Prostě takový článek

25. října 2016 v 19:41 | Karin |  Deník šílenkyně
Napadlo mě, že bych zase mohla sepsat nějaký článek. A o čem vlastně bude? Pravděpodobně o všem, nad čím v poslední době přemýšlím nebo co se mi stalo. Ano, jinými slovy to bude zase článek o ničem. Ale blogování mi chybí a mám silnou potřebu něco sepsat. Třeba to bude alespoň trochu zajímavé. A slibuji, že jednou budu psát i něco, co má ucelenou myšlenku.


Hlavním důvodem této neaktivity je absolutní vyčerpaní. Jenomže, on je tady takový problém, a to ten, že já neumím spát přes den. Prostě neumím. Naposledy jsem tak usnula, když jsem byla nemocná, a to bylo hodně dávno. Dříve než v deset večer se prostě do říše snů neodeberu, což je na houby, protože jsem takový chodící zombík. Sice mám teď pět dní klid alespoň od školy, ale moc to nepůjde poznat, protože máme docela velké množství úkolů.

Ale na druhou stranu, kdyby se mi to, co se mi děje teď, dělo asi před půl rokem, rozhodně bych se z toho nervově zhroutila, takže to znamená, že se konečně psychicky nadobro dávám dohromady. Už jsem si myslela, že se to nestane. Ale o tom chci vlastně tady také mluvit.

Problémy, co nyní mám, jsou různého charakteru - příliš těžká škola (nezní to tak hrozně, já vím, ale nerada bych polevila), rodinné potíže a především problémy ve vztazích. A o tom jsem se právě chtěla zmínit.

Prosím, neberte to jako nějaké vylévaní srdce, protože tak to nemyslím, chci to napsat hlavně na zamyšlení - připadá vám, že skutečná láska, ať už ta klasická nebo přátelská, mizí? Přijde mi, že nic není opravdové. Vždy, když to s nějakým člověkem dopadne špatně, odmítám další vztahy, říkám si, že raději budu sama. Jenomže pak někdo vstoupí do mého života a já mu znovu naivně otevřu své srdce. Ze začátku jsem vždy ještě opatrná, ale po nějaké chvíli ho bezmezně miluji, ať už jakkoli, zase. No, a právě tehdy se to pokazí.

Nejde zase o nic tak hrozného, prostě se to v životě děje, ale problém je v tom, že se to děje až nějak moc často, a pozoruji to i u ostatních lidí, nejen u sebe. A nejhorší na tom je, že se prostě ještě nestihnu přes ten vztah přenést, než přijde další, a nezřídka se mi stane, že se to na sebe nakupí - s někým se to pokazí, přijde někdo další a než se stihnu dostat z toho minulého vztahu, skončí i tento. Jako by láska neměla mít smysl. Vím, že to tak není, že ta opravdová někde existuje, ale už se bojím doufat, že je tady pro mě. Ne, že bych neměla přátelé. Mám. Dokonce i některé z vás svým způsobem miluji, alespoň tak, jak mohu milovat lidi, které jsem nikdy neviděla. Ale bojím se.

Nemíním se ale tomu poddat. Naopak, snažím se na to nemyslet. Píši o lásce, čtu o lásce, poslouchám lásku v písních, myslím na lásku. Ale beru to prostě jako vzdálené příběhy, jako něco, co se mi zdá, že se z této reality vytrácí. Jako nějaký krásný a vzdálený sen.

Nepřeji si, aby láska z příběhů byla jako láska reálná, tak to prostě ve většině případů nefunguje. Ale copak chci tak moc, když si přeji, aby existovala? Ne pro mě, pro všechny. Možná se mezi vámi najde někdo, kdo si nyní myslí, že ji prožívá, a možná ji opravdu prožívá. Ale pokud je to ten druhý případ, jste opravdové výjimky.

Někteří si myslí, že pravá láska neexistuje. Možná bych tomu měla uvěřit také, ale já to odmítám. V podstatě vím, co to pravá láska je, ale neumím to definovat. Myslím, že to prostě člověk hluboko uvnitř cítí, jestli je to skutečné nebo ne. A pokud se vám zdá, že se skutečné proměnilo v něco, o čem víte, že to láska není, je něco špatně. A já jsem ještě nezažila vztah, kdy bych nakonec necítila, že je něco špatně. Není to tím, že spadly růžové brýle, ale tím, že je pokaždé opravdu něco špatně. A když někoho milujete opravdu upřímně, toto by se podle mě stát nemohlo. Znamená to, že neumím milovat, nebo že je něco špatně se společností jako celkem? Těžko říct.

Tak či tak, když nechám tohoto, protože to začíná být vážně spíše výlev na téma "béé, nikdo mě nemá rád", i když to toto vůbec nemělo být. Každopádně, ta únava způsobuje, že když mám na něco čas, ne, že bych dělala něco užitečného. Upřímně, tento článek je ještě jedna z těch smysluplnějších věcí, kterých jsem za posledních dní schopná.

Samozřejmě, píši. Jenomže kdybyste věděli, co píši... Nejsem si tak úplně jistá, jestli to vůbec dává smysl. Je to šíleně emotivní, poetické a vůbec, ale obávám se, že to je celé špatné. Uvedu to na pravou míru. Jedná se o druhý díl Oka bouře (pro který jsem vymyslela název Blízko ohně, jestli jsem to sem nepsala. Mám promyšlený i třetí, ten by se jmenoval na radu jedné mé kamarádky Záře úsvitu, ale kdo ví, jestli se k němu vůbec někdy dostanu). Doufám, že to bude vypadat jako účel, ale tak nějak to začíná více připomínat hru, než příběh. Je tam v podstatě mnohem více dobrodružných úkolů, jestli víte, co mám na mysli, než děje jako takového, což je trochu zvláštní. Řekněte mi někdo, jak mé šestnáctileté já sakra přišlo na to, že je schopno napsat devítidílnou sérii tak, aby si stále udržovala svou kvalitu? A vůbec, jak mohlo vymyslet něco, co bude mít více dílů? Dva tři, dobře, ale devět? Když většina takto dlouhých sérií bývá špatná a vleklá? Kéž by to šlo zkrátit, ale já budu ráda, když se mi vleze jeden díl do rozmezí, v jakém má být, nstož jich tam nacpat více.

A ještě, co se týče příběhu, prosím, plánuji psát romantický příběh. Typicky romantický. Ne ne, žádné fantasy ani typické dobrodružno (no dobře, možná trochu). Romantika. Ne, že bych měla bližší děj, ale rozhodně vím, že se to bude odehrávat v jednom severním městě v Norsku nebo v Murmansku. Původně bylo ve výčtu možných destinací i Finsko nebo Mexiko, ale z toho nějak sešlo, protože jsem nenašla ty informace, které bych chtěla. Navíc, kdyby to bylo Mexiko, nemohla bych tam zakomponovat polární noc, což mělo v tom příběhu hrát docela důležitou roli. Až budu mít lépe celou tu věc promyšlenou, dám vědět. Každopádně, byl by to můj první příběh, který se neodehrává ve fiktivním světě. Akorát pochybuji o tom, že to někdy vážně napíši.

A jako by se mi to hodilo, zase mě chytilo takové to období, kdy zjišťuji všechno, všechno o koních. Přitom to v žádném mém příběhu nemá smysl - v Oku bouře si vystačím s úplnými základy (a upřímně, vystačím si i s tím, kde má kůň hlavu a kde zadek) a na koních nejezdím, ale musím o nich vědět všechno. Tentokrát jsem si dokonce sehnala encyklopedie, a věřte nebo ne, ono mě baví je číst. Většina lidí se podívá jen na obrázky, ale já hltám každé písmenko. Pevně doufám, že mě to přejde, protože jsem si už ověřila několikrát, že neumím o koních nic kloudného sepsat a nerada bych se o to znovu neúspěšně pokoušela.

Co se týče hudby, zkouším co nejvíce nových skupin, protože mám pocit, že poslouchat třeba od jedné skupiny, jen od jediné, zhruba 170 písniček (a to prosím není konečný počet) je sice skvělé, ale přirozeně už pak těžko najdu skladbu, kterou jsem od takových skupin ještě neslyšela. A překvapivě hledám docela úspěšně, většinou se u každého interpreta, který není úplně mimo to, co mám ráda (tedy, někdy mimo je, ale zapadá alespoň základním žánrem), líbí alespoň jedna skladba. Nebo je minimálně poslouchatelná. No, a také jsem narazila na skladby, které vážně poslouchatelné nejsou, takže se jim svědomitě vyhýbám.

Mimochodem, také tak milujete podzim? Na můj vkus je ještě moc teplo, ale zbožňuji se procházet ve spadaném listí, pozorovat ubíhající mraky a sledovat přilétající havrany. A nemůžu se dočkat zimy. Má v sobě něco, co mě vždy uklidní, i když třeba zrovna není sníh. Má ji spojenou s poetikou a chladem, který miluji čím dál tím více. Tento rok to dokonce došlo tak daleko, že i na konci října spím u otevřeného okna. Také tam milujete chlad?

No, protože jsem neměla žádné pořádné téma, tento článek asi ukončím. Ale snaha nco napsat se snad cení, ne? A co vy? Jak se máte?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | 25. října 2016 v 20:01 | Reagovat

S tím zombíkem to mám úplně stejné, poslední dobou jsem bez energie a velmi mě deptá to, že budeme mít ještě 23.12 školu. Upřímně ano jsem zvláštní, že řeším vánoce už teď, ale toho si prosím nevšímejte. Celkově pociťuji takovou změnu, kterou nevidím jenom u mě a u mých vrstevnic, ale i u daleko vice lidech. Nějak chybí lidem energie. Nevím proč, ale přijde mi to tak. Sama jsem lásku ještě ne zažila a když vidím kvůli ní je smutku, (hlavně mám ještě čas..) tak se mi "do ní" ani nechce. Celkově většina holek je teďka in jen když mají svého "boyfriend" a Iphone. Sama objevuji řadu nových skupin a začínám poslouchat i jiné žánry než pop (zrovna jsem si zamilovala písničku numb). Také mikuji podzim - nejen, že mám svátek a narozeniny, ale i jak ty říkáš pro tu barevnost a u mě vítězí ješte "ani zima ani teplo" jestli mi rozumíš :)
S okem bouře to vypadá zajímavě - upřímně jsem po tom půl roce netzšilu, že budeš pokračovat a ty máš takovéhle plány, wow

Jinak omlouvám se za chyby nebo různé překlepy - dnešní tablety opravují stále něco :)

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2016 v 8:49 | Reagovat

[1]: No, jak znám naši školu, tak my také :-) A to s tou energií je pravda. Lidé, a to včetně mě, prostě neumějí odpočívat.

Ne, láska jako taková je krásná, myslím, že si to komplikují sami lidé. Ale u většiny lidí to ani láska není. Není to prostě skutečné, je to buďto moc bolestivé nebo moc povrchní.
Numb (máš na mysli tu od Linkin park?) není špatná. Můj styl to pochopitelně není, ale rozhodně jí neopovrhuji.
Já mám také na podzim narozeniny :-) Mně podzim nějakým způsobem připadá magický.
No, měla jsem své důvody, které mi nedovolovaly to psát. Ale zase mě to začalo bavit.
Já to znám, věř mi. Hele, dokud vím, co jsi tím myslela, ještě to není dost velký překlep :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama