Silnější než krev - kapitola XXVI.

8. října 2016 v 11:39 | Karin |  Silnější než krev
Ať už je to zveřejňování za mnou, přidávám další kapitolu, předposlední. Opravdu. Chtěla jsem do toho příběhu dát ještě něco, ale došlo mi, že by to byla sice napínavá vata, ale stále vata (klidně mi můžete psát, co si myslíte, že se mělo stát, i když se vsadím, že na správné řešení nepřijdete, protože to s dějem jako takovým nemá moc společného, bylo by to jen pro účely sbližování Tiarila a Palmity, kteří se ale nutně sblížit nemusí), takže si to nechám do něčeho jiného. Takže ano, jsme na konci.
Jinak, tuto povídku jsem začala trochu opravovat, ne tady, ale v počítači. Kromě množství pravopisných chyb a pár nelogičností jsem odhalila ještě jednu věc - když píši Jezdce s velkým, proč ne i Lovce a Vůdce? Jsou to názvy, ne snad? Vím, jak ta věc vznikla - Lovcům nejprve říkali lovci lidí, což by bylo s malým, a vůdce tam původně měl mít normální jméno, ale nakonec je vážně logičtější to psát velkým, s čímž se v podstatě setkáte jen u posledních dvou kapitol, ale jinak to mám v celém dokumentu.
Chtěla bych se vás ještě na něco zeptat - myslíte si, že po opravách by ten příběh měl šanci na vydání? Hlavní problém, co s tím mám, je ten, jestli Asmentel a Tiaril nejsou takoví ti záporáčci dobráčci, typu: "Já za nic nemůžu, oni mě k tomu donutili!" Mám víceméně i vysvětlení, proč tomu tak není, ale bojím se, že to v tom příběhu není znát, stejně jako to, že ne všichni Jezdci jsou tak...sentimentální. Co si o tom upřímně myslíte?
A teď už k této kapitole - čekali jste takovéto rozuzlení otázky "Kdo zabil ty dva Lovce?"? Jaký na to máte názor? A co si myslíte o vývinu vztahu mezi Annií a Asmentelem a Tiarilem? A co si myslíte o Annii a Palmitě?


Kapitola XXVI.
Snažil se působil klidně, ale Palmita si nemohla nevšimnout, jak se mu třesou ruce. Nedokázala si představit, že jen za pár minut bude ležet na zemi, bez dechu a bez života. Stále si to odmítala připustit.
"Nedělej to," pokusila se ho naposledy přesvědčit. "Musí to jít i jinak."
"Palmi, jestli to neudělám, dříve nebo později jim dojde, že to byl Asmentel. Nic neříkej, prosím. Stejně mě nezastavíš, akorát to celé zhoršíš."
Vzala ho za ruku, jako to dělávala, když byla mladší. Držela se ho, i když vešli do pokoje plného Lovců. Většina z nich se usmívala. Palmitě však v tu chvíli stejně všichni připadali jako odporní vrazi. Teg si hlasitě odkašlal. Všichni zmlkli a upřeli na něj své pohledy. Vykroutil se Palmitě ze sevření a postavil se tak, aby ho všichni slyšeli.
"Vím, kdo je ten vrah." V davu to radostně zašumělo.
"A byl bys tak hodný a prozradil nám to?" zeptal se někdo víceméně žertovně.
Teg se zhluboka nadechl. Palmita se k němu naklonila. "Kašli na to. Řekni jim pravdu. Nějak to dopadne," zašeptala mu do ucha.
"Byl jsem to já," prohlásil, jako by ji vůbec neslyšel. Stanová místnost ztichla.
"To je moc špatný vtip, Tegu. Stárneš, tvoje legrace už nejsou to, co bývaly. Máš na srdci ještě něco?" ozvala se po chvíli jedna menší Lovkyně.
"To není vtip," hlesl muž.
"Ale jdi," usmála se. "Jaký bys asi tak zrovna ty měl motiv?"
Teg se zhluboka nadechl. "Ti dva chtěli zabít Asmentela i jeho holku. Nevěděli, že to nechceme udělat. Viděl jsem to, tehdy v noci jsem se byl projít až tam." Polkl. "Nemohl jsem je nechat to udělat."
"Ale to nebyla tvoje zbraň," namítl někdo.
"Ne. Patřila Asmentelovi. Původně jsem to chtěl vyřešit diplomaticky, ale naši Lovci byli tak zapálení, že si nenechali nic vysvětlit." Palmita vrtěla hlavou. Brzy se do těch lží zaplete. "Odzbrojili je. Ale zapomněli mi zabránit, abych jeho nůž nezvedl."
"Stačilo jim jenom pohrozit! Nemusel jsi hned zabíjet!" vyprskl jiný Lovec.
"Kdybych to neudělal, ti dva by zabili Asmentela i Neilu. Neměl jsem čas jim vyhrožovat."
"Tomu nevěřím. Asmentel přece musí být mnohem lepší než ti dva dohromady, a Neila taky nebyla žádné ořezávátko."
"To ne. Ptal jsem se jich na to. Báli se, že těm Lovcům ublíží. Nejspíš jim došlo, co by to způsobilo."
"Tak jsi to udělal ty. Neříkej, že ti na těch dvou záleží víc než na vlastních lidech."
Teg sklonil hlavu. "Asi mi v tu chvíli přeskočilo. Mám ty dva rád, nedokázal jsem prostě přihlížet jejich vraždě. Nechtěl jsem nikoho zabít, jenom...se stalo."
"Nevěřím ti to," ozvala se znovu malá Lovkyně.
"Jiné vysvětlení není. Asmentel by to neudělal, ne potom, co se tak tak dostal z jednoho ohrožení," namítl někdo další. Otočil se k muži, který se označil za vraha. "Proč jsi nás nechal jít až sem?"
"Myslel jsem, že to může zůstat jako tajemství. Ale došlo to moc daleko. Uvědomil jsem si to, když jsem viděl Ann, tu holku v jeskyni. Sněžná slepota je v podstatě taková malá nepříjemnost, a nakolik jí to zkomplikovalo cestu. Kdo ví, co všechno se v těchhle horách může stát." Palmita žasla. Lhal naprosto jednoduše, jako by si to ani neuvědomoval. Musel se vžít do své role.
Malá Lovkyně si povzdechla. "Co teď s tebou?" Teg mlčel. Přestože si myslel, že je na svou smrt plně připraven, srdce mu tlouklo jako zvon. Všichni jej pozorovali. V jejich tvářích viděl buďto odpor nebo lítost. Pohlédl na Palmitu, v naději, že tam vyčte něco jiného. Usmála se na něj. Jen nepatrně, ale přece. Dodalo mu to sílu.
"Tvrdili jsme, že zabijeme vraha těch dvou. Teď stojí před námi a my váháme?" ozval se první hlas. Teg zavřel oči, aby se uklidnil.
"Je to Teg," namítla nízká žena. "A přiznal se."
"U kohokoli jiného bychom nepřemýšleli. Kdo ví, jaké tajemství ještě skrývá."
"Tegu..." zašeptala žena jeho jméno. Řekla to takovým způsobem, že věděl, že je konec. "Nemůžeme si dovolit takové věci. Víš přece, že každý z nás, kdo něco takového udělá, je mrtvý. Musíme být jednotní."
"Já vím," odvětil. "Jenom to udělejte rychle."
"Je někdo proti?" zeptala se v poslední naději. Několik jedinců zvedlo ruce. Ale když viděli, jak málo jich je, zase je dali dolů. Nikdo nic neříkal. Nejspíš věděli, že se to musí stát.
"Můžu?" zeptal se mladý muž. Teg přikývl.
Palmita chtěla něco namítnout, cokoli. Ale když na ni naposledy pohlédl, rozhodla se to neudělat. On chtěl zemřít. Zavřela oči. Nechtěla se dívat na to, kdo a jak to udělá. Když se ozval výkřik, neohlížela se. Vyběhla ven a zamířila do jeskyně. Nedokázala plakat. Byla příliš šokovaná.
"Ja-jak se cítíš?" zeptala se. Nečekala, že při tom bude koktat. Annie ji však překvapila. Postavila se a objala ji.
"Je mrtvý?" otázala se. Palmita nedokázala odpovědět, jen se k ní přivinula ještě pevněji. "Přál si to a ty to víš. Trpěl by mnohem víc, kdyby musel zůstat."
"Jasně." Annie ji pustila. Tvářila se, jako by se nic nestalo, ale to Palmitu nepřekvapilo. Těžko od ní mohla čekat větší soucit než to objetí. Vlastně jí to i vyhovovalo - na lítost si vystačila sama.
"Už jsem v pohodě. Chceš odsud odejít?" Palmita se na ni podívala. Stále měla trochu napuchlé oči, ale věřila, že Jezdkyně trochu štípání snese.
"Ani nevíš, jak ráda, a rozhodně ne s Lovci. Jdeme?"
"Tak jo," přitakala a společně vylezli z jeskyně. Lovcům neřekli ani slovo. Palmita na ně byla stále naštvaná, i když jen udělali to, co podle nich museli. Prostě jen odešly, jako by to byla krátká procházka.
"Brzy se setmí..." pravila Annie po několika metrech.
"Beru si hlídku."
"Měla bych ji dostat já. Celý den jsem odpočívala."
"Já nechci spát."
Annie se zarazila. "Kvůli tomu Lovci?"
Palmita si promnula oči. "Byl pro mě jako táta. Toho opravdového jsem nikdy neměla."
Jezdkyně se pousmála. "Alespoň jsi každý den neviděla, jak je mu úplně ukradené, co se s tebou děje." Palmita se nechtěla vyptávat, proto jen přikývla.
"A kam vlastně jdeš? Se mnou?"
Rusovláska znejistěla. Myslela jen na to, že kvůli Lovcům, u kterých si stále nebyla jistá, jestli ji nechají žít, nemůže zůstat v horách, ale už si nedomyslela, že nemá kam jít.
"To určitě ne, ale něco si vymyslím. To není tvoje starost. Teď vyřešíme ten spánek. Já nechci, ty nechceš, budeme vůbec nocovat?"
"Pro mě za mě, klidně nemusíme. Alespoň ostatní najdeme dřív. A ty, ty se mnou půjdeš. Nejste přece děti, už mezi sebou musíte ten spor vyřešit."
Ušklíbla se. "Kéž by to byly jenom dětské hádky. Oni mě nenávidí, a myslím to vážně. Dost bych se divila, kdyby mě jenom zabili, až se ukážu. Spíš by udělali všechno pro to, abych trpěla."
Palmita se zamračila. Věděla, čeho jsou ti dva schopní, a že podle všeho tuto dívku opravdu nesnáší tak, jak ona tvrdí, ale nevěřila tomu, že by ji mučili nebo něco podobného. To by bylo hloupé a odporovalo by to tomu, že se snaží změnit. Nic z toho však Annii zatím neřekla. Položila ji jen jedinou otázku.
"A ty? Ty je nenávidíš?" Očividně ji tím překvapila.
"Já...já bych se s nimi ráda usmířila, ani nevíš jak, ale pochybuju o tom, že bychom někdy mohli být přáteli a já je o to odmítám prosit. Ale nech to být. Jak jsem říkala, je to moje věc."
"Jestli půjdeš se mnou, nenechám je, aby ti cokoli udělali. A když ne já, tak Neila určitě. Sama víš, jaký má na ně vliv. Bez ní by nikdy neutekli, nebo by je to spíš ani nenapadlo."
"Není to v tom, že bych se bála, co mi udělají," zasmála se. "Něco málo snesu. Chtěla jsem ti jenom představit, co se asi stane. Kamkoli pak půjdeme spolu, budeme se jenom hádat. Ale díky, že jsi mi chtěla pomoct."
"Ann, prosím." Opravdu cítila, že této Jezdkyni musí pomoct. Nenechá ji samotnou. "Jestli za nimi nepůjdeš ty, pak ani já."
Překvapilo ji to, ale snažila se zachovat klid. "Blufuješ."
"A když ne?"
"Oni jsou pro tebe důležitější než já." Palmita se usmála.Byla ráda, že Anniin problém odsunul ten její, takže se jím rozhodla zabývat naplno.
"Nezapomeň na to, že jak dobře znám je, znám i tebe. Nemůžou být důležitější. Nemám problém jít s tebou, jestli nechceš ty jít se mnou."
Annie přikývla. "Fajn. Důležité je, že se musíme vyhnout jak jim, tak Jezdcům, a ideálně i Lovcům. Bude to těžké, protože nás skoro sevřeli do kleští, ale jenom skoro. Oni taky budou usilovat, aby se s těmi dalšími nesetkali, o to to bude snazší, musíme se jenom vydat směrem, kudy není možné, aby se vydal ani jeden z nich..."
"Ideálně ven z hor. Nemáme tady už co pohledávat. To znamená, že bychom se měli vrátit tam, kde jsem se sem s Asmentelem dostala. Lovci tam nepůjdou, drží se v horách a ostatní skupiny tady někoho hledají, taky neodejdou. Co říkáš?"
Annie na ni nevěřícně hleděla. "Ty to myslíš vážně."
"Samozřejmě, že to myslím vážně," odvětila Palmita zmateně. "Tak co na to říkáš?"
Jezdkyně zaváhala, ale nakonec zavrtěla hlavou. "Ty chceš být s nimi, že?"
"Jasně," odpověděla. "Proč s vůbec ptáš?"
"No, tak v tom případě je musíme najít."
"Fakt?" zeptala se a usmála. Ani si nepředstavovala, že Annie pro ni udělá něco takového.
"Jasně. Bude to nový krok k novému životu. Jestli chci být normální, musím se naučit nesobeckosti." Palmita na ni stále zírala. "A dobře, možná máš pravdu. Jestli se s nimi neusmířím teď, tak už nikdy."
"Díky!" zaradovala se a prudce ji objala. Annie se pousmála. Palmita se jí docela zamlouvala. "Jak je najdeme?" zeptala se poté o něco klidněji.
"Nevíme, kde právě jsou, ale asi někde u základního tábora Lovců. Když půjdeme celou noc, brzy sejdeme z těchhle hor a pak nás čeká několikadenní cesta...no, alespoň mám čas se na to setkání připravit."
"To jsem si myslela. Tak do toho."
Cesta byla dlouhá a nerovná a nedostatek spánku se začínal projevovat. Palmita to jasně cítila. Annie vedle ni skákala jako kamzík a ona se sotva vlekla. To by však nebylo to nejhorší. Často musela překonávat své limity. Nejhorší bylo, že čím více byla unavená, tím hůře kontrolovala svou mysl. Nechtěla dát myšlenkám volný průběh. Znamenalo to totiž vzpomínky na onoho Lovce.
Snažila se je zahnat, ony se však stále vracely. Viděla jeho tvář, slyšela jeho historky, cítila vůni ohně, který rozdělával, vůni jeho dýmky. Také ovšem viděla jeho tvář v poslední minutě jeho života, slyšela jeho výkřik a cítila jeho tělo, když ji naposledy objímal. Chtěla plakat, ale slzy stále nepřicházely. Doufala, že si alespoň rusovláska nevšimne, že nad tím stále přemýšlí. Jezdkyně se však na ni každých pár sekund podívala, což svědčilo o opaku.
"Jestli je najdeme, už by nikdo neměl takhle zemřít." Řekla to věcně, ale Palmita za těmi slovy nalezla útěchu.
"Já vím, ale..." Zarazila se. Neexistovalo žádné ale. Musela se přes to přenést, i když to bolelo. Teg by si nepřál, aby byla smutná. Navíc, Jezdkyně měla pravdu. Podle všeho se to již nebude opakovat. "To je jedno. Co vlastně budeš dělat, až se z toho všeho dostaneme?"
Annie se usmála. Líbilo se jí, jak se s tím snaží černovláska vyrovnat. "Co chceš dělat ty?"
"Já jsem se ptala první." Usmála se. Annie jí to oplatila. Jezdkyně chtěla něco dalšího říct, ale černovlásce v tom okamžiku došlo, o co se snaží. "Jsi milá."
Annie zmateně zamrkala. "Prosím?"
"Jsi milá, že se snažíš mou pozornost odvádět jinam, ale nemusíš mít starost. Já budu v pořádku."
"Já se o nich nesnažím," odvětila. Zněla opravdu zmateně, ale černovláska jí to nevěřila. "Vážně, co chceš dělat?"
"Já nevím," přiznala Palmita. "Nikdo z nás neví."
"Škoda, myslela jsem, že bych se mohla zařídit podle tebe."
Černovláska se ušklíbla. "Jasně. Víš, na tom, chtít někomu pomoc, není nic hrozného a už vůbec to není potřeba skrývat." Rusovláska mlčela. Nemohla jí to vyvrátit.
Znovu zavládlo ticho a nepěkné myšlenky se vkrádaly do myslí obou dívek. Palmita nemohla myslet na Tega a Annie na setkání, které ji čekalo. Oběma se to však dařilo potlačovat tak, aby to nepřekročilo únosnou mez.
Náhle zaslechly nějaký ne úplně běžný zvuk. Znělo to jako kroky ve sněhu, ale ne lidské, a také rozpoznaly jakési cinkání.
"To bude nějaký vesničan se psím spřežením. Už jsme skoro na úpatí těchhle vrcholků, mohl by se tady ocitnout," prohlásila zelenooká průzkumnice. Její spojenkyně jen přikývla, ale zdálo se, že se jí ulevilo. Spřežení se vyřítilo ze zatáčky. Obě dívky na něj nevěřícně hleděly. Ani tak ne kvůli psům, jako kvůli pasažérům. Poslíček vepředu zastavil sáně, když je spatřil. Hodnou chvíli nikdo nevystupoval. Jako první se k tomu odhodlala Neila.
"Palmito," usmála se na černovlásku. Přivinula ji k sobě. "Stýskalo se mi po tobě." Druhá dívka se usmála a na okamžik na vše zapomněla. Až jí bylo líto, že ji Neila po chvíli pustila. Přistoupila k Annii. Palmita neměla čas je pozorovat, i ostatní se s ní chtěli přivítat.
"Ty budeš Annie," hlesla plavovláska a pousmála se.
"A ty Neila,"odvětila Jezdkyně. Nevěděla, jaký má na ni tato dívka názor, takže raději neříkala nic dalšího. Ona pohlédla za sebe a poté se k ní naklonila.
"Ať ti Asmentel řekne cokoli, neber ho vážně. Právě je na tebe dost naštvaný."
"To není nic nového," ušklíbla se. Neila se zatvářila způsobem, který nedokázala identifikovat. Poté se obrátila zády a odešla. Annie tušila, že důvod toho výrazu se za chvíli dozví.
Tiaril k ní také přišel, což jí překvapilo. Myslel si, že jestli má Asmentel nějaký zvláštní důvod pro tu nenávist, pak ji má i jeho přítel. O to více ji udivilo, když ji objal. Jen krátce, ale přesto. Když ji pustil, věnovala mu úsměv. Ten však trval jen několik vteřin. Přešel ji, když viděla Asmentelův výraz. Samozřejmě věděla, jaké to mezi nimi jde, ale nečekala, že ji bude propalovat nenávistným pohledem. Oplatila mu to. Všimli si toho i ostatní.
"Neseď tam tak sám, Legiare! Chci se s tebou taky přivítat!" pokusila se Palmita zachránit situaci. Poslíček se zazubil a zvedl se, aby se s ní mohl pozdravit. Annie k němu také zamířila, cítila však, že ji Asmentel stále pozoruje. Nakonec byli jediní dva, kteří si nevyměnili ani jediné slovo či dokonce dotek.
"Dál vás nemůžu vzít," prohlásil Legiar. "Šest lidí je moc. Ale už mě napadlo, co byste mohli dělat, když jste teď docela v bezpečí." Všichni na něj zvědavě pohlédli. "Neláká vás to samé, co dělám já?" Ohromeně se na sebe podívali. Nikoho to doposud nenapadlo. "Ukázal bych vám na mapě nějaká města, kde se dají koupit dobří tažní psi."
"Já jsem pro všemi deseti," nadchla se Neila. "Je to dobrodružné, nebezpečné, ale pomáháme tím lidem!"
"A co Jezdci?" namítla Annie a ignorovala, jak Asmentel protočil oči. "Pořád po nás jdou."
"No, to po mě taky. Ale se spřežením jsi mnohem rychlejší než oni. Utečeš jim," odvětil poslíček.
"Asi si to potřebuju nechat projít hlavou," prohlásila Palmita. "Ale nezní to špatně." Ostatní měli stejný názor. Až na Neilu. Ta byla pevně rozhodnutá o tom, že toto je její vysněný život.
"Mně to zní skvěle," usmál se Legiar. "Perfektně se na to hodíte. Ale teď mi vy dvě," ukázal na Palmitu a Annii. "Prozraďte, co se vám stalo."
Černovláska se pustila do vyprávění. Druhá dívka se nezapojovala. Její nálada byla na bodě mrazu. Ještě se to zhoršilo, když na ni Asmentel mávl. Chtěl, aby za ním šla. Nechtěla ho poslechnout, ale byla zvědavá. Pozvedla hlavu, aby nedala najevo své rozladění a zamířila k němu. Když však stála u něj, veškerá hrdost z ní vyprchala.
"Hele, já vím..."
"Nic nevíš. Ale já se nechci hádat." Něco ji podal. Byl to nějaký kus papíru. Rozbalila ho a začetla se do oněch slov. Do svých vlastních slov. Byla to ta, která tehdy poslala Jezdcům.
"Asmenteli..."
"Ne, já nechci vysvětlení. Tím si krm Tiarila, on ti to možná bude věřit. Chtěl jsem ti jen ukázat, že oni po tobě nepůjdou tak, jak si myslíš, protože ten dopis nečetli. Budou se tě snažit dostat proto, že jsi jim přestala podávat zprávy, ne proto, že si myslí, že k nim chceš dostat Tiarila. Měla bys to vědět."
Přikývla. "Díky." Nadechla se, aby pokračovala. "Podívej, nemůžeme už s tímhle přestat? Nemám tě ráda a ty nemáš rád mě, ale..."
"A tak to také zůstane. Nebudu se s tebou usmiřovat," zavrčel. "A teď mi uhni z cesty." I když měl kolem spoustu prostoru, strčil do ní. Přešel k ostatním. Annie se jen tak tak držela, aby se s ním nezačala hádat nebo dokonce prát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama