Oko bouře - kapitola XXIII.

23. října 2016 v 14:12 | Karin |  Oko bouře
Ano, já jsem na ten příběh nezapomněla. Akorát mi na něj vůbec nezbývá čas, což mě hrozně mrzí, ale lepší je vydat další kapitolu pozdě, než nikdy, ne snad? Doufám, že se vám bude líbit.
Je tady trochu více vysvětleno, jak to je vůbec s Jezdci. Už jsem to naznačovala někde na začátku, ale tady je to více přímo. Řekla bych ale, že více než na vysvětlování je ta kapitola založená na emocích.
Doufám, že jsem všechno dostatečně rozepsala, protože v té papírové verzi byla většina scén taková useknutá. No, a zkrátka si užijte čtení!



Kapitola XXIII.
Nejsme jiní
Pustina, současnost
Chvíli jen tak přecházeli od jednoho konce zdi na druhý, když Kyllia náhle vyjekla.
"Neaneli, pozor!" Muž se otočil a nějak stihl vytasit nůž. Nyní před ním na zemi leželo něco chlupatého. Vypadalo to prostě jako kulička. Chtěl to nechat být, ale nemohl. Přišlo mu to tak podivné, že se na to musel podívat. Strčil do toho nohou.
"Robot to není. Ale zajímalo by mě, jak to funguje. Nemá to nohy, a jak to vidí...au!" Potvora, kterou komentoval, ho kousla. Nebyla tak mrtvá, jak si všichni mysleli. Ostatní nedokázali zadržet smích. Přešel je, až když spatřili i další příšery. Bylo jich mnoho. Příliš mnoho.
"Sesypou se na nás jako piraně," konstatoval Tainer pochmurným hlasem. Než stihl říct něco dalšího, drobné kuličky se na něj vrhly. Nebyly nebezpečné samy o sobě. Šlo o to množství. Oháněl se kolem sebe, ale docházelo mu, že tím ničeho nedocílí. Brzy přestal vnímat bolest. Dokázal registrovat jen poplašené výkřiky svých přátel.
Náhle se z nebe spustil déšť. Možná aby podtrhoval tu beznadějnou atmosféru. Možná, aby smyl krev. Možná. Ale Neanelovi docházel skutečný důvod. Mohl za to on. Nedokázal v tomto stavu ovládat své emoce. Emoce propouštěly moc. Matně si uvědomoval, že čím větší cítí bolest, tím déšť zesiluje.
"Neaneli, přestaň!" slyšel odněkud výkřik svého bratra. Sotva ho dokázal vnímat. Nerozuměl tomu, proč to Tainer nechápe. A proč mu ten déšť tak vadil. Slyšel, jak si ostatní vyměňují nějaká slova, ale nedokázal rozeznat jejich význam. Zatmělo se mu před očima. Několik slov však rozluštit dokázal. Byla to ta poslední.
"Utvořte kolem něj živý štít!" Nevěděl, komu patří, ale nezáleželo na tom. Každopádně, i přesto, že měl před očima mžitky, si povšiml siluet, které se kolem něj míhaly. A pak náhle bolest odezněla. Nebo minimálně polevila. Jako by se ty malé chlupaté bytosti, ať to bylo cokoli, prostě vytratily. Až když se jeho zrak rozjasnil, pochopil, že se nevytratily. Jen stál uprostřed uzavřeného kruhu svých přátel, takže se k němu nedostaly. Nebo se jich alespoň nedostalo moc. Těch pár, co viděl, mu však stačilo. Již zdaleka nebyly tak malinké. Větší příšery znamenaly rychlejší smrt. Náhle pochopil, co se stalo. Ony se krmily jeho deštěm.
Neuvažoval nad tím, jak a proč. To mohl později. Nyní bylo jen na něm, aby to vyřešil, a to rychle. Zavřel oči a představoval si, jak všechna oblaka odplouvají. Když mohl déšť vyvolat, musel ho přece dokázat i zahnat. Někde vzadu v jeho mysli byly obavy o ty, kteří ho chránili, ale musel je zaplašit. On byl jejich jediná cesta k přežití. Cítil, jak kapky dopadají na jeho kůži v mnohem kratších intervalech. Otevřel oči. Příšery jako by se unavily.
"To nestačí," zasyčela Gennie. "Zkus to ještě více." Poslechl ji. Déšť nejenže ustál, ale Neanel cítil na své tváři místo vody sluneční paprsky. Jejich žár také sílil. Znovu otevřel oči. Sotva to udělal, jeho tělo zareagovalo na použití moci. Podlomila se mu kolena. Zůstal sice stát, ale jen s vypětím všech sil. Živý štít kolem něj se rozpustil. Příšery se opět zmenšili na původní velikost a zdálo se, že usnuly. Arathan tasil nůž a snažil se je všechny zabít.
"Je někdo vážně zraněný?"
Allyne se rozhlédla kolem sebe. "Potřebovali bychom obvazy, dezinfekci, klid, ale....snad to přežijeme." Nemohla však skrýt strach ve svém hlase.
"Dobře," hlesl Neanel. "Nejprv bych vám asi měl poděkovat za to, že jste mi dělali štít. A zadruhé - co to sakra bylo?"
"Přestávám si být jistý, že je to práce Chrámu," odvětil Tainer. "Nikdy nevysílal nějaká monstra."
"Možná chtěl vědět, jestli dokážeme spolupracovat," odpověděl jeho bratr. Chtěl dodat ještě něco, ale Geilla je přerušila.
"Úplně nejhorší věc, co můžete udělat, je na území, které Chrám pravděpodobně vytvořil, mluvit o něm." Oba muži museli uznat, že má pravdu. Neanel se zhluboka nadechl. Chystal se navrhnout, co udělají nyní, ale náhle si někdo odkašlal. Někdo, kdo tady rozhodně neměl co pohledávat. Nikdo ho neslyšel přicházet, ale nyní na něj všichni překvapeně zírali. Hořce se ušklíbl.
"Překvapení!" pravil hlasem parodujícím nadšení a rozpřáhl paže.
"To-Tonny," zašeptal Tainer. "Ale...jak?" Kyllia sklonila hlavu a snažila se být neviditelná. Pro to, co mu udělala tehdy v horách, neexistovala žádná omluva. Navíc, teď se dozví, že ho zabila, úplně všichni.
"Chrám si vybírá, koho vám pošle, aby vám vysvětlil pravidla hry. Z nějakého důvodu to mám být já. Já..."
"Zadrž," hlesl Tainer. "Pravidla hry?"
"Úkolu," upřesnil Jezdec. "Ale ještě nemáte vědět všechno. Můžu říct jenom, to, že to nebyly poslední příšery, ale pro dnešek jo. Zítra ale přijdou jiné a asi horší. Ale není to pravá podstata toho úkolu. A nemůžu vám pomáhat."
"No...a co se ti vlastně stalo?" zeptal se Tainer. Tonny se zamračil.
"Dostal jsem se do Chrámu. Většina z nás, co jsme zemřeli, tam asi je, ale s jistotou vím jenom o Sarah a o Ině. Nechci to moc popisovat, protože to, co jsem zažil, nebylo moc hezké a ani to není důležité, ale prostě..." Povzdechl si. "Teď jsem tady. Slíbili mi, že jestli vás touhle oblastí provedu podle plánu, mohl bych se dostat někam mimo Chrám, ale neřekli mi, jestli budu živý, mrtvý, přízrak, nebo jak vlastně. A stejně jim to moc nevěřím. Akorát vědí, čím mě přimějí ten úkol splnit." Navzdory nevzrušeným slovům se mu do hlasu vkradla zlost a lítost.
"Ale alespoň to zkusíš," odpověděl mu Tainer v marné snaze ho povzbudit. Tonny však jen mávl rukou. Přejel pohledem celou skupinu. Zastavil se až u Kyllii. Plavovláska si toho nemohla nevšimnout. Přestože jí to stálo hodně přemáhání, učinila jeden krok dopředu. Do očí se Tonnymu ovšem nedokázala podívat.
"Promiň," špitla. Někteří na ně hleděli zmateně, jiní zvědavě. Tonny si ovšem publikum nepřál.
"Tak jo. Měli byste se vyspat, slunce stejně zapadá. Zítřek bude těžký."Věděl, že jim nejspíš došlo, že je to kvůli Kyllii, ale nikdo nic nenamítal. Stejně byli unavení. Vysoká plavovláska pochopila, že pro ni ta pobídka neplatí. Tonny poodešel o několik metrů. Následovala ho, přestože se ho trochu bála.
"Nechtěli jsme vám ublížit. Ani tomu psovi. Ale taky jsme nechtěli být mrtví. Jako kdyby nám to vyšlo." Ušklíbl se.
"Já vím," hlesla. "Vím, že omluva za to, co jsem udělala, nestačí, ale..."
"Sakra, já po tobě nechci omluvu. Zkrátíme to. Chtěl jsem ti říct, že ti to nevyčítám."
"Děkuji," usmála se.
"Ne, to nedělej." Zmateně na něj pohlédla, ale on to nechal být. Nedokázal by jí vysvětlit, že považuje nějaké hádky nebo pomsty za to, co se už jednou stalo, za trapné a patetické. Nedokázal to nikdy vysvětlit ani sám sobě. A stejně, těžko by na ni mohl být naštvaný, že ho zabila, když on sám dělal mnohem horší věci. "Dobrou. Vezmu si hlídku, protože já tak nějak nepotřebuju spát."
"Dobrou," odvětila, protože usoudila, že nic dalšího z něj nedostane. Doufala, že toto brzy skončí a ona ho již nikdy neuvidí.
Tonny však nezůstal sám dlouho. Ani ho moc nepřekvapilo, když si k němu přisedl hnědovlasý muž.
"Nemůžeš spát?" otázal se ho.
"I tak by se to dalo říct," odvětil.
"Můžeš to upřesnit? A kdo vůbec jsi?"
"Začneme tou lehčí otázkou. Jmenuju se Arathan a to je asi všechno, co o mně potřebuješ vědět. A k tomu druhému - nemůžeme si být jistí, jestli jsi nám řekl pravdu o tom, co tady děláš."
"Jak jinak bych se z Chrámu dostal?" bránil se Tonny, ale pak si uvědomil, jak je to zbytečné. Mávl nad tím rukou. "Nech to být. Prostě mi nevěříš, jasně."
"A stejně se mi nechce spát. Bude ti vadit moje společnost?"
"Ne," odvětil Jezdec, protože mu to bylo v podstatě jedno. Poté nastalo ticho, ale ani jednomu z mužů to nevadilo. Po chvíli se Tonny zvedl, aby zkontroloval, jestli je vše v pořádku. Když se vrátil z obchůzky, Arathan na něj k jeho překvapení promluvil.
"Až bude po všem, jestli ti to dovolí, vrátíš se k Jezdcům z temnoty?"
Tonny se trpce usmál. "Nedovolí. A tobě do toho nic není."
"To máš asi pravdu," odvětil Arathan. Nezdálo se, že by se ho to nějak dotklo. Opět nastalo ticho. Tentokrát jim však vadilo, protože bylo naprosté. Předtím se ještě ozývaly hlasy těch, kteří šli spát. Ale nyní utichly. Přerušil to až Tonny.
"Měli bychom chodit, ne sedět. Už tak se tím, že spolu mluvíme, snižuje šance, že si všimneme nebezpečí." Arathan přikývl. Když se zvedli, Tonny řekl něco, co s jeho předchozími slovy vůbec nesouviselo. "Samozřejmě, že bych se k nim rád vrátil."
"Cože?"
"Že bych se rád vrátil k Jezdcům. Je to moje rodina."
"Kdybys to udělal teď, bylo by to snadné. Když je nemáš na očích, ani ti to tak nepřijde." Tonny pochopil, že si s ním jen nezávazně nepovídá.
"O co ti jde?" Arathan ho chvíli pozoroval. Začínalo mu docházet, že neodhadl situaci. Tonny byl zaslepený.
"O nic. Necháme to být."
"Ne, Arathane. Proč mi říkáš takové věci?"
Druhý muž pevně zavřel oči. "Byl jsem na tom stejně jako ty. Přál bych si, aby ses taky mohl probrat z té lži."
Tonny raději ignoroval druhou větu. Více ho totiž zarazila ta první. "Jakým způsobem jsi na tom byl stejně jako já?"
"Tohle nikdo kromě Geilly neví," zašeptal. "Kdysi...před několika lety jsem byl Jezdcem z temnoty taky." Druhý muž si nejprve myslel, že si dělá legraci, ale nic tomu nenasvědčovalo.
"Ty?"
"Nikdy jsem se na to nehodil. Byl jsem jenom hloupý a naštvaný. Zabili mi matku. Chtěl jsem ty vrahy najít a pomstít se. Někdy ti to povyprávím celé, ale tak nějak jsem skončil u Jezdců, kde jsem si myslel, že ty vrahy konečně dostanu, a místo toho jsem se stal ještě něčím horším."
Tonny přikývl. Rozuměl tomu, proč se ho od toho tedy Arathan snažil odvést. Ale on nic nechápal. "Lina od začátku počítala s tím, že bez vražd se to neobejde, když s tím nápadem, pokusit se změnit svět, přišla. Vím to, protože jsem se k ní a k Tinovi připojil jako první. Ale tohle se nemělo stát. Neměl nás nikdo napodobovat. A už vůbec to neměl nikdo celé blbě pochopit. Není to o tom, používat vraždy, násilí, psychický nátlak a vůbec všechno jako hlavní prostředek, ale o to, dokázat to, když nebude jiná, správnější cesta. Připojil ses asi k jedné z těch skupin, které s námi nemají nic společného. Proto mě nemůžeš pochopit."
"Nezdá se mi, že by to pro vás byla poslední možnost."
"Mělo by to tak být," povzdechl si. "Ale není. Alespoň ne teď. Ale pořád je tady hodně věcí, proč tam chci zůstat, chápeš? Neříkám ti to jenom tak, chci, abys vzdal všechny snahy o tom, mě přesvědčit. Neprošli jsme si tím samým."
"V čem je rozdíl, když už vaše ideály neplatí?"
Tonny protočil oči. "Asi jsi poslouchal nějaké vůdce, plnil jejich rozkazy a nechával se od nich zastrašovat, co?
"A ty to neděláš?"
"Vím, že stejně budeš tvrdit opak, ale ne, nedělám. A v tom je ten hlavní rozdíl. Mezi Jezdci jde o přátelství a o to, se na všem dohodnout, chápeš? Dělám fakt jenom to, co doopravdy chci, nebo minimálně to, na čem se shodne většina z nás. Chápu, že ostatní ti řeknou něco jiného, ale většina z nich do toho taky nevidí. Myslí si, že nás vede Tin, ale to je úplně mimo. Neříkám, že by nechtěl, a že by nebyl dobrý vůdce, ani netvrdím, že se o to nesnaží, ale ono to tak prostě má vypadat jenom navenek. Kdyby se vědělo, že o všem rozhodujeme společně a že jsme kamarádi, někdo by toho mohl využít."
"A funguje tohle v praxi?"
"Zatím docela jo. A to je asi i hlavní důvod, proč tam pořád zůstávám. Než jsem přišel, nikoho jsem neměl. Byl jsem osamělý, a to hodně. Najednou můžu důvěřovat tolika lidem a vím, že oni mě nezklamou."
Arathan musel uznat, že na tom něco je. "Jasně. Promiň, že jsem se snažil..."
"V pohodě, Arathane. Myslel jsi to dobře. Alespoň vím to tvoje tajemství. Upřímně, ještě předtím, než jsme spolu mluvili, jsem věděl, že tady v téhle devítici nebudeš jenom tak do počtu."
"Ještě jsem se nějak se svoji minulostí nevyrovnal."
Tonny se zamračil. "Tak to koukej hodně rychle napravit, nebo...no, nebude se ti to líbit."


Leinia, současnost
Rozhodli se vrátit zpět do Leinii. Potloukat se kolem zdi nemělo smysl. Museli přijít na to, jak budou dále postupovat, a také se vyrovnat s tím, že jejich počty se opět snížily.
Co se týkalo Gielina, byl ochotný mluvit jen s Linou, nikomu jinému neodpovídal. Kdykoli se na chvíli zastavili, poslechl Tainera a kreslil vše, co viděl. Jeho obrázky nebyly vůbec uspořádané, klidně načrtnul převozní želvu a vedle ní mrak s deštěm, ale uklidňovalo ho to.
Po dlouhé cestě, na jejímž konci Jezdci z temnoty vyděsili jednoho hostinského, aby jim obstaral nějaké místo na spaní, všichni seděli u jednoho stolu. Tin se o něj opřel lokty. "Otázkou zůstává, jestli s nimi ještě vůbec chceme mít něco společného? Jediný, o koho nám jde, je Tainer, a ten může své rozhodnutí být našim přítelem jen hrát."
"Jak by věděl, jak na to?" bránila ho Tammy. "Já jsem neměla důvod ho to učit. Nedokázal by to hrát tak věrně."
"Není nic divného na tom, že ty mu věříš, Tammy. Promiň," zašeptal Ren.
"Ale já mu taky věřím," přiznala Lina. "I kdybych tu lež nepoznala já, tak ta jeho holka určitě. Přitom to věděla, musela to vědět. Chovala se hrozně rozladěně a vyhýbala se mu. A než se někdo ozve, vím, že to mohla hrát, ale hrála by to prostě až moc dobře. Oba by to hráli až moc dobře."
"Třeba je podceňuješ," namítla Carol. "Vykašleme se na to. Je to nebezpečné. Takových jako Tainer ještě bude."
"Právě že ne," odporoval Gill. "Když jsme ho potkali poprvé, tak nějak jsem okamžitě věděl, že se k nám přidá. A vy jste si to přece mysleli taky."
Tin si povzdechl. "Same?"
"Jsme do toho okolo Chrámu moc zapletení. Už jsem to říkal několikrát. Nejde tady vůbec o Tainera, ale o to, že to prostě nemůžeme nechat být."
"A co si o tom myslíš ty, Terexi?" zeptal se posledního muže.
Terex si povzdechl. Nedokázal se vůbec soustředit na to, aby poslouchal jejich rozhovor, natož aby si vybudoval nějaký názor. Ne po smrti Sarah. Jezdci z temnoty věděli, jak mu je, ale nechtěli mu odepřít možnost zasáhnout do dění. "Já..." Pokrčil rameny. "Je můj názor důležitý?"
"Čtyři proti třem. Bez tvého názoru prostě pokračujeme. Kdybys ale náhodou nesouhlasil, byla by to remíza."
"V tom případě souhlasím," odvětil. Tin nenápadně protočil oči. Věděl, že to nemůže říct nahlas, protože si všichni mysleli, že on se kvůli Miiné smrti chtěl dokonce zabít, ale Terexovo chování mu přišlo přehnané. Zatemňovalo celou jeho mysl, a to nebylo správně. Doufal, že ho na to upozorní někdo jiný. Zatím to ale zbytek Jezdců z temnoty akceptoval. Lina se náhle zvedla.
"S čistou hlavou se mi špatně přemýšlí. Zajdu pro nějaké pití. A objednám i jídlo." Nikdo neprotestoval. Lina svižně vyšla ze dveří, seběhla dřevěné točité schodiště a dorazila k výčepnímu pultu. Tedy, skoro. Nebyla tam totiž jediná. Ještě překvapivější bylo, že hostem se stala malá dívenka s ušmudlanou kůží, zacuchanými tmavě hnědými vlasy a roztrhanými šaty. Lina se zaposlouchala do slov, které dívenka věnovala zjevně překvapenému hostinskému.
"Prosím, musíte mi pomoct! Je to můj tatínek, a jestli tady byl..."
"Je mi líto, holčičko," přerušil ji muž. "Nemůžu ti pomoct, dokud mi neřekneš, jak vypadal. Měl třeba nějakou výraznou jizvu?"
"Já nevím," vzlykla. Zoufalý hostinský ji objal.
"No tak. Neplač. Nějak to vyřešíme. Jak že se jmenoval?"
"Tainer," pípla. Lina chvíli přemýšlela, jestli se nepřeslechla, ale měla vždy hodně dobrý sluch. Nepřemýšlela nad tím, co dělá. Popadla dívenku za ruku. Vykřikla, ale neměla šanci se bránit. Lina si jen musela dávat pozor, aby ji svým stiskem nerozdrtila kosti. I tak to ovšem Tainerovu dcerku bolelo. Hostinský i hosté byli v šoku. Bylo to tak klidné ráno! Několik lidí se na Linu vrhlo. Mohla by je snadno zpacifikovat, ale zvolila méně násilnou možnost. Tasila nůž.
"Jestli se někdo pohne, tak ho podříznu," zasyčela. "A o tu holku nemějte strach. Kdybych ji chtěla ublížit, udělala bych to už dávno." Naklonila se k plačící Awi. "Pomůžu ti." Hlavní důvod byl ten, že začínala mít tušení, že to bez této dívky nedopadne dobře. Jinak by ji sem Chrám nedovolil dojít. Táhla vyděšenou Awi po schodech. Až když dorazily ke dveřím, uklidnila se. Přestala svírat dívčinu ruku a pohladila ji po hlavě. Pokusila se o úsměv. To však vedlo k tomu, že se ještě více rozplakala. Lina si povzdechla a raději otevřela dveře.
Awi spatřila šest dalších Jezdců z temnoty. Samozřejmě, že poznala, co je Lina zač. O Jezdcích se vědělo všude. Skutečnost, že je jich více, jí připadala jako z hororu. Do celkového obrazu nezapadal akorát chlapec zhruba v jejím věku, ale nijak ji to neuklidňovalo. Ani to, že si kreslil. Jako první promluvil muž s rudými vlasy.

"Slíbila jsi nám jídlo, Lin."
"Moc jedle se teda netváří," odpověděla mu dívka s podobným odstínem vlasů. Awi vykulila oči. O Jezdcích slyšela cokoli, ale opravdu jedli děti? Začala se třást.
"Rene, už stokrát jsem ti říkala, ať mě neoslovuješ Lin," prohodila ta, která ji sem dovlekla. Skutečný obsah jejich slov raději přešla. Nechtěla se znovu rozčílit, ačkoli k tomu měla blízko. "Jenom vtipkují," vysvětlila Awi. Poté se obrátila zpět k Jezdcům z temnoty. Zhluboka se nadechla. "Tohle je Tainerova dcera." Dlouho nikdo nic neříkal.
"Tainer má dceru?" podivil se Sam. Gielin by položil podobnou otázku, kdyby měl tu odvahu. Překvapilo ho to. Nemile. Tainer mu přece tvrdil, že žádné děti nemá! Lhal mu. Vztekle skrčil obrázek, který vyráběl. Zapřísáhl si, že pro Tainera již nic nevytvoří. Nikdo si jeho vzteku nevšiml. Místo toho se snažili nějak smysluplně Awi shrnout, co se doposud stalo a odkud znají Tainera. Již byli skoro u konce, když v tom dívku zaplavily silné emoce.
"On není Jezdec z temnoty! Vy lžete! Lžete!"
Lina zavrtěla hlavou. "Je mi to líto." Proklínala Carol, že nedokázala tento detail zamlčet, alespoň prozatím. Už tak toho na Awi bylo příliš. Dívenka se rozběhla ke dveřím. Lina ji zadržela a Tin mezitím zamknul. Awi se vrhla v panice k oknu a začala bušit do skleněných tabulek.
"No tak. Ublížíš si," snažil se jí domluvit Sam, ale ona nereagovala. Lina ztratila trpělivost. Její přítel si naštěstí včas všiml napřažené ruky. "Lino, dost! Je to dítě, a ještě ne tvoje!" Plavovláska se zarazila. Awi na ni vyděšeně hleděla, ale alespoň přestala bouchat do skla. Čas jako b se zastavil. Nejpohotovější byl Gielin. Přešel k dívence a objal ji. Od něj se nechala, protože jí nepřipadal nebezpečný. Jezdci se nenápadně odebrali do jiné místnosti.
"No tak, neplač," řekl jí Gielin. "Tainer se k nim doopravdy nepřidal. Jen to hraje."
"Hraje?" podivila se.
"Aby ho nechali žít. Ale nikomu to nesmíme říct." Awi horlivě přikývla. Tomuto chlapci věřila.
"Ty znáš mého tatínka?"
"Znám," odpověděl.
"A myslíš, že mě má rád?"
"Určitě."
Zvedla hlavu. "Ty na mě žárlíš?" Napadlo ji to, protože jí připadalo, že zesmutněl.
"Nežárlím," odpověděl, i když to nebyla pravda. Přemýšlel, jak docílit toho, aby se nevyptávala. Poté si vzpomněl, že lidé většinou v takových situacích mění téma rozhovoru. "Jak se vůbec jmenuješ?"
"Awi. A ty?
"Gielin."
"Můžu ti říkat Gio?" Přikývl. A byla vůbec první, komu to kdy dovolil. "Řekni mi ještě něco o Tainerovi!" požádala ho. Gielin se usmál. Rozpovídal se o tom, jak ho s Neanelem zachránili, dostal se i k Genii a nakonec ke svému kreslícímu úkolu, i když se ho původně zřekl.
"A mohla bych kreslit s tebou?" nadchla se Awi.
"Ale musíš kreslit hezky," odpověděl. Vytáhl nový papír, aby neviděla, že ten původní zmuchlal.
"Co budeme kreslit."
Gielin se zamyslel. "Já nakreslím tebe a ty mě."
"Dobře," souhlasila.
O pár minut později do místnosti vklouzl Gill. Ani jedno z dětí si ho nevšimlo, protože seděly otočeny zády. Chtěl je vyrušit, ale nemohl si neposlechnout kousek jejich rozhovoru.
"Ale jí nemám červené vlasy!" namítl zrovna Gielin.
"Až si seženeš hnědou pastelku, budeš je mít červenohnědé."
"Ale já ji mám!" Na důkaz svých slov jí zašermoval barevnou tužkou před očima.
"Jenomže neostrouhanou." Gill se usmál. Skvěle si navzájem pomáhali. Jednou z nich budou velcí přátelé, jestli se toho dožijí. Nyní však musel říct to, co měl na srdci. Přešel k Awi.
"Lina se ti moc omlouvá. Jenom je moc hrdá, než aby za tebou přišla," začal. Dívenka jen pokrčila rameny. V dětské tváři se opět zjevilo něco, co tam nepatřilo. Strach a napětí. "Nechceme tě tady věznit. Jde jenom o to, že jsi důležitá." Awi se zamračila.
"Já se bojím."
"Já vím. Ale zvládneš to." Awi zavrtěla hlavou a opět se jí do oči začaly tlačit slzy. Gill se vrátil zpět k Jezdcům.
"Nemyslím si, že pochopila, že tě to mrzí, Lino."
"Říkala jsem ti to. Prostě se nás bojí."
"A nemyslíš si, že se tě bude bát ještě víc, když ji praštíš?" prohodil Sam. Vrhla po něm vražedný pohled.
"Nechtěla jsem."
"Já vím. Ale musíš se ovládat. Je to dítě. Mohla jsi ji s tou tvou sílou klidně zabít."
"Já se ovládám, jak to jenom jde."
"Musíš se snažit víc," podotkl.
"Tak abys věděl..."
"Hej!" zasáhl Ren. "Člověk by řekl, že vás dva už musí přestat bavit se hádat." Sam a Lina si uraženě založili ruce na prsa, ale zmlkli. Ren věděl, že se právě snaží zklidnit činnou sopku, ale někdo to zkusit musel. "Takže, shodneme se na tom, že Awi je důležitá pro ten úkol od Chrámu?"
"A možná i Gielin," hlesl Gill. "Jinak by nám ho Chrám nestavěl do cesty. Ubohé děti."
"Na tohle nemysli," varovala ho Carol. "Tak fajn. Doufám, že nám Chrám dá brzo nějaké znamení, jak přesně jsou důležití. Sice nevím, jakou roli v tom pak hrajeme my, ale asi jsme jenom překážka."
"To by vysvětlovalo, proč tak umíráme. Nejraději bych těch devět zabila, aby to skončilo," zareagovala Lina. Nikomu se nechtělo jí na to odpovídat.
"Tímto bych ukončil debatu," prohlásil Tin. "Ráno bychom měli odejít, než se v tomto městě ještě více zapleteme do problému. Zatím vám všem přeji dobrou noc." Oplatili mu to. Lina však nenápadně kopla pod stolem do Tammyiny nohy. Černovláska na ni nenápadně pohlédla. Lina se zvedla a zamířila do malé místnůstky s toaletou, kde budou samy. Druhá dívka ji následovala. Lina za nimi zamkla zevnitř.
"Co se děje?" otázala se tmavovláska. Lina si přiložila prst na ústa.
"Mluv tišeji. Tohle nesmí nikdo vědět."
"Ty chceš před nimi něco utajit?"
Lina tu otázku ignorovala. "Víš, jak jsem říkala, že bych těch devět nejraději zabila?"
"Ano," odpověděla.
"Tak to není pravda. Není to pravda z víc důvodů, ale hlavně jsem si ověřovala, jestli se někdo zatváří pochybovačně. Chápeš, jestli si někdo uvědomí, že to není fér. Víš přece, že když já řeknu, že bych nejraději někoho zabila, většinou to fakt skončí jeho smrtí."
"Jistě, Lino, ale začínáš mě děsit. Co není spravedlivé?"
Ušklíbla se. "Všechno! Kdybychom je zabili, nedostali by ani šanci zachránit svoje duše!" Zavrtěla hlavou. "Že jsem vrah, to je jedna věc, ale vzít někomu buši proto, že se bojím o vlastní...nikdy." Tammy se zamyslela, kolik alkoholu by mohla Lina stihnout vypít, když sešla ty schody, než objevila Awi. Usoudila, že to nemohlo být nad její limit. Ale nechovala se podle toho.
"Obávám se, že ti nerozumím."
"Víš, proč těch devět nechávají ostatní ještě naživu?"
"Protože si myslí, že je jejich smrt může ohrozit?"
"To je zástěrka. Je to hlavně kvůli Tainerovi. Fakt jim záleží na tom, jestli se nadobro přidá nebo ne."
"Jim? Tobě ne?"
Protočila oči. "Hele...jasně, že to chci. Byl by dobrý. Ale nešel by do toho dobrovolně. Musí. Je to jediná cesta, jak zajistit, aby bylo těch devět naživu."
"Ale on to nemůže vědět," namítla Tammy, která se v rozhovoru začínala alespoň trochu orientovat.
"Ale ví. Já jsem mu to řekla." Odmlčela se. "Z jeho strany je to jenom hra. Ale hraje jí líp, než jsem čekala. Víš, jak jsem ti kdysi říkala, že největším předpokladem pro lež je to, aby o ní dokázal lhář přesvědčit i sám sebe? A on to pochopil."
"On to předstírá?" hlesla Tammy a na tváři se jí zjevila celá škála emocí. Lítost. Strach. Radost. Pochopení. Ale především úleva. Lina přikývla.
"Jak jsem mluvila o té spravedlnosti, měla jsem na mysli přesně tohle. On nemůže zemřít jenom proto, že mu nikdo nedal šanci žít. Tak jsem mu jí dala já. Ale proč ti to vlastně říkám?"
"To jsem se chtěla zeptat."
"Já vím, že chceš i nechceš odejít. Ale pokud se rozhodneš, že to uděláš, stejně musíš zůstat. Kvůli němu. Musíš to hrát spolu s ním, jinak to nevyjde. Potřebujeme spolehlivé spojence a ty jsi ta jediná, kdo se pro to hodí. Když ale odejdeš..."
"Rozumím," odvětila Tammy třesoucím se hlasem. "Ale jak víš, že o tom přemýšlím?"
"Chováš se jinak než kdysi. Ale neboj, ostatní to nevidí, jsou zaslepení tím, že jsi naivní."
Tammy přikývla. "Vážně to děláš pro spravedlnost?"
"A proč ne?" Povzdechla si "Na světě je tolik zla. Můžeš vlastně ještě říct, že existuje něco, co je opravdové, co má smysl? Když jsem potkala Tina, myslela jsem si, že to můžeme najít. Ale teď? Co ti připadá správné na tom, vzít někomu kvůli strachu o sebe život nebo dokonce duši? Mělo mi dávno dojít, že nikdo nebude mít stejný sen jako já."
Tammy se k jejímu překvapení usmála. "Je úleva ti nyní říct, že přesně to byly mé důvody, proč jsem tehdy Tainera nezabila a proč jsem od vás odešla. Udělal přesně to, co jsme očekávali. Prosil o život. Ale řekl jednu větu, kterou jsem nemohla jen tak přejít. Nenásleduj cizí sny." Odmlčela se. "Měl pravdu. Šla jsem ho zabít, i když jsem byla proti."
"Myslela jsem si něco takového," přiznala Lina. "Tak, pomůžeš nám?" Tammy přitakala. Otočila se k odchodu. Lina jí však ještě zastavila. "Ty, Tammy? A proč ses vlastně k Jezdům k temnoty vrátila?"
"Kvůli Tinovi," zašeptala. "Tohle jsem mu nemohla udělat." Lina přikývla, i když o Tinově emočním zhroucení měla své pochybnosti.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 23. října 2016 v 14:36 | Reagovat

Já podporuju lidi co píši povídky! Je to nádherná kreativní činnost z které vychází nádherné věci.

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. října 2016 v 15:34 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, opravdu.

3 Magicmax Magicmax | Web | 23. října 2016 v 16:22 | Reagovat

[2]: Nemáte zač.

4 Lenka Lenka | Web | 24. října 2016 v 11:35 | Reagovat

Zas něco normálního, po těch povídkových šílenostech na jiných blozích - ale proti gustu!

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. října 2016 v 13:13 | Reagovat

[4]: Teď nevím, jestli ti poděkovat, nebo co vlastně. Ale jsem ráda za tvůj komentář.

6 Eliška Eliška | 25. října 2016 v 19:42 | Reagovat

Úžasné jako vždy, už se těším co jim chrám dalšího připraví. Na Awi jsem se moc těšila a je to úžasně propojené, ukázala jsem tento příběh i kamarádce a ona ho čte na wattpadu moc se jí líbil :)
A i za ní ti mám sdělit ať s tímto příběhem nepřestáváš a že se obě těšíme a bedlivě sledujeme kdy nám přijde oznámení, že si přidala novou část. :)

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. října 2016 v 19:46 | Reagovat

[6]: Děkuji, vážně. No, ten úkol má, jak naznačil Tonny, větší smysl. Prozradím, že jde hlavně o spolupráci a o to, dokázat překonat své limity, akorát ne tak, jak si myslíš. No, a pak ještě o jednu věc, ale to bych ti prozradila příliš.
Awi je skvělá, hrozně jsem si ji oblíbila :-)
Děkuji, opravdu. Další část jsem původně chtěla napsat do konce týdne, ale nejsem si tím jistá, mám dost problémů, které mi v tom zabraňují. Ale jsem vám hrozně vděčná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama