Silnější než krev - kapitola XII.

5. června 2016 v 20:49 | Karin |  Silnější než krev
Za tuto kapitolu mě přizabijete, já vím. Vím, kolik lidí tady má Palmitu rádo, a po tomto... stát se to ale muselo a mělo. A vlastně, v té původní verzi udělala něco dost podobného a byl to jeden z důvodů, proč jsem ji neměla ráda. Nyní ji sice ráda mám, ale trochu mě mrzí, že se to muselo stát.
Co se týče té písně, je to zvláštní, ale je to vlastně ta, na jejímž základě celá ta povídka vznikla. Prostě jsme cestovali autem kolem Alp, toto zrovna hrálo a tak nějak mě to napadlo. Nechápu proč. Ono to v té nové verzi zase tak moc nesedí.
Tak snad se vám ta kapitola i přes tu věc bude líbit!
P.S.: Moc se omlouvám, že nevycházejí články, ale vážně na ně nemám čas. Stihám psát jen kapitoly (což je rpo mě momentálně přednější), ale o nečem vypovídá už to, že se do školy učím i v sobotu, abych to vůbec stihla.


Kapitola XII.
Každý den byl chladnější než ten předešlý. Podzim měla brzy vystřídat zima a na horské krajině se to začínalo projevovat. Stromy se zbavovaly barevného listí, které nyní vál vítr poutníkům přímo do tváří. vzduch, který vdechovali, byl ledovější a vznášelo se v něm něco, co slibovalo brzkou změnu. Asmentel si mnul dlaně.
"Je mi zima," prohodil směrem k Palmitě. Ona na něj však jen pohlédla. Nedokázal z ní nic vyčíst a nepomohlo, ani když se ji zeptal. Jediné, co věděl, bylo, že něco není v pořádku. Na nic, co řekl, mu již hodnou chvíli neodpovídala. Přitom si nebyl vědom toho, že by ji něčím urazil. Neměl by se tím zabývat, ale toto nikdy nezažil. Vždy alespoň trochu tušil, proč s ním někdo nechce mluvit. Znepokojovalo ho, že tentokrát tomu tak není. "Palmi, prosím. Řekni mi něco. Cokoli."
Olízla si popraskané rty. "Pro oba by bylo lepší, kdybychom byli zticha."
"Ne. Dostanu z tebe, co se děje, i kdyby mi to mělo trvat týden. Myslím, že jsi to byla ty, kdo mi jednou řekl, že nevím, co je správně a co špatně, ale..."
"Ne, Asmenteli," hlesla tichým hlasem, tak tichým, že ji sotva slyšel. "Za to nemůžeš ty." Pokusila se usmát. "Bude to v pořádku. Díky, že se vůbec zajímáš." Záleželo mu na ni, to věděl. Konečně mu došlo, proč by měl odmítat emoce. Kdyby ho nezajímalo, proč se tak chová, vše by bylo jednodušší.
Minuli skálu, která jim až doposud bránila ve výhledu a naskytl se jim pohled na několik domů. Z komínů stoupal dým, který sliboval, že tam uvnitř hoří oheň, který hřeje. Asmentel se na černovlasou dívku usmál.
"To je vesnice! Neměla by zde stát, ale stojí! A co lépe, když o ní nevím já, neví o ní ani Jezdci." Odmlčel se. Srdce mu zběsile tlouklo. "Budeme alespoň na chvíli v bezpečí!"
Nepřesvědčivě se usmála. "To je fajn." Otevřel ústa, ale nakonec usoudil, že nemá smysl to z ní dolovat hned poté, co ji ubezpečil o tom, že to z ní dostane. Nic by mu neřekla. Radost si tím však zkazit nenechal.
Zrychlil krok. Ona však naopak zpomalila. Pozvedl obočí, ale podřídil se jejímu tempu. Možná byla unavená. To by mohl být i důvod pro její chování. V tom případě by i sedělo, proč mu to nechce říct. Styděla se za to. Ano, nemohlo jít o nic jiného, když mu řekla, že nejde o něj.
"Můžeme si odpočinout, jestli chceš," pravil. Zaváhala.
"Ne. To nejde," odvětila. "Odpočineme si ve vesnici. Za chvíli tam budeme."
"Jezdci jsou daleko. Jestli chceš..."
"Ne," vyštěkla. Asmentel se zamračil. "Promiň. Prostě jsem stresovaná z celé téhle cesty a tak dál. Pojď, ať se dostaneme do klidu."
"Dobře," pousmál se. "Přál bych si, abych tam mohl zůstat navždy. Abych nemusel hledat Neilu a Tiarila. Aby tady byli se mnou. Ale ty zůstat můžeš. A já jsem upřímně rád, že budeš v bezpečí."
"To zní krásně, Asmenteli," odvětila. Ale její rty se u toho nezkroutily do úsměvu a i oči byly chladné. Vzal její dlaň do své. Neuhnula, ale ani mu ji nestiskla. Po chvíli ji pustil, protože to bylo jako držet mrtvolu. Dokonce i byla tak studená. Rozhodl se ji nechat být. Věřil, že až se dostanou do vesnice, změní se to. Snažil se její napětí ignorovat. Nebylo to snadné, ale když se na to soustředil, dokázal, aby mu to bylo jedno. Dělal to celý život, jen to nyní bylo trochu těžší než obvykle.
Když dorazili k prvnímu domu, na obloze se začaly objevovat první hvězdy. Nikdo se jich zatím na nic neptal, a to míjeli již pár lidí. Palmita se náhle zastavila těsně před jedněmi dveřmi. Tentokrát vzala ona jeho dlaně do svých. Zadívala se mu hluboko do modrých očí.
"Je mi to líto. Vážně. Snažila jsem se tě několikrát varovat. Dát ti možnost, abychom tu nedošli. Ale ty jsi byl slepý."
"To není moc vtipná hra, Palmi," zamračil se. Trhla sebou.
"Takhle mě neoslovuj. Bolí to. Podívej..." Odmlčela se. "Mám tě ráda. Vážně. Ale jedna věc je, co cítím, a druhá, co je správné."
Asmentel stále netušil, o čem mluví, ale pochopil, že ho obelhala. Nedokázal se však na ni naštvat. Cítil spíše svíravý smutek. Sledoval, jak ho pouští a klepe na dveře. Chtěl utéct. Ale dříve, než se dostal ze strnulosti, někdo vyšel ven. Přejel pohledem nejprve Palmitu a poté jeho. Za tímto plavovlasým mužem se objevil ještě někdo. Poté čas běžel příliš rychle.
Cítil, jak někdo surově spoutal jeho ruce za zády. Snažil se bránit, ale nebyli zde již jen ti dva muži, a navíc byli rychlí. Podkopli mu nohy. Neměl šanci udržet rovnováhu. Mohl jen zvednout prachem pokrytou tvář a vyhledat pohledem Palmitu. Stále nechápal, co se stalo, ale nyní již alespoň dokázal cítit vztek. Ona ho dostala sem na zem, přestože se ho ani nedotkla. Ona ho ponížila. Neměl ji nikdy věřit. Přistoupila blíže k němu. Nechala skanout po své tváři několik slz. Ale jemu připadaly falešné.
Klekla si. Nechtěl, aby to dělala. Zvláště ne, když zde bylo tok moc lidí. Přetočil se, aby od ní byl dále. Podařilo se mu dokonce posadit. "Nedotýkej se mě. Nic neříkej. Nikdy jsem si neměl myslet, že tvé cíle se v něčem mohou shodovat s mými."
"Palmito," oslovil ji jeden vesničan. "Neposlouchej ty výčitky. Snaží se v tobě jenom probudit lítost." Černovláska pomalu přikývla. Asmentel jen protočil oči.
"Co jste vůbec zač?"
Vesničan se otočil na dívku. "On to neví?" Asmentela rozčilovalo, že se nezeptají přímo jeho. Věděl, že by to na jejich místě také neudělal, ale vytáčelo ho, že zrovna on je ten spoutaný. Věděl, že se odsud dostane. Ale to nic neměnilo na tom, že se do toho neměl zamotat.
Palmita muži neodpověděla. Přisunula se blíže Asmentelovi. "Lovci." Zavřel oči, především proto, aby zadržel slzy. Nebude to snadné se odsud dostat. Nebude to ani těžké. Bude to nemožné. To slovo neměl rád, ale toto byla jediná chvíle, kdy se nezdráhal ho použít. Jediným vysvobozením bude smrt. "Promiň." Ušklíbl se. To slovo nemělo žádný význam. Bylo prázdné jako její oči. Poté se prostě zvedla a odešla. Teprve nyní chápal, jak se vše zhroutilo v jediném okamžiku. Teprve nyní se jeho mysl projasňovala a on si uvědomoval, že je konec všeho,. Neuvidí Neilu. Neuvidí Tiarila. Někdo ho popadl za paži a vlekl ho do jednoho z domů. Nikdy nejspíš ani neuvidí slunce. Věnoval mu poslední pohled.
Bránil se, ale byl ve stejné situaci jako Neila, když ji tehdy probodl. Neměl nejmenší šanci. Při té myšlence se mu sevřelo srdce. Vzalo mu to veškerou sílu. Ten člověk, kterému ani nepohlédl do tváře, ho přivázal k dřevěnému sloupu, který podpíral trámy. Nic jiného než on, malé okno a bytelné dveře v této místnosti nebylo. Nyní se mu již slzy do očí netlačily. Naopak, plakat by nedokázal, ani kdyby chtěl. Zacloumal zápěstím. Byl však přivázán příliš pevně.
Člověk, který ho sem přivázal, se na okamžik zastavil mezi dveřmi. "Nemohl jsi utíkat věčné. nikdo neuteče před spravedlností." Asmentel neodpověděl. Nemělo smysl se s ním hádat. Jen odvrátil tvář. Muž odešel. Asmentel se nechtěl nimrat ve vlastních pocitech, ale nedokázal tomu zabránit.
Opravdu ho varovala. Několikrát. Ale to ji neopravňovalo něco takového udělat. Odpustil by ji cokoli, ale ne toto. Nevěřil sice tomu, že to udělala jen pro peníze, ale jestli druhým aspektem bylo to, že si myslela, že je to tak správně, bylo to ještě horší. Lovci byli úplně stejní jako Jezdci z temnoty. Hráli si na dobro, ale jediný rozdíl byl v tom, že Jezdci měli za cíl změnit svět, ničení životů byl jen prostředek. Lovci měli tuto destrukci nejen za prostředek, ale i za cíl. To, že si vybrali jen určitou skupinu, na tom nic neměnilo. Kdyby se musel někdy rozhodnout, ke komu se přidá, i přes to všechno by ani nezaváhal a vrátil by se do svého pekla. Každé peklo bylo lepší než to, jehož kousek právě okusí.
S tím, že zemře v mukách, se již vyrovnal dávno. Vzhledem k tomu, jak žil, tomu ani jinak nemohlo být. Ale nikdy ani nepomyslel na to, že bude úplně sám. O všechny přátelé, které kdy měl, přišel. Vzpomínky na ně byly jen jako ozvěny utichajících labutích písní. Pohlédl na jednolitou zeď vedle sebe. Vypadalo to, že jeho jedinou společností nyní bude osamělý pavouk.
Všichni mu chyběli. Zejména Neila, již od začátku. Chyběla mu, i když si myslel, že je mrtvá, ale od té doby, co se ukázalo, že není, ještě více. Bez ní vždy část něj chyběla a cítil se osamělý. Nedokázal vydržet ten pocit, že to bude až do jeho smrti. A zároveň se ho neměl jak zbavit. Jediný, kdo ho z toho kdy mohl dostat, byl Tiaril. Ale ten zde také nebyl. Navíc dost možná prožíval něco podobného jako nyní Asmentel. Zatahal za provaz. Ne, aby se z něj dostal. To nešlo. Aby ho bolelo zápěstí. Aby krvácelo jeho tělo. Protože pak možná přestane tolik krvácet jeho srdce.
K ničemu to ovšem nevedlo. Skoro to necítil. Proklínal se za to, že je na fyzickou bolest tak zvyklý. Kdysi byl i na duševní. Proklínal se za to, že otevřel své nitro. Zvláště že ho otevřel jedné dívce. Sotva na Palmitu pomyslel, něco sevřelo jeho hruď tak moc, že nemohl dýchat. Na chvíli si představil, že vejde těmito dveřmi, usměje se na něj tím svým typickým úsměvem a řekne, že si z něj jen dělala legraci, že jsou zachráněni. Ale věděl, že to je jen sen. Pokud přijde, tak jen proto, aby se mu trapně omlouvala nebo se mu to pokoušela vysvětlit. Ale on nic z toho nechtěl. Přál si jen opravdovou lásku a svobodu.

Dívka natáhla ruku. Ale necítila uspokojení z dobře provedené mise jako většinou. Spíše jakýsi zmatek. Věděla, že to, co udělala, bylo dobře. Chyba na tom byla jen ta, že k Asmentelovi příliš přilnula. Obrátila celou svou lež v pravdu a nyní bylo těžké sebe samotnou přesvědčit o tom, že to celé byla jen hra. Vzala si sice peníze, které za to dostala, ale dobrý pocit, pro který to dělala spíše, se nedostavil. Někdo ji poplácal po rameni. Letargicky pohlédla na hnědovlasou ženu.
"Dobrá práce. Ale neměli být dva?"
"Trochu se to pokazilo," odpověděla popravdě. Chtěla říct, že ho sem dostane, ale nechtěla to dělat. Tiaril měl zkažený život i tak, věděla, že u Jezdců se nedočká ničeho lepšího než zde. "Jsem ráda, že jsem sem vůbec dostala toho jednoho."
Žena chápavě přikývla. "Ale ty ho máš ráda, že?" Palmita se zarazila. "To je v pořádku. Všichni nejsou stejní. Někteří mají i náznak lidskosti."
"Ale stejně ho zabijeme, ne? Každého jsme zabili."
"Nebudu pro tebe tvořit iluze, ale dokud ti samotné nedojde, že on si nezaslouží žít, nestane se to."
"Proč zrovna mě?"
"Protože ho máš ráda. Nenáviděla bys nás, kdybychom to udělali teď." Palmita sklonila hlavu.
"Nebude to trvat dlouho. Musím jen přestat pořád myslet na to dobré, co v něm bylo."
"Máš tolik času, kolik budeš potřebovat." Palmita věděla, že něco takového ještě nikomu nenabídli, ale mlčela. Možná byla první, na kom byl tak silný vztah k jednomu z těch vrahů tolik vidět.
"Půjdu spát. Byla to dlouhá cesta."
"Dobrou noc," usmála se žena.
Palmita vešla do jednoho z domů do této falešně vybudované vesnice. Vše bylo psotavené tak, že to nemůže vydržet ani pár týdnů, jen jako iluze pro Asmentela. To ji bolelo. Bolelo ji to, když ulehala do přikrývek. Po tváři ji začaly stékat slzy. Nesnažila se je zadržet. Pro to, co udělala, byla asi taková omluva, jako pro to, co dělával on.
Chvíli se převalovala, ale pak to již nevydržela. Vzala do ruky přenosnou lampičku, jednu z dek a džbán vody. Vydala se za ním. Věděla, že ji nenávidí. Ale musela za ním přijít. Předtím, než vešla do domu, kde ho uvázali, několikrát se zhluboka nadechla. Poté vklouzla do oné místnosti, než si to mohla rozmyslet.
"Já vím," zašeptala. "Nic neříkej. Nechci, abys mi odpouštěl, vážně, jen chci..."
"Abys věděl, že se ti omlouvám? Ale no tak, Palmito. Kolik lidí již tuto frázi proneslo? A kolik ji myslelo upřímně?"
Semkla rty. "Přinesla jsem ti přikrývku a vodu."
"Nic od tebe nechci."
"Je zima a ty máš žízeň. Vím to, poznala jsem to na tobě už v horách."
"Nedělej si starosti. Nepřišla jsi, protože mě máš ráda. Ale abys unikla vlastním výčitkám."
Palmita si nedokázala připustit, že by to mohla být pravda. Proto nereagovala. Přistoupila až k němu. Přehodila mu širokou deku přes ramena. V záři lampy se zaleskly jeho oči. Byly plné bolesti a zloby. Byla ráda, že je tma a není nucena v nich toto vidět v plné síle. V první chvíli se snažil přikrývku shodit, ale poté ho nejspíš začala hřát. Před džbánem, který mu Palmita přiložila k ústům, však uhnul.
"Myslím, že dnes jsem se před tebou ponížil již dost. Jdi pryč."
"Oni tě nezabijí."
"To je úžasné. Takže mne nechají trpět, dokud nepojdu sám, či co?" Nehodlala mu říct, že to závisí na ní. Ani to, že je nenechá, aby mu ubližovali více, než si zaslouží. Nebo spíše nedopustí, aby mu dělali něco, na co se nevydrží dívat. Protože si vlastně zasloužil všechno.
"Měl by ses napít. Alespoň trochu. Pýcha nikdy není důležitější než základní potřeba." Ušklíbl se. "Přeji si, aby mě zamkli a prostě nechali hnít. Alespoň bys nepřišla. Bolí to, když sedíš vedle mě, víš?"
"Já vím," zašeptala. Mimoděk očima zabloudila k okénku. "Asmenteli, sněží!" Než si stihl uvědomit, co dělá, podíval se stejným směrem. Nic neříkal. Nemohl. Rozplakal by se. Sníh mu připomněl chlad v něm samotném, chlad, který nyní sílil, aby zmrazil všechny jeho pocity.
"Už jsi přede mnou plakal."
Asmentel polkl. "Jak víš, že chci?"
"Protože jinak bys mi něco odsekl. Můžu tě obejmout?"
"Ne."
"Dobře. Přijdu za tebou ráno."
"Ne. Budeš zde zbytečně."
"Dobrou noc." Jen protočil oči.
Myslel si, že neusne. Ale únava z cesty byla přece jen silnější. Začal se nořit do svých snů. Byl zvyklý, že těsně před spánkem nebo i v něm vidí spousty ošklivých vizí. Již ho ani nepřekvapovaly. Ale dnes to bylo jiné. Neukazovalo se mu nic z těch věcí, které udělal on. Stále dokola se mu přehrávala v hlavě ta chvíle, kdy se ukázalo, že vesnice není záchranou. Ta Palmitina slova. Ta křehká důvěra ze skla, po kterém nyní byl nucen se procházet a každá rána bolela více než ta předchozí. Otevřel oči, aby tomu unikl. Ničilo ho to.
Myslel si, že je černovláska pryč. Ale ona tam stále seděla, přímo u něj. Bylo to logické, neslyšel klapnutí dveří. Ale přesto doufal, že ho nechá samotného. "Já vím, jak se cítíš. Já taky nemůžu spát."
"Ne, nevíš. Stejně jako já nevím, jak přesně se cítíš ty. Jen si myslíš, že to víš. Protože kdybys to věděla doopravdy, odešla bys." Odmlčel se a znovu pohlédl na sníh. "Odešla bys žít. Protože si povídáš s bůhvíproč ještě žijící mrtvolou. Nejsem člověkem, když nemůžu ani cítit ty vločky na své kůži."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama