Polibek vypůjčeného času - kapitola X.

29. listopadu 2016 v 17:08 | Karin |  Polibek vypůjčeného času
Tak, dnes (rozumějte někdy uprostřed prázdnin, protože já to sem zveřejňuji s velkým zpožděním) jsem ujela dvacet pět kilometrů na kole v terénu, zachránila ztracené kotě, málem se nechala sbalit náhodným klukem na ulici(na to kotě, mimochodem) a napsala kapitolu. Což vysvětluje, proč je možná trochu kratší, ale stejně doufám, že se vám bude líbit. Omlouvám se za ty časové skoky, ale potřebovala jsem se dostat ke konečné scéně první části tohoto příběhu, která by měla být už v příští kapitole a nechtěla jsem to moc natahovat. Budu moc ráda za každý upřímný názor!


Kapitola X.
Aghatia smutně pozorovala plující zelenou mlhu za oknem. Od dob, kdy ještě viděla i něco jiného, uběhlo mnoho času. Rozšiřovalo se to sice mnohem pomaleji než ze začátku, ale stejně hrozilo, že je to brzy vtáhne do sebe. Neměli moc času na to, aby se přesunuli někam, kde to sice nebylo v pořádku, ale alespoň tam nebyla ona mlha. Nemělo by to být zase tak těžké. Mohli jít kamkoli, měli pro sebe celý svět. Těch pár lidí, kteří se nedostali na poslední vlak, urazili cestu k pobřeží po svých. Co dívka věděla, tak i její rodiče. Ti si dokonce sehnali i vlastní loďku. Jestli zde někdo přece jen kromě nich zůstal, musel být naprosto šílený.
Nikomu se přesto z tohoto domu nechtělo. Jestli existovalo nějaké místo, kde to všechno mohou zastavit, bylo to právě zde. Každý den někdo vyrážel, aby hledal Morganův kámen, ale nikdo již nedoufal, že by se to mohlo opravdu povést. Stalo se to spíše denní rutinou.
Stejně jako bouře. Tam venku zrovna jedna zuřila, stýkala se se zelenou mlhou a tvořila na nebi nádherné, ale zároveň děsivé obrazce. Černovláska tuto podívanou viděla tolikrát, že v ní však sotva vzbouzela nějaké emoce. Navíc, toto byla jedna z těch slabších. Dokonce si při nich dovolovali i vycházet ven.
Pohladila si své obrovské břicho. Slíbila si, že celé toto šílenství zastaví, než porodí. Moc času ji ovšem nezbývalo. Vlastně, mohlo to přijít i teď. Vždyť Irinia už své dítě několik dní měla! A místo toho, aby se někam pohnuli, tady seděli a zoufali. Nesnášela, že byla tak bezmocná. Zaťala pěsti.
Náhle ucítila nějaké teplo. Někdo vykřikl. Vyskočila na nohy, jak rychle to jen s váhou navíc šlo. Mohla spatřit malý plamínek, který se jako had šířil po dřevené podlaze. Poté na něj Irinia vylela plný kýbl vody. Přesně pro ty případy jich zde měli připravených hned několik, navzdory tomu, že řeky rychle vysychaly.
"Děkuji," hlesla. Rusovláska jen přikývla. Stále mezi nimi vládlo napětí, i když Aghatia měla pocit, že jí již může důveřovat.
Nehody s její mocí se jí stávaly neustále. Nezbavila se jí jako Nathalien, Morgan a Irinia, ani ji neuměla ovládat jako Illona a Billie. Chtěla se to naučit, ale magické proudy pro to byly příliš nestabilní. Stačilo, aby prožívala nějakou emoci více, než bylo normální, a svět kolem ní hořel.
Do místnosti náhle vešel Nathalien. Když viděli jeho zklamaný výraz, nepřekvapilo je to. "Právě jsem mluvil nejspíš s posledním člověkem, který mohl Parriliu Lingstonovou znát a nacházel se ještě na tomto břehu."
"A co ti pověděl?" zeptala se Aghatia, i když odpověď znala.
"Nic nového. Neměl ani tušení o tom, že ona také vložila svou duši do kamene." Černovláska se zamračila. Nathalien však upíral pohled na podlahu.
"Zase?" Nemohl si nevšimnout vody ani zřernalého dřeva.
"Já se opravdu snažím," odvětila místo přímé odpovědi. Objal ji.
"Já vím." Odmlčel se. "Má ještě někdo něco na srdci.
Irinia pomalu příkývla. "Já tady nemohu zůstat." Hlavou pokynula tam, kde leželazachumlaná v přikrývkách její malá dcerka. "Nechci, aby žila tak, jak teď žijeme my, a nechci, aby byla u toho, jestli se něco pokazí. Nechci, aby zemřela."
"Myslím, že jste říkali, že zde zůstanete, dokud se nenarodí obě děti," ozvala se Illona nesměle.
"Přesně tak," odvětila Aghatia. "Pro mě za mě, klidně jdi, ale nemáš žádné zásoby ani loď. Zato my ano."
"Jestli má někdo moc to všechno zastavit, pak my. A právě nám běží poslední dny, kdy to opravdu můžeme dokázat," podpořil ji Nathalien. "Neboj se, déle zde stejně nemůžeme zůstat, kvůli té mlze, víš? Kdo jde se mnou k mlýnu?"
Morgan zpozorněl. "Zkoušeli jsme to přece tolikrát. Mnohdy se k němu ani nepřiblížíme."
"Tak to zkusíme znovu," usmála se Irinia. "Ale někdo by tady měl zůstat s Aghatiou, kdyby náhodou dítě přišlo na svět."
"Myslím, že mám ještě čas," odmítla to černovláska. Proklínala se, že v posledních dnech je vším tím okolo dítěte tak oslabená, že ani nemůže jít s nimi.
"Irinia má pravdu," odvětila však Illona. "Zůstanu tady s tebou já. Navíc někdo musí hlídat Aliciu, a dvě ženy vždy zmůžou více než jedna." Pohlédla na malou holčičku. Všichni znali její pravé jméno, ale nikdo ho nepoužíval. Možná ze strachu, že by to dalo průchod její moci. Aghatia chtěla něco namítnout, ale věděla, že se kvůli své moci nesmí rozčilovat. Proto jen příkývla. Žena políbila svého manžela.
"Dávej na sebe pozor." Říkala mu to pokaždé, od té doby, co v mlze uvízl. Poté Illona pohlédla na ostatní. "A vy také." Jen přikývli a začali diskutovat, kdo bude mít kolem pasu obvázaný provaz. Illona je s napětím pozorovala. Nikdy by to nepřiznala, ale té mlhy se bála. Pokaždé, když do ní musela vkročit, stálo ji to spoustu přemáhání.
Cesta k mlýnu byla také jen obvyklou záležitostí. Nikdo nečekal, že by ještě něco mohla přinést. Bylo to však stále lepší než jen sedět a nečinně všemu přihlížet. Tentokrát vyšla řada na Nathaliena, aby se přivázal a vedl celou skupinu. Když se zanořili do zelené záře, přivítal je dobře známý svíravý pocit.
Postupovali vpřed, v tichosti. Nebylo co povědět, vše, co by mohlo, již bylo řečeno tolikrát předtím. Ignorovali ten sílící pocit, že je něco špatně, že by se měli otočit a vrátit se tam, kde stále ještě dýchá alespoň zbytek života. Nicméně nemohli. Dnes ne. Nathalien si zapřísáhl, že ať se děje cokoli, dojde tentokrát k mlýnu.
Netrvalo dlouho a začala se mu točit hlava. Nohy se mu podlamovaly, stejně jako všem ostatním. Každý z nich zatínal zuby, aby vydržel další metr. Další krůček. Nemohlo jich zbývat mnoho. Každým dnem to bylo horší, protože se oblast, kde se toto dělo, rozšiřovala. Všichni cítili, jak pomalu umírají zevnitř.
Věděli, že se to po každé této výpravě odráží i navenek. Všichni vypadali minimálně o patnáct let starší, než doopravdy byli. To by samo o sobě nevadilo, kdyby necítili, jak stárnou i jejich srdce a šlo to příliš rychle, než aby se s tím stihli smířit. Jejich život byl ještě kratší než už tak krátký život obyčejného smrtelníka.
"Já už nemůžu," zašeptala náhle Irinia. Nathalien se k ní otočil.
"Jestli nebudeš pokračovat dále ty, tak ani my. Může to právě dnes být naše poslední šance."
"Má pravdu," přisvědčil jeho otec a pokusil se na dívku usmát. "Zvládneš to. Jsi silná, všichni tady to víme. Nedovol nás změnit názor." Irinia se nad jeho slovy zamyslela a pomalu přikývla. Pokračovala však již jen silou vůle.
Morgan ji podal ruku. Sám to chtěl vzdát, ale věděl, že nesmí. Vděčně ji přijala. Nevěděl, jestli on vede ji nebo ona jeho, ale každopádně byli jeden druhému podporou. Museli být, a nejen v této chvíli. Nikdo jiný v této části světa nezbyl.
Nathalien šel s rukou napřaženou před sebe, v naději, že se brzy dotkne chladivého kamene. Věděl totiž, že by mlýn mohl klidně minout i o jediný metr a vůbec si toho nevšimnout. Když se něčeho skutečně dotkl, zmateně pohlédl na své přátelé, ale všichni šli až za ním. Toto bylo navíc tvrdé. Udělal ještě jeden krok vpřed, nevšímajíc si, že se mu svět začíná rozmazávat před očima. Než si však rozmyslel, co bude dělat, jeho ruka sklouzla dolů a jeho tělo se sesunulo na zem.
"Nathe!" vykřikl jeho otec zděšeně a přihnal se k synovi. Netušil, co se stalo, a v tu chvíli ho to ani nezajímalo. Snažil se svého chlapce probrat tak, že s ním třásl, ale k ničemu to nebylo. To už u něj byli i ostatní. Morgan panikařil stejně jako Billie. Irinia se snažila zachovat chladnou hlavu, ale dost ji to vyděsilo, hlavně proto, že za to mohl mlýn. Co když za chvíli cokoli živé, co se k němu přiblíží, omdlí nebo dokonce zemře? Potřásla hlavou. Nemohla na to myslet. Ne nyní.
Muž se svým synem znovu zatřásl. Nathalien pomalu otevřel oči. "No nic," šeptal. "Nic se neděje. Musíš hlavně vstát a dostat se odsud, dobře?"
"Byli jsme tak blízko," zamumlal.
"Já vím." Podal mu ruku. "Ale dále to, jak vidíš, nejde." Nathalien pomalu vstal. Na zátylku cítil podivné mrazení, které vůbec nebylo příjemné. Navíc se mu stále ještě točila hlava. Především byl však naštvaný, že ztratil vědomí. Vždyť byli u mlýna, kdyby dostali trochu času, možná by na něco přišli!
Zavrtěl hlavou. Ne, nemohl se za to obviňovat. Mohlo by se to stát komukoli z nich. Musí to tak brát. Stejně by nejspíš na nic nepřišli. Rozhlédl se po ostatních. Zdálo se, že nikdo není naštvaný, spíše jsou deprimovaní, že nic nezjistili ani tentokrát. Pomalu se vraceli do domu.
Když tam dorazili, zjistili, že se vůbec nic nezměnilo. Illona zrovna klečela u dítěte, Aghatia lhostejně pozorovala, jak přicházejí. U toho okna strávila za poslední dobu více času než Nathalien za celý svůj dosavadní život, a to zde bydlel. Nedivil se jí. Byl to prostě její způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Když si ho všimla, vykročila k němu.
"Jsi hrozně bledý," konstatovala. Objal ji. Váhal, jestli jí to říct, ale nakonec si uvědomil, že by ji to stejně pověděli ostatní. Když se dostal k tomu, jak se dotkl mlýna a omdlel, jen přikývla. Mezitím si sedli pod okno, na její obvyklé místo.
"Vím, co mi řekneš, ale mám takový pocit, že...že jsme na to krátcí." Aghatia zaváhala. Neprohlásil to jen tak. Upíral na ni vážný pohled. Neuměl vidět do budoucnosti a nemělo to nic společného s jeho pravým jménem, které stejně nechal uzavřené v kameni, ale většinou, když měl nějaké tušení, vyplnilo se. Za ta léta, co ho znala, na něm již poznala, kdy to je opravdu jen odhad a kdy to tak prostě cítí. Nyní to byla ta druhá možnost. Ale i kdyby nebyla, již i ona se vzdala veškeré naděje.
"Nemůžeme si přece dovolit jen tak zničit...vlastně ani nevíme, kolik jsme toho zničili."
"Já vím. Jenže na to prostě nestačíme."
"Dítě se ještě nenarodilo. Ještě máme čas," nevzdávala to však černovláska, i když věděla, že zkusili opravdu všechno. Nathalien se jen smutně pousmál. Připadalo mu, jako by tady seděli a čekali na konec světa. Vlastně to možná nebylo zase tak daleko od pravdy.
Aghatia se náhle zvedla, aby našla svého bratra. Věděla, že by měla zůstat s Nathalienem, ale ona nedokázala poslouchat, jak má na celou tu věc stejný názor jako ona. Stejně depresivní. Jestli ještě existovala nějaká naděje, kdo jiný ji bude mít, než Morgan.
"Tady je můj malý bratříček," popíchla ho, když ho našla. Usmál se, ale ne tak upřímně, jak u něj bývalo zvykem.
"Nevíme, kdo z nás..."
"Je starší," dořekla s povzdechem. "Já vím. Už to dávno přestalo být vtipné, Morgane." Nevěděl, jak má zareagovat, takže mlčel. "Ty se ani nezeptáš, co chci?"
"Stejně mi to řekneš."
"Popovídat si," přiznala poloviční pravdu. Pohlédl na ni. Nikdo však nic neříkal. "Jen nevím, o čem." Nechtěla se ho rovnou zeptat, jak celou tu věc vidí, a jestli ještě věří. Řekl by jí, že ano, i kdyby to nebyla pravda, aby ji uklidnil. Musela to z něj dostat pomalu.
"Já také ne," odvětil. Znovu nastalo ticho. Vzdala snahy z něj něco dostat. Místo toho mu řekne něco, o čem věděla, že by mu bez té pochmurné atmosféry nepověděla.
"Morgane..." Obrátil se k ní. "Chci, abys věděl, že tě mám ráda."
Usmál se. Věděla, jak ho to muselo potěšit. Téměř nikdo mu takové věci neříkal. "Ale to já přeci vím. I já tebe mám rád."
"Ano, ale tím chci říct, že si uvědomuji, kolik sis toho se mnou musel vytrpět."
"Nějaká rivalita je snad mezi sourozenci normální, nemyslíš?"
"Ano, ale ne, když je jednostranná. Chtěla jsem, aby z tebe vyrostl silný a statečný muž. Až nyní vidím, že ty jsi silný a statečný, jen jiným způsobem." Zavrtěla hlavou. "Neměla jsem nikdy právo se tě snažit převychovat."
Usmál se. "Ne, bez tebe bych nebyl tím, kým jsem."
"Máš na mysli, že bys neměl tolik psychických problémů?"
Zavrtěl hlavou. "Ne. Opravdu jsi ze mne udělala lepšího člověka."
Chvíli nad tím přemýšlela, ale nedokázala jeho slovům uvěřit. Proto raději mlčela. On se však ozval.
"Neměli bychom si říkat takové věci."
"Co tím myslíš?"
"Kvůli tomu, co se právě děje." Zpozorněla. Doufala, že řekne něco ve smyslu Jen se tím oddáváme zbytečné beznaději, protože ještě není konec. Jeho skutečná slova však zněla zcela jinak. "Jen se tím oddáváme zbytečné beznaději před blížícím se koncem." Použil podobnou větu, ale se zcela jiným vyzněním. Nedokázala si připustit, že řekl opravdu to, co slyšela. "Měli bychom být smutní, až bude opravdu po všem."
"Až? Morgane, ty nevěříš, že se z toho dostaneme?"
Smutně zavrtěl hlavou. "Je mi líto. Tentokrát ne. Vždyť jsme to zkoušeli tak dlouho." Vyrazilo jí to dech. Opravdu doufala, že alespoň on řekne něco pozitivního. Neměla by však být překvapená.¨
"A ty si myslíš, že toto ještě není konec?" zeptala se, ale pouze se toho chytala jako tonoucí stébla trávy.
"Ne. Konec to bude, až se tam vypravím ještě jednou."
"Říkali jste, že to byla nejspíš poslední cesta."
"Já vím. Ale potřebuji si naposledy ověřit, že jsem to vážně neodvratitelně zničil."
Aghatia mu položila dlaň na rameno. "My jsme to zničili."
"V první řadě za to mohu já. Ty jsi, co si pamatuji, s tím striktně nesouhlasila." V hlase mu zazněla lítost.
"Ano, ale nechala jsem tě to udělat. A navíc na tom nezáleží. Jen my jsme zbyli, neseme za to vinu společně."
"Děkuji," usmál se. "Nicméně, stejně tam musím jít alespoň ještě jednou. Máme přece čas."
"Měl by sis alespoň na chvíli odpočinout. Víš lépe než já, co se stalo Nathalienovi." Zaváhal, ale nakonec jí musel dát za pravdu. Otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale Aghatia se náhle zarazila. Křečovitě sevřela jeho dlaň.
"Myslím, že je to tady." Pochopil. Pohladil ji po zádech, aby ji alespoň trochu uklidnil. To však nemusel. Ona byla naprosto připravená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama