediný. Spoustu lidí se ho pokoušelo probudit. On však nereagoval.

"On je…" ozval se někdo. Sailen jen čekal, kdy přijde to osudové slovo. _znovu mu začaly téct slzy. Ne, nemohl být mrtvý.

"Ne!" odpověděl někdo rázně. "Je jen hodně podchlazený." V tom okamžiku ho začali zabalovat do všeho, co měli. Sailen se však nemohl ubránit strachu. Nemohl přijít o toho nejdůležitějšího člověka, kterého kdy měl. Zavřel oči. Nevěděl, jakou sílu přesně prosí, ale přál si, aby se stalo cokoli, jen ne toto.


Následujícího rána

Eiren ležel na posteli, zabalený snad do deseti dek, a pomalu začínal přicházet k sobě. Jeho tělo jako by mu nepatřilo, ale to, že byl naživu, mu stačilo. K jeho lůžku náhle přistoupil jeho bratr. Starší s obou se slabě usmál a natáhl k němu ruku. Zavřel oči.

Již nikdy, nikdy ho nenechá samotného. Po tomto dni by si ho k sobě nejraději přivázal. Za těchto myšlenek obrátil hlavu k oknu. Ironicky svítilo slunce, vypadalo to na teplý, téměř letní den. Po včerejší bouři nebylo ani památky, protože všechny mraky odpluly.

Znovu se začínal propadat do prázdnoty. Nikdo si nevšiml, že jí na chvíli opustil. Nikdo nevěděl, že je naživu. Nikdo netušil, že bude v pořádku. Kromě Sailena. Nikdo kromě nich dvou nemohl cítit tu vlnu tepla, kterou jejich zesílené pouto šířilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik stránek napíšete průměrně za den?(A4)

0, nepíšu 8% (23)
0, mám krizi 28.4% (82)
1 10.7% (31)
2 10% (29)
3 11.1% (32)
4 6.6% (19)
5 5.5% (16)
6 4.5% (13)
7 1.4% (4)
8 1.7% (5)
9 0.3% (1)
10 0.7% (2)
více(tak to bych chtěla vidět :-D) 11.1% (32)

Komentáře

1 flovers-king flovers-king | Web | 22. září 2015 v 18:35 | Reagovat

Opravdu nádhera, dočetla jsem to až do konce :-)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 22. září 2015 v 20:26 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. No, já osobně málo povídek do konce nedočtu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama