Silnější než krev - kapitola XIV.

9. června 2016 v 14:06 | Karin |  Silnější než krev
Snad ani není možné, jak mě každý den napadají nové a nové věci do této povídky. Neměla jsem nic a najednou mám děj na další dvě kapitoly dopředu. Múza se zbláznila. Asi jsem na to přišla. Když mám já školu, ona podřimuje, a když se mi blíží prázdniny, probouzí. Nebo má ráda léto. Jinak to není možné. Ne, že bych si stěžovala, jen nejsem zvyklá.
Co se týče této kapitoly, a nejen mých žvástů o inspiraci, nebojte se, už to pomalu směřuji ke kapitolám, na které nejspíš stejně všichni čekají (to pochopíte na konci této). No, snad se vám ale stejně bude líbit i to, co jim bude předcházet. Budu ráda za každý upřímný názor.
A co se týče té písně, ano, já vím, o čem je doopravdy, ale stejně to docela sedí. Protože přesně toto vůdce svým způsobem udělal.


Kapitola XIV.
Uběhla již celá noc. Nevnímal již chlad, jen matně si dokonce uvědomoval skutečnost, že přežil. Vždy miloval východy slunce, tak konejšivé, které jako by vždy zastavily čas. Dnes to pro něj ovšem nic neznamenalo. Snad možná, že přestalo sněžit a vypadalo to, že paprsky rozpustí i bílou pokrývku, která se za noc utvořila na zemi. Jeho zamrzlé srdce však dnes rozehřát nemohly.
Pro nezasvěceného pozorovatele by to muselo vypadat, že stále před Jezdci utíká, ale byl to konec jeho poslední svobodné noci a on to dobře věděl. Nevěděl, jak dlouho to ještě potrvá, než ho najdou, ale kdyby dostal ještě několik hodin, mohl by si gratulovat ke svému štěstí.
Nemohl se ubránit myšlenkám na to, jaké to bude. Byl připraven na jakoukoli bolest, ale stejně ho někde v koutku duše děsila. Stále uvažoval nad tím, jestli vůdce přece jen nemohl mluvit pravdu. Jediné, co by tomu nasvědčovalo, bylo, že nechal odejít Neilu, ale to se dalo vysvětlit tím, že pro něj ve skutečnosti nebyla důležitá. Druhým důkazem mohlo být, že Tiarila pořádně nepotrestal, ale možná si myslel, že ho tím u nich udrží. Trest možná přijde dnes. Nechtělo se mu zkrátka věřit, že by to mohlo být opravdové.
Slíbil si jedno. Ať se stane cokoli, nezlomí ho to. Nedá najevo žádnou slabost. Nebude plakat, nebude prosit. Bude takový, jaký si vždy přál být - silný. Není již co zkazit, jen může dokázat sám sobě, že se změnil k lepšímu.
Sotva se na tom sám se sebou dohodl, uviděl blížit se několik lidí. Museli mu nadejít, protože se vynořili z přesně opačného směru, než předpokládal. Možná ho dokonce obklíčili. Snažil se rozpoznat jejich tváře. Když se dostali blíže, zjistil, že vůdce mezi nimi není. Kráčel k nim se zdviženou hlavou, i když měl strach. Možná ho poté budou ponižovat o něco méně.
"On měl pravdu. Ty ses vrátil," zasmála se Annie, když byla na doslech. Neodpověděl, pouze pokrčil rameny. "Ale kde máš tu holku?"
"Dostala se ven," odvětil.
"Kam ven?" zmátlo ji. Z toho vyvodil, že o zdi ještě stále nevěděli. Přemýšlel, jestli jim to nemá říct. Ti lidé si zasloužili pravdu. Než se však stihl rozmyslet, položila onu otázku znovu.
"Když jsem se rozhodl vrátit, utekla."
"A ty jsi ji nechal," zavrčela.
"Ne. Prostě mi utekla."
Annie se ušklíbla. "Jasně. Proč ses vlastně vrátil?"
Pohlédl ji přímo do očí. To, co se chystal říct, by nikdy předtím neudělal. Ona byla horkokrevná, silná a on z ní vždy měl trochu respekt. "Tobě se zpovídat nemusím."
Ona však jako by ho neslyšela. "Kam jsi chtěl jít?"
"Annie, já ti odpovídat nebudu." Ostatní je jen sledovali, jako nějaké představení. Nebyla to však jen hloupá hra na odvahu, pro něj ne. Od této doby se bude řídit vyššími emocemi než je strach. Bude naslouchat hlasu svého srdce. Jezdkyni tím viditelně zaskočil.
"Nevím, kdo nebo co ti vymylo mozek, ale ty víš, že budeš. Platí tady zákon nejsilnějšího, vždyť to víš."
Přihnala se k němu a švihla paží. Pěst dopadla přímo doprostřed jeho obličeje. Nekontroloval, jestli ho zranila. Věděl jen, že to bolí. Vší silou do ní strčil. Zavrávorala, ale nespadla. Posměšně se ušklíbla. Neměl sílu se prát. Po tak dlouhé noci nikoli. Skočila na něj. Oba se svalili k zemi. S tím rozdílem, že ona ležela na něm a měla tak nespornou výhodu. Nechtěl již cítit ten mrazivý sníh.
"Měl bys víc trénovat," vysmívala se mu. Mlčel. Přál si, aby to co nejdříve skončilo. Pro ní to byla jen legrační hra, to věděl, proto se modlil, ať ji přestane bavit. Ona si to však viditelně užívala. "Tak co? Poučil se?"
"Je mi zima. Pusť mě," hlesl. Pokusil se ji odstrčit. Únava však byla příliš silná. Jen zavřel oči a čekal, co udělá dále. Po několika okamžicích slyšel dobře známý pobavený hlas.
"Vidím, že jste ho našli." Otevřel oči a spatřil nad sebou vůdcovu tvář. Nedíval se na něj, ale na Annii, která ho konečně nechala být. Tiaril se s námahou postavil.
"Potrestám ho sám," oznámil ženě, která již nyní tak sebejistá nebyla. Tiaril sebou trhl. Od vůdce nemohl očekávat žádné úlevy.
"To neměl být trest za to, že utekl. Chcete to vysvětlit?"
"Prozatím ne. Tiarile, pojď za mnou." Konečně se na něj podíval. V jeho očích nebylo nic než vztek. Černovlasý muž poslechl. Věděl, že kdyby to neudělal, následky by byly ještě horší. Vůdce na něj promluvil, až když byli z doslechu.
"Teče ti krev z nosu." Tiaril překvapeně zamrkal, udivilo ho, že první slova byla zrovna taková. Ledabyle si krev utřel a rozhodl se, že začne on.
"Vy jste o té zdi věděl."
"Samozřejmě. Proč si jinak myslíš, že bych tě nechal jít?" Podal mu hrubý kabát. Tiaril ho vděčně přijal. "Jen mě trochu zarazilo, že ta dívka nějak prošla. Ještě jsi to ostatním neřekl, že ne?"
Tiarilovi začínalo pomalu docházet, že má navrch. Zdálo se mu to nemožné, ale byla to pravda. "Měli by to vědět."
"A co tím získáš? Přestanou mi důvěřovat, dobře. Rozpoutáš tím chaos, možná spory o to, kdo je bude vést nyní. Možná si myslíš, že se tím vše rozpadne a oni se najednou změní a budou žít spořádaný život. Ale pravda je taková, že vytvoříš armádu neorganizovaných vraždících strojů. Jak si myslíš, že to dopadne?"
Tiaril se nad tím zamyslel. Bylo jedno, jestli s ním vůdce manipuluje či ne, měl pravdu. Olízl si rty. "Proč mě vlastně chcete zpět, když víte, že já vám nevěřím?"
"Nenuť mě to znovu opakovat."
"Omlouvám se, ale vůbec nevím, co máte na mysli."
Zavrtěl hlavou. "Samozřejmě, že víš. Jen to odmítáš. Mám tě rád."
Tiaril se ušklíbl. "Jistě. A tak to vysvětlíte i jim?"
"Ty jsi sebevrah, když se mnou tak jednáš. Ale jestli chceš odpověď, samozřejmě, že ne. Dám ti jen poslední šanci. Ale budou tě za to nenávidět."
"To není žádná novinka."
"Proč jste se vlastně s Annii pohádali?"
"My jsme se nepohádali. My jsme v hádce stále. O nic nešlo. Prostě jsem ji odmítl odpovídat na nějaké otázky a ona si chtěla vynutit, abych ji poslouchal."
"Takže už chápeš, co by se stalo, kdybych ji neusměrňoval?"
"Samozřejmě," odvětil. Pochopil to i předtím.
"Na co se tě vůbec ptala?"
"Proč jsem se vrátil, kde je Neila a tak dále." Pokrčil rameny.
"Ta...Neila...hledá Asmentela?"
"Nejspíš. Ale bloudí jen tak do neznáma, protože jsem neměl čas ji nakreslit nějakou mapu nebo dát nějaké indicie. Což by ji ale stejně k němu nedovedlo, protože já nevím, kde je." Zarazil se. "Zde jste tou otázkou mířil? Chtěl jste zjistit, jestli vím, kde Asmentel je?"
"Jsi chytrý," odvětil vůdce.
"Ta zeď je i důvod, proč jste po Asmentelovi nešel?"
"Měl jsi jít s ním. To byla tvá doopravdy poslední šance na útěk."
Tiaril sebral všechnu odvahu pro to, zkusit, kolik si toho může dovolit. "Pro příště se poučím." Vůdce se usmál. Tiaril to bral jako dobré znamení.
"Běž. Chovej se, jako bys mezi nás patřil. A vyhýbej se Annii."
"Bude to někdy jinak?" zašeptal.
"Co?"
"Budu někdy moct přestat hrát, že je vše jako dříve?"
Vůdce neodpověděl. Řekl jen jediné slovo. "Běž."
Tiaril na něj naposledy pohlédl a poté se vzdálil. Náhle ale nevěděl, co má dělat. Vždy bylo prostě jednoduché jít a přemýšlet nad tím, nad čím by měl. Nyní nemohl. Nevěděl, nad čím by měl uvažovat. Nikdo mu neřekl, co by bylo v tuto chvíli správné. Jeho mysl se zaobírala tím, jestli by ho vůdce mohl mít opravdu rád, ale byl si jistý, že to nebyly ty správné myšlenky.
Nedokázal je ovšem zadržet. Mohla to být nějaká další lež, ale nenapadalo ho, k čemu by se mohla vztahovat. Byla zde navíc ještě jedna věc. Neila v tom vůdci věřila. Nenáviděla ho, byla ta poslední, kdo by měl věřit, že se nějakým způsobem změnil. Přesto si to myslela. Byla to buďto hodně dobře vymyšlená lež, nebo pravda.
Jeho mysl se zatoulala k Neile. Těžko říct, jestli se měla hůře či lépe než on sám. Možná na tom byla úplně stejně. Nejspíš se to nikdy nedozví, protože se neuvidí. Pravděpodobně nikdy nespatří ani Palmitu, natož Asmentela. Bude to těžké, protože se mu po všech stýskalo již nyní. Pevně zaťal pěsti. Bude s tím muset bojovat. Z těchto úvah ho vytrhl ženský hlas.
"Co ti vlastně udělal?" Otočil se ke zvědavé Jezdkyni.
"Zatím nic. Nejspíš něco teprve připravuje." Mohl si něco vymyslet, ale neměl na to náladu ani sílu.
Smutně se pousmála. "Chtěla jsem se ti vlastně omluvit."
Povytáhl obočí. "Prosím?"
"Došlo mi, jak ti musí být. Chtěla jsem se ukázat před ostatními jako vůdcova pravá ruka, jako někdo, koho by se měli bát, ale nebylo to moc hezké přivítání, že?"
"On ti řekl, že se ke mně máš chovat hezky?"
"Ne, já to myslím vážně, Tiarile. Nebudu se tě doprošovat. Prostě jsem se ti chtěla jenom omluvit a to je všechno."
Tiaril se pousmál. Možná život tady nebude zase tak příšerný, jak si myslel. Jestli bude s ostatními Jezdci vycházet, nebude přímo šťastný, ale alespoň se to tomu bude blížit. "V pořádku, Ann. Nebyl jsem naštvaný ani předtím. Takové popichování je normální. Já jsem jen unavený, proto jsem nezareagoval lépe."
"Jasně. Hele, řekneš mi někdy odpovědi na to, na co jsem se ptala?"
"Nehledej v tom žádnou vědu. Prostě...to tady stále miluji. A ta dívka mi utekla."
"Já nejsem hloupá. Skoro všichni tady víme, že je za tím něco víc. Ale budeme předstírat, že ti věřím." Natáhla k němu ruku. "Příměří? Já už se s tebou nechci dohadovat o zbytečnostech."
"Příměří," souhlasil Tiaril, ale uvnitř přemýšlel o něčem jiném. O tom, že ti lidé něco tušili. Annie nikdy nepatřila k těm nejbystřejším. Když to tušila i ona, něco to muselo znamenat. Možná věděli i to, že má Tiaril nějaká tajemství společná i s vůdcem. To nemuselo dopadnout dobře.

Usmála se. Její prokřehlé rty popraskaly, ale ona na to nedbala. Přímo před ní se rozprostřela naděje. Děkovala nějaké neznámé síle, která ji přiměla to nevzdat. Spěchala k vesnici. Příliš nepřemýšlela nad tím, co dělá, chtěla se jen zachránit před tím nesmírným chladem, který ji pomalu ničil.
Mráz nestudil. On pálil. Pálil jako rozžhavené železo, ve kterém se topila. Již nesněžilo a vypadalo to, že se dokonce oteplilo, ale Neila to vůbec necítila. Za trochu tepla by dala cokoli. Zaklepala hned na první dveře, ke kterým se dostala. Že je teprve brzké ráno, si uvědomila až poté.
Dlouho se nic nedělo. Již chtěla odejít, ale v tom okamžiku něco zachrastilo v zámku a dveře se pootevřely. Stála v nich rozespalá žena s povytaženým obočím.
"Omlouvám se," zašeptala. Chtěla mluvit nahlas. Ale nešlo to. "Chtěla jsem se jen zeptat..."
"Jestli chceš žebrat, můžeš jít o dům dál."
"Je mi zima. Nemohla bych u vás zůstat? Jen chvíli. Prosím." Hnědovlasé ženě se ve tváři objevil soucit, ale stále váhala.
"Ty nejsi odsud." Neila zavrtěla hlavou. "Tobě nedošlo, jaké je roční období?"
"Kdybych měla na výběr, myslíte si, že bych se tudy toulala sama a uprostřed noci pak klepala na cizí dveře? Nevěděla jsem, že tudy půjdu, natož pak v noci."
"Co se děje?" ozval se mužský hlas a zjevila se další tvář.
"Tvrdí, že ji je zima, že se chce jenom na chvilku schovat. Ale zlodějů a podvodníku už jsme tady měli dost." Neila si uvědomila, že zde nejspíš nepochodí. Muž vzal nejspíš svou manželku kolem ramen.
"Neblázni. Ty sis nevšimla, jak je promočená? Ať je tady pro cokoli, nemůžeme ji nechat venku. Budeme ji hlídat." Žena neochotně přikývla. Nejspíš se s ním nechtěla dohadovat. Pozvali Neilu dovnitř. Muž zapálil krb uprostřed místnosti. Teplo zajišťovaly také tlusté koberce a kožešinou obložené stěny. Ti lidé byli na zimu připravení.
"Nemáme postele navíc," namítla žena.
"Budu spát na zemi," odvětila. "Zůstala bych v této místnosti. Prosím."
"Není tady co ukrást," zašeptal muž, ale plavovláska ho stejně slyšela. "Leda že by na zádech odnesla jedno z těch křesel." Neila se rozhlédla. Skutečně zde nic jiného nebylo. Jen křesla a malý stolek.
"Tak dobře," souhlasila žena. "Donesu ti nějaké oblečení. Mělo by ti být dobré, je to po mé dceři. Provdala se, víš?"
Neila jen vděčně pokývla. "Ani nevím, jak vám mám poděkovat. Ráda bych vám to jakkoli zaplatila."
"Odpočiň si," pravil muž. Oba odešli z místnosti. Neila si přisedla ke krbu. Užívala si uklidňující teplo. Zakázala si myslet na to, jestli se již i Tiaril nějak zahřál. Zblázní se, jestli se neustále bude zabývat tím, jak se mají ostatní. Neměla by se zaobírat ani tím, jak se cítí ona. Měla by prostě žít. Dělat to, co by v daný okamžik měla. Nyní se musí zahřát a doplnit energii. Na ničem jiném nezáleželo.
Žena ji přinesla hrubé kožené kalhoty, tuniku a kabát. Dokonce ji dala i pletenou šálu. Neila se usmála. Nejspíš nikdy neměla tak krásné oblečení. Byla jen škoda, že ho na cestách dříve nebo později zničí. Znovu poděkovala. Měla nutkání to ani nepřijmout, ale věděla, že by ji to mohlo stát i život. Vyměnila to za své skrz naskrz promočené šatstvo.
Žena se na prahu zastavila. "Teď tě zamknu, ale neboj se. Ven můžeš, je to jenom, abys neměla přístup do jiných místností. Což ani nepotřebuješ. Zůstaň tu, než se vyspíš a pak...šťastnou cestu, ať jdeš kamkoli."
Neila přikývla. Takové laskavosti si snad ani nezasloužila. Měla štěstí. Zase. Zbývalo jen čekat, kdy se to otočí. Svým způsobem si i přála, aby se tomu tak stalo. Alespoň by již nežila v napětí. Žena opravdu otočila klíčem. Neila se položila na koberec a zavřela oči. Hlavou se ji honilo příliš myšlenek, ale únava byla silnější.
Když se probudila, místnost byla díky kožešinám stále potemnělá, ale zářilo zde podstatně více světla. Protáhla se. Bylo ji teplo. Konečně. S vděkem pohlédla na malý plamínek, který dohoříval v krbu. Ráda by zde zůstala déle a hřála se u něj, ale nemohla. Byl čas odejít. Neochotně se zvedla. Vtom někdo zasunul klíče do zámku. Obrátila se zpět ke dveřím vedoucím dovnitř domu. Stála v nich paní domácí s nějakým horkým nápojem v ruce.
"Do-dobré ráno," zakoktala Neila. "Já... děkuji vám za v-všechno. Na shledanou."
Vyčítala si, že je vůbec musela prosit o pomoc. Vzbudila je uprostřed noci a přiměla je, aby o ni pečovali. Nikdy nechtěla, aby se o ni někdo jakýmkoli způsobem staral. Byl to i důvod, proč vždy dělala vše proto, aby se vyrovnala Asmentelovi a on ji nemusel s ničím jakkoli pomáhat. Styděla se za to, že nyní onu pomoc potřebovala. Chtěla být co nejrychleji pryč, aby na to mohla zapomenout.
"Donesla jsem ti čaj. Myslela jsem si, že už budeš vzhůru. Zůstaň alespoň, než ho vypiješ. Vlastně, pojď za mnou. Slušní lidé pijí u stolu."
"Moc vám děkuji za laskavost, ale nebude to nutné. Vážně bych měla jít."
"Urazíš mě, jestli s námi nevypiješ ten čaj a neposnídáš." Neila se pousmála. Popravdě, chtěla se konečně v klidu najíst. Nikdy právě kvůli tomuto nechápala, jak mohou lidé jako Asmentel nebo Tiaril snést dlouhé cesty. Nikdy ji nic neštvalo tak moc, jako že ona na jídlo potřebovala klid, kterého se ji při této pouti nedostávalo. Ani nechtěla přemýšlet nad tím, jak dlouho vlastně nejedla. Potlačila odpor proti tomu, aby ji někdo strojil snídani a vydala se za ženou.
U stolu již seděl muž, kterého znala z noci, a pět různě starých dětí. Přátelsky se na ně usmála.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ji paní tiše.
"Neila," odvětila.
"Neila posnídá s námi. Jistě má před sebou dlouhou cestu," oznámila své rodině a pokynula dívce, aby se posadila na jednu z prázdných židlí. Předložila před ní talíř s chlebovou plackou namazanou máslem a onen šálek čaje. Neile se začínaly sbíhat sliny, ale rozhodla se počkat. Věděla totiž, že v některých rodinách jedí až všichni společně. A také že ano. Ani zbytek celé rodiny si nevzal ani sousto dříve, než žena také usedla.
Neila se nemohla ubránit pobavenému úsměvu. Byla zvyklá na poněkud jiný způsob stravování, kde sotva hrály roli nějaké zásady slušnosti. Zvláště pak v posledních dnech. Nepamatovala si, kdy si vlastně naposledy k jídlu vůbec sedla.
"Děkujeme bohům za jídlo," zazněla několikanásobná modlitba z úst celé rodiny. Neilu mimoděk napadlo, jestli opravdu v něco věří, nebo je to jen naučená fráze, která pro ně neměla žádnou hodnotu. Od doby, kdy se zamotala do celé té věci okolo Jezdců, byla vůči jakékoli víře skeptická. Hlavní pro ní nyní bylo, že se konečně mohla pustit do jídla. Snažila se nehltat, ale soudě podle překvapených pohledů se jí to moc nedařilo.
"Jsem ráda, že ti chutná," ozvala se žena. Neila na ni omluvně pohlédla. "Myslím to v dobrém. Vím, že musíš být hladová. Jedla jsi vůbec něco od té doby, co jsi zde? Nevypadáš moc zdravě."
Neila se pousmála. Příliš ji nepřekvapilo, že nedostatek základních potřeb a všechna ta trápení jdou vidět navenek. Nebyla na to zvyklá, muselo se to nějak odrazit. "Jsem v pořádku."
"Stejně si myslím, že by ses tudy neměla potulovat sama. Ne v tomhle období. Máš vůbec nějakou zbraň?"
"Přišla jsem o ni. Jak to myslíte, v tomhle období?" Chtěla vědět, co všechno tito lidé tuší.
"Nemůžeš tudy jít beze zbraně," namítl muž a naklonil se k ní blíže. Žena ho praštila přes prsty.
"Zbytečně ji neděs," zasyčela.
"Musí to vědět," odpověděl. "Může je klidně potkat."
"Koho?" nevydržela to Neila.
"Jezdce z temnoty," odvětil muž. Žena ho propálila vražedným pohledem. Jejich děti si zakryly ústa nebo sklonily hlavy. Nejspíš o tom věděly, ale bylo to svaté tajemství. "Moc lidí to neví, ale jsou zde v horách."
"Jak to víte vy?" odvážila se zeptat.
"Počkej. To není úplně běžná otázka. Ty o tom také víš něco víc?"
"Je to složité," pravila tiše.
"Ale každopádně z nich neměj strach. Příležitostně pracuji pro jednu skupinku lovců a dostal jsem od nich zprávu, že jednoho z Jezdců chytili. Pravděpodobně má cenné informace i o těch ostatních."
Neila prudce vstala. "Chytili? Je... naživu? Kde ho chytili?"
"Samozřejmě. Nějaká lovkyně ho odvlekla až do jejich sídla."
"Byl s ním ještě někdo?" Žena chtěla její otázky ukončit. Muž ji však dal znamení, ať vyčká.
"O tom se v dopise nikdo nezmiňoval. Proč se ptáš?"
Nemohl to být někdo jiný než on. Ostatní Jezdci by se tam nemohli tak rychle dostat, když se ona nacházela teprve v této vesnici. Musela ho zachránit. Nebo se alespoň dozvědět, kde je Palmita, aby mohla pomoct ji. Věnovala muži prosebný pohled.
"Já myslím, že vím, o koho jde. A můžu vás ujistit, že je u lovců neprávem. Jestli mne k němu dovedete, dokážu vám to." Nevěděla, jak to udělá, ale mohla to být jejich poslední šance.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama