Silnější než krev - kapitola XXV.

30. září 2016 v 16:15 | Karin |  Silnější než krev
Tak, je zde další kapitola, když jsem vám ji slíbila. Právě jsem udělala něco, co jste asi nečekali, že bych vážně provedla, ale snad jsem to sepsala důvěryhodně.
Jak si zcela jistě všimnete, přibyly nám nové postavy. Nejsou ani zdaleka hlavní, ale svou menší roli v příběhu ještě mít budou. Co na ně zatím říkáte? Jinak, Suezie není pojmenována po Suezském průplavu, až pozdě mi došlo, že to tak zní. Původně to měla být Suzie, ale překlepla jsem se, a toto mi znělo lépe. Zato jméno Jamiel se mně osobně neskutečně líbí.



Kapitola XXV.
Hnědovlasý muž rychle házel věci do svého cestovního vaku. Něco mu říkalo, že by to neměl dělat, že na to nemá, ale ignoroval to. Již se rozhodl. Ohlédl se za sebe. Nikdo nepřicházel. Kdyby ho kdokoli viděl, byl by to konec.
Jako by to přivolal, náhle uslyšel kroky. Pokusil se schovat všechny ty věci svým tělem, ale věděl, že se mu to úplně nepodařilo. Možná kdyby na to měl více času. Ale věděl, kdo přišel. Byla pověstná svou nenápadností. Rychle vymýšlel nějakou výmluvu. Nic ho však nenapadalo. Vedle něj se zjevila žena, se kterou se domluvil, že se zde setkají. Přes celý plán na útěk na ni zapomněl.
"Suezie," zašeptal a usmál se na ni. "Měla bys odejít."
"Proč? Co to sakra je?" Přešla k němu a zvedla jednu halenu.
"To je oblečení."
"Nedělej ze mě blbce. Ty jdeš na nějakou misi? Nevím o tom."
"Ty jsi naštvaná?"
Posadila se k němu a upřela na něj jasně modrý pohled. "Ty chceš odejít?"
"Sue, jestli to udělala i Annie, musela pro to mít sakra dobrý důvod. Jedna věc je, že v tom muselo být i něco, o čem nevíme. A já to nechci zjistit tak, že do toho budu zatažen. A i kdyby tam nic dalšího nebylo, já už nevěřím, že chceme změnit svět k lepšímu. Kdyby v tom bylo jenom to, už bychom to dávno dokázali."
"Nemyslela jsem si, že to budeš i ty," povzdechla si.
"Já musím," zašeptal. "Vždyť bys mohla odejít se mnou."
"Ty o tom nevíš?" Zamračil se. To, co říkala, přestávalo dávat smysl.
"Prosím?"
"Nejsi jediný, kdo chce odejít. Všem se vám to nepovede."
"Vám? Ty zůstaneš?"
"Ani nevíš, jak ráda bych odešla. Ale i tak je nás moc. Vůdce si zajistí pořádek."
"Když to nedokázal ani u těch tří?" Pozvedl obočí. "Navíc, uvědom si, že i kdyby to věděl, zbylo mu málo lidí, kteří by ho podpořili, jestli je to tak, jak tvrdíš. Jsme mnohem silnější."
"Ty právě navrhuješ hromadnou vzpouru?"
"A proč ne?"
Zavrtěla hlavou. "Do toho nejdu. Utéct je jedna věc, ale nechat rozpadnout celou tu organizaci? Narodili jsme se tu a vyrůstali. Je to moc velký krok."
"Někdy musíš udělat velké kroky. Suzie, prosím. Jestli nebudeš se mnou, budeš proti mně."
Zamračila se. Vědomě zneužil toho, že ho měla ráda. Nemýlil se, ale ona to bude muset obětovat. "Dobře," oznámila mu, jako by souhlasila s tím, co bude na oběd. "V tom případě jdu vůdci říct, k čemu se chystáte, protože tahle organizace se nikdy nerozpadne. Možná na to jdeme špatně, ale kdo jiný se o nápravu vůbec pokusí? Všichni o tom budou jenom mluvit. A já nezabiju poslední šanci." Postavila se.
Rozuměl jí. Ale stejně na ni byl naštvaný. Také se zvedl a rázně k ní přešel. Vrazil ji silný políček. Čekal, že mu to vrátí. Ale ona na něj jen zlostně hleděla.
"To bylo za co?"
"Aby ses probrala," zasyčel. Ona pozvedla obočí. "Promiň. Chtěl jsem jenom zkusit, jestli tě vůbec dokážu praštit."
"Idiote," zavrčela. Odběhla pryč. Chvíli tam zůstal stát. Nikdy na něj nepoužívala nadávky. Ale on ji koneckonců nikdy neudeřil. Poté však byl čas jednat. Také někam zamířil. Raději si s sebou vzal i svůj vak. Nebyl úplně dobalený, ale nesešlo na tom. Možná se ke svým věcem již nevrátí. Nevěděl, koho má vůbec hledat, a co má říct, ale musel to nějakým způsobem zkusit. Potkal prvního Jezdce. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale pohled na něj mu vzal dech.
Na sobě měl oblečení, které nosili, když se snažili působit nevinně. Vak houpající se na jeho rameni podtrhoval dojem prostého cestovatele. Tomu však naopak odporoval nůž v jeho dlani. Nepochybně byl dobře naostřený.
"Jami!" pravil radostně. "Jsem rád, že jsi na naší straně. Ostatní už jdou." Jamiel jen zmateně přikývl. Jezdec mu začal vykládat něco o krásách svobody, ale on nebyl schopen ho pořádně vnímat. V hlavě měl jen dvě věci. Zradu, které se dopustil, a Suezii.
"Co vlastně přesně chceme udělat?" zeptal se muže po svém boku.
"Co by? Dostat se ven, třeba i násilím. Jsi v pohodě? Ptáš se, jako bys o tom slyšel poprvé."
"Jo, jasně. Promiň. Myslel jsem to tak, jestli existuje nějaký přesnější plán."
"Tohle nepotřebuje plán." Jamiel zavřel oči. Možná se nerozhodl správně. Možná nedokážou žít normálně. Přece jen, stále byli jen bandou vrahů. Kolem nich se začínali shromažďovat další lidé. Po chvíli přišel i vůdce. Na jeho straně bylo viditelně méně lidí.
"No tak," oslovil všechny přítomné. "Chceme něco dokázat, ne snad? Když to někteří z nás vzdali, znamená to, že to vzdáme všichni?" Zavrtěl hlavou. "Rozumím vám. Už dlouho jsme nic nedokázali a máte pocit, že je vše na nic a že za to nestojí bojovat. Ale již brzy se to změní. Jen nechte toho směšného napodobování těch tří. Byli prostě jiní a už nikdy nemohou být šťastní. Ale my ano."
"Byli jiní? A co Annie?" ozval se Jamiel. Celý život patřil k těm tichým, kteří nikdy nic nenamítali. Ale tentokrát ano. Alespoň si myslel, že tentokrát přišel jeho čas, než na něj všichni upřeli své pohledy a on znejistěl. Nemohl však couvnout. "Chci říct," pokračoval a byl rád, že se mu daří nekoktat. "Vždyť byla vaše nejvěrnější." Čekal nějakou dlouhou a důmyslnou odpověď. Ale vůdce mlčel. Mlčel příliš dlouho. "Ví něco, co my ne?"
"Chci si s tebou promluvit o samotě," pravil nakonec. Jamiel po krátkém zaváhání přikývl. Očima zabloudil k Suezii. Rukou si přejela po krku. Nejspíš mu naznačovala, že je mrtvý muž, i když nechápal proč. Následoval vůdce tam, kde je nikdo nemohl slyšet. Jamiel sklopil pohled. Nesnesl vidět vůdcovu zlobu.
"Proč jsi to udělal? Nedochází ti, že oni neumí žít tam venku?"
"Já jsem to neudělal," bránil se. "Byl jsem asi ten poslední, kdo se o tom vůbec dozvěděl." Vysvětlil mu celou tu situaci, že se rozhodl pro individuální útěk a až od své kamarádky se dozvěděl, že není jediný.
"Ty je nevedeš?" zeptal se zklamaně. Jamiel překvapeně zavrtěl hlavou. "A kdo tedy?"
"Já nevím." Vůdce k němu přistoupil blíže.
"Kdo?"
"Já to fakt nevím. Byl jsem poslední, kdo se o tom dozvěděl, opakuji."
"Nelži mi. Poznám to, Jami." Oslovený na něj zmateně pohlédl. Netušil, jestli ho zkouší, nebo si vážně myslí, že neříká pravdu.
"Jestli chcete znát můj názor, tak se vedou sami."
Vůdce chabě přikývl. "To nedopadne dobře. Jami, příteli, musíme to zastavit. Jestli mi pomůžeš..." Odmlčel se. "Nechám tě odejít, dobře?"
Jezdec zaváhal. Byla to lákavá nabídka. Ale nemohl to těm lidem udělat. Nemohl je nechat v něčem, co byla zcela určitě iluze. Kdyby nebyla, vůdce by se neměl čeho bát a řekl by mu pravdu. "Já nemůžu."
"Nechám tě odejít i se Suezii, dobře? Chci po tobě jen jedno jediné - přesvědč je, že jim dám mnoho, když budou pokračovat k výpravě k jezeru. Že jim dám cokoli, co si budou přát. Uvěří ti, když řekneš, že jsem ti dovolil být se Sue, jak jen chceš. Což také můžeš, když odejdete." Jamiel málem souhlasil. Ale poté si uvědomil, že to iluzi neodstraní. Jen ji to prohloubí. Byla by to jen hra na štěstí a na život.
"Já nechci odměnu. Nechci ani svou svobodu. Chci svobodu všech. Je hloupost, že by to dopadlo špatně. Tiaril, Asmentel a Annie taky odešli a zatím o žádné katastrofě, kterou způsobili, nevíme."
"Vždyť jsem říkal, že ti tři byli jiní."
"A v čem? U Asmentela a Tiarila bych to ještě bral, ale Annie byla přímo ukázková Jezdkyně. Nějaký důvod, proč to tady opustila, mít musela. Něco, o čem my nemáme tušení. Ale i tak žádnou katastrofu nezpůsobila."
"Nejprve k té katastrofě - to je proto, že je jen jediná. Navíc, Tiaril a Asmentel ji nenechají. A k tomu druhému - správně."
"Správně?" podivil se.
"Řeknu ti to. Protože hádám, že tě zde stejně neudržím." Odmlčel se. "Kousek odsud je zeď, přes kterou se nedá projít. Nechápu, jak se to povedlo Tiarilovi a Annii, ale bojem určitě ne. Je tam spousta vojáků. Tolik, že by vyhráli, i kdyby neměli další výhody, jako strategické rozestavění, lepší zbraně a tak dále." Jamiel se zamyslel. Náhle mu to došlo.
"Vy nás vodíte za nos?"
"Ne tak úplně. I když fakticky nadvládu nad horami nezískáme, všichni si to budou myslet. Ale bylo nutné, abyste tomu uvěřili i vy. Každopádně, Annie to zjistila. Proto odešla." Pohlédl na něj. "Jami, nesmíš to říct ostatním. Opravdu nesmí odejít. Nesmí zůstat bez nikoho, kdo je povede."
"Někoho z nás určíme," odvětil.
"Ne. Neznáte hranice, kam až můžete zajít. Ani jeden z vás. Nezachráníte svět. Zničíte ho. To, co jsem ti navrhl, je jediná možnost."
"A my dva se Sue ho jako nezničíme?"
"Vy dva, pokud budete sami, se alespoň pokusíte žít normálně. Ale většina Jezdců ne."
Zavrtěl hlavou. "Ne. To nejde." Otočil se k němu zády. Vtom zaslechl výkřik. Patřil vůdci. Obrátil se zpět. Spatřil prázdnotu v jeho očích. Sesunul se k zemi. Až nyní si všiml nože v jeho dlani. Za ním stála jemu dobře známá plavovláska.
"Co...?"
"Je mrtvý, Jami." Zavrtěl hlavou. Nedokázal tomu uvěřit. "Naznačovala jsem ti to. Jestli s ním nebudeš souhlasit, zabije tě. Ale ty jsi mě asi nepochopil. Slyšela jsem tu nabídku, byla jsem jenom kousek odsud. Proč jsi to vlastně nepřijal? Všechno by se tím vyřešilo."
"Nevyřešilo. Oni by v tom žili dál. A stejně by to možná nefungovalo." Pohled mu sklouzl k mrtvole. "Je to sen, že jo?"
Smutně zavrtěla hlavou. "Bohužel není."
"Jestli s ním tak hrozně souhlasíš, měla jsi mě nechat zemřít. Teď je všechno v háji. Utéct je jedna věc. Ale zabít vůdce, to nám ostatní neprominou." Nedokázala poznat, jestli je více naštvaný nebo smutný. Ona sama se spíše cítila jako špinavý odpad. Tato vražda rozhodně nebyla to, co měla udělat, a nebyla ani jako ty ostatní, který za svůj život učinila. Oba se však snažili své pocity skrýt.
"Takže ty jako tvrdíš, že jsem tě měla nechat zemřít? To víš, že jo. A naopak, myslím si, že z jeho smrti budou nadšení. Vždyť to znamená svobodu!"
"Ne, to teda neznamená. Jenom větší problém. Je tady jedna věc, kvůli které nikdy nebudeme doopravdy volní. Zeď. Doopravdy jsme hory neměli ovládnout. Jen předstírat, že tomu tak je. Teď se přes ní nemůžeme dostat. Stejně jsme tu uvěznění. A navíc, mohla jsi ho praštit jenom rukojetí."
"Ale Tiaril a Annie..." reagovala jen na jednu část jeho proslovu.
"Určitě ne bojem. Prý tam je moc vojáků. A umíš si tyhle lidi představit, jak na to jdou diplomaticky? Někteří by to zvládli, ale jiní se fakt hodí jenom svými pěstmi a noži."
"Tak snad jde nějak obejít, ne?"
"Nevím," odpověděl podrážděně. "Ale i kdyby, potrvá to dlouho. A oni chtějí svobodu okamžitě." Suezie zmlkla. Na to se nedalo nic namítnout. "Ale stejně díky za tu záchranu života."
"Ne, neděkuj mi, když mi nejsi vděčný. Jami, musí to jít. Nějak. Něco vymyslíme."
"Vůdce měl výhodu."
"Jak to myslíš?"
"Měl čas. Mohl něco vymyslet, než dojdeme ke Smaragdovému jezeru. Ale my takovou možnost nemáme. Máme asi tak dvě minuty, než sem někdo přijde. Tak, napadá tě něco?"
"Že jsme v háji," odvětila. Ušklíbl se.
"To jsme na tom s nápady stejně." Žena chtěla něco odpovědět. Ale v tom okamžiku uslyšeli kroky. Nebyl čas tělo někam skrýt. Někdo si toho všiml.
"Co se mu stalo? Omdlel?" zazněly vzduchem otázky. Jezdci svého vůdce obklopili a marně se ho snažili vzkřísit.
"Je mrtvý," zašeptala Suezie. "Čistě proťatá mícha. Nikdo nemá šanci to přežít."
"S vůdcem jsme se pohádali a ona mi zachránila život," dodal Jamiel vysvětlení. Očekával, že v té vteřině budou mrtví i oni dva. Ale Jezdci se jich jen začali vyptávat.
"Co budeme dělat dál?" Jamiel a Suezie na sebe pohlédli. Byl čas jim povědět o té zdi. Ona se toho ujala.
"Musíme být trpěliví, a jestli nejde překonat přímo, pokusit se ji obejít. Jednou budeme volní, ale chce to čas," zazněla její poslední slova.
"Budete nás vést?" Oba přátelé na sebe zděšeně pohlédli.
"Proč zrovna my? Jsme ti poslední, kteří se na něco takového hodí," namítla plavovláska.
"Musíte to být vy! Zabili jste vůdce, jste vůdci. Tak to v některých oblastech chodí a vždycky se to osvědčilo líp než nějaké hlasování."
Suezie chtěla něco namítnout. Jamiel však zavrtěl hlavou. "Nechte nás si spolu promluvit," řekla proto nakonec. Jezdci souhlasně přikyvovali.
"To nejde," zašeptala Suezie, když měli dostatek soukromí. "Dobře víš, že my dva to nedokážeme. Je zázrak, že se umíme postarat o sebe!"
"Já vím. Ale co chceš dělat? Už v nás vidí nové vzory. Sue, jestli to vyjde, nemuselo by to dopadnout špatně. Nebo bychom mohli ten problém alespoň oddálit."
"Já jim nebudu říkat, co mají dělat." Založila si ruce na prsa.
"Tak to budu dělat sám."
"To...ne..."
"Proč ne?"
"Jestli to někdo dokáže ještě míň než já, pak jsi to ty, Jamieli. Znervózníš skoro pokaždé, když na tebe vůbec někdo promluví. Dneska to tak není, ale to jenom proto, že řešíš něco složitého. Až to pro tebe bude rutina, začneš se zase stydět. Vůdci takoví nejsou."
"Tak mi pomoz."
"Nejsem o moc jiná."
"Společně to zvládneme."
"Ne, nezvládneme."
Rozhodil paže. "Tak co chceš sakra dělat?"
Sklopila pohled. "Musíme pro to najít někoho vhodnějšího."
"Jako by tu někdo byl," odfrkl si.
"No, možná jo." Pohlédla na něj. "Někdo z těch tří."
Povytáhl obočí. "Promiň, Sue, opravdu promiň, ale utekli odsud. Vážně si myslíš, že by se do toho chtěli vrátit, a ještě takovým způsobem?"
"Můžou si přece určovat vlastní cestu. Jasně, chápu, že Tiaril a Asmentel do toho asi nepůjdou, ale Annie by mohla. Vždycky to chtěla. Pamatuješ si, jak nám jednou řekla, že si myslí, že jestli vůdce zemře, zastoupí ho ona?"
"Já nevím. Hodně věcí se od té doby změnilo."
"Měli bychom to zkusit. Je jasné, že my dva to být nemůžeme. Jami, vždyť já se bojím jim i říct to, že budeme hledat Ann."
"Já taky. Ale stejně nějak...nevím. Stejně, jak ji chceš najít?"
"Nejprv se musíme nějak dostat za tu zeď. Tohle snad nějak vyřešíme." Zavrtěl hlavou. Vůbec se mu její nápad nelíbil. Ale nechtěl se s ní hádat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 30. září 2016 v 17:09 | Reagovat

Neříkej, že už praktikuješ lásku na jednu noc!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. října 2016 v 19:26 | Reagovat

[1]: Ne, to opravdu ne, pro tvou informaci jsem panna. :-) Jak tě to napadlo? :-)

3 stuprum stuprum | Web | 2. října 2016 v 20:11 | Reagovat

Je to v textu. V pořádku, stále máš čas stát se třeba beranem nebo váhami. :D

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. října 2016 v 20:18 | Reagovat

[3]: Vážně to tam je? Tak o tom už nevím, psala jsem to zhruba před třemi měsíci :-) No, já jsem panna tak trochu oběma způsoby :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama