Oko bouře - Rudý den

25. listopadu 2015 v 7:00 | Karin |  Oko bouře
Slíbila jsem báseň do Oka bouře, tak zde je. Prozrazuje poměrně dosti do dalších kapitol, zejména co se týče té lásky, ale myslím, že vám lépe vysvětlí Gillovy myšlenky. Nejprve je to o tom, co se stalo ve čtnácté kapitole, a poté všechny ty smrti přirovnává ke svému srdci. A kdyby to náhodou nešlo pochopit, je to celé věnováno Carol. A samozřejmě, na konci opět budou písně., i když jsou tenotkrát jen dvě, protože hudba tentokrát nebyla mou prvotní inrpirací. Tak snad se vám to bude líbit!



Rudý den



Nechci vidět smutek ve tvých očích,

zasahuje hluboko do srdce mého,

jsme přáteli a společně ztrácíme,

naše životy se ve zmatku točí,

chtěl bych být středem světla tvého,

ale o spravedlnosti života jenom sníme.



Byl to jenom další krvavý den,

vesmír nehledí na dobro uvnitř,

zhasl všechny čtyři svíce života,

chci křičet, chci dostat zoufalství ven,

chci vzlétnout, dostat se o trochu výš,

ale zbyla tady jenom bezútěšná prázdnota.



První zemřel bez slov rozloučení,

jeho tělo padlo do spárů ostrých skal,

jeho poslední výkřik prosil o smrt,

bez něj tady už žádná síla není,

on se nikdy vlastního srdce nebál,

po jeho odchodu zůstal v našich hluboký vrt.



Přál bych ti říct, ať ještě nepláčeš,

ale musel bych také přestat,

on byl přítelem, nemohu bez něj žít,

vím, že ty se po jeho srdci ještě více pneš,



všichni bychom chtěli svůj život za jeho dát,

ale není tady pro naši bolest žádný úkryt.


Myslíme i na dívku, naší nepřítelkyni,

zemřela jenom pro záchranu jiných,

ukázala nám dávno ztracené světlo,

ukázala nám, že nikdo na světě není nevinný,

dotkla se záře v zákrutech srdce mých,

a mé nitro na okamžik znova vykvetlo.


Její tělo ale shořelo v plamenech,

držel jsem jí do posledních slov,

nevyčítán jí, že jsem ohrožen i já,

někdy znova ocitá se v mých snech,

ona byla jenom kořist, její život byl lov,

cítím, že pro ni trpí i duše tvá.


Pamatuji si i tvora se šedou srstí,

propadl se do temnoty bez naděje,

nechci to být já, kdo to viděl,

celý život je jednou velkou pastí,

stín písně mého srdce pěje,

on je ten, kdo trochu štěstí mít měl.


Šíp proklál jeho srdce beze zvuku,

byla to další jiskra, která vyhasla,

stálo to tolik slov, tolik bolesti,

byl to další z těch nejkrutějších kroků,

obloha nad námi potemněla a klesla,

a my se skrýváme za další maskou a lstí.


Poslední z nich krvácel před našimi zraky,

jeho hlava málem kutálela se vedle těla,

zabit příliš nevinnou a vyděšenou dívkou,

a z našich duší zbyly jenom pouhé vraky,

ptám se, která hvězda tohle chtěla?

Rovná cesta k cíli stává se křivkou.


Kdo nám dnes ukáže cestu k úsměvu,

a díky komu uvěříme vlastním snům,

jak budeme vědět, že existuje cesta domů?

Jsme blízko břehu té nejtemnější řeky,

a můžeme dát sbohem posledním snům,

kdy vznášíme se ještě nad vrcholky stromů.


Naše perutě jsou zlomené a špinavé,

ale nezdá se, že by si toho někdo všiml,

tohle má být cesta ke světa nápravě?

Jsou cíle, za kterými jdeme, ještě pravé?

Duch našeho světla možná uhynul,

když ztratilo se tolik životů dnes právě.


Jak by mohlo ještě něco existovat,

když končí všechno dobré, všechno zlé?


Vím, že by to nemohlo trvat navždy,

ale skutečně se máme dneska vzdát?

Světlo našich duší pohasíná, je mdlé,

ale proč je tohle jiné než ostatní pády?


Zbyli jsme už jenom ty a já,

spolu s lidmi, kteří nás nenávidí,

a oba víme, že i já nejspíš brzo odejdu,

možná bych ti měl říct, že jsi láska má,

když smrt dneska i po naší víře slídí,

alespoň nakrátko do tvého srdce vejdu.


Chtěl bych to udělat, ale nemohu,

co kdybych náhodou přece jen přežil?

Miluju, ale nemůžu si dovolit lásku,

že jsem tě potkal, děkuji jakémukoli bohu,

ale nemůžu trosky těchto snů dát v sázku.


Krev vybuchla i tady, uvnitř mne,

mé srdce se jí do posledního kouta zalévá,

potřebuju tě, ale nemůžu ti být nablízku,

moje srdce se po tvém zoufale pne,

ale můžeš být jenom moje zář snová,

má dlaň chvěje se při dalším tvém stisku.


Dívám se do tvých očí a topím se,

topím se v ledu, topím se v ohni,


jsi tak blízko a přitom tak daleko,

oba jsme součástí téhle krvavé mise,

musíme obětovat i tuhle lásku pro ni,

všechno naše štěstí je jen bouře oko.


Slzy na našich tvářích jsou horké,

někdy si přeju všechny tvé slíbat,

ale už jsem se rozhodl, nepřiznám lásku,

ani když dotknou se mě tvé vlasy hebké,

i když hromy budou burácet a vichřice vát,

nemůžu riskovat, musím nasadit masku.


Síla odchází a naše srdce stárnou,

ale pamatuj, že světlo tady bude navždy,

bude tady, i když štěstěna zmizí z dohledu,

a když všechny radostné hlasy utichnou,

a příliš začnou znamenat všechny ty pády,

naše srdce nikdy neshoří ani nezamrznou v ledu.


Kéž bys viděla upřímnost mého úsměvu,

kéž bys mohla vidět mýma očima,

když se snažím nepropadnout se do hlubin,

na téhle cestě vidíme spoustu tajů a jevů,

ale tím největším byla tajná láska má,

o které ovšem celý život pouze sním.


Ale můžeme být navždy přáteli,


copak sejde na tom, že tě nemohu líbat?

Vždyť nemiluju tě pro tělo, ale pro srdce,

budeme spolu, i když ztrácíme, co jsme měli,

můžeme spolu plakat, můžeme se smát,

neměl bych být svým nitrem drcen.


Přesto se cítím, jako bych i já krvácel,

jako by moje tělo bylo probodnuto nožem,

jak mám teď vědět, kým vlastně jsem?

Říct ti, že jsi součástí mě, bych snad měl,

síla při té myšlence koluje celým mým tělem,

a věčná noc mění se dneska snad v den.


Ano, povím ti, co všechno pro mne znamenáš,

ale nikdy se nedozvíš o mé vášnivé touze,

budeme navždy přáteli, spojeni lovem štěstí,

nedozvíš se to, nečekáš to, proč se neptáš?

Nesmíme ale naše pouto sevřít do kleští.


Dneska možná nevyjde naše slunce,

a temnota všechno vezme do spárů,

ale já vím, že budeme tady až do konce,

jednou musí v téhle válce dojít munice,

snad jednou tenhle svět nabyde nových tvarů,

i když písně radosti znějí vyděšeně a tence.


Jednou jsi mi vyprávěla slovy moudrosti,


že život je přednější, láska může počkat,

vím, že jsi měla pravdu, ale nechci ti lhát,

zoufalství prostupuje tělem ke každé kosti,

a já si přeju víc než ti svoje srdce dát,

nechci si už dál na to, že se nic neděje, hrát.


Jsem příliš mladý, než abych teď zemřel,

a i když i moje duše dávno stárne,

na prahu smrti ti možná řeknu o téhle lží,

až se stanu jenom jedním z těch hnijících těl,

snít, že by slova lásky přišla od tebe, je marné,

když nenávist se k nám stále blíží.


Mé srdce je roztržené a tak rudé,

nikdy jsem se necítil prázdnější,

ale nechci ti ublížit, nechci vše zahodit,

budu šťastný, když se mnou dál půjdeš,

další část cesty bude než ta minulá delší,

ale bude mě doprovázet sluneční svit.


Možná bude vycházet z tvého nitra,

a ty mi uvěříš, jak moc tě mám rád,

doprovázím tě všude, po celé naše životy,

kráčíme spolu skrz noce i časná jitra,

necháme kapky deště padat a vítr vát,

a abys naplňovala všechny mé mysli kouty.



Pro tebe jsem opustit domov,

pro tebe jsem odešel od bezpečí,

proč jsem si neuvědomil dřív, co cítím?

Teď by stačilo jenom pár slov,

tohle těžké břemeno mě zabíjí a ničí,

ale že ho nechci přenést na tebe, vím.



Usmívám se při každé myšlence na tebe,

při pocitu, že bychom mohli být šťastní,

společně vidíme zář procházející temnem,

držíme se za ruce a odevzdávám ti kus sebe,

lesk nás oslepuje, i když se jevíme tak matní,

tohle je naší noční můrou, ale i naším snem.



Musíme popadnout další dech a vzlétnout,

vždyť tenhle den ještě úplně neskončil,

pojďme být spolu, i když v téhle maškarádě,

nic nepřetrhne nejpevnější ze všech pout,

tohle přátelství je silnější, než jsem o tom snil,

tak umožněme téhle hře dostat se k vládě.



Skladby:



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 13:52 | Reagovat

Jupíí!:-DAbys věděla už jsem se moc těšila až budeš psát články:-)U téhle básně jsem se cítila tak velmi sebevědomě a příjemně.Už se moc těším na další!

PS: Už název mě u ní zaujal:-D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 14:27 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu. Sebevědomě? To mě překvapilo. Neboj, odteď se už pokusím vydávat články zase pravidelně.

3 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 14:44 | Reagovat

[2]: Ano:-D

4 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 23:23 | Reagovat

"Přál bych ti říct, ať ještě nepláčeš,
ale musel bych také přestat"
...ze života

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. listopadu 2015 v 6:41 | Reagovat

[4]: Děkuji moc. Snažím se, aby mé básně částečně vycházely ze života, aby se s nimi čtenář ztotožnil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama