Silnější než krev - kapitola XV.

10. června 2016 v 7:00 | Karin |  Silnější než krev
Omlouvám se za délku této kapitoly, zkrátit to prostě nešlo, vše mi tam přijde moc důležité, než abych to smazala. Snad vám to nebude moc vadit.
Co se týče děje, dost se nám posunul dále. Ani jsem to neplánovala, možná je to moc rychle, nevím, ale měla jsem takový pocit, že toto je ta správná chvíle. Obvykle pro vás mám otázku, ale tady zrovna není moc tajemství, takže mě napadá jen jedna - čekali jste to? (snad vám dojde co, protože si to nemůžu prozradit už tady.) A jak jste si mysleli, že to bude probíhat?
P.S.: Pro čtenáře, které zajímají zbytečnosti o mé osobě (v případě nezájmu přeskočte, prosím) - Nechápu proč, ale u psaní této povídky si čím dále tím více přijdu trochu zdrogovaná. To zní mnohoznačně, ale já to myslím tak, že když jsem psala první kapitoly, bylo to jako vždy, když píši - bavilo mě to, ale napsala jsem kapitolu, byla šťastná, že je to za mnou a na další jsem se vrhla až za několik dní. Teď pomalu zjišťuji, že mi ta povídka přináší takový...zvláštní, ale krásný pocit, jakési opojení. Už jsem to cítila i u jiných, ale ne přímo u procesu psaní. Doufám, že se to moc neodráží na kvalitě, ale stalo se vám to už někdy také? Připadali jste si, jako byste nějakou povídku nepsali úplně při smyslech a právě ona vám ten pocit způsobovala?



Kapitola XV.
Seděl nepohodlně opřený o sloup a snažil se zadržet slzy vzteku. Vesmír nebyl spravedlivý. Nebo možná ano, možná to byla odplata za všechny ty příšerné věci, které provedl, ale v tuto chvíli mu ten trest přišel příliš velký. On se chtěl změnit, chtěl žít jinak, ale kdyby to neudělal, nikdy by zde neskončil. Ne tak zrazený. Tak naštvaný. Tak smutný. Tak zoufalý.
Stále pozoroval dveře. Čekal na Palmitu. Slíbila mu, že přijde. Nečekal proto, že by se na ni těšil. Čekal, protože si přál, aby to již bylo za ním. Alespoň na okamžik, než přijde znovu. Než ho bude týrat svou přítomností. Nikdy ji neměl věřit. Vůdce měl v jedné věci pravdu. Svět byl příliš špatný a venku nebyl nikdo, komu by se dalo důvěřovat.
Snad až na jedinou osobu. Neilu. Sevřelo se mu srdce. Stýskalo se mu po ní. Stále se to snažil potlačit, ale ten pocit sílil. Přistihl se, že již nepřemýšlí nad tím, jak do dveří vejde Palmita, ale právě ona. Nezáleželo na tom, proč by přišla. Klidně by mu mohla nadávat nebo něco vyčítat. Jemu by stačilo, že by zde byla.
Čas však musel nadejít. Dveře se otevřely a dovnitř vklouzla černovláska s pevně semknutými rty. Protočil oči tak zřetelně, aby si toho nemohla nevšimnout.
"Budeš dneska znovu mlčet?" pousmála se. Nechtěl, aby se k němu chovala přátelsky. Poté ji nemohl z celého srdce nenávidět.
"Možná," odvětil a udržoval si kamennou tvář. Nedá před ní najevo, jak se cítí.
"Neměl bys." Olízla si rty. "Asmenteli, oni chtějí vědět, kde je Tiaril."
Chlad byl pryč. Nahradila ho zuřivost. "Ty jsi jim o něm řekla?!"
"Je to další Jezdec, kterého mohou dostat! Je to pro spravedlnost!"
"Vždyť víš, že šel za ostatními!"
"Nevěřím tomu, že tam opravdu došel," odfrkla si. "Věděl, co by ho čekalo. Musíš pochopit, že jsem vás nesledovala proto, abych dokončila svou práci jenom napůl."
Asmentel se zhluboka nadechl. "Vždyť nevím, kde je. Stejně jako ty."
"Jasně. Jenomže to oni neví."
"Zkoušela jsi jim to vůbec říct?"
"Samozřejmě. Jenomže mi nevěří. Myslí si, že tě mám natolik ráda, abych tě chránila. Protože je jasné pro všechny, že kdyby se sem Tiaril dostal taky, zničilo by tě to."
"Je tak těžké dokázat, že mne ráda nemáš?"
Zavrtěla hlavou. "Když tě ráda mám, tak jo."
Odfrkl si. "Jistě. A proto jsi mne dostala sem."
"Ne já. Tvůj život. Ale nechci se s tebou hádat." Odmlčela se. "Budou tě mučit, aby to z tebe dostali."
Suše se zasmál, přestože měl spíše chuť křičet. "A ty se na to budeš s úsměvem dívat, viď?"
"No tak," zamračila se. "Uvědomuješ si, že to mohlo dopadnout přesně opačně? Mohli jsme se dostat k Jezdcům a teď bych seděla na podlaze před tebou svázaná já. A bylo by to horší, protože lovci nejsou nelidští. Dělají jenom to, co je potřeba."
"Samozřejmě. Jako třeba vymývání mozků. Neříkáš nic jiného než já, když jsem ještě věřil Jezdcům. A nemysli si, že by mi ten útěk prošel tak snadno. Nikdo neví, co vůdce dělá s takovými, protože to nikdy nikdo nezkusil."
"Přestaň mě laskavě urážet," pravila tiše. "Nevydržím se na to dívat ani vteřinu, věř mi. Chtěla jsem tě na to jenom připravit. Neumíš si představit, jak moc jsem je musela prosit, aby mi to dovolili."
"Nemusela ses obtěžovat."
"Uzamknul ses do sebe," povzdechla si. "Chápu. Je to jedno. Stejně ses choval, i když jsme se potkali." Odmlčela se. "Asmenteli, já vím, co na tebe chystají. Není to nic, co bys už zažil. Nesmím ti říct, o co jde, ale neskončí s tím, dokud z tebe nedostanou nějakou informaci. Kterou nemáš." Polkla. "Chtějí tě nechat zemřít na žízeň. Můžu tě zachránit tak, že ti nějakou vodu dám, ale jen výměnou za jakoukoli informaci. Jejich představa je, že mi třeba řekneš, že Tiaril se nachází nejspíš tím a tím směrem a dostaneš trochu vody...až od tebe získám všechno, co chtějí."
"To jim ale nic neřeknu, když budu vyprahlý."
"V tom případě máš smůlu. Chtějí, abys mluvil, dokud toho budeš schopný. Už víš, proč jsem předtím trvala na tom, aby ses napil?"
"Ty jsi to věděla už předtím?"
"Tušila. To je všechno, na co se zeptáš? Asmenteli, víš, co to znamená?"
Zavřel na okamžik oči. "Alespoň to bude rychlé. Mám žízeň již nyní. A pak že nejsou nelidští."
"Je to spravedlivé. Ty jsi taky udělal pár krutých věcí, nemyslíš?" Nadechla se, že řekne něco dalšího, ale v tom okamžiku se otevřely dveře. Palmita v příchozím poznala jednoho z lovců.
"Ví to?" zeptal se a pokývl směrem k Asmentelovi. Dívka přitakala. "Potřebujeme tě. Nutně." Dívka ho beze slova následovala. Asmentel však zvedl hlavu a zašeptal jediné slovo.
"Palmi?" Otočila se a přistoupila k němu. To láskyplné oslovení ji překvapilo. "Děkuji." Bolelo ji ho vidět takto. Zlomilo ho to. Jinak by ji nebyl vděčný. Sklonil hlavu, takže nemohl vidět její úsměv. Který ovšem stejně nic neznamenal. Vyšla ven.
Asmentel pevně stiskl víčka, aby zabránil zrádným slzám. Neplakal by pro Palmitu Nedokázal ji již nenávidět. Nedokázal cítit vůbec nic. Nebylo to kvůli tomu, že zemře. Že to přijde, to věděl i předtím. Nebyl zvyklý na emoce a náhle jich bylo tolik. Aniž by chtěl, znovu se jim začal bránit.
Když se znovu začaly otevírat dveře, bylo mu to jedno. Doufal, že to je nějaký agresivní lovec, kterého vyprovokuje a on ho zabije rovnou. Místo toho však vstoupil anděl.
Vždy miloval ty ladné křivky. Ale dnes mu připadaly krásnější než kdy jindy. Na myšlenku anděla ho však nepřivedly. Za to mohly ty zlatavé vlasy, odrážející se ve svitu slunečních paprsků, které pronikly až k němu. Tvořily svatozář. Oděna byla do světlého šatstva, které celý ten dojem potvrzovalo. Byla ještě krásnější, než když o ní sníval. Nevstoupil nikdo další, jen ona.
"Jsi iluze?" zeptal se. Usmála se na něj.
"To je pro tebe typické. S někým se setkáš po takové době, za takových okolností, a první tvá otázka je, jestli je vůbec skutečný." Přisedla si k němu a objala ho. Zraňovalo ho, že ji to nemůže oplatit, ale připadalo mu, jako by na okamžik hojila všechny jeho vnější i vnitřní rány. Odtáhla se, ale jen proto, aby ho mohla pohladit po tváři. "Není čas cokoli vysvětlovat. Nemáme čas, dali mi jen pár minut. Není čas ani řešit, co k sobě cítíme. Musíme tě odsud dostat."
"Neilo..." zašeptal a vychutnával si zvuk toho jména. Litoval, že není delší. "To nejde. Tentokrát ne. Promiň."
"Nic není nemožné," odpověděla tónem, který nepřipouštěl námitky. "Je mi jedno, kolik to bude stát, rozumíš? Budu s tebou. Chtějí po tobě něco?"
Ušklíbl se. "Chtějí vědět, kde je Tiaril. Jenomže to by mne také zajímalo."
"Já to vím," hlesla.
"Kde?"
"Asmenteli, posloucháš mě? Já to vím! Můžu jim to říct!"
"Aby ho dostali?"
Ušklíbla se. "Nedostanou."
"Neilo...kde je?"
Sledoval, jak se ji chvějí rty. "U Jezdců."
"Cože? Ten..."
"Ne. Nemůže za to. Ne tak úplně. Ale to je jedno. Prostě jim to řeknu a bude to v pořádku."
"Nemůžeš jim to říct. Přestaneš tím pro ně být nevinná. Kromě toho, mne tím nezachráníš. Jen oddálíš mou smrt."
"Prosím?"
"Chtějí mě mučit žízní, ať jim řeknu, kde Tiaril je. Když to budou vědět, nechají mě žit, ale jen proto, aby mě mohli později zabít. Naživu jsem jen kvůli Palmitě. Ale tím se ti asi pochlubila."
"Neřekla mi vůbec nic. Jen to, že jsi tady."
"Aha. Tím pádem ti ani neřekla, že to ona mne sem dostala," zavrčel.
Usmála se. "To je dobrý stav, jestli dokážeš shazovat vinu na ostatní, nejen na sebe. Bála jsem se, že se budeš za to všechno nenávidět."
"Nenávidím. Nemyslel jsem to tak. Ona mě sem opravdu dostala. Plánovala to celou dobu." Neila naprázdno otevřela ústa, ale došla ji slova. Asmentel se však usmál. "Vím, že nedostanu poslední přání. Ale kdybych ho mohl mít, již bych se nerozmýšlel. Předtím jsem se ptal sám sebe, jestli bych raději viděl naposledy tebe nebo Tiarila. A ty jsi přišla."
"To nebudu poslouchat," hlesla, ale tušila, že má pravdu. Možná nějaká cesta ven existovala, ale ona ji neviděla. Znovu ho objala. Všechny jeho zadržené slzy se náhle vydraly na povrch. Ona to věděla, ale také si byla vědoma toho, že jakmile mu to řekne, on přestane. Nechtěla, aby přestal. Musel to ze sebe dostat. Slyšela, jak zhluboka dýchá, aby se uklidnil. Objala ho ještě pevněji.
"Neilo," oslovil ji. Hlas se mu třásl. To u něj slyšela poprvé. Znepokojovalo ji to a zároveň těšilo. Věděla, že se nezamilovala do chladného robota, ale někdy ji to tak připadalo. "Měl jsem tě poslechnout. Neutěšuj mě, prosím, chci to jen říct. Měl jsem tě poslechnout, když jsi mi poprvé říkala, jak mizerný život žiji. A už vůbec jsem tě do toho neměl zatahovat. Nechci říct jen to, jak mě to mrzí. Věř mi, že nedopustím, aby se to stalo znovu. Prosím, odejdi. Neměli bychom se vůbec objímat, protože...protože bychom se neměli již nikdy vidět. Miluji tě a nechci, aby se tě vůbec dotkli."
"O něco takového mě nemůžeš žádat." V tom okamžiku se otevřely dveře. Vešlo několik lovců. Jeden z nich je od sebe oddělil.
"Říkala jsi, že ty z něj dostaneš naše odpovědi. Takže..." V tom okamžiku přesměroval pohled na Asmentela. Hleděli na něj všichni přítomní. Zahanbeně sklonil hlavu. Lovec uznale pokývl. Neila pochopila. Musel si myslet, že ho rozplakala nějakým psychickým nátlakem. Že ho donutila něco říct.
"Asmenteli, promiň, ale musím to říct," pronesla. Zoufale zavrtěl hlavou. "On nic neví. Nemusíte mi to věřit úplně, ale stačí, když uvěříte, že já znám odpovědi na vaše otázky." Překvapeně na sebe pohlédli. "Jestli chcete znát můj názor, pak jste naprosto tupá tlupa zvířat, protože někdo, kdo si má právo říkat člověk, by nikdy nikoho nemučil jen proto, že se ten někdo odpojil od vašich nepřátel, právě proto, že to jsou nyní i jeho nepřátelé." Asmentel se proti své vůli pousmál. Jen ona dokázala někomu nadávat to hlupáků, když šlo o všechno. Zdálo se však, že její slova přiměla lovce k zamyšlení. "Ti, které hledáte, by nikdy neplakali, protože se setkali po dlouhé době s milovanou osobou a neusmívali by se, protože se ji právě povedlo urazit ty, s kterými se snaží vyjednávat."
"Ty jsi jeho družka?" otázala se jedna z přítomných žen.
Neila neodpověděla. "A kromě toho," řekla místo toho. "Ten druhý, kterého tak moc chcete dostat, je na tom úplně stejně. Jen mu nevyšel útěk, to je vše." Asmentel pozvedl obočí. Neila se na něj usmála, na znamení, že Tiaril to opravdu udělal.
"Ty ale nejsi Jezdkyně. Poznám to," zkusila to žena jinak.
"Nejsem," odvětila Neila prostě, protože nevěděla, kam tím míří.
"Tak jak můžete být vy dva spolu?"
"Celou dobu vám tady tvrdím, že jste dostali někoho, kdo se snaží změnit."
Žena přistoupila k Asmentelovi. "Myslíš si, že to můžeš dokázat? Doopravdy se změnit?"
Rozhodl se odpovědět popravdě. "Já nevím. Sám jsem hrozně zmatený a nevím, co si mám myslet. Nepatřím nikam - ani mezi Jezdce, ani mezi obyčejné lidi. Ale kdybych k tomu dostal šanci, chtěl bych to zkusit."
Žena pohlédla na své přátelé. "Mohl bys patřit k nám." Asmentela překvapil ten rychlý obrat, ale měl tu nabídku čekat. Bylo logické, že by jim měl pomoct. Znal o Jezdcích všechno. Věděl, že ještě před několika dny by to udělal. Ale nyní zavrtěl hlavou.
"Neděláte nic, čím bych si neprošel. Zabíjíte, ubližujete, a je jedno komu. Já se do toho koloběhu iluzí o tom, že to přece dělám pro dobro, nevrátím. Můžete mě mučit, ale já to neudělám."
Žena pokrčila rameny. "Rozhodl ses sám. Ještě rozhodneme, co se bude dít." S těmito slovy odešla. Stejně jako ostatní. Jen Neila zůstala.
"Mohla bys jít za nimi. Jistě by ti za to, co jsi předvedla, dali nějakou odměnu nebo nabídku, protože to bylo neuvěřitelné. A nejlepší je, že jsi toho zase tolik neřekla. Vlastně ani nevím, čím přesně jsi je přesvědčila. A nebo bys mohla jít za Palmitou, protože ona si ode mě vysvětlit, že to, co udělala, není správné, nenechá."
"Možná," usmála se. "Ale já chci být s tebou. Alespoň na chvíli." Posadila se naproti něj a usmála se. "Než jsem sem přišla, neměla jsem absolutní tušení o tom, co ti řeknu. A víš co? Je dobře, že jsme se potkali až nyní, protože já jsem teprve před několika dny, možná jen hodinami, přišla na to, že tě miluji."
Sklopil oči. "Já...chtěl jsem se ti omluvit. Já vím, že to nestačí, ale nenapadá mě nic lepšího."
"Ne, Asmenteli. Něco mi došlo. Zažila jsem něco, díky čemu ti rozumím. Já vím, že to není to samé, ale chtěla bych ti něco říct." Pokývl. Pustila se do vyprávění celého příběhu, jak se vlastně dostala do hor. Když se dostala k pádu obou letounů, na okamžik ji selhal hlas. Cukl pažemi. Možná ji chtěl obejmout a až pozdě si uvědomil, že nemůže. Z jeho tváře nedokázala nic vyčíst, ale přesto, nebo právě proto pokračovala. "Nebylo to o nic jiné, než co jsi dělal ty. Zabila jsem několik lidí, abych udělala něco, o čem jsem si myslela, že je správné."
"Ty nevidíš ten podstatný rozdíl? Ty jsi jednala v afektu, neměla jsi čas na rozmyšlení. Já jsem to udělal, přestože jsem se několikrát předtím rozhodl, že k tomu nedojde. Neilo, já si tvou lásku po tom všem nezasloužím." Viděla na něm, že to muselo být těžké říct, a věděla, že to myslí vážně, ale nemohla s ním souhlasit.
"Miluješ mne?" zeptala se proto.
"Samozřejmě," odpověděl bez zaváhání. "Ale proč se na to ptáš?"
"Já tebe také." Pozvedl obočí. "Žádné jiné překážky neexistují. Není to o odpuštění, je to celé o lásce. Nějak se odsud dostaneme a vše může být...ne dokonalé, to nikdy nebude, ale my dva můžeme být šťastní. A ne, nechci řešit, jak se odsud dostaneme. Prostě to dokážeme. Nějak. Chci jen na malou chvíli být prostě s tebou, bez jakýchkoli náročných pocitů." Odmlčela se. "Asmenteli, zkusili jsme to vlastně někdy? Jednoduše... být?" Tasila nůž, který dostala ve vesnici. Asmentel na ni nechápavě hleděl.
"Jestli to má být pomsta, nějak nechápu to, co jsi říkala o nás dvou."
Usmála se. "Nevím, jestli bych vůbec dokázala do někoho vrazit nůž." Čepel se dotkla provazů obepínajících Asmentelovo zápěstí.
"Počkej," zastavil ji. "Jestli to uděláš, stejně se nám nepodaří utéct. Je jich příliš a nepochybuji o tom, že drží hlídky. Docílíš akorát toho, že ti přestanou věřit."
"Musí tě to bolet. Přivázali tě moc pevně," namítla. Pousmál se.
"Něco málo vydržím." Sotva to však dořekl, ona přeřízla provazy. Propálil ji vražedným pohledem.
"No tak, jestli tady budeš jen tak sedět, nechají tě opravdu zemřít. Řekneme jim prostě úplně vše. Řekneme, co víme o poloze Jezdců, aby dostali ty správné."
"Neříkala jsi, že nechceš nic řešit?"
"Já ne, ale ty to zcela očividně nevydržíš."
"Já jsem jen namítl, že odvazovat mě není dobrý nápad."
"Protože máš strach. Znovu. Ty se snad nikdy nezačneš řídit jinými pocity než je strach. A právě proto se musíš dostat odsud. Stejně mu neunikneš, ale když budeš sedět zde, bude růst. Asmenteli. No tak, konečně máš šanci opravdu změnit svět! Protože i kdyby to oni měli dokázat, je a bude spousta takových dalších. Další se o to pokusí a pochybuji, že jen jedna skupinka lidí je předurčena k tomu, aby to opravdu dokázala."
"Já vím. Ale co Tiaril? Nechat zemřít jeho je stejně nemožné jako zabít tebe."
"A přesto jsi to udělal." Odmlčela se. "Já vím, jak moc ho máš rád a jak ti připadá nespravedlivé, že to musí být zrovna on. Ale já jsem tu stejnou chybu udělala. Zachránila jsem jeho, aby zemřeli jiní. A nenechám to dojít znovu až tam."
Převrátil oči. "Já tě za to nesnáším." Navzdory svým slovům však vstal. Promnul si zkrvavená zápěstí, ale jen si tím způsobil ještě větší bolest. Okamžitě však na ni zapomněl, když spatřil, jak se Neila usmívá.
"Připadá ti něco legračního?"
"Ne. Lidé se většinou usmívají, když jsou šťastní, víš?"
"Ty jsi šťastná?"
"Samozřejmě. Ještě jeden krok a bude vše v pořádku. Vždy ses bál svobody, ale já tě v ní naučím žít."
"Jsi sebevrah," hlesl. "Kdyby se kdokoli pokusil o šílenosti, které tobě vycházejí, byl by mrtvý v první minutě."
Pobaveně se zasmála. Takové rozhovory u nich byly na denním pořádku, ale zrovna v tuto chvíli to znamenalo tak mnoho. Myslela si, že již jeho hlas nikdy neuslyší, zvláště ne promlouvat tímto odlehčeným tónem. Vyšla ven. On ji následoval. Okamžitě se jim postavili do cesty lovci. Bylo jich příliš mnoho, než aby je porazili, kdyby chtěli.
Asmentel zvedl ruce, aby ukázal, že se vzdává. Neila ho po pár okamžicích napodobila. "Nechceme utéct," prohlásila.
"Jo, jasně, "ušklíbla se jedna z žen. "Teď jděte dovnitř, než vás tam dostaneme sami. Vlastně, ty ne." Ukázala na Neilu. "Poprosila jsi nás o několik chvil. Já jsem věděla, že jsme ti je neměli dávat."
"Dohodli jsme se. Oba víme, kde jsou Jezdci. A povíme vám to."
Plavovláska pohlédla na Asmentela. "Tak jsi přece jen lhal."
"Nelhal. Opravdu jsem nevěděl, kde je ten, koho jste hledali. Na Jezdce celkově jste se neptali."
"Kde jsou?" zeptala se.
"Když vám to řekneme, pustíte nás?" Lovci na sebe pohlédli.
"Pojďte za námi," pobídl je nakonec jeden z nich. Oba poslechli. Začal se k nim přidávat celý dav. Nepochybně si Asmentela a Neily všimli a nechtěli o nic přijít. Pokud ne, ostatní je přivolali. Nakonec se shromáždili úplně všichni. Asmentel zabloudil očima k Palmitě.
"Co se stalo?" zeptala se ho bezhlasně. Naznačil ji, ať počká.
"Ti dva tvrdí, že nám řeknou, kde jsou Jezdci," prohlásila žena, se kterou mluvili nejprve.
"No?" pobídl je někdo.
"Chceme, abyste nás za to pustili." V davu to zašumělo. Asmentel čekal, že se budou radit déle, ale dolehl k němu jeden argument muže stojícího blízko něj, který nejspíš o všem rozhodl.
"I kdyby to nebylo tak, jak říkají, nemůžou lhát. Neví nic o tom, kde už jsme hledali a jak jsme postupovali. I kdyby se nechtěl změnit, dostat všechny Jezdce je lákavější než mít jen jednoho."
"Co když ví víc, než si myslíme?" zazněl poslední odpor.
"Ty sis nikdy nedovolil riskovat."
"Já souhlasím," ozvalo se. "Můžeme získat víc, než v co jsme kdy doufali. Jeden Jezdec, u kterého si ani nejsme jistí, jestli jím je, je nám k ničemu." Přimělo to celý dav přistoupit na Neiliinu nabídku.
"Dobře," pravila plavovlasá žena směrem k Asmentelovi a Neile. "Pustíme vás. Kde jsou?"
"Na cestě ke Smaragdovému jezeru," odvětil Asmentel, než si to mohl rozmyslet. Žena se pousmála.
"Jděte." Neila se vítězoslavně ušklíbla. Asmentel protočil oči. Nechápal to. Kdyby doopravdy existovalo něco jako elixír štěstí, dal by ruku do ohně za to, že ona vypila hned několik lahviček. Ovinul svou paži kolem jejího pasu. Konečně. Již se neotáčel. Nechtěl tento tábor již nikdy vidět. Na tváři se mu začal rýsovat úsměv. Někdo však zavolal jeho jméno. Poznával ten hlas. Neochotně se otočil, stejně jako Neila.
"Palmito," vydechl. "Sbohem."
"To taky," pravila se stydlivým úsměvem. "Chtěla jsem vám říct, že vím, že mě oba musíte nenávidět..."
"Nech toho," přerušil ji.
"A přišla jsem na to, jak to alespoň trochu napravit. Zachráním Tiarila. Dokážu je přemluvit, aby ho nechali naživu."
"Tak jako mě?" ušklíbl se Asmentel.
"Ne. Když bodu vědět, že je stejný jako ty, nechají ho jít. Akorát od vás něco potřebuji."
Neila naklonila hlavu na bok. "Co?"
Ztišila hlas. "Řekněte mi pravdu. Je vážně u Jezdců?"
Neila pomalu přikývla. "Bohužel. Palmito, věř mi, byla jsem u toho."
Přikývla. "Věřím. Jenom bych s touhle misí nechtěla mít nic společného, kdyby tam nebyl on."
"Cože?" podivil se Asmentel.
"Končím s tím pomáháním lovcům. Měl jsi pravdu. Zachráním Tiarila a pokusím se udělat to stejné jako ty. Žít si svůj život. Lovci jsou v podstatě stejní jako Jezdci z temnoty, výhodu vidím jen v tom, že když chceš odejít, pustí tě." Chvíli na ni jen překvapeně hleděl. Nakonec se usmál.
"Hodně štěstí."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama