Oko bouře - kapitola XXIV.

26. října 2016 v 18:20 | Karin |  Oko bouře
Tady v této kapitole svým postavám poměrně zavařím. Nebo spíše oni sobě? Těžko říct. Každopádně, snad se vám to bude líbit. Co říkáte na ten útěk? A co na Neanelovo rozhodnutí? A co vlastně říkáte na celou kapitolu?



Kapitola XXIV.
Ty i já

Leinia, současnost
Gill zhasl světlo lampy a naposledy se usmál na děti. Bylo zde dosti pokojů, aby je mohli nechat o samotě. "Bude to dlouhá cesta. Vyspěte se na ni dobře." Ani jeden mu neodpověděl. To však ani neočekával. Odebral se za ostatními Jezdci z temnoty. Nezapomněl však zamknout dveře.
"Gio," pípla po chvíli Awi do tmy. "Já se bojím."
"Ve tmě žádná strašidla nejsou. Mamka říkala, že jsou to prostě stíny věcí, kterých se normálně nebojíme."
"Na strašidla nevěřím. Bojím se Jezdců z temnoty."
"Tvůj taťka říkal, že když se budeme držet Liny, nic nám neudělají."
"Ale ona je zlá!" vykřikla Awi.
"Pšt, nebo nás uslyší," varoval ji. "Já ji také nevěřím. Chci odsud." To hlasu se mu vkradla úzkost.
"Zamknuli nás. Slyšela jsem, jak klíč zacvakl v zámku," vzlykla Awi.
"Neplač, něco vymyslíme." Rozsvítil lampu. Jako první mu padl pohled na okno. Vyskočil z postele a tiše se k němu přikradl, aby neslyšeli jeho kroky. Zalomcoval s ním. Klika se sice pohnula dolů, ale zasekla se v polovině.
"Nejde to," zašeptal docela zbytečně. Awi k němu ovšem přešla.
"Kdyby to bylo zamčené, nepohnul bys s klikou ani o kousek. Máme doma stejná okna." Obdivně na ni pohlédl. Ona přiložila svou dlaň na jeho.
"Na tři oba zabereme," pravila. "Raz, dva..."
"Tři," dopověděl Gielin a vložili do toho veškerou sílu. Okno hrůzně a hlasitě zaskřípalo. Awi se vyšvihla na parapet jako první. Země byla až příliš daleko, ale ona, poháněná strachem, skočila. Věděla, že tím zavrzáním si prozradili. Gielin ji následoval. Těsně předtím, než skočil, někdo začal odemykat dveře. Když se chlapec ocitl na zemi, popadl Awi za ruku.
"Rychle! Musíme utéct!" Poslechla ho, ale jejich vyhlídky nebyly dobré. Venku již kromě nich nebyli žádní lidé. Kromě toho, ona na sobě měla jen tenké šaty a on kalhoty a košili. Takový chlad ani jeden z nich nepocítil nikdy předtím. Dorazili k prvnímu domu. Awi zaklepala na dveře. Gielin však zavrtěl hlavou.
"Spí." Awi začala bušit do dveří pěstmi. "Není čas, jsou přímo za námi. Dělej!" Dívenka by ho neposlechla, ale slyšela za sebou kroky, což ji vyděsilo.
Nakonec se rozhodli ukrýt v úzké mezeře mezi domy. Páchlo to zde kouřem z cigaret a alkoholem, ale bylo to dobré místo. Hlavně proto, že málokterý dospělý člověk by se tudy prosmýkl. Přitiskli se k sobě, aby se chránili před mrazem i strachem. Kroky se vzdalovali.
"Neví, že jsme tady," zašeptala Awi. Gielin jen přikývl. Byl příliš vystrašený, než aby odpověděl.
Seděli tam několik hodin. Mráz stále pálil, ale oni to pomalu přestávali vnímat. Alespoň že zde nefoukal vítr. To byl další z důvodů, proč odmítali vylézt, i když ten hlavní byl strach, že je tam venku Jezdci najdou. Ačkoli tomu chtěli zabránit, přemohl je spánek.

"Říkala jsem Gillovi, ať si pořádně ověří, jestli nemají možnost utéct. Jenže jako obvykle mě neposlechl," mumlala si Lina pro sebe.
Sam si povzdechl. "To můžeme vyřešit později. Takže, teď máme projít touhle ulicí, pak se dostat k mostu, na hlavní a..."
Lina ho však neposlouchala. Vtěsnala se mezi dva domy. Musela jít bokem. "Je to zkratka," vysvětlila.
Sam sjel pohledem její útlé tělo. "Jenomže já tam neprojdu." Lina si ho ovšem nevšímala. Začal přemýšlet, jak by se přes ten úzký průchod dostal, když v tom okamžiku Lina něco zakřičela.
"Mám je! Tady jsou ty děti!" Luska prsty a nechala světlo dosáhnout až k němu. Viděl však jen její záda.
"Dobře," hlesl. "Jsou naživu?" Po této otázce nastalo pár hrozivých sekund ticha.
"Jo. Jenom spí. Mám je probudit?"
"Bude to lepší," odvětil. "Jak jsou oblečení?"
"Tak, že se fakt divím, že neumrzli." Sam v duchu zaklel. Čekal to, ale jestli se nachladili, dost jim to zkomplikuje cestu. Slyšel, jak se je Lina snaží přivést do reality.
"Lin..." oslovil ji. "Prosím tě, drž svůj vztek na uzdě. Teď ještě ne. Musíme je dostat do hostince, a to co nejrychleji." Nevěděl, jestli to vzala na vědomí. Každopádně, slyšel tichý hlas toho chlapce.
"Ne-neubližujte nám, prosím."
"Půjdete se mnou. Varuju vás, že jestli se ještě o něco pokusíte, dopadne to pro vás špatně." Sam pokývl. Přece jen ho poslechla. Děti se sklopenými hlavami vyšly z úzkého prostoru. Přes ramena měly přehozený Linin plášť. Sam se na ně usmál, ale způsobilo to, že se k sobě přitulili ještě blíže, než byli předtím.
Lina na ně po chvíli pohlédla. Byli vystrašení, bledí a plakali, ale ona stejně musela obdivovat jejich vnitřní sílu. Alespoň se o ten útěk pokusili a nyní dokázali pochopit, že je konec, že se s tím musí smířit. Než vešli do hostince, poslala myslí ostatním Jezdcům z temnoty zprávu, že se mohou vrátit.
Zamířila do pokoje, který byl trochu lepší než ostatní, které dostali, protože měl i vlastní krb. Dovedla děti až k němu a začala rozdělávat oheň. Sam mezitím donesl přikrývky. Ostatní se postupně začali vracet, zatímco Awi a Gielin usínali. Zůstali tam s nimi, dokud si nebyli jistí, že to jen nepředstírají, ale museli být opravdu utahaní. Tentokrát nezapomněli zajistit i okna, když odcházeli z pokoje.

Když se Gielin probudil, oheň v krbu dávno vyhasl. Otočil se směrem k oknu. Na obloze ještě zářily hvězdy. Vzpomněl si na včerejší dobrodružství. Nebo na dnešní? Netušil, v kolik odešli, kdy se vrátili a kolik hodin bylo nyní. Nyní toho litoval. Věděl, že za to zaplatí. Posadil se. Teprve nyní si všiml, že je v místnosti sám. Strach zahnal i lítost. Vrhl se ke dveřím, ale lomcování klikou mu bylo k ničemu.
"Po-pomoc!" vykoktal. Poté to slovo zavolal znovu, ale mnohem jistěji a hlasitěji. A ještě jednou. Křičel ho stále dokola. Když to již chtěl vzdát, někdo odemknul dveře. Byl to Gill. Chlapce vyděsil jeho vážný obličej. Nejprve si myslel, že je to tím, že se na něj zlobí, ale on ho pohladil po hlavě.
"Pojď se mnou." Gielin ho rád následoval. Nechtěl zůstat sám. Když ho však Gill zavedl na místo, kde stáli všichni, byl by raději, kdyby s ním nešel. Awi ležela na posteli, zamotaná do několika dek, a její kůže byla neuvěřitelně bledá. Viditelně se třásla. Zděšeně se rozběhl k lůžku. Lina ho však stihla zastavit.
"Nedotýkej se jí." Raději ji poslechl.
"Co se jí stalo?" odvážil se zeptat. Jezdci z temnoty na sebe pohlédli.
"Bude lepší, když ti to řekneme," ozval se Tin. "Nejprve jsme si mysleli, že chytila chřipku, kvůli té vaší noční výpravě." Zdůraznil poslední slova. Pokračoval, až když chlapec sklonil hlavu. Chtěl v něm vzbudit pocit viny, aby se pokus o útěk neopakoval. "Ale vzhledem k tomu, že se to zhoršuje, místo aby se to zlepšovalo, obáváme se, že jde o něco vážnějšího."
"A o co?" zeptal se chlapec.
"Pamatuješ si ještě, jak jsem potřeboval Tainerovu krev, abych se vyléčil? Nakazil jsem se tím virem z hor, protože jsem se dotkl Gennie, když už její nemoc byla v pokročilé fázi. Když jsme o té nemoci mluvili, říkala, že se ten vir někdy projeví, když dotyčný onemocní něčím jiným, klidně i jen chřipkou. Stalo se to jí a máme za to, že teď i její dceři."
Gielin vykulil oči, když u to začínalo docházet. "Ale já jsem se Awi také dotkl! A bude v pořádku, že?"
"Nemělo by ti to ublížit, když ses dotkl včera," odpověděl mu Gill. "Dokud to není vidět, že s člověkem není něco v pořádku, nemělo by to být nakažlivé, alespoň jestli jsem Gennii správně pochopil. A ohledně toho, jestli bude v pořádku..." Povzdechl si. "Jestli ještě nějakým způsobem najdeme Tainera, tak jo."
Gielin o tom přemýšlel. "A vy jí pomoct nemůžete?"
Zavrtěl hlavou. "Je to trochu jiné. Ona má ten vir ve svém těle přímo, ona ho má v genech. Já jsem se prostě nakazil. Potřebuje krev svého rodiče, ne někoho jiného. Ale Gennie to být nemůže, ta je mrtvá."
"Aha," odvětil chlapec a začaly mu po tváři stékat slzy. Byla to jeho chyba. On navrhl ten útěk, on ji nechal, aby onemocněla. Pohlédl na Awi. Vypadala, jako by byla mrtvá. A ještě horší bylo to, o čem se bavili Jezdci z temnoty.
"Budeme muset vyrazit," navrhl Tin. "Vím, že je nyní Tainer v Chrámu, ale my si nemůžeme dovolit čekat...jak dlouho vlastně? Do roka, který na ten úkol dostali, zbývá ještě pár měsíců. Jestli existuje nějaká šance, jak je dostat ven rychleji, musíme to udělat."
"Nemůžeme tam jít i s Awi," ozvala se Lina. "Podívejte, jak vypadá. A sami jste říkali, že ona je klíč, takže těch devět to bez ní možná ani nedokáže. Je to slepá ulička. Potřebujeme Awi, aby jim pomohla, a je, aby pomohli Awi. Jenomže ani jedno není možné."
"Když zůstaneme tady, nic tím nevyřešíme," ozvala se Carol. "Genn i Gill přece taky putovali i s tím virem v těle."
"Jenže ona je dítě," ozval se Gill. "Já vím, co to obnáší, a nemyslím si, že bychom ji k tomu měli nutit."
"Je chytrá," pravila Lina. "Malá, ale chytrá. Třeba ji nebudeme muset nutit, třeba pochopí, jak je to důležité."
Všichni na to přistoupili. "Kdyby to pochopila, bylo by to skvělé," zakončil jejich rozhovor Gill. Chlapec to již nevydržel. Nechtěl vidět, jak tam Awi leží. Když ji neviděl, mohl sám sebe přesvědčit o tom, že je to jen noční můra.

Pustina, současnost
Již bylo téměř ráno, ale Neanel, který držel hlídku, stále obcházel zeď dokola. Tonny ho zvědavě sledoval. Nechápal to. Muselo mu přece již dojít, že zde není východ. Zrovna ho míjel.
"Pět."
"Cože?" reagoval Neanel.
"Právě jsi to popáté obešel." Druhý muž protočil oči. "Chceš být schopný porazit ty příšery, ne?"
"Doufám, že máš dost peněz."
Nyní se nechápavě zatvářil Tonny. "Co?"
"Aby ses mohl sázet. Já, nebo ty příšery? Velkolepé utkání!"
"Když jsem byl v Chrámu, taky jsem byl nějakou dobu takhle cynický. Je to pořád lepší než sebelítost, ale nepomůže ti to. Nejlepší je..."
"Nezajímá mě, co je nejlepší," přerušil ho Neanel ostře. "Jsem tady jako v nějaké kleci. Když jsme u těch sázek, vůbec to připomíná nějaké gladiátorské utkání. Chybí akorát tribuny." Čekal, že mu to Tonny oplatí nějakým vtipem, ale on jen zvedl ruku. V té chvíli mu došlo, jaké chyby se dopustil, ale již bylo pozdě.
"Počkej, odkud víš o gladiátorských zápasech? Něco takového se přece dělo jenom na Zemi, ne?"
Neanel ledabyle mávl rukou. "Prosím tě, to ví každý." Tep se mu zrychlil.
"Právě že neví," odvětil Tonny. "Překvapil jsi mě tím."
"Hodně jsem poslouchal vyprávění lidí," přiznal se. "A možná mě to zaujalo, možná jsem o tom něco četl."
"Ty čteš?"
"Jenom fakta, příběhy ne. Můj život je zajímavý ažaž, nemusím číst cizí životy."
Tonny se pousmál. "Ty rád studuješ."
"A moje pověst je v háji. Ale na tom nezáleží. Hlavní je - proč se na to vůbec ptáš?"
Tonny zavrtěl hlavou. "To je jedno."
"A jak to vůbec víš ty?"
"To je taky jedno. Radši se o to nezajímej, je to pro tvoje dobro."
"Jak moc tě mám přemlouvat?"
"Přestaň," odsekl Jezdec podrážděně. Nebyl doopravdy naštvaný, věděl, že se ho na to Neanel zeptá. Byla to součást hry, aby si ověřil svou domněnku. Nečekal ovšem, že na něj bude zírat. Hleděl mu přímo do očí, tak dlouho, dokud mu nezačala docházet trpělivost. Byl zvyklý na ledasco, ale nikdo se mu nevydržel dívat do očí tak dlouho, zvláště když mu to oplácel. Vždy využíval toho, že pohledem umí vzbudit v lidech strach a neklid. Částečně to ještě pořád fungovalo dokonce i na některé jeho přátelé. Tak proč ne na Neanela? A vůbec, jak věděl o jeho přednosti a jak ji dokázal využít ve svůj prospěch?
"Tobě to není nepříjemné?" zeptal se, když to již nevydržel.
"Ne," odvětil Neanel a aniž by to tušil, dalšími větami mu odpověděl na všechny otázky. "Máš akorát stejnou výhodu jako někteří hazardní hráči. Ti toho využívají, aby se nikdo nepokoušel číst v jejich pohledech. Není to nic nového, akorát proti tomu málo lidí něco zmůže." Ušklíbl se. "Nepřestanu na tebe zírat, dokud mi neodpovíš."
"Posluž si," odsekl mu Tonny, ale věděl, že snáší špatně, když ho někdo upřeně pozoruje. A ještě někdo, kdo má tak pronikavé oči. Nakonec si povzdechl a odvrátil se. Neanel to však nevzdal. "Podívej, jestli ti to řeknu, asi tě budu muset zabít."
Neanel se ušklíbl. Věděl, že to Tonny neudělá. Potřebují ho. "Souvisí to, že to víš, s Jezdci z temnoty?"
"Souvisí," připustil Tonny. "A to je i důvod, proč mě zajímalo, že to víš ty. Zajímáme se o vojenské strategie. Na gladiátory jsem narazil omylem."
Neanel povytáhl obočí. "Takže všechno, co děláte, už udělal někdo před vámi."
"V nějaké době na nějakém místě. A všechno ne. Jenom většina z toho."
"Takže kdyby měl někdo větší znalosti než vy..."
"A o tom právě mluvím. Původně jsem se tě na to chtěl zeptat nějak nenápadně, ale ty ses nedal. Díky, že jsi mi to vlastně přiznal sám. Jsi pro nás hrozba."
Neanel na něj nechápavě hleděl. "Zase tolik toho nevím."
"Výsledek Modré války?"
"Nebyla to ta válka na Mamatay?"
"Vida, takže znáš i jiné věci než Zemi."
"No, něco jsem o tom slyšel. Ale jak to dopadlo, to nevím."
"Tak teď lžeš, ale to je jedno. Stejně toho víš až moc. Škoda, že tě teď rozhodně nemůžu zabít. To by mi Chrám neodpustil. Jenom mi řekni jednu věc."
"Jakou?" zeptal se Neanel a snažil se skrýt obavy z toho, jaké budou následky tohoto rozhovoru.
"Jak jsi to, sakra, všechno stihl? Holky, kasina, studium..."
"Když jsi sám, máš až moc času." Tonny musel připustit, že je to pravda. Již si doby, kdy byl osamělý, příliš nepamatoval, ale existovaly. "Tonny, ale i když jsme se teda dohodli, že toho asi vím hodně, stejně to nebude víc než vy. Zajímal jsem se povrchně o všechno, ale nikdy o nic pořádně. A stejně nemám motiv to proti vám využít."
Zamračil se. "Dej si pozor, ať se o tom nedozví ještě někdo další." Něco ho napadlo, něco dočista jiného, než řekl Neanelovi, ale musel se o tom poradit s ostatními Jezdci, jestli je ještě někdy uvidí. Nyní měl na starosti jiné věci, především to, jak se odsud dostat. Tento problém bude řesit, až na to přijde správný čas. Náhle něco zahlédl v dáli.
"Pozor, Neaneli," varoval druhého muže. Bylo to hodně brzy, ale nepřítel se přibližoval rychle. Neanel měl pár sekund na vymyšlení nějakého plánu, ale dokázal si jen uvědomit koncept těch příšer. Tyto vypadaly jako nějaký hmyz, možná vosy, a neútočily na všechny. Zacílili na něj. I k ostatním jich několik letělo, ale bylo jich opravdu jen pár.
Vychytávaly mezery, které použili k poražení včera. Létali mnohem výše, tím pádem by lidská stěna nefungovala. A ostatní sebe nemohli použít jako návnadu, což vlastně minule také udělali, protože tento hmyz letěl přímo na něj. Poslední, co Neanelovi problesklo hlavou, bylo, že je to beznadějné. Poté ucítil bolest.
Nešlo ale ani tak o tu fyzickou bolest. Neanel, ačkoli by to nikdy nepřiznal, se bál hmyzu s žihadly. Zavřel oči, ale nepomáhalo to. Cítil je na své kůži, cítil, jak se po něm plazí. Proč Chrám nevybral něco, po čem se prostě může ohnat zbraní. Vzápětí se ušklíbl. Protože by pak měli šanci to porazit. Ani se nesnažil přijít na řešení tohoto problému. Měl za to, že žádné neexistuje. Náhle to přestalo. Rozhlédl se kolem sebe. Nic nenasvědčovalo žádné změně, až na to, že hmyz létal nějak popleteně. Vždy se na určitém místě zastavil. Až na pár jedinců, kteří se dostali až k jeho rozbolavělému tělu.
"Ne-e-li," ozval se jeho bratr. Zmateně na něj pohlédl. Až po chvíli mu došlo, že to má být jeho jméno, že mu nejspíš hmyz pobodal tvář. "Déš. D-déš." Chtěl mu říct, že mu nerozumí, ale pochopil, že to nedokáže. Chvíli nad tím slovem přemýšlel. Laynarilla mu to naštěstí přeložila. Zdálo se, že jí nedělá žádný problém mluvit. Nejspíš to mělo něco společného s tím, že není člověk.
"Déšť." Černovlasý muž přikývl a nechal nebesa plakat. Hmyz pod tíhou mokrých křídel klesal k zemi, kde se buďto někam skryl, nebo ho zadupaly těžké boty. Neanel s úlevou vydechl, nebo se o to minimálně pokusil, tak, jak mu to jeho tělo dovolovalo. Teprve nyní mu začínalo docházet, že hmyz se nemohl zastavit jen tak, sám od sebe. Přivolal myslí svého bratra. V duchu snad komunikovat mohl. Cítil lehké zaváhání, ale nakonec ho Tainer pustil k sobě.
"Jak to, že se zastavily?" zeptal se jednoduchou otázkou.
"Já..." Neanel sledoval bratrův nejistý pohled. "To jsem byl já. Byly to štíty, ale nejsou silné. Není to má hlavní schopnost."
"Počkej - není to tvoje hlavní schopnost? Takže ty jsi celou dobu věděl, že umíš vyvolat štíty?"
"Jsou k ničemu. Zastaví sotva ten hmyz. Jsou dobré na kouzla, ale ne proti fyzicky hmotným věcem."
"A jaká je tvoje hlavní schopnost?"
"To jsem ti vlastně naznačil, než jsme našli Gielina - cítím energie míst a vlastně i lidí. Proto vím, že zrovna teď cítíš vztek."
"A proč jsi mi to neřekl přímo? Mohlo nám to dost pomoct!"
"Nikde by se nám to nehodilo."
"Ale hodilo, třeba..." Snažil se marně přijít na příklad, ale nakonec to vzdal. "Zase jsi to udělal. Stejně jako jsi tehdy zatajil, že víš, kde leží ty miny. Teď už bys mi ale mohl důvěřovat, po tom všem, nemyslíš?"
"Tobě se těžko důvěřuje," přiznal jeho bratr.
"Jestli u lidí neumíš hledat cestu, jak jim věřit," pravil Neanel a musel se zhluboka nadechnout, aby to dopověděl. "Bude z tebe hodně špatný Jezdec z temnoty."
Tainer na něj nechápavě pohlédl. "Jak...?"
"To je jedno."
Jeho bratr přikývl. "Jistě. Jak moc jsi na mě naštvaný?"
"Kdybych měl stupnici od jedné do deseti, Tainere, tak by to byla jedenáctka." S těmito slovy rozhovor ukončil. Měl různé verze toho, proč se hmyz zastavil, ale toto ho ani ve snu nenapadlo.
Náhle mu někdo zaťukal na rameno. Otočil se. Hleděl do jasných zelených očí. Zvláštní, že svým způsobem byla tato dívka půvabná, i když i na ní byly známky pobodání. Stále v sobě totiž měla jakousi jiskru. V rukou měla žluté květiny. Něco mu řekla. Chvíli trvalo, než si to přeložil.
"Horká voda. Lék. Bodnutí." Potřebujeme horkou vodu, abychom jí zalili ty kytky. Můžou sloužit jako lék po bodnutí. Neanel alespoň doufal, že si to vyložil správně. Zavrtěl hlavou. Naznačil rukama strom. Ona vzala jeho dlaň do své. Spíše jen symbolicky, protože on byl zraněný i tam, ale zapříčinila to, co chtěla. Šel za ní. Po chvíli to pochopil. Spatřil Tonnyho, jak rozdělává oheň. Měl dřevo. Neanel na něj ukázal.
"Chrám nám asi do nějaké míry dává to, co potřebujeme. Jak jinak by se tady vzaly kytky a tohle?" Jezdec pokynul k velkému kameni, kterému se uprostřed vytvořila prohlubeň. Neanelovi došlo, že může posloužit jako hrnec. Přikývl. Tonnymu se konečně povedlo zažehnout oheň. Vlil do prohlubně vodu z měchu a nechal ji, aby se vařila. Poté do ní vložil byliny. Shromáždili se kolem nich i ostatní. Většinou šli po svých, až na Laynarillu.
"Co se jí stalo?" otázal se Tonny. Niorin, který ji nesl, nebyl schopný mu to srozumitelně vysvětlit. Mohlo za to jeho zdlouhavé vyjadřování. Naštěstí to Jezdec po chvíli pochopil sám.
"To je kvůli tomu hmyzu?" Niorin přikývl. "Všiml jsem si, že nemá žádné viditelné známky toho. Asi si to její tělo přebralo nějak jinak. Bude v pořádku." Niorin klidně přikývl. Už to jednou zažil. Položil dívku do značné vzdálenosti od ohně. Potřebovala vodu, ne žár. Věděl, že kdyby se mohla dostat do své rodné řeky, vyléčila by se okamžitě, ale takto musel pár hodin počkat. Jako jediná nepotřebovala vodu horkou, aby se v ní vyvařily květy, ale studenou. Snažil se navlhčit každý kousek jejího těla.
Když se dostal ke krku, nemohl si nevšimnout dřevěného náhrdelníku. Nikdy ho nesundávala. Nevěděl, jaký má význam. Když se na to zeptal, odpověděla mu, že mu to řekne někdy jindy. K tomu nedošlo. Nyní si ho konečně mohl prohlédnout zblízka. Byl hrubě obroušený a nikterak krásný. Měl nejspíš význam citový. Vzal ho do dlaně.
Zachvátila ho bolest tak silná, až se mu zatočila hlava. Instinktivně náhrdelník pustil. Setřel krev, která z jeho dlaně vytékala, do kusu látky, kterým Laynarillu otíral. Než se znovu spustila, zaregistroval poměrně mělký, ale bolestivý šrám, táhnoucí se napříč celou dlaní. Ten náhrdelník v sobě skrýval magickou moc. Ale jakou? A vůbec, proč mu to Laynarilla tajila?
Po nějaké chvíli se vlivem bylin otoky zmenšily, ale nikomu nebylo do řeči. Tainer však přesto přišel za svým bratrem. Potřeboval si s ním promluvit. Nutně. Překvapilo ho, že se nebránil tomu, aby se jejich mysli spojily. Nejspíš byl unavený.
"Jak to víš?" zeptal se ho.
Neanel si v koutku duše uvědomoval, že by měl jednat klidně, ale nedělal si legraci, když Tainerovi říkal o jedenáctém stupni z deseti. "Ty si ani neuvědomuješ, jak Gennii ubližuješ. Vždy stála za tebou, dělala pro tebe cokoli a... a ty po ní chceš, aby tajila, že jsi jí znovu ublížil? Vůbec si jí nevážíš. Kdo ví, jestli jsi vůbec ty pohlednice posílal z čisté lásky? Nemyslím si. Nikdo není tak naivní, aby tam napsal svoje pravé jméno, aniž by měl postranní úmysly. Měla víc než právo mi to říct. A stejně by mi to časem došlo."
Tainer mlčel. Neanel věděl, že se ho dotkl, ale měl za to, že mu to někdo musel říct. "Chceš vědět, jak je to doopravdy?"
"Jak je doopravdy co?"
"Proč jsem se přidal k Jezdcům."
"Popravdě, mně je to docela jedno. Nezajímáš mě. Spíš bys to měl vysvětlit ji."
"Neaneli..." zašeptal. "Podívej, chtěl jsem, aby to věděla jen Gennie, protože čím méně lidí na to přijde, tím to bude lepší."
"Počkej, není to jedno? Stejně se to všichni dozvědí."
"Ano, ale já nemyslím to, co jsem udělal, ale proč jsem to udělal. To proč neví ani Gennie, protože by se mne pokoušela zastavit, víš?" Zhluboka se nadechl. "Je dobře, že tě nezajímám, protože mi v tom alespoň nebudeš bránit."
"Tak mi to konečně řekni," zavrčel.
"Doopravdy jsem se k nim nepřidal. Chtěli mě zabít. Dříve nebo později by to udělali, byl jsem pro ně nebezpečný." Neanel si mimoděk vzpomněl na svůj rozhovor s Tonnym. "Když budu předstírat, že jsem jejich přítelem, neudělají to."
"Tainere," zavrtěl Neanel zoufale hlavou. "To je naivní. Nevíš o nich vůbec nic, nedokážeš to hrát dost věrohodně. A nezabijí tě. Tonny říkal, že si to nemůžou dovolit u mě, tak proč by to měli udělat u tebe?"
"Samotného by mě to ani nenapadlo. Je to Linina myšlenka a..."
"Linina? Jestli ti to nedochází, ona je jednou z nich!"
"Ale je spravedlivá. Přemýšlel jsem, jestli nemá postranní úmysly, ale všechno mi vysvětlila. Řekla mi, že mi pomáhá, protože kdyby se hlasovalo, jestli mám zemřít, stejně by mě bránila. Jednak kvůli tomu, že má smrt by mohla ohrozit všechny, včetně jí, ale stejně jako ostatní Jezdci věří, že by se nestala žádná katastrofa, že by nám to Chrám maximálně udělal těžší. Tonny si asi myslí pravý opak, ale je buďto jediný, nebo alespoň v menšině. Ale abychom se vrátili k Lině, je to hlavně proto, že bych prostě zemřel zbytečně. Jsou to vrazi, ale většina z nich ještě nemá tak vymytý mozek, aby zabíjela bezmyšlenkovitě."
Neanel se zamyslel. Znělo to dobře, ale nezapomínal, jak snadno mohou člověka Jezdci vtáhnout do svých lží. "A proto zradila svoje přátelé?"
"Lina tvrdí, že se jim jejich skupina stejně rozpadá zevnitř a ona už odmítá slepovat ty trhliny, protože je prostě unavená. Vzpomněl jsem si u toho na Tammy a na to, jak jí nutili se vrátit."
Starší z bratrů musel uznat, že na tom něco bude. Vrátil se zpět k původnímu tématu. "Gennie by to vážně měla vědět."
"To ne. Možná bych jí to řekl, kdyby tady nebyl Tonny, ale mohlo by to dopadnout hodně špatně. Ona je totiž schopná mi to překazit přes něj. Snažila by se ho nějak obelstít, ale v tomto není dobrá, takže by to také mohlo vyjít celé najevo. Když si bude myslet, že to tak chci, bude to lepší."
"Aha," hlesl Neanel. "Nechtěl jsem se s tebou hádat, akorát..."
"V pořádku. Byl jsi naštvaný. Máš na to právo. Mohl bych tě poprosit, aby sis to nechal pro sebe?"
"Jasně," odvětil. Věděl, že to, co dělá, je patrně největší hloupost, které se kdy dopustil, a to si říkal u každé z těch šíleností. "Pomůžu ti."
"A jak?" otázal se jeho bratr. Neanel mu převyprávěl jeho rozhovor s Tonnym. Zakončil to slovy: "Oni mi vlastně už kdysi nabízeli, ať se k nim přidám. Tainer otevřel ústa, aby něco namítl, ale Neanel zvedl ruku. "Nic neříkej. Buďto se k nim přidám s tvou pomocí, nebo bez ní. Nezastavíš mě."
"Nechceš si to ještě promyslet?" Už předem však věděl, že jeho bratr zavrtí hlavou.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | 26. října 2016 v 18:57 | Reagovat

Vždy když dočtu další díl oka bouře, potřebuju ihned další - začíná to být moje droga? :D

Chudák Awi doufám, že se z toho dostane aby tam Gio nebyl sám. Ale věřím (doufám), že nám jí nezabiješ...
Tonny mi přijde celkem tajemný a jak se baví s Nealeem, člověk by řekl že se moc nekamarádí. Těším se co na ně chrám dalšího pošle - abych pravdu řekla s Nealeem to mám stejné - také nemusím tento hmyz.
Kapitola úžasná, hlavně doufám, že tam bude zase část s jezdci z temnoty a s Tainerem a spol. :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2016 v 19:17 | Reagovat

[1]: Hele, nic si z toho nedělej, ono to je i má droga :-)

Neprozradím ti, jestli to přežije, ale ta nemoc tam je z jiného důvodu (má to smysl pro druhý díl).

Tonny...nevím, kdy na to bude místo, ale jeho pravou osobnost pochopíš až z jednoho flash backu. On není tajemný, právě naopak, on je šíleně upovídaný (a otravný), ale po tom, čím si prošel v Chrámu, minimálně nějakou dobu nebude takovým člověkem, jakým býval.

Co se týče těch příšer, jak Tonny zmínil u minulé kapitoly, není to pravá podstata toho úkolu.

Jinak, ohledně pruhovaného hmyzu s žihadlem mám své předsudky, a to takové, že se ke mně nesmí přiblížit na dva metry, nebo začnu ječet. Neanel je na tom lépe - on jen zpanikařil a ztuhl, což bylo patrně nejlepší, co mohl v danou chvíli udělat :-)

No, teď se musím podívat, jestli to tak bude i v další kapitole. Ne, v podstatě je to spíše o Jezdcích, ale pak bude většina kapitol až do konce Oka bouře zase o těch devíti (desíti, jestli počítáš Tonnyho).

Jinak, děkuji za krásný komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama