Oko bouře- kapitola XII.

14. října 2015 v 7:00 | Karin |  Oko bouře
Jsem zde s další kapitolou této povídky. Je v podstatě celá o Jezdcích z temnoty, o jejich špatných i dobrých stránkách. Akorát vám přísahám, že už prostě nechci psát za Linu, protože jí sice mám ráda, ale v poslední době v této povídce vystupuje až moc, a ty její názory a filozofie jsou někdy na zabití (myslím to ohledně používání její síly). Když mluvíme o této síle, tady konečně vyjde najevo, jak k ní přišla.
Mimochodem, teprve teď jsem si uvědomila, jak jsou si jména Ina a Lina podobná, i když ty postavy vůbec. Ale nemohla jsem to změnit, mám to příliš pevně zafixované. Ale řekla jsem si to, že to vzhledem k tomu, co se stane v této kapitole, vlastně nevadí.


Kapitola XII.
Vyvoleni pro zatracení
Blízko Křivoklákova, před patnácti lety
Lina s uspokojením sledovala cedulku s přeškrtnutým nápisem "Křivoklákov," která oznamovala konec tohoto prokletého místa. Život tady nebyl špatný, ale až příliš snadný. Ona toužila něco poznat. Věděla, že se však večer musí vrátit domů. Její rodiče byli, navzdory tomu, kolik měla sourozenců, příliš opatrní. Měla oficiálně zakázáno se toulat mezi městy. Ona však považovala nepřipomenutá zákaz za neplatný zákaz.
Mim město toho nebylo o moc více na práci, ale uvnitř znala každý kout. Zapálila si cigaretu, aby se nějak zabavila, než dojde na místo pod košatým stromem, kde se měla setkat se svou partou přátel. Cestou míjela několik jeskyní. Obvykle ignorovala tu touhu se do nich podívat, ale dnes byla příliš silná. Věděla, že jsou považovány za nebezpečné, ale nikdo jí nikdy pořádně nevysvětlil, proč. Pohlédla na své hodiny. Stejně měla hory času. Pár minut nikoho nezabije. Vkročila do skály.
Škrtla sirkou, aby se podívala kolem sebe. Světlo však bylo příliš mdlé. S kletbou na rtech zápalku zahodila. Zavřela oči. Záměrné vyvolání jejích schopností jí vždy stálo spoustu sil, ale dokázala to. Pevně věřila, že jednou bude dobrá. Přece jen, nesla si jméno od hvězd. Linaterella. Světlo. Otevřela oči. Její dlaně zazářily. Zápalka, kterou odhodila, zhasla. Přičítala to vlhkému jeskynnímu vzduchu. Se září v rukou pokračovala.
Po chvíli jí napadlo, že si měla vzít kabát nebo cokoli jiného. Začínala se třást. Nemohla si ani přitisknout ruce k tělu, protože by tím zhasla světlo. Otočila se, aby si ověřila, že stále vidí východ. Jevil se již jen jako bílá tečka, ale stále tam byl. Věděla, jak snadné je se ztratit v jeskyni. Zrovna, když na to pomyslela, dorazila k rozcestí.
Zaváhala. Bylo nebezpečné pokračovat, ale chtěla vidět, co je dále. Znovu pohlédla na hodinky. Ručičky se zastavily. Chvíli je ještě nechápavě pozorovala. Poté je strhla ze zápěstí a praštila jimi o tvrdou skálu. Intenzita nárazu jí překvapila. Nevěděla, že má v sobě takovou sílu. Tušila, že se nejspíš jen vybily baterky, ale potřebovala nějak ulevit svému vzteku. Roztříštily se na miliony kousků.
Znovu zauvažovala, jestli by se neměla vrátit. Zavrtěla však hlavou nad těmi myšlenkami. Zvědavost byla silnější, a stejně měla přátelé, kteří chodili i o půlhodinu později, a ani se neomluvili. Jednou si to mohla dovolit i ona. Zabočila vlevo, protože se jí více líbila krápníková výzdoba, a snažila se žádný stalagmit nezašlápnout. Když se však strop začal snižovat, bála se spíše o stalaktity.
Viděla však, že o kousek dále se strop zvyšuje, takže v předklonu pokračovala. Když se mohla znovu narovnat, zjistila, že chodba se znovu dělí. Aby se jí to nepletlo, zabočila znovu vlevo. Po chvíli však zjistila, že se vydala jednosměrnou ulicí. Chtěla se otočit, ale stěna před ní se pohnula. Dívka zmateně zamrkala. Byl nejvyšší čas odsud utéct. Byla zvědavá, ale ne sebevrah. Dělo se tady něco divného, a ona raději nechtěla vědět, co.
Když se však zeď před ní otevřela úplně, spatřila nový svět, který jí vyrazil dech. Na hladině řeky se plavila loď. Byla dřevěná a rozpadala se, ale přesto zde plula. Sedělo na ní více lidí, než by mělo, a jeden z nich celou bárku posunoval odrážením se od dna dlouhou dřevěnou tyčí. Co ale Linu překvapilo nejvíce, byly mosty, které zde někdo postavil. Jeden z nich jí ležel přímo před nohama. Vkročila na něj. Zapraskal. Loď se zastavila a všechny zraky se na ní upřely. Muž, který jí řídil, u ní zastavil. Beze slova, ale s úsměvem, jí vtiskl dřevěnou tyč do rukou a zamířil k východu.
"Hej," zakřičela na něj. "Co to děláš? Kde to jsem?"
Povzdechl si. "Brzy ti to dojde."
Lina se však nevzdávala. "Kdo jsou ti lidé na lodi?"
Zastavil se a upřel na ní prázdný pohled. "Oni ti to povědí sami. Stačí, když je budeš vozit od mostu k mostu, podle toho, jak budou chtít." Pokynul směrem k lodi.
"Počkej," zasmála se. "ale já nebudu vykonávat tvou práci. Docela spěchám. Chtěla jsem se jenom zeptat, co je tohle za svět."
"Místo, kam patříš. Je to tvůj úděl života, již to nemůžeš vzít zpět."
"Sakra, přestaň se mnou mluvit v hádankách! Co je tohle za svět?"
Znovu si povzdechl. "Napadlo tě někdy, že neexistuje jen Ráj a Peklo. Kam podle tebe jdou duše, pro které je již příliš pozdě? Které se nemohou napravit?"
Zasmála se. "Ty jsi zešílel. Ti lidi na lodi mi připadají úplně normální." Zavrtěla hlavou. "Neutahuj si ze mě."
"Kéž by to byl vtip," hlesl. "Možná nesténají a nepůsobí ztracené…ale to jen proto, že oni si neuvědomují svou vinu. Většina z nich ani neví , že zde nejsou proto, aby trpěli, ale aby čekali na to, až budou odstraněny z koloběhu."
Lina vytřeštila oči. "Kdo má právo soudit, jestli má být nějaká duše zničena, nebo ne? Co když třeba jediná z nich má šanci na nápravu?"
Muž se zamračil. Převzal si od ní klacek. "Pojď se se mnou projet. Všechno se ti pokusím vysvětlit." Pomalu přikývla. Umínila si, že dnes je stejně příliš šokovaná, než aby se setkala se svými přáteli. "Tak dobře," prohodil, když oba byli na lodi. Lina byla nepohodlně zaklíněná mezi ženou a mužem, kteří měli být mrtví. Jejich dotek nepříjemně mrazil. "Ty jsi opravdu tak naivní, aby sis myslela, že když může přejít do dalšího života?"
"Až se napraví, tak ano," trvala na svém.
"A co když se nemohou napravit?"
"Každý může," vyprskla s důrazem na slovo každý. "Je blbost, aby existoval ještě jiný svět. Polopatě, hodní jdou do Ráje, zlí do Pekla. Sice nechápu, jak může mít nějaká bytost moc tohle soudit, ale ještě tomu rozumím. Zkažená duše těžko může přejít do dalšího života, než si uvědomí své chyby, protože by je dělala dál. Ale tohle," rozpřáhla ruce. "Mi připadá zvrácené. Kdyby dostali šanci…"
"I kdyby to šlo," ozvala se žena vedle ní. Linu to tak překvapilo, že téměř nevnímala, co říká. "Jen bychom zabírali místo. Duší je mnohem více než živých tvorů. Kdybychom zůstali v Pekle, nemohly by vzniknout další, a do Ráje ani do života rozhodně nepatříme."
"To není možné!" zavrčela Lina. "Jak se s něčím takovým můžete smířit, a uznat to za pravdu? To fakt existují kvóty na duše? A sama jste navíc řekla, že duší je spousta. Nemůžou prostě jen tak dojít, protože jsou některé špatné." Zhluboka se nadechla, aby se alespoň trochu uklidnila. "Tohle není spravedlivé. Takhle by svět neměl existovat, a už vůbec ne ten po životě."
"Ty jsi to nevěděla?" zeptal se jí muž. "Muselo ti to dojít. Vždyť ani někteří pekelní trestanci tam nejsou právem."
"Cože?" hlesla Lina. "A my to tak necháme?"
"A co chceš dělat? Nic není cesta ven. O cokoli se pokusíš, povede k padnutí všech světů. Vesmír, který známe, by přestal existovat."
"ale existují i jiné vesmíry. Možná by bylo lepší, kdyby ten náš prostě skončil."
"Ne, nemyslel jsem dimenze. Zanikla vy veškerá existence. To nemůžeš přece dopustit. Tento systém je sice křehký, ale drží nás naživu."
Lina tlumeně zavrčela. "Takže v tom, co děláš, budeš pokračovat."
Muž zavrtěl hlavou. "Ne já. Ty."
"Cože?" zašeptala.
"Proč si myslíš, že ses sem dostala tak snadno? Vždy je někdo vyvolen, aby tyto duše převážel, a tak podobně, a ty jsi sem přišla po mě. Toto místo sem dalšího vyvoleného samo naláká. Tobě nezbývá nic jiného než čekat, až přijde další. Zatím nevíš, kdo to je, ale až ho uvidíš, ucítíš, že sem patří.
"Takže podle tebe mám podporovat něco, s čím nesouhlasím," odfrkla si. "Jak dlouho tady vlastně zkysnu? Co když vyjdu ven jako stará vrásčitá stařena?"
Muž se zamračil. "To se nestane. Do doby, než přijde tvůj nástupce…jsi vlastně mrtvá. Čas se pro tebe zastavil." Lina si vzpomněla na rozbité hodinky. Začínala mít pocit, že to s nimi souvisí.
"Fajn, takže na přátele, rodinu…vlastně celý svět…můžu zapomenout," zašeptala. "Užij si svoji svobodu."
"Vždyť já jsem si prošel tím samým, jako ty," pousmál se. "Je to tvé poslání. Nemůžeš odsud odejít." Lině ovšem neušlo, že se u poslední věty zarazil.
"Ne, ty mi lžeš. Já odsud odejít můžu." Podívala se na něj pohledem plným výzvy.
Povzdechl si. "Nedělej to. Musela bys totiž bez jediné stopy najít toho, kdo má být dalším průvodcem, a to rychle, protože toto místo čerpá sílu k existenci z naší životní energie. Když budeš pryč příliš dlouho, zhroutí se a s ním i všechno ostatní."
"Já to risknu. Tady už nebudu ani minutu."
"Co chceš dělat?" zašeptal. "Nemlžeš se prostě jen tak vrátit do normálního života."
"Proč ne?"
"Nejsi tím, kým jsi bývala předtím." Odmlčel se. Poslal loď směrem ke stěně. "Prašti do té skály. Pěstí a pořádně."
"ale to si rozbiju všechny klouby!"
"Ty jsi to stále nepochopila? Jsi mrtvá! Nemůžeš si ublížit tímto způsobem!"
"Jsi prostě šílený." Pochybovala však o tom. Vzpomněla si na své rozbité hodinky. Skutečně byla silnější?
Zaťal zuby. Vší silou udeřil do kamene. Lina napůl očekávala zapraskání kloubů, ale místo toho se ozvala skála. Kousek z ní odlétl a spadl do vody. Dívka zmateně zamrkala.
"Věříš mi?" zeptal se jí.
"Ne," odmítla si to však připustit. "Co znamená tvoje jméno?"
Zasmál se. "Opravdu čekáš, že ti to řeknu? Navíc, hvězdy by jistě nikomu nedaly schopnost prorážet zdi. Vždyť si můžeš ověřit, jestli to umíš také." Vypadalo to, že se nad něčím zamyslel. Poté se zeširoka usmál. "Světlo. Linette. Jmenuješ se Linette?" Dívka sebou trhla.
"Ne."
"Ale s tím světlem mám pravdu. Jinak bys ho nedokázala vyvolat. Tak Linaterrea?"
"Vedle jak ta jedle."
"Ale za chvíli na to přijdu. Lineterra?"
"Ne. A přestaň hádat, nebo si tu svoji sílu vyzkouším na tobě."
Zasmál se. "Takže jsem blízko. Linaterrela?" Chtěla něco odseknout, ale došla jí slova. Uvědomila si, že nyní jí má zcela ve své moci. On jí však k jejímu překvapení podal ruku. Ucukla. V okamžiku pochopil, že by tím zhasl její světlo, a možná by mu to i ublížilo.
"Lantiniel. Potřebný. Ale říkám jsi Tin, a byl bych rád, kdybys mě tak oslovovala i ty. A nyní bys mi konečně mohla říct, co máš ve světě živých za plány. Jak jsem ti již povídal, nejsi tou dívkou, kterou jsi bývala."
"Já si říkám Lina," odvětila. "A musíme využít toho, co víme, a kým jsme." Odmlčela se. "Možná jsme ti praví, kteří mohou změnit svět. Nebo alespoň část z něj."
Tin zmateně zamrkal. "Spoustu lidí má ambice to udělat. Ale nikdo neví, jak."
"Jo. Ale nikdo nebyl v tomhle světě. Nikdo nepochopil, že musíme napravit tuhle obrovskou lež, ve které žijeme. Od základů. Můžeme třeba začít tím, že upevníme moc do svých rukou." S těmito slovy vyškubla Tinovi klacek z rukou a vydala se k mostu, odkud přišla.
"Ty nemáš malé cíle," zasmál se. "K čemu nám to podle tebe bude?"
Pokrčila rameny. "Nikdo nám nebude stát v cestě a všichni nás budou poslouchat." S těmito slovy vyskočila na břeh.
"A ty jsi říkala, že já jsem šílený…" Navzdory svým slovům jí však následoval. Společně vystoupili z jeskyně. Lantiniel se nadechl suchého vzduchu, přestože nemohl cítit rozdíl. Všimla si, že Lina mhouří oči v jasném světle. On již takové reflexy neměl. Vůbec ho totiž nevnímal. "Kam chceš vlastně jít?"
Lina se usmála. "Následuj mě," Zamířila ke stromu, kde se měla před tím vším setkat se svými přáteli. Náhle cítila, že se pro toto zrodila. Byl to její úděl. Tin jí jen odevzdaně poslouchal. Nejspíš vůbec netušil, co chce udělat. Dorazili až k jejím přátelům.
"Lino!" vykřikl blonďák. "Kde se touláš? Rodiče tě nechtěli pustit, nebo co? Už jsme si mysleli, že nepřijdeš!" Ona však sledovala jen jeho ruku. Jednak proto, že hladila sametově černého koně, a jednak proto, že měl na zápěstí nasazené hodinky. Byla v jeskyni půl hodiny. Třicet minut, a její život se obrátil vzhůru nohama.
"Jsem tady," hlesla. "Ale nikam s vámi nejdu. Potřebuju jen půjčit dva koně." Tin se na ní nechápavě zamračil. Její přátelé se však smáli.
"Jsi fakt děsivá, když tohle děláš. Minule sis půjčila moji motorku jenom proto, abys nám koupila sušenku," pravila zrzavá dívka. "Půjčím ti Lindu. Ale musíš na ní jet opatrně, nejlepší roky má za sebou." Pohladila po nozdrách svou klisnu.
"A ty," oslovil blonďák Tina. "Asi pojeden s ní. Půjč si mého Danitela." Předal mu uzdu černého hřebce. "A pak mi vysvětlíš, kde ses tady vzal." Lina potlačila slzy. Věděla, že k tomu nikdy nedojde. Opouští vše, co znala. Vyšvihla se na sedla, a zanedlouho rovnoměrně klusala. Tin jí rychle dohonil a nyní jeli bok po boku.
"Neplánuješ jim ho vrátit, že ne?"
"Ne," přisvědčila.
"Miluji tvé stručné odpovědi," převrátil oči. "Takže ty ses prostě rozhodla to vzít vážně? Ani ses nezeptala, jestli to chci!"
"Jinak bys vedle mě nejel," hlesla. "Ale můžeš vymyslet, jak si budeme říkat."
"Nyní si již hrajeme na organizaci?" pravil, a z hlasu mu odkapával jed.
"Ne. Ale každá skupina, která má nějaký cíl, si dřív nebo později začne nějak říkat. Bylo by dobré si to ujasnit už na začátku."
"Ne," zasmál se. "Někteří lidé mají problém toto slovo používat. Ty máš očividně problém s tím přestat."
"Můžeš, sakra, mluvit k věci? Tak fajn. Přišli jsme z jeskyně. Jsme dva. No tak, přemýšlej…"
"Proč je to pro tebe tak důležité?"
Zpražila ho pohledem. "Protože chci mít pocit, že konečně někam patřím."
Ušklíbl se, ale rozuměl jí. "Tak dobře. Budeme si říkat třeba…Jezdci z temnoty."
Zavrtěla hlavou. "To zní jako pojmenování pro komiksové zloduchy."
Tinovi to tak nepřipadalo, ale nechtěl se s ní dohadovat. "Alespoň si to zapamatujeme. Hloupá jména se vždy pamatují lépe než ta důstojná."
"Tak jo. Ale nechtěj po mně, abych se tak představovala.
Chvíli jeli v tichu. Tin ho však nakonec přerušil. "Dobře. Máme koně. Ale jestli máme urazit nějakou dlouhou vzdálenost, i když tedy nevím, kam chceš jet, budeme potřebovat praktické oblečení," sjel jí od hlavy k patě. "Líbí se mi to tvé. Tunika a kalhoty se prostě na cesty hodí. Ty boty se mi zdají pevné, mají bytelné přezky. Pod plášť toho můžeme spoustu ukrýt a tento působí teple. A ten kovbojský klobouk ti prostě sluší." Usmál. "Kde jsi to všechno koupila.
"Zavedu tě tam," odpověděla. "Alespoň máme první cíl naší cesty."

Pustina, současnost
Obloha byla jasná, ale neodrážela náladu ani jednoho ze čtyř poutníků. Renův šestý smysl pro nebezpečí se nejspíš zbláznil, protože ho cítil úplně všude kolem sebe. Ina nesnášela světy, které byly tak vyprahlé jako tento. PO jejím mládí tráveném na lodi jí to připadalo jako noční můra. Sam byl napjatý kvůli nevypočitatelné Lině po svém boku. Neměl k tomu však důvod. Ona se příliš zaobírala svým smutkem. Snažila se nic nedat najevo, ale stesk po bývalém domově byl silná. Nemohla uvěřit tomu, jak to zde válka zničila. Předtím to bylo překrásné místo k žití.
Pokoušeli se spolu mluvit, ale nikomu nebylo příliš do řeči. Vedlo to k tomu, že jejich rozhovor probíhal, jako by se vydali na popravu. Koneckonců, nebylo to daleko od pravdy.
"Jsou to blázni bez pudu sebezáchovy," prohodil nakonec Ren, "Jen tak se vydat zrovna tady…."
"Možná ví, co dělají. Čistě teoreticky, když půjdeme v jejích stopách, nemělo by se nám nic stát," odpověděla jeho sestra.
"Jo, to by nám bez tebe nedošlo," zavrčela plavovláska.
"Lino..." pronesl Sam varovným tónem.
"Ale no tak! Vždyť jsem se na ní nevrhla s kladivem!"
"Možná proto, že žádné nemáš."
Převrátila oči. "Tupče. Ty bys potřeboval praštit spíše. Možná by se ti pak rozsvítilo."
Sam otevřel ústa, aby jí něco odpověděl, ale Ren ho přerušil s pohledem upřeným na hodinky. "Přesně dvě hodiny, třicet osm minut a deset sekund."
"Co?" zeptali se oba unisono.
"Tak dlouho jste se vydrželi nehádat. To je váš rekord. Mělo by se to někam zapsat."
"Ty to stopuješ?" zavrčela Lina. Odpovědi se však nedočkala. Ina totiž zvedla ruku na znamení, by se utišili. Zaposlouchala se do větru.
"Řeka," zašeptala. "I Tainer a ten druhý k ní nejspíš šli." Pohlédla na stopy.
"Fajn, ale nechápu proč," poznamenala Lina. "Muselo jim dojít, že ta voda bude kontaminovaná." Sotva to dořekla, všichni se zarazili.
"Moment, vyjádřila myšlenky všech Renova sestra. "Jestli je otrávená, tak jsou do několika dní mrtví. Nemají zásoby, když nemají koně."
"Teď je záhada, jestli to prostě mají nějak vyřešené, nebo jsou prostě tak pitomí, že tady šli i přesto," polemizoval Ren. "Moc času na přípravu teda neměli."
"Mě by spíš zajímalo, kde doplníme zásoby my, jestli nám dojdou," zamumlala Lina.
"To budeme řešit, až k tomu dojde," odpověděl Sam. "Jsi hrozně pesimistická, víš to? Vždycky všechno řešíš dřív, než nám vůbec začne hrozit nebezpečí. A to by člověk řekl, že nejdřív mluvíš, pak přemýšlíš."
Lina chtěla něco odseknout, ale rozhodla se kvůli Ině a Renovi mlčet. Nechala se obklopit tichem. Klid však netrval dlouho. Do nosu jí brzy udeřil štiplavý pach. Pohlédla na ostatní. Sam vypadal nervózně, ale hádala, že je to spíše kvůli ní. Zdálo se, že Ina je ponořená do svých myšlenek. Ovšem Ren se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Nenápadně mu pokynula rukou a zpomalila krok. Zařadil se vedle ní.
"Cítíš něco?" zašeptala. "Myslím kromě toho divného zápachu."
Nejistě přikývl. "Blížíme se k něčemu, co možná nepřežijeme."
"Fajn. Asi nemáš představu o tom, co to je, že ne?"
On však ukázal rukou někam do dáli. "K tomu nepotřebuji žádné schopnosti." Nejprve jí tím zmátl. Když se ale podívala, kudy směřoval jeho prst, zalapala po dechu. Bylo to téměř nezřetelné, ale odněkud se valil kouř.
"Co to, sakra, je?" hlesla. Všimla si, že si na to ukazují i Ina a Sam.
"To je…oheň," prohlásila Renova sestra. "Musí tam hořet. Přichází to z toho směru, odkud slyším téct řeku."
"Myslíte si, že je to zabilo?" nadhodil Sam.
"Nebo ten požár rozdělali, aby nás zdrželi," odvětil Ren.
"Ale to nedává smysl!" vyprskla Lina. "Proč by rozdělávali požár u řeky? A navíc," odmlčela se a kopla do hlíny. Několik drnu vylétlo do vzduchu. "Tahle tráva je hrozně suchá. Riskovali by, že zapálí úplně celou oblast. I kdyby jim nezáleželo na tom, že tím oddálí její regeneraci, mohlo by se stát, že by se to znova dostalo až k nim."
"No," odpověděl jí Sam. "Na jednu z těch otázek sis nepřímo odpověděla. Oni ten požár nemuseli rozdělat u řeky. Prostě se rozšířil. Ale proč by riskovali, že je to znova dostane, to nedává smysl ani mně."
"Vždyť bychom udělali na jejich místě to samé," zašeptal Ren. "Je to pitomé, ale asi to zkusili. Může se jim taky povést nás uvěznit tady a dostat se z Pustiny."
"To je fakt," hlesla Lina. "Teďka je ale našim úkolem jim to překazit a přes ten oheň se dostat." Otočila se na Inu. "dokážeš to?"
"Já…já nevím," zašeptala. "Rozdělat oheň je snazší než ho uhasit." Poté však její rysy ztvrdly. "Ale já pro to udělám cokoli, i kdyby mě to mělo zabít.
Ren se zasmál. "To tě nenechám, sestřičko." Ona mu úsměv oplatila.
Přiblížili se ke kouři. Ina si z hlavy sundala šátek a dýchala přes něj. Plameny jí sice nemohly ublížit, ale dým ano. Její bratr na ní povzbudivě kývl. Ona byla jediná, kdo se mohl ještě více přiblížit. Sebrala všechnu odvahu a vykročila. Renovi se již po několika sekundách zdálo, že čeká věky.
Nechala svou energii splynout s plameny. Bylo jich mnoho. Vyvolila již i větší požáry, ale zhasla leda tak táborový oheň. Zavřela oči a snažila se nevnímat dusivý kouř a suchý, horký vzduch. Pomalými kroky vstoupila do ohně. Okamžitě vzplála. Nebolelo to. Naopak, cítila se být sama sebou, i když nemohla dýchat. Nebyla však šťastná.
Požár byl příliš rozsáhlý. Zaťala pěsti, a snažila se najít sílu pro to, ho zničit. Cítila, jak plameny v její blízkosti klesají. Nebylo to však dost, aby mohli i ostatní projít na druhou stranu. Věděla, že to již déle nevydrží, ale musela to naposledy zkusit.
Pot jí stékal po tváři. Dále jí pohánělo jen odhodlání. Oni byli jako její rodina. Plameny jí nechtěly poslouchat, ale ona je přinutila. Stáhla je na ohnivé jazýčky vysoké sotva několik centimetrů. Ostatní je rychle přeskočili. Následovala je. Zbývalo uhasit samu sebe. Nezbývala jí však žádná síla. Pevně semknula rty, ale její schopnosti jako by neexistovaly. Matně vnímala, jak jí oheň mění v prach.
"Ino!" ozval se vyděšený hlas jejího bratra. Přes kouřovou stěnu na něj pohlédla. V hnědých očích se mu odrážel strach. Tak vyděšeného ho ještě nikdy neviděla. Matně vnímala, jak Lina někam odběhla. Sam si rychlostí blesku svlékal kabát.
"Musíš si lehnout! Válej se! Tak to uhasíš!" křičel na ni. Dívka ho poslechla. Sam přes ni přehodil kus oděvu. Ten však vzplál také. Ina začala ztrácet vědomí. Nezabíralo nic. Uvědomila si, že toto bude muset vyřešit sama. Snažila se znovu soustředit na plameny.
Lina k ní přiběhla s kusy látky namočenými ve vodě. Když je však na tělo dívky hodila, plameny se rozhořely ještě více. V panice vyprázdnila i všechny měchy. Oheň syčel, ale neustával. Byl příliš rozsáhlý. Ina ze sebe vydala všechnu sílu. Věděla, že sahá až do svého nitra, ale byla si vědoma, že toto musí přežít. Oheň pomalu uhasínal. Ozvaly se radostné výkřiky. Ina se slabě usmála. Všechen oheň zmizel. Její bratr jí vzal do náruče. Položila svou dlaň na jeho paži na znamení vděčnosti. Zavřela oči. Svět pro ni přestal existovat.
"Tolik jsem se bál," zašeptal Ren. "Nikoho jiného než Jezdce z temnoty nemám, a ona je pro mě ta nejdůležitější." Ostatní mlčeli. Sam nenápadně pohlédl na Linu. Nečekal, že se bude tvářit soucitně, ale vztek v jejích očích ho vyděsil. Jemně se dotkl její dlaně. Nikdo si to k Lině nedovoloval, a zvláště ne on, ale tentokrát neprotestovala. Přikývla. Pomalu vstoupil do její mysli.
"Co se děje, Same?" zeptala se. Na své poměry mluvila docela mile.
Povzdechl si. "To bych se měl zeptat já tebe. Vztek je jediná emoce, kterou z tebe vyčtu."
"Ty myslíš tohle," hlesla. Zadívala se do jeho očí. Neuhnul. "Tainer a ten druhý tímhle získají ještě větší náskok. A navíc nemáme vodu."
Sam se ovládl, aby jí v tuto chvíli nic nevyčítal. "Ale kdyby se to nestalo, byli bychom všichni mrtví. Ina nás zachránila."
"Já vím. Ale teďka už máme těžko šanci ty dva dostat. Ina potřebuje čas, než bude v pořádku."
"No," odvětil. "vlastně bych na tebe měl být hrdý. Alespoň jí tady nechceš nechat.
Lina se ušklíbla. "Z hlediska naší mise by to asi bylo lepší, ale já nejsem bezcitná. Nemůžeme to udělat už kvůli Renovi."
"Jsem rád, že ti zbyla alespoň špetka rozumu." Zašklebila se na něj. Chvíli bylo ticho.
"Same," zašeptala nakonec. "Díky. Díky, že dáváš pozor, abychom se všichni nezabili navzájem. Když se se mnou zrovna nehádáš…asi nejsi zase tak špatný."
"To je největší lichotka, jakou jsi mi zatím řekla," zasmál se. "Taky tě mám svým způsobem rád." Lina mu chtěla něco odpovědět, ale přerušil je Renův hlas.

"Lidi…ona nedýchá." Zděšeně na něj pohlédli. "Ina…odešla."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaká barva vlasů se vám líbí nejvíce?

Havraní černá 26.2% (37)
Oříškově hnědá 24.1% (34)
Tmavě hnědá 12.1% (17)
Kaštanová 5% (7)
Medová 4.3% (6)
Mahagonová 7.1% (10)
Neonově rudá 4.3% (6)
Špinavá blond 2.8% (4)
Zlatavá 2.8% (4)
Platinová blond 5.7% (8)
Šedá 0.7% (1)
Bílá 0.7% (1)
Jiná(napiš jaká) 4.3% (6)

Komentáře

1 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 14. října 2015 v 13:24 | Reagovat

Týjo!TO bylo napínavý(Teda pro mě).Ten konec se mi líbí.No..jakože líbil z té stránky napětí,ale mám o Inu strach a nevím jak to dopadne!Nemůžu se dočkat na další díl a ještě k tomu pěkný obrázek(Promiň musela jsem to sem napsat..:-D)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. října 2015 v 18:55 | Reagovat

[1]: Děkuji, opravdu moc. Jinak, co se týče Iny, bohužel je docela jasné, co se stalo, a jak to dopadlo. Další díl bude za trochu delší dobu, ale doufám, že se ti bude také líbit. Ano, ten obrázek se líbí i mně :-)

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. října 2015 v 22:06 | Reagovat

To...ne... Já vím, že jsi mi už říkala, že to Ina nepřežije, ale stejně... To, co udělala, bylo hrozně moc statečné. Umřela krásnou smrtí. Odpočívej v pokoji, Ino.

Ale jinak, ju-chů, kapitola se spoustou Liny! Po téhle kapitole ji mám ještě raději. Také bych s tím systémem nesouhlasila. Sakra, je to se mnou vážně tak špatné, když je mi Lina vážně sympatická?

Jinak, nejotravnější z tvých překlepových korektorů (o stupeň otravnější než Google překladač a automatická kontrola ve Wordu, pche, ta mi v otravnosti není ani po kotníky) zapípal. (měla bys ho vypnout) Jedná se o větu: "Ty jsi opravdu tak naivní, aby sis myslela, že když může přejít do dalšího života?" a konkrétně o to, že bych podle kontextu řekla, že místo "když" tam patří "každý". Promiň, že ti vypichuji každý větší překlep, jenže když já se cítím tak užitečná a prospěšná, když pro tebe můžu udělat alespoň to...

P.S.: Promiň, že je tenhle komentář tak krátký. Ještě toho mám hodně co napsat, ale už jsem strašně unavená.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. října 2015 v 22:11 | Reagovat

[3]: A počkej si na kapitolu čtrnáctou, myslím, že zabiješ ty mě :-)

Ale ne, Lina je prostě tip, který by sis neoblíbila v běžném životě, ale v povídce si ho prostě musíš zamilovat.

Reklamace! Já tam MÁM "každý"! Tedy, na blogu ne, ale ve Wordu ano! Co mi to blog udělal? Vrr, tak tato chyba se mi ještě nestala.

V pořádku. Děkuji za to, že sis s tím vůbec dala práci (hm, teď je řada na mě s tou mangou, že? ale neboj, o víkendu se do toho pustím a přečtu jí celou!)

5 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 14. října 2015 v 22:38 | Reagovat

[4]: Ne, ne, nenemusíš! To není na "řady", já to udělala ze své svobodné vůle! Tu kapitolu na Wattpadu si sice už dneska nepřečtu (čas a únava), ale přísahám, že ti tímhle nic nesplácím...

Nuže, Word revoltuje nenápadně, ale útočí na nejcitlivější místa.

Omlouvám se, nemohu tě zabít, bez ohledu na to, co v té kapitole bude. Napřed musím najít prodejnou stanici a doplnit si munici do blasteru...

6 Ariven Ariven | Web | 23. října 2015 v 6:07 | Reagovat

Poslední dobou často vídám na různých blozích tvoje komentáře, až jsem si řekla, že se trochu podívám na tvou tvorbu. Trochu... Během pár dní jsem přečetla celé zatím vydané Oko bouře.
Zaujalo mě originálním námětem a během pár kapitol jsem byla zcela pohlcená. Hodně se mi líbí Jezdci z temnoty a způsob, jakým je popisuješ. Na jednu stranu jsou to "ti špatní", ale přitom  ukazuješ jejich motivaci a čtenář je zkrátka tak nějak chápe a málem by jim i fandil.
Máš v příběhu možná trochu moc postav, ale zvládáš je, všichni dostávají prostor a nepletou se. Dobrá práce :)
Nemám vyloženě nejoblíbenější postavu, ale mezi mé oblíbence patří Tainer, Neanel a Kyllia, snad i Tammy, ale u té si občas nejsem úplně jistá a vypadá to, že i Niorin, ale ten je v příběhu poměrně krátce, takže ještě počkám, než si udělám názor. Taky Lina mi začíná být celkem sympatická... Vlastně jediná, kdo mi moc nesedí, je Alynne, i když pořádně nevím proč.
Líbí se mi tvůj styl psaní, příjemně se to čte. Nic zbytečně neprotahuješ, ale zároveň nikam nespěcháš. Nebojíš se postavy nechat pořádně projevit emoce, s čímž třeba já občas mívám při psaní trochu problém. Jen je škoda, že to trochu kazí překlepy. Není jich sice zas tak moc, ale průměrně tak tři za kapitolu by se našly. Stává se to snad každému a já nejsem výjimka, ale zkus si každou další kapitolu před zveřejněním pořádně přečíst, u takhle dobrého příběhu je to opravdu zbytečná škoda.
No, teď mi nezbývá, než čekat na další kapitoly :)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. října 2015 v 15:09 | Reagovat

[6]: Děkuji moc, opravdu, ani nevíš, jak jsi mě tímto potěšila.
No, co se týče Jezdců z temnoty, oni jsou vlastně hodně špatní, ale tyto kapitoly na to nevypadají. Ale mám pravdu, snažím se je i trochu obhajovat. A z toho si nic nedělej, někteří jim dokonce fandí :-)
Postav je tam tolik, protože celé toto dílo vlastně bude mít devět dílů, takže každá postava dostane přímo hory prostoru. Máš pravdu, je jich tam trochu moc, ale jinak nevím, jak bych to napsala.
Sakra, další fanoušek Tainera. Nejspíš mě zabijete za to, co s ním chci provést. Co se týče Allyne... jsem tady jediná, kdo jí má rád? Ano, je zbabělá a trochu i slepičkovská, ale to její kouzlo nejspíš působí i na spisovatelku, protože mi připadá roztomilá :-) Zato ale nemůžu vystát Kylliu, možná proto, že je mi hrozně podobná.
Děkuji moc, opravdu. Někdy se mi zdá, že se děj vleče, tak jsem ráda, že tomu tak není. A mé postavy jsou prostě hysterické :-)
Ano, o překlepech vím, a nebudu se nějak ospravedlňovat, je to špatně. Já po sobě ty kapitoly čtu, ale vždy mi tam nějaké zůstanou. Totiž, rozhodla jsem se to pořádně opravovat až po dokončení celého dílu, spolu s dalšími opravami, tak snad se moc nezlobíte.
Další kapitola bude za pár dní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama