Rozhodnout se jít s davem

6. října 2015 v 7:00 | Karina |  Deník šílenkyně
Ne, nebojte se, k ničemu takovému nedošlo, ani to není další článek, který s oblibou bývá na titulce blogu na téma "Já jsem tak jiná!" Chtěla jsem spíše polemizovat o samotné větě. Stále dokola někde čtu, že se člověk rozhodl jít nebo nejít s davem...ale nikoho nenapadlo, že někteří lidé prostě na výběr nemají?


Řeknu vám pravdu- já bych hrozně ráda byla slepá ovečka. Ne vždy, ale většinou ano. Nejsem člověk, který by snesl, že jeho společenský život není tak jedoduchý jako život ostatních. Hrozně ráda bych se zajímala jen o to, kdo mi dal like na Facebooku. Ale je tady pár problémů, které mi to právě neusnadňují.

Jeden z nich jsou už mé zájmy. Nemohla bych přestat psát. Nemohla bych přestat číst. Nemohla bych přestat poslouchat rockovou hudbu z minulého století. Nemohla bych změnit zaměření svého blogu. Člověk by řekl, že když nechci, aby to veřejnost hned věděla, ať to tajím...jenomže ono to opravdu nejde.

Vezměme si to třeba jen ve škole. Učitelé se vás zeptají na zájmy. Nemůžete říct, že děláte nějaký sport, protože by v prvním tělocviku vyšla najevo vaše nešikovnost. Nemůžete říct, že posloucháte jinou hudbu, než posloucháte, alespoň pokud máte učitele, kteří se vás ptají i na oblíbené písně, a tak podobně. Nemůžete říct, že máte rádi jiné filmy nebo seriály, protože by s vámi někdo o nich chtěl diskutovat. Nemůžete říct, že nechcete odpovídat, protože oni to z vás dostanou. Prostě se z toho nemůžete vykroutit.

Ale to není všechno. Kdyby mě lidé považovali za odpad společnosti jen kvůli zájmům, pochopila bych to. Jenomže ono ke mně třeba nikdo nepříjde a nezačně si povídat, i když sedím sama, a on také, a nezná mé názory, zájmy ani povahu. Raději se smíří s tím, že nikdo na popovídání v místnosti není. Jako bych neexistovala. A když za ním příjdu já, nějak nešikovně se vymluví, nebo přímo bez jakéhokoli slova odejdou.

A to už se třeba snažím moc se neprojevovat, a pokud ano, říkat jen věci, které nejsou nějak šílené nebo podivné. Nyní asi někoho napadne, proč to dělám, že ano? Vím, že se říká, že správný člověk jdoucí proti proudu je vlastně rád sám. Já jsem také ráda sama, zvláště když vím, že jsem myšlením někde jinde, než mí vrstevníci (ne chytřejší, ne hloupější...prostě jinde). Ale někdy si připadám osamělá až moc.

Víte, tento článek je ze začátku září, tudíž ten týden, který to píši, je má nejlepší a jediná (tedy, ve škole jediná) kamarádka Kate v Anglii, proto říkám, že jsem úplně sama. Je nás ve třídě třicet, ale já jakobych neexistovala. A když už si mě všimnou, je to proto, aby se mi mohli vysmívat.

Například dnes (8. září) jsem podle mého názoru zcela v právu upozornila paní profesorku, že má chybu v zadání. A ne malou chybu. Měli jsme napsat rozdíl mezi nějakými dvojicemi slov, které se lišily třeba délkou jednoho písmenka. Samozřejmě, že jsem to věděla, ale zmátlo mě zadání. Bylo tam, že máme najít rozdíl u těchto přídavných jmén, a polovina z toho byla přitom slovesa. A přitom ti lidé, kteří se mi smáli, ani neví rozdíl mezi lyrikou a epikou. A stejně doteď nevím, co na tom bylo směšného. Prostě jsem byla zmatená ze špatného zadání. Vsadím se, že kdyby na to upozornil někdo jiný, nesmáli by se mu. Možná jsem to měla nechat být, ale v té chvíli jsem si neuvědomila, že je na tóm něco špatně.

Jednou, alespoň jediný den, bych si chtěla vyzkoušet, jaké to je, někam patřit. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem šla na gymnázium, ale popravdě, je to podobné jako na základce, jen se tolik nehádáme. Ano, mám sice Kate, ale nechci na ní neustále lpět. Někdy si přeji, abych i pro někoho dalšího něco znamenala.

Nehraji si na chudáčka. Někteří lidé se mnou někdy prohodí pár slov. Ale po několika minutách je začnu nudit, i když rozhodně nemluvím jen o sobě. Naopak, ptám se na jejich názory a tak podobně. Ale pravděpodobně ne tak, jak si oni přejí, protože si po chvíli začnou buďto hrát na mobilu (což samozřejmě vede k tomu, že mě nevnímají) nebo rovnou utečou.

Ano, po škole znovu mohu být sama sebou, protože vím, že rodina a Kate jsou na mě zvyklí a i když jim na mě možná něco vadí, respektují mě, naslouchají mě a vůbec mě berou jako člověka. Ale ve škole trávím bezmála polovinu svého života, a je to pro mě opravdu deprimující. Neříkám, že chci být populární, ale už mě nebaví být snad více než třináct let ta, kterou lidé buďto ignorují, nebo se jí vysmívají (počítám i školku).

Lidé se pak diví, proč jsem tak přecitlivělá, a příliš drsně nebo lítostivě reaguji na nějaké podněty. Je to proto, že jsem prostě celý den ve stresu, a jen čekám, až zase přijde něco, co mě shodí. Jenomže, když se to stane, zjistím, že jsem na to nebyla připravená, i když jsem si myslela, že ano. Proto se mi někdy stává, že se i rozpláču, když dostanu pětku. Bohužel je v tom ten problém, že když začnu plakat, nemůžu to zastavit. Vůbec nejde o tu pětku, opravdu vůbec. Jen prostě přeteče naplněný pohár.

Abych ale řekla s tím pláčem pravdu, já ho zadržuji prakticky neustále. Doma to většinou pustím, a trvá to třeba půl hodiny, a pak už je mi dobře, ale ve škole přirozeně nemůžu. Ano, jsou i světlejší chvilky, kdy se mi plakat nechce, ale je jich hrozně málo, průměrně asi tři za den. To se zdá jako dost, ale když si uvědomíte, že ten zbytek opravdu násilím zadržuji slzy, opravdu je to někdy až nesnesitelné. Lidé mi kdysi říkávali, že se musím naučit to ovládat, ale já si dovoluji říct, že to ovládám lépe než kdokoli z nich. Jenže když se vám chce každý den plakat přibližně šest nebo více hodin v kuse, někdy to prostě už nejde. I teď, když o tom píši, mám slzy v očích.

Vybudovat si přes toto alespoň nějaké sebevědomí byla pro mě hodně dlouhá cesta, proto vím, že někdy působím až arogantně. Povedlo se mi to totiž asi až před dvěma až třemi lety, a snažím se to lidem co nejvíce ukázat, aby neměli potřebu si myslet, že jsou něco více. Ale nezabírá to.

Nenabízejte mi, prosím vás, odbornou pomoc. Chodila jsem k hodně psychologům, a nebyli to oni, kdo mi takto pomohl. Musela jsem to dokázat sama. Přesto se na to nedokážu dívat s nadhledem. Stále mě hrozně mrzí, že prostě nemůžu být alespoň respektována. Hraji si na to, že mi je to jedno, hraji si na to, že jsem ráda neustále sama, ale doopravdy tomu tak není.

Proto mě tak rozčilují lidé, kteří toto berou jako něco, o čem si mohou sami rozhodnout. Já bych opravdu chtěla jít s davem, alespoň trochu, a vůbec nevím, kde dělám chybu, a rozhodně jsem si to nevybrala. Je to, jako bych měla nálepku na čele s nápisem "S ní se nebavte!" (V lepším případě), nebo rovnou repelent na lidi, který narozdíl od toho na komáry funguje až moc dobře.

Ano, Kurt Cobain sice řekl, že je lepší být nenáviděn pro to, co jsi, než milován pro to, co nejsi, ale já nejsem silná. Toto nedokážu, stejně jako to nedokázal on (ve dvaceti sedmi se zastřelil). To samozřejmě neudělám, ale nevidím cestu ven. Respektována nebudu, ale sama také nechci být. Vím, že musím vydržet, ale je to čím dál tím těžší.

Vím, že se najdou lidé, kteří mě budou mít rádi pro to, jaká jsem, ale někdy je potřebuji právě tam, kde nejsou. Potřebuji jejich pomoc každý den, ale vím, že oni prostě někdy nemohou, nebo už nemají sílu jít tou cestou se mnou. Největší problém je ale v tom, že já jsem schopná zajít i do extrému, jen abych si myslela, že mi někdo může pomoct.

Někdy v druhé třídě na základní školu nějaká skupina populárních holek založila takzvanou "Partu." Původně šlo jen o takovou legraci, ale vystupňovalo se to tak, že z toho začala být spíše sekta. Nesmějte se, opravdu to tak bylo. Řídila to jakoby velitelka (která má mimochodem místo mozku lesk na rty, to si tady dovolím napsat natvrdo, a vůbec by mi nevadilo, kdyby si to přečetla), a když se s někým třeba neshodla, vyhodila ho, a nikdo z Party se s ním nesměl bavit. A naopak, když chtěla zničit nějaký vztah lidí mimo Partu, prostě jednoho z nich do ní příjmula.

Bylo málo holek, které tam nechtěly být. Vlastně žádná. I já jsem tam chtěla být. Ano, je to strašná hloupost, ale opravdu mi šlo o to,někam prostě patřit. Nedělala jsem to propularitu jako většina dívek, ale prostě proto, že jsem chtěla být součástí nějaké skupiny lidí, a ne věčný outsider. Hrozně často jsem totiž zůstávala jako ta jediná mimo Partu. Prosím vás, bylo mi osm, takže mě za to, prosím, nesuďte, dnes vím, jaká to byla chyba a pitomost, ale byla jsem dítě. Ale dobře se to na tom ukazuje.

Samozřejmě, že se obklopuji tím, co mi pomáhá. Kate. Blogerky jako Jackeey nebo Vanessa. Rodina. Zvířata. Knihy. Psaní. Kreslení. Hudba. Ale ani jedno z toho mě z toho nemůže dostat úplně. Někdy cítím, že to je v pořádku, že už jsem se na povznesla...ale někdy ne. A to bohužel většinou.

Omlouvám se, že jsem vás tímto otravovala, ale potřebovala jsem se z toho vypsat, a klasický deníček si vést neumím. Potřebuji to totiž jakoby říkat vám. Nechci se ptát, co na to říkáte, protože vlastně ani nechci, aby to někdo četl. Přesto, pokud jste došli až sem, moc vám děkuji. Mějte se krásně, a snad jste vy ti silní!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luna09 Luna09 | Web | 6. října 2015 v 8:08 | Reagovat

Ahoj, máš super koníčky a na ostatní lidi kašli - jsou to idioti :) když se k tobě takhle chovají. Jsem taky na gymplu a máš pravdu je to stejné jako základka. Dělej co tě baví a vůbec se nezaobírej tím čemu/komu se nějaká banda opic směje :) (splést se může každý)

2 stuprum stuprum | Web | 6. října 2015 v 8:56 | Reagovat

Pro mě jsi citlivá akorát. 😇

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. října 2015 v 15:00 | Reagovat

[1]: Děkuji za podooru, ale jak jsem psala, někdy to prpstě nejde.

[2]: Možná, ale nemohu se prostě jen tak změnit.

4 Vanessa Vanessa | 6. října 2015 v 16:13 | Reagovat

Chápu tě. Znám to také. Ale už se nesnáším být něčím. Mohlo by se zdát, že jsem přestala bojovat, ale je to naopak. Už není důvod bojovat za to, že jsem jiná, za to že nemohu snést. Možná ti jednou dojde, že mezi nimi ani nechceš zapadat. Přijde to hezké být v nějaké partě, proč ne? Ale jak jsem z tvého vyprávění pochopila, nemáš o co stát. Pokud si přeješ přátelé, budeš je mít, ale pokud budeš chtít lidi za které bys chtěla strčit ruku do ohně, ty budeš muset hledat mnohem déle.

-pošlu ti jednu moji zkušenost na E-mail, chtěla jsem ti to napsat sem, ale nakonec jsem si řekla,že je to příliš osobní.
Mimochodem, všichni jsme ovečky, všichni.

5 Luna09 Luna09 | Web | 6. října 2015 v 16:51 | Reagovat

[3]: Nemáš vůbec za co :) a to ti věřím ale jak jsem řekla, jsou to idioti když jsou takoví!

6 flovers-king flovers-king | Web | 6. října 2015 v 17:25 | Reagovat

Nic si z nich nedělej, taky moc nezapadám...

7 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 6. října 2015 v 17:51 | Reagovat

Proč si tolik lidí myslí, že mají mnohem těžší život než všichni ostatní? a jak si pak můžou ještě troufat stěžovat si na to, že jsou nepochopení?

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. října 2015 v 18:48 | Reagovat

[4]: Zkušenost jsem si již přečetla, doufám, že ti ještě dnes odpovím. Ale já vím, že mezi ně nechci zapadat, jen už to prostě nedokážu vydržet.

[5]: Asi ano...

[6]: Děkuji za podporu.

[7]: Děkuji názor a za absolutní nepochopení článku. Kde jsem psala, že mám těžší život? Můj život je úžasný. Jen je pro mě mnohem těžší být třeba ve třídě, a to mi nevyvrátíš. A kde jsem psala, že jsem nepochopená? Jen že mě lidé nemají rádi, a já nevím proč, což je úplně něco jiného. Prosím, ocenila bych, kdyby sis přečetla více než prvních pár odstavců, protože i zmiňuji, že je to psáno ve špatném psychologickém rozpoložení.

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. října 2015 v 19:14 | Reagovat

*za názor

10 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 6. října 2015 v 19:57 | Reagovat

Omlouvám se. Obě víme, že pravou příčinou, proč se ti vyhýbají, jsem já, ale nechci to řešit na veřejnosti.

P.S.: Zatroleně, já snad v tomhle období ani nenapíšu normální komentář :D Snažím se, ale po pár slovech mi z toho vždycky, vždycky vyjde sebelítostivá patlanina...jenže pak si řeknu, že jsem si s onou sebelítostivou patlaninou dala tolik práce a odešlu to... :D

11 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. října 2015 v 19:59 | Reagovat

[10]: Nech toho. Někdy mi připadá, jako by ses mě pokoušela schválně naštvat. Bez legrace.

Ale stejně děkuji za komentář.

12 Iris Iris | E-mail | Web | 6. října 2015 v 20:40 | Reagovat

Tímhle článkem jsi mi docela vyrazila dech... nikdy jsem netušila, že jsi na tom takhle.
A musím říct, že jsem se v některých úryvcích docela poznávala. Například naprosto rozumím té touze někam patřit. Ono se sice hezky mluví o jedinečnosti, ale hůře se to žije.
Já jsem byla vždycky outsider, a v mém případě to bylo hlavně kvůli tomu, že nejsem vůbec sportovní typ a děti se mi smály. Taky nemám žádné sourozence a tak jsem nikdy nebyla zvyklá na všelijaké pošťuchování a posmívání, tudíž jsem to všechno brala mnohem osobněji, než jsem asi měla.
Po páté třídě jsem šla na gympl, v domnění, že to bude lepší. No a asi se to opravdu zlepšilo, i když jsem si hodněkrát ještě zažila pocity odstrkování a posmívání.
Teď jsem v sextě a konečně se cítím aspoň trochu spokojená. Když se ohlédnu zpátky, nikdy jsem si nepřála nic jiného, než někam opravdu zapadat, a konečně se tak aspoň trochu cítím. Je to ale nejspíš tím, že v naší třídě je každý svým způsobem divný, a jelikož jsme spolu šestým rokem, už jsme se naučili se navzájem respektovat.
Ale není to snadné.
No, promiň mi ten dlouhý komentář... jen jsem měla potřebu ti sdělit, že nejspíš vím, jak se cítíš.

13 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. října 2015 v 20:42 | Reagovat

[12]: Já miluji dlouhé komentáře, vůbec se nemusíš omlouvat. Děkuji za porozumění i za vlastní zážitky. Jak jsem psala, já jsem také anti-sportovní typ, ale jen tím ta neoblíbenost asi nebude. Moc děkuji, opravdu, ještě jednou.

14 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 7. října 2015 v 14:42 | Reagovat

Co?Ty?Tak tohle mě dostalo.Představovala jsem si tě jako silnou nebojácnou holku.A ne jako mě.Takový malý tintítko co nezná pravou zábavu.Víš....holky z naší třídy také zakládají kluby a já nikdy nejsem jejím členem.To mě mrzí a moc dobře vím jaké to je.Mě se také furt někdo řechtá.Stačí si jen hrát a ozve se chichacho!Poznala jsem tě mnohem hlouběji a to mě těší,vůbec jsi mě z článkem neotravovala.Dokonce se asi vrhnu na nějaký podobný.Nevím proč si ti silnější,stále dovolují na ty slabší.Jsou to sraby říká mi pořád kámoška...
PS: Promiň mi za ten výraz.Jinak to říct asi nejde

15 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. října 2015 v 20:24 | Reagovat

[14]: Vážně působím silně? To se omlouvám, nechtěla jsem se nějak přetvařovat, ale možná to je tím, že donedávna jsem tyto pocity vkládala jen do svých povídek.
Věř mi, i kdyby ti členství v nějakém tom klubu nabízeli, nepřijímej to. V tomto ohledu je lepší být sama.
Ale kdyby ses někdy potřebovala vypovídat, klidně mi napiš e-mail, ráda si tě vyslechnu.
Myslím, že někteří si léčí své vlastní komplexy, ale v případě mé nynější třídy to ani tak není.´Spíše jen potřebovali nějakého obětního beránka.
V pořádku, mě nevadí ani sprostá slova, pokud jich dotyčný nepíše moc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama