Polibek vypůjčeného času - kapitola IX.

16. listopadu 2016 v 14:27 | Karin |  Polibek vypůjčeného času
Tak, je tady další kapitola. Stane se tady docela dost věcí, možná je ta kapitola i trochu hektická, ale já jsem to tak i chtěla, takže doufám, že to bude i přes tu rychlost pochopitelné a že se vám to bude líbit.



Kapitola IX.
Irinia vyhlédla ven, jestli již skončila bouře. Zdálo se, že nebe se zklidnilo, ale spatřila ještě něco, co ani v nejmenším nečekala. Mlýn, který měl být jen stínem ve věčné temnotě, světélkoval zvláštním zeleným světlem. Zdálo se jí to kouzelné, tomu se nemohla ubránit, i když se bránila tomu, přemýšlet o katastrofě tímto způsobem.
"Mohla bych se k němu ještě jednou podívat?" zeptala se obyvatel těchto domu.
"Jistě," odpověděl muž. "Smím jen mít jednu otázku?"
"Samozřejmě."
"Víš, jak to zastavit?"
Rusovláska skonila hlavu. "Ne. Nevím, ale opravdu se snažím."
Muž se smutně pousmál. "Já vím. Tak hodně štěstí."
Žena přinesla nějaký vak. "Moc toho nemáme, ale zabalila jsem ti nějaké jídlo a náhradní oblečení." Irinia se chystala ten dar odmítnout, ale když si všimla jejího nesmlouvavého výrazu, převzala si ho.
"Děkuji," hlesla tiše a vyšla ven. Blížila se ke stavbě.
Nešlo to vak tak snadno jako předtím. Připadalo jí, jako by jí v tom něco bránilo. Zavrtěla hlavou. Jediné, co jí bránilo pokračovat, byla její mysl. Přijde k mlýnu jako předtím. Začala se nořit do zelené mlhy, která zde jistě před chvíli nebyla. Irinie připadalo, jako by ji polykala.
Bála se dýchat, ačkoli se zdálo, že tato mlha není jedovatá. Brzy zhoustla tak, že když před sebe natáhla ruku, neviděla ji. Tep se jí zrychlil. Zastavila se, aby se uklidnila. Nevěděla, co toto znamená, ale nemělo smysl pokračovat - jen by se ztratila. Otočila se, že půjde zpět, ale přes mlhu neviděla, kudy by měla.
Přišla zde rovně, hádala, že rovně musí i odejít. Kromě toho, mlha byla jen kolem mlýna. Nemohla se přece zatoulat. Nebo mohla? Již dlouho se nebála tak jako nyní. Možná nikdy. V panice se rozběhla, aby byla co nejrychleji pryč. Musela se však zastavit, když ji došel dech.
Běží vůbec správným směrem? Má tato mlha konec? Proč se zde vlastně zjevila? Hlavou jí proletovaly otázky rychlostí blesku a ona se bála byť jen na jedinou z nich odpovědět. Musela prostě pokračovat. Ale jak? Do očí se jí začaly tlačit slzy. Několikrát zamrkala, aby je zahnala. Měla by myslet racionálně.
"Haló!" zakřičela do přízračného ticha. Nikdo jí neodpověděl, což ani neočekávala. Nemohla to však vzdát. "Pomůže mi někdo?!" zakřičela o něco hlasitěji. "Prosím!" Když se ani nyní nikdo neozýval, vzdala to. Náhle však zaslechla slabý hlas.
"Irinio? Iri!" Váhala, jestli se nepřeslechla.Chtěla ale věřit tomu, že nikoli.
"Tady!" odpověděla.
"Následuj můj hlas!" odpověděla neznámá. Dívka ji poslechla. Vydala se za zvukem.
Čím byla blíže, tím se zdál zřetelnější. Brzy poznala, že je to Illona. Nemohla uvěřit svému štěstí, když spatřila stát velice blížko její siluetu. Rozběhla se k ní.
"Děkuji," zašeptala. Žena ji objala. Společně vyšly z mlhy.
"Váš manžel je v domě?" zeptala se Irinia víceméně proto, aby řeč nestála. Žena se zarazila.
"On...on tě šel hledat."
"Cože?!" zděsila se dívka.
"Říkala jsem mu, jaká je to šílenost, ale on se za tebe cítí zodpovědný, když jsi kamarádka jeho syna."
"Nejsem jeho kamarádka. V podstatě ho vůbec neznám," odvětila a otevřela ústa, aby na muže zavolala.
"To jsem již zkoušela," přerušila ji Illona. "Neslyší mne."
Irinia si to vak nenechala vymluvit. "Pane Missileyi!"
"Billie!" přidala se k ní žena. "Ona je tady!" Ale téměř si vykřičely hlasivky a muže nikde nebylo. Illona bledla.
"To nic, on se za chvíli objeví," prohlásila jeho manželka nepříliš přesvědčivě. Zkusila ještě několikrát zavolat, ale nic se nedělo. Vkročila do mlhy.
"Nedělejte to," hlesla dívka "Já jsem tam byla a zpanikařila jsem. On se vrátí." Žena přikývla a vrátila se. Irinia si sedla na zem. Čekala, že ji Illona napodobí, ale ona jen neklidně přecházela sem a tam. Po chvíli obloha potemněla. Obě si již za tu dobu zvykly, co to znamená.
"Bude bouře," pronesla dívka.
"Jsem si toho vědoma," dostalo se jí odpovědi. "Omlouvám se, ale já ho opravdu miluji. On by na mě také minimálně počkal přes všechno. Ty tady se mnou nemusíš být. Buďto se skryj do našeho domu, nebo do malé jeskyňky pod kopcem. Najdeš ji, je docela viditelná."
Irinia zaváhala. Měla by se ho vydat hledat, on to pro ni také udělal. Ale vedlo by to k něčemu? Neztratili by se náhodou oba? Navíc se tam bála. Nebo by měla zůstat s touto zoufalou ženou. Ale nedokázala již jen tak sedět. Zastaví celou tu katastrofu, teď nebo nikdy. Beze slova se rozběhla z kopce. Bouře nad ní sílila, ale ona na to nedbala. Nejrpve nevěděla, jestli by měla hledat kámen nebo Nathaliena a jeho přátelé, ale nakonec se dozhodla pro druhou možnost. Musí zjistit, na co přišli. Naštěstí znala mnohem kratší a rychlejší cestu, než kudy k pobřeží směřovali oni. Znala cestu tam neuvěřitelně dobře. Kdyby se k ní nechovali tak odmítavě, poradila by jim ji, ale nejspíš by ji neposlouchali.
Když rychlou zkratkou dorazila do prvního města, bylo naprosto vylidněné. Měla však štěstí. Spatřila jeden z tamějších vlaků, který ještě neodjel. Zdálo se, že míří alespoň trochu tím směre, kterým chtěla. Naskočila do něj a zamířila za strojvůdcem, aby si koupila jízdenku. Brzy však zjistila, že to není tak jednoduché. Každý vagón byl nacpaný k prasknutí a to i v uličkách. Než se dostala do lokomotivy, aniž by chtěla, odposlechla několik slov o tom, co se děje.
"Musí tu být tolik lidí?" postěžoval si někdo.
"No jo," dostalo se mu odpovědi. "Je to poslední vlak odsud. Ty bouře sílí, žádný další nemusí jet."
"Říká se, že na druhé straně oceánu je ještě klid."
Dostala se až k strojvůdci pro jízdenku. Když jí ji předával, zamračil se.
"Neměla byste tady být sama, slečno. Nikdo neví, co se bude dít, až tento vlak někam dojede."
"Já se o sebe musím postarat," odvětila popravdě. "To všichni odjíždějí kvůli té tmě a bouřím?"
"Samozřejmě," odpověděl, jako by nechápal, proč se vůbec musí ptát. Irinia jen přikývla a snažila se najít alespoň pár centimetrů prostoru.
Vlak nikde nezastavoval, nepřibíral další pasažéry, i když na něj mnoho lidí venku zoufale čekalo. Byl příliš plný. Irinie se svíralo srdce, když je pozorovala, ale věděla, že jim opravdu nemohou pomoct. Mašina nakonec přestala uhánět až kousek od pobřeží. Sotva se otevřely dveře, vyběhla ven, aby hledala onu trojici. Spoustu lidí si nejspíš myslelo, že tak budou rychleji u oceánu a napodobili ji, ona si jich však nevšímala, stejně jako obrovské lodi v dáli. Hledala známé tváře.
Nakonec je objevila. Očividně se zde na chvíli usadili a nyní zmateně hleděli na přicházející dav. Přiběhla k nim. Zdáli se jí ještě více zaskočeni než tou masou lidí. Když byla na doslech, zalapala po dechu.
"Oni...jdou odsud. Nejspíš vyplují, až skončí tato bouře, aby nezažili další." Odmlčela se. "Nevěděla, z kterého konce vzít ten zbytek. "Byla jsem u mlýna."
"Tak rychle?" zapochybovala Aghatia.
"Znám zkratky. Ale důležité je, že jsem byla asi poslední, kdo se dotkl kamene. Poté přišla další bouře a byla tam mlha a..."
"Zadrž," přerušil ji Nathalien. "Ty ses setkala s mými rodiči?"
"Ano," odvětila. "I s vašimi," pravila směrem k Aghatie a Morganovi. "Po vás dvou jde zcela očividně policie, i když nevím, jestli proto, aby vás zavřeli do vězení nebo dovedli domů, i když si vaši rodiče očividně myslí to druhé. Nicméně, to je nejspíš jedno. Důležité je, že po předchozí bouři mlýn zahalila taková podivná zelená mlha a já jsem se přes ní k němu nemohla dostat. Zachránila mě až tvá matka, Nathaliene."
Všichni tři ji naslouchali. "Je v pořádku?" zeptal se blonďák nakonec.
Irinia zaváhala. Zasloužil si vědět pravdu. "Jak se to vezme. Tvůj táta uvízl v té mlze, ale..."
"Moment," zarazila se Aghatia. "On tam zůstal kvůli tobě?"
Irinia sklonila hlavu. "Máme snad větší starosti."
"Také bych rád znal odpověď," ozval se Nathalien.
"Ano," odvětila. "Ale..." Ne, pro to neexistovala omluva. "Já ho dostanu ven, ať to stojí cokoli. Udělal pro mne hodně, přání zastavit tu katastrofu je osobní."
"To ti sotva věřím," odfrkla si černovláska. Nic dalšího však nedodala, když jí její bratr položil dlaň na rameno.
"Na tom nesejde. Tobě na něm záleží, ne snad?" zeptala se jí rusovláska.
"Samozřejmě."
"V tom případě mi musíte pomoct. Sice nevím jak, ale zabráníme tomu. Sama ale žádný nápad nemám."
"No, v první řadě najdeme tátu," rozhodl se Nathalien.
"Já s ní nejdu," založila si Aghatia ruce na prsa.
"Tady již nejde o to, o co před chvílí," upozornil ji Morgan. "Jestli odejdeš, budeš na to sama. Odpluješ tou lodí do bezpečí, ale jen utečeš od problému, nevyřešíš ho." Semkla rty. Fungovalo to.
"Tak dobře," odvětila. "Ale ty," ukázala na Iriniu. "Se mnou nemluv, ideálně si mě vůbec nevšímej."
Rusovláska pomalu přikývla. "Nápodobně." Pohlédla na nebe. "Bouře sice odešla, ale není mi jasné, jak se rychle dostaneme zpět. Ve vlaku říkali, že tento byl poslední. Kromě toho, který jiný blázen by jezdil do středu toho všeho?"
"Stále ještě můžeme jít po svých," pravil Morgan. Nathalien na něj smutně pohlédl.
"Táta do té doby nemusí přežít. Ale máš pravdu, jiná možnost nejspíš není."
"Umíme přece trochu jezdit na koni. Jistě někdo v nějakém městě nějaké nechal," navrhla Aghatia.
"Trochu? Jak moc trochu?" otázala se navzdory domluvě Irinia, které to nesedělo k tomu, že bydleli stále na jednom místě.
"No, pár lidí, které jsme znávali, koně měli," odpověděl Morgan.
Musela se ovládat, aby její odpověď nebyla protivná. "Takže jste nikdy doopravdy nejeli někam daleko?"
"Každý není tak úžasný jako ty," odvětila Aghatia s jasně zřetelnou ironií v hlase. "Zvládneme to, za předpokladu, že tady přestaneme lelkovat a někam se pohneme. Do města, kde nás hledají , ale jít nemůžeme. Jestli to je tedy jediné."
"Jediné, kde jsem viděla vaše podobizny," odvětila Irinia, ignorujíc urážky. "Vážně, Nathalienův táta je pro mě důležitý, nedovedla bych vás do nebezpečí, když potřebuji vaší pomoc. A klidně můžeme jít i do toho města, kde hledají Morgana, protože bude vylidněné."
"To je pravda," odvětil Nathalien a objal svou kamarádku, aby ji zklidnil. Vytrhla se mu, ale mlčela. "Snad tam vážně najdeme koně nebo něco podobného."
Došli do onoho města a snažili se ignorovat všechny plakáty s Morganovou tváří. Přesně jak Irinia tvrdila, nikdo zde nebyl. K oceánu to měli kousek, nejspíš všichni nasedli na loď. Mohli tam být také, ale existovaly i důležitější věci než sobecká touha po bezpečí. Nathalien náhle očividně něco zahlédl.
Ostatní ho následovali, aby zjistili, co to je. Když došli blíže, on se usmál.
"Bicykly. Je jich dokonce pět." Skutečně. Jen tak je někdo zaparkoval ve středu ulice. "Koně to sice nejsou, ale je to rychlejší než pěšky."
"Na kole umím jezdit rozhodně lépe," usmál se Morgan a jedno si vzal. "Nelíbí se mi, že kradu."
"Ty si ho půjčuješ," usmála se na něj Aghatia a také si jedno vzala. "Tak jedeme."
Chovali se, jako by se nic nedělo, jako by jejich největším problémem byla rivalita mezi Aghatiou a Iriniou. Byl to jediný způsob, jak si nepřipustit všechny ty problémy, které se na ně valily, a hrozilo, že je uvězní. To byl i důvod, proč o těch starostech po celou cestu nemluvili a jediné stížnosti byly na příliš těžký terén.
Když po mnoha hodinách dojeli ke kopci, Irinie se na výhledu, který pozorovala, zdálo něco podivného. Stále tady byla ta zelená mlha, ale vypadala jinak. Vtom si uvědomila, proč.
"Ono se to rozšířilo," oznámila. "Nyní to sahá skoro až k domu." Nikdo neodpověděl. Stále o tom ještě nechtěli mluvit, i když to bylo přímo před nimi.
"Již nemůžu," prohlásil Nathalien. "Ten kopec vyjdu pěšky." Ostatní s ním souhlasili. Když se dostali nahoru, Irinia hledala Illonu, která tam ovšem nebyla. Sevřelo se jí srdce. Přispěchala k domu a zabouchala na dveře. Nikdo neotvíral. Nathalien vzal za kliku od pootevřených dveří.
"Mami!" zakřičel. Nikdo ale neodpovídal. "Pojďte dovnitř," pozval všechny. Následovali ho. Vydali se hledat i do jiných místností, až na Aghatia. Všimla si totiž lana uvázaného k dřevěnému sloupu. Druhý konec se táhl po zemi a mizel v mlze. Cítila obdiv k ženě za ten nápad.
"Pojďte za mnou!" zvolala. "Vím, kde je paní Missileyová!" Okamžitě se ozvaly kroky. Když byli všichni přítomni, beze slova ukázala na provaz. Viděla pochopení v jejich tvářích.
"Když budeme to lano následovat, neztratíme se," navrhl nesměle Morgan.
"Chceš za ní jít?" zeptala se ho jeho sestra s údivem. Pokrčil rameny. "Nezní to jako úplně špatný nápad." Bylo to snad poprvé, co s ním okamžitě souhlasila. Nebyl však čas se tím zabývat. "Jdete také?"
"Samozřejmě, jsou to mí rodiče," odvětil Nathalien. Irinia pouze přikývla.
Černovlasá dívka se chytla lana. "Všichni se musíme pevně držet. Jestli se někdo ztratí, nikomu tím nepomůže." Poslechli ji. Zanořili se do oparu. Brzy našli Illonu. Provaz obepínal její pas.
"Mami," oslovil ji Nathalien tiše. Otočila se k němu a i přes slzy v očích se usmála. Objala ho.
"Synku," zašeptala. Pohlédla na ostatní. "Vy jste se vrátili."
"Kvůli tátovi," vysvětlil Nathalien. "Jestli to chceš vysvětlit..."
"To není v tuto chvíli důležité. Hledám ho již dlouho, ale mám pocit, že je dále, než mé lano dosáhne. Více provazů doma nemám."
"Možná jsou nějaké u nás, co myslíš, Morgane?" navrhla Aghatia.
"A také v ateliéru," odvětil. Když pozvedla obočí, dodal vysvětlení. "Někdy jsem něco musel svázat, aby se mi to tam všechno vešlo." Beze slova následovali lano zpět k domu a vydali se směry, o kterých mluvili.
Morgan našel své malířské útočiště. Na stojanu stále ještě tkvěl poslední obraz, který maloval. Mlýn. Vzbudil v něm vztek. Vytáhl svůj kapesní nožík a rozřezal umělecké dílo tak, že nebylo poznat, co na něm původně bylo. Poté teprve shromáždil všechna lana, která našel a rozběhl se zpět na kopec. Když dorazil k ostatním, zjistil, že Aghatia již je také zde a pomáhá jim přivazovat další provazy.
Pár chvil trvalo, než je všechny připojili, a věděli, že ani tak ještě není vyhráno. Volali jeho jméno. Nevzdávali to, ani když nikdo neodpovídal. Nevzdávali to, ani když všichni ochraptěli. Náhle v dáli zaslechli tichou odpověď. Nechtěli věřit svým uším, ale slyšeli to všichni.
"Billlie!" zavolala Illona. "Slyšíš mě?"
"Ano!" ozvalo se.
"Tak následuj můj hlas! Jsem tady!" Chvíli bylo ticho.
"Můžeš zavolat ještě jednou?" ozvalo se náhle.
"Tady! Tady jsme, úplně všichni!"
"Všichni?" zeptal se, jednak proto, že ho zajímala odpověď, a také, aby slyšel její hlas.
"Nathalien, Morgan, Aghatia i Irinia!" odvětila. Již nemusela tolik křičet, protože muž se přibližoval.
"Vážně? To je skvělé!"
"To je!" odpověděla, když se jí dotkl. Zbylí členové skupiny zajásali.
Když vlna radosti ustála, Nathalien si prohlédl jeho otce, který stál jen pár centimetrů od něj. Vypadal jinak. Starší. Rozhodně mu přibylo pár vrásek i šedin. Vzpomněl si na nedávný rozhovor u ohně. Nyní již nepochyboval o tom, že ten mlýn nějakým způsobem zrychluje stárnutí, jen netušil, jak a komu. Také byl hodně znavený, ale šťastný. Se všemi se vřele přivítal.
"Byl jsem skoro u mlýna," prohlásil poté a udělal krok dozadu, takže ho Nathalien již neviděl. "Nemohl jsem tam projít. Ta mlha houstne a já jsem se jí začal dusit." Hodnou chvíli nikdo nic neříkal.
"Nyní se musíme dostat ven," prohlásila nakonec Illona a začala postupovat díky lanu směrem k domu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama