Silnější než krev - kapitola XI.

2. června 2016 v 7:00 | Karin |  Silnější než krev
Aby bylo jasno, tuto kapitolu jsem vlastně psala asi před týdnem, ale neměla jsem čas ji úplně dotáhnout do konce. Nutně potřebuji prázdniny a žádnou matematiku. No, doufám, že se mi tam žádná nevloudila a že se vám to bude líbit.
Co se týče té písně, vlastně se mi to hodí jen na vztah Neily a Asmentela (ačkoli...ten verš "the world is a mess" by si měli Jezdci vyvěsit jako motto.), ale dost.
Mimochodem, myslíte si, že to, co řekl vůdce, myslí doopravdy, nebo za tím něco je? A co?



Kapitola XI.


Po dlouhý čas spolu nemluvili. Tiaril stále váhal, jestli se rozhodl správně. Ano, chtěl Neile pomoct a také si přál se vidět se svým přítelem, ale věděl, že podruhé mu Jezdci jeho selhání neodpustí. Jestli se pro to rozhodně, již nebude cesty zpět. Opustí svůj život, svou rodinu, svůj sen.
Věděl však, že musí, i kdyby nechtěl. Byl jen zázrak, že se zatím nikdo nepozastavil nad tím, že Neilu poznal. Přece ji viděli, než ji Asmentel zabil. Někteří možná nevěřili tomu, že by to mohla být opravdu ona, ale tušil, že většina si již spojila celou skládanku. To, že se ho na to doposud nezeptali, mohlo znamenat jediné - je to součást nějakého plánu. Plánu, který stejně odhalí pravdu. Možná to bylo jeho cílem. Promnul si spánky. Předtím to přičítal tomu, že Neilu viděli jen z dálky, ale nyní tomu tak zcela nevěřil.
Co se týkalo Neily, stále si nebyla jistá, jestli vůbec chce Asmentela vidět. Měla mu co říct, ale přišlo ji to kruté. Vydala se za ním, aby mu pověděla jen to, co pro ní znamenal, ale již nikdy znamenat nebude. Nebyl to hlavní důvod, ale hrál v tom podstatnou roli. Na druhou stranu, nyní ji nejspíš nakonec stejně zabijí, a navíc, chtěla, aby Tiaril již neměl možnost se vrátit do toho kolotoče iluzí.
"Jak to chceš udělat?" zeptala se ho nakonec. Trhl sebou, jako by ani nečekal, že promluví.
"Za chvíli narazíme na první stráže. Všichni se budou sosustředit na vřavu, nikdo si nevšimne, že jsme pryč. Vyšlou poté za námi nějakou skupinku, já vím, ale já znám jejich metody, jak se nás budou snažit dostat."
"Jinými slovy, budeme neustále na útěku."
"Existuje lepší možnost?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Já jen, že jsem chtěla útect z tohoto života, ale stále ho budu součástí."
Tiaril otevřel ústa, aby něco odpověděl, ale náhle si všiml, že ho vůdce pobízí, aby k němu přišel. Smutně se na Neilu usmál. Zamířil k muži, který ji vedl, když on u ní nemohl být. "Vrátím se," zašeptal. Poté se vydal k vůdci. Již, když viděl jeho zlostný výraz, pochopil, že se něco pokazilo. Sklonil hlavu. Vůdce ho vzal za ramena.
"Pohár mé trpělivosti přetekl," pravil. "Myslíš si, že nevím, kdo ona je?" Tiaril to vnímal jako znamení toho, že rozhodnutí k útěku bylo správné. Nyní však z tohoto problému musel dostat živý. Zatím uznal za vhodné mlčet. "Víš, že nemám rád, když mi lžeš. Myslel jsem si, že mi to řekneš časem. Annie a jiní to z tebe chtěli dostat mnohem dříve, ale já jsem v tebe věřil! Tak mi řekni pravdu alespoň nyní. Přežila to, viď?"
Tiaril upřel pohled na muže, který ho držel. "Také jsem se to dozvěděl až nyní. Celou tu dobu jsem si opravdu myslel, že je mrtvá."
"A Asmentel?"
"Ten si to myslí stále, alespoň pokud vím."
"Ty jsi ji neviděl zemřít?"
Tiaril pevně seknul rty. "Ne úplně. Potkal jsem jednu dívku, která mi pomohla Neilu dostat do vesnice. Ale jen ona byla uvnitř. Když se vrátila, řekla mi, že Neila zemřela. Neměl jsem důvod ji to nevěřit. Až později jsem se dozvěděl, že ona tím Neilu chránila...před námi."
"Kde je ta dívka teď?" Tiaril nevěděl, jestli není chyba to říct. Ale nechtěl se zamotávat do dalších lží.
"Pokud vím, tak s Asmentelem."
"Znáte se dlouho?"
"Ne. Potkali jsme se, až když jsem se snažil zachránit Neilu."
"Ale to musela poznat, že jsi Jezdec z temnoty."
Pomalu přikývl. "Je to dost komplikované. Ona je lovkyně. Tudíž se nás nebojí. Ale zároveň je dost naivní, protože když jsem ji řekl, že někoho zachraňuji, pomohla mi."
Vůdce přikývl. "Myslím, že mi neříkáš vše, ale prozatím ti věřím. Je ti ale jasné, že jsi nás všechny zradil?"
"Naprosto," odvětil. "A kdybych necítil, že je to tak správně, neudělal bych to."
"Naše vlastní pocity nás někdo matou, to bys měl vědět. Ale to je jedno. Co se chystáte vy a ta dívka - Neila...udělat?"
Tiaril pokrčil rameny. Zdálo se však, že vůdce mu to nevěří. Přesto se pokusil v tom pokračovat. "Jsme bezradní."
"Znám tě od samého narození. Dobře vím, že ty máš vždy nějaký plán." Odmlčel se. "Zase mi lžeš. Chcete utéct, viď?"
"Nyní již ne, když to vyšlo najevo," odvětil. Snažil se znít klidně, ale věděl, že se mu to příliš nedaří.
Vůdce se ušklíbl. "Ty si z toho děláš legraci? Ale vsadím se, že máš i nějaký plán B, viď?"
"Tentokrát ne," povzdechl si. "Opravdu."
Vůdce se zamyslel. Tiaril myslel, že to znamená jeho konec. Ale on ho jen pustil. V očích se mu něco zvláštně zalesklo.
"Dobře. I když ty možná lžeš, já ti řeknu pravdu. I když jsem tě za to trestal, vždy jsem miloval ty tvé morální zábrany. Je vážně škoda, že jsi v tom došel tak daleko, že jsi nás všechny zklamal, ale vždy mě udivovalo, jaký vztah jste si s Asmentelem vytvořili. A také, jak jsi byl ten poslední, který by se hnal do nějaké vřavy. Všichni ti, které zde vidíš, jsou mí vojáci. Ale ty, ty a vlastně i Asmentel, jste vždy byl více mými syny."
Tiaril strnul. Nevěděl, co na to má říct. Nemohl si být jistý, že jsou ta slova vůbec upřímná, nebo ho tam mají jen udržet. Ale kdyby byla pravdivá, dávalo by to dokonale smysl. Vysvětlovalo by to chování jeho vůdce po celou tu dobu. On ještě pokračoval.
"Když jsem naštvaný na ty osatní, cítím jen vztek a touhu jim ukázat, že toto si nemůžou dovolit. Ale když jsem naštvaný na tebe, je tady i malá část mě, která je na tebe pyšná, protože ses mi dokázal vzepřít." Tiaril si byl jistý, že toto musí být lež. "Nevěříš mi, viď?"
"Ne," hlesl popravdě.
Vůdce přikývl. "Měl bys. Protože kdyby toto řekl kdokoli jiný, pravděpodobně by byl mrtvý. Tak či tak, chtěl jsem ti říct, že jsi došel příliš daleko. Nejen kvůli nám, ale i kvůli tobě. Zapletl ses s lovci, chceš žít na útěku před námi, opouštíš své sny a tvůj život tím bude mnohem prázdnější a nudnější... Tiarile, to nezvládneš."
"Musím to alespoň zkusit."
"Varoval jsem tě. Kdybys chtěl, mohl bych zařídit, abys bez problému zůstal mezi námi."
"Já...nevím, co si mám myslet," přiznal.
"Prostě mi věř. A mimochodem, tento rozhovor se vůbec neodehrál. Vůbec nevíš, že tuším, že je to právě Neila. Jestli chceš, můžeš ji to říct, ale jestli odejdete, možná ji tím právě že zabiješ. Protože kdybyste zůstali, ona by to neměla snadné, ale teoreticky by se k nám mohla přidat."
Tiaril zpozorněl. "Ona? Copak vám nevadí, že je stejně slabá jako všichni ostatní lidé?"
Usmál se. "To si nemyslím. Vážně si myslíš, že by někdo takový dokázal snést a dokonce milovat Asmentela?"
Tiarilovi proti jeho vůli cukaly koutky. "Stejně si nemyslím, že by to přijala."
"Časem ano. Rozmysli se, co doopravdy chceš." Roztáhl paže. "Pojď sem." Tiaril zaváhal, ale rozhodl se alespoň v takové maličkosti poslechnout. Přistoupil. Vůdce ho k sobě přivinul. Tiarila to zmátlo, ale nedovolil si uhnout. "Chci, abys věděl, že jestli ti to nějakým zázrakem vyjde, bude se mi po tobě stýskat."
Černooký muž neodpovídal. Nebylo co říct. Vůdce ho pustil. Naposledy se na Tiarila usmál. Působilo to tak opravdově, že bylo těžké věřit tomu, že je to jen nějaká hra. Ale musela být. Toto celé působilo, jako by někdo cvakl vypínačem. Ta prudká změna nemohla být skutečná. Nebo ano? Zamířil za Neilou. Nejraději by byl sám, ale slíbil ji to. Kromě toho, měla vědět, že je vše ztracené. Když k ní došel, okamžitě poznal, že má na něj nějakou otázku. Když osaměli, nečekala již ani vteřinu.
"On tě objímal? Myslela jsem, že něco takového je pro vás zakázané."
"Teoreticky. Ale vůdce určuje pravidla, může je i porušovat. Ale tady toto bylo upřímně dost podivné." Odvyprávěl ji vše, co se stalo. Ani jednou ho nepřerušila. Zakončil to větou: "Takže náš plán je v troskách."
"Tiarile," hlesla. "Jaká je šance, že by to mohl myslet upřímně?"
"Ty tomu snad věříš?"
"Já nevím. Sledovala jsem vás a z jeho strany vše působilo tak opravdově. Kromě toho, za každé tvé slovo by tě správně měl potrestat. A neudělal to. Vlastně tě pořádně nepotrestal ani za ten útěk."
"Možná se mne tím snaží jen udržet. Možná dlouho věděl, že uteču. Kdysi mi přiznal, že u Asmentela to také věděl dávno předtím."
"Počkej. On to věděl? Vážně?"
"Tvrdil to."
"Ale nezakročil proti tomu." Tiaril zaváhal. "Kdyby to udělal kdokoli jiný, sám víš, jak by dopadl."
"Ale to není možné. Myslel jsem, že má na Asmentela alergii a mě sotva snáší."
"To je jasné. Nikdo nemá rád, když mu jiný odporuje. Ale sám ti přece přiznal a vysvětlil, že tě má opravdu rád." Odmlčela se. "Věřím tomu snad ještě méně než ty, ale přitom vím, že je to pravda."
"Asi...asi si to nechám projít hlavou. Jen mám ještě jednu otázku - Neilo, nepřemýšlíš vážně nad tím, že by ses k Jezdcům přidala, že ne?"
"Blázníš? Nikdy." Tiaril se usmál. Bál se, že ji to byť jen na okamžik připadalo jako správná možnost. Pro něj to možná správná možnost byla, ale pro ni rozhodně ne. "Měl bys jít, než se tě na to, o čem mluvíme, začnou ptát úplně všichni."
"Máš pravdu," odvětil pouze a předal provaz. Chápal, že i ona o tom potřebuje chvíli přemýšlet. Narozdíl od něj k tomu však nedostala příležitost. Sotva se od ní vzdálil, přistoupil k ní vůdce. Napínal uši, ale jejich rozhovor neslyšel.
Neila se snažila působit nezaujatě, když ho spatřila, ale ve skutečnosti ji opravdu zajímalo, co ji chce říct. Pozvedla obočí, když byl dostatečně blízko, aby si toho mohl všimnout.
"Tak ty jsi Neila," pravil tiše. Překvapilo ji, že jeho hlas nezněl naštvaně, spíše zaujatě. "Chtě nechtě tě musím obdivovat. Zamotala jsi hlavu hned dvěma mým vojákům a dvakrát přežila vlastní smrt. U toho prvního bych řekl, že to bude tím, že jsi docela krásná, ale nějak mi to nesedí k tomu druhému."
Pousmála se. Nečekala, že bude tak vstřícný. Buďto se snažil stejným způsobem jako jejího přítele získat i ji, nebo to, co říkal, byla pravda.
"Nepochybuji o tom, že ti Tiaril všechno řekl. A nepochybuji ani o tom, že se mnou nebudeš mluvit. Ale měla bys, protože jediný důvod, proč vám ten útěk vůbec může vyjít, je má slabost."
"Mít někoho rád není slabost."
"O tom jsem nechtěl mluvit. Začneme jinak. Hádám, že se k nám nechceš přidat, viď? Byla by to jediná cesta, jak byste mohli být vy tři...vlastně čtyři, v bezpečí." Dívka okamžitě zavrtěla hlavou. Z té nabídky usoudila, že vůdce musel být bezmocný. Z nějakého důvodu proti nim potřeboval zakročit cestou dohod, ale byl v koncích. Podobně s ní totiž jednal Asmentel, když se hádali a nevěděl, jak by ji přesvědčil o svém názoru. "Já vím, co si myslíš. Ale zkus nad tím alespoň na okamžik přemýšlet. Je jedno, jak by se rozhodl Asmentel a ta druhá dívka. Stačilo by jediné slovo od tebe a nechal bych je být. Tiaril by šel dále za svými sny a ty by ses mohla odprostit od všech náročných pocitů. Možná si vyčítáš, že jsi také nezemřela při té havárii. Všechno to by zmizelo."
"Nechci si nic ulehčovat," ušklíbla se. Věděla, že kdyby tuto nabídku dostala před několika hodinami, byla tak zoufalá, že by ji nejspíš i přijala, ale nyní ne. "Je mi jedno, co to bude stát, ale já jsem sem přiletěla za Asmentelem a také se s ním setkám."
"Pomsta je stejně špatná jako to, co si myslíš, že děláme špatně my."
"Kdo říkal, že se mu chci pomstít?" Vůdce se zarazil.
"Většina lidí by chtěla." Zasmál se. "Na druhou stranu, který normální člověk by miloval vraha?" Musela uznat, že Tiaril měl pravdu. Vůdcovo chování bylo opravdu zvláštní. Rozhodla se stejně jako on naoko přistoupit na jeho hru, než zjistí, co za tím je.
"Sám jste si odpověděl. Musím být šílená. Co jsem si myslela? Že dokáži napravit kohokoli?"
"No, na druhou stranu, vyšlo ti to."
"Ne. Sedm let mi skálopevně tvrdil, že jeho cíle jsou správné. Musel si myslet, že jsem mrtvá, aby se v něm vůbec něco pohnulo."
"Sedm let?" podivil se. Neila strnula. Nejspíš se před ním příliš otevřela a nedávala si pozor na to, co říká. On ji však pohladil po paži. Ucukla. "Neboj se. Jen nemůžu uvěřit tomu, jak dlouho to trvalo, než celá ta lež vyšla najevo. Takže ty jsi ten jeho nepovedený úkol." Neila si oddechla. Doufala, že to na ní příliš není vidět. "Věděl jsem, že za tím něco bude. On nikdy předtím nezklamal." Neila jen přikývla. "Ty si nejspíš moc nepřiznáváš vlastní úspěchy, viď?"
"Proč se mě ptáte na takové věci?"
Vůdce pokývl. "Přesně tu odpověď jsem čekal. Líbí se mi. Opravdu bys byla skvělá, kdyby ses k nám přidala."
"Nikdy," zasyčela. "Kdyby zde byl Asmentel, jistě by vám dosvědčil, že mé nikdy je konečné."
"Dobře. Tak hodně štěstí ve zbytku vašeho prázdného života, jestli se tomu vůbec tak dá říkat. Jen by sis měla uvědomit, že jsi ho zničila nejen sobě, ale i jim. Než jsi přišla, byli opravdu šťastní."
Poté odešel. Věděla, že s ní nejspíš jen manipuluje, ale stejně jí jeho slova stále zněla v hlavě. Opravdu by se měli lépe, kdyby všichni žili zde? Byla pravda, že když se s Asmentelem seznámila, byl bezstarostnější než nyní. Přičítala to tomu, že neví, co si má myslet, ale učinilo ho to šťastnějším? Nebránila mu v tom, co doopravdy chtěl?
Nedostala čas si to nechat projít hlavou. Zjevilo se před nimi několik postav. Stráže. Jediná šance se odsud dostat, přestože si vůbec nebyla jistá tím, že to chce. Umínila si ale, že jsou to jen chvilkové pochyby, tak nepatrné, že je ani nedá najevo před Tiarilem. Celý rozhovor stráží s Jezdci nevnímala, jako by ji obklopovala mlha. Věděla jen to, že přesně jak Tiaril očekával, strhla se vřava. Poté je cítila silnou paži, jak ji táhne pryč.
Utíkala, ale necítila uvolnění, které si představovala, když o této chvíli přemýšlela předtím. Probrala se, až když někdo přeřízl provaz na jejím zápěstí. Pohlédla na Tiarila a na jeho zkrvavený nůž. Několik kapek ji ulpělo na předloktí. Krev ji nikdy neznechucovala. Spíše fascinovala. Věděla, že člověk, kterému patřila, ještě před několika vteřinami dýchal, ale nějak nedokázala cítit lítost. Ne v tuto chvíli. Nyní nedokázala cítit nic. Pohlédla na svého přítele.
"To bylo naposledy," zašeptal.
"Nemyslím si, že to bylo naposledy," odvětila stejně tiše. "Když jsi s tím jednou začal, těžko přestaneš. Jen si to budeš jinak odůvodňovat. I Asmentel mi to vždy říkával."
"Ne, Neilo. Bylo to naposledy." Povzdechl si. "Nyní musíme odejít, ne se dohadovat." Přikývla. Nedokázala však nevěnovat poslední pohled svého předloktí. Dokázala by někdy žít s vědomím, že toho člověka, kterému tyto rudé kapky patří, připravila o život ona? Dokázala by být jako ti dva? Bylo by lepší, kdyby vůdce poslechli?
Potřásla hlavou. Celých sedm let Asmentelovi vysvětlovala, co všechno je na tom špatně, a nyní by do toho sama šla? Bylo toho na ni jen příliš. Zrychlila krok, aby dohnala Tiarila. Upřeně ji pozoroval. Byla vyděšená a on to musel vidět. Nepochybovala ovšem o tom, že on sám to jen lépe skrývá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama