Polibek vypůjčeného času - kapitola VIII.

14. října 2016 v 16:14 | Karin |  Polibek vypůjčeného času
Tuto kapitolu jsem si hodně užila, zejména tu první část, tak doufám, že se bude líbit i vám. Jen předem říkám, že i ta debata o vlasech tam má velký smysl, i když sama vím, jak skvěle do té povídky nezapadá. Budu moc ráda za každý váš upřímný názor.



Kapitola VIII.
Trojice přišla do rozlehlého údolí. Vítr zde byl mírnější, ale stále silný. V první chvíli nevěděli, kde vůbec jsou, ale když se Aghatia pořádně rozhlédla, skalní výběžky kolem jí začaly být povědomé. Na okamžik se zastavila.
"Co se stalo?" zeptal se jí Nathalien.
"Nejspíš vím, kam jsme se to dostali. Toto je Měsíční údolí." Její přítel málem přitakal, také někde, možná na pohlednici nebo prostě na nějaké fotografii zahlédl ty typické namodralé skály, ale Morgan ho donutil zapochybovat.
"To nemůže být ono. Podívejte se na zem. Měsíční údolí je známé pro koberec z husté trávy a toto..." Podřepl si a vytrhl jeden trs. Bylo to, jako by někdo minimálně polovinu vyškubal a poté ten zbytek ještě ožehl plamenem.
"Není slunce, co bys chtěl?" podotkla jeho sestra.
Nechtěl dát najevo, že to nejspíš byla poslední kapka, aby vystoupily na povrch jeho pocity. Ještě to dokázal zadržet, ale netušil, na jak dlouho. "To je smutné," řekl pak nahlas.
"Právě proto to musíme zastavit," odvětila. "Ale nejprve bych si odpočinula." Vytáhla krabičku od zápalek a ukázala jí oběma mladým mužům. "Rozděláme si oheň. Jestli nás někdy někdo najde, tak ne tuto noc. Musíme mít přede všemi obrovský náskok."
"V tom větru se ti to ale nepodaří," varoval ji Nathalien. Bylo to však, jako by to neřekl. Začala sbírat klacky, které spadaly ze suchých stromů.
"Pojď, najdeme kameny, které položíme kolem ohniště," pobídl blonďák Morgana. Ten však zavrtěl hlavou.
"Mám žízeň. Šel bych raději najít vodu."
"Z těch skal ji tu poteče mnoho. Ale rychle se vrať, ať vidíš, jak se Tia vzteká, že jsem měl pravdu, že to nezapálí." Spiklenecky se usmál. Chtěl Morgana rozveselit, ale jelikož na to nějak nereagoval, jen odešel, nejspíš se to nepovedlo. Pokrčil rameny a začal hledat vhodné kameny.
Morgan neodmítl Nathalienovi pomoct jen kvůli vodě, i když tu samozřejmě potřeboval, aby se jednak napil a jednak uvařil ten zkidňující nápoj. Nemohl již po tolika hodinách marného hledání kámen ani vidět. Příliš mu každý z nich připomínal, že za to všechno může on.
Přál si, aby cesta k vodě trvala déle, ale již po chvíli spatřil malinký potůček, který protékal napříč celým údolím. Poklekl k němu a nabral do čutor křišťálově čistou vodu. V tom okamžiku mu však něco došlo - neměl jak vodu ohřát. Nikoho nenapadlo s sebou brát hrnec. Usmyslel si, že se zeptá těch dvou, jestli nemají nějaký nápad.
Když k nim přišel, pokládali na místo, které si vybrali, poslední dřevo. Zatřepal s jednou čutorou, aby voda zašplouchala a on tak ukázal, že ji má. Oba se na něj usmáli a napili se. Také svlažil své hrdlo. Aghatia mezitím škrtla zápalkou. Přesně jak očekávali, nic však nezapálila. Vítr byl příliš silný a ona ani neměla papír, který by lépe chytil než třísky. Naklonila se blíže a snažila se oheň rozdmýchat svým dechem. Ani to však příliš nevycházelo, docílila jen toho, že se jí do všech dutin dostal štiplavý kouř. Rozkašlala se.
"Nikdy jsem neuměla rozdělávat oheň," odůvodnila svůj neúspěch. Nathalien to zkusil také, ale fakticky udělal to samé, s tím samým výsledkem. Morgan se o to ani nepokoušel. Možná by to udělal, ale Aghatia ho vykolejila. Prudce vstala a zasyčela jediné slovo.
"Sakra." Ani jeden přítomný ji nikdy předtím neslyšel klít. "Sakra, tak hoř, ty zatracené ohniště!" Nejspíš byla naštvaná sama na sebe, že někdo vidí, jak se jí něco nedaří. Znovu vzala zápalky a škrtla. Dala do toho však moc síly a zlomila ji.
"Takovým způsobem nám za chvíli dojdou," varoval ji Nathalien. Jestli ho však vnímala, nedala to najevo. Vzala další a nechala zahořet. Přiblížila ji k ohništi. Všichni očekávali stejný výsledek, ale dřevo náhle rychle vzpálo a sloup ohně vystřelil vysoko nad hlavy přítomných. Aghatia se vylekala tak, že slabě vykřikla. Plamen vrzy nabyl normální výšky, ale všichni tři si byli vědomi toho, co viděli.
"Tvrďte mi klidně opak," zašeptal Nathalien. "Ale to nebylo úplně normální. Co přesně jsi udělala, Tio?"
"Já nevím," odvětila černovláska. "Ale málem mě to spálilo."
"No, ale máme oheň," usmál se Morgan.
Chvíli tam všichni tři seděli, bez jediného pohybu. Nemohli nepřemýšlet nad tím, co se právě stalo. Jako první se z té strnulosti dostal Nathalien.
"Možná bych věděl, co se právě stalo."
"Ano?" zeptala se ho Aghatia s patrnou zvědavostí.
"Ty stále neseš své jméno, ne snad?" Černovláska se zamračila. "Domov. Stále nechápu, co přesně ti to dává, ale přijde mi logické, že jsi zapálila ten oheň, když ses naštvala. Domov je odnepaměti spojen s krbem."
"Jistě," hlesla. Mohlo jí to také dojít. Morgan vycítil příležitost se alespoň trochu obhájit.
"Alespoň vidíte, co to způsobuje." Aghatia ho propálila vražedným pohledem.
"Myslím, že je to stále lepší než věčná tma, Morgane. Nechci se ale hádat."
"Já také ne," nechal to být. "Víte, mám takový problém. Potřebuji si ohřát trochu vody, ale nemáme hrnec ani nic podobného."
"No, a k čemu ji potřebuješ?" otázal se Nathalien.
Pousmál se. "Nezvládám své pocity. Možná si říkate, jak to s tím souvisí, ale dostanu se k tomu. Potkal jsem babku kořenářku, vy víte kterou. Mimo toho, že jsem vás díky ní vlastně našel, mi dala nějaké bylinky na uklidnění a já...je potřebuji. Mají se ale uvařit v horké vodě."
"No, kdybychom se porozhlédli kolem a našli..." začal Nathalien líčit nějaký nápad, Aghatia do něj však uprostřed věty strčila.
"Ty žádné bylinky nepotřebuješ," oznámila svému bratrovi. Přisunula se k němu a objala ho. Ztuhl, na to však byla zvyklá. Překvapilo ho, jak jemně k němu hovořila. "To, co se stalo, bylo pro dobrou věc, sám to víš. Nemohl jsi tušit, co to způsobí. Zastavíme to, uvidíš. Ano, mezitím se stalo hodně věcí, které ti to nejspíš moc neulehčili, ale nedovolím, aby ses z toho zhroutil." Ohromeně na ni hleděl. "Nepotřebuješ žádné bylinky, věř mi. Nepotřebuješ to potlačit, právě naopak."
"To ty jsi mi vždy říkala, že mám své pocity držet na uzdě."
Zavrtěla hlavou. "Byla jsem hloupá. Myslela jsem si, že když někdo třeba nepláče, tak je v pořádku, a co se odehrává v jeho nitru, o to jsem se nestarala. No tak, klidně kvůli tomu na mě křič, alespoň se ti uleví."
Usmál se. "Jak jsi na to přišla?"
"Já nevím. Záleží na tom?"
Objala ho ještě pevněji. Konečně se uvolnil. Měli se rádi, opravdu rádi, ale toto byla jedna z mála chvil, kdy si to vážně uvědomovali. Morgan si musel připustit, že mu bylo opravdu lépe, dokonce mnohem více, než po bylinkách.
"Pojď k nám," navrhl Nathalienovi. Překvapilo ho to, ale mile. Když se k nim přidal, na okamžik jako by se celý svět zastavil a byl zase v pořádku. Někdo to však musel pokazit. Aghatia se začala probírat Nathalienovi ve vlasech. Nejprve mu to bylo příjemné, ale po chvíli už to bylo podivné.
"Tio?" oslovil ji. Trhla sebou a přestala se ho dotýkat. "Děje se něco?"
"Ne," vyhrkla až příliš rychle. "Proč?"
Blonďák se otočil na svého přítele. "Co je na mých vlasech zvláštního?" Morgan pokrčil rameny. Nathalien se pobaveně usmál na svou kamarádku. Aghatia cítila, jak začíná rudnout. To nemohla dopustit.
"Jestli to chceš vědět, tak se ti začínají objevovat šediny."
"Šediny?" podivil se. "Kolik si myslíš, že mi je?"
Pokrčila rameny. "Jsou lidé, kterým se to stává, i když jsou mladí. Jen nechápu, proč to vůbec řešíme."
"Ale já to určitě nejsem," nenechal to být. "Znáš přece mé rodiče. Viděla jsi na nich někdy jediný šedivý vlas?"
"Nechápu, proč tě to tak rozčiluje. O nic nejde," nechápala dívka.
"No," ozval se Morgan. "Možná to je hloupost, ale nemůže to mít něco společného s těmi mlýny?"
Aghatia se začala smát. "Ty máš nejspíš o kolečko navíc."
"Jen mne to napadlo," bránil se.
"Dobře, o mých vlasech toho stačilo," vložil se do toho Nathalien. "Kdo by měl nějaké jiné téma?"
Netušila, jestli je více smutná, nebo naštvaná. Morganova sestra jí byla nesympatická, již když o ni poprvé slyšela, ale nečekala, že jí bude tak moc ukazovat, že je tomu i naopak. Chvílemi dokonce uvažovala nad tím, že si vůbec nemyslela, že Irinia udělala něco špatně, jen ji chtěla dostat od nich pryč, což se jí povedlo.
Něco jí ovšem říkalo, že Aghatia si skutečně myslela, že je to všechno její vina. Proč by si také měla myslet, že pokrytecká kuřačka s nemanželským dítětem, která očividně vše ostatní ztratila, by mohla mít city? Možná nešlo až tak moc o Morgana, možná prostě chtěla, aby byl svět zase v pořádku a ona nabyla klidu. Tak či tak, bolelo ji to.
Chtěla si sednout a litovat se, ale věděla, že nesmí. Bylo nutné pokračovat, ať s těmi třemi nebo bez nich. Zajímalo ji, co právě dělají, aby to zastavili, ale ať už to bylo cokoli, zatím nebyl znát účinek. Slíbila si ovšem, že její jednání něco změní. Dokonce se i rozhodla, co udělá. Zkusí najít onen mlýn, kde to všechno začalo. Zamířila směrem, o kterém mluvili a na další cestu se ptala místních. Nyní stála před domem, který měl údajně patřit Morganovým rodičům. Dodala si odvahy a zaklepala na dveře.
Otevřela jí černovlasá žena. Usmála se, ale Irinia nemohla přehlédnout trápení v jejích očích. Viděla to i na muži, který stál za ní. Skoro si rozmyslela se jich na jejich děti vůbec ptát. Nicméně nemohla jen tak stát v otevřených dveřích.
"Zdravím tě, poutnice. Potřebovala bys něco?" vytrhla ji žena z myšlenek.
"Potřebovala bych od vás pomoc. Pozvete mě dovnitř? Musím vám to vysvětlit." Manželé na sebe pohlédli a žena nakonec přikývla.
"Posaď se k tomuto stolu," ukázala na kolos uprostřed místnosti. Irinia beze slova pohlechla. "Chtěla bys něco k jídlu nebo k pití? Od oběda nám zbyla výborná husa..."
"Jen vodu, prosím." Měla sice hlad, ale nemínila sebe ani je zdržovat. Vmžiku před ní stál hrníček. "Děkuji." Napila se. "Přišla jsem kvůli vaším dětem."
"Co se s nimi stalo?" zeptal se muž možná až příliš příkře.
"Jsou naživu," uklidnila ho. "Nejde ani tak o ně, jako o to, co způsobili. Jistě jste si všimli té tmy, větru, bouří, a podobných věcí."
"Jistě," odvětila žena. "Nikdov této vesnici pro to neumí najít logické vysvětlení."
"Já bych ho měla." Odvyprávěla jim vše, co se odehrálo od doby, kdy potkala Morgana. Nepřerušovali ji, jen na ni vyděšeně hleděli. Vynechávala vše, co nebylo bezpodmínečně nutné, aby to zkrátila a aby je neznepokojovala ještě více. Nakonec se dostala k pointě. "Napadlo mě, že by to možná šlo zastavit, kdybych našla ten mlýn, kde to začalo."
"Nejspíš se jedná o ten u Missileyových," řekl muž své ženě. Přikývla.
"Zavedeme tě tam, ale musíš nám říct všechno o naších dětech." Irinia souhlasila. Umínila si však, že neprozradí nic, co by doposud neřekla. Nepoví, že je Morgan nešťastný, ani to, že je Aghatia těhotná. Pochopila, že jejich rodiče asi budou jedni z těch, kteří by své děti nejraději zavřeli do klece, aby se jim nic nestalo. Svůj slib sama sobě spoustu otázek dodržovala. Ptali se však čím dál podrobněji a mlýn byl příliš daleko na to, aby jim neodpovídala.
"Takže Morgan je našel přes babku kořenářku," zastavil se muž u jedné části jejího vyprávění. "Ale proč s ní vůbec začal mluvit."
Irinia pokrčila rameny. "O tom se nezmínil." Musela zalhat, protože jinak by prozradila obě věci, o kterých nechtěla, aby jejich rodiče věděli.
"Morgan se zmiňuje vždy o všem," odmítl muž její lež. "Prosím, pověz nám to. Jsou to naše děti, musíme vědět vše."
Zavřela oči. Měli pochopitelně pravdu, ale moc se jí do toho nechtělo. "Nebylo mu z toho všeho moc psychicky dobře. Ale myslím, že nyní je již v pořádku. Kořenářka mu dala jen nějaké bylinky na uklidnění."
"On nepřišel domů, ani když mu nebylo dobře?" hlesl žena. Zdálo se, že to opravdu nechápe. "A kořenářka předtím jen tak potkala Aghatiu?"
"Ano," odvětila prostě.
"Nepotřebovala od ní pomoct?"
"Nezavolala ji k sobě schválně," vyhnula se Irinia odpovědi. Rodiče se však nenechali tak snadno oklamat.
"Je jí něco?"
"Nyní již ne."
"Proč mám pocit, že nám to nechceš říct?" zeptal se muž tak zoufalým hlasem, až jí to lámalo srdce. Měl to vědět.
"Vaše dcera je těhotná." Zavládlo ticho. "Možná i proto odešla z domu - nechtěla způsobit sobě i vám takovou ostudu."
"To není možné," zašeptal muž. Irinia pouze smutně přikývla.
"Kdo je otcem?" položila žena další otázku.
Dívka si spousla spodní ret. "Nathalien."
"Cože?!" zděsili se oba.
"Lžeš. Vymýšlíš si, abys nás pošpinila!" obvinila ji žena. Irinia se snažila zůstat klidná, věděla, že je tato černovláska jen rozrušená.
"Jak se to mohlo stát?" zaúpěl muž. Dívka raději mlčela. Měla by nějaké odpovědi, ale všechny byly sarkastické. Nikdy by to neřekla nahlas, ale takovéto vášnivé reakce ji přišly opravdu přehnané. Naštěstí již spatřila obrys mlýnu.
"To je on?" zeptala se opatrně.
"Ano," odvětila žena. "Ale jestli se tady chceš zdržet, musíme se zeptat majitelů." Irinia si až nyní všimla, že u mlýna stojí i dům. Žena k němu přispěchala a zaklepala na dveře. Irinia i muž ji následovali. Ani se však nemuseli namáhat. Žena obyvatelům vše vysvětlila. Samozřejmě nevynechala ani novinu o těhotenství. Celé to podala slušně vůči lidem, se kterými mluvila, až na poslední věty.
"Říkala jsem vám, že se stane něco špatného, když necháte vašemu synovi volnou ruku. Zajímalo by mě, jak toto chcete řešit."
"To, že jsou pryč, nebo to těhotenství?" zeptala se druhá žena.
"To těhotenství, samozřejmě! Na rozdíl od vás jsem je nechala hledat policií, a brzy se dostanou domů."
"Možná domů nechtějí," zkusil ji přemluvit muž, ačkoli to bylo ve špatnou chvíli. "Také se mi po Nathovi stýská, ale je to jeho život."
Černovláska si odfrkla. "Kdybyste ho lépe vychovali, nemuselo k ničemu dojít." Irinia měla sto chutí ji připomenout, že to její syn způsobil katastrofu, ale raději držela jazyk za zuby, stejně jako všichni ostatní.
"Zavedeme tuto dívku k mlýnu. Klidně můžete jít domů," prohlásil obyvatel domu, u kterého se nacházeli. Druzí manželé jen přikývli a odebrali se pryč. Muž k ní natáhl ruku. "Já si říkám Billie a toto je má manželka Illona. Moc se ti omlouváme, že jsi musela slyšet tu sousedskou hádku."
"To je v pořádku," usmála se. "Děkuji vám. Já jsem Irinia."
"Také to chceme zastavit," prohlásila žena. "Jen nevíme jak. Nejspíš tě nebudeme zdržovat, dělej, co potřebuješ." Ještě jednou poděkovala a přistoupila ke stavbě. Sáhla do kapsy po zápalkách. O jedny přišla díky Aghatie, ale nebyly její jediné. Zaváhala, jestli si u toho zapálí i cigaretu, ale nakonec to udělala. Potřebovala se trochu uvolnit, aby se jí lépe přemýšlelo.
K ničemu to však nevedlo, stejně neměla žádný nápad. Snažila se v kameni mlýna nalézt nějaký vzor, cokoli, co by jí pomohlo najít ten správný úlomek, ale jejím největším nálezem bylo právě to místo, kde Morgan kousek odsekl. Přejela po něm prsty. Nic neobvyklého se jí na této stavbě nezdálo. V tom okamžiku se příhodně rozpršelo. Pohlédla na oblohu. Vypadalo to na další bouři. Dříve, než se mohla rozmyslet, co udělá, přišla za ní Illona. Irinia se snažila rychle uhasit cigaretu, ale žena si toho stejně všimla. Nesouhlasně semkla rty, ale nekomentovala to, což rusovlásku překvapilo.
"Nechceš se schovat u nás, než to přejde?" Irinia vděčně souhlasila.
Po celou tu dobu si s manžely povídala. Uvědomila si, že Nathalienovi tiše závidí. Kdyby ona měla takové rodiče, snad by ani nikdy neodešla z domova. Nebo možná ano, ale určitě by se tam vracela. Ona takové štěstí neměla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama